Ahoj holky,

jsem rád, že vám můžu představit naši novou Ambasadorku pro německou značku kočárků, autosedaček a dětských cyklosedaček BRITAX RÖMER.

Společnosti Britax a Römer jsou součástí jedné rodiny od roku 1978. Společnost se snaží být první – je to jejich způsob, jak posouvat limity, abyste mohli žít svůj rodinný život podle svého a užívat si tak to své první - první úsměvy, první krůčky a společné rodinné zážitky.

Anna, nebo jinak @panihk, se stala hlasem a tváří značky a bude tu pro vás a všechny vaše otázky.

Aničko, budu ti držet palce, ale vím, že si opravdu ta správná osoba a že budeš vědět perfektně podávat informace ze světa dětského vybavení a bavit publikum maminek.

Přivítat chci také značku BRITAX RÖMER, kterou do České republiky dováží společnost Baby Direkt.

Dneska mi nezbývá než zaujmout stanovisko „Mám to na salámu – teda vlastně na tofu“.

Je to jasnější než facka. Plné znění zákona mi došlo dneska, když jsem při tradičním ranním sprintu náhodně otevřela sešítek s informacemi u Valji a zjistila jsem, že se děti budou fotit. Dneska. Bezva.

Znáte to, někdy prostě není sranda řešit řešit otázky socializace během časového presu, když na to máte všehovšudy pět minut.  Já jsem se snažila, ale marně.

„Vali, já ti hodím jinou sukni, ta, co máš na sobě, je krátká,“ hulákám s hlavou ve skříni a kolem mě se kupí hromada hadrů.

Vítězoslavně lovím stylovou džínovou sukni, o níž si myslím, že by mohla vyřešit náš problém.

Spokojená sama se sebou scházím do předsíně, abych se podívala, jak jsem to výborně zažehnala. Ale ouha, tahle sukně je taky krátká. Vybíhám zas nahoru do pokoje a pokračuju v bagrování skříně. Po dalších dvou pokusech s jinou sukní to vzdávám. To prostě nejde, dítě ze všeho vyrostlo. Začínám mít neblahé tušení, že buď ji odsoudím ke zmrznutí v letních šatičkách nebo ji budu muset navlíknout do sukně, která sice není krátká, ale zato má fleky, co nejdou vyprat. Vítězí druhá možnost (spoléhám na photoshop). No věřili byste tomu? Vždycky mě překvapí, jak ty děti rychle rostou. Rok až dva nosí to samé a nejdnou je jim to malé. Kdo by to byl čekal.

Ranní teploty jsou už jen pár stupňů nad nulou. Pokud používáte zázvor jako prevenci nachlazení, je dobré vědět jak a kdy ho používat, abyste nedosáhli opačného účinku než potřebujete.

Zázvor pomáhá trávení, zmírňuje nevolnosti a umí pomoci při nachlazení. Pozor ale na způsob užívání! Zázvor může zhoršit zdravotní stav v těchto dvou situacích:

1. Pokud máte tzv. vnitřní horkost (ta má různé projevy - např. opary, návaly horka, nadměrný hlad, krvácející dásně, potíže se spánkem, arytmie a mnoho dalších projevů). Pak pro vás zázvor není vhodný vůbec. Je to proto, že zázvor vnitřní horkost zvyšuje. Není tedy vhodný ani pokud jste zimomřiví, ale máte zároveň shora uvedené potíže. Zázvor tudíž nepoužíváme při nachlazení pokud máme horečku, rychlý pulz a velkou žízeň. (Pokud si nejste jistí jestli máte vnitřní horkost a jak velkou, doporučuji konzultaci).

2. Zázvor NENÍ vhodný jako prevence nachlazení (to je bohužel velmi rozšířená mylná informace). Vysušuje průdušky a oslabuje vnější ochrannou vrstvu těla, protože ji svými účinky otevírá. Otevřená vrstva je pak mnohem víc přístupná nejen nachlazení, ale také virům chřipky, střevní chřipky atd. Preventivně tedy zázvor v chladném období roku neužívejte, riziko onemocnění se tím zvyšuje.

Kdy JE vhodné zázvor užívat?

- Při nevolnostech a slabším trávení (Pokud netrpíte na zmíněnou vnitřní horkost. Opatrně v těhotenství, hlavně v 1. a 3. trimestru - vůbec nepoužívejte sušený zázvor, který více prohřívá a vysušuje než syrový zázvor.)

- Příběh první: Žena, která si stěžuje na svého muže: často není doma, odchází, nekomunikuje často ani s dětmi. Paralelní vztah prý nemá, dlouhodobě se ale pár nemůže dobrat zlepšení situace, i když chodí na párovou terapii. Manžel mívá návaly vzteku, které ústí do destrukce věcí v domácnosti. Situace tak čím dál tím víc zasahuje i děti...
Co se ukazuje v rodinné konstelaci? Žena natolik obdivuje svého otce, že žádný muž nemůže v jejích očích dosáhnout jeho kvalit. Otce má tak podvědomě na místě toho s kým by chtěla být, na místě partnera. Její muž tedy podvědomě vnímá, že pro něj v rodině není vlastně žádné místo. A tak odchází (pokud chvíli zůstává, vyvolává to v něm hněv, který nedokáže kontrolovat).

- Příběh druhý: Mladý muž, který by rád věděl, proč ho často stíhají nemoci a nešťastné náhody. Při dotazování před konstelací vychází najevo, že se jedná vždy o výrazné situace, které muži blokují vývoj v životě. Například závěrečná státnice na VŠ, operace vrozené vady, setkání s případným investorem apod.
Co ukázala konstelace? Dědeček z otcovy strany začal podnikat, o firmu ale přišel při znárodnění. To ho velmi výrazně zasáhlo, přišel o životní jiskru. Vnuk k němu jako malý chlapec vzhlížel a z lásky a lojality se podvědomě rozhodl, že svoje sny také nebude realizovat (touha "mít to jako dědeček" a být mu blíž = být akceptovaný milovanou osobou).

- Příběh třetí: Pár, který se snaží několik let počít dítě. Zdravotně není důvod, aby k otěhotnění nedošlo, ale stále se nedaří. Frustrace a smutek vedou k nedorozuměním i sníženému sebevědomí.
Co odhalila konstelace? Žena se podvědomě bojí otěhotnět, protože její babička málem zemřela při porodu. Zároveň cítí, že muž není dostatečně "přítomný" a připravený, aby se o něj mohla opřít při případných obtížích. Ukazuje se, že muž měl před tímto vztahem známost, která není na podvědomé úrovni ukončena. Muž se tedy cítí dezorientovaný, podvědomě není připravený zakládat rodinu. Potřebuje si nejdřív ujasnit své vztahy.

>>> V životě nastávají situace kdy se VĚDOMĚ snažíme o určitou věc (udržet si partnerský vztah, zhubnout, změnit svůj přístup vůči dětem, dokončit školu, změnit práci, pomoci někomu atp). Naše PODVĚDOMÍ má ale někdy uložené naprosto jiné vzorce, které bohužel nelze měnit přes vůli..

“Mami, nezhasínej. Bojím se tmy.” Je vám to povědomé? Malvínka sice ještě v noci spí jak dudek, podle odborníků je ale strach ze tmy často spojený s rozvojem fantazie, který začíná kolem 3. roku života. Takže nás to možná velmi brzy čeká. Proto se už teď začínám zamýšlet nad tím, co by mohlo proti strachu z bubáků pomoci.

Vyptávala jsem se kamarádek a každá má trochu jiný přístup, na který nedá dopustit. Rozhodla jsem se, že vám je všechny sepíšu, abyste měly na noční strašidla také nějaké náboje. A abyste mi poradili, který vám připadá nejlepší. 

Pozor na televizi

Televize je jednou z nejčastějších příčin nočních strachů. A to se ani vaše děti nemusí dívat na krváky, nebo detektivky. I věci, které pro dospělého nejsou strašidelné, můžou v dětských hlavičkách po zhasnutí světla spustit děsivou přehlídku. Dávejte proto pozor, na co se vaše díte před usnutím dívá, a ideálně televizi před spaním omezte úplně.

Povídejte si 

Kamarádka Alena mi poradila, že nejlepší je si s dětmi hned od začátku o jejich obavách povídat. Přistupte ke strachu jako k reálnému problému, který si zaslouží respekt. Zeptejte se jich, co si myslí, že by se mohlo stát, a jestli si myslí, že je to opravdu skutečné. A hlavně jejich obavy nezesměšňujte, nebo nezlehčujte. Ačkoli bubáci v dětském pokoji reální nejsou, dětský strach ano.

Jako „zasloužilá“ matka čtyř zlatíček, se spotřebou plenek cca kamion na měsíc, jsem se rozhodla podělit se s vámi o svoji zkušenost s další značkou plenek. (Hlavně už jsem dlouho nenapsala žádný článek a chybělo mi to 😀)

Tentokrát se s vámi podělím o svou zkušenost s plenkami Pampers Active Dry. Neustále jsem v televizi slyšela, jak vydrží zadeček x hodin v suchu.

Máme doma dvě holčičky, 

Načůrají nám do plínečky.

Sama jsem moc zvědavá,

Jestli Pamperska celou noc dá.

Dětská postel je hlavním nábytkem v dětském pokoji. Její výběr komplikuje velké množství typů dětských postelí na trhu. Která postýlka vám ušetří místo v dětském pokoji? Jaká postel nabídne úložný prostor? Přinášíme vám tipy, které vám pomohou s výběrem.  

Když dětskou postel, tak vždy s úložným prostorem

Nejčastěji vybíranou dětskou postelí je klasické lůžko. To, jak jistě čekáte, slouží primárně jen pro spánek. Tyto postele můžete většinou vybírat z masivu nebo z lamina. Upřímně – materiál není zcela důležitý, protože tak či tak, dítě odroste a postel budete muset časem vyměnit. V případě, že máte doma malé ničitele, je lepší přiklonit se k laminátovým postelím, kterých vám nebude až tak líto. Pokud však chcete zvýšit funkčnost lůžka, doporučujeme upřednostnit dětské postele s úložným prostorem. Úložný prostor velice prakticky využívá volný a jinak nevyužitý prostor pod dětskou postelí. Postel může mít jeden či více šuplíků. Pod ložnou plochou můžete u některých lůžek najít i poličky pro uložení věcí.

Dětské postele s přistýlkou vám pomohou ubytovat nocležníka navíc

Požadujete-li od dětské postele další funkci, pořiďte si dětské postele s přistýlkou. Ty ve svých útrobách nabízejí ložnou plochu navíc. Přistýlku vytáhnete jen tehdy, když ji budete potřebovat. Když na noc přijde kamarád vašeho dítěte a podobně. V ostatních případech může zůstat přistýlka nevyužita a postel bude zastávat jen svou primární funkci. Velmi praktickou variantou je dětská postel s velkým šuplíkem, který můžete v době potřeby využít jako přistýlku. Pokud však nejsou noční návštěvy na denním pořádku, využijete vysunovací přistýlku například jako šuplík na hračky.

V patrových dětských postelích si ustelou dvě děti

Dámská kabelka je opředena mnoha mýty. Je to všestranné úložiště s kapacitou černé díry, která však nikdy nestačí. Měly bychom varovat své drahé polovičky, že vlastníme více než jednu a že ji bereme s sebou všude! Tak čím ji naplnit, aby to mělo smysl?

1. Kapesníčky (vlhčené)

pravý gentleman vždy v případě potřeby nabídne dámě kapesníček, ale protože není vždy po ruce (gentleman i kapesníček), měly bychom balíček nosit u sebe. Ty z nás, které jsou už maminkami, berou vlhčené ubrousky jako denní nezbytnost na upatlané dětské pusinky.

2. Gel na podrážděnou kůži

Podrážděná kůže potřebuje uklidnit co nejdříve, protože každá z nás má milion důležitějších věcí, na které se soustředit, než je svědění. Rychlou úlevu přináší Fenistil gel, antihistaminikum s chladivým efektem. Pokožka se rychle zklidní a my se můžeme věnovat něčemu užitečnějšímu než jen drbání.

3. Balzám na rty (s barvou)

Rodila jsem v Motole v říjnu 2017.

Původně jsem na tuto porodnici vůbec nepomyslela, můj porod měl být veden v Plzni. V původní porodnici jsme si sestavili s mým porodníkem porodní plán, porod byl plánovaný, vyvolávaný s tím, že se použije vax vzhledem k mému zdravotnímu stavu. Císařský řez jsme dělat nechtěli, pokud to nebude bezpodmínečně nutné. S tím jsem tedy přijela ráno do "své" původní porodnice. Jenže lékařské konzilium se po zavedení vyvolávací tablety rozhodlo, že vzhledem k mé srdeční vadě budu převezena do Motola. Kdyby došlo na CS, jsou tam lépe připravení anesteziologové atd. Moc se mi nechtělo, ale co se dalo dělat. Alespoň jsem se svezla houkačkou 🙂

Do Motola jsem dorazila kolem 16 hodiny, začalo mě lehce pobolívat břicho. Při příjmu do porodnice začal můj šok. Byla po mě hozena erární noční košile, s tím ať se převléknu a jdu na ozvy. Mně mezitím zpovídala porodní asistentka, překřikovala se s tou doktorkou, která zase zpovídala tu druhou paní. Kolikrát jsem ani neslyšela otázku, protože PA seděla u počítače na druhé straně místnosti. Doktorka na tu druhou paní byla silně nepříjemná a jen tiše doufala, že tuhle u porodu mít nebudu a ani mě nebude vyšetřovat. S lítostí jsem vzpomínala na příjemné doktory z Plzně. Takže první dojem hrozný. Soukromí žádné, citlivé údaje jsem diktovala před spoustou dalších cizích lidí... No ale co. Každopádně PA se podívala na ozvy a prohlásila, že se nic neděje, že hned tak neporodím. A že se poradí s lékařkou, ale ta je teď u císařského řezu, tak až potom přijde. Ok. První, co mě napadlo, jestli je v Motole jen jeden lékař. Ale nic jsem zatím ještě neřekla, neboť mě bylo naznačováno, že můžu být ráda, že mě vůbec přijali, a mám držet pusu a krok. A to jsem ještě netušila, co mě čeká.

Vrcholem všeho pro mě byl čekací pokoj nebo jak tomu říkají, kde "hekaly" tři další ženské, tudíž mi bylo řečeno, že manžel tam se mnou nesmí. A ať si dělá, co chce. Ale že jsem prvorodička, a že stejně hned tak neporodím, nejdřív druhý den kolem oběda, tak ať mně jen přiveze věci a jede domů. Mezitím dorazil můj manžel s kufrem. Než abych byla na tom pokoji, seděla jsem s ním na chodbě v takové malé čekárničce. A i když nejsem rozhodně měkkýš, a rozhodně si nic nenechám líbit, cítila jsem se v tu chvíli naprosto zlomená a brečela jsem manželovi na rameni, že tady v té hrůze rodit nebudu, že podepíšu revers a jedeme do Plzně, ať mě odrodí tam, že jim podepíšu zodpovědnost. Že je všechno lepší než tohle. Uklidňoval mě. Asi bych to bývala byla opravdu udělala, kdybych nezačínala mít docela silné bolesti. To bylo kolem šesté hodiny večer. Poté přišla lékařka. Já už nemohla ani sedět, pochodovala jsem v čekárně u manžela. Odmítala jsem jít do toho společného pokoje, který mě úplně drásal a přišel jako naprostá odpornost. Lékařka se mě ptala na stejné otázky jako před tím ve čtyři hodiny porodní asistentka. Jen přidala pár detailů. Asi si potřebovala zamachrovat, protože používala plno latinských výrazů. To už jsem odmítala snášet a řekla jí, že jí prostě nerozumím, že bohužel nejsem lékařka a ať se mnou mluví normálně. Lehce se urazila. Opět jsem s lítostí vzpomněla na svého milého porodníka z Plzně. No nedalo se nic dělat. Rozhodla jsem se vzchopit. Doktorka mě vyšetřila a opět jsem slyšela, že ten den rozhodně neporodím. Přesto že jsem jí říkala, že začínám mít bolesti pořád častěji a jsou silnější. Blížila se pomalu sedmá hodina. Vrátila jsem se tedy k manželovi do čekárny. Ale dlouho už jsem tam s ním nevydržela, už jsem nebyla schopná. Chtě nechtě jsem tedy musela na ten čekací pokoj. Pořád jsem sledovala čas. Bylo půl osmé.

Hrozně už jsem chtěla porodit, abych vypadla z toho společného pokoje. Manžela poslali domů, nesměl počkat ani v té čekárně. Vydal se tedy do Plzně. Já už nemohla ani ležet ani sedět, začala mi být hrozná zima. Šla jsem tedy do sprchy, kde mě vůbec nebylo příjemně, protože opět byla společná a já věděla, že stejně se cítí další tři ženy a také do té sprchy chtějí jít. Vzala jsem to tedy rychle, úleva nic moc. Pak jsem začala mít pocit, že musím chodit neustále na toaletu. Když už jsem cítila fakt silné tlaky (20:30), zazvonila jsem na porodní asistentku. Nejdřív mi vynadala, proč zvoním, že snad chodí průběžně na kontroly. Během té hodiny, co jsem na pokoji strávila, nepřišla ani jednou, což mě moc průběžné nepřijde. Každopádně mě tedy vzala na vyšetření a překvapivě oznámila, že budu rodit, že mám zavolat manžela. Tak jsem volala manžela, ten akorát dojel domů do Plzně. Otočil se tedy a jel zpět. Měla jsem v tu chvíli neskutečný svět na doktorku, která sice na mě machrovala latinou, ale tvrdila, že porodím nejdřív druhý den po obědě. První, co mě napadlo, bylo, že nepozná ani kdy porodím. Slušných výrazů jsem jí v duchu také moc nedala. Hodně mě mrzí, že jsem si nezapamatovala jméno, které jsem četla na jmenovce. I skoro 14 dní po porodu mě tahle dáma leží v žaludku.

Mohla jsem se tedy z čekacího pokoje přestěhovat na porodní sál, kde už jsem naštěstí byla sama. Šokům ale nebyl konec. Porodní asistentka mi řekla, ať si jdu zabalit ten kufr, vezmu si věci a jdu za ní. Já už nemohla ani na bobek, ale sbalila jsem si kufr, kabelku a cupitala jsem s tím za asistentkou. Kdybych čekala, že mě vezme alespoň ten kufr, čekala bych tam asi ještě teď 😊 Ještěže jsem si vzala kufr s kolečky a mohla ho za sebou táhnout.

Tvůrci výrobků pro listopadovou dražbu odhlasovali, že peníze věnujeme pro malého Zdendu, kterého do dražby navrhla kamarádka Marcela @marses . Více o Zdendovi od jeho rodičů:

"Dobrý den, jsme rodiči dvou malých kluků, Zdendy (2 roky) a Ondry (4 roky). Tuto žádost však nepíšeme za sebe, nýbrž za našeho mladšího syna Zdendu. Zdenda se narodil se vzácnou nemocí spinální svalová atrofie II. typu (známou také pod zkratkou SMA).

SMA je progresivní neuromuskulární onemocnění projevující se postupným ubýváním svalstva. Začíná ochabováním svalů dolních a horních končetin, pokračuje odkázáním jedince na mechanický, posléze elektrický vozík, umělou plicní ventilaci a trvalou 24hodinovou péči druhé osoby.

Na toto progresivní onemocnění bohužel zatím není v ČR běžně dostupný lék, který by nemoc vyléčil. Léčba probíhá především symptomaticky, přičemž nezastupitelnou roli ovlivňující kvalitu a délku života pacientů hraje rehabilitace. Komplexní rehabilitace, pravidelné každodenní cvičení, posilování a protahování za pomoci různých rehabilitačních principů a pomůcek zpomaluje progresi nemoci a tak zlepšuje kvalitu a délku života u dětí se SMA.

V květnu 2017 byl v Evropě schválen lék Spinraza (Nusinersen), který je však velice drahý a tak uvidíme, zda nám ho pojišťovna schválí a zaplatí. 1 injekce tohoto léku stojí 3 250 000,- Kč, přičemž v první fázi léčby je nutné aplikovat sedm injekcí v průběhu jednoho roku a následně jednu injekci ročně. Momentálně děláme vše pro to, aby syn mohl dostat léky dřív, než bude pozdě. Než však bude léčba dostupná i pro našeho syna, je důležité za pomoci rehabilitace udržet jeho fyzický stav alespoň na úrovni, v jaké je teď, případně ho ještě zlepšit.

Zdenda se narodil se vzácným neuro-svalovým onemocněním spinální muskulární atrofie II. typu (SMA). Zdenda sám nechodí ani neleze, zvládne se pohybovat na dětském mechanickém vozíčku (který ale bohužel zatím nemáme). Nestabilně sedí. Musíme mu asistovat při všech běžných činnostech, při přemisťování, podávání věcí, oblékání, hraní…. Přesto je Zdenda stále usměvavý kluk, který chce být všude, kde se něco děje, a zkusit všechno, co se nabízí.

Ahoj holky, rozhodla jsem se vám napsat můj první článek o me. Uz jako malá holka jsem to neměla jednoduché. Zdravotní problémy většinou žaludek, zlomeniny a tak dále. Nejhorší věc na kterou nerada vzpomínám a kvůli které v noci nemohu spát a někdy padnou i slzy je ta, že když mi bylo pět šest let maminka s babičkou chodili často něco vyřizovat do města a me nechali doma se strejdou,aby me hlídal. Jenže nehlidal..zneužíval me. A jà jako malá jsem se bála to někomu říct. Vzpomínám když jsem pořád brecela když jsem jen toho chlapa viděla. Svůj trest si pak odseděl, protože jednou si babička nechala doma peněženku a uz asi víte co se dělo dál. Do teď když ho potkám ve městě tak utikam.

V 16cti jsem měla prvního kluka. S ním jsem o tom "přišla" jenže jsme byli natolik blbý ze jsme žádnou ochranu nemeli a ja otehotnila. V 9tt mi dr. řekla ze plod je mrtvý. Musela jsem jít na zákrok. Po zákroku jsemkaždý celý den pobrečela,nikdo nesměl říct vše co se týkalo miminek. Nejedlá jsem..trápila se..Nejhorší na tom bylo, ze přítel me neuklidnoval..Nýbrž me zmlátil na ulici, kde bylo lidí tri prdele a nikdo mi nepomohl. Rozlamal mi brýle, otřes mozku a monokl. Brýle musel platit..A dostal podminku. To znamenalo konec vztahu.

Když jsem se z toho všeho vzpamatovala a řekla si,ze musím jít dál i když ztráta miminka bolela pořád. Potkala jsem kluka, který me chápal, rozesmival..prostě bylo to s nim nádherný. 

Snažili jsme se o miminko..ale nešlo to. Dvakrát se to povedlo, ale marně. Dvakrát samovolny potrat. 

Byli jsme z toho s přítelem smutní. Az na potřetí...pozitivní testy, pozitivní test z krve..A první fotka z ultrazvuku♡Jà a přítel jsme byli nejšťastnější😍😍

Chodila jsem na kontroly..každá kontrola fotka ultrazvuku..

Už deset měsíců je s námi. Zrovna mi spí na hrudníku, unavená po dlouhém pláči způsobeném zřejmě růstem zoubků. Do toho ji trápí vyrážka pod plínkou, za kterou můžou asi ty zoubky. Co bych se rozepisovala, však to každá maminka zná. Neustálý kolotoč rýmy, opruzenin, bolavých zoubků. Takový je zatím náš podzim. Náš první společný podzim.

Ale tohle si pamatovat nebudu. Budu si pamatovat, jak jsme spolu chodily na plavání, cvičení, dlouhé procházky, to vše za časté přítomnosti našeho taťky, který si nechce nechat ujít, jak jeho holčička roste. Jak nám stojí u gauče, stolů, židlí, vany a dělá první nesmělé krůčky okolo nábytku, které se časem promění na jisté kroky do prostoru. Jak krásně baští.

Nikdy neopomenu jí říkat, jak je šikovná, ikdyž je takhle malinká, pořád jí to opakuju, nahlas i šeptem do ouška. Že je šikovná, úžasná, božátko naše. 

Ráda si takhle píšu jen o svých pocitech, o těch krásných, co se dokáží uvnitř unavené, nevyspalé, občas tápající matky zrodit. Stejně tak se ale uvnitř každého rodí i ty spíše negativní pocity.

A jaká je moje TOP desítka pocitů v souhrnu za těch posledních TOP deset měsíců mého života? Nebudu je psát podle nějakého pořadí, co nejvíc převažuje, protože každý den je jiný a zítra by mohlo být pořadí zase úplně opačné. 

+ LÁSKA je samozřejmě to, co mě napadne jako první. Takové klišé hned na začátek. Ať už přijde ke každé mámě ta láska ve vteřině narození jejího dítěte nebo třeba až se na ni miminko poprvé usměje, vždy je to láska čistá. I my, které jsme si jako bezdětné říkaly, co vše dělat nebudeme, až budeme mít miminko a kroutily hlavou nad těmi, co už matkami jsou, tak i my jsme díky tomuto pro nás novému druhu lásky teď takové jiné, přirozenější a s jasným středobodem našeho vesmíru.

Když jsem ležela na JIPu a přinesli mi ukázat mou dceru.... 

člověk si tento moment představuje celé těhotenství, jak poprvé uvidí své miminko. Já si představovala jak bude vypadat, jak ji budu hned milovat, jak z ní budu poprděná, vždyť to je to moje miminko, co jsem nosila v břiše a konečně ji uvidim. 

... přinesli mi ukázat mou dceru.... a ahoooj,miminko,  holčičko, tak jo , to jsi ty jo ? Já si tě ale představovala uplně jinak. Tak to jsi ty jo ? ty jo, dobře. 

....nebrečela jsem, necítíla jsem výbuch emocí a slzy nebyly, prostě miminko, no, jo aha, no jo ono je ale moje . Ty jo. 

Možná kdybych si prošla porodem přitozeným, bylo by to jiné, nevím, nemůžu srovnat.

Sama jsem byla překvapená jak reaguju, vždyť to je ona ! ta ona, jediná, na kterou jsem se těšila, vysnila, ona si to vybojovala , měla bych brečet dojetím a stěstím. A tak sem ji u sebe měla asi dvě minuty a pak ji odnesli. 

Proč a jak zavinovat 

Novorozenci milují zavinovaní. Důvodem je pocit bezpečí a klidu, který je vrací do příjemného prostředí maminčina bříška před porodem. Miminko se v bříšku cítí velmi spokojeně, pohybuje se v teplém, relativně hodně omezeném prostoru. Bezprostředně po porodu tento pocit miminko ztrácí a pokud není co nejrychleji navráceno do náruče maminky (což není z různých důvodů vždy samozřejmé a možné) zažívá často nepříjemné okamžiky strachu a osamocení, následuje pláč, neklid a nervozita.

Proto již v porodnicích bývají miminka často poměrně pevně zavinována a to včetně ručiček. K tomuto účelu slouží z praktických důvodů velké bavlněné pleny. Pro zkušené porodní asistentky a dětské sestry je takovéto zavinutí poměrně rutinní záležitostí, pro maminky „začátečnice“ často obtížný úkon J. Pokud maminkám a zejména miminkám zavinování vyhovuje, doporučujeme v zavinování alespoň po nějakou dobu pokračovat i doma.

Jako hlavní výhody zavinování jsou udávány tyto:

1. Zavinutí miminka (včetně ručiček u novorozeňat nebo u dětí předčasně narozených) miminko zklidní a zabrání nekoordinovanému pohybu ručiček, které je u novorozeňátek častý, pro miminka nepříjemný a často způsobuje noční buzení. Mluvíme zde o tzv. Moro reakci (Moorův reflex, tj. Objímací reflex), který je typický pro novorozence a končí zpravidla kolem 4. měsíce života. Tato reakce na první pohled vypadá jako úlek, kojenec rychle rozhodí ručičky do stran, zároveň pokrčí nožičky v kyčlích a následně miminko přitáhne ručičky i nožičky k bříšku (odtud název objímací reflex).
2. Zavinuté miminko má pocit, který je mu známý již z bříška. Cítí se v bezpečí, teple a klidu.
3. Pevným zavinutím lze dosáhnout klidného a plnohodnotného spánku miminek i rodičů. Děti, které se v noci často budí, jsou plačtivé a i během dne podrážděné, nemají dostatečný odpočinek a i jejich vývoj může být zpomalen.
4. Zavinování miminek je praktické také pro maminky, které mají problémy s kojením. Ze zkušeností mnoha maminek víme, že miminka neklidná se špatně přisávají, nekoordinovaně pohybují ručičkami a kojení proto bývá často přerušováno. Zavinutím ručiček, se miminko zklidní a kojení se zjednoduší. V pozdějším období toto již samozřejmě není nutné.
5. S miminkem v zavinovačce se lépe manipuluje, což ocení maminky zejména při nočním chování a přenášení děťátka.

Jak dlouho zavinovat?

Podzim. Období, které umí být jak naprosto kouzelné, tak i trochu smutné a uplakané. Zejména ve dnech, kdy stále jen prší, fučí vítr a dítěti (případně i vám) visí u nosu nudle. Čím v takových dnech zabavit malé neposedy?

Chození ven

Přestože je tento článek zaměřený na aktivity v těch pravých podzimních dnech, i tak si myslím, že je potřeba zmínit důležitost stráveného času na čerstvém vzduchu. Přestože v podzimních plískanicích máte jistě často pocit, že jít ven skutečně není dobrý nápad. Že by dítko mohlo prochladnout, zmoknout, ofouknout a podobně. Myslete ovšem na to, že chozením ven v jakémkoli počasí mu uděláte tu největší službu, jakou můžete! Děti by měly trávit denně alespoň 3 hodiny na čerstvém vzduchu, jak uvádí doktorka Eva Labusová na svých webových stránkách. Pořádně se vyvětrat, ať už je jakékoli počasí, je základ toho, že naše dítě nebude "choulostivé". Tedy že bude méně nemocné, otužilejší a celkově odolnější. 

Vždy počítejte s tím, že v podzimním počasí se vám děti pravděpodobně umažou - kaluže, bahno, pouštění draků na rozbahněném poli. Proto věnujte velkou pozornost tomu, co jim oblečete. Přesně na takové dny jsou perfektní pogumované materiály, pláštěnkové kalhoty a bundy, zkrátka něco, co nepromokne a vy to nebudete muset házet do pračky po každé procházce. Tyto materiály totiž stačí otřít. A pamatujte - neexistuje špatné počasí, jen špatně oblečené dítě. 

Když už to ven zkrátka nejde

No a když už počasí opravdu nepřeje nebo nechcete trávit v dešti celý den? Nevěšte hlavu, i tak se děti dají poměrně hezky zabavit.