Běh. Taková pitomost. Na základní škole jsem byla dobrá na krátké tratě, ale dlouhé mě naprosto děsily. Udýchaná, červená a usoplená jsem dobíhala mezi posledníma a modlila se, abych po cestě z těláku nepotkala svého idola a neviděl mě “takhle”...

Kdo může běhat dobrovolně? Co je to za blázny? Taková ztráta času! Akorát si ničí kolena. 10 km? 20 km? 40 km?

Taková sebevražda! Nebo ne?

Není to ani tak dlouho, co jsem takhle uvažovala… Nechápala jsem, jak s tím někdo může ztrácet čas. Bylo to hodně krátkozraký, já vím🙂 Tak kdy se to změnilo?

Psal se březen 2015 a já objevila FitMami. Říká vám něco bootcamp? Podle mě geniální věc - střídání běhu a základních silových cviků s vlastní vahou. Na tomhle principu jsou založené lekce pro maminky s kočárky. Klušeš s kočárem například 200 metrů, a pak se zastavíš a děláš kliky, dřepy nebo výpady. Měla jsem tehdy kolem osmdesáti pěti kilo. Myslím si, že tohle byla pro mě ideální varianta. Zároveň kombinace kardia a silovýho tréninku. To bylo období, kdy mi běh už nepřišel jako takový nesmysl. Chytlo mě to a bavilo mě sledovat, jak s mi líp a líp běhá a dýchá. Na FitMami jsem chodila tři měsíce, pak Naty povyrostla a měla těžkou kočárkovou krizi. Chtěla všude lézt a chodit a nešlo s ní někde hodinu pobíhat a funět. A tak jsem zase zanevřela na běh a pokračovala ve cvičení doma.

Návrat k běhu...

Na začátek uvedu, že by mě ani ve snu nenapadlo, že nebudu moct přirozeně otěhotnět. Ještě na střední jsem se i přes braní HA bála, že budu těhotná, kdybych tenkrát tušila 😀 Po pár neúspěšných vztazích a po vyblbnutí se jsem našla toho pravého a po cca roce jsme se začali snažit o mimi. Zprva to snažení bylo o tom, že jsem vysadila HA a zkrátka jsme se nechránili, ale už jsem po pár měsících začala být nervózní. Jelikož jsem tenkrát chodila na gyndu, která byla zíroveň i carem, tak jsem to začala s dr řešit, udělal hormonální profil, ale to, že ve 23 letech jsem měla špatné amh nijak moc neřešil, stejně tak špatné hodnoty štítné žlázy a Prolaktin tam vůbec nebyl. Na co jsem se nezeptala, to jsem nevěděla, no a já nevěděla na co se mám ptát 😀 Ještě zmíním že od 19 nemám jeden vejcovod z důvodu prodělání velikého zánětu, který i přes mé prosby neřešila moje úplně první gyndařka. Tak, dr v caru mi delal cca rok ultrazvuky, zjišťoval, kdy bude ovu, naordinoval styk a vyžádal si 900,- Já naivně řešila, že takový má být postup.Po několika měsících mi už ale docházela mi trpělivost, přirozeně. Ještě stihli spermiogram a v listopadu jsme letěli do jiného caru, naštěstí cary máme ve městě dva. Pak jsem zjistila, že tehdejší dr řešil rozvod a tím pádem na pacientky zkrátka kašlal, ale to mě nezajímalo, neměla jsem už důvěru. V novém centru jsme inseminaci odmítli s tím, že jdeme rovnou do ivf. První stimulace měla být v lednu 2016, ale vyskytly se komplkace s hormonem Prolaktin, takže odklad o pár měsíců a já měla nervy a vztek, kdybych věděla, že tím to jen začíná. Taak v dubnu první ivf. Ve vzduchu plno obav plno strachu a naděje, a to všechno ale vystřídal fakt, že nereaguju správně na stimulaci lékem Puregon. Vytvářelo se mi málo folikulů až tak málo, že to chtěli stopnout, ale přišli by jsme o jeden z části hrazený pokus od pojišťovny a to jsme nechtěli, když už jsme došli až sem. Po punkci byly 4 folikuly a jen 3 vajíčka z toho 2 embrya. Cca 2 dny před transferem šok, že bohužel transfer nebude, protože se obě embrya přestala vyvíjet. Když mi asi po 5 minutách od telefonátu došlo, že to celé bylo na nic, propukla jsme v pláč, ale takovou bezmoc jsem ještě nikdy necítila, ještě teď, kyž to píšu mám nakrajíčku. Nevím jak, ale druhý den to opadlo a jako by se nic nestalo. Šli jsme do car s tím co bude dál. Dle dr je další postup takový, že mi dají nejvyšší dávky hormonů. no když měla být druhá stimulace, musela se odložit o měsík kvůli cystě, nasadili mi na jeden měsíc HA jako pojistku, aby se mi cysta neudelala zase, kdyby to neudělali a já měla zase cystu, museli by jsme znova žádat o schválení léků u poj. Pojišťovna je schvaluje na 3 měsíce, pokud se nevyzvednou musí se žádat znova a na schálení mají cca 30 dní. To jsme si dovolit nemohly celé by se to rapidně oddálilo. Nakonec cysta zmizela a my mohli začít druhý pokus. Píchala jsem si kolem 300 jednotek Gonalu a dalších preparátů. Během druhé stimulace se mi honilo hlavou, jak asi budu reagovat teď. Reakce byla lepší, ale žádný zázrak, po punkci 6 folikulů a 3 vajíčka, čili stejný počet jako při prvním ivf. Propadla jsem panice. 5 dní kultivace pro mě byly peklo. Nakonec se stalo to čeho jsem se obávala nejvíce. V den transferu mi volal sám dr s tím, že ho to mrzí, ale že embrya opět nevydržela. Když jsem položila telefon zase mi cca 3 minuty trvalo, než mi to došlo. Ale když mi to došlo, bylo to hrozný, hysterický pláč, nepopsatelná bezmoc.Vyplácali jsme druhý pokus a nic z toho nebylo, úplně zbytečný. Bylo ještě ráno, leželi jsme s přítelem v posteli a přítel mě hladil věděl, že nemá nic říkat, jen mě hladil. Ten den jsem chodila jak bludná duše a byla bez nálady. Druhý den jsme se zbalili a jeli na 3 denní dovolenou jen tak a blind. No když už to pominulo a byly myšlenky na to co bude dál, zavolala jsem do caru mému dr a ten mi sdělil naše možnosti : 1) minimální stimulace- paradoxně telo může vytvořit více vajíček- pojišťovna nehradí, ale stojí to jako jedno hrazené ivf což je kolm 16 tis. Šance né o moc vyšší než byly teď s tím, že opět nemusí dojít na transfer,ale neubyde nám pokus od poj, jediné co ubude, tak 16 tis a další kus našich sil. 2) ivf s darovanými vajíčky - garance min 2 embrii v perfektnim stavu, možných transferu do dělohy. Pro nás vítězí bod číslo 2) s mými vajíčky nechci už počítat a nepočítám🙂 Vidím v darovaných výhodu, i když by mimi nemělo ze mě nic po genové stránce, oni už dnes vyberou dárkyni, tak šikovně, že mi bude potomek i podobný. Hlavně, že já ho odnosím, porodím a vychovám 🙂 Tak to beru. Nyní máme konec prázdnin a máme pauzu od všeho kolem umělého oplodnění. Pauza potrvá min do Vánoc. Během tohoto volna si necháme udělat genetiku a imunologické vyšetření po domluvvě s dr. Viděla jsem zde na koníku spoustu případů, kdy žena měla zasebou i 10 neúspěšných pokusů a nelze říci, že já se 2 neúspěšnými bych měla cítit menší trápení, každá to vnímáme jinak. Jediné co vím, že nikomu na světě, ani nejhoršímu nepříteli nepřeju, aby někdy musel řešit podobnou situaci. Jediné za co jsem vděčná, že to, že žiju v této době, kdy je možné mít dítě i jinými metodami, díky bohu za ně!! Jinak nevím. Přeji všm ženám hodně sil, pokud řeší podobný problém.

Rok 2017 v lednu mi našel car dárkyni vajíček s tím, že vše proběhne v únoru. Mezitím jsme dostali výsledky z imunologie a v krvi mám zvýšené NK buňky, což jsou buňky které vypuzují vše cizí z těla, tedy embrya. Takže mi byly předepsány nitrožilně intralipidové infuze. První týden před ET druhá týden po a posledni týden po pozitivním tt. No a teď k únoru, první infuze byla za mnou vse jsme zaplatili, dárkyni odebrali vajíčka a druhý den na Valentýna mi volala dr, ze má špatnou zprávu. Z 28 odebraných folikulů nebylo ani jedno vajíčko. Takže mi najdou novou dárkyni, a taky že našli, asi za hodinu mi volali, že už jí maji a odsouvá se to celé na březen 2017. ET je naplánovaný na 11.3 nebo 11.3 tak uvidíme, jam se to bude vyvíjet. No a vyvynulo se to tak, že se nám 8.11.2017 narodil krásný synáček, náš andílek z nebes Samuel. Narodil se o 3 týdny dřív, kvůli mému vysokému tlaku. Takže ono to nakoc všechno vyšlo, podařilo se to, i když jsem už kolikrát ani nefoufala. Teď na to všechno koukám tak, že to tak mělo být, i když v tu danou chvilku mi to tak absolutně nepřišlo. V tomto případě sedí rčení: Trpělivost, přináší růže (andílky, miminka)

Když jsem byla malá, chtěla jsem alespoň deset dětí. Po prvním porodu jsem si tento sen rozmyslela a slevila na dvě, maximálně na tři děti. Můj první porod byl trochu komplikovaný, ale ráda bych se s vámi podělila i o ten druhý.

Já a můj přítel jsme spolu 3 roky. Když jsme si po čase řekli, že bychom chtěli miminko, zadařilo se. Sice trochu dřív než jsme plánovali, ale co? Dítě se nikdy na 100 % naplánovat nedá. Jednoho chlapečka mám z prvního manželství a na cestě byl druhý s nynějším partnerem.
Přítel se živí jako řidič kamionu, tak bývá dost málo doma. Ale že mělo na svět přijít to naše stvoření, vzal si na 14 dní dovolenou, aby asistoval u porodu a pomohl mi první týden doma. No jo, ale naplánujte si porod tak, aby to vyhovovalo chlapovi v práci.
Termín jsme měli 9. února, ale malému se chtělo na svět až 11. února. No co, 2 dny navíc nevadí 🙂
Ten den byl čtvrtek a šla jsem vyzvednout prvorozeného cvrčka do školy s tím, že půjdeme na návštěvu k babičce na rodinnou schůzi. Všechno probíhalo v pořádku, až na mé bolesti do břicha. No co, poslíčci si říkám. U našich sedíme u stolu a žvaníme. Když tu najednou ta bolest začíná sílit. Podle ségry se prý tvářím nakvašeně, co že se děje. Říkám, že se nic neděje, že je všechno v pohodě. Ale bříško stále bolelo víc a víc. Nato za mnou přijde mamka a povídá: „Hele asi je to tady, zavolej raději Leošovi, že asi pojedete do porodnice ať se radši připraví. Chlapi pak zbytečně vyvádí.“ Raději jsem mu zavolala a on, že jo v pohodě. Jelikož břicho bolelo víc a víc, odjela jsem domů a dítě moje si raději nechala moje mamka.

Doma na mě vyvalil oči: „Tak co tak co?“ Povídám mu, že ještě počkáme, že voda neodtekla a že to můžou být poslíčci, protože mě břicho bolí v nepravidelných intervalech. Prý dobrá, ale kdyby něco tak mám říct a pojedeme. Těšila jsem se jak se podívám na další díl Ulice. Jenže bolesti stále sílily a já už jsem byla rozhodnutá, že do porodnice pojedeme. Tak jsme nasedli do auta. Přítel, asi jak byl vyklepaný, jel jako začátečník. Div ze mě mimčo nevypadlo cestou.  Naštěstí byla od našeho domu porodnice kousek, za 2 minuty jsme byli na místě.
V porodnici se nás ujala ne moc příjemná PA. Převlékla jsem se do košile a šla na monitor. PA si stále sahala, jak moc se otevíráme. Stylem, že bych ji nejraději kopla, protože to dost bolelo. No, byla jsem otevřená na 2 cm, doktor mě prohlédl a řekl, že do půlnoci určitě porodím. Bylo něco po sedmé hodině večerní, tak jsem byla docela ráda, že by to mohlo jít tak rychle.
Odvedli nás na čekanky, kde mi začaly ukrutné bolesti, stahy. Jak byly stahy velké o to rychleji jsem se otevírala. Na čekankách jsme proto byli asi jen hodinu. Dala jsem si teplou sprchu a převedli nás na porodní sál. V tu chvíli nikde nikdo. Doktor, PA nikde! Bylo tam tak nepříjemné ticho. Přítel mě celou dobu držel za ruku, ale z jeho vyděšeného výrazu jsem viděla, že neví co má dělat, jak mi může pomoci. Pro mě bylo nejdůležitější, že tam byl se mnou a že mě držel za ruku, protože ty porodní bolesti byly opravdu silné. To jsem nezažila ani u prvního miminka.
Stále nikde nikdo a přítel najednou se začal tvářit dost divně. Ptám se mu co mu je. A on, že potřebuje hrozně na velkou a neví kam má jít. Na porodním sále byl záchod, ale tam že prý nejde, že by jsme se tam všichni udusili. Nakonec musel jít mimo oddělení a já tam zůstala sama se svými ohromnými bolestmi a naším miminkem úplně sama. Říkala jsem si jak je ten malý brouček statečný. Jak to určitě všechno zvládá. Byla jsem tam sama asi 10 minut. Snad nejdelších 10 minut v mém životě. Pak dorazil přítel. To byla úleva, že tam nejsem sama. Ale stále nikde nikdo? Bylo nám to divné, tak se přítel šel shánět po PA. Ta po chvíli přišla, sáhla si jak jsme daleko a prý na 8 cm. Panejo, takhle rychle se otevírám? Vždyť jsme v sedm přijeli a je devět hodin večer. To jde dost rychle. Ale bolestmi jsem byla dost vysílená. Epidural jsem odmítala. Nechci ho. Zvládnu to bez něj.
Bylo asi deset hodin večer a já už cítila, že potřebuju tlačit. Musím. Přítel došel pro PA a ona no že jo, že je to tady a že jde volat doktora. Doktor dorazil a my šli na věc. Tlačila jsem tlačila ze všech sil, kontrakce přicházely a já tlačila. Najednou doktor na mě, že musím zatlačit znovu, že malý má kolem krku omotanou pupeční šňůru. Síly mi ubývaly, ale zkusila jsem to a najednou úleva. Náš malý Míša je tu konečně s námi. Hned mi ho dali do náručí a já nedokážu popsat ten pocit nové síly a štěstí. Takový nával emocí, že jsem myslela, že se mi štěstím rozskočí srdíčko. Byl tak krásný a tak sladký. Přítel mě držel v ohromném objetí a viděla jsem, jak mu po tvářích tečou slzy. Poprvé v životě jsem u něj viděla slzy. Bylo to tak úžasné. Míšu odnesla dětská sestřička umýt a mezitím mi doktor povídá, že jsem ztratila hodně krve a že mi musí ještě vyčistit dělohu. Přítele poslali pryč a najednou bylo kolem mě asi 10 lidí. Kde se tu vzali? Kde byli všichni? Anesteziolog mě na malou chvíli uspal. Poslední si pamatuju tak počítám od deseti k jedné, dávají mi dýchací masku a pak nic.
Probudí mě až polibky mého přítele, který držel Míšu v náručí. Nádherné probuzení 🙂 bohužel jsem po té narkóze byla tak zblblá, že jsem se ho asi 5x ptala, kde je Míša.

Byl tam s námi a koukal se na nás. Nádherný pocit štěstí.

Za chvilku přišla hrozně milá dětská sestřička a že zkusíme nakojit. Míša se hned poprvé přisál a baštil. Byla jsem na něj tak moc pyšná jak je šikovný. Měla jsem síly na rozdávání.

Oba moji synové jsou ty největší lásky na světě. Až budu mít chvilku, napíšu i svůj první porod. Ten druhý mám ještě celkem v živé paměti. Jsou to moji kluci <3

Ahojte, dámy,

dnes bych vám velmi rád představil novou Ambasadorku Viledy, Ivu. Znáte ji pod nickem @ivakalinova 🙂 

Michaela - @rybkamyska - už vůbec nestíhala a dohodli jsme se, že ukončíme spolupráci. Chci každopádně Michaele poděkovat za odvedenou práci a za to, že jsem díky ní poznal Viledu.

Potkal jsem se s Ivou v pátek minulého týdne a můžu vám říct, že se máte na co těšit. Soutěže, fotky, tipy, různé aktivity.. Iva vás bude umět zaujmout a pobavit. S tím počítejte 🙂

Zvu vás do jejího blogu a také i do oficiální skupiny Vileda.

Váš Vivi

Na začátek chci říct, že nejsem žádný specialista na gastronomii ani hubnutí. Ano podařilo se mi shodit s pěti dětmi 30 kg, ale čerpala jsem od daleko kvalifikovanějších lidí kolem sebe.

Protože ale vím, jak je těžké zdravě jíst, cvičit a do toho se starat o domácnost i děti, dala jsem dohromady pár tipů, které mě pomohly a třeba pomohou i Vám. Když budete chtít, obraťte se na mě, ráda Vám poradím, když budu vědět 🙂

PRAVIDLO Č. 1 - Každý den je nová šance a příležitost a pokud to minulý den nevyšlo, nedávejte si to za vinnu. Poučte se z toho, a druhý den začněte nanovo. 😉

PRAVIDLO Č. 2- Není nutné vyházet hned všechno "špatné jídlo" z domácnosti a nahradit ho salátem a vodou, i malé změny vedou k velkým výsledkům. 🙂

PRAVIDLO Č. 3-  Vyměňte ve většině případů máslo za gervais nebo lučinu, je to nejen zdravější, ale i chutnější. A můžete si ho dát více, než třeba ramy 😉

PRAVIDLO Č. 4 - Dejte si na talíř vždy jen jeden kousek pečiva (kaiserku, housku, plátek chleba atd.) doplňte ji šunkou a zeleninou. Ta Vás zasytí a zároveň sníží počet kalorií. 🙂

Dnes udělám jedno přiznání, ale nepřiznávám se Vám,  ale spíš sama sobě nebo ještě lépe, své druhé, lepší stránce.

JÁ A MOJE ALTER EGO

Ano věřím, že každý z nás máme v sobě dvě osobnosti. Jednu tu dobrou, realistickou, analytickou, která by nikdy nesedla za volat s hladinkou a druhou polovinu, která selhává a dělá špatná rozhodnutí. Také věřím, že v každé situaci se lze rozhodnout jinak a s jiným výsledkem. Že když si doma zapomenu deštník a musím se po něj vrátit a proto mi ujede autobus a v závěru potkám milého, příjemného člověka, mělo to tak být.

Ale k čemu se přiznávám? Přiznávám se k tomu, že jsem se k sobě chovala hrozně, nevážila si sama sebe a dělala si špatné věci. Roky jsem hladověla a sváděla to na nedostatek času. Na děti, povinnosti, peníze, všechno, jen ne na sebe.

Sama sebe řadím do labilní skupiny lidí, která ve stresové situaci prostě kolabuje a selhává. Když mi zemřela babička, několik dní jsem jen hleděla z okna a nepromluvila ani slovo. Cítila jsem v sobě tak velký žal, že jsem ho nedokázala ani popsat.

A když jsem v pubertě dospívala, neměla jsem moc dobré vztahy se svou matkou, která se nikdy dvakrát nezdráhala říct krutou pravdu naplno a tím ranit ještě hlouběji mé sebevědomí.

Když mi bylo 16náct měla jsem plány, jak odjedu do Anglie, budu studovat přinejmenší na Oxfordu a pak udělám velkou kariéru v cizině. Život to měl v úmyslu úplně jinak a tak jsem se úderem svých 20-tých narozenin vdala a rok po té, zjistila, že čekám první dítě.

Ano mohla jsem být něco jiného, slavná spisovatelka, která pořádá autogramiády pro statisíce fanoušků. Taky jsem mohla být Hollywoodská herečka vydělávající miliony dolarů a velkolepě se potápět na Titanicu s Leonardem Dicapriem, zatímco bychom sdíleli vášnivé, intimní okamžiky a obtiskovávaly své ruce na zamlžená skla v upoceném autě. Mohla jsem být supermodelka a předvádět za horentní sumy luxusní prádlo a v zákulisí se cpát jen salátem, abych se do velikostí -2 vešla.

Stejně tak jsem mohla odjet do Afriky a nahánět lovce slonů a pak je veřejně pranýřovat. Kdybych byla neztloustla, mohla jsem třeba reprezentovat Českou republiku na Olympijských hrách ve skoku do dálky. A tak podobně. Je milion možností, co jsem mohla být, kde jsem mohla být a s kým. Jaký můj život mohl být a vsadím se, že ať by to byla jakákoliv z výše zmíněných možností, stejně bych si například v luxusním mezonetovém bytě s výhledem na Central Park stěžovala, jak to stojí za houby. Buď by mi vadilo, že nemůžu vystrčit ani hlavu na ulici, aniž bych nebyla obdařena zástupem senzacechtivých Paparazzi, kteří by lačně čekali, až zvednu ruce nad hlavu, aby vyfotili můj jeden chlup v podpaždí.

Nebo kdybych honila  lovce slonů a divoké zvěře na Safari, moje psychika, už tak dost narušená, by pravděpodobně dostávala jednu ránu za druhou a já bych každou ztrátu zvířete a každý nalezený kel obrečela.

Každý život, který jsem mohla žít, má své plusy a mínusy. Žádný není dokonalý a nepřinášel by jen potěšení. Nemůžu ale ani úplně posoudit, jaké by takové životy byly, protože já jsem si zvolila život jiný: Život Mámy.

A to mě vede k zamyšlení, proč by vlastně měl být o tolik horší, než život celebrity nebo Green peace vůdkyně. Pravda nepřivazuji se ke stromům, abych bránila jejich kácení. Ani si nelehám před kola bagrům, které se chystají srovnat se zemí prales. Proč se  ale miliony žen na světě cítí být méněcenné, jenom proto, že jsou "jen" mámy? Není to povolání, není to brané jako záslužná činnost a ani žádná z nich nedostane medaili za statečnost. A že by si to všechny zasloužily, mě nevyjímaje.

Ano, opět po nějaké době, jdu s kůží na trh, ale asi se opět potřebuju vypsat. Shodit kus kamene, který mě tíží...

Je to docela drsné přiznání, zvlášť tady, kde se to hemží supermatkami, které jsou vždy pozitivní, krásné, úžasné a báječné a mají dokonalé děti. Nejsem ani pozitivní, o kráse se dá pochybovat a každý den padám na hubu. A to mám prosím pěkně jen jedno, ani ne sedmiměsíční dítě.

Myslela jsem si, že překonáním šestinedělí a všech těch hrůz s kojením a nekojením, pláčem a pláčem a nenávistí, máme to nejhorší za sebou a už bude jen krásně...Mno, když si na to vzpomenu, tak je líp, ale rozhodně ne krásně a upřímně...nejsem z těch, které by hrdě prohlásily, že si mateřství užívají a je to nejkrásnější období v životě. Ne, prostě není. Je to hrozné, vyčerpávající, deptající. 

Nebudu tady vypisovat, jak těžké to je, protože by to bylo na 2 A4, ale ve zkratce je to asi tak, že přibližně 10 hodin denně poslouchám dětský křik, vztekání, rozčilování a pláč. Vstane, 10 minut si hraje a pak to začne....vzteká se, že chce hračku, vztaká se, že jí má, vzteká se, že chce jinou, vzteká se, že sama neví co chce... pláče, že chce na ruku, pláče, že chce na zem, pláče, že je na zemi...Jediná chvíle, kdy se nevzteká je, když je v nosítku. Chvíle. A nebo když jí...

Každý den jsem vyřízená (teď jsem aktuálně na týden u mojí mamky, čili jsme na jedno dítě dvě a padáme na hubu obě). Každý den jsem naštvaná. Proč já? Proč mám pořád nespokojené dítě? Co dělám špatně? Proč to mateřství ze všech z okolí zvládám nejhůř? Proč sakra není zticha! Buď už zticha, nikdo ti přece nic nedělá! Proč jsem na ní teď naštvaná, je přece maličká, nemůže za to! Ale já už prostě nemůžu...Třeští mi hlava...Jsem špatná máma...

A pak, každý večer mi vlastně dojde, že nejsem špatná máma. Jsem i přes to všechno naštvání sakra dobrá máma! I přesto všechno svoje dítě nadevše miluju a nedala bych ho ai za celý svět a dokonce bych na ní nezměnila ani kousek její osobnosti. Taková jaká je, je prostě moje....

"Je mi jedno kam pojedeme, ale potom všem už potřebuju vypadnout a vypnout". Určitě to znáte taky. My tuhle větu omýlali, a to velmi intenzivně, minulý rok v létě. Po roce šetření....po roce příprav na ten velký den D se nedalo ani nic jiného od nás obou čekat. Rok uběhl, svatba jak by smet. Byla krásná, rychlá, jiná a prošpikovaná směsí smíchu, jídla, alkoholu a špinavé podlahy. Po tomhle veškerém dění bylo jasné, že s M. potřebujeme někam odjet a přepnout se do režimu off.

Svatební cesta nám byla doporučena na Maledivy. Krásná destinace, bohužel nic pro nás dva. Zvažovali jsme Thajsko, Kubu i Dominikánskou Republiku. Vybírali jsme týden. Pořád nenastalo to očekávané "wow, tak tady to bude pecka, balíme kufry ". Po týdnu intenzivního hledání jsme začali propadat zoufalství, že neseženeme nic dle našich požadavků, což bylo: 4* nebo 5* hotel, all-in s výbornou kuchyní, poloha hned u moře a aby bylo v blízkosti město s hospodama, diskotékama a  celkově rušnějším nočním životem. Když už jsme něco našli dle recenzí hostů, tak to splňovalo na sto procent třeba jen dva body ze čtyř.

Při posledním hledání mě doprovázelo nasrání a zoufalství, že nic neseženeme. Odproštěna od " veškerých" našich nároků jsem se zaměřila na Evropu v naději ( konkrétně na Řecko),  že tam něco najdeme. Řecko přece každý chválí. Zadařilo se. Konečně jsem našla tři nabídky, které by nám mohly vyhovovat. Ukázala jsem je M. a jednu z nich jsme vybrali. Řecko - Faliraki, hotel Pegasos. OuuuJééé 🙂.

Jeden kufr a jedna sportovní taška, to bude stačit. Zabalila jsem oblečení, vybavení na potápění, foťák, doklady, drogerii a za tři dny jsme letěli. Letěla jsem poprvé, takže jsem byla mírně nervózní. Mírně je slabé slovo. V hlavě se mi odehrávaly pády letadel z pořadu "Letecké katastrofy". 

Potřebuju panáka, pivo, cigaretu, cokoliv, hlavně se něčím "uklidnit". Slyšela jsem plno historek o tom, jak je fajn si před odletem dát něco "vostřejšího". Tohle doporučení se mi samozřejmě líbilo, takže jsme šli na pivko. Nezabralo. Jediné co mi to navodilo, byl plný močák a otravně opakující se návštěva toalety.

Sedíme v letadle. Prohlížím si stísněný prostor, který je pro mě zcela nový. V tu chvíli jsem poprvé v životě pocítila krátký záchvěv paniky. Pro mě také nový pocit. Honilo se mi hlavou, že je tam všeho málo- málo místa, málo vzduchu, málo oken, málo letušek a o to víc lidí....

Aktualizace: recenze našich uživatelek, které testovali Easy Wring and Clean TURBO od Vileda naleznete zde. Snadné uklízení s Viledou se maminkám moc líbí. 🙂 Otestovali jsme taky Vileda Easy Wring Ultramat a Vileta Ultramat TURBO a maminky nešetřily chválou. Nebo vás zajímá Vileda Easy Wring and Clean TURBO? Výsledky testování najdete tu. Každá pořádná domácnost musí mít taky čisté okna. Vileda Windomatic prošel testem a jako je to u Viledy zvykem, maminky si produkt pochvalovaly.

------

Druhá kampaň Vašich zkušeností se značkou je tu a zaútočí na všechny nečistoty ve vašem obydlí. Čtěte následující řádky a dozvíte se, co budete moct testovat právě vy. 🙂 

Co testujeme:

Mop s hlavicí z mikrovláken od firmy Vileda velmi efektivně vyčistí vaši podlahu a díky vysoce praktickému ždímacímu pedálu bude hlavice mopu rychle vyždímaná a vy nebudete muset udělat ani jeden pohyb navíc. Stačí jednoduše sešlápnout a Easy Wring and Clean TURBO vyždímá mop do poslední kapky za vás. Dokonale vyždímaný mop zanechá vaší podlahu rychle suchou. 

Mop od Viledy udělá všechnu práci za vás! 

Každá metoda je tak dobrá, jak dobrý je člověk, který s ní zachází. Bachova terapie je specifická tím, že je prezentována jako jednoduchá, aby docházelo k co největšímu prodeji v e-shopech. Věnuje se jí tak dost lidí, kteří mají naprosto nedostatečné znalosti nebo praxi. Některé problémy jsou tak závažné, že esence nemohou vůbec fungovat.

Na co si tedy dát pozor?

U prodeje esencí v e-shopech:

- nejčastější jsou nedostatečné informace o účincích nebo užívání
(více viz níže)

- prošlé esence 

- kopie esencí nebo doma vyrobené esence
Originální esence jsou z Anglie a jsou zapečetěné.

SNAD TO TENHLE MŮJ ČLÁNEK TEN MŮJ NADPIS VYSTIHNE

Sháním brigádu, tak jsem si do www.mapy.cz zadala všechna místa kde bych se mohla poptat jestli nehledají brigádníky. Podle toho obrázku je to fakt prasečina, ale nevadí. Napíšu přesné adresy kam bych chtěla zajít, ale když jsem se podívala kolik času by mi to zabralo kdybych to oběhala celé pěšky za jeden jediný den a kolik kilometrů bych asi tak nachodila dost jsem se zděsila. Takže musím ještě popřemýšlet jak ta místa budu navštěvovat postupně.

TOHLE BYCH ZA JEDEN JEDINÝ DEN ASI OPRAVDU NEDALA 😀 😀 😀 😀

Tady jsou všechna místa kam chci zajít, je to počítáno od domova a na závěr zase zpět domů ( adresu psát nebudu ). Jsou to místa jen v Havlíčkově Brodě.

DOMOV

Žižkova 3745 – LIDL

Proč o tom píšu? Kvůli osvětě a možná, abych pomohla třeba aspoň jedné mamince s tím stejným problémem k jednoduššímu kojení než jsem zažívala já. Přijde mi, že se o tomto problému málo ví, ženy to tají, tutlají protože se za ně stydí (i já to tak měla), vzpomínám jak kdysi na střední holky narazily na článek na tohle téma a smály se tomuhle „handicapu“, no připadala jsem si jak mimoň a strašně mě to tenkrát mrzelo. Na druhou stranu, když se teď bavím s kamarádkami maminkami, tak jsem narazila na několik se stejným problémem a do té doby jsem si myslela, že jsem snad jedinná široko daleko...

Nechápu že v dnešní moderní době nejsou pracovníci v porodnicích na maminky s tímto problémem připraveni a místo aby pomohli, tak Vám první přisátí odepřou, přece se s Vámi nebudou zdržovat, že... ☹ Je více typů vpáčených bradavek, některé vylezou když je ženě zima nebo je vzrušená a některé potvůrky hold zůstanou navždy schované, to je můj případ. Před porodem jsem samozřejmě studovala informace na internetu, bohužel nedostatečně. Sehnala jsem si kojící kloboučky (nejlepší jsou pro mě značky MAM) a šla rodit s nimi a s tím, že mi v porodnici s kojením pomohou, chyba lávky... S kojením jsme měli fůru problémů a zažili x bojkotů, z porodnice jsme šli nerozkojení a vystresovaní, no proč by Vám tam říkali, že se některým maminkám spustí mlíko až čtvrtý/pátý den po porodu, když Vás můžou vystrašit nepřibýváním, vážením a dokrmováním, že. No studovala a hledala jsem neustále informace na internetu a časem si psala s jednou šikovnou laktační poradkyní, která mi napsala pro mě dosud nevídanou zprávu a to, že: DÍTĚ SE JE SCHOPNÉ PŘISÁT NA JAKÝKOLI TYP BRADAVKY, a nepotřebuje k sání bradavku v puse cítit! Jen je třeba mu a mamince pomoct! A tak milé maminky, pokud máte vpáčené/ploché bradavky nebo jiný problém a čekáte miminko, najděte si šikovnou laktační poradkyni, která je zběhlá v tomto problému a pomůže Vám s rozkojením bez kloboučků ať už máte bradavky jakékoliv. Já jsem odhodlaná, že při druhém dítěti, se s nějakou spojím před porodem a pokusím si domluvit aby za námi do porodnice přijela a už ideálně z porodnice bych chtěla jít bez kloboučků, jestli se mi to splní se uvidí... Případně budu zkoušet a zkoušet přisátí bez kloboučku, v porodnici je na to času dost...

A ještě bych Vám chtěla dát radu a povzbuzení, pokud kojíte s kloboučky třeba i několik měsíců, je možné i s úplně vpáčenýma bradavkama se jich zbavit. Já si našla radu postupně ustřihávat kloboučky. Šla jsem na to stašně pomalinku a vždy ustřihla jen malinkatý kousíček, pak tak několik dní kojila a furt dokola, dokud jsme se nedostali na trošku poodhalenou bradavku nebo spíš její část, která trošilinku čouhala z kloboučku a světe div se, po docela dlouhé době, myslím si že minimálně měsíc to byl, možná i dýl, malý najednou začal ustřihlý klobouček bojkotovat a pil bez kloboučku z mého prsu s vpáčenou bradavkou! 🙂

Co mi ještě pomohlo a nepomohlo. Na radu gynekoložky jsem si koupila formovače bradavek, ale ty jsou dle mého názoru vhodné pro maminky s plochými nebo vytažitelnými bradavkami, které pomůžou vytvarovat, mě teda vůbec nepomohl a byly to vyhozené peníze... Na internetu se nabízí "přístroj" na vytažení bradavek, ten funguje na principu podtlaku, přišel mi drahý a tak jsem jej nepořídala, ale úplně stejně poslouží stříkačka o objemu asi 20ml, kdy se ten konec kam se dává jehla ustřihne a ten píst se pak vloží tímto ustřihlým, přiloží se na prs a bradavka se zkouší vytahovat podtlakem... ty moje prostě ven nejdou ale myslím si, že to trošku pomůže tu bradavku uvolnit a "vytahat" a i když nevyleze, tak se malilinko povytáhne a prckovi to pak může pomoct... Maminky s vpáčenýmá vytažitelnýma bradavkama tak můžou miminku pomoct a před kojením je takto vytáhnout, není to můj patent, našla jsem to tady a jinde na internetu...

Milé maminky, pokud máte stejný problém nebo jste měly a máte odvahu, přidejte svou troškou do mlýna, ať se další maminky natrápí mnohem méně než my... Případně i LP, které máte zkušenosti s tímto problémem, taky budu ráda za reakci a rady... Možná by taky nebylo špatné vytvořit skupinku na tohle téma...

A jinak milé maminky nebojte se se přihlásit v porodnici o to na co máte nárok Vy i Vaše miminko. Já si takhle na poporodním pokoji vydupala přiložení malého aspoň s kloboučky, když na porodním sále mi to díky vpáčeným bradavkám zatrhli a pak mi ho nechtěli dát ani tam.

Moje mateřství je celkem hektické období. Nikdy jsem netušila jak skrytý talent k plánování se ve mě skrývá. A jak málo spánku vlastně potřebuju. 

Naše letošní dovolená prosím vypadala takto. Jelikož jsem měla již delší dobu utkvělou představu, že musím navštívit národní park s překrásnýma pískovýma dunama na severu Polska, můj muž zavelel, že tam teda pojedeme. Samozřejmě krycí historka byla, že je tam vlastně i moře a to on má rád a není tam horko a to on má taky rád.

Náš malý tygr je narozen přesně prvního září a proto v době tohoto rodičovského srpnového extempore už se blíží k prvním narozeninám. Poměrně slušně papá (žere na co příjde) a je s ním sranda.

Počátky kojení jsou těžké pro každou maminku. Trpí-li ale maminka navíc nějakou anatomickou nedokonalostí bradavek nebo při kojení pociťuje bolest, která jí kojení zošklivuje, jsou kojicí kloboučky pomocníkem k nezaplacení.

Narození dětí je náročnou událostí pro maminku, tatínka i pro jejich vztah. Ačkoli si to před vytvořením rodiny páry často nechtějí připustit, pracovat na vztahu, když se role partnerů rozšíří ještě o rodičovství, není snadné, nejen z časových důvodů.

Mateřská dovolená je čas, na který budete pravděpodobně vzpomínat celý život. Ovšem i když si velmi vážíte toho, že můžete být u všech pokroků svého děťátka, ne vždy je jednoduché a příjemné být většinu času sama s prckem a fungovat s denním stereotypu. Pokud si svůj vytoužený čas s dítětem chcete opravdu užít, zapřemýšlejte, co přesně vám vadí, a změňte to.

Nyní praktická část. Cesta nahoru k moři trvá asi sto let. V Polsku nejsou cesty nijak kvalitní a proto můžete jet po dálnici přes Německo nebo to vzít víc jako road trip a zastavovat se u každého památného kamene. My jsme zvolili variantu druhou na cestu tam a variantu první na cestu zpět. Maximálně jsme se tak přizpůsobili potřebám malého dítěte a všichni byli šťastní.  Ráno v klidu sbalit stan, nasnídat se a přes dopolední spánek se přesunout jinam, zas o kus blíž cíli. Přes oběd jsme měli poznávací pauzičku a odpolední spánek zase v autě. Navečer třetího dne po pohodové trase přes Svídnici, Vratislav a Poznaň jsme tak zaparkovali u moře.

Pecka!

A jak to šlo ve stanu? Vlastně úplně stejně jako doma v posteli. Bylo celkem teplo a tak jsme spacák používali jenom jako peřinu, takže klasická přetahovačka a odkopávačka. V Polsku se zatím naše komunitní plenková služba ještě neuchytila, proto jsme používali jednorázové vkládačky od firmy Bamboolik. Zkušenosti máme výborné, ani jednou neprotekly, snadno se používaly, ale vlastně s holým zadkem je to v létě stejně nejlepší!