Ahoj holky, tak jsem si našla chvilku v každodenním shonu, převráceném, totálně vzhůru nohama a zavzpomínám na svůj druhý porod... 

2.října jsem měla nástup v Domažlické porodnici, kam mě plačící, nevyspalou a ustrašenou odvezl David a ten samý den mě ještě čekal zátěžový test (po příjmu a prohlédnutí lékařem, který mi sdělil, že malej má už docela málo plodovky a je cca 4 kg velký, otevřená na špičku prstu. Musím říct, že se mi po tom oxytocinu docela rozbíhaly pěkné kontrakce, ale podle personálu - malé, ještě.
Nepříjemné na tom bylo, že jsem musela celou dobu ( cca asi dvě - tři hodiny) ležet na monitorech. A ještě než mi správně zavedli kanylu, propíchaly mi zbytečně ruku na třech místech, auuu.. Pak mi dali oběd, kterej jsem zdlábla na příjmu, protože neměli volné ani jedno místo. Ale co.. Od rána jsem trpěla pěkně hlady, protože jsem nesměla jíst, kvůli krevním testům..
Když jsem konečně dostala postel a seznámila se se spoluobývající Andreou, která měla na pokoji už malinké miminko a spoustu návštěv, dala jsem se tiše zase do pláče... 

Vyčerpaná k smrti, s obavami ze zítřejšího rána jsem se snažila usnout, ale Matyášek pořád plakal, na to, že se narodil mamince o 3 týdny dřív a byl mu jen 1 den, křičel, že se spát prostě nedalo, byl k neutišení...
Tak jsem si šla k sestřičkám pro prášek na spaní. Na pokoji jsem ho zapila vodou a šla na záchod, kde jsem zjistila, že mi utíká plodová voda.  Přesně tak to v mém životě chodí, prostě naschvál a v nejvíc nevhodnej okamžik, že? 
Prášek začal působit a já se cítila trošku malátná.  Ale šlo se na porodní sál, tam jsem od půlnoci ležela, průběžně nás monitorovali a pouštěli mi do žil antibiotika. Spát se na tom porodním křesle moc nedalo, navíc už jsem cítila zesilující kontrakce..
Ráno v 6,30 přišla mladá a krásná mudr a řekla mi, že by pro mě měla návrh, že mě nebudou trápit a dá mi půl vyvolávací tablety, aby se to rozjelo rychleji. Souhlasila jsem.
Chvíli po zavedení se dostavily KONTRAKCE, ty pravé porodní..
Lezla jsem po stropě a byla jsem tam úplně sama, bolelo mě v kříži, tak jsem se rozhodla využít tamní sprchu, ale k mému údivu byla nějak porouchaná, snad vlivem vodního kamene, a tak tekl jen takovej čůrek, který mi sotva stékal po břiše.
Občas, asi po půlhodinách mě chodili kontrolovat a já je pokaždé prosila o epidurál, prý je ale ještě brzo. (Přitom mě nikdo vnitřně nekontroloval..) Bolelo to strašně moc a pořád to sílilo, dělalo se mi špatně, na omdlení a měla jsem šílené sucho v puse. Jediné, co jsem tam měla k pití byl horkej čaj. Blééé... 

V osm ráno přišla nějaká mladinká praktikantka, že mi udělá klistýr, bylo to děsný, neměla jsem totiž žádné přestávky mezi kontrakcemi, snad jen na pár vteřin, takže jsem se kroutila v polosedě na tom křesle, zatímco ona se nažila do mě napustit tu vodu, nějak se jí to pořád nedařilo, to už jsem myslela, že ji zabiju. 
Nakonec do mě nalila alespoň půl té nádoby a já se odebrala na záchod, kde ...ehmmm...
Po vyprázdnění jsem už nemohla ani chodit, jen jsem klečela ve sprše pod pramínkem teplé vody a brečela bolestí, spíš tedy skučela a naříkala, na slzy nebylo sil...A pořád jsem se držela mezi nohama, měla jsem pocit, že už snad rodím, že to není možné.. Najedenou jsem začala silně krvácet, bylo to po podlaze a docela dost..
Zazvonila jsem na porodní asistentku, která když přišla, koukala na mě, jako co zase hysterčim, tak jsem jí ukázala krevní mapy na zemi a gestem v křečích naznačila, že už to nedám... 
Strčila do mě ruce a řekla: "Žádnej epidurál, za 15 min je miminko na světě." Byla jsem plně otevřená.
Nechali by mě tam skoro porodit samotnou, kdybych nezazvonila, tak nevím.... 
Tu se náhle rozeběhl kolem mě pěknej šrumec, já jsem už neměla vůbec síluu, celá jsem se klepala a fňukala, že už nemůžu, že se bojim a že nechciiii rodit...
Nejhorší bylo, než se objevila hlavička, to bylo na několikrát a pořád to nějak nešlo, ale jak vykoukla, šlo to skoro samo, pořád jsem ale brečela, skučela, že už nemůžu...
Vyjelo tělíčko a ten teplej pocit, ta úleva, to štěstí, které se rozléhalo po porodním sále, kde jsem až dosud zažila tolik bolesti... Na to nikdy nezapomenu, bylo to krásné. Koukala jsem se na Daníčka, když ho vážili. Měl 4kg přesně a 52 cm. Tmavé vlásky a byl krásnej. Zapoměla jsem poslouchat dění kolem..
Na další malé zatlačení se odloučila placenta a mě dali mého miláčka do náruče, díval se na mě a já cítila jeho bezmeznou důvěru, křehkost, se kterou mi vstoupil do života, aby jej naplnil... 
Porodní asistentka mi podala telefon a já do něj po chvilce krátkého vyzvánění, ještě celá rozechvělá a udýchaná vyslovila: " Už se narodil, přijeď zanáma!"
David byl evidentně velmi zaskočen, protože takhle rychlej spád nečekal a když mě mudr zašila, porodní asistentka mě převlékla do čisté košilky, přijel a mě bylo zase do pláče, teď již ale radostí. Nic mě nebolelo, jen mi byla trochu zima, kterou však ten příval lásky a teplé ponožky, rychle odzbrojily...

Tak jsme rodiče, mého druhorozeného dítka, které po porodu ještě několik hodin tak zvláštně bručelo, jako medvídek. Ptala jsem se, co to má být a dětská sestřička mě ujistila, že to přestane. Bylo to rozkošné..

Když jsem rodila poprvé, měla jsem epidurál a vyvolávanej porod, kterej trval 7 hod. od prvních bolestí, ale díky epi jsem měla spoustu sil na samotnej porod, necítila jsem se unavená.
Teď jsem napůl rodila sama a napůl mi pomohli. Během necelých dvou hodin jsem se zcela otevřela porodu... Ale na samotnej porod jsem už neměla sílu.
Přesto jsem porodila, zvládla jsem to, čeho jsem se tolik bála a ve svých 24. letech jsem maminkou Daníčka, kterej je strašně hodnej. Za jeden jedinej jeho andělskej úsměv stojí každá bolest světa. Jsem šťastná.
Každý den vidím, jak se v něm zrcadlí naše láska... 

39. týden těhotenství  

Změny vašeho těla
Vaše tělo v 39. týdnu těhotenství má již typický těhotenský tvar. Máte zvětšená prsa a zakulacený nebo oteklý obličej. Již se vám mohly objevit pajizévky, jak se vám zvětšilo bříško a vy jste v dalších částech těla přibrala.

Vaše děťátko
Mozek novorozence v tomto období obklopují „ploché“ kosti, které nejsou ještě srostlé. Tyto kosti dětské lebky jsou měkké  a mohou přes sebe vzájemně klouzat, což usnadní hlavičce průchod porodními cestami a pochvou. Vaše dítě má na temeni hlavy mezi kostmi několik vazivových plátků, které pomáhají kosti držet pohromadě. Ty zůstávají měkké do několika měsíců po porodu.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

39. týden těhotenství

– veškeré orgány u dítěte už fungují

38. týden těhotenství

V 38. týdnu těhotenství můžete trpět otoky nohou a kotníků, což je v tomto období normální. Pokud byste však na sobě zpozorovala nadměrné nebo náhlé otoky nohou, obličeje či rukou, volejte co nejdříve svému lékaři, aby vás vyšetřil. Informujte ho i o jiných podezřelých problémech.

Vaše děťátko
V tomto týdnu vaše děťátko váží kolem 2,5 až 3,5 kg a měří kolem 45cm. Jeho uchopení je již velmi silné, sama se o jeho síle přesvědčíte, až ho budete mít po porodu u sebe. Organismus vašeho děťátka je již zcela vyvinut a je schopné nyní žít mimo dělohu.

Pokud by jste chtěla vědět, jakou barvu očí vaše dítě bude mít, budete si muset počkat skoro dalších 9 měsíců. Jelikož děti po narození mívají většinou barvu očí modrou a až postupem času se jejich barva mění na zelenou, hnědou nebo šedou.


Tipy pro vás
Pokud jste ještě nezačala s přípravou na poporodní péči, nyní je nejvhodnější čas. Ve 38. týdnu těhotenství nebudete už moct vykonávat tolik aktivit a jedinou vaší starostí bude, jak přežít těch pár týdnů do porodu. Informujte se více o poporodní péči se svým lékařem, porodní asistentkou či laktačním poradcem.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

38. týden těhotenství

– žena začíná cítit poslíčky

41+2 tt jsem byla objednaná na indukci, v 10 mě sestra odvezla do porodnice, v 11 mi zavedli první tabletu vyvolávačky pak jsem šla na monitor 40 minut ale nic se nedělo, ve 13 hod jsem byla opět na vyšetřovně,kde mi zavedli druhou tabletu, s tím že pokud to nebude mít účinek tak zas až další den, zas monitor tam jsem po půl hodině začala mít bolesti v zádech a monitor malého lítal od 100 do 170 ale prý to kontrakce nejsou, neb moje křivka se nehýbala. Přisuzovali to tomu že si malý leží občas na pupečníku. Na monitoru mě nechali ještě další hodinu, ale to už jsem se tam kroutila, bolesti v zádech se zvětšovali a bylo mi strašný horko na omdlení, monitor lítal o 106 ale stále trvdili že to kontrakce nejsou, nakonec mě konečně odepnuli. Vrátila jsem se na pokoj a šla na toaletu, tam mě začal pobolívat podbříšek a stále záda. Zjistila jsem že bolesti se vrací po 2 minutách a zazvonila na sestru. Opět na vyšetřovnu a prý že jsem na 4 cm otevřená, takže fofrem na sál. No fofrem to nebylo neb každý dvě minuty a méně mě chytaly bolesti a já šla na zem, vleže na zádech se mi to snášelo nejlíp, takže cesta na sál trvala celkem dlouho. Asi tak ve 3 jsem se dostala na lůžko, kde mi paní doktorka řekla že jsem již na 6 cm - ze mě vypadlo jediné, teprve?? Na sále semnou zůstala jen porodní asistentka, byla velmi hodná a ochotná. Přišlo mi to trochu jako věčnost, ale s pohledem na zpět to byla rychlovka. Bolesti se zvětšovali a malej sestupoval a 16.15 hod byl na světě. Tak maličký a tak krásný 3260 gramů a 48 cm  A můj

Díly 1. až 7.  již jsou zde 

http://www.proalergiky.cz/deti-do-tri-let/

 zveřejněny na serveru proalergiky.cz . Najdete tam i srozumitelný manuál, jak u dítěte 0-3 roky atopický ekzém dostat pod kontrolu.  Pracovala jsem na něm přes 2 roky, vedla maminky v boji s atopickým ekzémem jejich dětí a výsledkem je právě zmiňovaný  manuál. Moje zkušenost je ta, že atopický ekzém u dětí 0-3 roky není tak těžké  stabilizovat, podmínkou je úprava stravy (vychytání alergenů, protože AE u dětí 0-3 roky souvisí se stravou ve většině případů) a sekundárně úprava kosmetické péče. Kortikoidy jsem použila v léčbě pouze v 1% případů, a sice pouze na nezbytně krátkou dobu. 

zde mám diskuzi

http://www.proalergiky.cz/forum/?text=read&id=3295&view=all

V předchozích dílech jsme si nastínili, jakým způsobem se lze pokusit dostat AE  pod kontrolu a dosáhnout tak uspokojivé kvality života.

ahojte babeny,nevie mi niekto poradiť ohladom stálych soplíkoch?Malý ich má od narodenia,chvilku dobre a zase su späť,teraz bude mať 5mesiacov,používali sme Libenar,ale ten akosi moc nezaberá...

  Když jsem před 6 lety přivedla na svět Natálii, řekla jsem si, že už NIKDY více. Porod tenkrát trval 15,5 hodiny od prvních bolestí pro pomalé otevírání a já si bez epidurálu a jakýchkoliv tišících prostředků užila své. No ale po 6 letech jsem se na porodní sál dostala opět. Tentokrát, ale už zcela jistě vím, že NAPOSLEDY

Termín porodu byl 1. 10. 2010.

Takže 1. října jsem se rozhodla, že tohle je ideální datum a že udělám všechno proto, aby náš chlapeček vykouknul ven. Den předtím mi bylo řečeno, že jsem na 2 cm prostupná, tak jsem si říkala, že to nebude až takový problém si porod vyvolat, abych to už měla za sebou. Ráno jsem začala horkou vanou a hopsáním na míči. Následovala jízda na rotopedu a večer byla naplánována dlouhá procházka v okolní vsi, kde bylo před každým domem ke shlédnutí několik krásně vyřezaných dýní, tak jsem si říkala, že cesta autem po nerovnostech a výmolech to jistí.

Manžel přišel s tím, že by chtěl jet na hokej, jak se cítím, zda se bude nebo nebude rodit. Natálka se totiž narodila přesně v termínu. Ujistila jsem ho, že se nic neděje, ať klidně jede, že kdyby náhodou, má mě kdo odvézt. V tu dobu bylo něco kolem 15 h a v té době mě začalo nepatrně pobolívat břicho. Ale nic jsem neříkala, chtěla jsem, aby jel.

Když odjel, všimla jsem si po hodině, že mě to pobolívání zastihlo za hodinu 4×, což vypadá na každých cca 15 minut. Že by?

Tenkrát mi odtekla voda, takže jsem věděla, že je to tady, ale teď? Třeba to jsou jen poslíčci, ty jsem za celé těhotenství taky neměla, tak jsem nemohla posoudit, ale všude čtu a každý říká, že to každá ženská pozná, když rodí, tak snad nejsem zase až tak hloupá

Následovala vana a pobolívání po 15 minutách trvalo až do 19 hodin. Takže 4 hodiny trvání a já kývla na to, že se na tu večerní prohlídku dýní opravdu podívat jdu. Nikdo o mém bolení břicha nevěděl. Při procházení osvícenou vsí jsem pomalu začala uvažovat nad tím, že se opravdu začíná nejspíš něco dít, bolení zesílilo. Při cestě zpět autem po nerovném terénu jsem už měla pocit, že dnes opravdu ještě pojedeme směr porodnice.

Ve 21 hodin už doma jsem si opět zalezla do vany, ale bolesti neustávaly. V půl 10 už jsem začala zapisovat a všimla si, že přicházejí po 5 minutách…
Mezitím se vrátil manžel a ptal se, co to pořád píšu.

„Bolesti“ odpověděla jsem klidně „mám je už jaksi po 5 minutách, ale nevím, jestli je to ono.“
Okamžitě vyletěl z postele jako jak nevím jestli je to ono, že už přece rodím podruhé atd. Poslala jsem ho spát, že když tak ho vzbudím, že si ještě sama nejsem jistá a šla ještě jednou do koupelny.

Napsala jsem mamce sms, popsala jí co cítím a zda bych měla nebo neměla jet, že bych nerada byla jako dvojnásobná matka za hysterku, ale že prostě nevím, jestli už je to ono. „Jeďte, nemáš co ztratit – maximálně získat“, odepsala mi. Přilehla jsem si k manželovi a zjistila, že už ani ležet nemůžu a že tohle asi zcela určitě nezaspím, když se u mě dostavilo už i zatínání zubů. Moje poslední zapsání časů bylo 22:33 hodin a 22:37 hodin. Vzbudila jsem ho, že asi jedeme, začala jsem pomaloučku dobalovat věci (nabíječka, hřeben atd.) a manžel šel pro babičku, aby byla přes noc u prvorozené Natálky.

Po cestě ze schodů mi babička udělala na čele křížek s tím, ať mě Panenka Marie ochraňuje a mě se v ten moment chtělo brečet. Cesta do porodnice nám trvala 15 minut a já se cestou ve 3 bolestech už i kroutila. Po příjmu se slovy:„Dobrý večer, já asi rodím“, mi byl natočen KTG monitor, který ale žádné kontrakce nezaznamenal. To bylo asi něco před půlnocí. Takže dá se říct na svůj předpokládaný termín jsem již byla v porodnici, i když jsem porodila až dlouho po půlnoci, tudíž už byl v kalendáři jiný datum. Po prohlídce bylo zjištěno, že jsem stále na ty 2 cm otevřená, nic se nepohnulo, ale hlavička naléhá.

Dostala jsem kapačku antibiotik kvůli streptokoku a konal se příjem. Oblékla jsem si „slušivou“ noční košili se čtyřlístkama, dostala klystýr a na předporodní pokoj jsem se dostala v 00:50 hodin. Bylo tady vše potřebné pro porod i pro miminko, wc, sprcha, křeslo, míč… tady to proběhne. Po vyprázdnění se moje bolesti ještě víc zesílily a nález se pohnul o 2 cm. Takže jsem byla už na 4 cm otevřená, ale musela jsem ležel na levém boku s podepřenou pravou nohou, aby miminko dorotovalo. Cítila jsem ještě poslední jeho pohyby uvnitř mě.

Horká sprcha a skákání na míči nepomáhaly, bolesti jsem pod proudem horké vody cítila ještě intenzivněji, nejvíc mi vyhovovalo sedět na záchodě, což ale nebylo možné.

Bylo 02:30 hodin, když se u mě dostavilo už i zvracení.
Za hodinu mi milá paní asistentka přišla píchnou vodu, ta ale při kontrakci praskla sama a začaly ty pravé porodní bolesti. Ovšem i porod se pohnul a já měla 6cm, za což jsem byla velmi ráda.

Miminko ale nebylo pořád dorotováno, takže já bylo nucena opět ležet na levém boku s zvednutou pravou nohou, na břichu měla KTG pásy a vydýchávala jednu bolest za druhou. Do toho jsem chytala křeče do lýtek a při kontrakci sebou tak mlela, že jsem myslela, že spadnu i z toho křesla. Manžel mi utíral pot z čela a vlhčil mi rty. V 5 hodin ráno jsem najednou ale začala při kontrakci přitlačovat. Nesměla jsem ale. Ale moje tělo si prostě dělalo, co chtělo. Miminko nebylo dorotováno, branka nebyla zašlá, cesty otevřené jen na 7 cm a já už měla potřebu tlačit.

„Netlačte, musíte to prodýchávat“…to se lehce řekne, ale hůře dělá. Musela jsem si kleknout na všechny 4, hlavu jsem zabořila do peřiny a snažila se překonat svoji potřebu tlačit, snažila jsem se vydýchávat, funěla jsem jak pes, ale měla jsem pocit, že moje tělo prostě tlačí samo, aniž bych já tomu nějak dopomáhala. Vydýchávala jsem kontrakce, zatínala nehty do lůžka, manžel mi mezitím držel pod bradou mísu, protože jsem do toho všeho ještě při každé kontrakci začala zvracet.

Při prohlídce jsem měla 8 cm k dobru, ale uvnitř kvůli tlačení jsem otekla a to je špatně. Křivka na mém břichu ukazovala tep miminka 60 a začaly fofry – miminko musí ven, otevřená neotevřená. Rozsvítilo se přímé světlo, asistentky napolohovali komfortní porodní léhátko, ukázaly mi, kde se mám držet a pomáhat si při tlačení, dostala jsem do žíly další kapačku antibiotik kvůli streptokoku a zatímco kapala – přišlo na řadu cévkování. Manžel mi držel ústech masku kyslíku, sestry kolem pobíhaly a chystali vše potřebné.

„Při kontrakci začněte tlačit“, ale najednou jakoby žádná kontrakce ne a ne přijít. „Poslouchej, jak mu málo bije srdíčko“ uslyšela jsem manžela… Zaposlouchala jsem se do tónu pomalu bijícího srdce… Vyděsilo mě to. Zapřela jsem se rukama, nadechla se a zatlačila jako o život. Nadechla se podruhé, zavřela oči a při dlouhé kontrakci jsem měla pocit, jakoby mi někdo rval pánevní kosti, myslela jsem, že mě to rozškubne, ale nepřestávala jsem tlačit.

Určitě jsem ze sebe vydala i nějaký skřek, on se člověk určitým zvukům neubrání i kdyby sebevíc chtěl. Najednou jsem ucítila zvláštní teplo, otevřela oči a z pod mých zakrvácených roztažených stehen se vynořilo krásné modré stvoření, které po okamžitém přiložení na mé břicho kýchnulo a prskalo kolem sebe Byl to opravdu kluk. Náš Tobias.

Plakat začal až po otření a prvotním ošetření pupíku. Na váze stálo 3210 g, ovšem mladičká slečna ošetřovatelka se nejspíš špatně podívala a po odečtení pleny, v niž byl náš prcek zabalen, nadiktovala 3100 g a 50 cm. Mě mezitím daly injekci na vypuzení placenty, takže jsem ji nemusela rodit, jako před 6 lety při Natálce. Když se čekalo, až ze mě vyklouzne, já pořád vzdychala, jako na mě každou chvíli měla přijít další bolest… Děloha mi neustále pracovala a to ještě následující den po porodu.

Dozvěděla jsem se, že jsem nastřižená na 3cm, což jsem ani necítila a taky, že se mi nějaká paní zapírala do břicha, aby malý snadněji vyklouznul… To jsem taky ani netušila. Z šití jsem měla velký strach, při prvním porodu mi i tekly slzy a tu bolest mám v paměti doteď. 14 dnů jsem si nemohla sednout, kýchnout, zakašlat, zasmát, vyjít schody… nic. Tentokrát jsem ale dostala do spodních partií 4 injekce, takové malé nepatrné včeličky na umrtvení a při čekání, až zapůsobí mi byla ukázána placenta, kde si 9 měsíců hověl náš Tobias. Zvláštní pohled

Poté doktorka šila můj nástřih, o němž ani nevím, řádné umrtvení vykouzlilo úsměv na mé tváři. Poděkovala jsem doktorce a veškerému personálu, vzala do náruče našeho druhorozeného syna a zůstala na sále další 2 hodiny sama se svýma 2 chlapama. „On má vetšího pytlíka než já“ prohlásil manžel a já se začala smát. Srandista. Začalo obvolání rodiny, přátel a známých, přicházeli gratulace a já byla naměkko. Břicho mě pořád bolelo, jakoby měla každou chvíli přijít kontrakce, ale to už jsem držel své „zaškňouřené“ a opuchlé miminko v náručí a věděla jsem, že už bolest nikdy nepříjde a děkovala Bohu a všem svatým, že jsem to přežila.

Když to shrnu, tak můj první porod začal odtečením vody, nástupem  bolestí až po 5 hodinách od odtčení a samotným narozením dcery od prvních bolestí zaměřujících se do zad po 15,5 hodinách.... takže dá se říct, že od odtečení vody po samotné narození dcery trval můj první porod 20,5 hodiny ☹
Můj druhý porod začal bolestmi do břicha, sice trval kratší dobu než ten první (9 hodin a 15 minut přesně) od pravidelných kontrakcí po 5 minutách, ale jejich intenzita byla o hodně silnější, tak intenzivní bolest břicha, že jsem nevěděla, zda si mám vydrápat oči nebo vyškubat vlasy z hlavy… Takže jsem nesmírně ráda, že už to mám za sebou a tím končím naše rozmnožování, už mám odrozeno a holčička a chlapeček nám bohatě stačí 

Je pravda, že těhotenství jsem si vychutnávala a kopkání uvnitř mi chybí, mrzí mě, že už to NIKDY nezažiju, ale představa znovu prožít tu bolest, mě vrátí znovu z obláčku na pevnou zem. Budu se asi nejspíš opakovat, ale ta bolest za ty poklady stojí. Miminka jsou zázrak a když mi ho po 8 hodinách přinesli na pokoj – nemohla jsem se vynadívat.

Shrnuto a podtrženo… Náš syn Tobias se narodil po 9 hodinách, den po termínu, v sobotu 2. 10. 2010 s mírami 3100 g a 50 cm.

V kalendáři stálo 17. července 2004, byla sobota a já měla den před očekávaným termínem porodu.Ten den jsem zrovna s přítelem seděla u stolu na oslavě dědečkových 70. narozenin a ani ve snu by mě nenapadlo, že by to na mě už mohlo přijít, tudíž jsem ani nemyslela na to, vzít s sebou pro jistotu věci, již měsíc sbalené do porodnice.

Přítel mě něžně hladil po kulatém bříšku a když ruku oddělal… Jako by ze mě ze spodku něco vyšlo.
To jsem ještě nevěděla, že tím nejspíš přítel přivolal naše miminko na tento svět.
Vstala jsem od stolu, že se zajdu na záchod zkontrolovat a v tom mi něco začalo téct po nohách dolů – a sakra, je to tady !

Docela jsem zpanikařila a roztřásla se po celém těla… I teď si vzpomínám, jak se mi třásly ruce i hlas…

Všechno v ten moment dostalo rychlý spád.
Přiletěla mamka a začala mě uklidňovat, přítel celý nervózní sedl do auta a jel mi domů pro věci do porodnice, na oslavě chaos a já středem pozornosti.
Protože jsem ještě neměla bolesti, s ručníkem v kalhotkách jsem se vrátila ke stolu a s třesoucí se rukou jsem do sebe dostala ještě pár koláčků…
Na cestu do porodnice jsme se vydali asi tak ze 2 hodiny.

Klid mě přešel, jakmile jsem se oblékala do nemocniční košile a sedala na vyšetřovně na pomyslnou kozu.
Bylo mi oznámeno, že rodit budu v noci a pokud ne – porod mi ráno vyvolají.
Sestra mě zavedla do předporodního pokoje, kde mi na bříško přivázala pásy, sledující ozvuky srdíčko miminka, do žíly mi píchla kapačku. Přišel na mě stesk, že zde budu bez přítele, nemělo totiž smysl, aby zůstával, když na porod to ještě nevypadalo. Porodní bolesti začaly mým tělem otřípat 2 hodiny po tom, co přítel odjel..

Bylo 20.00 hodin a vedle, kde byl porodní sál, jsem zrovna slyšela nějakou maminku rodit.
Bylo mi hůř a hůř, ale stále jsem byla v telefonním kontaktu jak s přítelem, tak s maminkou. Každou hodinu mě kontrolovala sestra, každé 2 hodiny mě vyšetřovala doktorka, bolesti se stupňovaly, krvácela jsem, měla jsem hlad a žízeň a stále jsem jen slyšela větu: „Nejste otevřená.“ Za celou noc bez jídla, pití a minuty spánku, kdy jsem se otevřela jen na 1 prst.

„Do oběda to bude“, oznámila mi na druhý den ráno po vyšetření doktorka.
Přítel dojel v půl 10, ale to už byly moje bolesti nesnesitelné.
Bolestí, která se mi vracela každé 2 minuty jsem i nadávala. Nepomáhala mi ani teplá voda, kterou mě přítel sprchoval, zatímco já skákala na nafukovacím balóně.
Sestra mi slibovala epidurální injekci na utišení bolestí, ale nebyl prý k zastižení žádný doktor, co by mi ji píchnul nebo co, tak jsem trpěla, jak se dalo.

Jen jsem doufala, aby to moje tělo zvládlo – bylo to už 14 hodin bez jídla, pití a spánku a já cítila, jak už jsem slabá a vyčerpaná. Bohužel jsem byla ještě stále málo otevřená , takže jsem musela stále čekat. Už jsem i sestru prosila, ať mě už někdo odrodí, že už to asi dlouho nezvládnu, ale její odpověď byla vždy zamítavá.

Asi tak za hodinu mě s přítelem poslala skákat na balóně na porodní sál.
Jednou, nanejvýš 2× jsem skočila, vydýchala 2 bolesti a mým tělem se rozlehla bolest tak silná,že jsem cítila, jak se miminko dere z těla ven.
„Já už rodím!“ křikla jsem a na pokyn sestry jsem vylezla na kozu. Dřív, než se do mě sestra stačila podívat a zkontrolovat, nutilo mě to už tlačit.

Tlačila jsem a cítila, jak mi miminko sestupuje dolů a tlačí na konečník, což nebylo zrovna moc příjemné. Zatlačila jsem dlouze, dvěma nádechy a cítila jsem jak… „Hlavička je venku!“ Ucítila jsem slabší úlevu, kterou vzápětí vystřídaly další tlaky. Zatlačila jsem nanejvýš 3×, vytlačila ramínka a … „Máte holčičku!!!“, zvolala doktorka.

Přítel se mi se slzami v očích vrhnul kolem krku, objal mě a děkoval mi.
Chtěla jsem ji vidět. Byla modrofialová, plivala vodu a vím, že se naše oči navzájem střetly…

Přítel – novopečený tatínek, přestřihl pupeční šňůru a v ten moment se zrodila nová šťastná rodinka…

Natálka po narození vážila 2750g, měřila 50 cm a narodila se přesně v den očekávaného termínu, v neděli 18. července v 11:30 hodin…

Bylo ráno 4.6. 2010 a já jsem se vzbudila s divnou bolestí hlavy.. pak mi začalo cukat oko.. no a potom jsme jeli vyzvednout golfky, co mi táta koupil. No cestou do práce mi pro změnu začala odumírat ruka… Cestou domů jsme se zastavili v Tescu na nákup, tak jsem si tam nakupovala a když jsem se viděla v odrazu nějakého skla tak jsem se sama sebe lekla :D vypadala jsem jako kdybych spolkla melouna, tak jsem si ho koupila, měla jsem na něj hroznou chuť. Doma začala první kontrakce.. jenže jsem tomu nepřikládala větší význam, protože jsem měla pořád něco :D  K obědu jsem snědla 3 pořádný borůvkový knedlíky a udělala jsem si kafíčko, miláček šel mýt autíčko, tak jsem seděla spokojeně na balkóně a zase.. ale jenom na chvilku zase jsem to neřešila.. odnesla jsem miláčkovi pívečko a ještě jsem venku řešila s kamarádkou, že pořád nic.. že se půjdu pořádně projít s čoklikama..Zalezla jsem domu a přišla další a to už jsem věděla, že je to tady.. potom můj miláček potřeboval nějaké leštidla z garáže.. krouceným krokem jsem tam dolezla.. a jemu to pořád nedocházelo…no a potom jsem lítala pořád na záchod.. tam mi bylo nejlíp. Pořád jsem si to neuvědomovala… šla jsem si dát sprchu a připravit se na den Dé. Pak přišel Dan domů a já mu oznámila, ať se rychle osprchuje, že za chvíli pojedeme.. nechápal kam, tak jsem mu řekla, že do nemocnice a to taky nechápal, prý „vždyť jedeme až zítra“..měla jsem totiž v sobotu nástup do porodnice. Tak jsem mu s úsměvem na tváři oznámila, že Samulka do soboty asi čekat nebude =D Chudák nějak ho to vzalo, tak seděl na balkóně a koukal do blba, tak jsem mu ještě udělala kafíčko J Když nastaly kontrakce po 5-6minutách, tak jsem oznámila, že jedeme.. Mamka pořád nechápala, že mi nic není. S úsměvem a pořád hrozně nadšená, že konečně už! Jsem mávala kamarádce sousedce a jeli jsme do porodnice, bylo to kolem půl šesté.

Mamka stále nechápala.. v autě jsem měla slabé křížové bolesti, ale pořád pohodička. Na recepci v nemocnici jsme ještě potkali mamky známou tak pokecali.. No prostě klídeček.. Tak mi řekla, ať nechám tašku ještě v autě, že pro ní kdyžtak zajdou. Celá nejistá, jsem zazvonila na porodnici. Prý co potřebuju :D tak jsem sestře řekla, že asi rodím. Přišla pro mě, poptala se co mě trápí a tak, nechápala, kdeže mám tu tašku, tak jsem se převlékla a poslala maminku zpět pro tašku. Sestra se pro mě vrátila a vzala mě na monitor, že si věci kdyžtak dopřipravim později, jestli tam teda zůstanu.Kontrolovala monitor a sama viděla, že kontrakce přichází,oznámila to příchozí doktorce, která mě vyšetřila. S úsměvem mi oznámila, že zůstávám a že jsem otevřená na 4cm. Vzala mě na ultrazvuk, odhad váhy byl 2,65kg Domluvila jsem se s ní, že tatínek se může přijet podívat až bude po všem. Dopřipravila jsem si zbytek věcí, vyplnila zbytek údajů a sestra mě vzala na klystýr,po půl hodině přišla sestra a vzala mě do sprchy, tam jsem hopsala na míči a bylo mi tam fajn, kontrakce asi po 2-3minutách, zůstala jsem tam déle, protože tam rodila dost hlasitě nějaká paní, tak jsem byla klidnější, když jsem to neslyšela.

Po sprše jsem šla na pokoj, sestra mě vyšetřila a oznámila mi, že po monitoru mi píchne vodu. Vše probíhalo naprosto v pohodě a kontrakce byly snesitelné, takže pohodička 🙂 Pak jsem opět absolvovala monitor, protože paní doktorce se nelíbilo srdíčko. Pak jsem dostala prášek na tlak a už mi sestra řekla, že brzy. Pak jsem už najednou ležela na boku a poctivě prodýchávala každou kontrakci, sestřička mi párkrát řekla že ještě 2-3bolístky a já se těšila až to bude za mnou. Pak už jsem se rozhodla, že chci aby byl už brouček venku, přišla paní doktorka, a řekla, že rodíme.. Najednou jsem si říkala, „jako už?“ 😀 no a rodilo se, řekli mi jak mam tlačit a tak jsem tlačila, tlačila a najednou nepřicházela kontrakce.. Tak přišla sestra, začala mi napíchávat žílu a najednou boule, mě naštvalo to, že mi musejí pomáhat „rodit“  no pak když to napíchla, tak po chvilce přišla kontrakce, doktorka mi oznámila, že vidí hnědé vlásky a já tlačila jak o život a najednou byl ve 22:31 venku,  dětská sestra ho běžela očistit a změřit,zvážit.. 50cm a 3330g já koukala na to malinké červené tělíčko a nechápala jsem, že ho už mám u sebe..Když mi ho přiložila, tak jsem na něj koukala, zhlcena pocitem štěstí a lásky. Řekla jsem mu – „ahoj miláčku“ a dali mi ho do inkubátoru vedle lůžka. Zavolala jsem domů a oznámila že můžou přijet. Paní doktorka mě zašila. A já nemohla spustit oči z mého krásného chlapečka. Pak ho sestra znovu zkusila přiložit a to už se chytil J chtěla jsem ho mít hned u sebe.

Tatínek s babičkou přijeli za chvilku, táta plný rozpaků, se dmul pýchou jakou má šikovnou ženušku, nevěděl kam s očima a bylo to krásné. Celou noc jsem pak nespala a nespustila malého z očí, brečela jsem štěstím a láskou k tomu malému tvorečkovi. A můžu říct, že tento den byl pro můj život jedním z nejkrásnějších