"Jednou se na mě přijela podívat maminka, zatím jen na návštěvu. Šly jsme do herny a tam jsem běhala pořád dokolečka. K tomu jsem točila korálkem na šňůrce. Pak si mě maminka vzala na klín a houpala mě. Pak to ale musela jet dořešit na soud. Pár týdnů jsem tam ještě musela zůstat. Nakonec to dopadlo dobře. Máma pro mě přijela i se svými dcerami – mými ségrami. Byla jsem šťastná a smála jsem se od ucha k uchu. Líbilo se mi, že můžu jet domů. V rodině jsem šťastná"

Dnešní příspěvek ke mě přišel docela sám. Jsem za něj moc vděčná, protože se jedná o hlas - názor dítěte vyrůstajícího v náhradní rodině, ale také bohužel i v ústavní péči. Za dnešní příběh děkuji mladé dívce, která strávila prvních pět let svého života nejdříve k kojeneckém ústavě a následně v dětském domově.

Pro zachování autentičnosti, jsem ponechala téměř bez úprav..

Vyrůstala jsem jako malé miminko v nemocnici. Pak jsem byla v kojeneckém ústavu. Nelíbilo se mi, když tam plakala další miminka. Bylo jich hodně. Miminka pláčou, protože neumějí říct, co je trápí. Jsem hodně empatická. Když jsem slyšela pláč miminek, tak jsem cítila, že pláčou proto, že si jich nikdo nevšímá, protože tam nemají maminku.

Pak jsem byla v dětském domově. Byly tam také tety a děti. Dětem se v dětském domově vždy dobře nežilo. Maminka jim tam hrozně chyběla. Cítily se tam bez ní samy, necítily se dobře a často plakaly.

Lepší než v dětském domově je to doma v rodině. V dětském domově si děti samy neuměly poradit. Neuměly se domluvit, byly malé a smutné. Chtěly, aby si pro ně přijela maminka. V rodině se dětem žije lépe. Maminky je houpou, konejší, zpívají jim ukolébavky a na dobrou noc jim čtou pohádky.

Ahoj, ženy, holky, maminky a tatínkové. 

Začnu tam, čím jsem posledně skončila. Ahoj, jsem Lucka a nemám se ráda. Dospěla jsem do skličující fáze. Odhalila jsem svůj vnitřní "program" a jednoduše řečeno jsem ve svých očích ve všem nedostatečná. Všichni asi známe takové ty vnitřní rozhovory. Ty moje tedy stojí za to. Aktuálně bojuji s tím, že mám obrovský dar absolutně vším se potrestat. Alkoholik může přestat konzumovat alkohol a už do konce života se ho nemusí dotknout. Bude na něj narážet, ale není potřebné, aby ho pil. Ale jak se mám vyhnout všemu? No, asi těžko. Možná se vám zdá že přeháním, což mimochodem rozhodně patří k věci a určitě se k tomu při našich "sezeních" dostanu. 

Jsem jako velká část z vás doma s dětmi. Začala jsem se trestat péči o děti a domácnost. Celý den jsem se nezastavila a nesedla si. Dohnala jsem to tak daleko, že jsem si začala psát dlouhý seznam úkolů, co jako mám všechno ten den udělat. Zpočátku to bylo uspokojující, jako každá droga. Cítila jsem, že se obětuji . Že mě lecos i bolí a že jsem doopravdy unavená jako kůň. A měla jsem radost. Můj vnitřní diktátor mával bičem a šeptal: "tak je to správně, jsi hodná holka, MUSÍŠ se snažit, aby jsi měla doma čisto, aby jsi dobře a kvalitně a zdravě vařila, děti musí být šťastné a veselé a chytré, nadprůměrné, to je tvoje práce a nezapomeň být krásná, musíš být krásná a štíhlá a cvič, aby jsi byla dětem dobrým příkladem, a buď veselá, podívej se co všechno máš, buď milá a veselá, aby měl manžel doma klid, aby na něj čekala krásná a usměvavá žena, která mu dopřeje po dlouhém dni v práci čas na zábavu a nachystá mu dobrou večeři, a nezapomeň být nepřekonatelnou milenkou, aby tě nevyměnil, za nějakou lepší, hezčí, mladší, a uvař mu oběd do práce, je to tvoje vina, když jí ty blafy z kantýny a pak je nemocný "a dál a dál a dál a pořád má něco na srdci. Jak už to bývá s jakoukoliv drogou, dávka která původně způsobovala štěstí a pocit naplnění přestala stačit. A jako ukázkový závislák jsem přidala. Ale pocit štěstí už nepřicházel. Naopak. V uších mi stále zní málo, nedostatečně, udělej to lépe, jinak, jsi pomalá. Do seznamu se mi vloudila položka hrát si se synem, což je samo o sobě dost alarmující. Já si k tomu přidala ještě konkrétní rozpis her, které ho budou rozvíjet a tabulku, kam jsem zapisovala úspěchy, aby snad nikdo nemohl říct, že se mu nevěnuji. No, už teď když to píšu, tak si říkám, že tohle teda už bylo fakt moc. 

Jak většina z vás už tuší, tak není možné dělat všechno nejlépe na světě. Ono totiž nejde se ani dlouhodobě snažit dělat všechno nejlépe. Je v pořádku dělat vše nejlépe, jak v daný okamžik můžete, ale né lépe. Dám příklad. Někdy je prostě pro vás i děti lepší, když dostanou kvalitní skleničku z obchodu k obědu, než domácí oběd z farmářských bio produktů. Když zrovna při vaření té božské krmě se jedno dítě bouchlo a potřebovalo obejmout a druhé se pokakalo a potřebovalo doopravdy hned přebalit, neboť právě teď zrovna byla nadměrně překročena kapacita plenky a je otázkou vteřin, kdy děti a domácí zvířata začnou studovat obsah oné pleny. Nikomu nepomůže, když do toho bude pobíhat hystericky maminka, vynadá jednomu za to, že si dovolil se pokakat a druhému, že úplně naschvál nedává pozor a mlátí se do hlavy. A jen kvůli tomu se spálí to předražené jehněčí, na kterém závisel maminčin pocit dostatečnosti. 

Dobrá, už to vím v mém případě je seznam úkolů zlo. Tak jsem začala více odpočívat. Opět se dostavil pocit naplnění, dokážu se povznést nad nepořádek a budu odpočatá a šťastná = dobrá máma =dobrá manželka. Ale ono to tak úplně nebyla  pravda. Soudce se ozval: "jsi líná, nevěnuješ se dostatečně domácnosti, dětem, manžel přijde z práce a musí za tebe dělat domácí práce" a co teď. Kde je střed. 

Střed je přeci ve mě. Vůbec nejde o to, jak moc je uklizeno. Nebo jak úžasné jsou děti, nebo jak krásná jsem. Jde o to, že jsem pro sebe pořád nedostatečná. Jde přeci o to, konečně si doopravdy uvědomit, že nemusím udělat všechno a ještě ke všemu nejlíp. Že i částečně může a dokonce musí být považováno za správné. Že chyba je v pořádku, že je děláme všichni. A chyba není špatná. Chyba je ukázka toho, že něco děláme o něco se snažíme, něco tvoříme. Spousta velikých vynálezů vznikla chybou, nebo nedostatkem. 

Letošní jaro je vlahé, až nejisté. Jako já. Jako by ani ono nevědělo, jestli se má rozpučet vší silou nebo přijít pokorně pomalu, protože jeho příchod je nevyhnutelný. Blíží se Beltine a já se musím rozhodnout. Proto tě, Belene, prosím o radu či znamení! Zda uposlechnout dobře míněné otcovo přání nebo se bezhlavě rozeběhnout do světa. Zda rozum nebo cit? 

Můj otec jako mladý odešel z rodného hradiště uprostřed Boiohaemia. Zlákalo ho vyprávění kupců o dálkách a římské říši. Chtěl poznat svět a tak šel. Po čase se mu zastesklo po klidu jeho rodiště, ale už se nemohl vrátit a žít jako v mládí. Příliš si zvykl na římský způsob života. Usadil se tedy v osadě blízko Danubisu. Byl to takový mezisvět, kde se střetával svět jeho předků a ten nový, římský. Byl klid po dlouhých bojích a v tomto příhraničí chtěli lidé žít v míru. Z otce se stal obchodník, přeprodával kožešiny, šperky, zbraně a další předměty, které mu vozili keltští přátelé z hradišť v Boiohaemiu. Do tohoto mezisvěta jsem se narodila já. Ani Keltka, ani Římanka. Oba světy blízko a přeci daleko. Matku již nemám a otec je starý, bojí se o mne. Bojí se, že by mohla přijít válka do našich klidných pohraničních osad, už dlouho byl mír. Proto se dohodl se svým přítelem Bronem, který mu vozí ty nejlepší kožešiny, že se stanu jeho ženou, až dovrším 18 jar. Bron mě odveze do klidného hradiště v Boiohaemiu a dobře se o mě postará. Letos po Beltinu má být svatba. Otcovo přání se bere jako předem splněno. Je už starý a v zimě se mu velmi přitížilo. Oslepl a má velké potíže s pohybem. Myslím, že už tu dlouho nebude. Po jeho odchodu nemám, kam bych se poděla a kdo by se o mne staral, proto je otcovo vroucí přání provdat mě za Brona, co nejdříve. Já jeho přání respektovala a až do nedávna jsem neměla jinou představu o své budoucnosti. 

Stalo se něco, co by mě ani v bláznivých snech nenapadlo. Poslouchej Belene, i když už jistě tušíš. Otec se přes zimu velmi roznemohl a tak jsem na trh s naším oslíkem vyrážela sama. Trh se konal pravidelně jednou v měsíci v městečku na druhé straně Danubise. Přes řeku vedl most, který hlídali legionáři. Cesta to nebyla nikterak nebezpečná, protože vždy spolu se mnou šlo na trh několik známých obchodníků z naší osady, kteří na mě po očku dohlíželi. Trh a obchodování jsem znala, protože jsem otci často vypomáhala. Zbožňovala jsem tento svět! Různé předměty ze vzdálených zemí, cizokrajné látky a koření, směs lidí a řečí, jejich povídání o dálkách. Běžnou rutinou bylo prohlížení obchodních vozíků na mostě, který hlídali římští vojáci. Jeden černooký s milým úsměvem si však více prohlížel mě. Čas od času jsem ho na mostě viděla. Z dálky jsem se na něj usmívala a on úsměv oplácel. Jednou, když už jsem chodívala sama, jsem ho zahlédla na trhu. Sám si jistě, Belene, dokážeš představit, že jsme se spolu dali do řeči. Velmi jsem se styděla, ale na druhou stranu jsem byla potěšena jeho zájmem. Jeho zastavení u mého stánku se stávalo pravidlem při každé mé cestě na trh. Jak já jsem se na tato střetnutí vždy těšila. Povídával mi o sobě, o Římě, o světě a já poslouchala. 

Stalo se, že jednoho dne, už téměř na konci zimy, přišla sněhová vánice. Obchodníci z mé osady si netroufali na cestu zpět. Někteří se rozhodli přenocovat v blízkém hostinci, jiní chtěli pouze počkat, než to přejde u pohárku svařeného vína. Maro, soused ze vsi, se nabídl, že nám zaplatí oddělené pokoje na přespání. Že se potom s otcem srovná, neboť jak je otec slepý a chromý, tak by ho hnal, kdyby mě nechal samotnou v tomhle počasí a bez dohledu v krčmě. V celku ráda jsem souhlasila.

V krčmě bylo příjemné teplo a živo. Hrála hudba, vonělo dobré jídlo a Maro mi poručil svařeného vína víc, než jsem snesla. Bylo mi dobře a lehce, asi jako všem v tom okamžiku. A protože venku bylo opravdu nevlídno, každý kdo se chtěl zahřát, skončil v krčmě. Užívala jsem si atmosféru a najednou mě někdo nečekaně políbil letmým polibkem do vlasů. Málem se mi zastavilo srdce, když jsem vedle sebe uviděla sedět Quinta! Nikdo se nepozastavoval nad tím, že vedle mě sedí legionář. Bylo tu málo místa a přátelská atmosféra, navíc Maro seděl hned vedle. Měl však nějaké řešení s mladou obsluhou. Quintus využil chvíle, kdy jsme byli nehlídáni a já opojená nejen vínem, ale i láskou. Šeptal mi do ucha krásná slůvka plná touhy a snažil se mě svést. V tom zasáhl Maro a poslal Quinta pryč. Dobře věděl o tom, že jsme si blízcí už z dřívějška. Nechtěl, ale aby padlo na jeho hlavu, že mě neuhlídal. Nedalo se nic dělat a strávila jsem noc sama v hostinském pokoji. 

Měsíc uplynul jako voda a já se mohla zbláznit nedočkavostí, až zase Quinta uvidím. Přišel když už jsem byla smířená s tím, že ho ten den neuvidím. Oznámil mi, že dostal rozkaz, že se po Beltinu musí vrátit zpět do Říma a naléhal na mě, abych šla s ním. Oslav Beltinu se tady v příhraničí mohou účastnit i Římané a tak jsme se domluvili, že mu při této příležitosti dám odpověď. Buď odejdu s ním nebo zůstanu. Nevím, co jsem si namlouvala, jak může toto okouzlení pokračovat dál, ale nečekala jsem, že budu postavena před takové rozhodnutí. 

Deštivé páteční ráno. Jedinou motivací, proč se vůbec vypravit do práce, je výborná kávička z firemního kávovaru a tradiční pokec se stejně závislými kolegyněmi. Dnes se scházíme čtyři. Probereme plány na prodloužený víkend a spoustu dalších věcí. Dopíjím, oplachuji hrníček a vydávám se do kanceláře.

Na schodech si uvědomím, že jsem si v kuchyňce zapomněla tašku s dokumenty. Dveře do kuchyňky jsou pootevřené. Hlas mé kolegyně Martiny, utahané matky dvou rozjívených školáků, zrovna rozhořčeně praví: "To bych si taky jezdila na výlety a chodila na jógu, kdybych se starala jen sama o sebe. Na jejím místě bych nehnila v téhle mizerné práci, ale makala na sobě. Dyť co celý dny dělá? Leží na kanapi a čte nebo mééédituje na karimatce." Není pochyb, ta lemra líná jsem já. Kolegyně Zuzanka, dáma před důchodem, anděl naší firmy, se mě snaží zastat: "Ale ona asi chodí na nějaký to umělý, ne? Kája ji nedávno potkala, jak vychází z té nějaké kliniky."Kolegyně Sylvie, velmi dobře rozvedená biomatka: "Ále, prosím tě, Zuzi. Kdyby chtěla, tak už je dávno těhotná. Kdo chce, tak se mu to nakonec podaří."

Chvíli bojuji s pokušením do debaty zasáhnout, ale nakonec se tiše vyplížím na chodbu. Pro dokumenty si zajdu za chvíli. Protože před takovými patnácti lety bych na ženu kolem 40, bez dětí, poletující po výstavách, divadlech a  výletech, měla stejný názor. Buď děcka odkládala a teď čučí, nebo si raději užívá, než aby se o někoho starala. A ano, pokud nekmitá kolem dětí, mohla by nastudovat další cizí jazyk nebo chodit předčítat do hospicu noviny. To já, ve 40 už budu mít děti alespoň čtyři.

Dříve jsem se za to, že nemám děti styděla. Styděla jsem se za to, že jdu ráno do práce odpočatá a odpoledne vyrazím s kamarádkou na kafe. Že si zajdu ke kadeřnici, kdy chci a mám peníze na  tu novou sukni. Večer si mohu v klidu přečíst kus detektivky nebo s manželem probírat závažná filozofická témata. Teprve před několika týdny jsem si to začala naplno užívat. Protože tím, že se budu trápit, nic nezměním. Já si chodím do divadla, maminky uspávají doma své děti. A i když mi to divadlo, jógu, výlety závidí, pochybuji, že by se mnou měnily. Já s nimi ano...

Plakávala jsem večer ve vaně, aby mě manžel neslyšel, a nebyl smutný i za mě. Protože se sám dost trápí, že stále není tatínkem, jak si kdysi představoval. Nikomu jsem nevyprávěla o tom, jak je mi po všech hormonálních koktejlech špatně, bolí mě tělo i duše. Ani o tom, jak to bolí, když před 3D ultrazvukem, ze kterého měly být fotografie pro šťastné babičky, lékař zjistí, že dítě již nežije.

Už dlouho nikoho neposuzuji. Protože každý si s sebou nese svoji třináctou komnatu. Neseme si traumata z dětství, vzpomínky na velký zadek z doby dospívání, smůlu na chlapy, nízké sebevědomí, vzpomínky na exmanžela tyrana, smutek z bezdětnosti... A možná je škoda, že o tom nemluvíme. Pak bychom si nejen my, ale i naše (tedy, lépe napsáno vaše🙂 ) děti uvědomily, že nás v životě může potkat spousta trápení. Ale s pomocí víry a dobrých lidí se jim dá čelit. Když o lidech, kteří jsou nějakým způsobem jiní, s dětmi nemluvíme, ochuzujeme je o příběhy, které jim třeba někdy v budoucnu pomohou.

V dnešním světě se vesměs všechny z nás snaží si mateřství, jakožto zlomový bod naší existence, nějakým způsobem naplánovat. 

"Musím si být jistá, že je to ten pravý, musím vystudovat vysokou školu, musím si upevnit pozici v zaměstnání, musím si naspořit nějaké peníze, musím si sehnat vetší bydlení a možná i auto. Nejsem na děti ještě moc mladá? Připadám si sama jako ještě dítě..."

Myslím si, že většina žen takhle nějak uvažuje. A těm, které to neřeší nebo se jim ta životní událost přihodí neplánovaně, tak těm lze i trochu závidět. 

Nebudu si tady mezi námi maminkami hrát na to, jak od prvního okamžiku, co jsem porodila svou dceru, je vše pohádkové a já mám vše, co jsem chtěla a nic mě netrápí. To se asi povídá jen na kamery, do diktafonů novinářů a bezdětným kamarádkám. 

Ty začátky jsou totiž, nechci říct vyloženě kruté nebo težké, ale prostě je to velká výzva. Máme už u sebe ten poklad, na který jsme se tolik těšily, ale najednou ten nával emocí, ta zodpovědnost za nový život nás může občas trochu "přidusit".

Jsem typický ráček, ochraňující teplo rodinného krbu, pro kterého je rodina středobod vesmíru. Možná i proto jsem už téměř 11 let ve vztahu s mojí první láskou a za chvíli to bude i rok, co jsme manželé.

1. Celé těhotenství jsem měla bez vážných problémů, kromě šíleného pálení žáhy, bolesti zad,hlavy, migrény, únavy... Prostě mě doprovázeli jen klasické "obtíže" 😊 

Nikdy jsem nevěřila, já je jeden měsíc dlouhý, když čekáte na to největší štěstí na světě (poslední měsíc do porodu, byl jako rok, jeden den mi přišel jako týden..)

Konečně 2.4.2017 jsme měli první termín porodu,ale nic nenaznačovalo tomu, že by se tě naší holčičce chtělo ven..

4.4. další TP, stále nic... Poslední termín jsme měli 9.4.... A co myslíte? Stále nic 😁😁 měla jsem pocit, že budu těhotná snad už na vždy.! Ale tyhle pocity určitě doprovází mnoha žen.

14.4. jsem šla na kontrolu do nemocnice - ozvy. Ty byli v pořádku, ale protože jsem byla už ve 41+5tt, rozhodli se mě hospitalizovat. 

Dali mě na pokoj, já se "uvelebila" a za 5 minut pro mě přišla sestra, že jdeme natočit další ozvy... Ty už tak v pořádku nebyli, maličká měla rychlý tep... Musím ještě podotknout, že partner byl celou dobu se mnou. 

Rozhodla jsem se, že i ten třetí porod si musím uchovat i jinde než jen v paměti, ačkoliv musím říct, že na tenhle úžasný zážitek určitě nikdy nezapomenu.

Třetí miminko jsme už neplánovali, nicméně syn tehdy necelého 1,5 roku starý se částečně odstavil od kojení a došla první menstruace. Já zapojená již zpět do pracovního procesu a v období zkouškovém 1. ročníku na VŠ, do které jsem se vrhla, jsem si prostě nestihla dojít k lékaři pro nějakou antikoncepci, no a protože jsme na 1. dceru čekali víc než 2 roky a otěhotněla jsem až po Clostilbegytu a na syna jsme čekali také více jak rok, tak jsem si říkala, že se to nezblázní, když tam dojdu až po opadnutí pracovního a zkouškového šílenství. Pro jistotu si spočítám zhruba plodné dny a pak i ta frekvence poslední dobou, kdy jsem byla pořád unavená, byla skoro žádná, než nějaká.

No dodělala jsem, co jsem potřebovala, jen jedna zkouška se nepovedla, sex byl za ten měsíc asi jen jednou, mimo propočtené plodné dny, tak jsme odjeli s rodinou na dovolenou. Tam jsem vzala i mého tatínka (našeho hlídacího dědečka), který byl poprvé u moře a na trajektu měl až slzy v očích a já dojatá věděla, že to byl super plán, udělat mu takto radost. Přežili jsme i to, že se nám na Brači porouchalo auto – startér a cestu zpátky na trajektu strávil manžel v horku v nastartovaném autě a čekal, kdy na něj přijdou, že to musí vypnout a že jim teda bude vysvětlovat, že nás budou muset z trajektu vytlačit.

Nezapomenu ani na roztlačování v 33 stupních na Chorvatské benzínce, kdy už jsme se blížili na nájezd na dálnici a auto ne a ne chytnout a ani na hocha na benzínce v Čechách, který nás nechal tankovat nastartované auto. Asi už jsme takhle v jednu ráno vypadali dost zoufale. Tahle super dovolená skončila a menstruace nikde a k tomu všemu se mi zvedl žaludek při žehlení. Chvíli jsem přemýšlela nad tím, jestli to není z toho žehlení (nesnáším ho a skoro nežehlíme), ale pak jsem šla štrachat do lékárničky, kde byl ještě jeden test více jak 2 roky starý, myslím, že i prošlý, z dob testování těhotenství syna. A vykoukly na mě hned 2 čárky. Manžel na zahradě a já na něj volám, že se mi zvedl žaludek ze žehlení a ať jde okamžitě domů, že pro něj mám novinku. Byl v šoku, ale usmíval se, já se teda nesmála. Trvalo mi snad měsíc, než jsem se konečně začala těšit, třetí miminko jsem fakt neplánovala, chodila jsem na poloviční úvazek do práce, k tomu doma pracovala trošku jako OSVČ a ještě v prváku na VŠ, ale nikdy bych miminko nedala pryč, to jsem věděla ihned.

Těhotenství nebylo úplně ukázkové, jako obvykle vysoký krevní tlak u lékaře, ale ten už byl zvyklý. Mám syndrom bílého pláště, takže selfmonitoring tlaku doma, který byl naštěstí vždy v pořádku. Těhotenská cukrovka hned od začátku, takže diabetologická poradna a dieta (občas jsem jí porušila, nedalo se to), nakonec jsem ale skončila i na inzulínu 12 jednotkách na noc, protože ranní hodnoty byly vždy horší. A pak jsem ještě zjistila, že můj lékař, který rodil obě moje děti, už neslouží v Mladoboleslavské porodnici a tak už si ho k porodu nedomluvím a odeslal mě tedy v 36 tt do porodnice, zůstala jsem už ale věrná Mladé Boleslavi.

Tam každá kontrola stres, kvůli tlaku, kdy mi nevěřili, že ho mám doma ukázkový a několikrát mě poslali na porodní sál, uklidnit se a že mi tam tlak přeměří, vždy se to ale povedlo, tak mě pustili domů. Termín porodu jsem měla 11.4.2017 a přenášet mě prý rozhodně nenechají, právě kvůli cukrovce. Bohužel ještě v 38tt měla ta naše holčička ještě nestabilní polohu a během ultrazvuku se stihla z konce pánevního přetočit do polohy příčné a já si tak ke všemu přidala ještě obavu z toho, že visí ve vzduchu i císařský řez. No nedala jsem se a věřila jí, že se ještě umoudří a že dopadne vše přesně tak, jak jsem si naplánovala. A to, že vydržím určitě do 8.4. – nejstarší dcera měla ještě zápisy do 1. třídy do školy a u těch jsem nesměla chybět, že stihnu ještě jednu zkoušku v předtermínu a že budeme rodit normálně a žádný císařský řez. No povedlo se, ani do 11.4.2017 se nic nedělo, naštěstí se tedy otočila do správné pozice a už tak zůstala, takže jsem 12.4.2017 nastoupila do porodnice k plánovanému vyvolávanému porodu.

Některé dny se cítím jako Superžena.

Vyřeším všechny problémy, které se mi nashromáždily v práci. Když mám přes oběd volno, protože dítě spí, dokážu napsat článek. Uvařím. Hraju si s Filipem bez toho, abych byla netrpělivá. Zeptám se Emči, jak se má a jak bylo v práci a opravdu poslouchám, co mi povídá. Dokážu přečíst několik kapitol z knížky předtím, než se v deset večer dostanu do postele. A mám ze sebe skvělý pocit.

Bohužel většina mých dní spadá do smyčky co- ještě- musím- udělat dnů. A není to proto, že bych si na sebe kladla příliš mnoho věcí, nebo se zahltila zbytečnými úkoly. Jsem prostě matka na plný úvazek, manželka na plný úvazek, zaměstnanec na plný úvazek, blogerka na částečný úvazek, čtenářka na částečný úvazek, uklízečka na částečný úvazek a taky sběračka hraček po celém bytě na částečný úvazek.

"Je to jenom rušný den a velmi únavná fáze mého života, která jednou přejde" říkám si.

A když jsou dobré dny, tak tomu i věřím.

V těch špatných si zalezu večer do postele, přehodím si přes hlavu peřinu a roním hořké slzy.

Ano, to se často stává. Ono kojení opravdu není přirozené jako „čůrání“, jak si většina z nás myslí, dokud si to samy nezažijí. Já si to myslela taky, dost jsem frajerka narazila.

Většina z nás se v době těhotenství chystá na porod, sepisuje si porodní plán, prochází předporodním kurzem, zjišťuje si podmínky porodnice. A na to, co přijde potom nějak nemyslí. Říkáme si, však ono to je přirozené, intuitivní, pudové, prostě příroda nám to mateřství zapsala do genetické výbavy. To se učit nemusím. A ejhle, mnohdy tomu tak opravdu být nemusí.

S narozením miminka přichází na řadu i jedna z jeho hlavních životních potřeb – potřeba výživy. Kojení je jedním z nejkrásnějších darů matky přírody nám matkám ženám.

Laktace je pro mnohé těhotné maminky samozřejmostí a mnohdy nás ani nenapadne, že by s kojením mohly být potíže. Ovšem vlivem zásahů v průběhu porodu, ať už nezbytných či urychlujících porod, se čím dál tím častěji stává, že maminky mají s kojením obtíže.

Mnoho maminek má problém se sebedůvěrou ve vlastní tělo. Kladou si otázky, zdali mají dostatek mléka, co mohou udělat pro to, aby své miminko mohly plně kojit, jak tvorbu mléka podpořit.

Sama jsem si prošla velice těžkým „rozkojováním“. Vlivem dlouhého porodu došlo k pomalejšímu zavinování dělohy a větším ztrátám krve. Nakonec jsem podstoupila operativní zastavení krvácení v celkové anestezii a byla mi aplikována infuze s Oxytocinem pro zavinutí dělohy. Nabízenou krevní transfuzi jsem z mnoha důvodů odmítla. Co jsem ovšem nečekala, byl vliv na kojení. Kojení se tedy po velké ztrátě krve a medikamentózním zásahu opozdilo natolik, že jsem po týdnu v nemocnici, kdy miminko stále ubývalo na váze, byla nucena podat umělou výživu. Tehdy jsem si říkala: „propána, přeci nemůžu svému dítěti dávat k jídlu ten sypký bílý prášek z krabice😃. To bude nějaká zkouška z hůry a já se nedám.“ Vybavena obrovským odhodláním jsem se rozhodla, že kojit budu.

Loni jsme přišli ve 23. týdnu o chlapečka, bohužel se u mě rozjel už druhý předčasný porod. Náš tříletý syn se narodil ve 33+1 a mezitím jsem měla jedno zamlklé těhotenství v 11. týdnu. Veškerá vyšetření jsou u nás obou v pořádku. Snažím se ale na sobě pracovat jak po stránce fyzické tak psychické. Hodně jsme tuto situaci prožívaly s kamarádkou, taky má doma už jednoho kluka a za sebou tři potraty při snaze o druhé miminko. Ptala se mě, jestli nezvažuju lázně. Přiznám se, že mě to vůbec nenapadlo, ale začala jsem pátrat.

Nejprve jsem napsala na svoji pojišťovnu, kde jsem uvedla, co máme za sebou. Volala mi paní a říkala, že podle indikace jsou lázně až od tří potratů, tudíž na ně nemám nárok. Ta zmíněná kamarádka, která je dostala, mě ale povzbudila, ať se nevzdávám, že to vždy záleží na revizním lékaři. Stejně tak mě povzbudily i jiné maminky tady na MK ve skupině, kde lázně řeší, a já jím tímto moc děkuji. Napsala jsem tedy gynekologovi, nechodím sice přímo k němu, ale chodím do zařízení, kde je vedoucí a známe se, řešil se mnou pár záležitostí po mém nedávném porodu. Proběhlo mezi námi několik mailů, že nesplňuju indikaci a že má pro mě řešení v podobě cerkláže (malý steh na děložním hrdle) po prvním trimestru a že jen to mi pomůže. Je to docela fajn chlap, ale dost mě odrazoval. Nakonec jsem ho přesvědčila, ať mi aspoň napíše zprávu, kde uvede, co mám vše za sebou po gynekologické stránce.
S tímto jsem šla za svojí praktickou lékařkou, která mě naopak dost podpořila a věřila, že to dopadne dobře. Sepsala žádost na formulář, jako indikaci uvedla infertilita, což je neschopnost donosit dítě. Měla jsem zájem o Františkovy lázně, které se specializují na "ženské" potíže. Za dva týdny jsem si ji vyzvedla, poslala na svoji pojišťovnu a za týden a půl mi přišla odpověď, že mi žádost uznali. Budu sice pár tisíc doplácet, ale vzhledem k celkové ceně – ubytování ve 3* hotelu vč plné penze a 3 procedur denně by stál třítýdenní pobyt mnohem více.

V dnešní době je hodně párů, které mají potíže s početím, i žen, které mají jiné gynekologické potíže, nejen týkající se otěhotnění, ale také např. udržení těhotenství jako já a je škoda, že lékaři lázně nenavrhují. I tady jsem si ověřila, že člověk se musí pídit sám a ne jen slepě důvěřovat, co mu lékař řekne či nabídne. Jak jsem se dočetla, lázně a např. cvičení Mojžíšové, které se cvičí i v rámci lázeňského pobytu, by měly předcházet invazivním metodám jako je umělé oplodnění apod. Samozřejmě nikde není záruka, že to pomůže, ale může to být i naopak a zkusit se má všechno.

Napsala jsem tyto informace, abych se podělila o svoji zkušenost a dala vědět, že tady ta možnost je – zkusit si zažádat v případě gynekologických potíží o lázně. Šla jsem do toho s tím, že to zkusím, když to nevyjde, nic se neděje a když ano, bude to super a ono to vyšlo!

Duben 2018 - narodila se nám zdravá donošená slečna a spolu s úžasnou paní doktorkou, ke které jsem chodila do porodnice do rizikové poradny, si myslíme, že lázně měli spolu s imunologickou léčbou velký vliv na moje čtvrté a zároveň první těhotenství, které jsem absolvovala až do konce. 

Skupina, kde se řeší lázně: https://www.modrykonik.cz/forum/nevzdavame-to/podstoupili-jste-lazne-pri-neplodnosti/?post=last

Aktualizace: Recenze našich uživatelek si můžete přečíst v tomto fóru.

--- 

Miminka pláčou z nejrůznějších důvodů a víme, že ten pláč maminkám trhá srdce. Dítě jednoduše mluvit neumí, a tak nemůže oznámit, co ho trápí a kde. Ale v jistém období, v období tzv. tříměsíční koliky, je víc než jasné, že na vině jsou zaražené prdíky.

Maminky, vítejte při novém testovaní produktu, který umí deťátkům pomoct a ulevit právě od nepříjemností, které kradou spánek.

Co testujeme

Enticon kapky

Každá z nás to jistě zná…Jakmile jsou děti nemocné a je potřeba změřit teplotu, nastává ten pravý boj. Vkládání teploměru do podpaží, úst čí konečníku je pro děti velice nepříjemné. Děti se kroutí, pláčou a celý proces je vyčerpávající nejen pro ně, ale i pro nás. Měření bezkontaktním teploměrem však znamená úplnou revoluci v měření.

Jak to funguje?

Vše je možné díky infračervené technologii. Při měření bezkontaktním infračerveným teploměrem je využívána skutečnost, že lidské tělo, které je zahřáté, vyzařuje energii. Množství vyzařované energie roste se vzrůstající teplotou těla. Bezkontaktní teploměr měří pomocí infračerveného paprsku právě množství vyzařované energie.

Výhody

Hlavní výhoda, jak už název napovídá, spočívá především v tom, že nedochází ke kontaktu s lidským tělem. Teploměr pouze vezmete do ruky, přiložíte na vzdálenost kolem 5 – 8 cm a stisknete. Největší výhoda je to především u velmi malých dětí, které nemusíme kvůli měření vůbec probouzet. Velké podsvícené LCD displeje navíc zajistí snadnou čitelnost naměřené hodnoty i během nerušeného nočního spánku dítěte. Nejlepší bezkontaktní teploměry dokáží změřit teplotu dítěte už během 1 sekundy. Další výhodou je bezesporu paměť zařízení. Lze tak zpětně sledovat, jak se teplota dítěte vyvíjela.

Co nabízí navíc?

Ahoj ženy, holky, maminky, popřípadě tatínkové, 

už delší dobu se v sobě nějak nimrám. Mám dvě krásné děti, manžela, který mě miluje, krásný dům a po dvou dětech opravdu slušnou postavu. Tak proč sakra nejsem šťastná? Co ještě chci? Proč mi něco tak úžasného a nadstandardního nestačí? 

Nedávno jsem narazila na knížku s názvem "Nedostatečný pocit vlastní hodnoty, sebedestruktivní programy a jejich překonávání", musím přiznat, že jsem ještě nedočetla. Dost špatně si na to hledám čas. Přes den mám potřebu se plně věnovat dětem a domácnosti, večer manželovi. Ale zatím ve zkratce, kniha je v podstatě o mě. Což mě patřičně vyděsilo. Podle autora v sobě všichni máme nějaký "program" podle kterého jednáme. Můžou být negativní, ale i pozitivní. Přicházíme k nim jak už to bývá v dětství. Nemá smysl někoho obviňovat, protože všichni jednají s nejlepšími úmysly. Jsem si jistá, že ani Hitler si o sobě nemyslel, že je zlý člověk. Ba naopak, že koná jakési vyšší dobro. Hlavně obvinění nikomu nepomůže a nic nevyřeší.

Abych vám dala příklad. Řekněme třeba, že paní Jana je neuvěřitelně vystresovaná v práci, hrozně moc se snaží být nejlepší pracovnicí. Přeje si, aby si jí šéf vážil, chválil ji a okolí ji vnímalo jako pilnou a úspěšnou. A tak v práci dře. Bere si na starost věci, které nikdo nechce. Dělá přesčasy. Když ji někdo požádá o pomoc, tak neumí odmítnout. Celé to vede nejen k tomu, že si jí okolí nijak zvlášť nepovažuje, ale ještě ji využívá. Tak dělá ještě více. Čím víc dře, tím víc je ve stresu, že to je pořád málo a dělá kvůli tomu chyby. Je unavená a nesoustředěná. Takže nejlepší pracovnice z ní asi taky nebude. 

Každý z nás se potřebuje cítit do jisté míry přijatý společností.  Člověk žije ve společenství a vždy byl nějakým způsobem závislý na ostatních členech "tlupy". To je v pořádku. Ovšem paní Jana se tak nebude cítit, i kdyby se rozkrájela. Její "program" o kterém pravděpodobně ani neví, se jmenuje "jsem nedostatečná ". Ať bude dělat cokoliv, pořád to bude v jejích očích málo. 

Třeba doma upřednostňovali rodiče jiné sourozence, nebo si přáli chlapečka, nebo byli všichni vyděšení, že na dítě nemají prostředky, zázemí, nebo třeba taky schopnosti. Zkrátka paní Jana si z dětství odnesla podprahově to, že tak jak je, jaksi nevyhovuje, nestačí, nebo dokonce překáží. A proto chce být tolik uznána a přijatá.