Jak se rozhodnout pro další dítě? Zkušenosti a pocity rodičů

My byli v podobné situaci - první syn po IVF, ze kterého zbylo 3x2 mrazáčků. Mladší dcera k nám přišla nečekaně sama, děti teď mají 5 a 2. Vždycky jsme chtěli tři děti, teď by byl ideální čas, máme ty mrazáčky, takže všechno by se zdálo ideální, abychom to zkusili. Ale rozhodli jsme se, že už do toho nepůjdeme, protože jsme takto spokojení, děti si užíváme, jakžtakž zvládáme rozdělovat naši pozornost mezi dvě, chceme pro ně mít nejen dostatek našeho času, ale i dostatečné zázemí na vzdělání, koníčky atd. A jako důležitý vidíme náš věk. A moje rozhodnutí taky ovlivnila moje práce. Když bych měla tři děti, vrátím se do pracovního procesu ve věku, kdy už si žádnou kariéru nevybuduju. Už teď si připadám, že začínám vlastně od začátku, strašně mě to rozčiluje, ale vím, že když zamakám, mám ještě šanci za pár let slušně vydělávat na pozici, kdy mi zbyde dost času na děti. A to bych se třemi dětmi nedala. Už by ze mě zůstala jen máma, co chodí do práce, aby měla alespoň nějaké peníze, které bude mít více méně stejné do až do důchodu, což já nechci. A pak mám ještě jeden argument - nechci mladší dceři udělat to, že by byla to prostřední dítě, které je vlastně tak trochu opomíjeno - s její povahou a samostatností by to k tomu svádělo a já tuším, že bych tomu nevědomky bohužel pomáhala, využívala bych její samostatnost. A to nechci, protože s ní chci mít super vztah, stejně jako se synem, který je prvorozený, hodně žárlí, takže má hodně pozornosti už z principu. Nějakou dobu jsem měla pocit, že moje rozhodnutí je čistě logické, srdce mi říká, že bych ještě jedno dítě chtěla, vždyť jsem po tom toužila celý život. Ale pak mi došlo, že moje představa o třech dětech byla lakovaná na růžovo, prostě mylná a uvědomila jsem si, že by to bylo nad moje síly - zvládli bychom to, ale za jakou cenu.

Po porodu prvního dítěte, dcery, jsem byla špatná z toho, že to budu muset prožít znovu (komplikované tehu, porod, pokusy o kojení...), že prostě ještě nejsme komplet. Chvíli jsme uvažovali, že zůstaneme u jednoho dítěte, ale fakt tak byl ten pocit, že ty děti mají být dvě. A teď, když jsem tedy absolvovala tehotenstvi, porod a kojení syna, tak jsem prestastna, že mám hotovo, splněno. Jsme komplet, dvě děti jsou pro nás konečný počet, naprosto. Krásne to vše sedlo, srdcem i rozumem.

@azby a jste úplně jakože by to nešlo i normálně jo?

Pth pokud si nerozhodná a nemáte úplně nějaké obrovské zdravotní problémy...

Často se i když byly děti předem z ivf tak potom ženské otěhotněly...zazrakem

Vždycky jsem chtěla jedno dítě. Max dve, kdyby partner moc naléhal. Ale vnitřně jsem odjakživa chtěla jedno. Přítel má tři děti z předchozího vztahu a domluva byla jedno. On chtěl vždy 4 děti, já jedno. Ideál. Jenže pak se narodil syn nemocný a mě šíleně přišlo líto, že nikdy nezaziju pocit mít zdravé dítě a řešit běžné problémy. Ale ani tak druhé dítě nebylo na pořadu dne. Pak zasáhl osud: půl roku po porodu jsem otěhotněla i přes kojení a kondom na konci, z jednoho sexu v měsíci. Rozhodování bylo těžké, ale nakonec jsem na potrat nešla. 15m po synovi se narodila zcela zdravá dcera: krásný a rychlý porod, úplný opak poprvé. Teď je jí 9m, každý den mě překvapuje, jaké je to sledovat přirozený vývoj zdravého dítěte a pevně doufám, že syna potáhne dopředu. Nicméně dvě děti jsou totální strop. 🙂 A dcera mi opravdu potvrzuje, že kdyby bylo to první dítě zdravé, byla bych šťastná a nikdy druhé nechtěla. Takže my jsme kompletní "nad limit".😀

@nazka teď popisujes přesně mě, mé stavy, pocity myšlenky.

@westie ano a to je ta druhá strana, co když si to prostě jen představují růžově a vlastně už teď máme vše- dost sil, energie a vlastně i pak časem cas na sebe, práci.

@azby akorát mám pocit, že jsi mladší než já. Tak to máš mnohem lepší. Každý rok je znát. 👍

@azby ještě dodám, že pro mě je to dost aktuální téma. Musim to rozhodnout tak do půl roku.
Je to asi 3 týdny zpátky, zakládala jsem tu podobnou diskuzi 🤭

Jo. Když jsme byli 4, tak furt něco/někdo chyběl. Narodila se dcera a vím,že jsme komplet. Byli jsme otevřený i čtvrtýmu ale věděla jsem , že už ne. A teď už je i moc pozdě ;)

Já chtěla 3, ale po prvním porodu mi stačí jedno. 😁

@merope právě si neumím si představit nezaplatit a tím ukončit něco co stalo tolik bolesti, slz, sebezapření, očekávání. Nemůžu je nechat hodit do odpadu, to prostě nejde. Je to strašně těžké.

@veronicka89 za 8 let se to nepovedlo ani jednou a to jsem na tom byla ještě relativně dobře. Teď už je šance přirozeného početí téměř nulová.

@nazka nene v červenci mi bylo 36. Jsme na tom úplně stejně.

@nazka také se musím rozhodnout, do konce roku ideálně.

@nazka a koukám, že i nejsme tak daleko od sebe- jsem z rakovnicka 🙂

@azby To se s věkem nezmění. Jdi do toho co nejdřív 🙂. Mně je 46 a jdeme do toho.

My chtěli tři, rozumově se stopli na dvou, ale třetí přišlo tak nějak samo 🙂 Občas si říkám, jaká by to byla pohoda mít jenom dvě, ať už časově, pozorností, malý pokoj, atd., atd., ale zase bez juniora by to bylo hrozně smutný 🙂 Jen si občas říkám, kdyby náááhodou takhle samo přišlo č. 4 (mám Mirenu, ale nic není 100%), tak co budu dělat. Další dítě nechci, je mi přes 40, ale dokázala bych jít na potrat?

@azby taky mám narozeniny v červenci 😄 to je dobrý teda. No a kolik je dětem? Ty je máš tedy dost od sebe, vid..

@lenka3p nedokázala 🤭

Já měla jasno, že děti max dvě. Po porodu dcery jsem zbytek embryí nechala zlikvidovat a jsem šťastná, že jsme kompletní a už nikdy to nemusím podstoupit. Já měla jasno. Do druhého jsme šli rozumem

@nazka ano ja mam 14 letého syna a 15 měsíční holčičku.

@azby tak druhé děti máme podobně staré. Já vnitřně jsem rozhodla pro to, i si s manželem nedáváme pozor. Jenže já ovuluju dost bídně, takže pravděpodobnost, že by to vyšlo bez "pohlídání" ovulace je úplně mizivá. Jak se k tomu staví chlap?

Když jsem otěhotněla poprvé, čekali jsme (velmi překvapeni) dvojčata. Pořád jsem poslouchala řeči typu "aspoň to budete mít najednou odbyté" apod. a strašně mě rozčilovaly. A byť to s nimi byl a je místy masakr, neměla jsem pocit, že je to tak jak má. Pak jsem otěhotněla podruhé, narodila se nám dcera a opravdu jsem měla pocit takového zvláštního naplnění, že už jsme všichni, že jsme kompletní a je to tak, jak to má být. Tenhle pocit může být u každého jinde. Pokud k tomu máš dobrého parťáka, vhodné zázemí... tak za ten pocit to stojí.

Máme jedno dítě. Vymodlené. Přišlo k nám po složité 3 leté cestě, a to cestou IVF. Těhotenství šílené, proležené, prozvracené, spousta komplikací. Přesto jsem se necítila tak, že jsme kompletní rodina. Vždy jsem si přála děti dvě. Od věku 2 let dcery se snažíme o druhé, už je to rok a čtvrt a nic. Jdeme do třetího IVF. Ale pomalu se učím už i "zžívat" s možností, že bude jen dcera. Kolikrát je to pro mě šílené, pláču, pak si říkám, že možná je to jedno akorát na dnešní dobu. Že to není málo. Jsem za dceru vděčná. I když je divoká a tvrdohlavá a já jsem vyčerpaná z jejího neustálého pláče kvůli všemu, tak ji miluji nade vše. Ale ještě jsem to neuzavřela...

@azby vždycky jsme chtěli 2 děti. Po porodu první jsem věděla, že ještě jednou určitě. Po porodu druhé jsem věděla, že rodit už nikdy. Asi před rokem mě prepadaly myšlenky na třetí. Aniž by to manžel věděl. Dcery nějak zavedly řeč a jeho odpověď zněla jasně. Ne. Stačí.. V tu chvíli mě to mrzelo, protože by byl nejvyšší čas.. Ale srovnala jsem si to v sobě. Na dítě musí být 2. Domluva byla vždycky děti 2. A teď jsem ráda. Změnila jsem zaměstnání, mám víc času věnovat se holkám, užívám si je dokud mě chcou. Je mi jasný, že jak přijde puberta, už to takový nebude..