Ano, minulý týden Stella oslavila 6 měsíců. Je to naprosto neuvěřitelné, ale je to tak.
Letí to, ale je to ten nejkrásnější let, do kterého jsem mohla nastoupit. Občas přijde nějaká ta turbulence, ale většinu času letíme hladce nad mraky a užíváme si sebe navzájem.

Už v porodnici jsem ale poznala, že to s touhle divoškou nebude tak jednoduché jako s Tobíkem, který je ve všech směrech dítě za odměnu (od narození krásně spal, hezky papal, nikdy se nevztekal, pomalu jsme nevěděly, že mu rostou zuby...). Stella mě školí! Učí mě ještě větší trpělivosti, ještě větší pokoře a odevzdanosti. Vyžaduje mou neustálou přítomnost, od narození by nejradši byla jen v mé náruči ideálně ještě nepřetržitě kojená. 

A víte, co je na tom nejzvláštnější? Že mi to vůbec nevadí, necítím se nijak zvlášť unavená nebo vyčerpaná. Všechno to zvládám daleko lépe a lehčeji než  s prvním miminkem. Všechno mi přijde samozřejmé, ničím se nestresuju, nechávám to plynout a vždycky se všichni krásně přizpůsobíme, ať už doma nebo na cestách. Tobík je totiž navíc úžasný bráška, který mi s péčí o miminko od začátku pomáhá, nežárlí, Stellinku nezlobí, pořád ji hladí, pusinkuje a chová. Stella má obrovské štěstí, že má takového staršího bráchu, který se o ní vždycky postará. Až mě to dojímá!

A co už Stellinka umí? Od pátého měsíce se plazí. Teď už nabrala takovou rychlost, že než jí položím a dojdu se do kuchyně napít, už mě tahá za ponožku. Díky tomu je i o něco samostatnější a mně se konečně uvolnily ruce, a tak jí vyvářím příkrmy a kašičky. Moc jí chutná! Má něco málo přes 6kg, takže je co dohánět. Zoubky se zatím neklubou, ale myslím, že to nebude mít dlouhé trvání.

Dnes nám dorazil záhadný balíček. A když na mě po rozbalení vykoukla myš, málem jsem leknutím upadla. Páááni, je jako živá! A přitom je to jen papírová vystřihovánka... To mě úplně navnadilo. V ruce jsem třímala sadu Canon Creative Park, kterou jsme obdrželi na testování a nebýt toho, že jsme akorát vyráželi na plavání, pustili bychom se do toho snad hned!

S Tobíkem tvoříme moc rádi. V září mu bylo dva a půl roku, rád razítkuje, lepí, kreslí (už dokonce střídá barvičky a vypráví, co na obrázku je; donedávna dělal jen nekonečně mnoho čar jednou barvou 🙂). Má svůj koutek se stolečkem, kam se může kdykoliv uklidit a tvořit. A pak taky tvoříme spolu. Obkreslujeme ruce a vytváříme rukavice z barevných papírů, které polepujeme washi páskami (ty se mi mimochodem na tvoření s dětmi moc osvědčily ;)). Modelujeme zvířátka z modelíny, vyrábíme barevná přáníčka, pečeme, ... Canon Creative Park je pro nás tedy další zajímavá výzva. Oba milujeme zvířátka a navíc se blíží Vánoce, takže mám v hlavě už spousty nápadů. 

Zatím to ale vypadá, že to u nás bude pěkná divočina! ;))

Tato hračka na první pohled zaujala mého nejstaršího. Čísla miluje, takže když v testování od Fisher-Price konečně přišla na řadu žabka, ihned ji zabavil a šel měřit.

Ovládání žabičky je jednoduché, má na hlavě jediné tlačítko, které říká různé fráze a zároveň zarolovává metr dovnitř. Podle návodu má i hrát nějaké písničky, ale nějak jsem je zatím nezaznamenala (slibuju, že budu do závěrečné recenze dávat víc pozor J). Síla zarolování není nijak velká, což je rozhodně dobře z důvodu bezpečnosti, nicméně to má tu nevýhodu, že pokud není metr rovně, tak se úplně nezatáhne.

Původně jsem očekávala, žabka bude dávat nějakou zpětnou vazbu, ale pak mi došlo, že by to stejně asi nemohlo dost dobře fungovat. Takže žabka opravdu jen něco řekne nebo zadá úkol a je na dítěti, jestli a jak si s tím poradí a jak uzná své měření za úspěšné či splněné. To nakonec vidím jako velké pozitivum. Nelze si totiž dost dobře poradit např. s tím, že pojmy krátký a dlouhý jsou vlastně velmi relativní (dlouhé nehty jsou mnohem kratší než třeba krátký rukáv na tričku). Navíc je dítě ušetřeno klasických pochval za každé "uprdnutí", které jsou velmi běžné a jsou doslova zabijákem vnitřní motivace.

Přiložený návod je stručný a je pouze česky. Obsahuje jednu špatně formulovanou větu, ale vzhledem k tomu, že jej stejně asi nebude nikdo číst (ani to není potřeba), tak je to jedno.

Provoz je na 2 AA baterie. Hračka poskytuje 2 úrovně hlasitosti, i když není tak hlasitá jako housenka, se kterou má mimochodem shodný zvuk přehrávaný při zapnutí.

Žabka děti ponouká ke změření např. svého chodidla nebo nejrůznějších věcí (knížka, lžička, polštář...). Vegetariáni a zastánci zdravé však stravy “utřou”, neboť z jídla se měřit bude měřit pouze párek v rohlíku (jakkoliv mrkev či okurka nejsou k měření o nic méně vhodné a jsou v tomto ohledu „univerzálnější“).

     Chcela by som Vám sprostredkovať moje skúsenosti a pocity zo života v tak ospevovanom Nemecku. Skúsenosti s úradmi, školou, ľudmi a všetkým s čím sme prišli do kontaktu.

     My sme sa do Nemecka presťahovali zo dňa na deň, bez zaistenej práce. Takže skúsenosti sa odvíjajú aj od toho.

     Ako prvé, sme si začali hľadať ubytovanie ešte z ČR (v tej dobe sme tam dlhodobo žili).
Hneď nastal probém a to taký, že nám nik nebol ochotný prenajať byt, bez toho aby sme boli osobne v DE a priniesli potvrdenie Schufa (Schufa je potvrdenie o tom, že nemáš alebo máš dlhy - register dlžníkov). Toto potvrdenie sme mať nemohli lebo sme neboli registrovaní v DE. Takže tu nastali prvé problémy. Pôvodne sme chceli bývať v Berlíne (väčšie mesto, viac možností), žiaľ nič z toho. Nakoniec si moja mama spomenula na nejakého jej známeho, ktorý vlastní byty a prenajíma ich. Ale, tieto byty nemal vo veľmi dobrých častiach. Povedali sme si, že "zatiaľ" to tam nejak vydržíme a keď sa kúsok oťukáme, tak sa presťahujeme.  (musím napísať, že byt sa nachádza v takej časti DE v ktorej je najväčšia koncentrácia rasistov a xenofóbov, toto sme samozrejme zistili až po presťahovaní)
Takže byt bol zajednaný a začali sme sa chystať na sťahovanie. (mesačné nájomné je 540 Eur v tom sú aj enrgie a prenájom kuchynskej linky - tu sa vo väčšine prenajímajú byty bez kychynskej linky a osvetlenia + 30 Eur podzemná garáž, kaucia bola vo výške 1 000 Eur)
Nebudem opisovať ako sme sa sťahovali.

Prišli sme na miesto určenie, vybalili, zistili, že máme len jedno osvetlenie a to iba v kuchyni a na poschodí je tma ako v rohu (byt je mezonet a kychyňa sa nachádza na spodnom poschodí).
Hneď na ďalší deň sme sa museli ísť prihlásiť, však samozrejme úrad bol zatvorený (v tej dobe mali len dva dni v týždni úradné hodiny, teraz to zmenili už na tri).
K prihláseniu na úrade Gemeindeverwaltung (vo väčších mestách si treba najprv spraviť termín a kým sa tam dostanete môže to trvať aj dva mesiace, my sme na dedine, takže tu to bolo našťastie bez čakania. Bez prihlásenia si napríklad neotvoríte účet a bez účtu si nemôžete zabezpečiť internet, nepožiadate o prídavky na deti a prihlásenie vyžadujú aj na iných úradoch) Vám bude treba:
- pas alebo občiansky preukaz 

- pas detí
- rodný list detí (preložený)

- sobášny list (preložený)

- v neposlednej rade vypísaná žiadosť (tú vypíše prenajímateľ bytu alebo kontaktná osoba, teda aspoň pokiaľ viem, tak to musia spraviť oni)

Rozhodli jsme se, že bude lepší mít děti spíš podobně staré a že tedy nebudeme na nic čekat a pořídíme si třetího cvrčka hned v závěsu za prvními dvěma. Nejsem úplně stoprocentně zdravá, navíc po dvou císařských řezech, tak jsem nechtěla nic riskovat a naše rozhodnutí nejprve konzultovala. Na hematologické klinice, kde jsem hlídaná kvůli poruše krevní srážlivosti, u primáře z porodnice, který mě zná a rodil obě první děti, u gynekologa, u něhož jsem v péči. Všichni se shodli – nikdo nevidí žádnou překážku, tak proč ne?

Jen tatínek by ještě raději měsíc počkal, bral nějaké léky a chce mít jistotu, že z něj stihly „vyprchat“. Přemlouvání moc nepomohlo, takže fakt až za měsíc. Pak jsem dostala rýmu – no, to snad ničemu nevadí. Jenže rýma byla čím dál horší, začala mě bolet hlava. Když to trvalo víc než týden, zašla jsem k panu doktorovi, ten mě horem pádem odeslal na ORL, kde chtěli dělat RTG. No jo, ale co když jsem už těhotná? Po konzultaci s gynekologem přece jen RTG podstupuji, potvrzuje se zánět vedlejších nosních dutin, dostávám antibiotika Augmentin 650mg. To už začínáme mít trochu strach, jak to s tím miminkem bude…

Antibiotika jsem dobrala, všechno se zdá v pořádku. Ale přišel ještě zánět močového měchýře… Šla jsem radši na gynekologii, aby pan doktor bral ohled na případné miminko. Bral, napsal mi léky, které by v těhotenství neměly vadit, a ještě jedny léky na podporu imunity močových cest. Příbalové letáky povzbudivé nebyly, ale co už. Ani nevím, jestli jsem doopravdy těhotná, a pan doktor určitě ví, co dělá.

A už je konec dubna, těhotenský test vyšel tak tak, uvidíme. 1. května už nevydržím a test si opakuji – a úžasné, povedlo se! Čekáme třetí miminko! Děti jsou ještě trdla, ale když se radujeme, radují se taky, asi ještě ani nevědí proč…

Na gynekologii jsem moc nepospíchala. Potvrdili by těhotenství a pak by mě zvali znovu na potvrzení srdeční akce. Myslím, že je lepší nechat miminku trochu klidu, tak jsem se objednala v době, kdy by už mělo být srdíčko vidět, tedy asi v sedmém týdnu.

Jenže ouha. Nejen, že nebylo vidět srdíčko, ale dokonce i miminko bylo sotva znát. Gestační váček, žloutkový váček, všechno v pořádku, ale miminko má jen asi milimetr! Byla jsem nešťastná. Nemohla jsem uvěřit, že by byl cvrček o tolik mladší, když mám úplně pravidelný cyklus… Pan doktor radil týden čekat, pak uvidíme, jestli miminko povyrostlo nebo jestli odumřelo a začíná se vstřebávat… Bylo to hrozné čekání.

„Na svou biologickou matku si nevzpomínám. Ze soudního spisu vím, že jsem s ní strávila deset měsíců svého života. Jaké byly? Kdo ví. Každopádně jsem jí byla odebrána sociálkou a umístěna v kojeneckém ústavě, kde jsem sama strávila dalších pět měsíců.“

Už před mnoha lety, v době, kdy jsme s manželem teprve procházeli přípravami na náhradní rodičovství, jsem slyšela smutné příběhy. Příběhy o adoptovaných dětech, které utíkaly z domova, jakmile byly plnoleté a některé mnohem dříve. O dětech, které nebyly a možná ani neuměly být vděčné za to, že jim náhradní rodiče nabídli domov, zázemí a lásku. O mladých dospělých, kteří se neměli zájem vracet do rodného hnízda.

Říkala jsem si, to přece nemůže být tak jednoduše odsouzeníhodné. Nikdo z nás přece nežil jejich životy. Přemýšlela jsem, co se v takové rodině, hlavě takového dítěte a mladého dospělého asi muselo dít. Jak těžký pro něj život asi byl, že ho do tohoto bodu dovedl?

Odpovědi jsem se dočkala nedávno. Moc děkuji za otevřenou zpověď adoptované, dnes už dospělé ženy, jejíž životní ostud není z těch růžových…

Kojenecký ústav

Na svou biologickou matku si nevzpomínám. Ze soudního spisu vím, že jsem s ní strávila deset měsíců svého života. Jaké byly? Kdo ví. Každopádně jsem jí byla odebrána sociálkou a umístěna v kojeneckém ústavě, kde jsem sama strávila dalších pět měsíců.

Mojí zkušenost se zánětem prsou a kojením jsem se rozhodla sepsat proto, že když jsem sama byla v nouzi, vyhledávala jsem na internetu všechny možné rady a zkušenosti ostatních maminek, které si něčím takovým prošly a které by mi mohly pomoci. Snad teď můžu být někomu nápomocná i já. Minimálně povzbuzením.

U prvního miminka jsem měla zánět prsou celkem třikrát, bolest, horečky, klasický průběh, ale pokaždé zabral klid a obklady z tvarohu. Po šestinedělí se zánět už neopakoval, syna jsem kojila dva roky a bez problémů.

Pauzu v kojení jsem měla jen půl roku (kojila jsem i první čtyři měsíce v těhotenství), říkala jsem si, že co se týče kojení, nemůže mě už nic překvapit!

Po porodu, který byl krásný a snadný jsem se bez problémů rozkojila, malá dcerka sála výborně, všechno vypadalo naprosto idylicky. To byl asi ten důvod, proč jsem se hned po porodu zapojila do normálních běžných povinností matky na rodičovské - vaření, úklid, hřiště, nákupy... Kojila jsem při vaření, když po mě hopsal starší syn, v šátku při táhnutí nákupu. Chyba! V šestinedělí se má opravdu odpočívat a všechnu práci popřehazovat na ostatní. U nás to bohužel nešlo pro absenci babiček a dědečků, ale měla jsem se na vše vykašlat i za cenu nepořádku a obědů z těstovin s máslem.

Vše skončilo zanedbaným zánětem v prsu, které se dostalo na trojnásobný objem s tmavě fialovou barvou a abscesem. Z tvrdé bulky ze které zánět začal,  se stalo měkké abscesové ložisko. Musela jsem si jít lehnout na kapačky do nemocnice, kde jsem pobyla týden a nakonec skončila na sále, kde mi absces vyřízli.

Ležela jsem na Bulovce, ve stejné budově, kde je porodnice a šestinedělí, jen na jiném patře. Co musím říct je, že až na jednu sestru ze staré školy, tam byli všichni neuvěritelně milí. Ano, na Bulovce! Díky miminku jsem "musela" na nadstandartní pokoj a malá byla zapsaná jako můj doprovod, takže jsem tam nakonec měla luxus skoro jako v hotelu s výhledem na Prahu, jen s děsnou kuchyní 🙂

Právě dnešní den je označen za Mezinárodní den tolerance, který nám připomíná, že náš respekt si zaslouží všichni ostatní lidé kolem nás. Zamysleli jste se někdy nad tím, jestli dostatečně tolerujete svého partnera? Protože kdo je vám blíž, než on? Připravili jsme pro vás několik rad, které vám pomůžou předejít hádkám a ukázat partnerovi, že si ho opravu vážíte!

Žijete s vaším partnerem už dlouho dobu? V tom případě se může stát, že ho začnete brát jako samozřejmost a úplně zapomenete na jeho jedinečnost a to, proč jste se do něj zamilovali. Zkuste se na váš vztah podívat z odstupu. Myslíte, že se k sobě navzájem chováte stejně hezky jako před lety, když jste spolu začínali? 

Omluvíte se, když uděláte chybu?

Omluva je ve vztahu velmi důležitá. Nepopírejte svoji vinu, ale spíš se upřímně omluvte. I když to jde někdy opravu těžko, uvidíte, že si toho váš partner bude velmi vážit. Zkuste k omluvě přidat také květinový košík nebo mléčnou bonboniéru Carla Diana s oříškem, která vyloženě uklidňuje. Vašeho partnera určitě mile překvapíte a čokoláda, která má pozitivní vliv na tvorbu hormonu serotoninu, tedy hormonu štěstí, mu zaručeně zlepší náladu. Oříšky obsažené čokoládových bonbonech mají navíc blahodárný vliv na zklidnění nervů. Buďte si jisti, že takováto upřímná omluva vašeho partnera jistě obměkčí.  

Díváte se na situaci očima toho druhého?

Velkou ohleduplnost a toleranci prokážete, jestliže se na situaci podíváte z partnerova pohledu. Když se pokusíte představit si, jak se cítí váš partner, prokážete mu tím tu největší úctu.

Každý rodič chce pro svoje dítě to nejlepší. Pokud přemýšlíte, jak pomoci svému drobečkovi k lepšímu prospívání, poradíme vám, jak na to.

Plávání s miminkem

Voda dodává miminkům pocit jistoty a bezpečí. Vždyť už v bříšku u maminky plavali v plodové vodě. Z toho důvodu představuje plavání s kojenci perfektní způsob, jak miminko uklidníte a připravíte mu skvělé podmínky pro jeho další motorický vývoj. Děťátka po plavání lépe spí, mají větší chuť k jídlu a specifický pohyb ve vodě pomáhá odstraňovat případné nedostatky v držení těla. Kojenci díky plavání také posilují svaly, což jim pomůže v tom, aby se posadili a začali lézt.

Dovádění v bazénu

I v pozdějším období, kdy se z vašeho miminka stane batole nebo starší dítě, nezapomínejte na vodní prostředí. Děti mají většinou k vodě kladný vztah a vždy vodní radovánky přivítají. Vlastníte-li zahradu, pořiďte dítěti bazén. Uvidíte, že bude nadšené. Ve vodě můžete dovádět s ním. Nejenom, že vám osvěžení v horkých dnech přijde vhod, ale utužíte vzájemné vztahy. Využijte například bazény s pískovou filtrací, které zachytí všechny nečistoty. Doma nemusíte kvůli dětem používat tolik čistící chemie do bazénu. Chlorová voda může jemnější dětské pokožce způsobit vysušení. Jakmile se dítě vykoupe, osprchujte ho pod tekoucí vodou a natřete krémem, který pokožce vrátí vláčnost a hydratuje jí.

Trampolína děti unaví a posílí svaly

Už po první fázi jsem Vám napsala článek, který snad někomu dal nové informace a někoho snad namotivoval v tom, že to, že máme po dětech nemusí zákonitě znamenat, že to odnese naše postava. Jen pro opáčko - všechny ženy po porodu by si měly zjistit, jestli jejich břišní svaly trápí diastáza - zjistíte jednoduše doma.

http://www.ivafis.cz/diastaza-kde-a-jak-nahmatam-rozestup-brisnich-svalu/

Pokud zjistíte, že ji máte, rozhodně se nepouštějte do žádných sklapovaček, vzporu, prken apod. ale vyhledejte někoho, kdo vám ukáže, jak cvičit, aniž byste si ublížily. Já s Ivou cvičím od dubna tohoto roku. (Fáze 1, 2 měsíce prázdniny a cvičení v mírnějším režimu a pak fáze 2)  Nyní mám za sebou fázi 2 s Ivou, která už se nezaměřila výhradně na břicho, ale i zbytek těla a já jsem prostě nadšená. Pomalu ale jistě začínám mít nejen napečené buchty (ještě mě teda čeká kus cesty), ale začínam se zbavovat i svého celoživotního trápení - stehen. Navíc tím, že každý den člověk plní domácí úkoly a cvičí tak si nasadí parádní režim a zvykne si na to hodně rychle. Už jsem to psala dřív, je skvělé zjistit, že človek nemusí trávit hodinu denně v posilce, ale stačí mu chvíle doma během po o spánku dítěte a 2 ručníky ;) netryská z vás pot a ani se nějak výrazně nehýbete, ale zároveň střed těla maká jako o duši a výsledky na sebe nenechávají dlouho čekat! Stačí jen vědět jak cvičit efektivně 🙂 Mám za sebou 2 císaře a od posledního porodu uběhlo necelých 15 m.

Moje výsledky:

Pupek: - 1cm 

žebra: -1 cm  

Největší slevová akce je tu a přináší s sebou mega slevy. Chcete vědět, kde se opravdu vyplatí nakupovat a jak ušetřit ještě více? Tak potom rozhodně čtěte až do konce. Speciálně pro Vás jsme totiž připravili seznam obchodů, ve kterých nakoupíte nejvýhodnější.

Chcete ušetřit ještě více?

Letos do našich končin Black Friday zavítá 24.11. a potrvá do 27. listopadu. Na nákupy máte tedy čtyři dny, které rozhodně využijte naplno. Ceny ve vašich oblíbených obchodech budou totiž rekordně nízké, a to je ten správný čas, kdy byste se měli vrhnout na pořádné vánoční nákupy! Ale pojďme se na to podívat pěkně postupně.

4 kroky k efektivnějšímu nakupování

Ještě dříve, než se necháte pohltit tornádem slev, přečtěte si pár užitečných rad, díky kterým ušetříte nejen drahocenný čas, ale i peníze. Základem úspěchu je precizní příprava.

1. Hned na úvod si vzpomeňte na lidi, které chcete obdarovat. Nezáleží na tom, jestli si je naťukáte do mobilu nebo sepíšete do diáře, ale udělejte to. Nechcete přeci na nikoho zapomenout, že?

O to hůř,že jsem na to přišla v 35tt.Máme syna, kterému je 26 měsíců a doteď nechodí na nočník ani nemluví. Na nočník si dobrovolně sedne jen ráno a večer,sedí na něm klidně hodinu a dokonce se i vycura. Ale přes den ani náhodou. Zkoušela jsem latkovky,ale jemu je fuk,že má plinu úplně durch, případně i s hovinkem. Zkoušela jsem slipecky,ale jediný efekt je ten,že má pak hystericky záchvat,kdy me nutí,abych mu dala radši jednorazky, což po 15 minutách řevu radši udělám. Chtěla jsem ho nechat běhat i nahatého,ale radši mi donese jednorazku a teplácky,že chce obléct. Možná jen nemám výdrž a měla bych ho nechat řvát dál a třeba by to pochopil,že plinu nedostane. Fakt nevím.

Co se mluvení týká,říká jen táta, bába,ne,kde je,haji (že chce zazpívat halí belí) a pak své všeříkající eeeeeee,kterému rozumí jen on sám.Obvodní nás poslala na foniatrii,kde mu chtěli udělat nějaké audio vyšetření,zda dobře slyší (i když jsme vždy všechny doktory přesvědčovali,že slyší dobře).Na to ale musí mít ouška čistá bez mazku. Šli jsme tedy předtím na ORL,kde mu ouška měli čistit. Jenže ouška jsou čistá (aspoň jedna dobrá zpráva), za to plna vody, protože má zvětšenou nosní mandli. Prý nás díky tomu slyší,jako by byl v sudu, takže není schopen opakovat. Dostali jsme sirup Aerius,který máme dávat denně, proplachovat nos třeba Vintcentkou nekolikrat denně a pravidelně hleny z nosu odsávát. Za tři měsíce máme přijít na kontrolu a pokud se to nezlepší,půjde na trhání nosní mandle. Už je to 14 dní a nejsem si jistá nějakým zlepšením. O to víc mě rozčiluje,že se jak blbec snažím už několik měsíců, denně mu zpívám při a po koupání písničky, denně mu před spaním říkám básničky, denně mu pres den čtu pohádky a veškerá má snaha je úplně zbytečná.

A k dovršení všeho se dnes od manžela dozvím,že jsem přespříliš pečlivá matka,která svému dítěti stále stojí za zadkem a snaží se ho před vším chránit.A z toho důvodu je na úrovni 1,5 letého dítěte.Takze jsem svou pečlivostí udělala z úplně normálního zdravého kluka mentálně zaostalého. Jinými slovy jsem strašná matka.

Evidentne jsem schopná vychovávat (pokud se tomu tak dá říct) dítě maximálně do dvou let a pak by mi ho měli vzít,abych nenarušovala jeho další vývoj.

Chudák ten malej v bříšku,který se má teprve narodit. Když jsem byla schopná znicit vývoj u již narozeného syna, co asi čeká toho nenarozeného. Napadá mě strašná myšlenka,že jsem možná neměla mít děti, protože jsem ve výchově jak vidno naprosto neschopná. Miluju je samozřejmě oba dva (dvouletaka i mimi v bříšku), ale mám pochybnosti o sobě samé.

Blíží se období Vánoc, z televize se na nás hrnou reklamy, nakupujeme, přeháníme to se vším, s jídlem, dárky, hračkama, a pak jsme někdy zklamaní, že děti nic z toho dost 

neocení, že vše berou jako samozřejmost. 

Narazila jsem na jedněch amerických stránkách na hezký článek, 

tak si jej dovolím přeložit, protože se mi moc líbí.

"Čtyři jednoduché způsoby, jak naučit děti vděku

Věřím, že vděk je něco, co musíme děti naučit. Myslím, že často vidíme věci, které chceme změnit, opravit, věci, které nemáme, a tím, jak hledáme ty správné věci, tak nám ty hezké chvíle vděku a radosti protékají mezi prsty. Jako rodiče jsme pověřeni zvláštním darem - příležitostí naučit