„Při prvním porodu před dvěma lety jsem měla velké křížové bolesti. Porod jako takový proběhl v pořádku, ale na ty bolesti se nedá zapomenout. Teď jsem znovu těhotná a už o tom přemýšlím. Nevíte náhodou, jestli nějak nelze takovým bolestem předcházet? Třeba nějakou rehabilitací v těhotenství nebo tak?“

Porod bolí. Na tom se shodnou asi všechny ženy, které ho již mají za sebou. Ty, které se na něj teprve chystají, zase přemýšlí, jaký bude ten jejich a jak ho zvládnou. Kontrakce neboli stahy dělohy může nastávající maminka pociťovat jako tlak v podbřišku, v kříži, a dokonce i v kyčlích nebo stehnech.

Křížové bolesti mohou souviset s polohou miminka v bříšku. Když je více nakloněné k páteři maminky, vyvíjí větší tlak do zad ženy. Proto je vhodné zeptat se na konci těhotenství svého lékaře, zda není miminko v tzv. poloze posteriorní. Pokud ano, můžete zkusit cvičení a polohování, aby se miminko ještě před porodem otočilo do lepší polohy.

Prožívání bolesti se u každé ženy liší. Velmi důležitý je vždy postoj ženy k porodnímu procesu a duševnímu rozpoložení. Důležitou roli hraje i celkové společenské a kulturní prostředí. Existuje hned několik možností, jak si porod zpříjemnit a jak ovlivnit druhou dobu porodní i křížové bolesti.

Jak pracovat s křížovými bolestmi?

„Můj první porod byl o krutých a dlouhých křížových bolestech. V podstatě jsem šla z jedné kontrakce do druhé, protože než odezněla bolest ze zad, už se hlásila o slovo bolest břicha. Druhý porod byl hodně podobný, ale naštěstí o mnoho rychlejší. Třetí porod byl oproti těm předchozím dvěma pohoda a já si dokonce mezi kontrakcemi i odpočinula, protože mě křížové vůbec nebraly. Každý porod je jiný, a i když při prvním porodu křížové bolesti byly, u dalšího už klidně být nemusí.“

Každý vám řekne, že vám děti změní život. Mne ho rozhodně změnily, bohužel nejen tak, jak se dalo čekat. Po prvním porodu se u mě totiž rozvinula revmatoidní artritida.

RA je autoimunitní nemoc, při které váš imunitní systém napadá klouby a způsobuje v nich záněty, které opravdu škaredě bolí. V době, kdy je nemoc aktivní, se váš život znepříjemní natolik, že i běžné denní úkony jsou na hraně vašich schopností a noci jsou peklo - v noci to bolí nejvíc. Nemoc je nevyléčitelná, ale existuje léčba, která dokáže její projevy zmírňovat, v nejlepším případě na dlouho potlačit.

A jak jsem k ní tedy přišla?

První porod byl pro mě opravdu těžký. Celé těhotenství probíhalo úplně normálně a nic nenasvědčovalo tomu, že by porod neměl proběhnout také normálně. Začal spontánně, měla jsem asi 12 hodin slabé kontrakce, když se je nedařilo rozehnat ani teplou vodou, jeli jsme do porodnice. Tam mi řekli, že nejsem otevřená a že se uvidí, buď se porod rozjede nebo ne, a jestli chci, tak tam můžu zůstat do druhého dne, kdyby náhodou. Jako prvorodička jsem si řekla, že tam radši zůstanu, a dobře jsem udělala. Kolem páté odpoledne mi praskla voda, do dovu hodin se rozjely křížové kontrakce po třech minutách a ty trvaly asi do tří do rána, kdy už jsem byla konečně dost otevřená a šlo se na sál. A tam začalo to pravé peklo. Nejdřív tam byla jen asistentka, tlačila jsem jak blázen a nic. Tak přišla doktorka, začla se ve mě různě hrabat, zkoušela kde co a pořád se dítě neposunulo ani o cenťák. To už mi dávali kapačky, kyslík, při tlačení jsem omdlévala a nepřála si nic, jen aby to už skončilo. Pak zavolaly primáře, který přišel, kouknul, řekl mi, ať zkusím ještě zatlačit, u čehož jsem skoro omdlela, tak nařídil císaře. Jak já mu byla v tu chvíli vděčná!

Tonička se narodila akutní sekcí v půl páté ráno a já se probudila na JIPce s pocitem, že už nikdy dítě mít nechci (což mě celkem rychle opustilo 🙂 ).

Bohužel tím moje útrapy teprve začaly. Už v porodnici mě hodně rozbolela záda, ale přičítala jsem to námaze při porodu. Doma se přidaly bolesti kolen, kyčlí, zablokoval se mi krk, bolel mě skoro každý pohyb, nemohla jsem se sehnout k dítěti, ze země jsem vstávala jen s největšími obtížemi. Připadala jsem si jako naprostá troska, a navíc jsem netušila proč. Asi po dvou měsících po porodu mi otekl prst na ruce a bolel tak, že se ho nedalo ani dotknout. Myslela jsem, že mě něco štíplo, ale protože to fakt bolelo, jela jsem na pohotovost. Tam mi řekli, že jako kojící mi nic nepředepíšou, ať to leduju a zaplatím 90 korun.

    Ano, přesně tak. Že nechápete, na co narážím? Dokonalý kočárek a Yetti mají společné to, že o nich slyšeli všichni, ale ještě je nikdy nikdo neviděl🙂

    Určitě to znáte - když poprvé očekáváte narození své malé dokonalé kopie (haha – bezdětní prominou, pochopí časem), připadá vám všechno kolem jako periodická soustava prvků v páté třídě. Tak nějak zhruba sice tušíte, o čem je řeč, ale tu pravou podstatu pochopíte až o pár let a mnoho zkušeností později. Jenže vybrat pojízdnou postel pro svého potomka musíte už teď, za pár let vám to totiž bude naprosto k ničemu. Takže vyzvídáte po kamarádkách a známých. Každá z nich vám doporučí samozřejmě něco jiného a přesto svorně jedna přes druhou pronáší hesla typu:

„Lepší kočárek neexistuje.“

„Vyzkoušela jsem už strašně moc kočárků a tenhle je nejlepší.“

„Nechápu, jak si někdo může koupit cokoliv jiného.“

    Ze všeho vám jde hlava kolem a po týdnu koukání po kočárkách na internetu se vám v pravém oku začne objevovat tik a ruce se začnou klepat tak, že se musíte po každém napití kávy jít převléknout. Dost, zadržte, jinak se z toho zblázníte.

Každý rok se 8. března zas a znovu slaví Mezinárodní den žen. A protože je mezinárodní, slaví ho lidé na celém světě. I u nás to býval oblíbený svátek, ale po revoluci se na něj zanevřelo. Ve světě se na MDŽ ale pohlíží úplně jinak a sám o sobě má i naprosto odlišný význam, než mu mnozí přisuzují. Neměli bychom se na něj dívat skrz prsty. Víte proč?

Co se vlastně za slavným MDŽ skrývá? Proč ho slaví celý svět? Je to vlastně jednoduché. Vznikl díky stávce švadlen roku 1908. Ty se rozhodly protestovat a bojovat za zlepšení svých životních podmínek v New Yorku. Cílem jejich boje bylo získat volební právo pro ženy, bojovat za rovnoprávnost a spravedlnost a samozřejmě mír. Některé skupiny feministek protestují v tento den dodnes.

„Význam MDŽ je vlastně takový, že ženy bojovaly za svá práva jako je volit, studovat atd. Není to žádný komunistický svátek, jak ho mnozí nazývají (jasně, za socializmu se oslavovalo ve velkém a princip se ztrácel). Ono je to tak, že ne každá žena je matka a den matek je krásné poděkování maminkám, ale MDŽ všem ženám, ať už mají dětičky nebo ne. Já dostanu od manžela květinu a od kolegů v práci jsem dostala krásné zprávy,“ píše jedna z maminek v diskuzi na Modrém koníku.

Jak se MDŽ dostal do našich kalendářů?

Stávka žen se zapsala do historie už navždy. Ještě téhož roku v květnu rozhodla Socialistická strana USA, že Národní den žen se bude slavit vždy poslední únorovou neděli. Úplně poprvé se tak slavil 28. února 1909. Březnové datum přišlo až po první světové válce hlavně díky velké demonstraci v Petrohradě v roce 1917.

Aby se svátek dostal do mezinárodních kalendářů, musí mít požehnání z vyšších míst. V roce 1975 byl Mezinárodní den žen oficiálně uznán OSN. Od této doby je připomínán jako den mezinárodní solidarity žen za rovnoprávnost, spravedlnost, rozvoj a mír.

"Co se jí asi v té hlavičce teď odehrává," říkáte si občas tuto větu, když se tak díváte na svého potomka a přemýšlíte, co si asi zrovna teď myslí? Řečnická otázka, pravděpodobně. A samozřejmě na ni odpověď neznáme. Ale do dětské hlavičky vás dneska vezmeme - alespoň na malou exkurzi.

Velmi důležité je uvědomit si, že vývoj lidského mozku začíná už v embryonální fázi - když máte miminko v děloze. V prvních třech měsících nitroděložního života se dokonce mozek vyvine na svou většinu z hlediska kapacity - roste velmi rychle, až 250 000 neuronů za minutu.

Neurony jako stavební kámen mozku

Při narození miminka obsahuje jeho mozek na 100 miliard neuronů (označovaných také jako základní stavební buňky mozku) a tří čtvrtin budoucí velikosti v dospělosti. Tento počet je geneticky dán a dále se nemění. Pro lepší představu - na planetě Zemi žije něco přes 7 miliard lidí. Pokud byste jejich počet vynásobili 14 krát, dostanete se k podobnému číslu. Tak takhle nějak se neurony hemží v hlavě vaší ratolesti.

Po narození se již neurony, samy o sobě, nemnoží. Dokonce jde o jedinou buňku lidského těla, která nemá schopnost se sama dělit. Počet je tedy víceméně stabilní. Co ale stabilní není je velikost a síla samotných neuronů. Nervová buňka v čase zesiluje a zvětšuje se a hlavně - propojuje se s ostatními neurony pomocí synapsí.

Dalším důležitým pojmem kromě neuronu je v rámci vývoje dětského mozku synapse. Tu si můžeme jednoduše představit jako takové propojení jednotlivých neuronů. V okamžiku, kdy se miminko narodí má v mozku minimální množství synapsí, ty se vytváří jako reakce na různorodé podněty, kterým je dítě vystavováno.