„Jak to, že jsi zase dostal trojku z češtiny? Ty neumíš vyjmenovaná slova po S.“ - „Ne. Ty jo?“ Myslíte si, co všechno svoje děti naučíte. Třeba slušnému chování, rybaření, háčkování nebo jíst příborem. Pěkně si to malujte. Jenže dítě naučí vás. Třeba, že plánovat je zbytečné nebo že když nechce, tak tu kaši prostě dojí rukama. Být rodičem v sobě skrývá umění ovládat (se). Podívejte se na následující běžné situace, určitě se v nich najdete.

Umění tolerance

Všechno začíná nenápadně a velmi plíživě. S příchodem nového člena rodiny se nejprve změní spací rytmus. V noci vstáváte co hodinu, abyste nakrmili toho malého řvoucího člověka vedle vás. Ne, není to manžel. Ten se umí obsloužit sám. Do lednice trefí i potmě. Ke zdroji potravy, bohužel, netrefí vaše dítě, a tak musíte vstát, vzít ho z postýlky, posadit se na kraj postele, vytáhnout prs a čekat. Až se nakrmí, vaše práce ještě nekončí. Čeká vás ještě kolečko přes celý byt, než si malý strávník odříhne. 

Manžel už se od lednice vrátil zpátky a už spokojeně chrupká v posteli. Později rezignujte na vstávání a dítěti vymezíte prostor ve vaší posteli. Hezky uprostřed, aby si i tatínek mohl do sytosti užít radosti rodičovství. Noční kojení se tak stane o něco méně stresující a možná se i více vyspíte. S přechodem na pevnou stravu ale prckovo místo ve vaší  posteli zůstává. Má sice svoji postýlku, ale s po každé noční můře se do té vaší zase rádo vrátí. A jak roste, zmenšuje se to vaše místo v posteli. Za chvíli se manžel přesune na pohovku do obýváku (má to odtud blíže k lednici) a budete mít zase postel pro dva.

Kromě postele začne dítě okupovat i další místnosti v bytě. V kuchyni přibyde kýčovitá dětská židle s medvídky, v policích plastové mističky a příbory, v koupelně další vana a přebalovací pult, v obýváku pak jeho gang plyšových hraček a vraždících dřevěných kostek (tatínek může ukázat šrámy na chodidle, které získal nočními pochody po tmě přes obývák do lednice), o sedáku u záchodové mísy a kočárku a dětském odrážedle v předsíni nemluvě. Je to zkrátka těžká zkouška vaší tolerance. Z vaší pracovny se totiž stal dětský pokojíček, vaši polici v koupelně zabraly olejíčky proti opruzeninám, pudr na prdelku a odsávačka mléka. Už jste se i rozloučili s milovaným stolem na stolní fotbálek. Tohle je prostě umění tolerance. V různé podobě ho znají všichni rodiče.

Umění vyjednávání

Je to už pár dní, kdy koník vyhlásil možnost testovat dekorace Kik, i když jsem si nedávala velké naděje, přihlásila jsem se a vyšlo to... Hurááá.

Hned jak jsem se dozvělěla, že jsem vybrána, udělala jsem "nálet" na Kik, co by se mi tak mohlo líbit, co prodejna, to trochu jiný výběr zboží, maličko jiné uspořádání, v některých prodejnách právě vybalovali zboží, takže všude krabice, což byl maličko překážkový běh, ale dalo se to přežít. 

Co bylo teda horší byla kvalita některých věcí, pro které jsem šla. Chtěla jsem velký a malý svícen na svíčky - všechny obouchané, nehezké, at jsem hledala a pátrala jak jsem chtěla, žádný jsem neulovila. To samé zrcadlo, byly poslední dvě, zaházené dole pod dekoracema a obě měly obouchané rámy. Docela mě zklamal výběr "námořnických" dekorací, chtěla jsem pro Jiříka do pokojíku a moc se nám nedařilo, když už nebyla dekorace "kýčovitá", tak byla obouchaná, nebo ulomená, urvaná, čehož by si asi měli zaměstnanci všimnout a takové zboží nevystavovat. A další věc, co mě malinko "rozptylovala" v nakupování byl pan "hlídač", pořád se okolo nás ochomýtal, což bylo docela nepříjemné.

A ted k tomu, co jsme s mým drahým mužem vybrali: 

Jako první jsem musela mít malý "odkládací" stoleček

Stoleček se dá pořídit s bílou, šedivou a růžovou deskou. Smontování je velmi, velmi jednoduché - jen se našroubují nožky a je to. Jen byl maličko problém ho v obchodě najít, dekorace byly dokonce i u spodního prádla, ale podařilo se.

Testovani detske mody me velice potesilo, protoze velikost 80 uz zacala byt pomalu synovi mala a ja uz pocitala, kolik me bude stat novy satnik ve velikosti 86. S KIK to ale takovy problem nebyl!

Zacala bych hodnocenim samotneho nakupu - tedy prodejnami. Behem dvou tydnu jsem vyzkousela vsechny 3 nejblizsi prodejny v Olomouci. Veci ve vsech byly dost probrane, ale nebyl problem mi zavolat na druhou pobocku a pozjistovat dostupnost.

Bohuzel me mrzi, ze velikosti 86 nebyla nikde zadna bodycka ani overalky a to jsem byla v obchode i po naskladneni zbozi.

Kladne hodnotim vzhled prodejen a prostorne ulicky. Zatimco ja vybirala a nakupovala, syn si pujcil velky balon a chodil s nim s velkou radosti po obchode 😀

Pak se rozbehlo testovani. Vzhledem k tomu, ze je syn zacinajici chodec a nevyhyba se obcasnemu padu, dostaly u nas nejvice zabrat ruzne teplaky. Po mnoha padech a lozeni po kolenou musim rict, ze teplaky stale drzi a nemaji prodrena kolena. Pouze me udivil rozdil siti ve stejne velikosti. Teplaky velikosti 86 koupene v kompletu jsou tak o 2 cm sirsi nez koupene samostatne... tak nevim, treba mam vychrtly dite a syn vypada po chvili, jak americky hiphoper 😀

Velice me potesily bambusove puncochacky a velka osuska s kapuci (opravdu je vetsi nez nase z Lidlu a Ikea).

"Dcera se popálila o gril, má na nožičce spáleninu asi 1x2 cm. Udělal se jí uprostřed hned puchýř, který praskl, protože to samozřejmě nechala na pokoji. Zchladili jsme to hned vodou, ale co teď s tím?"

Popáleniny jsou bohužel v dětském věku jedním z nejčastějších úrazů. Typické jsou ve věku od 1 do 3 let opařeniny. Převrhnutí hrnku s čajem či kávou nebo v horším případě hrnce ze sporáku.

Popáleniny u dětí můžou způsobit doživotní stigmatizaci. Závažné popáleniny však můžou skončit i smrtí. Velmi důležitá je proto prevence a povědomí o první pomoci.

Lokalizace opaření je determinována mechanizmem jejího vzniku, proto je nejčastěji zasažená horní polovina těla – bohužel včetně obličeje.

Rozsah popálenin

Hodnocení rozsahu popálenin je u dětí velmi specifické. Celých 20 % povrchu těla totiž zabírá hlavička. Popáleniny na více než 5 % povrchu těla u batolat vyžadují hospitalizaci. U popálenin na 10% povrchu těla již může dojít k život ohrožujícímu šoku.

Jakmile je vysloveno slovo jedináček, často nám automaticky v mysli naskočí: sobec, rozmazlenec, případně chudáček.  Jsou na tom tedy děti, které vyrůstají se sourozenci, lépe? Ano i ne...

Nabízí se názor, že děti vyrůstající spolu s dalšími dětmi, budou přizpůsobivější, získají automaticky lepší komunikační a vyjednávací dovednosti, nebudou citově závislí na jednom nebo dvou lidech, a tudíž lépe vybaveny do života. Realita je ale taková, že existují jedináčci, kteří naprosto přirozeně navazují kontakty, jsou empatičtí a nemají potřebu držet se máminy sukně. A jsou děti z vícečetných rodin, které se celý život cítí být „ti druzí, třetí“, stále s někým bojují o pozornost a snaží se prosadit na úkor ostatních.

Neodsuzujme předem jedináčky

Být jedináčkem není volbou dítěte. A především - každý jedináček není rozmazlený a fixovaný na rodiče.  Nepasujme dítě předem do role ochuzeného o něco, co nezná a hlavně, za co nemůže. Nepodsouvejme mu s lítostí v hlase: „Tobě je doma smutno, ty si nemáš s kým hrát, viď? Pokud je to pravda, nijak mu tím nepomůžeme. Často to ale bývá tak, že nejpozději s nástupem do školky dítě potkává kamarády, později spolužáky, se kterými tráví hodně času a navazuje úzké citové vazby. Úvahy o smutku a nedostatku možnosti hrát si, většinou nejsou na místě.

Neodsuzujme předem rodiče

Jsou nejrůznější důvody, proč mají rodiče jedno dítě. Nepříznivá ekonomická a sociální situace, zdravotní důvody, ale i fakt, že žena zůstala po rozvodu s dítětem sama a nemá nového partnera.  Může jít i o rozhodnutí rodičů, kteří to cítí tak, že je to pro ně i pro dítě nejlepší. Respektujme životní okolnosti i postoje druhých. Není dobré se vyptávat, kdy přijde další dítě s radou, že život bude pro všechny lepší, veselejší. Nemusí to být pravda.   

Je nádherné být ženou. Stejně jako se mění roční období, mění se i žena během svého cyklu. V každé fázi jí jde lépe něco jiného. Jestliže se naučíte lépe pracovat s jednotlivými  fázemi, budete mnohem šťastnější a spokojenější ve svém životě nejen vy, ale i vaši partneři. Možná tomu nevěříte, ale uvědoměním sebe sama se můžete zbavit PMS syndromu, bolestivé menstruace, lépe plánovat čas s rodinou, čas sama pro sebe i pracovní úkoly.

Již od nepaměti byl měsíc spojován s ženskou energií. Právě proměny měsíce byly často symbolem ženského těla i ženské duše během menstruačního cyklu. Obojí má mnoho společného. Jaký je vlastně cyklus ženy a jak ho lépe pochopit?

„Skutečná podstata ženy je princip inspirujícího chaosu. Její vlastností je nestálost mimo zákony logiky. Nedá se s tím nic udělat, je třeba se uvolnit a zamilovat si to." Lena Leontěvová

Fáze cyklu

Pomyslné vrcholy ženského cyklu jsou menstruace a ovulace (úplněk a nov) a mezi tím jsou dvě mezifáze (předovulační a poovulační, stejně jako přibývá a ubývá měsíc). Průběh těchto fází jsou u ženy velmi podobné. Jestliže se na ně chcete zaměřit, je potřeba, aby váš cyklus byl přirozený, neovlivněný žádnými léky a hormonální antikoncepcí.

Fáze menstruační 1. až 6. den cyklu

"Mám syna, kterému budou dva roky a nyní jsme byli u dětské doktorky. Bylo to o nervy. Syn se pozvracel, jak se bál. Byl ubrečený až hrůza. Taky máte takové zážitky?" Svěřuje se jedna z maminek na fóru, ve kterém se diskutuje o dětském strachu. Jak dítě zbavit strachu nejen z doktorů?

Strach je naprosto přirozenou a nedílnou součástí vývoje dítěte. Strach vlastně patří k našim každodenním životům. Asi není nikdo, kdo by se vůbec ničeho nebál. A není to ani zdravé. Některé strachy jsou ale zbytečné a pak jsou na řadě rodiče, aby své dítě utěšili, povzbudili ho a byli mu nablízku. Aby se naučilo svůj strach překonávat a nevyvinula se z něj zbytečná fobie.

Co je to strach?

Strach je takový stav, při kterém se člověk, v tomto případě dítě, ocitne v situaci, kdy ho něco ohrožuje. Přičemž může jít o zdánlivé i skutečně nebezpečí. U malých dětí je určitý stupeň strachu v pořádku. Neměl by mu ale bránit v běžném životě. Obvykle se děti bojí v neznámém prostředí nebo nečekané situaci.

Jestliže strach vzniknul po nějakém opravdu nepříjemném zážitku (pokousání psa, nehoda, apod.) a dítě není schopno se přes něj delší dobu přenést, je na místě zvážit návštěvu psychologa nebo psychiatra. Stejně tak, pokud se na něm projevují symptomy chorobné úzkosti. V tomto případě už ani dítě neví, čeho se bojí. Objevují se záchvaty (pocity dušení, nevolnost, pocení, závratě) a mohou vyústit až v neurotické poruchy (nechutenství, zvracení, záchvaty vzteku, pomočování, apod.). Zde se už bez lékařské pomoci určitě neobejdete.

"Syn (čerstvě 3 roky) posledních pár měsíců špatně usíná. Musíme u něj buď já nebo manžel vždycky zůstat, dokud neusne, protože se prý bojí. Jsou to různé věci - začalo to krokodýly/pavouky/hady pod postelí, teď se zas bojí bubáka ve skříni nebo za závěsem. Doma jsem ho nikdy ničím nestrašili, takže je mi jasné, že za to můžou starší bratranci a babička s dědou, u kterých se hodně dívá na televizi a děda je navíc takový ten typ, že chce mít z vnoučka pořádného chlapa. A vím, že má na svůj věk až moc velkou představivost. Ale syn před spaním skoro obden brečí nebo se budí a volá nás. No a co je horší - zvykl si chodit spát k nám do postele. Snažíme se mu vysvětlovat, že strašidla nejsou, necháváme mu i rozsvícenou lampičku, ale přijde mi, že je to horší a horší a už si nevím rady."

Dnešní příběh není z mé dílny, ani není o mě. Na můj popud ho zpracovala sama adoptivní maminka příběhu. Za což jí moc děkuji!

"S rostoucím věkem Terezky její bublina kolem ní stále sílila a sílila. Navenek se chovala velmi chladně, až hrubě ke každé autoritě, se kterou se setkala. Každý cizí člověk pro ni byla hrozba, nechtěla se s nikým bavit, odpovídat na pozdrav, raději mlčela nebo když už promluvila, působilo to drze. Jen v rodině jsme viděli druhou stránku její povahy, tu citlivou, až přecitlivělou, zranitelnou. Ale ona se nechtěla nechat nikým ranit, stále byla ve střehu, co se kolem ní děje a neustále byla v každém kolektivu v opozici. "

Jsme taková normální rodinka, která se potýká s různými starostmi i radostmi jako každý jiný. S manželem jsme se velmi mladí rozhodli, že poskytneme domov minimálně dvěma dětem, které neměly to štěstí žít v rodině, do níž se narodily. Co předcházelo tomuto rozhodnutí, není v tomto příběhu až tak důležité……

Chtěli jsme to, rozhodli jsme se tak a podali žádost o osvojení děťátka. Rozběhl se „kolotoč“, který každý osvojitel velmi dobře zná: psychotesty, pohovory, dokládání různých dokumentů, posudků, návštěva soc. pracovnice. Byli jsme šťastní, že jsme si po půl roce od podání žádosti přivezli domů chlapečka Honzíčka přímo z porodnice, kterému bylo pouhých 9 dní.

Měli jsme obrovské štěstí, že nemusel ani jednu noc strávit v kojeneckém ústavu a mohl rovnou do své postýlky a ke svým rodičům, kteří ho od první minuty milovali. Honzíček byl velmi klidné miminko, jakoby ani neprožil žádné odmítnutí. Okamžitě jsme byli na sebe navázaní a bylo to nádherné období plné radosti, které může miminko rodičům a rodiče miminku vůbec dát. Po roce jsme se rozhodli opět podat žádost o osvojené druhého dítěte.

Čekali jsme 2 roky, když nám přišel telegram s informací, že na nás v kojeneckém ústavu čeká jedenáctiměsíční Terezka.  Druhý den jsme se jeli na Terezku podívat. Nejdříve s námi pohovořila paní ředitelka s početným zdravotnickým personálem a informovali nás o zdravotním stavu Terezky. Dozvěděli jsme se, čím si prošla, s jakou diagnózou se musela po narození potýkat, a mně postupně docházelo, že Terezka vlastně do této doby nejenže neměla domov, ale ani žádnou ale opravdu vůbec žádnou osobu, která by jí byla blízká, ke které by se mohla přitulit, kde by zažila pocit bezpečí….

Zdravím všechny uživatelky a uživatele modrého koníka!

jmenuji se Irena, je mi  čerstvých 28 let a s malým Adámkem (8m) se objevujeme na koníkovi už nějaký ten pátek. Před několika týdny jsem se dozvěděla, že má přihláška na Ambasadorku pro značku Baby Dove prošla prvním kolem konkurzu. Představte si mé nadšení a šok, když i po druhém kole vše vyšlo!🙂

A jak to vlastně začalo? K ambasadorství jsem se dostala malinko oklikou, vždycky jsem si ráda četla články a sledovala ostatní holky na koníkovi, které přinášely užitečné informace o konkrétních výrobcích, občas nějaké ty soutěže a hlavně pozitivní náladu a pocit, že se stále něco děje. Nicméně odvahu odeslat přihlášku jsem neměla, a po porodu synka mi trvalo nějaký ten pátek, než jsem se uvedla "do provozu" a opět jsem objevila hřeben, řasenku, slušné oblečení a chuť věnovat se i něčemu dalšímu.

Když se tak stalo a už jsme se s miminkem jakš-takš vzpamatovali (nebo jsem si spíš zvykla, že spánek je přežitek moderní doby), ukázalo se, že bych přeci jen mohla zvládat i něco víc, než jen péči o domácnost a malé miminko. Rozhodla jsem se, a poslala přihlášku pro Baby Dove. Jejich kosmetiku máme doma moc rádi, ačkoliv jsme rozhodně nevyzkoušeli všechno. A to mi dává skvělou příležitost seznámit s produkty jak sebe a malého Adámka, tak i vás. Celý koncept a myšlenka této značky je mi velmi sympatická a myslím si, že to tak může být pro spousty z vás🙂 Baby Dove totiž představuje nejen skvělou škálu výrobků pro ty nejmenší (a že jsem se jako prvorodička dlooouho plácala v haldě kosmetiky, kterou bych mohla používat a která by opravdu fungovala, aniž by "smrděla" až k sousedům), ale ukazuje také velmi hezký a jemný přístup k mateřství.

Ráda bych spolupráci s Baby Dove pojala jako cestu, kterou bych mohla maminkám a budoucím maminkám ukázat, že není nutno dělat vše dokonale, ale hlavně s láskou a s pozitivním přístupem. Je totiž jedno, jestli máte doma roztahané hračky, kytky na oknech neviděly vodu od vašeho porodu a nevyžehlené prádlo se kupí na hromádce. Dove tento individuální a reálný způsob přístupu k mateřství  velmi dobře propaguje a myslím si, že je to potřeba! Občas totiž zapomínáme, že není naším úkolem se z toho všeho zbláznit a každý večer vyčerpaně a odevzdaně padnout v polokómatu do postele.

A na co se můžete těšit se mnou?

Co je horší než nemocný muž? No přece nevyspalé dítě. Znáte to asi všichni. Takové dítě poznáte spolehlivě. Je podrážděné, kňourá a je protivné. Ráno jich v autobuse potkáte mraky. Pokud chcete mít doma premianta třídy a veselé dítě, přečtěte si tipy, jak mu připravit sladké sny, které se později mohou proměnit ve skutečnost.

Důsledky poruch spánku u dětí

Spánek je nepostradatelný pro každodenní regeneraci mozku a schopnosti řídit organizmus. Podle výzkumů se poruchy spánku u dětí  objevují až u 30 % vyšetřených a jejich výskyt stoupá. Důsledkem poruchy spánku u dětí jsou změny chování, hyperaktivita, poruchy nálad, zhoršené paměti, poruchy schopnosti soustředění, snížená schopnost rozhodování se, plánování a řešení. Unavené děti jsou podrážděné, neklidné, impulzivní, někdy plačtivé, lítostivé, emočně labilní, úzkostné a zhoršuje se jim školní prospěch. Pozor na záměnu s ADHD, které má velmi podobné projevy. U dětí, které mají špatný prospěch, byl výskyt poruch spánku šestkrát vyšší.

Nespavost

Nespavost, neboli insomnie, se vyskytuje u 20–40 % dětské populace a představuje nejčastější spánkovou poruchu. S věkem tyto čísla klesají, aby pak v období dospívání opět šplhala vzhůru. Častým následkem nespavosti je hyperaktivita, která pomáhá překonat ospalost. Hyperaktivní děti se hůře soustředí, jsou impulzivní, náladové, podrážděné a často úzkostné. Nedostatek spánku má vliv na schopnosti abstraktního myšlení, paměti, rozhodování a řešení problémů, ovlivňuje verbální projevy a kreativitu, což může mít za důsledek špatné školní výsledky.

Spánková apnoe

"Jsem v šestém týdnu těhotenství, doma dvouletou dcerku a mám pocit, že vnitřně umírám. Ráno se mi nechce vstát z postele, jen si přeji, aby byl večer a šla jsem spát. Vlastně bych nejraději jen spala, nic mne nebaví, nevycházím z domu. Manžel má své práce nad hlavu, o mém problému ví, ale nesedne si se mnou a neřeší to, vlastně si vůbec nepovídáme, jelikož chodí unavený domů kolem deváté a ráno zase nanovo. Bydlíme na malém městě, kde vyloženě dobrou kamarádku nemám. Nikomu, komu bych se mohla svěřit, kdo by mě vyslechl. Moc si přeji, aby bylo miminko zdravé a v pořádku, ale už nevím, jak dál…"

Strach z neznámého

Poznáváte se?  Podobnou situaci neřeší jenom Kristýna, ale spousta z nás. Jen se to mnohdy stydí přiznat. Bojí se reakce okolí a nevyzná se ve vlastních pocitech. Těhotenské a předporodní deprese nejsou nic nenormálního. Pocit, že byste se měla vznášet na obláčku štěstí z toho, že devět měsíců budete maminka, nemusí nutně vyvolat jen pozitivní emoce. Dobrá zpráva je, že tento stav obvykle trvá první trimestr, tedy tři měsíce. Hlava se zkrátka vyrovnává s novou situací a rolí. Řeší strach z průběhu těhotenství, porodu i následné péče o nového člena domácnosti.  

"Normálně si myslím, že jsem psychicky dost odolná, ale těhotenství mě srazilo na kolena. Od začátku samé komplikace. Nejhorší pro mě byl první trimetr. Psychicky jsem byla na dně, brečela jsem, ať to dítě ze mě někdo vyndá, že už to dal nevydržím. Dohromady jsem se dala až ve třetím trimestru. To mi konečně přestalo být zle, začala jsem vybírat kočárek, výbavičku a podobně. Na porod jsem se těšila jako na vysvobození. A i když nebyl jednoduchý, byla jsem děsně ráda, že to mám za sebou," píše Marcela v diskuzním fóru.

Proč vzniká?

Těhotenské deprese nejčastěji přepadají mladé nebo nepřipravené maminky a ty, které otěhotněly neplánovaně. Jsou postaveny před hotovou a nečekanou věc a mají v podstatě jen dvě možnosti. Dítě donosit nebo jít na interrupci. Z čehož ta druhá se v budoucnu nemusí jevit jako správná. Dále to jsou ženy, které mají slabé rodinné a sociální zázemí. Žijí na ubytovně, v bytě s další pěti lidmi nebo jsou na tom špatně po finanční stránce. A v neposlední řadě je tu i hledisko volby partnera. Je to ten pravý, s kým chci mít dítě? Na všechny tyto otázky je nutné si odpovědět s odstupem a zcela racionálně.  

"Myslím, že je dobré dát dítěti prostor pro to, aby pochopilo, že je to prostě koloběh života. Můj syn to zažil a zvládli jsme se přes to dostat i díky fotkám. Seskládala jsem fotky prababičky, babičky, vnuka a pravnuka a ukázala jsem mu, jak člověk stárne. Vyprávěli jsme si, co jsme s ní zažili a jak nám bylo krásně."

Smrt nás doprovází po celý život. Je jeho nedílnou součástí. A vědět by o ní měly i děti. Dříve nebo později se s ní setkají. Proto není dobré je před ní úporně bránit. Děti většinou přijímají zprávy o ztrátě mnohem klidněji a vyrovnaněji, než si my rodiče myslíme. Přesto je v období smutku nutné dítě neustále ujišťovat o své lásce. Jak tedy říct dětem o smrti a kdy přichází správný čas?

Jak dítě informovat o smrti?

O smrti říkejte dítěte tak, jak to opravdu je. Zapomeňte na časté věty o tom, že smrt je dlouhá cesta nebo že člověk dlouze spí. To by mohlo děti jen zbytečně vystrašit. Mohly by si začít myslet, že je ten, kdo umřel, opustil, protože nebyly hodné, apod. Jestliže je smrt vysvětlena pravdivě, dokáže se s ní dítě snáze vyrovnat. Mluvte o ní a nesnažte se z ní udělat tabu.

S dětmi o smrti a umírání mluvte už odmalička. Jenže jak malému dítěti vysvětlit smrt? Samozřejmě použijte vhodná slova úměrně věku. Rozhovor si pečlivě naplánujte. Rozhodně byste to neměli na dítě jen tak vyhrknout třeba na nákupech. Ideální může být procházka v přírodě. Třeba když uvidíte mrtvého brouka či žábu nebo něco podobného. V tu chvíli zachovejte klid, odpovídejte na otázky a mluvte stručně a jasně. Do podrobností není potřeba zacházet.

A kdy začít s dětmi mluvit o smrti? Obecně se dá říci, že okolo dvou let vnímají děti smrt podobně, jako chvilkovou nepřítomnost osoby. Tříleté děti dokážou vnímat, že se stalo něco vážného. Děti celkově nevnímají smrt jako něco definitivního.

"Mám šestiletého syna s vývojovou dysfázií, má ji diagnostikovanou od 3,5 roku. Ve 3 letech jsme se byli poprvé poradit u klinické logopedky. Chodí na logopedii pravidelně. Podstoupil několik vyšetření u klinického psychologa, logopeda, na foniatrii (vyšetření sluchu) a neurologii. Trénujeme slovní zásobu, porozumění, tvorbu vět, rozvíjíme grafomotoriku, jemnou i hrubou motoriku, to s tím úzce souvisí. Synovi je teď skoro 6,5 roku, půjde do školy a mluví už téměř normálně, sem tam ještě nějaká drobnost v gramatice a neumí Ř. Jsou za tím 3 roky intenzivní práce jak doma, tak i ve speciální školce, kde měl logopedii jednou týdně a každý den tam s ním pracovali na tom, co potřeboval rozvíjet."

Maminky se často bojí, jestli se řeč jejich dítěte vyvíjí správně a dostatečně rychle. Každé dítě je jiné a každé potřebuje na určité věci svůj čas. Je běžné, že chlapci začínají mluvit později než dívky a některé děti se rozmlouvají až po druhém roce věku. Pokud dítě nemluví ve třech letech, je potřeba to začít řešit s odborníky a v žádném případě to neodkládat.

Co si pod vývojovou dysfázií představit?

Vývojová dysfázie neboli specificky narušený vývoj řeči patří mezi složitější vady řeči. Jde o narušení hlubokých struktur jazyka na rozdíl od opožděného vývoje řeči, se kterým se často zaměňuje. Příčina není zcela známa, mohou se však na ní podílet genetické vlivy a komplikovaný průběh porodu. Častěji ji mívají chlapci než dívky a protože je na první pohled velmi slyšitelná, může tak ovlivňovat i emocionální a sociální vývoj dítěte.

Maminky dětí, kterým byla diagnostikovaná vývojová dysfázie, navštěvují lékaře s tím, že jejich dítě nemluví, případně neodpovídá a nereaguje na otázky, má svoji vlastní řeč, které nikdo nerozumí. Tyto děti preferují k dorozumívání ukazování prstem a celkově se zdají k řeči málo motivované. Nutno říct, že diagnostikovat vývojovou dysfázii je poměrně složité a vyžaduje to několik vyšetření od různých odborných lékařů. Ne každé dítě, co nemluví, musí mít nutně tuto poruchu řeči.

"Syn má také vývojovou dysfázii, od 3 let chodí na logopedii. Hodně mu pomohla školka, momentálně mluví ve větách, ale něco je mu hůř rozumět. Dětská doktorka ho na poslední návštěvě moc chválila, ale ještě s ním bude hodně práce."

Nevěřím tomu, že je naše generace a generace našich dětí ,,tak špatná"..Dost se učíme napodobováním..

Dnes říkám Ki ..cestou do školy - včera ráno sis vzala s dědou prášek na alergii? Ne, děda zapomněl, ale říkala jsem ve škole tetě K., že si mám vzít půlku, aby na mě koukla, že si fakt beru půlku (ta musela mít radost...a čučet jako péro z divanu)...Ale teta byla hodná a dohlídla na mě....

Před x měsíci, možná rokem a něco jsem jí říkala, i puč, že má Ki u sebe prášek na alergii - hmyz, že kdyby jí něco zoblo ve škole, na vycházce, má si vzít. Ale aby to řekla učitelce. I měly puč ve školce tabletky, když byly na zahradě, kdyby něco..

Má to tak naučené, letos ji morduje alergie na pyl....

Ale co tím chci říct? Bála jsem se nástupu do školy...jednoho z mnoha krůčků..k dospělosti...Pak člověk, jak to během týdnů, měsíců pozoroval, to mravenčí hemžení kolem sebe...Loni..na šatně seděla na zemi holčička - prvňáček a brečela...Prošli kolem ní dva dospělí, třetí se sklonil, podal kapesník a zjišťoval, co se děje...Měla jednu bačkorku někde zakopnutou, dohledali jsme za topením, i pan školník se zapojil...Další den brečela spolužačka Ki, přicházely jsme, ale už k ní běžel tatínek chlapečka, šel s ní až do třídy - něco buď neměla, nebo nepochopila...holčička patří mezi outsidery...

Loni bulela i Ki, vysadily se jí dvířka u skříňky, pomohl jí spolužák. Ten, kterého před měsíce utěšovala ona, pže chtěl za maminkou....

Jsem maminkou tří dětí, z nichž to nejmladší – šestitýdenní chlapeček Kristián – dostal příležitost testovat se mnou výrobky určené miminkům prodávané pod značkou Kik.

Do prodejen KIK (do té nejbližší ostravské to mám 20 minut cesty autem) chodívám ráda, často ne s cílem nakoupit konkrétní zboží, ale vždy minimálně obdivovat sezónní sortiment dekorací. V rodině jsme si oblíbili především sortiment ponožek, punčocháčů a teplé zimní legíny. Vyhovují nám složením i výhodnou cenou. Manželovi sem před nástupem zimy chodím pro kostkované flanelové košile. Starším dětem sem chodívám pro basic trička, i ta s tvářemi oblíbených hrdinů, především pro jejich bezkonkurenční cenu. Děti z Kiku obvykle neodcházejí bez drobnosti ze stojanu se sladkými pochoutkami.

Ještě před obdržením poukázek k nákupu do schránky jsem sestavila seznam položek, o které by Kristiánek zrovna potřeboval doplnit šatník. Stálo na něm: punčocháče, jarní/podzimní bundičku, šátečky na krk, capáčky 0-6 měsíců, svetřík, body s krátkým rukávem.

V týdnu před zahájením testování jsem namátkou navštívila opavskou prodejnu Kik v OC Breda, abych si sortiment pro miminka předběžně „osahala“. Při té příležitosti jsem natrefila na capáčky – bílé tenisky s modrými hvězdičkami. Doufala jsem, že na mne v prodejně počkají do našeho prvního nákupu naostro s poukázkami v kabelce. Bohužel nám v ten den nebylo přáno. Nicméně kladně hodnotím, že prodavačka byla ochotná ověřit telefonicky dostupnost na jiné opavské prodejně. Ani na ní bohužel botičky v sortimentu zrovna neměli. Přesto jsme nakonec utratili třetinu přidělené částky. Účet zněl na 501 Kč a odnesli jsme si domů dvě body, jedno s krátkým a jedno s dlouhým rukávem, letní set kraťásků a trička (159 Kč), dvojbalení punčocháčů (105 Kč) a ponožky vypovídající o lásce k tatínkovi (79 Kč).

Touha po hvězdičkovaných teniskách nás dovedla na další prodejnu Kik, tentokrát na ulici 17. listopadu v Ostravě. Z poměrně neuspořádané změti botiček ve spodní části regálu na nás nakonec vytoužené tenisky vypadly. A jak budou slušet, posuďte sami na přiloženém snímku:

Tuto třetinu nákupu jsme obohatili ještě o autíčkové body za 68 Kč a bundičku vyteplenou fleecem. Za neuvěřitelně nízké výprodejové ceny (od 13 Kč/kus) jsem pořídila také několik punčocháčů s vysokým podílem bavlny, ideálních pro podzimní období. Zdejší personál se choval mile. Dotazy na dostupnost určitých velikostí zodpověděly prodavačky ochotně. Protože bundička vykazuje na zadním díle drobnou vadu – vypáranou nit v jedné řadě, okem téměř nepostřehnutelnou, neváhaly ji slevit o 70 korun, neboť neměly k prodeji další kus ve stejné velikosti.

Aktualizace: alergická rýma nemá se Stérimarem šanci. Maminky, které tento nosní sprej otestovaly vám prozradí všechny detaily z testování. Přečtěte si je tady. 

---

Maminky, procházíte obdobím jara bez úsměvu na tvářích? No jo, asi to bude alergiemi a kvůli ucpanému nosu se vám moc usmívat nechce. Ale představte si vůni a sílu moře, jeho šum a barvu... Je to mnohem lepší?

A může to být ještě lepší, když mořskou vodu využijete k vyřešení alergického trápení. Se sprejem do nosu značky Stérimar.

Co testujeme

Stérimar Mn - Mořská voda v izotonické koncentraci (přirozená buňkám lidského těla) obohacená o mangan. Mangan pomáhá mírnit zánětlivou reakci nosní sliznice. Mořská voda zase blahodárně působí na podrážděný nos a oplachuje alergeny. Je vhodný jako první krok před podáním nosních antihistaminik (vyčistí nosní sliznici), nebo jako lokální pomoc, pokud pacient užívá antihistaminika perorálně, protože odplaví alergeny z nosní sliznice, tj. z místa, kudy nejčastěji vstupují do těla. Výbornou zprávou pro všechny maminky je, že je vhodný i pro ty nejmenší, jeho věková hranice je od 0+.  Užívá se dva až šestkrát denně.

Očkování, věčně diskutované téma s mnoha příznivci i mnoha odpůrci. Někde je očkování čistě dobrovolné, někde tzv. povinné. Vždy však rozhoduje rodič a konečný verdikt je na něm, a to se všemi důsledky a následky. Rodič by však měl mít informace. Minimálně alespoň takové, aby věděl, proti čemu bude jeho dítě očkováno. Neměl by se spokojit s názvem vakcíny a oznámením, kdy má přijít na očkování.

U nás je některé očkování povinné, jiné nikoli. I přes to však existuje možnost individuálního přístupu, tyto informace se ovšem k rodičům většinou nedostanou, pokud je sami nezjišťují. Tento článek je nástinem individuálních možností, které v rámci základního očkování máme. Pojmem „základní“ je myšleno povinné a nepovinné očkování v základních dávkách, které se dětem dává krátce po narození zhruba do tří let věku.

Jak funguje očkování?

Očkování je v podstatě aktivní imunizace, která spočívá v tom, se člověku podají uměle oslabené nebo mrtvé antigeny konkrétní nemoci. Tělo na tyto antigeny musí reagovat a vytváří si protilátky. Je to stejná imunitní reakce jako v případě, kdy se tělo opravdu setká s antigenem přirozeně. Proto očkování často doprovází reakce v podobě teploty, vyrážky, začervenání, větší potřeby spánku apod. To ale nejsou vedlejší účinky vakcíny, ale naprosto fyziologická reakce, stejně, jako když je člověk opravdu nemocný.

Očkování v ČR upravuje vyhláška 355/ 2017 Sb., kterou se mění vyhláška č. 537/2006 Sb. o očkování proti infekčním nemocem. Dále je ale nutné vzít v úvahu příbalové informace jednotlivých vakcín. Z vyhlášky potom vychází doporučený očkovací kalendář, který ale není nutné dodržet striktně. Vyhláška i příbalové informace vakcín dávají i jiné možnosti, které si zde představíme.

Povinné očkování

"Je to tu, už i já se konečně přidávám do klubu snažilek, tedy žen či dívek, které touží po tom stát se maminkou. Jelikož si chci své těhotenství pořádně užít a mít na něj jednou pěknou památku, rozhodla jsem se, že si budu psát internetový těhotenský deník, vlastně tedy spíš takový týdeník."

"Pokud vás bude bavit číst si mé řádky, budete mít se mnou možnost prožít celé mé těhotenství - týden po týdnu. Kromě mých vlastních dojmů a zážitků se samozřejmě dozvíte i velké množství informací. Budete mít možnost dočíst se zde vše důležité - tedy to, co by měla každá nastávající maminka o těhotenství, svém těle, o vývoji miminka, a svých možnostech stoprocentně vědět."

Lékaři těhotenství počítají na těhotenské týdny, velmi často se tak můžete setkat  s nějakým číslem a za ním zkratkou tt - např. 15. tt -  to vlastně znamená, že nastávající maminka prožívá 15. týden svého těhotenství.

První týden těhotenství 

Označení 1. týden těhotenství je vlastně hodně zavádějící pojem. V pravém slova smyslu se totiž v tuto dobu ještě o žádné těhotenství rozhodně nejedná, protože lékaři považují za úplný začátek těhotenství první den poslední menstruace. Menstruační krvácení ve většině případů naznačuje, že v minulém cyklu nedošlo k otěhotnění a začíná tedy příprava na další pokus. Při menstruačním krvácení se odlučuje sliznice, která vzápětí začne znovu dorůstat, aby bylo umožněno uchycení oplodněného vajíčka. Každá žena tedy na počátku menstruačního cyklu může být považována za potencionálně nastávající těhotnou a k oplodnění vajíčka pak zpravidla dochází mezi 14. - 21. dnem po začátku menstruace.

1. a 2. týden těhotenství se tedy žena necítí nijak zvláštně, protože vlastně těhotná ani není. Tyto týdny se pak jako “těhotenské” označí až zpětně ve chvíli, kdy žena své těhotenství zjistí. Zajímavé že?