Mnoho maminek má potíže, když mají do svého dítěte dostat lék. Týká se to především těch nejmenších, které ještě moc nechápou, že lék je pro jejich dobro a pomůže jim bojovat s nemocí. Naštěstí si ale umíme poradit.

Nenásilné pokusy o aplikaci léku

Pamatuji si, když jsem byla malá a brala léky, měla jsem problém polknout prášek. Maminka ho vždy rozdrtila a na lžičce s trochou čaje podala. V případě antibiotik v tobolce je prostě na lžičku vysypala.

Teď už jsou naštěstí léky pro nejmenší děti většinou v tekuté formě, což nám hraje do karet, nicméně to nemění nic na jejich často odporné chuti. Ta děti odrazuje od jejich polknutí. Podívejme se na pár triků.

Zkuste dítěti klidným hlasem říct, co se děje a proč mu lék dáváte a hlavně popisujte každý krok. Jednak vycítí váš klid a také se víc bude soustředit na váš hlas, než na blížící se lék k jeho ústům či nosu. Tenhle způsob se mi u dcery osvědčil při podávání kapek do nosu už od malička.

Můžete také dítěti pod vaším dozorem nechat osahat lahvičku a aplikátor a opět vysvětlovat každý krok, který bude následovat. Nechte dítě účastnit se procesu v maximální možné míře, které je schopno. Zabírá to.

Přiblížilo se vaše dítě věku tří let a vy byste rádi, aby začalo chodit do školky? Pak vás čeká pěkná honička, neboť zapsat dítě do státní školky dnes není rozhodně snadné.

Zápis negarantuje přijetí

Pokud si myslíte, že se stačí dostavit do vybrané školky s potřebnými dokumenty, dítě zaregistrovat a to může prvního září směle nastoupit, pak se bohužel pletete. Ačkoliv současné ročníky nejsou tak silné, jako ty předešlé, stále platí, že míst ve státních školkách je málo a speciálně u těch nejmladších dětí není jisté, že bude moci nastoupit. Zápisem do školky odstartujete přijímací řízení

Na vesnicích berou i dvouleté

Neplatí ovšem, že ve všech obcích je situace takto kritická a zoufalá. Pokud provozuje školku nějaká menší obec, ve které nezuří babyboom, je možné, že zde dokonce uvítají i dítě mladší tří let.  Ve velkých městech a v exponovaných satelitních obcích však platí, že místo ve školce není rozhodně garantované a na přijetí dítěte má vliv hned několik okolností.

Trvalé bydliště je základ

Taky nechápete, jak se bezdětné páry můžou vůbec kvůli něčemu hádat? Já teda ne...

O víkendu jsme byli s Pažoutem bezdětní a při té příležitosti jsem zjistila, že máme velmi harmonický vztah. Pokud se tedy slovo harmonický odvozuje od slova harmonika. Když nemáme děti a Pažout je zalezlý u harmoniky a já u kytary, věřte nebo ne, ale ty konfliktní situace tak nějak zmizely.

Naše rodičovstvím zdegenerované mozky si pomalu začínaly vzpomínat, jak vlastně chutná život. Všechno šlo jako po másle. Jenže pak si zřejmě někdo nahoře řekl: „To jsou pořád nějaký kafíčka, vínečka, nerušená dřina na zahradě a u nástrojů. Tak by to chtělo zase nějakej pořádnej trest.“ Tak ten nahoře ukončil prodloužený víkend.

Už celý proces vyzvedávání odjištěné nálože byl značně komplikován tím, že se ze dvou andílků (v péči babičky) rychlostí blesku vylíhli dva hadi (v mé péči). Po prvních sedmi minutách cesty jsem měla sto chutí zastavit na nejbližším odpočívadle, vystrčit je z auta a rychle ujet. Bohužel vyndat ty dva vzpouzející se hady ze sedaček a vyšoupnout ven je nemožné. Než bych vyřídila toho druhého, první je zpátky v autě.

Děti jsem dovezla domů v 18:30 a o hodinu později jsem měla pocit, že mi v hlavě permoníci provrtávají šedou kůru mozkovou ve snaze najít nějaké zlato.

To bylo tak... Trvanlivost naší dočasně uklizené domácnosti vypršela po těch 48 hodinách, přesně v 18:40, když si Valja vybalila k večeři croissant. Eliš se však nenechal zahanbit. Potřeboval si umýt hlavu. Jenže to by nebyl Eliš, kdyby si těch pár chlupů nechal namydlit po dobrém, že. Tudíž namísto rychle a bezbolestně proběhla akce hlučně a hystericky, přičemž se poté neopomněl vztekle rozmáznout na podlaze, aby demonstroval všechna svá příkoří.

Zatímco dříve oblečení pro těhotné symbolizovaly hlavně lacláčové kalhoty a volné šaty typu sport, dnešní nabídka je o poznání pestřejší. Bohužel, v běžných řetězcích obchodů s oblečením na těhotenskou módu až na výjimky nenarazíte a je třeba hledat.

Úpletové šaty zvolila také těhotná herečka a blogerka Nikol Štíbrová.

Zdroj: Instagram

Těhotenské kalhoty jsou základ

Zhruba od třetího měsíce budete pozorovat, se nevejdete do svých běžných kalhot, od pátého měsíce je třeba volit už speciální těhotenské oblečení, abyste se zbytečně netísnila. Pochopitelně si můžete vystavět celý těhotenský šatník, otázka ale je, zda na to chcete věnovat tolik peněz. Naštěstí je dnešní móda značně variabilní a nediktuje striktně štíhlé střihy, takže užijete i široká trika, mikiny a svetry, pod které se schová i bříško v devátém měsíci. U kalhot, byť by byly pružné ale neváhejte a pořiďte si těhotenské, uvidíte, že jde o neporovnatelné pohodlí.

V „háemku“ pořídíte nejlépe

Pýcha nad tím, jak dokonalé a schopné naše děti jsou.

Z ležících, plakajících stvoření, se mění v samostatné, hrdé a milující osobnosti.

Pád, když řeč dojde na tabulky a všechna ta " co by už měly umět a neměly dělat."

Ve věku šesti měsíců nám přijde roztomilá holčička, která spokojeně cumlá dudlík s ovečkou. Rozplýváme se nad ní nejenom my, ale i okolí.
Proč už nám ale méně roztomilá přijde o rok později?

K napsání dnešního článku mě částečně inspirovala jedna naše velmi známá blogerka.

Ve svém posledním videu(doufám, že to píši dobře, že bylo poslední 🙂/ se má potřebu vyjadřovat k cucání palce její dcery. V jejím projevu je cítit velký kus odvahy a zároveň obavy, protože tohle téma je něco, o čem se nemluví.
Cítím z ní, že ji to samotnou trápí. A naprosto ji chápu. Myslím, že my všechny tomu rozumíme.

Když se narodí miminko, je pro nás samozřejmé, že do výbavičky zahrneme různé dudlíky nebo prostředky, jakými ho můžeme uklidnit.
Ano vím, že jsou mezi námi mámy, které všechno tohle odmítají a chtějí dítě utěšit jen svou přítomností.
Já přiznávám, že dudlík měly všechny naše dcery, některé z nich měly dokonce na spaní dva.

Někdy prostě bylo potřeba dudlík použít, když jsem musela odběhnout. Věřím, že kdybych mohla každou z nich celý den nosit v šátku nebo jakkoliv jinak ji chovat, třeba by dudlík nebyl třeba. U nás ale byl a zřejmě ještě chvíli bude.

Naše nejmladší, tříletá dcerka totiž ještě dudlíka na spaní má. Ano, čtete správně, přestože jí byly v lednu tři roky, ještě pořád usíná s dudlíkem. A kromě něho, také spí se dvěmi plyšovými sovičkami a tulící dekou.

Před pár lety bych to možná řešila a snažila se jí ho násilím vzít. Bohužel způsoby jako "dáme ho jinému miminku" nebo "hodíme ho do řeky" u nás nefungují. 

Ani povídání pohádky o ztraceném dudlíčku nebo přesvědčování, že už je velká.
A i když se ostatní dcerky dudlíka vzdaly mnohem dříve, teď stojím nad otázkou, co s tím?

Upřímně, nevím.
Nevím, jak jí ho vzít a poslední dobou začínám přemýšlet nad tím, proč bych i měla.

Je škodlivý, nebezpečný?
V očích veřejnosti určitě je.
Dudlík patří přeci miminku a velké děti ho už nemají. A pokud mají, měly bychom se za to jako mámy stydět.

Nestydím se.

Jsem na svou dceru pyšná z tisíce různých důvodů.

Ve svých třech letech krásně mluví, zpívá a projevuje mi tolik lásky, že mě často dojímá až k slzám.

Od dvou a půl let se sama dokáže obléknout a uklidit si oblečení do skříně.

Když se v noci vzbudí, rozsvítí si sama lampičku a dojde na záchod.

Každé ráno, když vstává, se sama převlékne, pyžamko dá do postýlky a přijde za mnou dolů do kuchyně. Když někam odcházíme, sama se převleče a obuje a čeká u dveří.

Dokáže si nalít pití, namazat chleba, zamést nepořádek. Věší se mnou prádlo a utírá prach.

Jsem na ní každý den pyšnější, protože vidím, jak sebevědomý a krásný člověk plný lásky nejenom k okolí, ale i k sobě samé, z ní roste.
Proč bych ji měla brát jedinou věc, kterou potřebuje a uklidňuje jí?

Mohla bych pokračovat ve jmenování toho, co naše dcera dokáže. Nejenom ona.

Všechny naše dcery jsou individuální, překvapují mě každý den.
I Vaše děti jsou takové.
Milujete je naplno, obdivujete a chcete, aby byly spokojené.

Vpřed, rychleji, honem.
Tabulky.Děsivé, barevné sloupečky na dveřích dětských lékařů.
Jsou jimi plné časopisy o mateřství, všude se o nich mluví. Všechny je známe. A všechny čas od času zabrousíme očima do sloupku, který má o našem dítěti jen podle jeho věku říct víc, než víme my samy.
Kdy se má obrátit na bříško nebo pást koníky. Neobrací se ještě? Jak ho donutit na bříšku zůstat.
Kdy má sedět, kdy se má postavit, kdy má začít jíst první mrkvičku, kdy má obcházet nábytek, kolik má říkat slov a jaká, kdy má mít ten nebo onen úchop apod.
Statistika děsivých pokroků, když se Vaše dítě vymyká standardu a dělá všechno po svém a jinak.A nikdo nemá moc rád něco jiného, než co je obvyklé.Ať už je to šidítko, plenka nebo počet dětí. Zvláště o tom posledním vím své 🙂

Stejný stres zažívají maminky, když se téma stočí na nočník a plenky.
Dítě v roce a půl s plenkami na den, budí doslova hrůzu, jakoby přenášelo jadernou zbraň.

Jak @linee správně odhalila budeme se pohybovat v Řepištích a okolí.

Řepiště jsou obec v okrese Frýdek-Místek, ale krásně se z nich dostanete nejen do F-M, ale také přímo do centra Ostravy a to dokonce MDH. Je to obec o cca 1600 obyvatelích.

Z Řepišť pochází rodina mé babičky a stále tam jsou moji příbuzní. Rodný dům mojí babičky stále stojí a je obyvatelný, což je úžasné když si uvědomíte, že existuje dům starý víc než sto let, který stále obývá jedna rodina.

Řepiště mám spojené s letními prázdninami, kdy jsme jezdili s babičkou na chatu, kterou si postavila s dědou na zahradě jejich rodičů (chatu v současnosti obýváme my a dětem se nikdy nechce domů), s výlety na kole po okolí, výlety za koupáním na Žermanickou přehradu a spoustou krásný vzpomínek.

V obci najdete i malý dřevěný kostelík Sv. Michala, kolem kterého se nachází stále fungující hřitov.

Nedávno jsem zjistila, že kostel byl postaven jako katolický, ale v průběhu staletí patřil jak katolíkům tak protestantům.

"Jednou se na mě přijela podívat maminka, zatím jen na návštěvu. Šly jsme do herny a tam jsem běhala pořád dokolečka. K tomu jsem točila korálkem na šňůrce. Pak si mě maminka vzala na klín a houpala mě. Pak to ale musela jet dořešit na soud. Pár týdnů jsem tam ještě musela zůstat. Nakonec to dopadlo dobře. Máma pro mě přijela i se svými dcerami – mými ségrami. Byla jsem šťastná a smála jsem se od ucha k uchu. Líbilo se mi, že můžu jet domů. V rodině jsem šťastná"

Dnešní příspěvek ke mě přišel docela sám. Jsem za něj moc vděčná, protože se jedná o hlas - názor dítěte vyrůstajícího v náhradní rodině, ale také bohužel i v ústavní péči. Za dnešní příběh děkuji mladé dívce, která strávila prvních pět let svého života nejdříve k kojeneckém ústavě a následně v dětském domově.

Pro zachování autentičnosti, jsem ponechala téměř bez úprav..

Vyrůstala jsem jako malé miminko v nemocnici. Pak jsem byla v kojeneckém ústavu. Nelíbilo se mi, když tam plakala další miminka. Bylo jich hodně. Miminka pláčou, protože neumějí říct, co je trápí. Jsem hodně empatická. Když jsem slyšela pláč miminek, tak jsem cítila, že pláčou proto, že si jich nikdo nevšímá, protože tam nemají maminku.

Pak jsem byla v dětském domově. Byly tam také tety a děti. Dětem se v dětském domově vždy dobře nežilo. Maminka jim tam hrozně chyběla. Cítily se tam bez ní samy, necítily se dobře a často plakaly.

Lepší než v dětském domově je to doma v rodině. V dětském domově si děti samy neuměly poradit. Neuměly se domluvit, byly malé a smutné. Chtěly, aby si pro ně přijela maminka. V rodině se dětem žije lépe. Maminky je houpou, konejší, zpívají jim ukolébavky a na dobrou noc jim čtou pohádky.

Ahoj, ženy, holky, maminky a tatínkové. 

Začnu tam, čím jsem posledně skončila. Ahoj, jsem Lucka a nemám se ráda. Dospěla jsem do skličující fáze. Odhalila jsem svůj vnitřní "program" a jednoduše řečeno jsem ve svých očích ve všem nedostatečná. Všichni asi známe takové ty vnitřní rozhovory. Ty moje tedy stojí za to. Aktuálně bojuji s tím, že mám obrovský dar absolutně vším se potrestat. Alkoholik může přestat konzumovat alkohol a už do konce života se ho nemusí dotknout. Bude na něj narážet, ale není potřebné, aby ho pil. Ale jak se mám vyhnout všemu? No, asi těžko. Možná se vám zdá že přeháním, což mimochodem rozhodně patří k věci a určitě se k tomu při našich "sezeních" dostanu. 

Jsem jako velká část z vás doma s dětmi. Začala jsem se trestat péči o děti a domácnost. Celý den jsem se nezastavila a nesedla si. Dohnala jsem to tak daleko, že jsem si začala psát dlouhý seznam úkolů, co jako mám všechno ten den udělat. Zpočátku to bylo uspokojující, jako každá droga. Cítila jsem, že se obětuji . Že mě lecos i bolí a že jsem doopravdy unavená jako kůň. A měla jsem radost. Můj vnitřní diktátor mával bičem a šeptal: "tak je to správně, jsi hodná holka, MUSÍŠ se snažit, aby jsi měla doma čisto, aby jsi dobře a kvalitně a zdravě vařila, děti musí být šťastné a veselé a chytré, nadprůměrné, to je tvoje práce a nezapomeň být krásná, musíš být krásná a štíhlá a cvič, aby jsi byla dětem dobrým příkladem, a buď veselá, podívej se co všechno máš, buď milá a veselá, aby měl manžel doma klid, aby na něj čekala krásná a usměvavá žena, která mu dopřeje po dlouhém dni v práci čas na zábavu a nachystá mu dobrou večeři, a nezapomeň být nepřekonatelnou milenkou, aby tě nevyměnil, za nějakou lepší, hezčí, mladší, a uvař mu oběd do práce, je to tvoje vina, když jí ty blafy z kantýny a pak je nemocný "a dál a dál a dál a pořád má něco na srdci. Jak už to bývá s jakoukoliv drogou, dávka která původně způsobovala štěstí a pocit naplnění přestala stačit. A jako ukázkový závislák jsem přidala. Ale pocit štěstí už nepřicházel. Naopak. V uších mi stále zní málo, nedostatečně, udělej to lépe, jinak, jsi pomalá. Do seznamu se mi vloudila položka hrát si se synem, což je samo o sobě dost alarmující. Já si k tomu přidala ještě konkrétní rozpis her, které ho budou rozvíjet a tabulku, kam jsem zapisovala úspěchy, aby snad nikdo nemohl říct, že se mu nevěnuji. No, už teď když to píšu, tak si říkám, že tohle teda už bylo fakt moc. 

Jak většina z vás už tuší, tak není možné dělat všechno nejlépe na světě. Ono totiž nejde se ani dlouhodobě snažit dělat všechno nejlépe. Je v pořádku dělat vše nejlépe, jak v daný okamžik můžete, ale né lépe. Dám příklad. Někdy je prostě pro vás i děti lepší, když dostanou kvalitní skleničku z obchodu k obědu, než domácí oběd z farmářských bio produktů. Když zrovna při vaření té božské krmě se jedno dítě bouchlo a potřebovalo obejmout a druhé se pokakalo a potřebovalo doopravdy hned přebalit, neboť právě teď zrovna byla nadměrně překročena kapacita plenky a je otázkou vteřin, kdy děti a domácí zvířata začnou studovat obsah oné pleny. Nikomu nepomůže, když do toho bude pobíhat hystericky maminka, vynadá jednomu za to, že si dovolil se pokakat a druhému, že úplně naschvál nedává pozor a mlátí se do hlavy. A jen kvůli tomu se spálí to předražené jehněčí, na kterém závisel maminčin pocit dostatečnosti. 

Dobrá, už to vím v mém případě je seznam úkolů zlo. Tak jsem začala více odpočívat. Opět se dostavil pocit naplnění, dokážu se povznést nad nepořádek a budu odpočatá a šťastná = dobrá máma =dobrá manželka. Ale ono to tak úplně nebyla  pravda. Soudce se ozval: "jsi líná, nevěnuješ se dostatečně domácnosti, dětem, manžel přijde z práce a musí za tebe dělat domácí práce" a co teď. Kde je střed. 

Střed je přeci ve mě. Vůbec nejde o to, jak moc je uklizeno. Nebo jak úžasné jsou děti, nebo jak krásná jsem. Jde o to, že jsem pro sebe pořád nedostatečná. Jde přeci o to, konečně si doopravdy uvědomit, že nemusím udělat všechno a ještě ke všemu nejlíp. Že i částečně může a dokonce musí být považováno za správné. Že chyba je v pořádku, že je děláme všichni. A chyba není špatná. Chyba je ukázka toho, že něco děláme o něco se snažíme, něco tvoříme. Spousta velikých vynálezů vznikla chybou, nebo nedostatkem. 

Letošní jaro je vlahé, až nejisté. Jako já. Jako by ani ono nevědělo, jestli se má rozpučet vší silou nebo přijít pokorně pomalu, protože jeho příchod je nevyhnutelný. Blíží se Beltine a já se musím rozhodnout. Proto tě, Belene, prosím o radu či znamení! Zda uposlechnout dobře míněné otcovo přání nebo se bezhlavě rozeběhnout do světa. Zda rozum nebo cit? 

Můj otec jako mladý odešel z rodného hradiště uprostřed Boiohaemia. Zlákalo ho vyprávění kupců o dálkách a římské říši. Chtěl poznat svět a tak šel. Po čase se mu zastesklo po klidu jeho rodiště, ale už se nemohl vrátit a žít jako v mládí. Příliš si zvykl na římský způsob života. Usadil se tedy v osadě blízko Danubisu. Byl to takový mezisvět, kde se střetával svět jeho předků a ten nový, římský. Byl klid po dlouhých bojích a v tomto příhraničí chtěli lidé žít v míru. Z otce se stal obchodník, přeprodával kožešiny, šperky, zbraně a další předměty, které mu vozili keltští přátelé z hradišť v Boiohaemiu. Do tohoto mezisvěta jsem se narodila já. Ani Keltka, ani Římanka. Oba světy blízko a přeci daleko. Matku již nemám a otec je starý, bojí se o mne. Bojí se, že by mohla přijít válka do našich klidných pohraničních osad, už dlouho byl mír. Proto se dohodl se svým přítelem Bronem, který mu vozí ty nejlepší kožešiny, že se stanu jeho ženou, až dovrším 18 jar. Bron mě odveze do klidného hradiště v Boiohaemiu a dobře se o mě postará. Letos po Beltinu má být svatba. Otcovo přání se bere jako předem splněno. Je už starý a v zimě se mu velmi přitížilo. Oslepl a má velké potíže s pohybem. Myslím, že už tu dlouho nebude. Po jeho odchodu nemám, kam bych se poděla a kdo by se o mne staral, proto je otcovo vroucí přání provdat mě za Brona, co nejdříve. Já jeho přání respektovala a až do nedávna jsem neměla jinou představu o své budoucnosti. 

Stalo se něco, co by mě ani v bláznivých snech nenapadlo. Poslouchej Belene, i když už jistě tušíš. Otec se přes zimu velmi roznemohl a tak jsem na trh s naším oslíkem vyrážela sama. Trh se konal pravidelně jednou v měsíci v městečku na druhé straně Danubise. Přes řeku vedl most, který hlídali legionáři. Cesta to nebyla nikterak nebezpečná, protože vždy spolu se mnou šlo na trh několik známých obchodníků z naší osady, kteří na mě po očku dohlíželi. Trh a obchodování jsem znala, protože jsem otci často vypomáhala. Zbožňovala jsem tento svět! Různé předměty ze vzdálených zemí, cizokrajné látky a koření, směs lidí a řečí, jejich povídání o dálkách. Běžnou rutinou bylo prohlížení obchodních vozíků na mostě, který hlídali římští vojáci. Jeden černooký s milým úsměvem si však více prohlížel mě. Čas od času jsem ho na mostě viděla. Z dálky jsem se na něj usmívala a on úsměv oplácel. Jednou, když už jsem chodívala sama, jsem ho zahlédla na trhu. Sám si jistě, Belene, dokážeš představit, že jsme se spolu dali do řeči. Velmi jsem se styděla, ale na druhou stranu jsem byla potěšena jeho zájmem. Jeho zastavení u mého stánku se stávalo pravidlem při každé mé cestě na trh. Jak já jsem se na tato střetnutí vždy těšila. Povídával mi o sobě, o Římě, o světě a já poslouchala. 

Stalo se, že jednoho dne, už téměř na konci zimy, přišla sněhová vánice. Obchodníci z mé osady si netroufali na cestu zpět. Někteří se rozhodli přenocovat v blízkém hostinci, jiní chtěli pouze počkat, než to přejde u pohárku svařeného vína. Maro, soused ze vsi, se nabídl, že nám zaplatí oddělené pokoje na přespání. Že se potom s otcem srovná, neboť jak je otec slepý a chromý, tak by ho hnal, kdyby mě nechal samotnou v tomhle počasí a bez dohledu v krčmě. V celku ráda jsem souhlasila.

V krčmě bylo příjemné teplo a živo. Hrála hudba, vonělo dobré jídlo a Maro mi poručil svařeného vína víc, než jsem snesla. Bylo mi dobře a lehce, asi jako všem v tom okamžiku. A protože venku bylo opravdu nevlídno, každý kdo se chtěl zahřát, skončil v krčmě. Užívala jsem si atmosféru a najednou mě někdo nečekaně políbil letmým polibkem do vlasů. Málem se mi zastavilo srdce, když jsem vedle sebe uviděla sedět Quinta! Nikdo se nepozastavoval nad tím, že vedle mě sedí legionář. Bylo tu málo místa a přátelská atmosféra, navíc Maro seděl hned vedle. Měl však nějaké řešení s mladou obsluhou. Quintus využil chvíle, kdy jsme byli nehlídáni a já opojená nejen vínem, ale i láskou. Šeptal mi do ucha krásná slůvka plná touhy a snažil se mě svést. V tom zasáhl Maro a poslal Quinta pryč. Dobře věděl o tom, že jsme si blízcí už z dřívějška. Nechtěl, ale aby padlo na jeho hlavu, že mě neuhlídal. Nedalo se nic dělat a strávila jsem noc sama v hostinském pokoji. 

Měsíc uplynul jako voda a já se mohla zbláznit nedočkavostí, až zase Quinta uvidím. Přišel když už jsem byla smířená s tím, že ho ten den neuvidím. Oznámil mi, že dostal rozkaz, že se po Beltinu musí vrátit zpět do Říma a naléhal na mě, abych šla s ním. Oslav Beltinu se tady v příhraničí mohou účastnit i Římané a tak jsme se domluvili, že mu při této příležitosti dám odpověď. Buď odejdu s ním nebo zůstanu. Nevím, co jsem si namlouvala, jak může toto okouzlení pokračovat dál, ale nečekala jsem, že budu postavena před takové rozhodnutí. 

Deštivé páteční ráno. Jedinou motivací, proč se vůbec vypravit do práce, je výborná kávička z firemního kávovaru a tradiční pokec se stejně závislými kolegyněmi. Dnes se scházíme čtyři. Probereme plány na prodloužený víkend a spoustu dalších věcí. Dopíjím, oplachuji hrníček a vydávám se do kanceláře.

Na schodech si uvědomím, že jsem si v kuchyňce zapomněla tašku s dokumenty. Dveře do kuchyňky jsou pootevřené. Hlas mé kolegyně Martiny, utahané matky dvou rozjívených školáků, zrovna rozhořčeně praví: "To bych si taky jezdila na výlety a chodila na jógu, kdybych se starala jen sama o sebe. Na jejím místě bych nehnila v téhle mizerné práci, ale makala na sobě. Dyť co celý dny dělá? Leží na kanapi a čte nebo mééédituje na karimatce." Není pochyb, ta lemra líná jsem já. Kolegyně Zuzanka, dáma před důchodem, anděl naší firmy, se mě snaží zastat: "Ale ona asi chodí na nějaký to umělý, ne? Kája ji nedávno potkala, jak vychází z té nějaké kliniky."Kolegyně Sylvie, velmi dobře rozvedená biomatka: "Ále, prosím tě, Zuzi. Kdyby chtěla, tak už je dávno těhotná. Kdo chce, tak se mu to nakonec podaří."

Chvíli bojuji s pokušením do debaty zasáhnout, ale nakonec se tiše vyplížím na chodbu. Pro dokumenty si zajdu za chvíli. Protože před takovými patnácti lety bych na ženu kolem 40, bez dětí, poletující po výstavách, divadlech a  výletech, měla stejný názor. Buď děcka odkládala a teď čučí, nebo si raději užívá, než aby se o někoho starala. A ano, pokud nekmitá kolem dětí, mohla by nastudovat další cizí jazyk nebo chodit předčítat do hospicu noviny. To já, ve 40 už budu mít děti alespoň čtyři.

Dříve jsem se za to, že nemám děti styděla. Styděla jsem se za to, že jdu ráno do práce odpočatá a odpoledne vyrazím s kamarádkou na kafe. Že si zajdu ke kadeřnici, kdy chci a mám peníze na  tu novou sukni. Večer si mohu v klidu přečíst kus detektivky nebo s manželem probírat závažná filozofická témata. Teprve před několika týdny jsem si to začala naplno užívat. Protože tím, že se budu trápit, nic nezměním. Já si chodím do divadla, maminky uspávají doma své děti. A i když mi to divadlo, jógu, výlety závidí, pochybuji, že by se mnou měnily. Já s nimi ano...

Plakávala jsem večer ve vaně, aby mě manžel neslyšel, a nebyl smutný i za mě. Protože se sám dost trápí, že stále není tatínkem, jak si kdysi představoval. Nikomu jsem nevyprávěla o tom, jak je mi po všech hormonálních koktejlech špatně, bolí mě tělo i duše. Ani o tom, jak to bolí, když před 3D ultrazvukem, ze kterého měly být fotografie pro šťastné babičky, lékař zjistí, že dítě již nežije.

Už dlouho nikoho neposuzuji. Protože každý si s sebou nese svoji třináctou komnatu. Neseme si traumata z dětství, vzpomínky na velký zadek z doby dospívání, smůlu na chlapy, nízké sebevědomí, vzpomínky na exmanžela tyrana, smutek z bezdětnosti... A možná je škoda, že o tom nemluvíme. Pak bychom si nejen my, ale i naše (tedy, lépe napsáno vaše🙂 ) děti uvědomily, že nás v životě může potkat spousta trápení. Ale s pomocí víry a dobrých lidí se jim dá čelit. Když o lidech, kteří jsou nějakým způsobem jiní, s dětmi nemluvíme, ochuzujeme je o příběhy, které jim třeba někdy v budoucnu pomohou.

V dnešním světě se vesměs všechny z nás snaží si mateřství, jakožto zlomový bod naší existence, nějakým způsobem naplánovat. 

"Musím si být jistá, že je to ten pravý, musím vystudovat vysokou školu, musím si upevnit pozici v zaměstnání, musím si naspořit nějaké peníze, musím si sehnat vetší bydlení a možná i auto. Nejsem na děti ještě moc mladá? Připadám si sama jako ještě dítě..."

Myslím si, že většina žen takhle nějak uvažuje. A těm, které to neřeší nebo se jim ta životní událost přihodí neplánovaně, tak těm lze i trochu závidět. 

Nebudu si tady mezi námi maminkami hrát na to, jak od prvního okamžiku, co jsem porodila svou dceru, je vše pohádkové a já mám vše, co jsem chtěla a nic mě netrápí. To se asi povídá jen na kamery, do diktafonů novinářů a bezdětným kamarádkám. 

Ty začátky jsou totiž, nechci říct vyloženě kruté nebo težké, ale prostě je to velká výzva. Máme už u sebe ten poklad, na který jsme se tolik těšily, ale najednou ten nával emocí, ta zodpovědnost za nový život nás může občas trochu "přidusit".

Jsem typický ráček, ochraňující teplo rodinného krbu, pro kterého je rodina středobod vesmíru. Možná i proto jsem už téměř 11 let ve vztahu s mojí první láskou a za chvíli to bude i rok, co jsme manželé.

1. Celé těhotenství jsem měla bez vážných problémů, kromě šíleného pálení žáhy, bolesti zad,hlavy, migrény, únavy... Prostě mě doprovázeli jen klasické "obtíže" 😊 

Nikdy jsem nevěřila, já je jeden měsíc dlouhý, když čekáte na to největší štěstí na světě (poslední měsíc do porodu, byl jako rok, jeden den mi přišel jako týden..)

Konečně 2.4.2017 jsme měli první termín porodu,ale nic nenaznačovalo tomu, že by se tě naší holčičce chtělo ven..

4.4. další TP, stále nic... Poslední termín jsme měli 9.4.... A co myslíte? Stále nic 😁😁 měla jsem pocit, že budu těhotná snad už na vždy.! Ale tyhle pocity určitě doprovází mnoha žen.

14.4. jsem šla na kontrolu do nemocnice - ozvy. Ty byli v pořádku, ale protože jsem byla už ve 41+5tt, rozhodli se mě hospitalizovat. 

Dali mě na pokoj, já se "uvelebila" a za 5 minut pro mě přišla sestra, že jdeme natočit další ozvy... Ty už tak v pořádku nebyli, maličká měla rychlý tep... Musím ještě podotknout, že partner byl celou dobu se mnou. 

Rozhodla jsem se, že i ten třetí porod si musím uchovat i jinde než jen v paměti, ačkoliv musím říct, že na tenhle úžasný zážitek určitě nikdy nezapomenu.

Třetí miminko jsme už neplánovali, nicméně syn tehdy necelého 1,5 roku starý se částečně odstavil od kojení a došla první menstruace. Já zapojená již zpět do pracovního procesu a v období zkouškovém 1. ročníku na VŠ, do které jsem se vrhla, jsem si prostě nestihla dojít k lékaři pro nějakou antikoncepci, no a protože jsme na 1. dceru čekali víc než 2 roky a otěhotněla jsem až po Clostilbegytu a na syna jsme čekali také více jak rok, tak jsem si říkala, že se to nezblázní, když tam dojdu až po opadnutí pracovního a zkouškového šílenství. Pro jistotu si spočítám zhruba plodné dny a pak i ta frekvence poslední dobou, kdy jsem byla pořád unavená, byla skoro žádná, než nějaká.

No dodělala jsem, co jsem potřebovala, jen jedna zkouška se nepovedla, sex byl za ten měsíc asi jen jednou, mimo propočtené plodné dny, tak jsme odjeli s rodinou na dovolenou. Tam jsem vzala i mého tatínka (našeho hlídacího dědečka), který byl poprvé u moře a na trajektu měl až slzy v očích a já dojatá věděla, že to byl super plán, udělat mu takto radost. Přežili jsme i to, že se nám na Brači porouchalo auto – startér a cestu zpátky na trajektu strávil manžel v horku v nastartovaném autě a čekal, kdy na něj přijdou, že to musí vypnout a že jim teda bude vysvětlovat, že nás budou muset z trajektu vytlačit.

Nezapomenu ani na roztlačování v 33 stupních na Chorvatské benzínce, kdy už jsme se blížili na nájezd na dálnici a auto ne a ne chytnout a ani na hocha na benzínce v Čechách, který nás nechal tankovat nastartované auto. Asi už jsme takhle v jednu ráno vypadali dost zoufale. Tahle super dovolená skončila a menstruace nikde a k tomu všemu se mi zvedl žaludek při žehlení. Chvíli jsem přemýšlela nad tím, jestli to není z toho žehlení (nesnáším ho a skoro nežehlíme), ale pak jsem šla štrachat do lékárničky, kde byl ještě jeden test více jak 2 roky starý, myslím, že i prošlý, z dob testování těhotenství syna. A vykoukly na mě hned 2 čárky. Manžel na zahradě a já na něj volám, že se mi zvedl žaludek ze žehlení a ať jde okamžitě domů, že pro něj mám novinku. Byl v šoku, ale usmíval se, já se teda nesmála. Trvalo mi snad měsíc, než jsem se konečně začala těšit, třetí miminko jsem fakt neplánovala, chodila jsem na poloviční úvazek do práce, k tomu doma pracovala trošku jako OSVČ a ještě v prváku na VŠ, ale nikdy bych miminko nedala pryč, to jsem věděla ihned.

Těhotenství nebylo úplně ukázkové, jako obvykle vysoký krevní tlak u lékaře, ale ten už byl zvyklý. Mám syndrom bílého pláště, takže selfmonitoring tlaku doma, který byl naštěstí vždy v pořádku. Těhotenská cukrovka hned od začátku, takže diabetologická poradna a dieta (občas jsem jí porušila, nedalo se to), nakonec jsem ale skončila i na inzulínu 12 jednotkách na noc, protože ranní hodnoty byly vždy horší. A pak jsem ještě zjistila, že můj lékař, který rodil obě moje děti, už neslouží v Mladoboleslavské porodnici a tak už si ho k porodu nedomluvím a odeslal mě tedy v 36 tt do porodnice, zůstala jsem už ale věrná Mladé Boleslavi.

Tam každá kontrola stres, kvůli tlaku, kdy mi nevěřili, že ho mám doma ukázkový a několikrát mě poslali na porodní sál, uklidnit se a že mi tam tlak přeměří, vždy se to ale povedlo, tak mě pustili domů. Termín porodu jsem měla 11.4.2017 a přenášet mě prý rozhodně nenechají, právě kvůli cukrovce. Bohužel ještě v 38tt měla ta naše holčička ještě nestabilní polohu a během ultrazvuku se stihla z konce pánevního přetočit do polohy příčné a já si tak ke všemu přidala ještě obavu z toho, že visí ve vzduchu i císařský řez. No nedala jsem se a věřila jí, že se ještě umoudří a že dopadne vše přesně tak, jak jsem si naplánovala. A to, že vydržím určitě do 8.4. – nejstarší dcera měla ještě zápisy do 1. třídy do školy a u těch jsem nesměla chybět, že stihnu ještě jednu zkoušku v předtermínu a že budeme rodit normálně a žádný císařský řez. No povedlo se, ani do 11.4.2017 se nic nedělo, naštěstí se tedy otočila do správné pozice a už tak zůstala, takže jsem 12.4.2017 nastoupila do porodnice k plánovanému vyvolávanému porodu.

Některé dny se cítím jako Superžena.

Vyřeším všechny problémy, které se mi nashromáždily v práci. Když mám přes oběd volno, protože dítě spí, dokážu napsat článek. Uvařím. Hraju si s Filipem bez toho, abych byla netrpělivá. Zeptám se Emči, jak se má a jak bylo v práci a opravdu poslouchám, co mi povídá. Dokážu přečíst několik kapitol z knížky předtím, než se v deset večer dostanu do postele. A mám ze sebe skvělý pocit.

Bohužel většina mých dní spadá do smyčky co- ještě- musím- udělat dnů. A není to proto, že bych si na sebe kladla příliš mnoho věcí, nebo se zahltila zbytečnými úkoly. Jsem prostě matka na plný úvazek, manželka na plný úvazek, zaměstnanec na plný úvazek, blogerka na částečný úvazek, čtenářka na částečný úvazek, uklízečka na částečný úvazek a taky sběračka hraček po celém bytě na částečný úvazek.

"Je to jenom rušný den a velmi únavná fáze mého života, která jednou přejde" říkám si.

A když jsou dobré dny, tak tomu i věřím.

V těch špatných si zalezu večer do postele, přehodím si přes hlavu peřinu a roním hořké slzy.