Na začátek vím, že se opakuji, ale opět moc děkuji za Vaši přízeň a pozitivní reakce a ano...opravdu jsem to nečekala 🙂

   Hned na začátek musím podotknout, že opravdu nechápu koho napadla taková kravina, aby celodenní pocit na zvracení nazval ,,ranní nevolnost´´.... ?!? Omlouvám se všem pánům, ale tuhle blbost musel vymyslet chlap  😀

   Tahle obtíž provázející  obvykle časné těhotenství je velmi častá a v různé míře se s ní setká snad každá těhotná (dámy vy co jste šťastné výjimky, tak čtěte dál, ať nás můžete alespoň politovat🙂 ) . Obvykle  je to otázka prvního trimestru a do cca 16. týdne obtíže vymizí...bohužel jsou i výjimky. 

   Nejedná se ale jen o ranní zvracení...velmi často totiž ke zvracení vůbec nedojde a je pouze jen ten nepříjemný pocit na zvracení, kdy se neustále cítíte jako byste v další vteřině zvracet měla, ale nezvracíte a když to trvá celý den nebo vás to budí v noci, tak je to dost nepříjemné....odborně tomu říkáme nauzea. No a tahle nauzea je dost na prd, protože se s ní dost těžko něco dělá....navíc vás nějak neohrožuje, takže když si postesknete u vašeho lékaře, tak se pravděpodobně dozvíte něco v tom smyslu, že to k těhotenství patří a časem se to určitě zlepší. Což není moc povzbuzující...

   Jinak pokud se přidává i časté zvracení, jedná se o hyperemesis gravidarum, což už je klinická diagnoza, která vás může i na pár dní uložit na nemocniční lůžkou k infůzní terapii z důvodu rizika dehydratace....

   Tak a teď moje osobní zkušenost...samozřejmě že mě to neminulo 😀 Asi tak od 7. týdne mě okolo páté hodiny ranní budil pocit na zvracení. Na začátku jsem vždycky běžela rychle na záchod a ....a nic....prostě žádná akce, takže jsem si po pár dnech řekla že tedy hyperemeza nebude a už jsem tolik nespěchala 😀 Co byl kámen úrazu, to bylo čištění zubů....to byl impuls pro můj žaludek, aby akci dotáhl do konce...a ne opravdu jsem si kartáčkem čistila jen zuby a ne mandle... No jo ale kdo by chtěl jít do práce s nevyčištěnými zuby že ? A navíc kdo by chtěl jít ke zvracejícímu lékaři, který si nečistí zuby? Nakonec jsem vymyslela, že si dám ráno vlažný čaj (vždycky buď mátový nebo slabý zázvorový) a to mi opravdu moc pomohlo zklidnit žaludek...a teprve hygiena a snídaně. Vím, že se na všech webech o těhotenství zázvor moc nedoporučuje, ale já ho v malé míře pacientkám povoluji, protože to opravdu funguje a na to, aby se vám po zázvoru zvýšil natolik tlak, že byste potratila...to byste musela toho zázvoru schroupat minimálně celou plantáž. Takže za me trocha slabého vlažného zázvorového čaje třeba s troškou medu = ideální start dne pro budoucí matky s nauzeou. Taky se dají koupit zázvorové bonbony a lízátka. No a jinak moje nauze se objevovala povětšinou celý den až do 12. týdne...

Přiznám se, že za dva roky, co starší syn používal pleny, jsem si oblíbence mezi krémy na opruzeniny nenašla -- měla jsem asi tři značky, které nám oběma celkem vyhovovaly a kupovala jsem tu, která zrovna byla v akci. Sebamed jsem za celou tu dobu nevyzkoušela ani jednou -- ne z přesvědčení, spíše proto, že pravděpodobně nebyl součástí vzorků, které jsem dostala v porodnici, takže jsem se k němu nedostala. 

I proto jsem se přihlásila do testování a byla ráda, když jsem byla vybrána, abych krém tři týdny testovala. Testování probíhalo s následujícími figuranty: Honzík (2 roky) a Alan (3 týdny):

Ani jeden z kluků nepatří do rizikové opruzeninové skupiny. Honzík je už několik měsíců bez plen a Alánek většinu dne v látkových plenách, ani u jednoho nepoužíváme vlhčené ubrousky. Nicméně, dalo by se říct, že jako na zavolanou se Honzík zrovna v době testování značně oprudil, takže mohl být do testovací skupiny zařazen také 🙂

Po třech týdnech testování mohu vyzdvihnout následující pozitiva krému: 

1. Krásně voní -- se zcela čistým svědomím mohu prohlásit, že ze všech krémů na opruzeniny, které jsem kdy používala, Sebamed rozhodně voní nejpříjemněji -- je to velmi jemná pudrová vůně.

2. Má výbornou konzistenci -- díky obsahu pudru (zde drobná výtka, na tubě ani na stránkách Sebapharmy se mi nepodařilo dohledat přesné složení krému) je krém poměrně suchý, výborně se nanáší, stačí pouze tenká vrstva, takže i 100 ml tuba dlouho vydrží.

   Jsem lékařka, obor Gynekologie a porodnictví. Vždycky jsem byla k těhotným pacientkám maximálně empatická a snažila jsem se vžívat do jejich stesků a obav....ale až potom co jsem si tu devítiměsíční adrenalinovou jízdu na horské dráze zažila na vlastní kůži, tak teprve můžu  na 100% říct, že opravdu vím, jak se mé těhotné pacientky popř. čerstvé maminky cítí.  A tak když se na to koukám zpětně, říkám si, že spousta věcí, které my gynekologové děláme a říkáme ,může nastávajícím maminkám připadat totálně na hlavu. No a proto jsem se rozhodla začít psát tato články a postupně v nich rozebrat - konfrontovat - pohled těhotné a pohled lékaře v kontextu ,, Dopoučených postupů v managmentu fyziologického těhotenství´´.

   První část jsem tématicky ,,Dvě čárky ´´.

Milé dámy jistě se většině z vás stala modelová situace....přijdu ke svému gynekologovi s větou ,,pane doktore já jsem asi těhotná, mám dvě čárky na těhotenském testu´´ a pan doktor se zatváří jako byste mu vnucovala, že před amulancí přistála kosmická loď a zeptá se jak dlouho se vám zpozdila menstruace a když mu hrdě odpovíte, že už o celé 2 dny, tak si můžete být jistá, že ten pohled znamená, že by vás chtěl do té kosmické lodi posadit 😀 Určitě vám řekne, že je to moc brzy a na ultrazvuku stejně nebude nic vidět - a světě div se opravdu nic vidět nebude - jen vysoká sliznice....vy se ještě zeptáte jestli by vám neměl nabrat krev....a on buď rezignuje a do té ruky vás teda nechá bodnout, aby vám druhý den zopakoval to, co řekl těhotenský test, nebo vám řekne, že to opravdu nemá význam a pozve si vás za týden na kontrolu.....

   Tak a teď ten pohled z druhé strany 🙂 Jako správný gynekolog jsem samozřejmě nečekala týden a těhotenský test jsem si udělala - světe div se - už 2. den zpožděné menstruace...ty 2 čárky mě tak vyvedly z míry, že jsem je pro jistotu vyfotila a poslala kamarádce jestli to taky vidí (kamarádka není lékařka a shodou okolností je i moje pacientka)...ten záchvat smíchu, který se ozval z telefonu, když mi vzápětí volala si budu pamatovat už celý život 😀 Takže jsem měla potvrzeno, že těhotenský test je pozitivní .... no a co jsem neudělala...hned druhý den v práci jsem samozřejmě poprosila kolegyni, aby mi udělala ultrazvuk....kdybych náhodou byla zázračná výjimka a na ultrazvuku bylo něco jiného než ona vysoká sliznice........a světe div se kolegyně mi řekla, že.....tam mám vysokou sliznici 😀  Inu řekla jsem si, že už se budu dál řídit jen svým lékařským rozumem (naivka) a počkám si ten týden.... 

Ale no pro jistotu jsem si tu krev nabrala....nezjistila jsem opravdu nic jiného než mi řekl těhotenský test....opravdu mám pozitivní hCG a modřinu na ruce....super 😀

   Po týdnu už byla na ultrazvuku typická dutinka - určitě od nás uslyšíte slovo kavitace....a mě se ulevilo...není to mimoděložní uf...

V první řadě bych za možnost testování krémíku chtěla moc poděkovat. Zatím jsem neměla to štěstí něco testovat a proto jsem byla velmi mile překvapena, když jsem obdržela zprávu, že jsme byli vybraní k testování. 

V pátek 29.7.2016 jsme obdrželi balíček. Jelikož můj nyní  2 letý  syn měl kolem roka problémy s atopickým ekzemem,tak jsme se na tuto možnost připravovali  i dcerky, ta se narodila 20.7. A to sekcí, uz v porodnici ji dělali  odběry kvůli vyrážce na nožičce, se kterou se narodila. Dopředu  jsme nekupovali žádnou kosmetiku. Dcera měla po narození hodne zarudlý zadecek a oblast kolem genitalií. Jelikož jsme krém seba med obdrželi  krátce  po propuštění  z porodnice,zacli jsme rovnou s ním.  

Hned po otevření me překvapila jemná a příjemná vůně krému. Krém jsem používala v tenké vrstvě. Již pro dalším přebaleni bylo vidět zlepšení. Po 2 dnech uz po tarudnuti nebyly ani stopy. Ale dáváme i preventivně při každém přebaleni. Během 2. týdne testování  se dceři  na nožičce objevila vyrážka, kterou měla po narození, zkusila jsem nožičku namazat krémem seba med a po 2. namazání nylo po vyrážce a zatím  se nevrátila.

V těchto vedrech jsme krém vyzkoušeli  i na synovi, který je již mimo věkovou  kategorii ale samozřejmě zabral hned na jedno namazání a žádná reakce.

I přesto te je krému pouze 100 ml myslím, že vydrží dlouho, je ho potřeba  opravdu malinko.

Za další  plus považuji voděodolnost krému, na kterou jsem narazila při mytí rukou 😉. 

Život ženy je občas boj. Zvládla jste zabavit hyperaktivní dítě, odpovědět na jeho zvídavé otázky, muže jste umlčela teplou večeří a už to vypadá, že jsou všechny nástrahy překonány.

Ale chyba lávky! Nakonec totiž zjistíte, že jste sama sobě tím největším nepřítelem a život si ztěžujete hlavně jen vy sama.

1. Lepší než jar!

To je tak, když si dáte sirup a jar vedle sebe. Pak jednoho krásného dne jdete mýt nádobí a asi 10 minut se pořád divíte, proč je pořád to nádobí ulepené, neustále dáváte "jar" na houbičku a stále myjete a myjete, dokud nezjistíte, že si tam celou dobu dáváte sirup. Oooo, Ivi, dej si facku a vzpamatuj se. 

(iww9)

2. Domácí buchta

Ahoj, zdravím všechny uživatelky modrého koníka,

od dnešního dne jsem nová ambasadorka firmy Vileda, zde na modrém koníkovi. Dovolte mi, abych se Vám představila.

Jmenuji se Iva, letos mi bude 30 let. Zatím jsem bezdětná, ale termín porodu mám příští rok v únoru. Jsem dva roky vdaná, s manželem jsme spolu 11 let. Po základní škole jsem se rozhodla pro obchodní akademii, pak VŠ v oboru právní administrativa v podnikatelské sféře. Nyní již 8 let pracuji v oboru všeobecná účetní. Práce mě velmi baví, naplňuje a troufám si říct, že za ty roky už mám slušnou praxi. Okolí mě vnímá jako hodné, milé, usměvavé a ochotné děvče. Manžel zase říká, že jsem velmi upovídaná a hodně aktivní. Doufám, že i na Vás, zde na modrém koníkovi, budu takto působit.

Nikdy jsem se o projekt, modrý koník hledá ambasadorku, nezajímala. Asi proto, že to nebyly témata vhodná pro mě. Až u firmy Vileda jsem udělala výjimku a žádost poslala. Miluji úklid, je to moje forma relaxu a pohody. Uklízím každý den a ano, troufám si říct, že jsme doma nikdy neměli nepořádek. Manžel občas říká, že jsem blázínek, který pořád lítá s hadrem v ruce.

Ráda bych Vás všechny naučila mít úklid ráda právě s firmou Vileda. Jejich výrobky Vám usnadní úklid a zároveň čas strávený uklízením zkrátí. Pojďme společně zasvětit do úklidu i naše drahé polovičky. Třeba právě s výrobky Vileda začnou mít úklid rádi.

Kdykoliv se na mě obratťe. Každý den tady budu pro Vás. Budeme společně soutěžit o srdíčka a věcné ceny.

Běh. Taková pitomost. Na základní škole jsem byla dobrá na krátké tratě, ale dlouhé mě naprosto děsily. Udýchaná, červená a usoplená jsem dobíhala mezi posledníma a modlila se, abych po cestě z těláku nepotkala svého idola a neviděl mě “takhle”...

Kdo může běhat dobrovolně? Co je to za blázny? Taková ztráta času! Akorát si ničí kolena. 10 km? 20 km? 40 km?

Taková sebevražda! Nebo ne?

Není to ani tak dlouho, co jsem takhle uvažovala… Nechápala jsem, jak s tím někdo může ztrácet čas. Bylo to hodně krátkozraký, já vím🙂 Tak kdy se to změnilo?

Psal se březen 2015 a já objevila FitMami. Říká vám něco bootcamp? Podle mě geniální věc - střídání běhu a základních silových cviků s vlastní vahou. Na tomhle principu jsou založené lekce pro maminky s kočárky. Klušeš s kočárem například 200 metrů, a pak se zastavíš a děláš kliky, dřepy nebo výpady. Měla jsem tehdy kolem osmdesáti pěti kilo. Myslím si, že tohle byla pro mě ideální varianta. Zároveň kombinace kardia a silovýho tréninku. To bylo období, kdy mi běh už nepřišel jako takový nesmysl. Chytlo mě to a bavilo mě sledovat, jak s mi líp a líp běhá a dýchá. Na FitMami jsem chodila tři měsíce, pak Naty povyrostla a měla těžkou kočárkovou krizi. Chtěla všude lézt a chodit a nešlo s ní někde hodinu pobíhat a funět. A tak jsem zase zanevřela na běh a pokračovala ve cvičení doma.

Návrat k běhu...

Na začátek uvedu, že by mě ani ve snu nenapadlo, že nebudu moct přirozeně otěhotnět. Ještě na střední jsem se i přes braní HA bála, že budu těhotná, kdybych tenkrát tušila 😀 Po pár neúspěšných vztazích a po vyblbnutí se jsem našla toho pravého a po cca roce jsme se začali snažit o mimi. Zprva to snažení bylo o tom, že jsem vysadila HA a zkrátka jsme se nechránili, ale už jsem po pár měsících začala být nervózní. Jelikož jsem tenkrát chodila na gyndu, která byla zíroveň i carem, tak jsem to začala s dr řešit, udělal hormonální profil, ale to, že ve 23 letech jsem měla špatné amh nijak moc neřešil, stejně tak špatné hodnoty štítné žlázy a Prolaktin tam vůbec nebyl. Na co jsem se nezeptala, to jsem nevěděla, no a já nevěděla na co se mám ptát 😀 Ještě zmíním že od 19 nemám jeden vejcovod z důvodu prodělání velikého zánětu, který i přes mé prosby neřešila moje úplně první gyndařka. Tak, dr v caru mi delal cca rok ultrazvuky, zjišťoval, kdy bude ovu, naordinoval styk a vyžádal si 900,- Já naivně řešila, že takový má být postup.Po několika měsících mi už ale docházela mi trpělivost, přirozeně. Ještě stihli spermiogram a v listopadu jsme letěli do jiného caru, naštěstí cary máme ve městě dva. Pak jsem zjistila, že tehdejší dr řešil rozvod a tím pádem na pacientky zkrátka kašlal, ale to mě nezajímalo, neměla jsem už důvěru. V novém centru jsme inseminaci odmítli s tím, že jdeme rovnou do ivf. První stimulace měla být v lednu 2016, ale vyskytly se komplkace s hormonem Prolaktin, takže odklad o pár měsíců a já měla nervy a vztek, kdybych věděla, že tím to jen začíná. Taak v dubnu první ivf. Ve vzduchu plno obav plno strachu a naděje, a to všechno ale vystřídal fakt, že nereaguju správně na stimulaci lékem Puregon. Vytvářelo se mi málo folikulů až tak málo, že to chtěli stopnout, ale přišli by jsme o jeden z části hrazený pokus od pojišťovny a to jsme nechtěli, když už jsme došli až sem. Po punkci byly 4 folikuly a jen 3 vajíčka z toho 2 embrya. Cca 2 dny před transferem šok, že bohužel transfer nebude, protože se obě embrya přestala vyvíjet. Když mi asi po 5 minutách od telefonátu došlo, že to celé bylo na nic, propukla jsme v pláč, ale takovou bezmoc jsem ještě nikdy necítila, ještě teď, kyž to píšu mám nakrajíčku. Nevím jak, ale druhý den to opadlo a jako by se nic nestalo. Šli jsme do car s tím co bude dál. Dle dr je další postup takový, že mi dají nejvyšší dávky hormonů. no když měla být druhá stimulace, musela se odložit o měsík kvůli cystě, nasadili mi na jeden měsíc HA jako pojistku, aby se mi cysta neudelala zase, kdyby to neudělali a já měla zase cystu, museli by jsme znova žádat o schválení léků u poj. Pojišťovna je schvaluje na 3 měsíce, pokud se nevyzvednou musí se žádat znova a na schálení mají cca 30 dní. To jsme si dovolit nemohly celé by se to rapidně oddálilo. Nakonec cysta zmizela a my mohli začít druhý pokus. Píchala jsem si kolem 300 jednotek Gonalu a dalších preparátů. Během druhé stimulace se mi honilo hlavou, jak asi budu reagovat teď. Reakce byla lepší, ale žádný zázrak, po punkci 6 folikulů a 3 vajíčka, čili stejný počet jako při prvním ivf. Propadla jsem panice. 5 dní kultivace pro mě byly peklo. Nakonec se stalo to čeho jsem se obávala nejvíce. V den transferu mi volal sám dr s tím, že ho to mrzí, ale že embrya opět nevydržela. Když jsem položila telefon zase mi cca 3 minuty trvalo, než mi to došlo. Ale když mi to došlo, bylo to hrozný, hysterický pláč, nepopsatelná bezmoc.Vyplácali jsme druhý pokus a nic z toho nebylo, úplně zbytečný. Bylo ještě ráno, leželi jsme s přítelem v posteli a přítel mě hladil věděl, že nemá nic říkat, jen mě hladil. Ten den jsem chodila jak bludná duše a byla bez nálady. Druhý den jsme se zbalili a jeli na 3 denní dovolenou jen tak a blind. No když už to pominulo a byly myšlenky na to co bude dál, zavolala jsem do caru mému dr a ten mi sdělil naše možnosti : 1) minimální stimulace- paradoxně telo může vytvořit více vajíček- pojišťovna nehradí, ale stojí to jako jedno hrazené ivf což je kolm 16 tis. Šance né o moc vyšší než byly teď s tím, že opět nemusí dojít na transfer,ale neubyde nám pokus od poj, jediné co ubude, tak 16 tis a další kus našich sil. 2) ivf s darovanými vajíčky - garance min 2 embrii v perfektnim stavu, možných transferu do dělohy. Pro nás vítězí bod číslo 2) s mými vajíčky nechci už počítat a nepočítám🙂 Vidím v darovaných výhodu, i když by mimi nemělo ze mě nic po genové stránce, oni už dnes vyberou dárkyni, tak šikovně, že mi bude potomek i podobný. Hlavně, že já ho odnosím, porodím a vychovám 🙂 Tak to beru. Nyní máme konec prázdnin a máme pauzu od všeho kolem umělého oplodnění. Pauza potrvá min do Vánoc. Během tohoto volna si necháme udělat genetiku a imunologické vyšetření po domluvvě s dr. Viděla jsem zde na koníku spoustu případů, kdy žena měla zasebou i 10 neúspěšných pokusů a nelze říci, že já se 2 neúspěšnými bych měla cítit menší trápení, každá to vnímáme jinak. Jediné co vím, že nikomu na světě, ani nejhoršímu nepříteli nepřeju, aby někdy musel řešit podobnou situaci. Jediné za co jsem vděčná, že to, že žiju v této době, kdy je možné mít dítě i jinými metodami, díky bohu za ně!! Jinak nevím. Přeji všm ženám hodně sil, pokud řeší podobný problém.

Rok 2017 v lednu mi našel car dárkyni vajíček s tím, že vše proběhne v únoru. Mezitím jsme dostali výsledky z imunologie a v krvi mám zvýšené NK buňky, což jsou buňky které vypuzují vše cizí z těla, tedy embrya. Takže mi byly předepsány nitrožilně intralipidové infuze. První týden před ET druhá týden po a posledni týden po pozitivním tt. No a teď k únoru, první infuze byla za mnou vse jsme zaplatili, dárkyni odebrali vajíčka a druhý den na Valentýna mi volala dr, ze má špatnou zprávu. Z 28 odebraných folikulů nebylo ani jedno vajíčko. Takže mi najdou novou dárkyni, a taky že našli, asi za hodinu mi volali, že už jí maji a odsouvá se to celé na březen 2017. ET je naplánovaný na 11.3 nebo 11.3 tak uvidíme, jam se to bude vyvíjet. No a vyvynulo se to tak, že se nám 8.11.2017 narodil krásný synáček, náš andílek z nebes Samuel. Narodil se o 3 týdny dřív, kvůli mému vysokému tlaku. Takže ono to nakoc všechno vyšlo, podařilo se to, i když jsem už kolikrát ani nefoufala. Teď na to všechno koukám tak, že to tak mělo být, i když v tu danou chvilku mi to tak absolutně nepřišlo. V tomto případě sedí rčení: Trpělivost, přináší růže (andílky, miminka)

Když jsem byla malá, chtěla jsem alespoň deset dětí. Po prvním porodu jsem si tento sen rozmyslela a slevila na dvě, maximálně na tři děti. Můj první porod byl trochu komplikovaný, ale ráda bych se s vámi podělila i o ten druhý.

Já a můj přítel jsme spolu 3 roky. Když jsme si po čase řekli, že bychom chtěli miminko, zadařilo se. Sice trochu dřív než jsme plánovali, ale co? Dítě se nikdy na 100 % naplánovat nedá. Jednoho chlapečka mám z prvního manželství a na cestě byl druhý s nynějším partnerem.
Přítel se živí jako řidič kamionu, tak bývá dost málo doma. Ale že mělo na svět přijít to naše stvoření, vzal si na 14 dní dovolenou, aby asistoval u porodu a pomohl mi první týden doma. No jo, ale naplánujte si porod tak, aby to vyhovovalo chlapovi v práci.
Termín jsme měli 9. února, ale malému se chtělo na svět až 11. února. No co, 2 dny navíc nevadí 🙂
Ten den byl čtvrtek a šla jsem vyzvednout prvorozeného cvrčka do školy s tím, že půjdeme na návštěvu k babičce na rodinnou schůzi. Všechno probíhalo v pořádku, až na mé bolesti do břicha. No co, poslíčci si říkám. U našich sedíme u stolu a žvaníme. Když tu najednou ta bolest začíná sílit. Podle ségry se prý tvářím nakvašeně, co že se děje. Říkám, že se nic neděje, že je všechno v pohodě. Ale bříško stále bolelo víc a víc. Nato za mnou přijde mamka a povídá: „Hele asi je to tady, zavolej raději Leošovi, že asi pojedete do porodnice ať se radši připraví. Chlapi pak zbytečně vyvádí.“ Raději jsem mu zavolala a on, že jo v pohodě. Jelikož břicho bolelo víc a víc, odjela jsem domů a dítě moje si raději nechala moje mamka.

Doma na mě vyvalil oči: „Tak co tak co?“ Povídám mu, že ještě počkáme, že voda neodtekla a že to můžou být poslíčci, protože mě břicho bolí v nepravidelných intervalech. Prý dobrá, ale kdyby něco tak mám říct a pojedeme. Těšila jsem se jak se podívám na další díl Ulice. Jenže bolesti stále sílily a já už jsem byla rozhodnutá, že do porodnice pojedeme. Tak jsme nasedli do auta. Přítel, asi jak byl vyklepaný, jel jako začátečník. Div ze mě mimčo nevypadlo cestou.  Naštěstí byla od našeho domu porodnice kousek, za 2 minuty jsme byli na místě.
V porodnici se nás ujala ne moc příjemná PA. Převlékla jsem se do košile a šla na monitor. PA si stále sahala, jak moc se otevíráme. Stylem, že bych ji nejraději kopla, protože to dost bolelo. No, byla jsem otevřená na 2 cm, doktor mě prohlédl a řekl, že do půlnoci určitě porodím. Bylo něco po sedmé hodině večerní, tak jsem byla docela ráda, že by to mohlo jít tak rychle.
Odvedli nás na čekanky, kde mi začaly ukrutné bolesti, stahy. Jak byly stahy velké o to rychleji jsem se otevírala. Na čekankách jsme proto byli asi jen hodinu. Dala jsem si teplou sprchu a převedli nás na porodní sál. V tu chvíli nikde nikdo. Doktor, PA nikde! Bylo tam tak nepříjemné ticho. Přítel mě celou dobu držel za ruku, ale z jeho vyděšeného výrazu jsem viděla, že neví co má dělat, jak mi může pomoci. Pro mě bylo nejdůležitější, že tam byl se mnou a že mě držel za ruku, protože ty porodní bolesti byly opravdu silné. To jsem nezažila ani u prvního miminka.
Stále nikde nikdo a přítel najednou se začal tvářit dost divně. Ptám se mu co mu je. A on, že potřebuje hrozně na velkou a neví kam má jít. Na porodním sále byl záchod, ale tam že prý nejde, že by jsme se tam všichni udusili. Nakonec musel jít mimo oddělení a já tam zůstala sama se svými ohromnými bolestmi a naším miminkem úplně sama. Říkala jsem si jak je ten malý brouček statečný. Jak to určitě všechno zvládá. Byla jsem tam sama asi 10 minut. Snad nejdelších 10 minut v mém životě. Pak dorazil přítel. To byla úleva, že tam nejsem sama. Ale stále nikde nikdo? Bylo nám to divné, tak se přítel šel shánět po PA. Ta po chvíli přišla, sáhla si jak jsme daleko a prý na 8 cm. Panejo, takhle rychle se otevírám? Vždyť jsme v sedm přijeli a je devět hodin večer. To jde dost rychle. Ale bolestmi jsem byla dost vysílená. Epidural jsem odmítala. Nechci ho. Zvládnu to bez něj.
Bylo asi deset hodin večer a já už cítila, že potřebuju tlačit. Musím. Přítel došel pro PA a ona no že jo, že je to tady a že jde volat doktora. Doktor dorazil a my šli na věc. Tlačila jsem tlačila ze všech sil, kontrakce přicházely a já tlačila. Najednou doktor na mě, že musím zatlačit znovu, že malý má kolem krku omotanou pupeční šňůru. Síly mi ubývaly, ale zkusila jsem to a najednou úleva. Náš malý Míša je tu konečně s námi. Hned mi ho dali do náručí a já nedokážu popsat ten pocit nové síly a štěstí. Takový nával emocí, že jsem myslela, že se mi štěstím rozskočí srdíčko. Byl tak krásný a tak sladký. Přítel mě držel v ohromném objetí a viděla jsem, jak mu po tvářích tečou slzy. Poprvé v životě jsem u něj viděla slzy. Bylo to tak úžasné. Míšu odnesla dětská sestřička umýt a mezitím mi doktor povídá, že jsem ztratila hodně krve a že mi musí ještě vyčistit dělohu. Přítele poslali pryč a najednou bylo kolem mě asi 10 lidí. Kde se tu vzali? Kde byli všichni? Anesteziolog mě na malou chvíli uspal. Poslední si pamatuju tak počítám od deseti k jedné, dávají mi dýchací masku a pak nic.
Probudí mě až polibky mého přítele, který držel Míšu v náručí. Nádherné probuzení 🙂 bohužel jsem po té narkóze byla tak zblblá, že jsem se ho asi 5x ptala, kde je Míša.

Byl tam s námi a koukal se na nás. Nádherný pocit štěstí.

Za chvilku přišla hrozně milá dětská sestřička a že zkusíme nakojit. Míša se hned poprvé přisál a baštil. Byla jsem na něj tak moc pyšná jak je šikovný. Měla jsem síly na rozdávání.

Oba moji synové jsou ty největší lásky na světě. Až budu mít chvilku, napíšu i svůj první porod. Ten druhý mám ještě celkem v živé paměti. Jsou to moji kluci <3

Ahojte, dámy,

dnes bych vám velmi rád představil novou Ambasadorku Viledy, Ivu. Znáte ji pod nickem @ivakalinova 🙂 

Michaela - @rybkamyska - už vůbec nestíhala a dohodli jsme se, že ukončíme spolupráci. Chci každopádně Michaele poděkovat za odvedenou práci a za to, že jsem díky ní poznal Viledu.

Potkal jsem se s Ivou v pátek minulého týdne a můžu vám říct, že se máte na co těšit. Soutěže, fotky, tipy, různé aktivity.. Iva vás bude umět zaujmout a pobavit. S tím počítejte 🙂

Zvu vás do jejího blogu a také i do oficiální skupiny Vileda.

Váš Vivi

Na začátek chci říct, že nejsem žádný specialista na gastronomii ani hubnutí. Ano podařilo se mi shodit s pěti dětmi 30 kg, ale čerpala jsem od daleko kvalifikovanějších lidí kolem sebe.

Protože ale vím, jak je těžké zdravě jíst, cvičit a do toho se starat o domácnost i děti, dala jsem dohromady pár tipů, které mě pomohly a třeba pomohou i Vám. Když budete chtít, obraťte se na mě, ráda Vám poradím, když budu vědět 🙂

PRAVIDLO Č. 1 - Každý den je nová šance a příležitost a pokud to minulý den nevyšlo, nedávejte si to za vinnu. Poučte se z toho, a druhý den začněte nanovo. 😉

PRAVIDLO Č. 2- Není nutné vyházet hned všechno "špatné jídlo" z domácnosti a nahradit ho salátem a vodou, i malé změny vedou k velkým výsledkům. 🙂

PRAVIDLO Č. 3-  Vyměňte ve většině případů máslo za gervais nebo lučinu, je to nejen zdravější, ale i chutnější. A můžete si ho dát více, než třeba ramy 😉

PRAVIDLO Č. 4 - Dejte si na talíř vždy jen jeden kousek pečiva (kaiserku, housku, plátek chleba atd.) doplňte ji šunkou a zeleninou. Ta Vás zasytí a zároveň sníží počet kalorií. 🙂

Dnes udělám jedno přiznání, ale nepřiznávám se Vám,  ale spíš sama sobě nebo ještě lépe, své druhé, lepší stránce.

JÁ A MOJE ALTER EGO

Ano věřím, že každý z nás máme v sobě dvě osobnosti. Jednu tu dobrou, realistickou, analytickou, která by nikdy nesedla za volat s hladinkou a druhou polovinu, která selhává a dělá špatná rozhodnutí. Také věřím, že v každé situaci se lze rozhodnout jinak a s jiným výsledkem. Že když si doma zapomenu deštník a musím se po něj vrátit a proto mi ujede autobus a v závěru potkám milého, příjemného člověka, mělo to tak být.

Ale k čemu se přiznávám? Přiznávám se k tomu, že jsem se k sobě chovala hrozně, nevážila si sama sebe a dělala si špatné věci. Roky jsem hladověla a sváděla to na nedostatek času. Na děti, povinnosti, peníze, všechno, jen ne na sebe.

Sama sebe řadím do labilní skupiny lidí, která ve stresové situaci prostě kolabuje a selhává. Když mi zemřela babička, několik dní jsem jen hleděla z okna a nepromluvila ani slovo. Cítila jsem v sobě tak velký žal, že jsem ho nedokázala ani popsat.

A když jsem v pubertě dospívala, neměla jsem moc dobré vztahy se svou matkou, která se nikdy dvakrát nezdráhala říct krutou pravdu naplno a tím ranit ještě hlouběji mé sebevědomí.

Když mi bylo 16náct měla jsem plány, jak odjedu do Anglie, budu studovat přinejmenší na Oxfordu a pak udělám velkou kariéru v cizině. Život to měl v úmyslu úplně jinak a tak jsem se úderem svých 20-tých narozenin vdala a rok po té, zjistila, že čekám první dítě.

Ano mohla jsem být něco jiného, slavná spisovatelka, která pořádá autogramiády pro statisíce fanoušků. Taky jsem mohla být Hollywoodská herečka vydělávající miliony dolarů a velkolepě se potápět na Titanicu s Leonardem Dicapriem, zatímco bychom sdíleli vášnivé, intimní okamžiky a obtiskovávaly své ruce na zamlžená skla v upoceném autě. Mohla jsem být supermodelka a předvádět za horentní sumy luxusní prádlo a v zákulisí se cpát jen salátem, abych se do velikostí -2 vešla.

Stejně tak jsem mohla odjet do Afriky a nahánět lovce slonů a pak je veřejně pranýřovat. Kdybych byla neztloustla, mohla jsem třeba reprezentovat Českou republiku na Olympijských hrách ve skoku do dálky. A tak podobně. Je milion možností, co jsem mohla být, kde jsem mohla být a s kým. Jaký můj život mohl být a vsadím se, že ať by to byla jakákoliv z výše zmíněných možností, stejně bych si například v luxusním mezonetovém bytě s výhledem na Central Park stěžovala, jak to stojí za houby. Buď by mi vadilo, že nemůžu vystrčit ani hlavu na ulici, aniž bych nebyla obdařena zástupem senzacechtivých Paparazzi, kteří by lačně čekali, až zvednu ruce nad hlavu, aby vyfotili můj jeden chlup v podpaždí.

Nebo kdybych honila  lovce slonů a divoké zvěře na Safari, moje psychika, už tak dost narušená, by pravděpodobně dostávala jednu ránu za druhou a já bych každou ztrátu zvířete a každý nalezený kel obrečela.

Každý život, který jsem mohla žít, má své plusy a mínusy. Žádný není dokonalý a nepřinášel by jen potěšení. Nemůžu ale ani úplně posoudit, jaké by takové životy byly, protože já jsem si zvolila život jiný: Život Mámy.

A to mě vede k zamyšlení, proč by vlastně měl být o tolik horší, než život celebrity nebo Green peace vůdkyně. Pravda nepřivazuji se ke stromům, abych bránila jejich kácení. Ani si nelehám před kola bagrům, které se chystají srovnat se zemí prales. Proč se  ale miliony žen na světě cítí být méněcenné, jenom proto, že jsou "jen" mámy? Není to povolání, není to brané jako záslužná činnost a ani žádná z nich nedostane medaili za statečnost. A že by si to všechny zasloužily, mě nevyjímaje.