„První pocit, když jsem uviděla biologickou matku našeho miminka, byl strach. Strach, že si přišla pro naše dítě! Já nevěděla, proč k tomu soudu přišla, jen jsem věděla, že do té doby nepodepsala souhlas s adopcí.“

Za dnešní příběh děkuji adoptivní mamince, která si svého dlouho očekávaného syna přivezla jako desetidenní miminko přímo z nemocnice. Dnes je totiž možné přijmout do rodiny miminko ihned do porodu – jedná se o tzv. přímou adopci. Biologičtí rodiče totiž dávají souhlas s osvojením konkrétními vybranými žadateli. Jaká úskalí a výhody to přináší, Vám myslím velmi hezky přiblíží následující příběh…

Náš příběh začal celkem klasicky, a to velkou touhou po dítěti. Podání žádosti o adopci předcházelo několik marných let snažení o početí vlastního dítě včetně různých metod asistované reprodukce. Bohužel vše bez úspěchu. Jen možná trochu naopak než to bývá u jiných párů. Adopci jsem se nejdříve bránila já, manžel jí byl nakloněn hned od začátku.

Strach z adopce jsem neměla, na rozšiřování vlastních genů mi nikdy nijak moc nezáleželo. Co pro mě ale bylo velmi těžké a s čím jsem se musela nejdříve smířit, byla velká touha prožít si těhotenství, opravdu jsem po tom bytostně toužila. Časem jsem z tohoto požadavku tak nějak musela ustoupit.

Kouzelný telefon

Podání žádosti, přípravka a posuzování u nás probíhali hladce. Musím říct, že nám to dalo opravdu hodně, rozhodně to neberu jako vyhozený čas. Je škoda, že část příprav se nekoná až po předání dítěte. Protože mnoho informací, které se tam člověk dozví, je potřeba až mnohem později, kdy už si je dávno nepamatuje. Také je mnoho témat, která se člověku otevírají a chápe je, právě až ve chvíli kdy už je rodičem.

Osobně jsem nikdy nebyla až tak velkým fanouškem Velikonoc. Ono to bití tou pomlázkou mi nikdy nepřišlo až tak strašně vtipný, nevím, možná to bude tím, že jsem holka a ani žádný mazání medu kolem huby v podobě slibů neuschnutí a krásy mě nepřesvědčily, že je to vlastně absolutně boží zvyk. Je možný, že jsem cynikem po mámě, která nakupovala tu nejsušší pomlázku mýmu malýmu bráchovi. "Ta se rychle zlomí a hlavně to s ní nebojí." Dělila se o zkušenosti moje máma s mým šestiletým já zatímco předávala šťastnýmu chlapečkovi ubohou, vopelichanou, rozpadající se soušku s pár krepákama na konci. To trvalo jen rok nebo dva, pak se táta s bráchou naučili plíst svoje vlastní.

Ano, český Velikonoce jsou fakt uhozený a ty moravský jakbysmet. Můj devadesátiletej děda pocházející z Těšínska nelenil a na každý Velikonoční pondělí vstal za kuropění, aby hrníčkem studený vody polil babičku a absolutně mu nevadilo, že mu ta cesta z koupelny do ložnice díky jeho šouru a plicím fungujícím na třetinu trvala klidně čtvrt hodiny. Ten jeho potměšilej úsměv, když pak vyprávěl jak babička vždycky ječela, stál opravdu za to.

No a vhoďte do tohohle šílenství Amíka a stačí jedny český Velikonoce a Amík má vzpomínku na celej život. To jsem ho takhle dva měsíce a něco po našem nezapomenutelným seznámení pozvala na hory. Na hory, kam jsem jela s rodičema, jejich kamarádama a plán zněl jasně, nebudeme muset platit za ubytování.  Amík přijel den před Velikonočním pondělí, můj otec a jeho kamarádi se slezli a začali při notným posilováním slivovicí plíst pomlázky. Přizvali naprosto nechápajícího Amíka a začali mu vysvětlovat, proč pletou ty větve dohromady. Po čtvrtý slivovici už bylo stejně jedno, že Amík nemluví česky. Někdy kolem půlnoci chudák utekl. To ještě netušil, co se bude dít ráno. Ano, koledování, honění dospělejch ženskejch po baráku, včetně jeho nový přítelkyně. Zážitek naprosto neopakovetelnej a námět mnoha veselejch historek tady za oceánem.

Ani se chudákovi Amíkovi nedivím, že nechápal. Ono to srovnání je dost brutální tady v New Yorku se Velikonoce tolik neslaví. Velikonoční pondělí je normální pracovní den a pokud chodí lidé do kostelů, tak chodí v neděli. Obchody jsou trochu nazdobený, ale ve srovnání s Halloweenem nebo Vánocema je to pěkný prd. Žádný bandy koledníků nikde neuvidíte, ono se tady nekoleduje. Pokud vím, tak u kostelů pořádají hledání vajíček a to je tak všechno.

Takže Veselý Velikonoce! Já se pomlázky nebojím a myslím, že mini chlapíkovi taky nechybí a až jednou budem na Velikonoce v Praze, tak mu možná koupím jednu sušenou pomlázku.

https://www.facebook.com/Mamazavodou/

Aktualizace: recenze našich uživatelek si můžete přečíst v tomto fóru.

---

Třídění prádla na hromádky, hledání ztracených ponožek, manželovo spodní prádlo, bodýčko... Ach, je to i vaše denno-denní realita, že? A nejhorší na tom všem je fakt, že se tento kolotoč 'praní, sušení a žehlení', neustále opakuje a vy už máte pocit, že je to nekonečný proces.

Naštěstí to tak nemusí být. Henkel vám přináší pomocníky značky K2r, kteří vám při praní pomohou a ušetří vám z každého "pracího" dne mnoho času. Vítáme vás při nové výzvě zkušeností a představujeme vám výrobky, které budete moci následující týdny testovat.

Co testujeme:

• Colour Catcher (ubrousky proti zabarvení) - chrání vaše oblečení a šetří čas a peníze díky tomu, že umožňují prát bez třídění. Jejich použití je velmi jednoduché: ubrousek/ubrousky vložíte do pračky, ve které máte oblečení všech barev. Počet ubrousku záleží od sytosti a kombinace barev. Fungují jako magnet na uvolněnou barvu během pracího cyklu. K dispozici je varianta s 10 a 20 kusy. Jsou vyrobeny z čistě přírodních materiálů, recyklovatelné a biologicky odbouratelné.

Znáte to všechny. Jste celý den v jednom kole a když po tom kolotoči hraní, praní, vaření a uklízení všechno v domě úspěšně uspíte, ráda byste si odpočinuly. Jenže u čeho? U tisícího dílu Ordinace, když už si ani nepamatujete, kdo s kým ano a kdo s kým ne?

V tom případě zaberou osvědčené české filmy, jak se svěřují koníkovky na fóru: "Mám hrozně ráda starší české komedie s Menšíkem, Sovákem, ti nezklamou nikdy," podotkla uživatelka elastiq. Doplňuje ji uživatelka karotky: "Zaručeně mě rozesmějí filmy Duše jako kaviár, Báječná léta pod psa, Homolkovi, Drahé tety a já."

Pokud ale nechcete zůstávat v minulém století a raději se přesunete do současnosti, přinášíme vám několik tipů na komedie, u kterých si vyčistíte hlavu a skousne je i manžel. 

1) Špion (Spy) 

Komedie, co by se správně měla jmenovat Špionka, protože vypráví o zakřiknuté analytičce CIA s pár kily navíc v podání Melissy McCarthy (Sookie z Gilmorek), která se dostane konečně do akce. A stojí to za to! K tomu přihoďte pro potěchu dámského oka britského krasavce Juda Lawa nebo amerického drsňáka Jasona Stathama (toho určitě bude znát váš manžel z nějakých akčňáků).

via GIPHY

Stála jsem u okna a přes závěsy pozorovala oblohu. Bylo šero a začínalo sněžit. V dubnu. Normálně by mě to trápilo, ale moje myšlenky lítaly úplně někde jinde. Upoutalo mě hýření na zemi. Pořád přijížděla nová auta, ze kterých vystupovaly známé tváře. Srdce mi bušilo jak o závod a na chvilku se mi zamotala hlava. Chytla jsem se za břicho a snažila se zhluboka dýchat.

"Jsi v pořádku?" Ozvalo se mi za zády a já nepatrně přikývla. Lucie, seber se! Okřikla jsem sama sebe, narovnala se a nasadila úsměv. Velmi těžce jsem snášela všechnu tu pozornost, já, největší trémistka ze všech. Taky jsem si plně uvědomovala důležitost situace a tíhu odpovědnosti, že je to na celý život. 

"Co když cestou zakopnu?" Špitla jsem směrem k Romči (mojí družičce). 

"A proč bys zakopávala?" Zasmála se.

Vyhrnula jsem šaty nad kotníky a demonstrovala, jak jsou mi velké boty, že se mi v nich hýbe noha. V tom jsem za dvěřmi uslyšela hrát hudbu.

Knedlík v krku mi narostl na velikost bochníku, ale moje srdce narostlo s ním. Cítila jsem neviditelné lano, které se začalo utahovat směrem ven, z místnosti. Netrpělivě jsem si stoupla ke dvěřím a čekala, když do pokoje vešel můj kmotr, aby mě odvedl k oltáři. Nastavil paži jako pravý gentleman a povzbudivě se na mě usmál. Oba jsme čekali na počáteční tóny Hallelujah. 

Jaro je bezesporu nejkrásnější část roku. Ne však pro ty, kteří vědí, že je čeká období plné nepříjemných alergických projevů. Zkuste letos vyhrát proti alergii novým způsobem  a vychutnejte si jarní sluníčko naplno s celou rodinou.

Když vám pyl nedá dýchat

Za posledních 30 let vzrostl počet alergických onemocnění až čtyřnásobně. Vědci předpokládají, že pokud tento trend bude pokračovat podobným tempem, za 100 let bude různými druhy alergií trpět asi polovina Evropanů. Pylová sezóna u nás trvá téměř deset měsíců a nepříznivý vliv na alergii mají nejen pyly stromů ale i mnohých trav.

Probiotika - náš málo známý spojenec

O probioticích se i mezi širokou veřejností v současnosti velmi často diskutuje - mnohým z nás však jejich skutečný význam a vzácné schopnosti zůstávají málo známé. Spojujeme si je zejména s užíváním antibiotik, když nám je jako doplněk doporučí lékař nebo lékárník. Jejich skutečná hodnota, účinek i význam pro lidské zdraví jsou však mnohem vyšší, než bychom předpokládali.

Lactobacillus Bulgaricus - probiotická bakterie přímo ze srdce přírody

Každej rok tak kolem března mi začne při pohledu na kalendář běhat studenej mráz po zádech neb se blíží Amíkovi narozeniny.

Amík bral odjakživa svoje narozeniny smrtelně vážně. Byl to pro něj ten nejdůležitější den v roce, beze srandy. Pamatuju si měsíc a půl po seznámení jsem Amíka na jeho narozeniny odtáhla na večeři a pak mu řekla, že podle českýho zvyku za mě může zaplatit. Málem ho chudáka kleplo, zvlášť kvůli tomu, že měl slíbenou večeři a pití od kamarádů. Velice rád na tenhle večer vzpomíná a ještě raději na náš českej zvyk za odměnu narozenin zvát jiný lidi na pití a večeře.

Před třema a něco lety se mi skoro podařil ten nejlepší dárek. Mini chlapík se měl narodit dva dny před Amíkovejma narozeninama a já bláhová žila skoro 8 měsíců v naději, že budu mít na furt vyřešenej problém s dárkem. Tak krásně jsem si to malovala, že budu rok co rok vázat mini chlapíkovi mašli kolem krku a jako dárek nejvzácnější ho předávat jeho milujícímu otci. Bohužel mini chlapík se rozhodl jinak a raději se narodil o měsíc dřív. Je to jasný, narozeninový šílenství mají oba dva v genech.

Letos se stal zázrak, Amík nešílel, normálně nešílel ze svejch narozenin. Šílel mini chlapík, kterej se rozhodl, že pro velikej úspěch si svoje třetí narozeniny zopakuje o měsíc později. Kdykoliv jsme jenom nadhodili možnost, že narozeniny bude mít jeho dáda, mini chlapík začal srdceryvně protestovat: "Dassi sad, dassi haptoo." Ano, dokonce si i vytvořil svoje vlastní slovo pro narozeniny. "Haptoo," zkratka z "happy birthday to you." Amík vesele rezignoval a smířil se s pošťuchováním mini chlapíka: "Narozeniny budou moje, jenom moje." "No, no Dassi haptoo. Mama, Dassi haptoo." Křičel mini chlapík dožadujíc se rozsouzení celýho sporu nejvyšší instancí matky.

Den před Amíkovejma narozeninama jsme dokonce scháněli mini chlapíkovi i dárky a s mámou jsem se přistihly jak nerozhodně dumáme v hračkářství nad několika možnostma. "Hele, vždyť to ani nejsou jeho pravý narozeniny. Co tu šílíme." Rozsekla to se smíchem máma v ruce dva dary.

Můj sen se stal skutečností a my jsme slavili Amíkovi a mini chlapíkovi narozeniny najednou. Tchýně upekla dva dorty a mini chlapík si vzal ten větší. Pokud to takhle půjde i příště, mám Amíkovi narozeniny z krku, těch pár angličáků nebo lego vymyslím vždycky. A Amík? Ten se dobrovolně vzdal svejch narozenin. Tomuhle se, pánové, říká láska!

    Jmenuji se Tea a žiji na ,,Konci světa" a v tomto magickém kraji žiji skoro rok. Ne, vážně nepřeháním... 

    Nečekejte však Středočeský kraj ani Jihomoravský kraj. Tento týden se vydáme mnohem dál. Tak tedy, nebojte se, sbalte si svůj uzlíček, jako ten Honza v pohádce a hurá do světa! (respektive až na jeho konec).

    Hodily jste všední starosti za hlavu a rozhodly se vyrazit? Výborně!

Nacházíme se na poloostrově Bretaň., která je jedním z 18 regionům (zjednodušeně krajem) Francie. V tomto článku vás s ním seznámím, stejně jako s jeho obyvateli i užitečnémi informacemi.

Bretaň není Francie

    Nečekejte zde Francii, tak jak ji znáte. Není to ta sladká Francie v podobě Eiffelovky, šneků a obrovského množství vinic. Jakmile opustíte okolní regiony, jakým je Normandie otvírá se vám rázem nový, samostatný svět. Dálnice přestávají být placené včetně nižší omezené rychlosti. Značky mají nejen jiný vzhled, ale jsou psány i dvou jazycích: francouzsky a bretonsky. Proto buďte opatrní, je snadné se tu ztratit. 

Kromě problémů v začátcích bylo moje těhotenství celkem bezproblémové.

Termín jsme měli 25.5.2016. Můj doktor pořád říkal, že prcek je tam zamčený na 10zapadů, CS0 a že porodím nejdřív v červnu. Pak přišel zlom a 4.5. mi na kontrole zapsal CS10 a řekl mi, že do večera nejspíš porodím. Dost mě to vyděsilo, taková změna během týdne. Sice jsme si přáli mít prcka co nejdříve u sebe, spaní už bylo nepohodlné…Tobiášek už donošený, tak jsem se s tím psychicky srovnala a připravila se na porod. Nikdy jsem se porodu nebála, věděla jsem, že to by bylo spíše na škodu. Zvládlo to přece už mnoho žen přede mnou a v psychické pohodě to půjde jistě líp. A až se to bude dít, už nebudu myslet na strach…proste už to bude v běhu.  Nic se zatím nedělo. Když jsem o týden později 11.5. opět přišla na kontrolu, sestřička i doktor překvapeně koukali. Opět mě po vyšetření poslali domů, že do pár hodin porodím. Tak jsem doma ještě uklízela, myla okna a ono nic. Ani v pátek 13.se nic nestalo, o čemž jsme celé těhotenství vtipkovali. O víkendu mi odešla hlenová zátka.

Trvalo až do pondělí 16.5. než jsem začala něco pociťovat. Cely den mi bylo blbě, nevolnosti jako ty, co jsem prožívala až do 5.mesice.Odpoledne jsme si měli vyzvednou u známých monitor dechu, ale já zůstala doma. Bylo mi divně a  začínali mě bolet záda. Postupem večera se bolesti stupňovaly a já zkoušela najít nějakou pravidelnost. Pořád jsem si ale říkala, že mě bolí jen záda.. ne podbřišek.. tak to přece ještě nemůže být ono. Bolesti byly stále silnější, ale nijak pravidelné…tak jsme si večer pustili seriál – The 100, ale nemohla jsem se soustředit, zkoušela jsem skákat na míči a zhluboka dýchat. Kolem 11h večer jsme šli spát, ale nemohla jsem usnout, pořád se nám nedařilo změřit interval mezi bolestmi zad a ani určit pravidelnost. Šla jsem si dát teplou sprchu, trochu pomohla…ale spát jsem nemohla, to jsem asi ještě 2x zopakovala. Kolem 1h ráno 17.5. už přítel navrhuje, že se pojedeme zeptat do porodnice a po dlouhém přemlouvání souhlasím a 1:20 jedeme. V porodnici jsme asi za 5min. Zvoníme a porodní asistence sdělujeme, že nerodíme, že se jedeme jen ukázat. Asistentka je v pohodě, prý se to stává často a když bude vše ok, pošle nás zase domů. Po kontrole, ale zjišťuje, že už jsem na cca 5cm otevřená a diví se, že jsme přijeli až teď. Následovaly nekonečné dotazníky, kontrola srdečních ozev, podání klystýru a o pul 3 konečně zavolali přítele, který čekal  na chodbě a vzali nás na porodní sál. Řekli mi, že pokud se nic nebude dít, za hodinu mi přijdou píchnout plodovou vodu. Nic se nedělo, celkem jsme se nudili, přítel koukal na záznam z právě probíhajícího mistrovství v hokeji a já psala zprávy, že rodím…ale všichni, kteří tvrdili, že ve dne v noci čekají na info samozřejmě spali. Ve 3:45 mi přišli píchnout vodu, nijak to nebolelo, spíš to byl divný pocit, jako bych se počůrala. Stále se mě ptali jestli mám bolesti a chci něco na bolest. Já jsem říkala, že zatím to moc nebolí, čekala jsem opravdu horší bolest. Když mi ale řekli teď nebo nikdy, souhlasila jsem s kapačkou na zmírnění bolesti, která ale na následné bolesti asi vliv neměla, bolelo to hrozně, jen se mi motala hlava. Říkala jsem, že chci epidurál, až to bude možné, ale že to zatím zvládám. Na porodním sále jsme byli sami, jen občas přišla PA a nutila mě chodit, jít do sprchy nebo skákat na míči opřená o přítele…nic mi nevyhovovalo, točila se mi hlava, chtěla jsem raději ležet…dle rady s nohama od sebe. Přítel měl za úkol připomínat mi, že nohy nesmím mít u sebe a že mám pravidelně dýchat, ale když přišla bolest, tělo si dělalo, co chtělo. Živě si pamatuju, jak jsem šla do sprchy a tekla ze mě krev a přítel to s hrůzou v očích utíral papírovými ručníky…asi mu to nedělalo dobře a věděl, že ani já pohled na krev příliš nezvládám.Netuším kolik mohlo být, myslím kolem 5h ráno a to byly bolesti už opravdu strašné, chtělo se mi brečet, ani nevím, co se kolem mě dělo, byla jsem úplně mimo a myslela jen na bolest. Zavolali doktorku, že už brzy bude miminko na světě. Dali mi nohy nahoru a začala jsem tlačit. Přišlo mi, že tlačím a nic se neděje. PA mě povzbuzovala, že jsem šikovná a že už vidí hlavičku. Já jsem se s ní hádala, že nejsem šikovná, vůbec to nezvládám a miminko určitě ještě vidět není, tak po mě chtěla, ať si sáhnu mezi nohy, že ucítím hlavičku, ale to jsem prostě nějak nemohla. Najednou si začali šeptat, že miminko se nějak zaseklo a já si říkala, jestli je třeba císař, tak už to řekněte, hlavně ať už to mám za sebou. PA to ale asi nechtěla vzdát a pořád povzbuzovala, že na další zatlačení už se to povede. Pořád jsem jim opakovala, že to nezvládnu a kde je sakra ten epidural. To už se porodní asistentka smála, jestli se i doma takhle s přítelem hádám a že na epidurál je už opravdu pozdě, že se dítě každou chvíli narodí. Přítel vypadal strašně, v jeho očích se doslova odrážela moje bolest a ten pocit, že neví, co přesně se s naším miminkem děje a nemůže to nijak ovlivnit. Doktorka se zeptala, jestli mě můžou trochu nastřihnout, bez váhání jsem souhlasila. Nástřih jsem necítila, jenom dole polevil tlak a na další zatlačení byl náš Tobiášek přesně v 6:03 opravdu venku. Hned ho dali ke mě, byl celý fialový a brečel…v té chvíli mi to nedošlo, až v porodní zprávě o týden později jsem se dozvěděla, že měl pupeční šňůru kolem krku. Hrozně brečel a já si pamatuju, že jsem ho z posledních sil houpala, abych ho utišila a PA mě pořád opakovala, ať ho nechám brečet, že ho houpat nemusím, že naopak on si musí zakřičet. Přítel nechtěl přestřihnout pupečník, takže to udělala doktorka a přítel potom šel s malým a sestřičkou na zvážení a měření malého. Tobíka otřeli a dostal roztomilou fialovou čepičku(tatínek byl u porodu načesaný a ve svém novém fialovém tričku, jako model…a PA se velmi líbil, takže řekli, že i malý musí dostat nejlepší a hlavně fialovou čepičku). Na porod placenty si skoro nepamatuji, šla ven hladce a rychle, jen to sešívání trvalo snad hodinu. Ale to už jsem měla malého u sebe a najednou jsem si říkala, že to vůbec nebylo tak zlé (vlastně to trvalo 3h,to nejhorší asi 1h) v porovnání s takovou odměnou. Akorát jsem byla hrozně vysílená a chtěla, ať malého radši odnesou, že už ho dal neunesu (taky jsem chtěla, aby ho pořádně zkontrolovali, když byl tak fialový) a aby mi nespadl, PA ale trvala na tom, že ho musím držet, až jsem opravdu důrazně musela říct, že ho zbožňuju a moc bych ho chovat chtěla, ale prostě nemůžu.

Stejně nikdy nezapomenu na ty chvíle, kdy jsme byli poprvé všichni tři spolu jako rodina.Měla jsem nízký tlak a když jsem měla po svých dojít na oddělení šestinedělí málem jsem sebou sekla…pak jsem ležela celý den úplně vyčerpaná, ale šťastná! A přítel se mě už při cestě ze sálu ptal „Tak kdypak si sem půjdeme pro druhé?“ Trochu mě tím zaskočil, ale proč vlastně ne. Všechno špatné bylo dávno zapomenuto a už se těšíme na to druhé .

Od tom, co dalšího jsme následně prožívali v porodnici ..mimo jiné s novorozeneckou žloutenkou, se brzy chystám napsat další článek. S 11ti měsíčním Tobíkem jsem toto postupně psala celý den. Když bude čas, doplním i foto.

Díky za přečtení!

Od 6 měsíců věku

Zavádíme ovoce, nejlépe podušené jablko v pář e(nesladit), dále banán, meruňky, broskve, hrušky, švestky. Ekvivalentem jsou opět hotové ovocné přesnídávky. Pokud musíme něco dosladit, tak Glukopurem. Lépe ale dítě příliš nezvykat na sladké. Ke konci měsíce můžeme už podat i syrovou rozmixovanou mrkev nebo šťávu z mrkve. Možno zařadit do zeleniny nejprve vývar, poté celé rozmixované maso 3-5 x týdně, na začátku nejvhodnější bílé maso (drůbeží, králičí), později i hovězí, telecí, ryby. Rovněž lze použít různé kombinované masozeleninové hotové příkrmy. 1x týdně přidat místo masa vařený žloutek.

Od 8 měsíců

Lze podávat již živé jogurty, nejlépe bílé bez aromat, ne nízkotučné a light! Do jogurtu můžeme přidat ovoce. Rovněž lze Aktimel. Zavádíme postupně hrubší mixování stravy, můžeme využít kromě mouky a krupičky i další zavářky do polévek - jáhly, pohanka, vločky, rýže, těstoviny.

Od 9 měsíců

Dáváme stravu s kousky, možné dávat již do ruky kus tvrdšího rohlíku, neslané křupky, dětské piškoty, dětské sušenky.