Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři

Strach z dalšího potratu v dalším těhotenství po potratu

teruskablue
1. kvě 2019

Ahoj mile budouci maminky, prozivate nektera totez? A chtely byste si o tom popovidat, pripadne se podporit?
Muj pribeh: po zamlklem tehotenstvi(sok), velky smutek ztrata, psycholog, nasledne "vyhrabani se ze dna" a.nyni znovu tehotna. Po revizi jsme museli cekat 3mesice a vysloto hned na 1.pokud. Nyni jsem stastna, ale ten strach, zda bude mimiko zit......zda o nej neprijdu...Bojim se kazdy den. Napiste.

terka555
1. kvě 2019

@teruskablue ahoj, sice uz nejsem budouci ale soucasna, ale presne vin co prozivas... Prvni tehotenstvi jsem mela molarni.. Bylo to strasny.. Po revizi jsem jeste musela cekat, jeetli nebudou vysledky odberu pozitivni a ja bych mohla mit rakovinu... Nastesti to dobre dopadlo a po trech mesicich jsme se snazili znova.. A hned to vyslo.. Ale ten strach z kazdy konttroly byl neskutecnej.. Ale toho uz se clovek nezbavi.. Podruhe se podarilo a ja uz tady mam synka vedle sebe.. Tak drzim palce at vse dobre dopadne🙂 a kdyby neco klidne se ptej🙂

rencinka87
1. kvě 2019

@teruskablue Mam za sebou potraty dva, pak imunologickou lecbu. Prestoze jsem tezce racionalni clovek, v tehotenstvi se synem jsem to “nedavala” - moje gynekolozka nastesti sama hned na zacatku prohlasila, ze neceka, ze bych vydrzela klasicke schema prohlidka jednou za mesic, takze jsem chodila v podstate co tyden az dva, pokazde rychly utz, abych videla, ze miminko je ok. I tak jsem nekolikrat prijela akutne, ze se mi neco nezdalo, bricho mi tvrdlo snad od 16.tydne - vsechno nervy.
Snazila jsem se uklidnit, neprozivat to tak, ale neslo to. Sama dr me ve 12.tydnu sama ponoukla, ze by to chtelo psychologa, ze se takhle do porodu zhroutim.
Takze jsem si nasla psycholozku a muzu to doporucit vsema deseti. Chodila jsem ze zacatku kazdy tyden, pak co dva tydny. Vymluvila jsem se, uklidnila, pak uz jsme resily i jiny veci nez strach o dite, proste to bylo fajn.
Nakonec jsem 10 dnu prenasela 🙂 Porod byl krasny, malej se narodil zdravej.
Jen varovani - po porodu se ten strach vratil, sestinedeli bylo peklo, bala jsem se o nej uz v porodnici tak, ze jsem nemohla spat, nemohla jsem si k nemu utvorit ten spravny vztah (myslim, ze to bylo tim strachem, ze se k nemu citove pripoutam a neco se mu stane), preslo to po par tydnech az mesicich, pak ten strach presel v takovy ten uz “bezny” matersky, kdy proste clovek obcas mysli na to, aby byl hlavne syn zdravej a stastnej. A je to parada 🙂
Nebudu ti rikat, ze na to nemas myslet a ze to stejne neovlivnis, a ze je to casty potratit a pak otehotnet znovu a v pohode donosit. A ze pro dite je nejlepsi, kdyz je mama v klidu. Protoze vim, ze to racionalne sama dobre vis, ale ten strach racionalni neni. Je ale naprosto pochopitelny. Pochopi ho kazda, ktera si necim takovym prosla.
Takze - nejsi v tom sama. A jakmile budes mit pocit, ze ten strach je enormni a obtezujici, zajdi si na terapii. Moc to pomuze. A moc drzim palce, at to tentokrat jde vsechno bez problemu a za par mesicu si pochovas svoje miminko 🙂

sudylichozrout
1. kvě 2019

@teruskablue Ahoj, prvni tehotenstvi jsem si vubec nepripoustela, ze by mohl byt nejaky problem. A to byla dcerka o hodne mensi nez mela byt, takze pri porodu ve 40+4 byl rozdil ve velikosti a vaze vuci prumeru 5 tydnu. Mela 46 cm a 2,5 kg. Cele tehotenstvi i po nem jsem byla resena, porad me nekdo strasil, ale ja si to fakt vubec nepripoustela. Pak jsem znovu otehotnela a kvuli horecnate chripce potratila v 7. tydnu. To me docela vzalo, i kdyz tehotenstvi nebylo uplne planovane, bylo z prvni ovulace po porodu a dceri bylo sedm mesicu. No a pak jsem za 4 mesice otehotnela znovu uz vlastne planovane, a i kdyz bylo vsechno v poradku, cervik ve mne uz hlodal. Uz jsem vedela, ze se muze cokoliv podelat a bude konec. Kdyz jsem pak v unoru v 7. mesici uklouzla na vylete na ledu a zuchla na zadek, vsechno se mi vevnitr zatraslo, citila jsem to. Tak jsme z prostredka lesu fofrovali k autu (ja tedy co mi narazena kostrc dovolila) a mazali jsme do nemocnice. Bala jsem se abrupce placenty. Nastesti to bylo OK.
Pisu ti o tom proto, ze dokud nema clovek spatnou zkusenost, vubec ho ani nenapadne, ze by mohl byt problem. A kdyz se pak s problemem setka, uz se boji. Je to normalni. Ale zkus se zbytecne nenervovat, jsou veci, ktere neovlivnis a nic s nimi nemuzes udelat, i kdyby ses na hlavu stavela. Uzivej si tehotenstvi a ver tomu, ze vdechno dovre dopadne 🙂

ito
Autor odpověď smazal
Zobraz
mojeuzivatelskejmeno
2. kvě 2019

Ano, též se bojím. První 3-4 měsíce jsme o těhotenství s mužem vůbec nemluvili, dělali jsme, že to není, neradovali se. Když jsem těhotenství manželovi oznámila, řekl mi, že ať mu to ani neříkám, že ho to nezajímá (otěhotněla jsem hned další cyklus po potratu, takže to bylo čerstvé). Mluvím o tom i ve svých videích na youtube kanale mummy.kathy. Nyní mám cca měsíc do porodu a ten strach trvá stále, i když cítím pohyby. A navíc mě poslední dobou trápí, že předchozí miminko už by bylo s námi, jaké by bylo a tak.

saminomimino
2. kvě 2019

Úplně vím co prozivas,sice už jsem 38tt ale taky těhotenství po zamlklým ,tenkrát to byl strašný sok,otěhotněla jsem 3mesice po revizi a strach byl od začátku hrozný a pořád je,u mě navíc od 12tt silné krvácení z cévy pak z hematomu,proste jsem myslela že zase konec,ale ne,máme bojovníka,takže věřím tomu že dobře založené tehu a dobře geneticky založený plod ustojí vše,že to zamlklého byl milosrdný výběr přírody....takže hlavu vzhůru

cinam
2. kvě 2019

Asi je to normální, po prvním ZT jsem otěhotněla po půl roce a bála jsem se snad celé těhu. Od 12tt jsem se uklidnovala pomocí Angel sounds. Ale bála jsem se každé kontroly, pak předčasného porodu, pak od 30tt pořád doktor strašil, že miminko je moc malé. Kupodivu jsem se nebála porodu. Rodila jsem 40+1, malej měl 2850g a je zdravý. Porod byl krásný 😊 jen nevím jestli se na něm ty moje nervy trochu nepodepsaly, je mu teď půl roku a je pořád hodně ukricenej a málo se směje. První dva měsíce řval nonstop. Příště bych se snažila se asi tak nenervovat, já vím že se to takhle lehko řekne, ale ono to fakt ničemu neprospeje.

Sem začni psát odpověď...

Odešli