Bylo by velké klišé napsat, že úsměv je jedna z nejhezčích věcí na světě? Asi ano, ale je to tak. Když se usmívá miminko, obvykle se smějí také jeho rodiče. Když jsou usměvaví rodiče, maminka i tatínek, svůj smích zase přenáší na své děti. Je to takový krásně začarovaný kruh. Naše děti vnímají naši náladu, vnímají to, zda jsme unavení, zda nás něco trápí, jsme nervózní. Dobré fungování rodiny, ve kterém tatínek pomáhá mamince a maminka zase tatínkovi, je jeden dílek onoho usměvavého kruhu, který nám přináší radost.

Správná parta

Rodina je okruh lidí, kteří se milují, respektují a pomáhají si. Prostředí, v jakém naše děti vyrůstají, je formuje a nastavuje jim cestu životem. Důležité je, jak my dospěláci fungujeme. Naši souhru, tedy tu partnerskou a rodičovskou, dítě vnímá možná více, než si myslíme. A tak buďme správná parta. Spolupracujme a takové ty nutné rodičovské činnosti dělejme společně a nebo si je s partnerem vyměňme, ať děti vidí, jak všestranné a flexibilní rodiče mají.

Přebalování, oblékání, holčičí povídání, traktor, fotbal, chlapské řeči...

Pohodlí, komfort, správná strava, suchá plenka, to je jen několik málo věcí, které chceme, aby naše děti měly stále k dispozici. Vykouzlit úsměv a pořádně děti rozesmát nebývá tak těžké, stejně jako se postarat o jejich komfort, pohodlí a spokojenost. Co ale není úplně nejoblíbenější, a neřadí se ani mezi jednoduchou disciplínou, je přebalování. Kolikrát jste už zažili naprostou katastrofu? Kolikrát sebou miminko tak mrskalo, že né a né mu tu plínku nandat? A tak naše otázka zní: Kdo u vás doma nejčastěji přebaluje?

Přebalují skutečně více maminky, protože tatínkové tuto činnost nemají vůbec rádi, nebo je to naopak? Řadí se tedy skutečně přebalování mezi takové ty maminkovské činnosti? Nebo se to tak prostě jenom říká? 

Když se 11. března zavřely školy, na naší škole zmatek zdánlivě nenastal. Máme jednotný systém -bakaláře -, takže většina kolegů z druhého stupně začala se starou dobrou metodou. Poslala rodičům zprávy, kde byly vypsány strany z učebnice, které se mají žáci naučit, a označena cvičení, která mají vypracovat v pracovních sešitech. Basta.

Někteří z nás ale chtěli víc - online hodiny. A tak jsme s kolegyní přešly na google clasroom. Fungovalo nám to čtrnáct dní, když vedení školy zavelelo a zavedlo jednotný systém - MS Teams. Chvilku mi trvalo, než jsem se v tomto systému zorientovala, ale pak mi opravdu hodně vyhovoval. Hlavně konečně ty ONLINE HODINY. Třídy jsem si rozdělila do skupin a každý den opravdu učila. Nakonec jsme s žáky našli i rozumný kompromis v počtu úkolů. Prostě paráda!

Jaké ale bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že konkrétně v mé třídě učím takto online jen já a moje dvě kolegyně. Ostatní pouze změnily systém a opět jeli samostudium a domácí úkoly. Děti byly nešťastné obzvláště v matematice a fyzice, kde bylo mnohdy samostudium nad jejich síly a nad síly mnohých rodičů. Mrzelo mě to o to víc, když mi jedna maminka napsala, že napsala email paní učitelce, zda by nemohla dětem látku vysvětlit, protože ji samy nejsou schopny pochopit a bylo jí odepsáno, že to není její povinnost. Co na to máte proboha tomu rodiči říct? Každé vedení školy si zakládá na loajalitě zaměstnanců i na loajalitě mezi zaměstnanci. Jak se ale máte takového kolegy zastat? 

Nevím, jak bude naše vedení hodnotit distanční výuku. Nevím, jestli my, kteří jsme opravdu učili online, budeme pochváleni nebo dostaneme nějakou odměnu. Ale o to mi ani nejde. Prostě jsem to brala jako svoji povinnost. Jsem učitelka, tak musím nějak učit. Spíš mě mrzí, že někteří učitelé si z distanční výuky udělali prázdniny, odjeli na chalupy a jednou za týden poslali žákům pracovní list. Nastuduj si a vypracuj!

Každá maminka se snaží postarat o to, aby byla její domácnost čistá a voňavá. Někdy to však může být doslova boj. Upatlaný nábytek od dětských ručiček, které jsou obtisknuté úplně všude, kam jen oko dohlédne. Kuchyně, v níž se s láskou pohybujete a kouzlíte tam jídla pro své strávníky, je jako po výbuchu bomby. A to nemluvíme o podlahách, které hrající děti opravdu nešetří. Říká se, že dobré mámy mají sice špinavé sporáky a podlahy, ale šťastné děti. Ale díky našemu testování můžete mít obojí! Chcete se efektivně zbavit nejen veškeré špíny, ale také bacilů, bakterií a virů?

Co budeme testovat

Jelikož víme, že udržet domácnost čistou není vždy jednoduché, rozhodli jsme se vám nabídnout arzenál, který vám v tomto boji pomůže. SAVO se již desítky let stará o čistotu a hygienu našich domácností. Jde o českou, tradiční, léty ověřenou kvalitu, která vám díky svému bohatému sortimentu usnadní každý úklid. My budeme testovat 2 čistící a dezinfekční prostředky SAVO, které jsou vhodné pro každodenní dezinfekci, čímž ochrání váš domov i rodinu před bakteriemi.

SAVO čisticí a dezinfekční přípravek na podlahy bez chóru a SAVO víceúčelový čisticí a dezinfekční sprej se díky svým vlastnostem stanou oblíbenými pomocníky v boji proti špíně, bacilům, bakteriím i virům. Dermatologicky testované složení bez chlóru účinně zničí 99,99 % bakterií. Kromě toho odstraňují alergeny, které jsou způsobeny prachem, pylem či přítomností domácích mazlíčků. Tyto prostředky lze použít i na povrchy, které přicházejí do styku s potravinami, ale i na dětské hračky, židle či jiné dětské předměty. A v neposlední řadě vám úklid zpříjemní i příjemná vůně 🙂

Koho hledáme

Hledáme 10 žen, které nedají dopustit na čistotu a pořádek a při úklidu sahají po osvědčených čistících pomocnících. Hledáme aktivní ženy, které zapojí do svého testování nejen svou rodinku, ale i nás, aby nám ukázaly, jak se s úsměvem starat o svůj domov.

Jendo z českých přísloví říká, že stokrát nic umořilo osla. A znáte to - většina z nás jede každý den zhruba na nějakých těch devadesáti "nic". Ano, nějaká rezerva tam je, ale vlastně nijak velká. A pak stačí velmi málo a osel (tedy matka) je už opravdu umořen. 

A přesně to se mi stalo tenhle čtvrtek. Prostě se sešlo pár dalších "nic" - staršímu v úterý klekla školka, mladší si ve středu na hřišti rozbil čumáček, několikrát jsme venku nečekaně promokli, přestali nám vyrábět oblíbený druh zmrzliny... Všechno naprostá "nic", jenže já už ve středu večer tahala za pomyslnou záchranou brzdu, házela do trouby pizzu k večeři a přemýšlela, jestli čtvrteční Sokol raději nezabalit. V tom volá kolegyně cvičitelka, že odváží manžela do nemocnice a že vůbec neví, jak zítra dorazí. Takže tím je to na mě, další kolegy už nemáme a ze dne na den cvičení neodvoláme. A protože ona narozdíl ode mě své časové možnosti na zítra nemůže ovlivnit, uklidňuju jí, že to zvládnem a ať dorazí, jak ji to vyjde.

Mladší syn usíná a já mám konečně čas dodělat hru na zítra na cvičení. Starší jde do pokoje a budí mladšího. Řvu na něj a jdu znovu uspávat. Mladší cítí, že jsem naštvaná a odmítá usnout. Zasekávám se u něj přes hodinu. V devět jdu konečně dodělat tu hru. V půl jedenécté zaháním spát staršího, který už má být hodinu v posteli, ale tváří se, že se mu spát nechce. Padá, jen položí hlavu na polštář. Řídím si budíka a konečně usínám taky.

V půl dvanácté se stěhuju nakojit mladšího.

Jsou čtyři ráno a mladší se domáhá dalšího kojení. V polospánku mu dávám prso. Tahá za ně, štípe, leze po mě... Prostě už má ráno. Kolem páté rezignuju a vstávám, ať aspoň nevzbudí bráchu. V půl šesté vstává manžel, takže přehazuju dítě jemu a jdu si lehnout. V šest už zas leze po mě. Vstávám a jdu snídat. V půl sedmé mě mladší zatáhne do postele a že kojit, načeš tvrdě usne. Hm... v sedum mám vstávat. Takže si přeřizuju budík a oznamuju, že pojedeme autem.

Ve třičtvrtě na osum mě budí starší. Jdu mu udělat kakao, vypínám budík a mladšího nechávám v posteli. V půl deváté potřebujem sedět v autě. Svou denní porci smuly už jsem asi vyčerpala, protože mladší se budí 8:20 v dobré náladě, takže ho jen obleču a narvu do sedačky.

Šperky provázejí ženu v každém věku. První klenot často dostávají už jako miminko při narození, a tradičně jsou to náušnice. Věnovat šperk můžete svému dítěti nebo vnoučeti i při jiných důležitých momentech, např. k narozeninám nebo nástupu do školy. Oproti dámským šperkům však mají ty dětské určitá specifika, které je dobré znát, aby se holčičce nejen líbily, ale také dobře a dlouho sloužily.

Jaké šperky jsou vhodné pro děti?

V nabídce dětských šperků se setkáme především s řetízky, náramky a náušnicemi. Prstýnky nejsou vhodné proto, že z nich dítě rychle vyroste, a také mohou snadno z prstíku sklouznout. A na co bychom měli při výběru šperků dávat pozor? V první řadě by nás měl zajímat materiál. Požadavek na minimální riziko alergických reakcí dobře splňuje 14k zlato, ze kterého jsou v ateliéru KLENOTA vyrobené všechny dětské šperky. V současné době roste obliba zlata v barvě růžové, kterou holčičky milují a velmi jim sluší. Dobrou volbou jsou dětské šperky s diamanty, které jsou věčné a svůj třpyt neztratí ani po mnoha letech každodenního nošení. Dětské šperky nesou také emocionální hodnotu, a proto u nich oceníme trvanlivost, díky které je možné si předávat šperk i po více generací. 

V designu vedou přírodní motivy i minimalismus

Co se týče designu, dětským šperkům sedí hravost a jemnost, spojená s jednoduchostí tvarů. Je žádoucí, aby byl povrch šperku hladký a nic z něj nevystupovalo, a dětem se tak dobře nosil a nezachytával o oblečení. Největší úspěch u dětí mají motivy ze zvířecího světa, jako jsou berušky, motýlci nebo ptáčci. Jako malý osobní strážce bude fungovat přívěsek ve tvaru andílka. Naprostou klasikou je kytička s malým drahokamem uprostřed. Další možností je pořídit šperk, který nebude vysloveně dětský, a proto s holčičkou poroste delší dobu. Tímto způsobem se skvěle uplatní jednoduché geometrické tvary, jako je kapka, trojúhelník nebo srdíčko.

Slaďte se spolu!