V předchozím článku jsem se věnovala vyvrácení mýtů z oblasti móda, zvyk a styl a počasí, roční období. Teď bych ráda na pravou míru uvedla mýty z oblastí praktická činnost.

   Jelikož jsem sama nosila tři děti a to nejmladší stále nosím, tak se pro mě nošení dítěte na těle a intuitivní rodičovství stalo srdcovou záležitostí. Z tohoto důvodu jsme s kamarádkou pro vás od jiných maminek sesbíraly 40 + 1 mýtů, které jsme pro lepší přehlednost seřadily do 4 kategorií + 1 nezařaditelná.

   Pojďme se tedy podívat na nejčastější obavy maminek, které je od nošení odrazují, a to je velká škoda.

Kočárek uveze nákup: to je sice pravda, ale taky může sloužit jako velká nákupní taška. Dítko se může nést a nákup může vést kočárek. Takto to praktikuje mnoho maminek. Jiné zase zvolí praktickou jezdící tašku na kolečkách. Existuje jich spousty, mohou být velké, malé, ale vždy máte možnost si vybrat opravdu pěkné kousky, které mohou ladit s vaším outfitem.

V kočárku přebalím či nakrmím: přebalit se dá miminko případně i na lavičce. Nyní nás čeká zima, takže stejně bude většina z nás hledat místo na přebalení dítěte někde „uvnitř“, tam je pak jedno zda máte či nemáte kočárek. Mnohdy je nepříjemné se na takové místo dostat s kočárkem a přebalovat na fusaku v zimě by se mi moc nechtělo. Co se týče krmení, tak to zvládnete i v šátku. V tom zase i nakojíte a nemusíte hledat místo, kde si s dítkem sednete. Můžete tak učinit třeba ve frontě u pokladny a nikdo si toho navíc nemusí vůbec všimnout.

Kočárek je rychlejší a snadnější na vytažení z auta: upřímně tento mýtus mě naprosto rozesmál. Autoři zřejmě nikdy nezkusili jak snadné je použít nosítko či šátek při přepravování autem. Představa jak na každém parkovišti vytahuji složený kočár z kufru a pak ho tam znovu dávám a zvedám – uf ještě dnes si říkám, že to byla zbytečná a těžká práce. Nosítko či šátek můžete mít na sobě předpřipravené a jen vytáhnete na parkovišti děťátko z autosedačky a vložíte do nosítka či šátku. Vyřídíte, co potřebujete a pak jen uložíte miminko do autosedačky a přejedete na další místo s tím, že nosítko či šátek můžete mít na sobě stále předpřipravené a nemusíte ho vůbec z těla odkládat. Vlastně jen nastupujete a vystupujete. 
(POZOR! Při jízdě autem musí být vaše miminko vždy upoutané v autosedačce. Nosítko ani šátek nelze použít místo autosedačky při jízdě autem!!!!).

ač to podle nadpisu nevypadá, toto je náš druhý neplánovaně domácí porodní příběh 🙂

Druhé těhotenství  přišlo po tom prvním nečekaně brzy, přes všemožné překážky (bez pravidelné MS, kojení, ochranu apod.) nás asi miminko moc chtělo a tak si nás našlo 🙂 Termín porodu měl být skoro přesně dva roky od toho prvního a tak mě trochu provázely pochybnosti, jak to se dvěma docela malými dětmi zvládneme - no, ale to je na jiný příběh 🙂 

U prvního těhotenství jsem obíhala předporodní kurzy, chodila cvičit, pila maliník, jedla semínko, cvičila s epi-nem, sehnala si soukromou PA a sháněla všemožné informace.

U druhého těhotenství jsem obíhala všemožné aktivity s prvorozeným, byla pečená-vařená na dětských hřištích, angažovala se více v neziskové dětské dílně, chodila s malým na cvičení, no zkrátka na mě samotnou a mimčo moc času nezbývalo a občas jsem i v 8mém měsíci zapomněla, že jsem těhotná a snažila se narvat do ne-těhotenských džín (což se mi se zataženým břichem i jednou omylem povedlo 😀 ).

Mezi smysluplné věci, které jsem ale zařídila patřilo, že jsem si opět opatřila soukromou PA, zaregistrovala se znova ve Vyškově (pro Brno, kdyby to šlo rychle, byl záložní plán Milouši) a "vyhnala streptokoka" (jupí!!!!), aby při porodu v porodnici nehrozily antibiotika.

Pořád jsem doufala, že se malá narodí nejdříve 16.10., protože týden od 10.10. jsem měla fakt nadupaný a 15.10. jsme chtěli na svatbu kamarádce. No a manžel si dokonce přál termín 20.10., aby se mu data dobře pamatovala (20.7. svatba, 20.9. narození syna a teď chtěl 20.10. - narození dcery 🙂 ) spousta dat v říjnu bylo "obsazených" - hodně členů rodiny je narozených v říjnu a tajně jsem si pro malou přála "vlastní" datum. Nejvíc o tom mluvila moje sestra, která se narodila 9.10.  a chtěla mít "svůj" den (jop a to je jí 26 let 😀 ) .

Všichni své děti milujeme, to je víc než jasné. Ovšem ne všichni jim to ale umíme dát adekvátně a denně najevo. V dnešní době, která je uspěchaná a ve znamení stresu, na objetí, pohlazení, milý úsměv, důvěru a pochopení nezbývá moc času.

A to všechno umí dětskou duši podlomit. Děti pak ztrácí své sebevědomí, víru ve vlastní schopnosti, v sebe sama. Vybrala jsem ty nejdůležitější body, které vám mohou pomoci vaše dítě lépe pochopit azdravě rozvíjet jeho sebevědomí.

Pro rodiče je důležité, aby pochopili, že v životě nejde jen o věci materiální. A ještě důležitější je, aby dítě opravdu vědělo a cítilo, že je milované a pro vás to nejdůležitější. Na toto téma už jsem jeden článek napsala, zabývá se budováním sebeúcty u dětí. Najdete ho ve třetím díle online magazínu „Téma na Vaše přání“. - Pro odkaz na magazín si pište do komentářů a já vám jej ráda zašlu do zprávy 🙂

Nejpřirozenější pro rozvoj zdravého sebevědomí je šťastná rodina!

Dítěti dává nenahraditelné pocity, jako jsou:

• pocit bezpečí a jistoty
• domov, zázemí, místo pro život
• lásku rodičů, sourozenců, prarodičů
• sebedůvěru, pocit vlastní důležitosti
• hodnoty, které jsou v životě důležité
• úctu k rodičům, k sobě samému, k  prarodičům, k okolí
• pocit, že někam patří

Taky znáš ten úžasný pocit, když jdeš spát a celý dům je uklizený a táááák čistý?

Já už také ne.

Abych byla upřímná, spousta maminek to má stejně jako já.

Být mámou, to je hodně práce. Jak to, že dokážeš skloubit denní povinnosti a každý se může o tebe opřít, ale nedokážeš zařídit, aby tvůj byt byl uklizený déle, než pět minut?

Jednou jsem četla pravděpodobně nejkratší příběh na světě: " Kdysi dávno, byl můj byt čistý a pak vstalo batole. Konec příběhu. "

Opravdu nechápu, jak to dělají některé mámy, že mají i s dětmi perfektně naklizeno. Všechno se u nich blýská čistotou, v troubě se peče jablečný koláč a ony se usmívají.

Zpočátku jsem nevědel, o čem by mohl být první článek. Zřejmě by bylo slušné se více představit a popsat náš přístup k práci, a hodnoty, které jsou nám blízké. Budu rád za jakýkoliv dotaz a zodpovím vše co se zeptáte.

Vystudoval jsem strojárnu, a proto se na věci kolem sebe dívám více technickým pohledem, více zaměřeným na užitečné vlastnosti a jiné drobnosti, a tak jak je důležitý vzhled a cena, jsou rovněž důležité i jiné, pro mnohé skryté vlastnosti produktů. Ale zpět k tématu tohohle článku:

DŮVOD První

Tatrovkám - resp. všemu co se tak nazývá rozumíme, máme je rozebrané a složené, nastudované detaily konstrukční i užitkové, a tak trochu si denně hrajeme 🙂.  A když syn doroste, doufám že si bude hrát taky.

DŮVOD Druhý

Nenabízíme široký sortiment, řekl bych, že docela úzce zaměřený, ale o to víc můžeme jít do hloubky a nerozptylujeme pozornost na tisíce položek.

Před pár týdny jsem na koníku zaznamenala nabídku zapojit se do testování emulze ve spreji Belcura firmy Belupo

. Nabídka mě velmi zaujala, jelikož se jedná o produkt vhodný pro suchou pokožku. A suchá pokožka je pro mě v posledních dvou letech velké téma. Potíže se suchostí kůže a sliznic si nesu jako následek a připomínku prodělané onkologické léčby a transplantace kostní dřeně. Je to pro mě jen nepatrná nepříjemnost - taková malá daň za vyléčení, která nestojí ani za řeč. Postupně hledám, objevuji a zkouším různé produkty - na kůži těla, na obličej, na pokožku hlavy, na suchou sliznici dutiny ústní, suchost očí.....Emulze ve spreji Belcura mě tedy velmi zaujala.

V přiloženém letáku jsem se dočetla, že emulze ve spreji Belcura obsahuje vysoce čisté mikrostříbro, které má protizánětlivé a antibakteriální účinky, ceramidy III a kyselina mléčná pomáhají obnovit strukturu pokožky a kombinace hydrofilních a hydrofobních výživných látek udržuje suchou pokožku hydratovanou a chrání ji před vysoušením. Upravená hodnota pH emulze pomáhá zachovat přirozenou kyselost pokožky. Podporuje tak regeneraci pokožky, zklidňuje podráždění a zmírňuje kožní problémy. Belcura je vhodná pro suchou, podrážděnou i citlivou pokožku dospělých a dětí už od šesti měsíců a také pro pokožku postiženou atopickým ekzémem. Neobsahuje konzervanty, parfemace, lanolín, alkohol, ani barviva. Tolik teorie a nyní moje praktické postřehy a zkušenosti 🙂

Balíček s emulzí jsem rozbalovala s velkým očekáváním a po rozbalení jsem byla doslova okouzlena krásným obalem. Způsob aplikace ve formě spreje mě prostě bavil a baví stále. Taktéž konzistence emulze je velmi příjemná, krásně se vstřebává, viditelně hydratuje a to vše bez pocitu mastné pokožky.

Emulzi jsem používala jednak jako tělové mléko - pro kůži celého těla, jednak i na pleť obličeje. V obou případech se osvědčila. Vzhledem k tomu, že svůj problém se suchostí kůže řeším už nějakou dobu a neustále se něčím mažu, neměla jsem v době testování žádné viditelné kožní problémy - nemohla jsem tedy zhodnotit, jestli by emulze tyto problémy zlepšila. Co ale můžu s jistotou říct je, že ve srovnání s jinými připravky, kůže vydržela hydratovaná prakticky celý den. Stačilo použít emulzi ráno a večer. Taktéž musím vyzdvihnout způsob aplikace - ve spreji. Myslím si, že tento způsob aplikace je i ekonomický. Ačkoliv objem lahvičky je jen 125 ml a emulzi jsem intenzivně používala, stále ještě nedošla a při protřepání se mi zdá, že jí mám ještě hodně. Kdybych se takto intenzivně mazala tělovým mlékem nebo krémem o objemu 125 ml - myslím, že bych již měla velkou část balení spotřebovanou.Velmi dobře se mi emulze osvědčila především na rukou.  Občas mám období, kdy se mi hodně dělají záděry kolem nehtů - emulze Belcura je hojí doslova před očima. Předpokládám, že právě použité mikrostříbro zde plní obrovskou úlohu.  Navíc po aplikaci, jak už jsem uvedla, nemá člověk mastné ruce.

Domnívám se, že emulze bude užásná pro použití na pokožku podrážděnou sluncem.

Toto bylo mé první testování tady na koníkovi. Když jsem se dozvěděla, že vybírají někoho na testování Urosal Lady, neváhala jsem a hned jsem se přihlásila. Zánět močového měchýře mě bohužel trápí každou chvíli a tak tomu bylo i v den přihlášení. ☹ 

Již po třech dnech mi přišel balíček.

Neváhala jsem a hned jsem začala testovat. Prášek má příjemnou barvu a není nijak cítit po chemikáliích, což mě mile překvapilo. Již po čtyřech dnech se dostavila obrovská úleva. Abych pravdu řekla, nečekala jsem, že to bude tak zázračný lék. Vyzkoušela jsem totiž už mnoho variant na zánět močáku a nic nepomohlo tak hodně, jako UROSAL LADY.

Takže můj závěr zní - Na zánět močového měchýře už nic jiného než UROSAL LADY. 🙂

Dokud jsem neměla děti, moc jsem o výchově nepřemýšlela. Brala jsem jako samozřejmost to, v čem jsem vyrostla. 

Že miminko spí v postýlce, vozí se v kočárku, usíná samo, nechává se "vyřvat"... Že děti jsou malá hloupá stvoření, která nic neví a snad ani nemají svou vůli, natož názor. A tak rodiče za ně vše rozhodují a prostě mají pravdu. A že děti přece musí poslouchat. Že je normální být v roce bez plen, v roce a půl mluvit a ve 2 letech povídat básničky. Že ve škole se vzorně sedí, poslouchá a nevyrušuje a kdo dělá něco jiného, zlobí a je špatný. A že je samozřejmé mít samé jedničky.

Když se nám mělo narodit naše první dítě, nedalo mi to, abych si nepořídila nějaké ty "chytré" knihy. Když jsem četla, co prožívá narozené miminko, které je po porodu oddělené od své maminky, jak strašnou fyzickou bolest zažívá, jak se cítí samo a nešťastné, když nikdo nereaguje na jeho pláč a potřeby, brečela jsem. Bylo mi jasné, že tohle své dítě nikdy nenechám zažít. A když jsem se dočetla, že je přirozené, aby miminko bylo neustále v kontaktu s maminkou (tatínkem), že v minulosti spalo s rodiči v jedné posteli, že očekává, že bude středobodem světa rodičů, věděla jsem, že jsem našla, co jsem hledala. Znělo to všechno tak logicky. Nebylo o čem pochybovat. Nechápala jsem, že se tak nechovají ke svým dětem všichni rodiče. Copak oni o tom neví? Oni to snad nečetli? 

“Kontaktní rodičovství” tedy byla naše jednoznačná volba. Moje děti byla spokojená a usměvavá miminka, která v podstatě nikdy neplakala. A teď, když jim je 3,5 a 2 roky, jsou to spokojená a usměvavá batolata, která objevují svět. Zároveň na nich pozoruji další vlastnosti a výhody, které (jsem přesvědčená) získávají díky kontaktnímu rodičovství - jsou vnímavé, obratné, starostlivé, ohleduplné, soucitné, mazlivé, zvědavé, umí se přizpůsobit, jsou sebejisté.

A co že to ve výchově našich dětí děláme? Používáme těchto 6 prostředků kontaktního rodičovství:

1. Bonding aneb vazba po porodu

Možná jste klikli na tento článek, protože Vás zaujal název. Nebo možná jste klikli na tento článek, protože jste si vzpomněli na blízkou kamarádku.  Nebo možná jste klikli omylem.

Možná jsme přátelé, dobří přátelé. Vy znáte můj příběh a já znám ten Váš velmi dobře.
Možná se ani neznáme a Vy jste jen zamířila na můj blog a něco Vás tu zaujalo a rozhodla jste se tu zůstat. A možná i číst tento článek....
Ale na konci možná budeme přítelkyně.

Jestli jste žena, stále čekající na "zázrak", tak tenhle dopis je pro Vás.
Ať už se snažíte o to počít ten malý zázrak, stojíte před těžkou životní volbou bez partnera, jste opuštěná se zlomeným srdcem nebo jen zoufalá z toho, jakým směrem se Váš život ubírá.

Obě víme, jaké to je plakat v noci do polštáře a toužit po dítěti tak dlouho. Poslouchat jiné matky, které "nesnášejí být mámou", zatímco my bychom daly COKOLIV  na tomto světě, abychom se jí staly. Víme také, jak se falešně usmívat, když Vám další a další kamarádky radostně oznamují, že jsou v očekávání. Nebo, když se sociální sítě plní fotkami novopečených rodičů, zatímco Vy si ještě budete muset počkat...

Ačkoliv mám pět dětí, i já jsem si prošla potratem. Na světě nebudou nikdy existovat správná slova, která by popsala tu bolest, kterou žena cítí, když o své dítě přijde. Je to zoufalství, vztek na sebe i na lidi okolo, kteří s tím nic nezmohli. Panika, že už nikdy nebudete matkou a neotěhotníte. Rána v srdci, jako by Vám ho někdo vyrval ven. Smutek a deprese, protože už nikdy nebude nic stejné jako předtím. A vůbec nezáleží na tom, v kterém stádiu těhotenství jste. Jestli je "dítě" malé jako zrnko písku a podle odborníků ještě nic necítí, nebo je už lékařsky dítě a vy jste cítila jeho pohyby. Nebo pokud Vás vaše dítě opustilo až po porodu a stalo se andílkem.

Obě víme, jaké to je zůstat bez partnera, jak děsivé to najednou je. Ten pocit, že se nemůžete nadechnout, že nevíte, co bude zítra. Váš pilíř je pryč a Váš svět se boří jako domeček z karet. A vy nemáte sílu, ten pád zastavit. Máte pocit, jakoby jste se dívala na svůj život z výšky a nevěřila, že je skutečně Váš.  Čas kolem Vás jen ubíhá a vy jste ztracená uprostřed ničeho.

Předtím, než odkliknete tento článek, protože to zní, jako další nudný článek o někom, kdo to neměl snadné, počkejte ještě.

Všem z Vás, které čtete tento článek, svěřím Vám svých šest bodů na pomyslném žebříčku, které mě držely při životě v beznadějných dnech, kdy jsem si už myslela, že to vzdám. Že to za to nestojí.

1. JSTE SILNÁ

Kdysi jsem četla, že nejsilnější ženy se stávají nejsilnějšími matkami dokonce ještě v době, kdy o dítěti ani neuvažovaly. To, čím si teď procházíte, je patrně nejtěžším obdobím Vašeho života. Je to hrozná zkouška, která nás může zlomit, dostat nás na dno a roztrhat uvnitř. Je to finančně, fyzicky a emocionálně totálně vyčerpávající.
Ale já doufám, že si budete pamatovat, jak hrozné tohle období bylo a jak příšerně jste se cítila, protože to z Vás udělá ve finále stejně tak silného člověka. Pochopte také, že silná žena není ta, která nepláče a snáší všechna příkoří s úsměvem a stále věří v naději a lepší zítřky.

Ve skutečnosti věřím tomu, že právě nejsilnější matky a ženy na světě, umí i nejvíce plakat. Propukají v pláč kvůli každé malé nebo větší ráně, a pak vstanou a bojují. Znovu a znovu.

I vy jste silná, tak na to nikdy nezapomínejte. Jste silná tak, jak špatně se teď cítíte.

2. JE TO TĚŽKÉ, DĚSIVÉ A NENÍ TO ZÁBAVA. ALE STOJÍ TO ZA TO

Slibuji, i když tomu teď nevěříte, že to stojí za to. Stojí to za KAŽDOU SLZU, která stéká po Vaší tváři.  Stojí to za každý NEGATIVNÍ TĚHOTENSKÝ TEST, který Vás donutí propadnout zoufalství. Každý krok, každý postup, každou proceduru, kterou musíte v cestě za svým snem a cílem podstoupit. Za každý špatný den. Za každou negativní emoci. Protože, když to nikdy nezkusíte, nedozvíte se, jaké to je.

Jeden z mých nejoblíbenějších citátů, který znám je "Je v pořádku mít strach. To, že máte strach, znamená, že se chystáte udělat něco úžasného a statečného."
Je to velmi děsivé, vydat se úplně napospas tomu co přijde. Citlivá a bezbranná proti tomu co Vás čeká v budoucnosti bez možnosti ovlivnit, jak to všechno dopadne.

Ale vydržte, den po dni, minutu po minutě. Stojí to za to.


3. KRŮČEK PO KRŮČKU, DEN PO DNI

Často máme pocit, že musíme spěchat a mít všechno hned. Včera bylo vlastně pozdě.
Máme pečlivě vypracovaný časový plán, který přesně odpovídá našim potřebám a touhám. Jakékoliv vybočení nebo nesplnění, bereme jako selhání.

Když jste na dně jen chvíli po té, co jste zjistila, že naděje na to, mít ten malý zázrak, je zničena. Vidíte samu sebe jak jste zlomená a na kolenou prosíte o jakoukoliv pomoc a útěchu.

Pobyt v kojeneckém ústavu dětskou duši velmi poznamená. Jak konkrétně? O svůj příběh se se mnou podělila adoptivní maminka bio-sourozenců.

Kouzelný telefon

Při zazvonění kouzelného telefonu se žadatelé dozvěděli, že v kojeneckém ústavu na ně čeká jedenáctiměsíční zdravý chlapeček, který má za sebou osud miminka odebraného v prvních měsících jeho života z rodiny pro zanedbání péče.

První návštěva budoucích rodičů v kojeneckém ústavu byla zvláštní. Chlapeček seděl v herničce na zemi a smutně se díval. Nechodil, nelezl, nejevil zájem o dění kolem sebe. Možná i díky tomu nepřelétla taková ta pomyslná jiskra. I přes to se žadatelé rozhodli, že chlapečka chtějí přijmout.

Potřebné formuláře se jim podařilo vyřídit velmi rychle, takže si ihned druhý den už chlapečka odváželi domů.

Hledání cesty

Ahoj holky, tety, krásky moje!

Z koníka jsem se před pár měsíci stáhla, ale zůstal mojí srdeční záležitostí. Tady jsem začínala jako těhule, tady jsem oznamovala, že je na světě Barunka, že vznikne blog, že se narodil mimi-pán Jeník. Tady jsem našla kamarádky, které už nedám, tady jsem vždy dostala odpověď a pomoc, když jsem tápala, nevěděla. Ten, kdo na mama servery nasazuje, podle mě nikdy na žádném nebyl, nebo nemá děti 😀

Našemu Honzíkovi byl nedávno rok a já tak nějak bilancuji, jaké to vlastně pro mě je být mámou, double mámou. Jestli se vše povedlo, jak jsem chtěla? A jak jsem se vypořádala se svými obavami a strachy, kterých jsem samozřejmě měla kupu?

Byla jsem si jistá, že chci být jako Lorelei - prostě veselá, ztřeštěná máma, která se nebere až tak vážně, která s Rory skáče po posteli, bulí společně u filmu, cpou se dobrotama a která tu hlavně vždycky je, která vždycky obejme a pohladí. Která ale taky trvá na tom, že Rory bude slušná holka. Já jsem teda doufala, že moje Lorelei nebude mít takovej trabl s chlapama a na tý posteli s náma bude skákat i nějaký "pan Gilmore".

Kdybychom dnes po posteli skákali všichni, jsme do minuty všichni na zemi (nějaké to kilíčko bych dát dolů mohla no). Přece jen jsme už čtyři. Bude to znít nafoukaně, blbě a chlubilsky, ale nikdy jsem se nebála, že nevychováme z malých Osiček slušný, veselý a prima lidi. Ano, tolik jsem si jistá silou genetického základu 😀

Ale řešila jsem jiný malý i velký pochybnosti. Kde se vzaly? Znám se, své silné stránky i slabiny. A jednou z nich je, že mám obě ruce naprosto levý a to z hlediska uměleckosti není vše. Prostě žádný talent.

Už Vám někdo řekl, že v těhotenství se z Vás stane chlap? Že ne? Tak se máte na co těšit...

více na stránkách: http://www.pihatamama.cz/Ostatni/Chlapem-snadno-a-rychle

Od té doby, co jsem se stala matkou, jsem strávila mnoho hodin na Googlu hledáním odpovědí na problémy,  se kterými jsem se setkala. Když bych se dnes podívala do "Historie hledání", byla by plná nesčetných úzkostí a myšlenek na zdraví a pohodu mých dětí. Otázky jako "Má moje dítě reflux?", "Jak dlouho spí novorozenci?" a "Kdy se učí děti chodit?" 

V té době jsem měla více kliků na Googlu než na Ebay nebo Amazonu. Mnohé z těchto otázek mi byly zodpovězeny prostřednictvím četných fór o rodičovství, která jsou dnes úplně všude.  Tato fóra dávají rodičům možnost sdílet své zkušenosti a znalosti. V tomto věku sociálních médií a internetu mají dnes rodiče přístup k obrovskému množství informací o zdraví a rozvoji svých dětí. Otázkou zůstává, jestli je to vždycky dobře a není-li občas těch informací přespříliš?

Já sama vnímám tato fóra jako místo, kde se sice moc chytrého nedozvíte, ale získáte pravděpodobně to nejcennější, co v tu chvíli potřebujete. A to je pocit spříznění. Najednou v zoufalství, kdy nevíte co dělat a připadáte si jako nemožná a neschopná matka, nacházíte další desítky stejných příběhů. A upřímně, hned se cítíte prostě lépe.

Jsem proto velmi vděčna za všechny, kteří se podělili a dělí o své problémy online. Tolikrát mi poskytli jistotu v noci, kdy jsem byla zoufalá a nemohla utišit své dítě.

Bohužel ne každý příspěvek je  příznivý. Anonymita, kterou poskytuje internet, dává mnoha lidem odvahu, aby kritizovali rodiče tak, jak by většinu z nich nikdy nenapadlo tváří v tvář. Každý se tak může stát rodičem roku, protože přece ví všechno líp.

KONKURENČNÍ RODIČOVSTVÍ

Při výchově se chyby občas dělají, nikdo nejsme neomylný. Váš vztah s dítětem však můžete posílit, když odstraníte některé zlozvyky, které vztah s dítětem mohou ničit. Přináším deset chyb, které při výchově děláme jako rodiče nejčastěji. Najdete si i vy mezi nimi ty vaše?

1. Kritika sebe samotného před dětmi

Snad každý z nás někdy na svou adresu pronesl nějaké to nelichotivé slovo. „Bože, jsem nemožná, nešikovná, nic se mi nedaří.“ a podobně. Psychologové však radí dávat si pozor na takovéto hodnocení před dětmi. Ti totiž k rodičům vzhlížejí, vidí v nich svůj vzor, bezpečí a pohodlí.

Bude-li tedy rodič sám o sobě mluvit takto hanlivě, pak děti znejistí a budou samy o sobě pochybovat. Pokud tak činíte často, pak se nemůžete divit, že i vaše dítě o sobě začne takto pochybovat a bude mít nízké sebevědomí.

2. Říct nahlas „MÁM TĚ RÁD/A“ je moc důležité!

Možná to není vaše chyba, ale divili byste se, kolik rodičů dětem neříká, jak moc je milují. Podle nich to není potřeba, vždyť to musí být poznat z toho, jak se o ně starají a pečují. Malým dětem to říkáme často, u větších tato potřeba není tak častá.

Tento článek vznikl na počest Mezinárodního týdne nošení dětí.

  I v dnešní době je stále mnoho maminek, které váhají, zda nosit své dítě, či dokonce pochybují, proč by to měly dělat. Zde uvádím 14 důvodů proč je nošení tou dobrou volbou jak pro miminko tak pro vás jako maminku.

Snadnější cestování nejen v MHD: neomezujete se na bezbariérové vozy, nemusíte hledat pomocníky na nastupování, nemusíte se strachovat, zda není kapacita vozu omezená a zda vás tedy řidič sveze. Nemusíte plánovat výlety jen podle toho, zda se tam dostanete s kočárkem, žádný terén už vás nepřekvapí.

Kojení či krmení kdykoli a kdekoli: v šátku či nosítku můžete miminko pohodlně a diskrétně nakojit třeba i ve frontě na maso. Nemusíte řešit, že je venku zima a kam si s ním sednete. To stejné platí pro krmení ať už z láhve (pokud nekojíte) nebo pevnou stravou. Nejste limitované přátelským prostředím, kde budete tento servis moci dítěti poskytnout. Při přípravě jídla budete mít jako bonus volné ruce.

Působí blahodárně proti kolikám kojenců: poloha klubíčka jemné teplé masírování o břicho maminky či tatínka jsou lékem na dětské koliky, které nic nestojí. Ve spojení s bezplenkovkou už nebudete ani vědět, co to kolika a pláč kvůli ní je.

Snadnější útěcha: děti se v náručí lépe utiší. Je jedno zda je trápí zoubky, teplota a nějaká nemoc nebo strach, u maminky v náručí se vše lépe snáší.

Abychom to mohli zjistit, potřebujeme si nejdřív ujasnit jednu věc: Nakolik jsou psychika a tělo propojené?

Příklad z praxe, se kterým se setkávám hodně často: bolesti hlavy nebo zad. Pomineme-li jasné příčiny typu úraz, pak je důvodů široká řada, od zaměstnání kde se jednostranně zatěžujeme, přes nedostatečný pitný režim, chybějící cvičení, nevhodnou stravu (která oslabuje detoxikaci a regeneraci těla, hlavně ledviny, játra), užívání léků vč. HA atd. atd.

Dále na nás má zásadní vliv celková atmosféra v rodině – v té původní (vliv na nás v dětství, ale i teď záleží na tom jaké máme vztahy s rodiči, jaká energie v rodině je) i vliv atomosféry v naší nové rodině, kterou jsme už třeba založili. Atmosféra v rodině má vliv na to kolik máme životní energie a jestli energie plyne volně nebo je více či méně v některých místech zadržována svalovým napětím. To se pak po určité době jasně odráží na fungování jednotlivých orgánů.

Psychické příčiny aneb proč se v takové situaci vůbec ocitáme, proč nás bolí hlava nebo záda? Nabírání si příliš mnoha úkolů, neschopnost říci ne, přetěžování se. Potřeba mít věci pod kontrolou, perfekcionismus a s tím často spojené úzkosti nebo pocity viny. Někdy také vztek. Společným jmenovatelem všech těchto emocí ale bývá nízké vnímání svojí sebehodnoty a uvíznutí v začarovném kruhu.

To jakou máme životní energii potom dále ovlivňuje také výběr partnera (klidný podporující typ versus dobrodružný aktivní typ apod.) nebo setrvávání v nefunkčním vztahu (které je často zapříčiněno tím, že se obáváme, že bychom sami nezvládli péči o děti i obstarání financí nebo že bychom nezvládli bydlet sami apod.)

Po podrobnějším pohledu tedy vidíme, že psychika je alfa a omega.
A je s naším tělem spojená mnohem víc než si uvědomujeme:

Už příští měsíc oslavíme roční výročí. 12 měsíců harmonického bytí ve společné domácnosti. Miluju tě od prvních dnů. Věděla jsem dlouho, že tě chci, ale že se zamiluju tak intenzivně, to jsem netušila. Tolik mi pomáháš. Jsi mi k dispozici 24 hodin denně. Nikdy mě neodmítneš. Téměř každý den se tě něžně dotýkám. Už si vůbec nedovedu představit svůj život bez tebe. Nesmíš mě nikdy opustit, má milovaná sušičko :D

Je to tak, před rokem se mi podařilo muže přesvědčit, že tenhle spotřebič prostě potřebujeme. Prádlo v bytovce schlo klidně tři dny. Během té doby se na něj nalepily všudepřítomné psí chlupy. V létě při sušení venku bylo často posypané popelem, neboť nad námi kouřící sousedi používají náš balkon jako popelník. Tvrdá voda způsobila, že bez žehlení nebylo nositelné. A tak se různě po bytě kupily hory oblečení připravené na to, až bude čas a chuť stoupnout si k žehličce. Někdy čekaly pár dnů, jindy třeba dva tři týdny.

Doma jsem o sušičce mluvila od narození syna. Jak moc by ušetřila práce a času. V bytě se netvoří vlhkost ze sušáků. Jak je z ní prádlo měkké. Bez chlupů. Nemusí se žehlit. Rovnou ze sušičky putuje do skříně. Nikde žádné haldy po bytě. Muž argumentoval tím, že nemáme místo. Pravda, do koupelny či kuchyně se nevešla. Ale já se nevzdávala. Posílala mu články s výhodami, po čase ho o dokonalosti této pomocnice přesvědčovala i jeho prvorozená dcera.

Našla jsem pro sušičku prostor. Musela jí sice ustoupit jedna police v komoře (a sebrat mému muži úložné prostory, to je vždy tragédie, na kterou si pár měsíců musí zvykat), ale byla to jediná možnost. Muži došly argumenty a s odevzdaným výrazem pronesl: „Tak si jí teda objednej.“

Přišel den D. Slavnostně jsme jí zapojili a vložili první vyprané osušky. Čekala jsem s napětím - vážně budou tak měkké, jak se říká? Jestli ne a ještě tam muž objeví psí chlupy, tak si něco vyslechnu. Když dosušila, vyndala jsem prádlo...a byla ztracená. Chtěla jsem se do osušky zachumlat a nikdy nevylézt.

Předala jsem jí s úsměvem muži. Párkrát jí ohmatal, vykulil oči, pak šel beze slova do skříně, vyndal všechny ostatní a povídá: „To není možný, ony jsou fakt hebký. Vyperem všechny ostatní, ať je máme taky tak měkký“. A závislost vznikla i u něj 🙂 Pak zkoumal filtry plné psích chlupů, které jinak na prádlu zůstávaly a stále opakoval „Ono to fakt funguje.“ To první okouzlení si pamatujeme oba i dneska 🙂 

Tak si tu hospodaříme už rok. Sušička jsou zatím snad nejlépe investované peníze a jsem ráda, že se na tom shodneme doma všichni. A co vy, taky tenhle spotřebič milujete? Těším se na vaše komentáře. 

V neděli večer začala oslava židovského Nového Roku 5777, oslava trvá od 2. října do 4. října. Jako skoro všechny židovský svátky i Roš HaŠana není jen o jednom dni. Možná je to proto delší, aby se snědlo všechno to navařený jídlo. Teď když o tom tak přemýšlím, tak snad jedinej svátek, který se slaví jeden den je Jom Kippur a to není svátek, ale půst. Ne, jeden svátek na jeden den by se našel, ale to se nepočítá.

Roš HaŠana znamená v překladu hlava roku a hlava roku se musí pořádně oslavit a zajíst. Roš Hašana je jeden z takzvaných Velkých svátků. Za týden následuje hned ten další tentokrát postní Jom Kippur tedy den oběti. Někdy mi připadá, že to tehdy před těma několika tisíci lety zavedli, aby se lidi mohli odlehčit potom novoročnim nášupu. Liturgicky se ale na Roš HaŠana otevírá brána nebes, aby se na Jom Kippur definitivně zavřela. To období mezi jsou nebesa otevřená a dávají šanci lidem, aby se zbavili loňskejch hádek a nesvárů. Během těch mezi dnech se v synagogách troubí na šofar, teda beraní roh, tím troubením se nebesům oznamuje, že se brána ještě nemá zavřít.

A co jsme měli k večeři? Klasicky jsme měli slepičí polívku s macesovýma knedlíčkama a mini chlapík ji jedl úplně sám! Tak velkýho chlapa už mám doma, bohužel mi přitom procesu jedení seděl na klíně. Klika, že je ta polívka tak průhledná, to se úplně na těch pruhovanejch šatech ztratilo. Ta čokoláda z jablka už byla horší. Následoval tzv brisket, další tradiční jídlo, hovězí maso dlouze dušený s mrkví a bramborama. Moje máma ještě udělala tři kila bramborovýho salátu a já napekla bochník chleba. No a klasicky se musí Novej Rok přivítat sladkým jídlem, aby ten rok byl celej sladkej. Tradičně jsou to jablka s medem, ale my udělali variaci a moje máma napekla dva obr pecny štrůdlů, po kterých se může celá americká rodina utlouct. No a tchýně čokoholička obalila jablka do čokolády.

Takže Šana Tova uMetuka neboli Krásnej a Sladkej Novej Rok!

mamazavodou.blogspot.com

Proč je svátek lepší než narozeniny?

Můžete se těšit bez toho, abyste měli depresi, že jste zase o rok starší. Znáte to, ne? S přibývajícími léty postupně mizí taková ta infantilní nedočkavost. Od určitého věku je s narozeninami spjat pocit fatálního stárnutí. A pokud ten procit neprožíváte, musíte ho alespoň zdárně předstírat. Svátek je tedy jednoznačně výhra.

Žalujte facebook!

Všechny nesplněné resty můžete svést na svátek. Nevztahuje se na pohoštění pro příchozí gratulanty. Těm musíte vnutit na osobu deset chlebíčků, šest jednohubek, dva kusy dortu a do nosu jim každému narvat hrst arašídů, aby vás u sousedů nepomluvili.

Vaše jméno je v kalendáři. Což je velká výhoda, protože si možná i někdo vzpomene, že vám má popřát. Na druhou stranu však nesmíme zapomínat, že datum narození připomíná facebook. A facebook má každý. Což se o kalendáři říct nedá. Facebook není náš kamarád. Vlastně by výrobci kalendářů měli facebook žalovat, protože dělá špatné jméno svátkům. Tak.

Když máte svátek, nemusíte dělat dort, protože to není tak „závažné“. Ale přípitek je nutnost, vážení. Nutnost!

Říká se, že dnešní děti vůbec nevědí, co znamená slovíčko NE. Podle nás je to však právě naopak, slovo ne znají velmi dobře. Je dokonce možné, že slovo NE při výchově svých dětí používáme nejčastěji.

Neběhej, nesedej si, nekřič, nebreč, nebijte se, nenadávej, neházej s tím, nedávej to tady, nešahej na to, nedávej to do pusy, neskákej a podobně. Během dne slovo NE použijete opravdu mnohokrát. Je paradox, že čím víc říkáte ne, tím méně funguje. Nebo také nemusí fungovat vůbec.

Děti jsou alergické na slovo NE

V jedné chvíli se děti stávají odolnými ke slovíčku NE. Jako by byly hluché a slepé, neposlouchají,nedělají to, co my chceme. Jakoby se u nich vyskytovala alergie na slovo NE. Co v takovém případě dělat? Jak s dětmi mluvit, aby nás poslouchaly?

1. Řekněte NE jinak!

Slovo NE má ty nejlepší účinky, když jej používáte jako šafránu. Tedy s ním šetříte. Používáte-li ne v každé větě, pak jde kamsi do ztracena. Mnohdy bychom mohli naše příkazy a prosby říci jinak, bez slovíčka ne. Místo „neběhej“ můžete říci „jdi pomalu“.

Taky máte někdy takovou krásnou představu, co s dítětem budete všechno dělat a jak to bude super? A když na to dojde, jste vzdáleni své vizi asi jako dvě vlaková nádraží v Rusku? Já teda jo... A to jsem pro letošní podzim měla hned tři!

Chtěla jsem (opravdu MOC jsem chtěla) sbírat s Kýšou kaštany a dělat z nich zvířátka. V mé hlavě to vypadalo asi tak: seděli jsem v trávě, krásně hřálo podzimní sluníčko, já do kaštanů dělala díry, Kýša do nich dával špejle a pak jsme dělali panáčky, zvířátka a další hovadiny.

Realita? Po hodinové procházce k 200 metrů vzdáleným kaštanům je sbírám sama, protože v baráku naproti mají zaparkovaný traktor (který tam jen tak stojí, já konverzuju, hýbu se a dokonce umím i nějaký básničky, ale smůla!). Začne chcát. Za vydatného řevu se schováváme do domečku na dětském hřišti, odkud je NAŠTĚSTÍ na ten traktor vidět. Přestává chcát. Dosbírám si kaštany (ano, přesně v téhle chvíli už jsem to vzdala) a za další vlny vydatného řevu jdeme domů. Vzhledem k tomu, že je to zase hodina, přicházíme na oběd. Klika, že po něm jde spát. Je to už asi 14 dní a já přísahám, že v žádném kaštanu není ani jedna díra!

Tak si radši vydlabeme dýni, ne? Já si vezmu větší, Kýša menší. Odříznu kloboučky a oba dlabeme do stejného kbelíku, který společně odneseme na kompost. Pak namaluju obličeje (Kýša obdivně kouká) a vyřežu je nožem (Kýša stále obdivně kouká). No a už se oba nemůžeme dočkat, až večer zapálíme svíčky a ty dýně se na nás budou šklebit. Doufám, že jste poznali, že tohle byl sen.

Bavilo ho to přesně minutu. Naštěstí jsem stihla uříznout klobouček jen té menší. Dvakrát do ní hrábnul, aby vyndal ten kekel. Ale pak se okolo proběhne kočička a Kýša ji prostě musí pohladit ty její očička. A když už ho to nebaví, začne ji rvát do vydlabané dýně. A já obdivně koukám, protože se mu to fakt daří!

Třetí má vysněná chvilka bylo pouštění draků. S tatínkem. Tatínek pouští, Kýša se raduje, jak to pěkně lítá a já točím.

Teď asi zase rýpnu do živého a čekám, že budu pod palbou. Dokonce čekám, že mi i někteří "odliknou" blog, ale patřím mezi lidi, kteří jsou upřímní a asi budu vždycky vybočovat ze stáda.

Už dlouho jsem chtěla napsat tento článek, přemýšlela jsem jak na to, hledala inspiraci a správná slova. Ale nakonec jsem přišla na to, že věci by se měly pojmenovávat správnými výrazy, tak jak jsou, bez nějakého zkrášlování.

Poslední dobou se kolem mě rojí názory matek, které se snaží upozorňovat na to, že když se staly matkami, tak prostě zblbly nebo jinak se ukázalo, jak jsou neschopné. A tak různé hashtagy s názvem mateřská demence apod. mě vážně udivují. Všechny své nezdary od spálených vajíček nebo spletení laku na vlasy s dětským opalovacím krémem tak svádějí na mateřství a na to, že jim prostě hráblo. V oblibu tak vzešlo nové pojmenování  mateřské dovolené- "Mateřská demence" .

Když se stanete matkami, tak prostě děláte cyklus určitých činností a zajímáte se jen o úzký okruh věcí, až Vám z toho jednoho krásného dne, prostě hrábne. Doslova. A tak bavíte všechny okolo tím, že si pletete pastu na zuby s očním krémem a Vaším jediným zájmem se stalo sledování vyměšování svého potomka a poměřování obsahu plenky s ostatními matkami na dětském hřišti. Zažila jsem už hodně vypjatých situací s dětmi, ale nikdy se mi nestalo, že bych si spletla lak na vlasy s dětským opalovacím krémem. Možná by spíš, než svalovat své schopnosti na mateřství, bylo načase přiznat si, že některé věci jsou holt součástí naší osobnosti. A že pokud někdo říká do telefonu kadeřnici, že chce přebalit a vykoupat, místo ostříhat a nabarvit, dost těžko to bude tím, že je matkou.

Zrodila se z toho pomalu epidemie, kdy všechny nastávající mámy už teď dopředu rozhlašují po okolí, jak to či ono nezvládnou, když se stanou těmi "matkami". A matky, které na mateřské už jsou, si zvykly omlouvat každý svůj nezdar. Jakoby je to ani nemotivovalo hnout se kupředu, protože s dětmi se stejně nic vymyslet nedá. Je to vlastně nejmenovaný zákon, se kterým se ztotožňuje čím dál víc poměrně inteligentních matek.

Poslední dobou se tak mateřství stalo strašákem a pomalu nepsaným pravidlem. "Staneš-li se matkou, hrábne ti a život končí ." Upřímně, je to pěkná hloupost, protože život s dítětem ani dětmi nekončí. Pouze dostává nový rozměr. A jakým způsobem bude dál pokračovat je už na nás. Můžeme si z toho vzít dobré nebo jen špatné.

Když pominu, že být máma je fyzicky a psychicky velmi náročné, nemyslím si, že by na mateřské muselo nutně dojít k selhání všech žen na světě a najednou, z čista jasna se ukázalo, jak jsou bláznivé a nešikovné. Ano, únava dělá svoje a pomaleji nám to po šílené noci s miminem myslí, ale jinak si myslím, že to nemá dopad žádný. Pokud se některá žena dobrovolně rozhodne, že na mateřské se stane vášnivou kuchařkou nebo pletačkou košíků nebo detektivem hledající zub v ústech svého potomka, je to asi proto, že ji to bavilo už předtím nebo v tom našla svou novou zálibu.  Logicky tedy nemůže zblbnout, protože dělá to, co jí baví.

Neumím si představit, že by někdo, kdo zarytě nesnáší vaření najednou z čista jasna po porodu objevil svoje nadšení pro kulinářské výtvory. Spíše je tedy možné, že se na mateřské ukáže naše pravá povaha, a co nás uvnitř baví nebo bavilo, jen jsme o tom nevěděly. A když pak sledujeme úspěšnou manažerku nebo vedoucí ve firmě, která na mateřské peče koláče a šišlá, tak proč jí litovat. Zřejmě z toho má radost a naplňuje ji to.

Narovinu je ale nutno přiznat, že prostě po porodu nastane pár let, kdy se naše vědomosti a schopnosti nutně transformují do  kojeneckým mlék a hraček pro děti. Je to ale přirozené, patří to k tomu a nemusí to znamenat, že pokud Vás tyto věci zajímají, jste jen potrhlá mamina na mateřské a není s Vámi rozumná řeč. Extrémy, kdy je žena  se svým dítětem stále spojená pupeční šňůrou, záměrně vynechám, abych nebyla pod palbou. Můj názor na tuto skupinu matek je stejně už veřejně známý, ale jak říkám, každý ať si dělá co ho  naplňuje, i kdyby to měly být nekonečné diskuze o prdíkách a mýdlu Jelen.

Já třeba narovinu přiznám, že nejsem ani zdatná kuchařka a s plánováním rodinných výletů to mám teda taky na štíru. Ráda vařím to ano, ale jídla naprosto nevhodná pro děti, jako steaky, kuřecí směsi a asijskou kuchyni. Ale ani za těch deset let co jsem na mateřské, jsem se nenaučila vařit rajskou, ani svíčkovou a knedlík zásadně kupuju. Děti si prostě na jiný styl stravování zvykly a těch klasických obyčejných jídel ála šunkofleky si užijí v jídelnách škol a školek. Nejsem prostě ochotná začít jíst knedlo zelo vepřo jenom proto, že jsem na mateřské. Nehledě na to, že bych pak neprošla dveřmi. Já tedy samozřejmě nepatřím do té kouzelné skupiny matek, které jsou už dvě minuty po porodu štíhlejší, než v pubertě. Já si pěkně svá kila odnosila a pěkně shodila a ještě nějaká zbyla, takže kuře na paprice se šesti si musím odpustit.

A teď k pozitivním věcem. O těch negativních, které mateřskou zošklivují asi všichni už víme. Je jich plný internet. Všude jsou matky trhající si vlasy, s kruhy pod očima a hroutící se. Všude se tak dočtete o tom, co jim mateřství vzalo. Čas, peníze, krásu, štíhlou figuru, kvalitní sex, čas na sex nebo jen pomyšlení na sex. Ale co jim mateřství dalo?

Mě mateřství dalo několik věcí. Jednou z nich je, že jsem se naučila, no dobře, učím se, abych zase nekecala, žádat o pomoc a nechat si pomoct. Dřív jsem měla pocit, že musím všechno zvládnout sama. Celou noc nespat, ráno vstát a vyplazit se z domu. Odvézt děti do škol a školky, nakoupit, uklidit a večer padnout do postele. Pomoc? No tak to ani náhodou, já jí přece nepotřebuju! Jenže dřív nebo později mi došlo, že potřebuju pomoc, ale neumím si o ní říct a když už se mi to nějakým omylem povede, neumím ji využít a mám z toho jenom výčitky.

Ono totiž říct si o pomoc a přijmout jí, jsou dvě odlišné věci. Předně nejhorší na tom je umět potlačit ten vnitřní pocit, který Vám našeptává "To ty jsi máma, to ty bys to všechno měla dělat!" Jo jo ten hlas umí být tak přesvědčivý a vlezlý, že je snadné mu uvěřit. Ale měli by jsme se umět od něj oprostit a nebát se o pomoc požádat a když je nám nabídnuta, tak ji využít. Což by teda neudělal jenom blbec. Třeba takový, který teď píše tenhle článek.

Nemusí to být nic velkolepého, zase upřímně, ještě si fakt na něco budeme muset počkat a víkend ve Vídni s kamarádkami, kdy šampus poteče proudem holt odložit. Ale jsou i maličkosti, která dokážou nakopnout. I taková blbost jako sprcha. Ono se to řekne, co na sprše je, jdu se osprchovat a hotovo. Jenže, kdo nemá děti nebo s nimi nikdy nebyl samotný doma, neví, že vysprchovat se s batoletem za zády, je dost náročné. Buď s brekem tluče pěstičkou do zavřeného sprchového koutu nebo Vám div do něj nevleze. Takže odpočinek při sprše, o tom si můžete nechat je zdát. Takže, když Vaše polovička přijde domů, nemějte výčitky a dítě svěřte na 15 minut jí nebo někomu jinému. I takhle krátká doba dokáže divy, umí nakopnout a hned má člověk zase o trochu více energie.

Tisíce rodičů hledá na internetu nějakou pomůcku či návod, jak na dítě. Já už jsem několikrát psala, že návod prostě neexistuje, kdyby ano už byste o něm věděli. Všechny situace, které vás trápí, za vás nikdo nevyřeší, na řešení vždy musíte přijít vy nikdo jiný.

Mě tak napadlo, protože se tím doma řídíme, že bych vám jednu malou univerzální pomůcku mohla nabídnout. Tato pomůcka se dá použít opravdu při každé možné i nemožné situaci a má 90% úspěch. Tuto pomůcku můžete využít nejen pro lepší komunikaci s dětmi, ale také se svým okolím, lidmi v práci, v parku, v obchodě apod.

Má ale jednu malou podmínku, bez které nefunguje a ta je věřit v to, že ta druhá strana je také člověk a má své starosti a trable stejně jako vy. Snažit se, alespoň na chvíli vžít do role dotyčného i spoustě dospělým moc pomůže, když nahlas popíšete jejich pocity.

Přestaňte říkat, jak se to dělalo kdysi a jak se to má a nemá dělat teď, ale zaměřte se na potřeby své a svých dětí. Poslouchejte sebe i své dítě a nemějte okamžité předsudky a odpovědi. Prostě to vyzkoušejte, kdy? Nejlépe při první příležitosti ať je jakákoliv.

Těchto šest bodů, vám otevře naprosto jiné dveře do srdce vašeho dítěte a umožní vám začít si plnit to, jak jste si vztah se svým dítětem představovali. V případě, že si budete chtít pomůcku vytisknout, napište nám e-mail zašleme a my vám soubor k vytisknutí zašleme.

POMŮCKA PRO RODIČE

Pokud se marně snažíte o druhé či další dítě již delší dobu, řekněme dva roky, je pravděpodobné, že máte problém s neplodností. Přestože se nejvíce pozornosti věnuje primární neplodnosti, nemalé procento párů trápí neplodnost sekundární (podle WHO může jít celosvětově až o 25 % párů). Takové páry již doma jedno či dvě děti mají, touží po dalším, ale nedaří se jim úspěšně otěhotnět či dítě donosit.

Co tyto problémy způsobuje a jak je léčit?

Sekundární neplodnost způsobují stejné příčiny, jaké nacházíme u neplodnosti primární, a shodné jsou i postupy při léčbě. Na vině mohou být např. srůsty v pánevní oblasti, neprůchodné vejcovody, endometrióza, nepravidelnosti cyklu nebo ovulace, špatná kvalita či nedostatečné množství spermií.

Ať už je příčina jakákoliv, k rozvoji či zhoršení tohoto stavu došlo od vašeho posledního porodu. Komplikace během porodu mohly vést ke zjizvení tkáně, po porodu mohla proběhnout skrytá infekce, přispět mohl i samotný běh času – každým rokem plodnost ženy nekompromisně klesá.

Žárlím na kamarádky, které mají větší rodiny, a pak cítím vinu, že mi můj syn není dostatečně dobrý. Je to normální? Přestože své dítě milujete, chybí vám ta velká či úplná rodina, o které jste snila.

Obvyklé reakce na sekundární neplodnost zahrnují běžně tyto pocity:

O různé možnosti porodu jsem se zajímala v podstatě již několik let. Hodně mě toto téma zajímá, ráda čtu různé články, příběhy, sbírám pozitivní i negativní zkušenosti jiných. Když jsem tedy na podzim 2015 zjistila, že jsem těhotná, vše ještě nabralo na obrátkách🙂 Jsem toho názoru, že pokud člověku věnuje hromadu času vybíráním kočárku, oblečení a dalších nezbytností pro miminko, tomu, jak a kde porodím pak musím věnovat ještě mnohem více času a pozornosti. Nebylo mi jedno, jaký porod své dceři připravím, zároveň si však myslím, že krásný porod může být v porodnici stejně tak, jako doma a pokazit se může doma stejně tak, jako v porodnici.

Já zvažovala možnost porodu doma, volbu porodu v porodnici v Krnově nebo ve Vyškově s vlastní PA, ambu porod....Často jsme se o tom s manželem doma bavili a protože zpočátku se muž přikláněl nejvíce k lékařsky vedenému porodu v porodnici, někdy byly tyto rozhovory poměrně bouřlivé 🙂 Postupně jsme si však ujasnili, že bychom rádi porod v podnici bez lékařských zásahů, pouze s domluvenou PA a co možná nejkratší pobyt v nemocnici. 

Dohodla jsem se tedy s PA z naší vesnice, kterou dobře znám a je mi svým přístupem k porodům blízká. Možnost ambu porodu jsme spolu konzultovaly a dohodly jsme se, že do porodního plánu nic uvádět nebudu a nechám to na situaci, jak vyplyne a co mě samotné bude nejpříjemnější.

Termín jsem měla 24. července 2016, ale já moc na tyto výpočty nevěřím, takže i když se červen přehoupl do července, těžkou hlavu jsem si z toho nedělala. Můj doktor je navíc také spíš "vyčkávací" a nijak mě na kontrolách nestrašil a nestresoval. Věřili jsme, že miminko nejlíp ví, kdy se má narodit.

V sobotu 2. července jsme byli celí den na chatě u známých, koupali jsme se a prostě si užívali nádherný letní den. Známí mi taky říkali, že která těhotná tam u nich byla, do druhého dne vždycky porodila. Asi je tam nějaký zvláštní "vzduch", protože i u nás to tak bylo 🙂 Břicho mě pobolívalo v podstatě celý den, ale nijak hrozné to nebylo. Večer jsem chtěla jet ještě na koncert pod širým nebem, ale muž mi to zatrhl :D V noci se pak bolesti začaly stupňovat, od půlnoci jsem už moc nespala a spíš pochodovala, zapisovala intervaly a kontrolovala muže, že spí. Nechtěla jsem, aby byl vzhůru a popoháněl mě, ať jedeme do porodnice🙂 Chtěla jsem mít vlastní klid. Věděla jsem, že moje PA má službu v neděli, brzy ráno jsem jí tedy zavolala,aby se tady zastavila po cestě do práce a zkontrolovala mě. Dohodly jsme se, že do 8 hodin dorazíme do porodnice, protože se zdálo, že je porod pěkně rozběhnutý a během dopoledne bude miminko na světě.

V porodnici jsme dostali pokoj s vanou a v podstatě jsem nejvíce času trávila pouze s manželem a PA se za námi občas zastavila mě zkontrolovat, poslechnout ozvy apod. Během dopoledne se ale nic moc nepohlo, PA mi proto praskal v poledne vodu (nad tím teď zpětně přemýšlím, zda to bylo nutné, jestli to prostě jen nechtělo dát miminku víc času). Ani to ale moc nepomohlo, porodní cesty se otevřít prostě nechtěly🙂 Později odpoledne tomu tedy PA pomohla ručně (to vnímám z celého porodu jako jediné negativně a dodnes si pamatuju, jak "příjemné" to bylo).