Nejen touto větou mě inspirovala žena, se kterou jsem se před časem seznámila. Její životní příběh už čítal mnoho stránek a nebyla to procházka růžovou zahradou. Seděly jsme dlouho a ona mi ochotně barvitě vyprávěla, co jí život přinesl a jak s tím naložila. Nejvíce na mě však zapůsobila věta: „Možná až příliš pozdě jsem si uvědomila, jak často používám slovo „až“." Pořád si prý opakovala: „Až dokončím ten úkol, dám si den volna,“ nebo „Až mě nebudou potřebovat, začnu dělat, co mě baví.“ Žila v domnění, že je všechno v pořádku. Pracuje na plné obrátky, stará se o chod domácnosti, pečuje o své nejbližší a večer, když je vše hotovo, už nemá energii na sebe. Mohlo to takhle „fungovat“ dál. Ale něco se přihodilo.

Člověk jejímu srdci velmi blízký zkolaboval kvůli závažné příhodě, a to  mu nebylo ani 30 let. „Když jsem ho ten večer dovezla do nemocnice, lékař si mě vzal stranou, aby mi oznámil, že jsem mu včasným příjezdem zachránila život. V tu chvíli se vše převrátilo naruby. To, co do té doby bylo důležité, rázem ztratilo význam. Dostavil se tzv. "AHA moment", tedy vteřina, kdy mi všechno došlo." Bylo to jako blesk z čistého nebe, když si uvědomila, že už takhle dál nemůže žít a musí okamžitě něco změnit. „Poodkrýt pokličku a nahlédnout do toho, co se ve mně ukrývá, byl oříšek. Já jsem se ale nevzdala. Dříve jsem tajně doufala, že jednou přijde den s velkým D, kdy ráno vstanu a hned s prvním nadechnutím mi bude jasné, že dnes je správný čas na změnu! Částečně se to skutečně plnilo. Přicházely dny, které přinášely změny. Jenže většinu těch změn jsem pozorovala ráno v zrcadle ve formě nových vrásek kolem očí." Rozhodla se, že už nebude dál nečinně přihlížet. A v době, kdy se díky skvělým lékařům její blízký přítel začínal vracet do života, ona se díky této zprvu hrozivé zkušenosti, navracela do života také.

„Po těch letech co mám za sebou, vím, že jsem dostatečně silná na to, abych zvládla jakoukoliv životní výzvu. A vždycky, když mě napadá, že na něco nemám, vzpomenu si na to, jak jsem tehdy večer v nemocnici pevně tiskla ruku svého přítele a klidným hlasem ho konejšila, že všechno zvládne." Od té chvíle uběhl rok. Stále na sobě pracuje a řídí se pravidly, která fungují. Prvním krokem ke spokojenosti je UVĚDOMIT SI, že něco není v pořádku. Druhý krok je ROZHODNUTÍ něco s tím udělat a třetí krok - prostě ZAČÍT. A krásné je, že na to nemusí být člověk sám. Existují kolem nás lidé, kteří rádi pomohou, ale někdy je třeba nevědomky odháníme. S každou novou vteřinou nám život dává novou příležitost zase něco posunout dál. Hlavně musíme žít vždycky TEĎ A TADY. Ať už chcete cokoli, nejlepší čas na to, odrazit se z místa, je právě teď. Udělat první krok a dát věci do pohybu. Nejtěžší je začít. Ale ten pocit, co přichází poté, stojí za to.

   Jelikož mě doslova nakoplo stále se zvyšující množství čtenářů mých článků,  tak mi to nedalo moc práce  se přemluvit k napsání dalšího pokračování. ...

   V minulých třech částech jsme se přes pozitivní těhotenský test, první ultrazvuk a nevolnost dostaly k prvotrimestrálnímu screeningu....a odteď  už  se cítíme tak jako opravdová těhotná se vším všudy... Mě osobně v tomhle období,  kdy člověk obvykle pouští informaci  o svém jiném stavu už necenzurovaně  do světa,  nejvíc bavily ty komentáře okolí...jakože někdo řekne ,, no joooo  vždyť tobě už se kulatí    bříško'' a vzápětí někdo jiný ,, vážně?  vždyť na tobě není nic vidět. ..'' a pak se třeba v tom 12. týdnu někdo světaznalý zeptá : ,, a už kope ??? '' No jasně teprve včera mu vyrostly  centimetrové nohy a už mě kope 😀 Nejvíc mě ,,potěšil'' můj bratranec, když mi řekl ,, no jako břicho ti moc neroste..., a já  se v duchu natřásala, že je to přece samozřejmé,  jsem lékař a vím, že se nemám přejídat a vytvořila jsem si vyvážený  jídelníček, vždyť musím jít svým pacientkám příkladem že....no mé myšlenky zmrazilo pokračování. ...,, břicho fakt ne, ale prdel ti dost narostla''.... COŽE ??? Takže asi tak...    

Co se týče toho bříška,  tak mam pocit, že vesměs je to tak, že to má tři fáze: 1. jsem těhotná, ale zatím vypadám jako přejezená  a už se těším až budu mít bříško, 2. už to bříško mam a je to ok, 3. už se nemůžu dočkat až  ho zase mít nebudu 🙂

   Celkově přibírání na váze a stravování v těhotenství je dost ožehavé  téma.    

Tabulky a grafy na vás útočí na každém rohu, ale kde je realita ? U žen, které mají nadváhu se samozřejmě doporučuje přibrat jen minimálně...ale co třeba těhotná , která měla ani ne 50 kg před těhotenstvím. ...mám takovou  pacientku a ta přibrala neuvěřitelných 30 kg ano 30 a po 6tinedělí  přišla na kontrolu v sukýnce velikosti XS...no a pak jsou zase opačné extrémy. ...

   O tom jak se máme stravovat toho opravdu najdete mraky...hromady informací a doporučení jak má být strava rozmanitá a hodně ovoce a bílkovin a málo cukru a nepřejídat  se....no ale na to, že se z vás každý večer stane krvelačná  bestie,   která   by pro tabulku čokolády neváhala s dlažební kostkou v ruce vykrást vietnamskou večerku - tak na to vás žádná moudrá   tabulka nepřipraví ☹ A jestli si myslíte, že ty, které  mají nevolnosti jsou toho ušetřeny, tak omyl....mě  bylo blbě a do toho jsem byla krvelačná bestie...akorát když už jsem se ten svuj úlovek chystala rozsápat a sníst,  tak se mi zvedl žaludek a nešlo to..... totální zoufalství !!! No ale pořád lepší než když přišla fáze :  nevolnost je pryč, ale žravost  zůstává 🙂

Znáte ten pocit, když nevíte už co stím? sedíte na tím, přemýšlíte, a už fat nevíte co by vám s tím sakra mohlo pomoct? A pak to přijde samo 🙂 Byla jsem vybrána, abych otestovala na Nikolčině zadečku Sebamed 🙂 Ze kterého se mimochodem stal nejen zliňující přípravek na zarudlou prdelku ale i na ulidnění nenechavých ručiček 😀 jen jsem si říkala, jestli by nemohly být ty hranky trošku víc dokulata? 🙂 To bych možná vypíchla, že by stálo za uvážení 🙂 ale samozřejmě vím, že to není hračka, ale krém - A JAKÝ!

            No úvod jsem zvládla že? 🙂 Tak na začátek mě moc překvapila voděodpudivost! 

Víte,na mého brášku jsme doma používali Bep.... a dřív to tedy bylo mazadlo, jak se sluší a patří, ale to co jsem dostala od babičky pro Nikolku se sejným názvem.... obsah tedy stejný rozhodně není! A tak máme s Nikolkou vyzkoušených vícero krémů, které většinou poskytovali vzorky. (od sudocremu, bochko, dm krém, aviril......

     Žádý z nich však nedovedl to co tento krém. A to není že bych chtěla vychvalovat, protože jsme ho dostaly. Ono totiž je třeba najít vhodnou kombinaci. Pokud tedy člověk nelátkuje a nemyje zadeček perlanem a používá ubrousky tak už u nich to všehno začíná. Já osobně doporučuju nejdřív to vyzkoušet i na svém zadku! 😀 Zkoušely jsme linteo modré, červené, huggies, pampers, bla, bla... no všecko. Od kolegyň z práce malá dostala dárečky, od každé jiné ubrousky a to pak opravdu nastává možnost testování 🙂 Některé byly strašně mokré, jiné pění, některé se trhají a některé pekelně štípou. Ano! zkoušela jsem to na sobě. Ale to už by byla recenze na ubrousky 🙂 vraťme se zpátky ke krému 🙂 No naše kombinace je jasná:

Proč ten pudr? Sebamed je super, ale na Nikolky prospanou 12hodinovou noc prostě sám nestačil 🙂 a na tesco krémy jsem slyšela jen chválu a tento pudr zrovna vyprodávali asi za 25,- 🙂 tak jsme ho prubli, vždyť přeci i babičky používávaly pudr ne? 🙂 A světe div se, po večerní koupeli jsme ho nasadily  a zadeček už nejeví nejmenší známky začervenání 🙂 Takže můžu za sebe krém od Sebamed jen doporučit 🙂 hezky se roztírá, příjemně voní, není přeparfémovaný, je opravdu odpudivý vůči ,,čůrkám"(čti vodě 😀 ) a hlavně Funguje! 🙂 Takže já jsem za tohle testování moc vděčná 🙂 Nikolku od té doby trápím už jen já a ne nějaké hloupé opruzeniny a začervenalý zadeček 🙂 

Blog jsem chtěla založit už dávno, dávno...v době kdy byste bloggery spočítaly na prstech jedné ruky a jedné nohy s plným počtem prstu...Nejprve o cestovaní..Napsala jsem několik článků, rozuměj DVA, dala je na facebook...a nikdo je nečetl...NIKDO...resp.nikdo mi nedal lajk...takže tím skončil první pokus o to založit blog. Pak jsem porodila první dítě, druhé dítě...a kolem mně se vylouplo asi milion mama blogů, jakoby matka, která nemá blog o tom, čím umývá posraný zadek, čím ho posléze maže, co maže na sebe a kde dává kávu a fotí ji nejlépe Iphonem c.6, nebyla in...No, co vám budu povídat, ten svět načančaných dětí, pohodového sezení u kávy (pro mě dost sci-fi,v klidu si vypít kafe se dvěma dětmi za zády), krásného líčení, akcí pro bloggerky...vypadal dobře...ale dost povrchně...takže blog na téma děti jsem vzdala ještě dříve, než jsem o něm začala premýšlet...A pak to přišlo...rána jak z čistého nebe...nevinná bulka v podpaží nalezená při táborové rozlučce asi u pátého piva a nevimkolikáteho panáku...ze které se vyklubala metastáza k nádoru v prsu...Když jsem si poplakala, vše to nějak přežvýkala a ujasnila si, že bych na tom mohla být i hůře, tak jsem si řekla, že toto je to téma, o které má smysl psát. Jednak doufám, že si svým slovním průjmem ulevím na duši a utřídím myšlenky a jednak by to také mohlo někomu pomoci. Že i vážná nemoc má v životě nějaký smysl a může mít i pozitiva...

Více zde http://prsavhaji.blogspot.cz/

   Na začátek vím, že se opakuji, ale opět moc děkuji za Vaši přízeň a pozitivní reakce a ano...opravdu jsem to nečekala 🙂

   Hned na začátek musím podotknout, že opravdu nechápu koho napadla taková kravina, aby celodenní pocit na zvracení nazval ,,ranní nevolnost´´.... ?!? Omlouvám se všem pánům, ale tuhle blbost musel vymyslet chlap  😀

   Tahle obtíž provázející  obvykle časné těhotenství je velmi častá a v různé míře se s ní setká snad každá těhotná (dámy vy co jste šťastné výjimky, tak čtěte dál, ať nás můžete alespoň politovat🙂 ) . Obvykle  je to otázka prvního trimestru a do cca 16. týdne obtíže vymizí...bohužel jsou i výjimky. 

   Nejedná se ale jen o ranní zvracení...velmi často totiž ke zvracení vůbec nedojde a je pouze jen ten nepříjemný pocit na zvracení, kdy se neustále cítíte jako byste v další vteřině zvracet měla, ale nezvracíte a když to trvá celý den nebo vás to budí v noci, tak je to dost nepříjemné....odborně tomu říkáme nauzea. No a tahle nauzea je dost na prd, protože se s ní dost těžko něco dělá....navíc vás nějak neohrožuje, takže když si postesknete u vašeho lékaře, tak se pravděpodobně dozvíte něco v tom smyslu, že to k těhotenství patří a časem se to určitě zlepší. Což není moc povzbuzující...

   Jinak pokud se přidává i časté zvracení, jedná se o hyperemesis gravidarum, což už je klinická diagnoza, která vás může i na pár dní uložit na nemocniční lůžkou k infůzní terapii z důvodu rizika dehydratace....

   Tak a teď moje osobní zkušenost...samozřejmě že mě to neminulo 😀 Asi tak od 7. týdne mě okolo páté hodiny ranní budil pocit na zvracení. Na začátku jsem vždycky běžela rychle na záchod a ....a nic....prostě žádná akce, takže jsem si po pár dnech řekla že tedy hyperemeza nebude a už jsem tolik nespěchala 😀 Co byl kámen úrazu, to bylo čištění zubů....to byl impuls pro můj žaludek, aby akci dotáhl do konce...a ne opravdu jsem si kartáčkem čistila jen zuby a ne mandle... No jo ale kdo by chtěl jít do práce s nevyčištěnými zuby že ? A navíc kdo by chtěl jít ke zvracejícímu lékaři, který si nečistí zuby? Nakonec jsem vymyslela, že si dám ráno vlažný čaj (vždycky buď mátový nebo slabý zázvorový) a to mi opravdu moc pomohlo zklidnit žaludek...a teprve hygiena a snídaně. Vím, že se na všech webech o těhotenství zázvor moc nedoporučuje, ale já ho v malé míře pacientkám povoluji, protože to opravdu funguje a na to, aby se vám po zázvoru zvýšil natolik tlak, že byste potratila...to byste musela toho zázvoru schroupat minimálně celou plantáž. Takže za me trocha slabého vlažného zázvorového čaje třeba s troškou medu = ideální start dne pro budoucí matky s nauzeou. Taky se dají koupit zázvorové bonbony a lízátka. No a jinak moje nauze se objevovala povětšinou celý den až do 12. týdne...

Přiznám se, že za dva roky, co starší syn používal pleny, jsem si oblíbence mezi krémy na opruzeniny nenašla -- měla jsem asi tři značky, které nám oběma celkem vyhovovaly a kupovala jsem tu, která zrovna byla v akci. Sebamed jsem za celou tu dobu nevyzkoušela ani jednou -- ne z přesvědčení, spíše proto, že pravděpodobně nebyl součástí vzorků, které jsem dostala v porodnici, takže jsem se k němu nedostala. 

I proto jsem se přihlásila do testování a byla ráda, když jsem byla vybrána, abych krém tři týdny testovala. Testování probíhalo s následujícími figuranty: Honzík (2 roky) a Alan (3 týdny):

Ani jeden z kluků nepatří do rizikové opruzeninové skupiny. Honzík je už několik měsíců bez plen a Alánek většinu dne v látkových plenách, ani u jednoho nepoužíváme vlhčené ubrousky. Nicméně, dalo by se říct, že jako na zavolanou se Honzík zrovna v době testování značně oprudil, takže mohl být do testovací skupiny zařazen také 🙂

Po třech týdnech testování mohu vyzdvihnout následující pozitiva krému: 

1. Krásně voní -- se zcela čistým svědomím mohu prohlásit, že ze všech krémů na opruzeniny, které jsem kdy používala, Sebamed rozhodně voní nejpříjemněji -- je to velmi jemná pudrová vůně.

2. Má výbornou konzistenci -- díky obsahu pudru (zde drobná výtka, na tubě ani na stránkách Sebapharmy se mi nepodařilo dohledat přesné složení krému) je krém poměrně suchý, výborně se nanáší, stačí pouze tenká vrstva, takže i 100 ml tuba dlouho vydrží.

..... No, tak jen v kratkosti shrnu, co nasledovalo po tom, jak jsem tu s devcaty ze skupinky: Prirozeny porod, konzultovala obavy z nepritomnosti kontrakci. Proc v kratkosti? Protoze to kratke bylo! A byl to masakr. Na jednu stranu vse krasne prirozene bezelo, na druhou stranu, vse prirozene prijezdem do porodnice skoncilo!Ve 21h praskla voda, do 22h kontrakce zadne. Zabalila jsem veci do porodnice, sepsala porodni plan, dala prat pradlo, osprchovala se a dodavala si kuraze neplasit a predcasne neodjizdet do porodnice, kdyz se nic nedeje. Od 22h cca do 23h sem tam nejaka kontrakce pochybne sily. V pohode jsem je ustala. Radim stale spal. Usnul, jak uspaval Adama, naseho dvouleteho synka. Me to vyhovovalo, aspon jsem mela klid a nemusela s nim resit, ze jeste nikam jet nechci. Ve 23:30h jsem pro nej sla, ze bychom se meli zacit chystat, ze se to asi pekne rozjelo. To bylo 2 a pul hodiny od lupnuti vody a naslednem nezamenitelnem odchodu hlenove zatky. Nanosili jsme tasky do auta. Kdyz jsme nakladali Adamka, tak uz jsem mela docela problemy, protoze jela jedna kontrakce za druhou. Ale kupodivu jsem stale zvladala. Misto, abych funela jak uriceny pes, povolila jsem cele bricho, panevni dno a jen zhluboka dlouze vydechla. O pulnoci jsme vyjeli do 25km vzdalene jablonecke porodnice. Jeli jsme z vesnice, takze cesta byla sama zatacka a samy hrbol. No, nic moooooc. To uz vazne bolelo, ale stale pomahalo, se uplne uvolnit dolu do bricha a zhluboka vydechovat. Radim to kulil po okreskach asi 120km/h. Kdyz jsme prijeli k porodnici, 25 minut po pulnoci. Rozrazila jsem dvere od auta, stoupla jsem si, jeste v aute a uz to jelo. Jeste, ze jsem mela saty a pod nimi nemela kalhotky. Zacla jsem rvat jako tygr, uplne samovolne se to ze me dralo, a citila jsem, jak se dere hlavicka. V tu chvili mi blesklo hlavou, aha tak takhle to ma vypadat, kdyz jde mimco pekne samo, ne jako pred dvema lety, kdyz ze me tahli Adamka po dvou infuzich oxytocinu a bez kontrakci, pod pohruzkou cisatskeho rezu, jestli ho okamzite neporodim. Zacal se sbihat personal ze vsech stran, zrizenci jeli s vozikovym kreslem, dalsi s lehatkem a dalsi s gumovou matraci. Zacli na me rvat, at si lehnu, ze dite spadne na chodnik. Normalne, nejradsi bych vsem vrazila kudlu do zad. Zacla jsem na ne rvat, ze je hlavicka mezi nohama, ze se nehnu, ze si ani nesednu, ani nelehnu, ani nic jineho, a ze si dite chytim, ze nemusi mit strach, ze spadne na zem. Opravdu jsem se citila takhle ve stoje naprosto pevne v kramflecich. Fakt to bylo dobry. Nakonec jsem ale udelala kompromis a jednou nohou poklekla na nabizenou matraci. V tu chvili, pet minut po prijezdu pred porodnici, asi na treti kontrakci, byl Stepan venku. Parada, ja fakt netlacila. Vsechno bezelo samo. Chtela jsem si ho hned vzit k sobe. Nechat dotepat pupecnik. Mela jsem tam pripravenou osusku. Prd. Dite okamzite odstrihli a uz s nim mizeli v utrobach porodnice. Tvarili se, jak kdyz se deje nejaky horor a ne normalni prirozeny porod. Bylo videt, ze jsou opravdu vykolejeni z toho, ze neprobehla cetna vysetreni, monitoring, preventivni ATB, preventivni nastrih atd.... Me nalozili na vozik a vezli na siti. Rikam, privezete mi miminko na bonding? Smula, pry je na zahrati v inkubatoru. Stepanek vazi 3850g, takze zadny drobek. Radim..... ten, chudak sedel v predsali, protoze nevedel, ani kde jsem ja, ani kde je Stepanek. Nooooo, asi po hodine pod zarivkou s nohama do praku jsem videla aspon Radima a za dalsi hodiny mi pak prinesli zakukleneho Stepanka. Stejne mam radost, ze jsem se tomu vsemu, co v porodnici brzdi porod, vyhnula. A vida, slo to 🙂 A tady je vysledek.

PS: Nejsem zcela presvedcena o pozitinim pristupu jablonecke porodnice k porodnim planum a prirozenemu porodu vubec. Ale je mozne, ze jsem je nakrkla svym nezodpovednym prijezdem na posledni chvili a svymi nemistnymi pozadavky 🙂

   Nejdříve bych chtěla moc poděkovat za mnoho pozitivních ohlasů a přečtení mého prvního článku. Moc mě potěšilo, že vás v tak krátké době bylo tolik a tak mě to pozitivně nakoplo, že  dnes přidávám ještě  část 2.  A pak už půjdu s Míšou na procházku 🙂

    Tak a je tu cca 6. týden těhotenství a nastává další epizoda. Po tom co se vám uleví, že tedy těhotná jste a těhotenství je tam, kde má být, tedy v děloze a máte potvrzeno, že ta vaše fazolka (která už teď je hezčí než všechny ostatní fazolky  🙂)) má akci srdeční, si na pár chvilek oddychnete a říkáte si …..uf tak teď už je to ok…..OMYL !!!!!  Následuje totiž kontrola za 2 až 3 týdny a pak prvotrimestrální screening (někdo tomu říká že jde na ,,genetiku´´).

Tak ale teď je tu jiný problém: Jak jako za 2-3 týdny ???? Co když se něco stane?...v téhle fázi těhotenství jsou 2 týdny srovnatelné s rokem čekání…a přece vůbec nevím co se děje s mojí fazolkou???… Upřímně bohužel jiný postup prostě není a i by to bylo zbytečné… V prvním trimestru může dojít k tzv. zamlklému potratu (také missed abortion, zkr. missed ab., naší hantýrkou myšák). Je to vždycky šok pro všechny zúčastněné…..zkrátka dojde k tomu, že se embryo přestane vyvíjet…obvykle bez žádného varování či klinických projevů.  Prostě to příroda v určité fázi ,,utne´´, zastaví a je konec… Vždycky když musím říct těm dvou velkým vyděšeným očím plným naděje a očekávání, které touží po ujištení, že vše bude v pořádku, že tentokrát to bohužel nevyjde….no je to moc smutné a nepříjemné, ale bohužel se to stává. Tím rozhodně nechci nikoho děsit. Co se týče příčiny, tak úplně přesně nevíme, uvažuje se o možné virové infekci, ale v podstatě se to vysvětluje tak, že to embryo je laicky řečeno nějak ,,vadné´´ - zní to ošklivě, ale je to tak a příroda to zkrátka ukončí hned na začátku, aby se nevyvíjel zárodek, který nemá předpoklady k přežití…a v tuhle chvíli si říkám, že je to tak správně…čím dříve tím lépe…dokud necítíte pohyby a fazole je fazole a nemá ručičky a nožičky…. Ale chápu, že i tak to strašně moc bolí… Ale i kdybychom dělali ultrazvuk každý den, tak tomu nezabráníme…dokonce i kdyby se nám zastavila akce srdeční u embrya v přímém přenosu, tak jsme bezmocní…neumíne v děloze resuscitovat centrimetrové embryo ☹

Takže těch několik týdnů od ultrazvuku k ultrazvuku holt musíme přetrpět a myslet pozitivně. Tak a teď moje vtipná realita 😀 Jelikož pracuji na jedné velké pražské nejmenované klinice, tak se bohužel setkávám s případy, kdy to nedopadne dobře, každý den, tudíž míra mých paranoidních představ by předčila i to nejšílenější sci-fi…. No a jelikož jsem zatím chtěla držet v tajnosti své těhotenství, tak jediná šance jak uspokojit své obavy o srdeční akci mého embrya bylo udělat si ultrazvuk sama….ubezpečuji vás, že přes břicho to v 7. týdnu opravdu nejde…takže vaginální sonda…sama sobě….😀  Při představě, že mě na ambulanci načapá sestřička nebo nějaký kolega jak si sama sobě zavádím vaginální sondu ….nooooo….nevím….ale naštěstí se tak nestalo….ale bylo to hodně vtipné opravdu….a upřímně cítila jsem se dost divně  😀  asi tak 100x jsem si zopakovala, že jsem pako 😀 a udělala jsem to jen jednou, míra nepatřičnosti tohoto vyšetření byla 100 % a výtěžnost téměř 0…..za hodinu mohlo být všechno s fazolí úplně jinak…a tak jsem se rozhodla myslet pozitivně a věřit že za těch 14 dní to bude ok….a bylo…..a jelikož jsem dost intenzivně pracovala, tak naštěstí nebylo až tak moc prostoru pro zamýšlení se nad tím co všechno by se mi mohlo stát….

Ve 12. týdnu +/- přichází první klíčové vyšetření – prvotrimestrální screening. Tady si dovolím trochu teorie…často se setkávám s tím, že nastávající maminky vůbec netuší o co jde… Toto vyšetření se skládá ze dvou částí, jejíž výsledky dohromady určí míru rizika vrozených vývojových vad ( jedná se hlavně o Downův syndrom a další). Jde o náběry krve, které na některých pracovištích i o několik týdnů předchází ultrazvukové vyšetření, které je druhou částí screeningu. Výsledky krve vám nikdo interpretovat nebude, tak po nich zbytečně nepátrejte…dají se dohromady s hodnotami naměřenými při ultrazvuku a to vše dohromady nám dá výsledek screeningu. Na ultrazvuku se měří tzv. ,,NTýčko´´ - NT – nuchální projasnění, šíjové projasnění + celkově se plod zkontroluje…srdce, ledviny, horní ret atd….  Pokud je vše v pořádku tak je screening negativní a vy máte před sebou pár dní, kdy budete v klidu, než se zase začnete něčeho bát 😀 V případě, že to v pořádku není, tak ještě není vše ztraceno….a pravděpodobně vás bude čekat CVS (odběr choriových klků) nebo poději AMC (aminocentéza, odběr plodové vody)…ale to už je velmi individuální….a nechci tady z toho udělat školící portál pro gynekology amatéry 😀

Takže asi tak…holt je to o čekání a strachu a napětí a příjemném těšení se něco nového a neznámého. A alespoň já jsem si říkala, že až budu cítit pohyby, tak už to bude v pohodě …. Njn naivní prvorodička 😀

   Jsem lékařka, obor Gynekologie a porodnictví. Vždycky jsem byla k těhotným pacientkám maximálně empatická a snažila jsem se vžívat do jejich stesků a obav....ale až potom co jsem si tu devítiměsíční adrenalinovou jízdu na horské dráze zažila na vlastní kůži, tak teprve můžu  na 100% říct, že opravdu vím, jak se mé těhotné pacientky popř. čerstvé maminky cítí.  A tak když se na to koukám zpětně, říkám si, že spousta věcí, které my gynekologové děláme a říkáme ,může nastávajícím maminkám připadat totálně na hlavu. No a proto jsem se rozhodla začít psát tato články a postupně v nich rozebrat - konfrontovat - pohled těhotné a pohled lékaře v kontextu ,, Dopoučených postupů v managmentu fyziologického těhotenství´´.

   První část jsem tématicky ,,Dvě čárky ´´.

Milé dámy jistě se většině z vás stala modelová situace....přijdu ke svému gynekologovi s větou ,,pane doktore já jsem asi těhotná, mám dvě čárky na těhotenském testu´´ a pan doktor se zatváří jako byste mu vnucovala, že před amulancí přistála kosmická loď a zeptá se jak dlouho se vám zpozdila menstruace a když mu hrdě odpovíte, že už o celé 2 dny, tak si můžete být jistá, že ten pohled znamená, že by vás chtěl do té kosmické lodi posadit 😀 Určitě vám řekne, že je to moc brzy a na ultrazvuku stejně nebude nic vidět - a světě div se opravdu nic vidět nebude - jen vysoká sliznice....vy se ještě zeptáte jestli by vám neměl nabrat krev....a on buď rezignuje a do té ruky vás teda nechá bodnout, aby vám druhý den zopakoval to, co řekl těhotenský test, nebo vám řekne, že to opravdu nemá význam a pozve si vás za týden na kontrolu.....

   Tak a teď ten pohled z druhé strany 🙂 Jako správný gynekolog jsem samozřejmě nečekala týden a těhotenský test jsem si udělala - světe div se - už 2. den zpožděné menstruace...ty 2 čárky mě tak vyvedly z míry, že jsem je pro jistotu vyfotila a poslala kamarádce jestli to taky vidí (kamarádka není lékařka a shodou okolností je i moje pacientka)...ten záchvat smíchu, který se ozval z telefonu, když mi vzápětí volala si budu pamatovat už celý život 😀 Takže jsem měla potvrzeno, že těhotenský test je pozitivní .... no a co jsem neudělala...hned druhý den v práci jsem samozřejmě poprosila kolegyni, aby mi udělala ultrazvuk....kdybych náhodou byla zázračná výjimka a na ultrazvuku bylo něco jiného než ona vysoká sliznice........a světe div se kolegyně mi řekla, že.....tam mám vysokou sliznici 😀  Inu řekla jsem si, že už se budu dál řídit jen svým lékařským rozumem (naivka) a počkám si ten týden.... 

Ale no pro jistotu jsem si tu krev nabrala....nezjistila jsem opravdu nic jiného než mi řekl těhotenský test....opravdu mám pozitivní hCG a modřinu na ruce....super 😀

   Po týdnu už byla na ultrazvuku typická dutinka - určitě od nás uslyšíte slovo kavitace....a mě se ulevilo...není to mimoděložní uf...

Barefoot

Kompromisní

Kurzívou jsou označeny typy, které jsou vhodné spíš do sucha. Růžově pak značky, které nejsou k sehnání v ČR, je nutné objednat je ze zahraničí, většinou přímo od výrobce.

V první řadě bych za možnost testování krémíku chtěla moc poděkovat. Zatím jsem neměla to štěstí něco testovat a proto jsem byla velmi mile překvapena, když jsem obdržela zprávu, že jsme byli vybraní k testování. 

V pátek 29.7.2016 jsme obdrželi balíček. Jelikož můj nyní  2 letý  syn měl kolem roka problémy s atopickým ekzemem,tak jsme se na tuto možnost připravovali  i dcerky, ta se narodila 20.7. A to sekcí, uz v porodnici ji dělali  odběry kvůli vyrážce na nožičce, se kterou se narodila. Dopředu  jsme nekupovali žádnou kosmetiku. Dcera měla po narození hodne zarudlý zadecek a oblast kolem genitalií. Jelikož jsme krém seba med obdrželi  krátce  po propuštění  z porodnice,zacli jsme rovnou s ním.  

Hned po otevření me překvapila jemná a příjemná vůně krému. Krém jsem používala v tenké vrstvě. Již pro dalším přebaleni bylo vidět zlepšení. Po 2 dnech uz po tarudnuti nebyly ani stopy. Ale dáváme i preventivně při každém přebaleni. Během 2. týdne testování  se dceři  na nožičce objevila vyrážka, kterou měla po narození, zkusila jsem nožičku namazat krémem seba med a po 2. namazání nylo po vyrážce a zatím  se nevrátila.

V těchto vedrech jsme krém vyzkoušeli  i na synovi, který je již mimo věkovou  kategorii ale samozřejmě zabral hned na jedno namazání a žádná reakce.

I přesto te je krému pouze 100 ml myslím, že vydrží dlouho, je ho potřeba  opravdu malinko.

Za další  plus považuji voděodolnost krému, na kterou jsem narazila při mytí rukou 😉. 

Život ženy je občas boj. Zvládla jste zabavit hyperaktivní dítě, odpovědět na jeho zvídavé otázky, muže jste umlčela teplou večeří a už to vypadá, že jsou všechny nástrahy překonány.

Ale chyba lávky! Nakonec totiž zjistíte, že jste sama sobě tím největším nepřítelem a život si ztěžujete hlavně jen vy sama.

1. Lepší než jar!

To je tak, když si dáte sirup a jar vedle sebe. Pak jednoho krásného dne jdete mýt nádobí a asi 10 minut se pořád divíte, proč je pořád to nádobí ulepené, neustále dáváte "jar" na houbičku a stále myjete a myjete, dokud nezjistíte, že si tam celou dobu dáváte sirup. Oooo, Ivi, dej si facku a vzpamatuj se. 

(iww9)

2. Domácí buchta

Ahoj, zdravím všechny uživatelky modrého koníka,

od dnešního dne jsem nová ambasadorka firmy Vileda, zde na modrém koníkovi. Dovolte mi, abych se Vám představila.

Jmenuji se Iva, letos mi bude 30 let. Zatím jsem bezdětná, ale termín porodu mám příští rok v únoru. Jsem dva roky vdaná, s manželem jsme spolu 11 let. Po základní škole jsem se rozhodla pro obchodní akademii, pak VŠ v oboru právní administrativa v podnikatelské sféře. Nyní již 8 let pracuji v oboru všeobecná účetní. Práce mě velmi baví, naplňuje a troufám si říct, že za ty roky už mám slušnou praxi. Okolí mě vnímá jako hodné, milé, usměvavé a ochotné děvče. Manžel zase říká, že jsem velmi upovídaná a hodně aktivní. Doufám, že i na Vás, zde na modrém koníkovi, budu takto působit.

Nikdy jsem se o projekt, modrý koník hledá ambasadorku, nezajímala. Asi proto, že to nebyly témata vhodná pro mě. Až u firmy Vileda jsem udělala výjimku a žádost poslala. Miluji úklid, je to moje forma relaxu a pohody. Uklízím každý den a ano, troufám si říct, že jsme doma nikdy neměli nepořádek. Manžel občas říká, že jsem blázínek, který pořád lítá s hadrem v ruce.

Ráda bych Vás všechny naučila mít úklid ráda právě s firmou Vileda. Jejich výrobky Vám usnadní úklid a zároveň čas strávený uklízením zkrátí. Pojďme společně zasvětit do úklidu i naše drahé polovičky. Třeba právě s výrobky Vileda začnou mít úklid rádi.

Kdykoliv se na mě obratťe. Každý den tady budu pro Vás. Budeme společně soutěžit o srdíčka a věcné ceny.

Běh. Taková pitomost. Na základní škole jsem byla dobrá na krátké tratě, ale dlouhé mě naprosto děsily. Udýchaná, červená a usoplená jsem dobíhala mezi posledníma a modlila se, abych po cestě z těláku nepotkala svého idola a neviděl mě “takhle”...

Kdo může běhat dobrovolně? Co je to za blázny? Taková ztráta času! Akorát si ničí kolena. 10 km? 20 km? 40 km?

Taková sebevražda! Nebo ne?

Není to ani tak dlouho, co jsem takhle uvažovala… Nechápala jsem, jak s tím někdo může ztrácet čas. Bylo to hodně krátkozraký, já vím🙂 Tak kdy se to změnilo?

Psal se březen 2015 a já objevila FitMami. Říká vám něco bootcamp? Podle mě geniální věc - střídání běhu a základních silových cviků s vlastní vahou. Na tomhle principu jsou založené lekce pro maminky s kočárky. Klušeš s kočárem například 200 metrů, a pak se zastavíš a děláš kliky, dřepy nebo výpady. Měla jsem tehdy kolem osmdesáti pěti kilo. Myslím si, že tohle byla pro mě ideální varianta. Zároveň kombinace kardia a silovýho tréninku. To bylo období, kdy mi běh už nepřišel jako takový nesmysl. Chytlo mě to a bavilo mě sledovat, jak s mi líp a líp běhá a dýchá. Na FitMami jsem chodila tři měsíce, pak Naty povyrostla a měla těžkou kočárkovou krizi. Chtěla všude lézt a chodit a nešlo s ní někde hodinu pobíhat a funět. A tak jsem zase zanevřela na běh a pokračovala ve cvičení doma.

Návrat k běhu...

Na začátek uvedu, že by mě ani ve snu nenapadlo, že nebudu moct přirozeně otěhotnět. Ještě na střední jsem se i přes braní HA bála, že budu těhotná, kdybych tenkrát tušila 😀 Po pár neúspěšných vztazích a po vyblbnutí se jsem našla toho pravého a po cca roce jsme se začali snažit o mimi. Zprva to snažení bylo o tom, že jsem vysadila HA a zkrátka jsme se nechránili, ale už jsem po pár měsících začala být nervózní. Jelikož jsem tenkrát chodila na gyndu, která byla zíroveň i carem, tak jsem to začala s dr řešit, udělal hormonální profil, ale to, že ve 23 letech jsem měla špatné amh nijak moc neřešil, stejně tak špatné hodnoty štítné žlázy a Prolaktin tam vůbec nebyl. Na co jsem se nezeptala, to jsem nevěděla, no a já nevěděla na co se mám ptát 😀 Ještě zmíním že od 19 nemám jeden vejcovod z důvodu prodělání velikého zánětu, který i přes mé prosby neřešila moje úplně první gyndařka. Tak, dr v caru mi delal cca rok ultrazvuky, zjišťoval, kdy bude ovu, naordinoval styk a vyžádal si 900,- Já naivně řešila, že takový má být postup.Po několika měsících mi už ale docházela mi trpělivost, přirozeně. Ještě stihli spermiogram a v listopadu jsme letěli do jiného caru, naštěstí cary máme ve městě dva. Pak jsem zjistila, že tehdejší dr řešil rozvod a tím pádem na pacientky zkrátka kašlal, ale to mě nezajímalo, neměla jsem už důvěru. V novém centru jsme inseminaci odmítli s tím, že jdeme rovnou do ivf. První stimulace měla být v lednu 2016, ale vyskytly se komplkace s hormonem Prolaktin, takže odklad o pár měsíců a já měla nervy a vztek, kdybych věděla, že tím to jen začíná. Taak v dubnu první ivf. Ve vzduchu plno obav plno strachu a naděje, a to všechno ale vystřídal fakt, že nereaguju správně na stimulaci lékem Puregon. Vytvářelo se mi málo folikulů až tak málo, že to chtěli stopnout, ale přišli by jsme o jeden z části hrazený pokus od pojišťovny a to jsme nechtěli, když už jsme došli až sem. Po punkci byly 4 folikuly a jen 3 vajíčka z toho 2 embrya. Cca 2 dny před transferem šok, že bohužel transfer nebude, protože se obě embrya přestala vyvíjet. Když mi asi po 5 minutách od telefonátu došlo, že to celé bylo na nic, propukla jsme v pláč, ale takovou bezmoc jsem ještě nikdy necítila, ještě teď, kyž to píšu mám nakrajíčku. Nevím jak, ale druhý den to opadlo a jako by se nic nestalo. Šli jsme do car s tím co bude dál. Dle dr je další postup takový, že mi dají nejvyšší dávky hormonů. no když měla být druhá stimulace, musela se odložit o měsík kvůli cystě, nasadili mi na jeden měsíc HA jako pojistku, aby se mi cysta neudelala zase, kdyby to neudělali a já měla zase cystu, museli by jsme znova žádat o schválení léků u poj. Pojišťovna je schvaluje na 3 měsíce, pokud se nevyzvednou musí se žádat znova a na schálení mají cca 30 dní. To jsme si dovolit nemohly celé by se to rapidně oddálilo. Nakonec cysta zmizela a my mohli začít druhý pokus. Píchala jsem si kolem 300 jednotek Gonalu a dalších preparátů. Během druhé stimulace se mi honilo hlavou, jak asi budu reagovat teď. Reakce byla lepší, ale žádný zázrak, po punkci 6 folikulů a 3 vajíčka, čili stejný počet jako při prvním ivf. Propadla jsem panice. 5 dní kultivace pro mě byly peklo. Nakonec se stalo to čeho jsem se obávala nejvíce. V den transferu mi volal sám dr s tím, že ho to mrzí, ale že embrya opět nevydržela. Když jsem položila telefon zase mi cca 3 minuty trvalo, než mi to došlo. Ale když mi to došlo, bylo to hrozný, hysterický pláč, nepopsatelná bezmoc.Vyplácali jsme druhý pokus a nic z toho nebylo, úplně zbytečný. Bylo ještě ráno, leželi jsme s přítelem v posteli a přítel mě hladil věděl, že nemá nic říkat, jen mě hladil. Ten den jsem chodila jak bludná duše a byla bez nálady. Druhý den jsme se zbalili a jeli na 3 denní dovolenou jen tak a blind. No když už to pominulo a byly myšlenky na to co bude dál, zavolala jsem do caru mému dr a ten mi sdělil naše možnosti : 1) minimální stimulace- paradoxně telo může vytvořit více vajíček- pojišťovna nehradí, ale stojí to jako jedno hrazené ivf což je kolm 16 tis. Šance né o moc vyšší než byly teď s tím, že opět nemusí dojít na transfer,ale neubyde nám pokus od poj, jediné co ubude, tak 16 tis a další kus našich sil. 2) ivf s darovanými vajíčky - garance min 2 embrii v perfektnim stavu, možných transferu do dělohy. Pro nás vítězí bod číslo 2) s mými vajíčky nechci už počítat a nepočítám🙂 Vidím v darovaných výhodu, i když by mimi nemělo ze mě nic po genové stránce, oni už dnes vyberou dárkyni, tak šikovně, že mi bude potomek i podobný. Hlavně, že já ho odnosím, porodím a vychovám 🙂 Tak to beru. Nyní máme konec prázdnin a máme pauzu od všeho kolem umělého oplodnění. Pauza potrvá min do Vánoc. Během tohoto volna si necháme udělat genetiku a imunologické vyšetření po domluvvě s dr. Viděla jsem zde na koníku spoustu případů, kdy žena měla zasebou i 10 neúspěšných pokusů a nelze říci, že já se 2 neúspěšnými bych měla cítit menší trápení, každá to vnímáme jinak. Jediné co vím, že nikomu na světě, ani nejhoršímu nepříteli nepřeju, aby někdy musel řešit podobnou situaci. Jediné za co jsem vděčná, že to, že žiju v této době, kdy je možné mít dítě i jinými metodami, díky bohu za ně!! Jinak nevím. Přeji všm ženám hodně sil, pokud řeší podobný problém.

Rok 2017 v lednu mi našel car dárkyni vajíček s tím, že vše proběhne v únoru. Mezitím jsme dostali výsledky z imunologie a v krvi mám zvýšené NK buňky, což jsou buňky které vypuzují vše cizí z těla, tedy embrya. Takže mi byly předepsány nitrožilně intralipidové infuze. První týden před ET druhá týden po a posledni týden po pozitivním tt. No a teď k únoru, první infuze byla za mnou vse jsme zaplatili, dárkyni odebrali vajíčka a druhý den na Valentýna mi volala dr, ze má špatnou zprávu. Z 28 odebraných folikulů nebylo ani jedno vajíčko. Takže mi najdou novou dárkyni, a taky že našli, asi za hodinu mi volali, že už jí maji a odsouvá se to celé na březen 2017. ET je naplánovaný na 11.3 nebo 11.3 tak uvidíme, jam se to bude vyvíjet. No a vyvynulo se to tak, že se nám 8.11.2017 narodil krásný synáček, náš andílek z nebes Samuel. Narodil se o 3 týdny dřív, kvůli mému vysokému tlaku. Takže ono to nakoc všechno vyšlo, podařilo se to, i když jsem už kolikrát ani nefoufala. Teď na to všechno koukám tak, že to tak mělo být, i když v tu danou chvilku mi to tak absolutně nepřišlo. V tomto případě sedí rčení: Trpělivost, přináší růže (andílky, miminka)

Když jsem byla malá, chtěla jsem alespoň deset dětí. Po prvním porodu jsem si tento sen rozmyslela a slevila na dvě, maximálně na tři děti. Můj první porod byl trochu komplikovaný, ale ráda bych se s vámi podělila i o ten druhý.

Já a můj přítel jsme spolu 3 roky. Když jsme si po čase řekli, že bychom chtěli miminko, zadařilo se. Sice trochu dřív než jsme plánovali, ale co? Dítě se nikdy na 100 % naplánovat nedá. Jednoho chlapečka mám z prvního manželství a na cestě byl druhý s nynějším partnerem.
Přítel se živí jako řidič kamionu, tak bývá dost málo doma. Ale že mělo na svět přijít to naše stvoření, vzal si na 14 dní dovolenou, aby asistoval u porodu a pomohl mi první týden doma. No jo, ale naplánujte si porod tak, aby to vyhovovalo chlapovi v práci.
Termín jsme měli 9. února, ale malému se chtělo na svět až 11. února. No co, 2 dny navíc nevadí 🙂
Ten den byl čtvrtek a šla jsem vyzvednout prvorozeného cvrčka do školy s tím, že půjdeme na návštěvu k babičce na rodinnou schůzi. Všechno probíhalo v pořádku, až na mé bolesti do břicha. No co, poslíčci si říkám. U našich sedíme u stolu a žvaníme. Když tu najednou ta bolest začíná sílit. Podle ségry se prý tvářím nakvašeně, co že se děje. Říkám, že se nic neděje, že je všechno v pohodě. Ale bříško stále bolelo víc a víc. Nato za mnou přijde mamka a povídá: „Hele asi je to tady, zavolej raději Leošovi, že asi pojedete do porodnice ať se radši připraví. Chlapi pak zbytečně vyvádí.“ Raději jsem mu zavolala a on, že jo v pohodě. Jelikož břicho bolelo víc a víc, odjela jsem domů a dítě moje si raději nechala moje mamka.

Doma na mě vyvalil oči: „Tak co tak co?“ Povídám mu, že ještě počkáme, že voda neodtekla a že to můžou být poslíčci, protože mě břicho bolí v nepravidelných intervalech. Prý dobrá, ale kdyby něco tak mám říct a pojedeme. Těšila jsem se jak se podívám na další díl Ulice. Jenže bolesti stále sílily a já už jsem byla rozhodnutá, že do porodnice pojedeme. Tak jsme nasedli do auta. Přítel, asi jak byl vyklepaný, jel jako začátečník. Div ze mě mimčo nevypadlo cestou.  Naštěstí byla od našeho domu porodnice kousek, za 2 minuty jsme byli na místě.
V porodnici se nás ujala ne moc příjemná PA. Převlékla jsem se do košile a šla na monitor. PA si stále sahala, jak moc se otevíráme. Stylem, že bych ji nejraději kopla, protože to dost bolelo. No, byla jsem otevřená na 2 cm, doktor mě prohlédl a řekl, že do půlnoci určitě porodím. Bylo něco po sedmé hodině večerní, tak jsem byla docela ráda, že by to mohlo jít tak rychle.
Odvedli nás na čekanky, kde mi začaly ukrutné bolesti, stahy. Jak byly stahy velké o to rychleji jsem se otevírala. Na čekankách jsme proto byli asi jen hodinu. Dala jsem si teplou sprchu a převedli nás na porodní sál. V tu chvíli nikde nikdo. Doktor, PA nikde! Bylo tam tak nepříjemné ticho. Přítel mě celou dobu držel za ruku, ale z jeho vyděšeného výrazu jsem viděla, že neví co má dělat, jak mi může pomoci. Pro mě bylo nejdůležitější, že tam byl se mnou a že mě držel za ruku, protože ty porodní bolesti byly opravdu silné. To jsem nezažila ani u prvního miminka.
Stále nikde nikdo a přítel najednou se začal tvářit dost divně. Ptám se mu co mu je. A on, že potřebuje hrozně na velkou a neví kam má jít. Na porodním sále byl záchod, ale tam že prý nejde, že by jsme se tam všichni udusili. Nakonec musel jít mimo oddělení a já tam zůstala sama se svými ohromnými bolestmi a naším miminkem úplně sama. Říkala jsem si jak je ten malý brouček statečný. Jak to určitě všechno zvládá. Byla jsem tam sama asi 10 minut. Snad nejdelších 10 minut v mém životě. Pak dorazil přítel. To byla úleva, že tam nejsem sama. Ale stále nikde nikdo? Bylo nám to divné, tak se přítel šel shánět po PA. Ta po chvíli přišla, sáhla si jak jsme daleko a prý na 8 cm. Panejo, takhle rychle se otevírám? Vždyť jsme v sedm přijeli a je devět hodin večer. To jde dost rychle. Ale bolestmi jsem byla dost vysílená. Epidural jsem odmítala. Nechci ho. Zvládnu to bez něj.
Bylo asi deset hodin večer a já už cítila, že potřebuju tlačit. Musím. Přítel došel pro PA a ona no že jo, že je to tady a že jde volat doktora. Doktor dorazil a my šli na věc. Tlačila jsem tlačila ze všech sil, kontrakce přicházely a já tlačila. Najednou doktor na mě, že musím zatlačit znovu, že malý má kolem krku omotanou pupeční šňůru. Síly mi ubývaly, ale zkusila jsem to a najednou úleva. Náš malý Míša je tu konečně s námi. Hned mi ho dali do náručí a já nedokážu popsat ten pocit nové síly a štěstí. Takový nával emocí, že jsem myslela, že se mi štěstím rozskočí srdíčko. Byl tak krásný a tak sladký. Přítel mě držel v ohromném objetí a viděla jsem, jak mu po tvářích tečou slzy. Poprvé v životě jsem u něj viděla slzy. Bylo to tak úžasné. Míšu odnesla dětská sestřička umýt a mezitím mi doktor povídá, že jsem ztratila hodně krve a že mi musí ještě vyčistit dělohu. Přítele poslali pryč a najednou bylo kolem mě asi 10 lidí. Kde se tu vzali? Kde byli všichni? Anesteziolog mě na malou chvíli uspal. Poslední si pamatuju tak počítám od deseti k jedné, dávají mi dýchací masku a pak nic.
Probudí mě až polibky mého přítele, který držel Míšu v náručí. Nádherné probuzení 🙂 bohužel jsem po té narkóze byla tak zblblá, že jsem se ho asi 5x ptala, kde je Míša.

Byl tam s námi a koukal se na nás. Nádherný pocit štěstí.

Za chvilku přišla hrozně milá dětská sestřička a že zkusíme nakojit. Míša se hned poprvé přisál a baštil. Byla jsem na něj tak moc pyšná jak je šikovný. Měla jsem síly na rozdávání.

Oba moji synové jsou ty největší lásky na světě. Až budu mít chvilku, napíšu i svůj první porod. Ten druhý mám ještě celkem v živé paměti. Jsou to moji kluci <3

Ahojte, dámy,

dnes bych vám velmi rád představil novou Ambasadorku Viledy, Ivu. Znáte ji pod nickem @ivakalinova 🙂 

Michaela - @rybkamyska - už vůbec nestíhala a dohodli jsme se, že ukončíme spolupráci. Chci každopádně Michaele poděkovat za odvedenou práci a za to, že jsem díky ní poznal Viledu.

Potkal jsem se s Ivou v pátek minulého týdne a můžu vám říct, že se máte na co těšit. Soutěže, fotky, tipy, různé aktivity.. Iva vás bude umět zaujmout a pobavit. S tím počítejte 🙂

Zvu vás do jejího blogu a také i do oficiální skupiny Vileda.

Váš Vivi

Na začátek chci říct, že nejsem žádný specialista na gastronomii ani hubnutí. Ano podařilo se mi shodit s pěti dětmi 30 kg, ale čerpala jsem od daleko kvalifikovanějších lidí kolem sebe.

Protože ale vím, jak je těžké zdravě jíst, cvičit a do toho se starat o domácnost i děti, dala jsem dohromady pár tipů, které mě pomohly a třeba pomohou i Vám. Když budete chtít, obraťte se na mě, ráda Vám poradím, když budu vědět 🙂

PRAVIDLO Č. 1 - Každý den je nová šance a příležitost a pokud to minulý den nevyšlo, nedávejte si to za vinnu. Poučte se z toho, a druhý den začněte nanovo. 😉

PRAVIDLO Č. 2- Není nutné vyházet hned všechno "špatné jídlo" z domácnosti a nahradit ho salátem a vodou, i malé změny vedou k velkým výsledkům. 🙂

PRAVIDLO Č. 3-  Vyměňte ve většině případů máslo za gervais nebo lučinu, je to nejen zdravější, ale i chutnější. A můžete si ho dát více, než třeba ramy 😉

PRAVIDLO Č. 4 - Dejte si na talíř vždy jen jeden kousek pečiva (kaiserku, housku, plátek chleba atd.) doplňte ji šunkou a zeleninou. Ta Vás zasytí a zároveň sníží počet kalorií. 🙂

Dnes udělám jedno přiznání, ale nepřiznávám se Vám,  ale spíš sama sobě nebo ještě lépe, své druhé, lepší stránce.

JÁ A MOJE ALTER EGO

Ano věřím, že každý z nás máme v sobě dvě osobnosti. Jednu tu dobrou, realistickou, analytickou, která by nikdy nesedla za volat s hladinkou a druhou polovinu, která selhává a dělá špatná rozhodnutí. Také věřím, že v každé situaci se lze rozhodnout jinak a s jiným výsledkem. Že když si doma zapomenu deštník a musím se po něj vrátit a proto mi ujede autobus a v závěru potkám milého, příjemného člověka, mělo to tak být.

Ale k čemu se přiznávám? Přiznávám se k tomu, že jsem se k sobě chovala hrozně, nevážila si sama sebe a dělala si špatné věci. Roky jsem hladověla a sváděla to na nedostatek času. Na děti, povinnosti, peníze, všechno, jen ne na sebe.

Sama sebe řadím do labilní skupiny lidí, která ve stresové situaci prostě kolabuje a selhává. Když mi zemřela babička, několik dní jsem jen hleděla z okna a nepromluvila ani slovo. Cítila jsem v sobě tak velký žal, že jsem ho nedokázala ani popsat.

A když jsem v pubertě dospívala, neměla jsem moc dobré vztahy se svou matkou, která se nikdy dvakrát nezdráhala říct krutou pravdu naplno a tím ranit ještě hlouběji mé sebevědomí.

Když mi bylo 16náct měla jsem plány, jak odjedu do Anglie, budu studovat přinejmenší na Oxfordu a pak udělám velkou kariéru v cizině. Život to měl v úmyslu úplně jinak a tak jsem se úderem svých 20-tých narozenin vdala a rok po té, zjistila, že čekám první dítě.

Ano mohla jsem být něco jiného, slavná spisovatelka, která pořádá autogramiády pro statisíce fanoušků. Taky jsem mohla být Hollywoodská herečka vydělávající miliony dolarů a velkolepě se potápět na Titanicu s Leonardem Dicapriem, zatímco bychom sdíleli vášnivé, intimní okamžiky a obtiskovávaly své ruce na zamlžená skla v upoceném autě. Mohla jsem být supermodelka a předvádět za horentní sumy luxusní prádlo a v zákulisí se cpát jen salátem, abych se do velikostí -2 vešla.

Stejně tak jsem mohla odjet do Afriky a nahánět lovce slonů a pak je veřejně pranýřovat. Kdybych byla neztloustla, mohla jsem třeba reprezentovat Českou republiku na Olympijských hrách ve skoku do dálky. A tak podobně. Je milion možností, co jsem mohla být, kde jsem mohla být a s kým. Jaký můj život mohl být a vsadím se, že ať by to byla jakákoliv z výše zmíněných možností, stejně bych si například v luxusním mezonetovém bytě s výhledem na Central Park stěžovala, jak to stojí za houby. Buď by mi vadilo, že nemůžu vystrčit ani hlavu na ulici, aniž bych nebyla obdařena zástupem senzacechtivých Paparazzi, kteří by lačně čekali, až zvednu ruce nad hlavu, aby vyfotili můj jeden chlup v podpaždí.

Nebo kdybych honila  lovce slonů a divoké zvěře na Safari, moje psychika, už tak dost narušená, by pravděpodobně dostávala jednu ránu za druhou a já bych každou ztrátu zvířete a každý nalezený kel obrečela.

Každý život, který jsem mohla žít, má své plusy a mínusy. Žádný není dokonalý a nepřinášel by jen potěšení. Nemůžu ale ani úplně posoudit, jaké by takové životy byly, protože já jsem si zvolila život jiný: Život Mámy.

A to mě vede k zamyšlení, proč by vlastně měl být o tolik horší, než život celebrity nebo Green peace vůdkyně. Pravda nepřivazuji se ke stromům, abych bránila jejich kácení. Ani si nelehám před kola bagrům, které se chystají srovnat se zemí prales. Proč se  ale miliony žen na světě cítí být méněcenné, jenom proto, že jsou "jen" mámy? Není to povolání, není to brané jako záslužná činnost a ani žádná z nich nedostane medaili za statečnost. A že by si to všechny zasloužily, mě nevyjímaje.

Ano, opět po nějaké době, jdu s kůží na trh, ale asi se opět potřebuju vypsat. Shodit kus kamene, který mě tíží...

Je to docela drsné přiznání, zvlášť tady, kde se to hemží supermatkami, které jsou vždy pozitivní, krásné, úžasné a báječné a mají dokonalé děti. Nejsem ani pozitivní, o kráse se dá pochybovat a každý den padám na hubu. A to mám prosím pěkně jen jedno, ani ne sedmiměsíční dítě.

Myslela jsem si, že překonáním šestinedělí a všech těch hrůz s kojením a nekojením, pláčem a pláčem a nenávistí, máme to nejhorší za sebou a už bude jen krásně...Mno, když si na to vzpomenu, tak je líp, ale rozhodně ne krásně a upřímně...nejsem z těch, které by hrdě prohlásily, že si mateřství užívají a je to nejkrásnější období v životě. Ne, prostě není. Je to hrozné, vyčerpávající, deptající. 

Nebudu tady vypisovat, jak těžké to je, protože by to bylo na 2 A4, ale ve zkratce je to asi tak, že přibližně 10 hodin denně poslouchám dětský křik, vztekání, rozčilování a pláč. Vstane, 10 minut si hraje a pak to začne....vzteká se, že chce hračku, vztaká se, že jí má, vzteká se, že chce jinou, vzteká se, že sama neví co chce... pláče, že chce na ruku, pláče, že chce na zem, pláče, že je na zemi...Jediná chvíle, kdy se nevzteká je, když je v nosítku. Chvíle. A nebo když jí...

Každý den jsem vyřízená (teď jsem aktuálně na týden u mojí mamky, čili jsme na jedno dítě dvě a padáme na hubu obě). Každý den jsem naštvaná. Proč já? Proč mám pořád nespokojené dítě? Co dělám špatně? Proč to mateřství ze všech z okolí zvládám nejhůř? Proč sakra není zticha! Buď už zticha, nikdo ti přece nic nedělá! Proč jsem na ní teď naštvaná, je přece maličká, nemůže za to! Ale já už prostě nemůžu...Třeští mi hlava...Jsem špatná máma...

A pak, každý večer mi vlastně dojde, že nejsem špatná máma. Jsem i přes to všechno naštvání sakra dobrá máma! I přesto všechno svoje dítě nadevše miluju a nedala bych ho ai za celý svět a dokonce bych na ní nezměnila ani kousek její osobnosti. Taková jaká je, je prostě moje....

Barefoot

Tučně jsou zvýrazněny značky (resp. některé modely dané značky), které jsou vhodné do terénu: do nečasu, na tůru, do lesní školky. 

Kurzívou jsou označeny typy, které jsou vhodné spíš do sucha (nejčastěji kvůli kožené podrážce).

Malý kompromis

Velký kompromis

"Je mi jedno kam pojedeme, ale potom všem už potřebuju vypadnout a vypnout". Určitě to znáte taky. My tuhle větu omýlali, a to velmi intenzivně, minulý rok v létě. Po roce šetření....po roce příprav na ten velký den D se nedalo ani nic jiného od nás obou čekat. Rok uběhl, svatba jak by smet. Byla krásná, rychlá, jiná a prošpikovaná směsí smíchu, jídla, alkoholu a špinavé podlahy. Po tomhle veškerém dění bylo jasné, že s M. potřebujeme někam odjet a přepnout se do režimu off.

Svatební cesta nám byla doporučena na Maledivy. Krásná destinace, bohužel nic pro nás dva. Zvažovali jsme Thajsko, Kubu i Dominikánskou Republiku. Vybírali jsme týden. Pořád nenastalo to očekávané "wow, tak tady to bude pecka, balíme kufry ". Po týdnu intenzivního hledání jsme začali propadat zoufalství, že neseženeme nic dle našich požadavků, což bylo: 4* nebo 5* hotel, all-in s výbornou kuchyní, poloha hned u moře a aby bylo v blízkosti město s hospodama, diskotékama a  celkově rušnějším nočním životem. Když už jsme něco našli dle recenzí hostů, tak to splňovalo na sto procent třeba jen dva body ze čtyř.

Při posledním hledání mě doprovázelo nasrání a zoufalství, že nic neseženeme. Odproštěna od " veškerých" našich nároků jsem se zaměřila na Evropu v naději ( konkrétně na Řecko),  že tam něco najdeme. Řecko přece každý chválí. Zadařilo se. Konečně jsem našla tři nabídky, které by nám mohly vyhovovat. Ukázala jsem je M. a jednu z nich jsme vybrali. Řecko - Faliraki, hotel Pegasos. OuuuJééé 🙂.

Jeden kufr a jedna sportovní taška, to bude stačit. Zabalila jsem oblečení, vybavení na potápění, foťák, doklady, drogerii a za tři dny jsme letěli. Letěla jsem poprvé, takže jsem byla mírně nervózní. Mírně je slabé slovo. V hlavě se mi odehrávaly pády letadel z pořadu "Letecké katastrofy". 

Potřebuju panáka, pivo, cigaretu, cokoliv, hlavně se něčím "uklidnit". Slyšela jsem plno historek o tom, jak je fajn si před odletem dát něco "vostřejšího". Tohle doporučení se mi samozřejmě líbilo, takže jsme šli na pivko. Nezabralo. Jediné co mi to navodilo, byl plný močák a otravně opakující se návštěva toalety.

Sedíme v letadle. Prohlížím si stísněný prostor, který je pro mě zcela nový. V tu chvíli jsem poprvé v životě pocítila krátký záchvěv paniky. Pro mě také nový pocit. Honilo se mi hlavou, že je tam všeho málo- málo místa, málo vzduchu, málo oken, málo letušek a o to víc lidí....

I u nás se chystáme na tento velký den v životě Nicolky, která od září nastupuje do školky.

Přes lehkou nervozitu, jak to zvládneme, záměrně píšu MY, protože ona je samozřejmě úplně v pohodě, těší se, až se zbaví vlezlé matky a pozná partu kamarádů. A protože je Nicolka od malička extrovert a najde si kamarády kdekoliv, například, když nakupujeme, stihne se seznámit se třemi holčičkami a to jsme v obchodě dvacet minut! Někdy bych si přála mít její dar, seznamovalo by se mi mnohem lépe🙂

Dala jsem tedy dohromady seznam, který my sebou neseme do školky a který třeba někomu pomůže ještě při posledních nákupech. Ještě dodávám, že hygienické věci jako papírové kapesníčky, toaletní papír, mýdlo, kartáček a pastu, má každá školka na seznamu dle svého, takže se raději optejte přímo v té Vaší.

STÁLÝ OBSAH SKŘÍŇKY MALÉHO ŠKOLKÁČKA:

Dvě trika na převlečení-jedno s dlouhým rukávem, druhé s krátkým rukávem

Náhradní legíny, tepláčky -určitě, děti se zamazají během dne nebo může dojít k nehodě, kdy nestihnout na záchůdek;

Že to mateřství není zrovna jen a pouze o šťastných momentech, to víme asi všechny.

Poslední rok se učím, jak se na svůj život koukat s nadhledem a dělat si srandu i z událostí méně vtipných. Abych se tak trochu narcisticky pochválila, celkem se mi to daří. Ale jsou věci, které prostě nejdou hned brát sportovně. Některé věci potřebují čas a velmi těžko se vstřebávají.

Dřív jsem z některých příspěvků na MK měla dojem, že nemám dostatečně úžasné a modrokoníkovské manželství, když mi manžel nenosí pravidelně bonboniéry, pugéty růží nebo nekupuje luxusní auta. Trvalo mi dlouho než jsem se tomu zasmála a hodila to za hlavu.

Teď mě ale trápí něco jiného. Vždycky když mě soužil nějaký ten trabl v životě, měla jsem zároveň někoho, komu jsem kdykoliv mohla zavolat nebo napsat. A ten někdo mě nikdy nenechal ve štychu. Tomu někomu se říká kamarádka. A to je přesně to nedostatkové zboží, které mi teď chybí nejvíc ze všeho. Proč? Protože mám splín a nemám komu to zavolat. Tudíž mé nové heslo zní: "Když nevíš co bys, opruzuj Koně" 😀

Je celkem tristní, že všechny dřívější kamarádky jsou vzdálené buď psychicky nebo fyzicky, názorově v důsledku hormonálních nebo jiných životních změn. Uklidňuju se ale tím, že je to normální vývoj. Zkrátka lidé se mění a opouštějí pole působnosti druhých, působí zase jinde a tak dále. Co myslíte, je to normální? Asi jo, ale je sakra kumšt se s tím smířit...

Dřív jsem nechodila na MK a měla jsem reálné kamarádky, i když jsem s nimi byla ve spojení skrz moderní komunikační technologie a na skutečná setkání nebyl čas. Teď mé kamarádky sestávají z nul a jedniček a ty skutečné se tak trochu vypařily. Co bych dělala nebýt MK to vážně netuším. Asi už bych se buď někde houpala na šňůře z punčocháčů, šňupala sunar nebo kouřila fenyklovej čaj.