Mám syna v první třídě. Je přesně v tom věku, kdy se spoustu dětí dozvídá, že "ježíšek neexistuje". Spoustu rodičů řeší, jak to svým ratolestem jemně vysvětlit, nakolik je "hra na Ježíška" lhaní a tak a jak to celé vlastně zaonačit, aby nevznikla nějaká zbytečná traumata a zároveň děti nepřišly o to kouzlo Vánoc.

Tak vás zvu k přečtení, jak to bylo letos u nás.

Na Vánoce se tradičně scházíme celá rodina u nás , včetně babiček a mé dosud bezdětné ségry. Zvlášť ségra letos strašně řešila, jak to mají ti kluci s Ježíškem, jestli na něj stále věří a aby něco někde nepokazili a neprozradili... A jak třeba dostat dárky z auta pod stromeček tajně.  Tak jsem nakonec prohlásila, že z toho nemají dělat kovbojku, prostě hodit dárky do tašek a nějak se to v tom zmatku při všeobecném vítání na naší malé chodbičce vyřeší.

A jak jsme řekli, tak udělali - návštěvy dorazily obtěžkány obrovskými taškami, které jsme na chodbě přetřídili na to, co jde do kuchyně, to co jde do pokoje ke stromečku a takové ty kabelky a podobně, které si každý může ztratit podle své libosti kdekoliv v bytě. Představa byla taková, že pokoj, kde je stromeček, zavřeme a věci tam budou vlastně schované a my je postupně z těch tašek vytaháme.

Mno... máme všechny místnosti průchozí a tak nastala hned po příchodu babičky první oblíbená zábava - honěná kolem dokola bytu. Em... toliko k zavření pokoje. No co, aspoň se děti zabaví a já si přetřídim kuchyň.

Postupně nastal klid, lidi se tak nějak sešli v obýváku. Povídalo se, jedlo, segra hrála na kytaru, kluci tancovali koledy (ne, nevykládejte mi, že "Půjdem spolu do Betléma", není ideální doprovod k běhání kolem židlí) a já se rozhodla využít klidnější chvilky a vytratit do pokoje připravit dárky.
Plížím se pokojem po tmě jak Nynja a přenáším balíčky z všemožných úkrytů pod stromeček a pokouším se nerozbít ty křehčí těma těžšíma a zároveň zachovat přístup k zásuvce, aby pak mohl manžel snadno zapojit světýlka, když tu se náhle za mými zády ozve velmi spokojený hlásek "Už je tam pžiplavuješ..." . Zmateně se otočím a koukám na svého staršího syna, který zjevně uspokojen situací opět šťastně odbíhá dál tančit do obýváku.

Je poměrně klidná, prosincová noc. Hlavou mi probíhají sny jak na běžícím páse, nevím o sobě. Hluboké noční ticho tu a tam zvenčí naruší zvuk projíždějících aut po silnici, kterou máme přímo pod okny. Na to jsem si už za ta léta zvykla, to mě nevzbudí. Najednou ale můj sluch vyruší něco jiného. Moment, vždyť je to dětský pláč. Vzlykot mého syna z vedlejšího pokoje! V mžiku je mi jasné, že tuhle noc už nedospím…

Dříve to bylo běžné. Byla jsem zvyklá na to, že mi malé plačící miminko nedopřeje víc než dvě hodiny souvislého spánku. Někdy jsem ani nestihla zabrat a už k synovi vstávala znovu. Stávalo se, že mě vyčerpání přemohlo natolik, že jsem si to chtěla zjednodušit a vzala ho k sobě do postele. Moje blízkost ho nakonec vždy poměrně rychle uklidnila a společně jsme usnuli. 

To už je ale pár let zpátky. Vašíkovi je šest let, chodí do školy. Naše soužití je mnohem snadnější než tenkrát. Bylo to kouzelné období, to ano. Jeho roztomilost a bezbrannost mě dostávaly každodenně do kolen. Teď, když je skoro samostatná jednotka, si to ale užívám daleko víc. Už dokáže přesně vyjádřit své potřeby. Říct si, když má žízeň nebo hlad. Postěžovat si, když mu něco vadí. Nejraději mám naše společné večery, když spolu ležíme v jeho malé posteli, kam se tak tak vlezeme, a před spaním si povídáme. Jeho dětský bezelstný pohled na svět je jako brána do pohádky. 

I večer, který předcházel této noci, byl takový. Nebyl ani náznak, že by něco mělo být jinak. Leželi jsme k sobě přitulení a povídali si. Vašík má moc rád, když mu vyprávím o svém dětství. Příhody, které jsou již více než dvacet let staré. Asi by mě bývalo nenapadlo, že ho to bude zajímat. Nejraději si nechává vyprávět o tom, jak jsme spolu s bratrem trávili prázdniny u babičky a dědy na chalupě. I dnes si jeden takový příběh vyžádal, a tak jsem jeho přání vyhověla.

„Dobrou noc, koťátko moje,“ zakončila jsem svůj projev. Sotva Vašík zabral, pohladila jsem ho, v tu chvíli ještě po vlažném čele, zhasla lampičku ve tvaru houby a odebrala se do své, přece jen pohodlnější postele. Čekaly mě necelé čtyři hodiny nerušeného spánku. To bych ještě před několika lety považovala za naprostý luxus. Dnes mě to ale vyvedlo z míry. Nejdřív přišel pláč, pak i prosebné volání: „Mami, maminko!“ Vyrazila jsem z postele jako ze startovací čáry závodu v běhu na sto metrů. Po otevření dveří jeho pokoje a rozsvícení lampy se mi naskytla nepěkný pohled. Vašík se kroutil v postýlce jako žížala. Jeho rudé tváře a čelo naznačovaly, že teplota jeho tělíčka se poměrně významně vychýlila z normy. A teploměr to potvrdil: 39,5 °C. Tak to už tu dlouho nebylo, pomyslela jsem si.

„Maminko, mně je zima,“ posteskl si Vašík a svoje ruce natahoval po objetí. To při nemoci dělá pokaždé. Potřebuje cítit, že tu pro něj jsem. Obejmu ho. Tělíčko mu hoří. Navzdory tomu, že on se cítí, jako by ho ponořili do kádě s ledem. Učebnicová zimnice. Pak si také stěžuje na bolest v krku. Po pohledu do ústní dutiny pochopím. Mandle má nateklé a osázené hnisavými hrudkami. Chudáček malej. Ráno s ním musím k doktorce. Tohle bude nejspíš na antibiotika. Do té doby mu chci alespoň ulevit od bolestí a horečky. Otevírám proto domácí lékárničku, kde na mne vykoukne oranžovo-modro-bílá krabička s nápisem Inflanor. Málem bych zapomněla! Před pár týdny, když jsem dokupovala zásoby v lékárně – vždy totiž musím být vybavena pro případ nouze – jsem si všimla tohoto sirupu. Ono se mu tedy odborně říká suspenze a podle všeho je to novinka na léčbu horečky a bolesti u dětí. Se sirupy máme dlouhodobě dobré zkušenosti, a tak jsem rozhodla Inflanor koupit. A teď se hodí.

Když se narodíte, váš zrak není úplně vyvinutý. Během prvních týdnů života se však vaše vizuální schopnosti rychle rozvíjejí, protože vaše oči a mozek začínají spolupracovat na interpretaci obrazů. Kontrastní kartičky pro miminka jsou nástrojem, který může vývoj zraku výrazně podpořit. V tomto článku se budeme detailněji zabývat tím, proč jsou kontrastní kartičky pro raný vývoj dítěte důležité.

zdroj: todly.cz

Význam kontrastu pro zrakovou stimulaci miminek

Kontrast je pro vývoj zraku u miminka velmi důležitý. Nejlépe novorozenec vnímá černou a bílou barvu. Tyto kontrastní barvy posilují nervové cesty mezi očima a mozkem. V prvních týdnech života jsou smysly miminka nastaveny tak, aby upřednostňovaly kontrastní vzory podporující koncentraci a vizuální sledování objektů.

Role barev v raném vývoji dítěte

Zatímco kontrastní černobílé vzory jsou ideální pro první fázi vývoje zraku, postupem času začíná miminko vnímat i jiné barvy. Vývoj zraku je proces, kdy se postupně zvyšuje schopnost dítěte rozlišovat různé barvy a jejich tóny. Po určitém čase je tedy dobré doplnit černobílé kontrastní kartičky i kartičkami s jinými barevnými kombinacemi.

Principy fungování kontrastních kartiček pro miminka

Jak jsme již zmínili, po narození vidí miminko svět v rozmazaných obrysech a odstínech šedi. Kontrastní kartičky přispívají k vývoji zraku tím, že využívají kontrastní vzory, které zvládne miminko rozpoznat.

Je dokázáno, že novorozenci lépe reagují na jednoduché, vysokokontrastní vzory. Černobílé kontrastní kartičky pomáhají miminko uklidnit, stejně jako podnítit jeho zvídavost a schopnost koncentrace. Kartičky jsou navrženy speciálně tak, aby je byl nevyvinutý zrak schopný zpracovat.

Další cesta za Taťánčinými pokroky je zdárně u konce. Letos jsme měli to štěstí a možnost a odletěli jsme na konci října do turecké Antalye na dva týdny. Nejeli jsme ale na dovču, jeli jsme makat 💪😃

Jak to probíhalo? Bylo to skvělé, ale byly dny, kdy Taťánka chodila do bazénu se slzičkami na krajíčku. Napíšu vám co to znamená, když probíhá skenování, jaké to má účinky, jaké účinky má obecně delfinoterapie jako taková a co na to Táňa.

Na pojem delfinoterapie jsem narazila už před několika lety, kdy jsem v pořadu Gejzír viděla pána, který provozuje delfinoterapie a mluvil o jejich blahodárných účincích ve všech směrech. Po nějaké době na mě ve skupince na Facebooku s dětmi s hendikepem vyskočilo pár fotek, kde děti plavaly s delfínem a rodiče byli blahem bez sebe z toho, jak moc jim to pomohlo. Začala jsem se tedy více zajímat, co to ta delfinoterapie vlastně je za zázrak.🙂 Pročetla jsem nespočet článků, příběhů rodin, co tam byli, pročetla jsem webovou stránku o delfinoterapii, kterou provozuje přímo ten pán, kterého jsem tenkrát viděla v TV. Říkala jsem si: a hele….toho jsem už někde viděla. 😄 Zjistila jsem, že právě on dělá delfinoterapie v Turecku a rodiny se kterými jsem byla v kontaktu, jezdily k němu. Napsala jsem mu mail ohledně možnosti rezervace terminu. Bylo beznadějně plno na celou sezónu. 🤷‍♀️  Pustila jsem to z hlavy a řekla si, ze mu napíšu na konci roku, kdy bude dávat nové termíny na sezónu 2024.
V létě tohoto roku mi přišel mail od Oldy Bureše (provozovatele delfinoterapie) že se mu uvolnil termín a zda máme ještě zájem. Chvilku jsem koukala do prázdna a přemýšlela, jestli se mi to nezdá 🙊 Hned jsme si začali psát, domluvili se, že přiletíme, vyplnila jsem přihlášku, dotazníky a našli jsme hotel na daný termín terapií. 🥳

Přišel konec října, měli jsme zabaleno a těšili se na dobrodružnou cestu do Turecka.✈️

První den jsme se šli jen podívat do delfinaria, abychom znali cestu a jak to vše probíhá. Den před tím jsme přiletěli v noci, tak dal Olda Taťánce den volna, aby toho na ni nebylo moc hned na začátku. Přišli jsme do delfinaria a pozorovali jinou rodinku právě při terapii. Bylo to hrozně zajímavé. 😊 Následující den jsme šli na řadu i my. Vzhledem k tomu, že byl konec října a v Turecku bylo mnohem chladněji než v létě, musela mít Táňa dva neopreny na sobě, aby neprochladla. Tím “chladným” počasím mám na mysli teploty 27, vtipný co? My jsme se tam potili a Turci chodili pomalu v zimních bundách a cvakaly jim zuby zimou.😄☀️

První dvě terapie proběhly naprosto bezvadně, až jsme byli dost překvapeni, s jakou pohodou to Tánička zvládla. Hned napoprvé hladila delfína, házela mu kroužek, který ji delfín nosil jako pejsek a dokonce se na něm 2x projela. Držela se s terapeutem za hřbetní ploutev a obkroužili celý bazén. Druhá jízda byla zas na bříšku. Delfín se otočil břichem nahoru, Táňa s terapeutem se na něj položili, drželi se za ploutve a jelo se. Prostě paráda. Nejdůležitější z celé terapie je právě to hlazení, mazlení se s delfínem a přímý kontakt, něco jako canisteapie 🐶.

Žáruvzdorná nerezová ocel je v dnešní době klíčovým materiálem v mnoha průmyslových odvětvích díky svým výjimečným vlastnostem. V čem se liší od běžné oceli?

Oproti běžné uhlíkové oceli nabízí žáruvzdorná nerezová ocel výrazně lepší odolnost v extrémních teplotách, což ji činí ideální volbou pro aplikace, kde je kladen důraz na odolnost vůči vysokým teplotám, korozivním vlivům a mechanickému namáhání.

Proč zvolit žáruvzdornou nerezovou ocel od Stainless Europe?

Když přichází na výběr žáruvzdorné nerezové oceli, distribuční společnost Stainless Europe vyniká svou širokou nabídkou vysoce kvalitních výrobků. Jedná se o renomovaný internetový obchod, který se specializuje na distribuci oceli po celé Evropě. Sortiment zahrnuje nejen žáruvzdornou nerezovou ocel, ale i další kvalitní materiály.

V našem internetovém obchodě naleznete rozmanité formy žáruvzdorné nerezové oceli, včetně tyčí a trubek, které jsou cenově atraktivní a splňují vysoké standardy zpracování. Klienti tak mohou očekávat nejen špičkovou kvalitu, ale také konkurenceschopné ceny, jak se můžete přesvědčit například u následujícího produktu: https://stainlesseurope.cz/cs_CZ/c/Tyce-kruhove-z-nerezove-oceli-zaruvzdorne/51

Stainless Europe má širokou nabídku ocelí v různých žáruvzdorných třídách, které vyhovují různým průmyslovým potřebám. Zákazníci mohou vybírat mezi různými rozměry, délkami a povrchovými úpravami, aby co nejlépe vyhověli specifickým požadavkům svých projektů.

Je půlnoc. V rohu pokoje blikají světýlka vánočního stromku. Sedím za kuchyňským stolem, ulepená od bílkové polevy a zdobím perníčky na školní vánoční trhy, které se konají poslední týden před prázdninami. Zase jsem si toho naložila na ramena víc, než dokážu unést. Mám pocit, že takhle se asi cítí horolezec těsně pod vrcholem osmitisícovky. Přemýšlím, jestli jsem neměla raději dodělat fotoknihy, které jsou každoročním dárkem pro prarodiče, aby dorazily do Vánoc nebo zabalit alespoň část dárků pro naši mnohočetnou rodinu. Stres se mi kumuluje ve spáncích a pulzuje do rytmu kostelních zvonů odbíjejících v dálce půlnoc.

Porozhlédnu se po vánočně vyzdobeném pokoji. Všímám si detailů, které o Vánocích miluji. Světýlka, svíčky, dřevěný adventní kalendář, teplá deka ledabyle přehozená na gauči, k tomu ve vzduchu se vznášející vůně jehličí a v mysli si říkám: „Vydrž! Už jen pár dní.“ V představách vidím, jak ležím na roztaženém gauči v obýváku zachumlaná pod teplou dekou a s dětmi se ve vánočních pyžamkách díváme, jak to Matýsek nestihl v S tebou mě baví svět, jak se z obyčejné dívky stala princezna ve Třech oříšcích a s manželem vzpomínáme na časy minulé s filmem Pelíšky.

Tyto představy o vánočním klidu mi pomohly zatnout zuby a pokračovat ve vysoce nasazeném tempu příprav. Ale v koutku duše jsem věděla, že realita bude jiná. Jediný klidný večer, kdy si budu moci z chuti vychutnat tyto chvilky pohody, je Štědrý večer. Už druhý den začne kolotoč návštěv. Svou rodinu miluji a uvědomuji si, že to není samozřejmost a že čím budou starší, tím je jejich přítomnost vzácnější a je to ten největší dar. Nicméně, chybí mi ta naše pohoda při pohádce či filmu. Ať už to zní jakkoli povrchně, i tyto chvíle dělají Vánoce Vánocemi.

V rámci sebetrýznění jsem se rozhodla prohlédnout si televizní program a zjistit, o co letos zase přijdu. Jak jsem tak brázdila po internetu, zjistila jsem, že letos vlastně nemusím přijít o žádný náš oblíbený film či pohádku. „Gamechanger” letošních Vánoc bude internetová televize sledovanitv.cz.

Výhodou služby sledovanitv.cz je možnost sledovat všechny programy zpětně. V archivním sledování se navíc můžete libovolně pohybovat. Vysílání lze kdykoli pozastavit, přeskočit reklamu, vrátit v čase zpět a přehrávání opakovat. Z nabídky téměř 200 televizních kanálů nejrůznějších žánrů – od základních, přes filmové či dětské, až po sportovní či dokumentární. Internetová televize sledovanitv.cz jednoduše vytváří z běžného televizního vysílání něco jako Netflix, vyberu si, co chci sledovat a kdy chci sledovat.

A tak, když se vrátíme z návštěvy rodiny, najdu ten oblíbený „kousek“, který nám utekl a pustíme si ho. V klidu, ležící na gauči pod huňatou dekou. S manželem a oběma dcerami v náručí. Jako stará kvočna, s každou pod jedním křídlem.

Na půlku listopadu jsem našla neskutečně levné letenky na Korfu, ubytování u moře s bazénem doslova za pár korun. Co myslíte, kdo se mnou chtěl jet? No nikdo, všichni měli hloupé výmluvy, že musí chodit do práce a podobně.

A tak jsem na konec listopadu našla letenky podobně levné, s ubytováním za hubičku a tentokrát přes prodloužený víkend. Protože když je doma zima, proč nejet do ještě větší?

Z Ostravska se do lotyšské Rigy létá z Krakowa, my jsme využili odlet v sobotu ráno a přílet v pondělí v poledne. Samozřejmě, finančně by vyšlo lépe, kdyby byl návrat už v neděli v noci, ale vzhledem k cenám v Rize to není zase taková pálka navíc.

V Rize jsme přistáli v půl desáté ráno, za pár korun jsme přímo na letišti koupili třídenní jízdenku na MHD a vydali se do centra města. Letiště není daleko, doprava z něj je intuitivní a trvá do půl hodiny. Na autobus platí celodenní jízdenka, nemusí se platit nic zvlášť, což v poslední době nebývá zvykem. Zajímavostí je, že v Rize jezdí české tramvaje 🙂

V Česku bylo ten víkend kolem nuly a poprvé začalo sněžit. V Rize už sněžilo delší dobu, město bylo krásně bílé, chodníky a cesty ale dobře udržované. To nás mile překvapilo, silničáři fungovali dobře i při hustém sněžení, kterého jsme si užili téměř celou sobotu.

Na tento výlet jsem jela se starší dcerou (13 let) a kamarádkou (má vlastní auto a to se do Krakowa hodí). Dohodly jsme se, že nás moc nebaví muzea a historie, proto dáme přednost jiným aktivitám. Procházely jsme se městem, povídaly si, fotily, co se dalo. Zašly jsme si do kavárny na lehký oběd, prošly se vyhlídkou v parku. 

To bylo asi takhle. Na srpen se objevily celkem levné letenky do Dortmundu a oslovila jsem kamarádku, jestli by se mnou a dětmi nechtěla jet. No proč by ne? Sice je v Dortmundu houby, ale proč nepoznat nové město? Nakonec jsme zjistily, že naše děti mají prázdniny celkem hektické a jet nechtějí, a že v našem termínu vycházejí ještě lépe letenky do Stockholmu. Tak nebránily jsme se...

Na výlet jsme měly ideální tři dny, kdy jsme z Polska odlétaly ve čtvrtek v půl sedmé ráno a vracely se v sobotu o půlnoci.

Předem bych asi ráda řekla, že článek je o cestování ve dvou, které je prostě úplně jiné, než cesta s dětmi. Nikdo neprudí, že ho bolí nožičky, má hlad, nemá hlad, potřebuje čůrat, musí jít spát v 8 večer. Prostě svoboda, kterou jsme několik let nepoznali, ale která je pro psychickou hygienu strašně moc potřebná.

Do polského Krakowa jsme s kamarádkou vyjely ve středu odpoledne, prochodily si město, povečeřely, daly si drinčík na šťastnou cestu a velice pohodlně se vyspaly v ubytování přímo u letiště. 

Protože letadlo odlétalo v půl sedmé ráno, znamenala pro nás tato cesta začátek dne už v půl čtvrté, abychom se stihly nachystat a dvě hodiny před odletem byly na letišti. Nenechte se zmást, Krakow nabízí časných ranních odletů plno a letiště tedy prázdné nebývá ani v tuto nekřesťanskou hodinu.

Let proběhl velice hladce, prakticky jsme byly vzhůru na začátek bezpečnostní předváděčky a potom nás vzbudilo až oznámení, že přistáváme.