• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme: Beremese.czModrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Má postižené dítě právo žít?

28. května 2015 
Pridam jen svou zkusenost. Jsem s temito detmi denodenne. Vzdycky jsem si myslela, ze bych to nemohla delat, bala jsem se jich mozna.. Ale clovek muze vsechno a naucila jsem se to i ja. To, ze vas obohati, to nejsou jen kecy, je to fakt pravda. Hodne mi toho daly a je s nima nekdy vazne sranda velika!
Nebudu tady mluvit o tom, ze nekdo nema ruku nebo nohu, ze spatne chodi nebo je po uraze na voziku, to pro me neni postizeni!!
Jsou deti, ktere jsou na voziku, trosku zpomaleny, spatne mluvi, ale jinak hodny a pratelsky, lze si s nima popovidat uplne normalne, jsou jinak chytry a ty mam fakt rada a nevadi a neunavuje me ani obcasny "tahani" se s nima.
Ovsem ve tride mam kluka, kterymu je 13, vozickar, odkazan na veskerou peci, zkrouceny ruce, neudrzi tuzku. Jinak inteligencne na tom neni zas az tak spatne, ale tim, jak je odkazanej byt jen mezi dospelyma, tak ma tak chytry reci, az to boli. Neustale opakuje furt to samy, dava nesmyslny otazky, vyzaduje proste kontakt, ktery navazuje s kdekym a velmi snadno. Ma zachvaty vzteku, kdy vas posle do kelu takovym zpusobem, ze vam to prijde lito, je schopnej vam jednu vrazit, spoluzacku, co se mu snazi pomoct treba tahat za vlasy.. Na me rval, ze jsem jeho sluzka, proc mu nekupuju ruzny veci, shodil mi na zem talire s jidlem, pocural se mi na voziku, mame nadaval, ze ji zabije.. Asi neni treba pokracovat.
Jsem s nim rok a pul a nikdo me tak netoci jako on! Uz na nej opravdu nemam silu, opravdu me hodne vysaval a unavoval. Ted jsem od ledna prerazena na chvili do kancelare a tak si to uzivam a jsem v pohode, ze si to neumite predstavit! Slecna, ktera me u deti zastupuje se po jeho vystupu, na ktery bohuzel nebyla nikdym upozornena, sesypala a po trech dnech odesla..
Mam tam rada vsechny deti, ale tenhle kluk mi proste pije krev! Je otravnej, tak strasne otravnej, ze takovyhle dite, rikam otevrene, bych nechtela! Radsi nic, nez tohle.
Obdivuju jeho mamu, ze stale jeste funguje! Musi to byt pro ni tak vycerpavajici, kdyz s nim zije cely roky. A to je dite, ktery nikdy nebude moct pracovat, vzdycky bude odkazan jen na pomoc druhych. Kdo se o nej bude starat pak, az to ta mama fakt nevydrzi?! :frowning2: On nema kamarady, nemuze jit behat ven, nemuze si hrat, jen posloucha televizi, radio, sedi na zahrade.. Musi mit neustaly dohled..
20. led 2007 v 11:01  • Odpověz  • To se mi líbí
Holky, před. ty, které jste ještě nebyly těhotné - ráda bych vás trošku vyvedla z omylu. Nabyla jsem tu dojmu, že to, že bude dítě postižené hravě zjistíte už v těhu. To se ale strašně pletete. Amniocentéza - odběr plodovky se totiž dělá pouze na základě screeningu krve, hodnotí se tam asi 3 faktory a pokud je některý z nich zvýšený, doporučí vám podstoupit amnio. Ale tahle metoda neodhalí všechna postižení - pouze downův syndrom, rozštěp páteře a břicha. To jestli bude dítě třeba slepé nebo hluché, nebo nebude mít funkční některé orgány nezjistíte. A vím o případech i tady na koníkovi, kdy screening byl dobrý a amnio se tedy nedělalo a dítě bylo pak postižené.
A taky si myslím, že dokud jste neměli toho mrňouse v břichu, tak to objektivně neposoudíte. Měla jsem kdysi stejný názor.
20. led 2007 ve 12:08  • Odpověz  • To se mi líbí
Doufam, ze to nebyla jen reakce na muj prispevek :wink: Ja to takhle nemyslela. Konkretne tenhle kluk se narodil v 7.mesici, jaky byly komplikace atd. to nevim! Je jasny, ze cokoliv se muze stat behem tehu, porodu, to uz tu bylo receno. A taky, kdyz to nekdo neprozije, fakt nemuze soudit a myslet si, vyresim to tak a tak! Ani ja, i kdyz s tema detma pracuju! Bud to clovek unese a bude i o takovy dite starat nebo to vyresi jinak. Jen jsem chtela rict, ze je to moc tezky a to i pro nas, co se o tyhle deti starame ve skole, natoz pro jejich rodice. Urcite se s tim ale da naucit zit! Vy, co mate zdravy deti, byste v tomhle pripade pak taky mluvily jinak! Upozornuju na to, ze fakt NIC z toho, co jsem napsala nemyslim ZLE! :wink:
dashak: myslim, ze vetsina holek a mamin tady vi, ze nic neni 100%! A ty, co psaly o preruseni, tak pro ne by to postizeni muselo byt prokazatelny a jisty, pak by to podstoupily - takhle jsem je pochopila ja.
20. led 2007 ve 12:53  • Odpověz  • To se mi líbí
Ahojk holky,
sice jsem necetla celou diskuzi, ale chci se i ja podelit s vami o me zkusenosti a poznatky.
Uz sestym rokem pracuji s detmi s hodne tezkym postizenim. Nez jsem s nimi zacala pracovat byl muj nazor takovy, ze nechapu lidi, ktere kdyz vedi, ze budou mit miminko s postizenim jdou na potrat. Dnes si dovedu i ja predstavit, kdyby se mi to melo stat a ja mela tu moznost vedet, ze by miminko bylo postizene, i pres velkou bolest bych si ho nechala vzit (vzdy rikam pritelovi, at si pamatuje tahle ma slova, protoze mi je jasne, ze kdybych citila toho drobecka v sobe, mohla bych zacit mluvit uplne jinak).
Ja mam ve tride deti s autistickymi rysy a jednoho chlapce, kteremu je uz 20, je na voziku, nevidomy, ma epilepticke zachvaty a zachvaty vzteku a agrese, vazi pres sedesat kilo, ja vazim sedesat. Myslim, ze si asi tezko dovedete predstavit, jaka ta prace s temi detmi je, ale mi je mame ve skole jen pet, sest hodin. Maminky je maji doma neustale, jsou utrapene a strhane, nemaji cas na sourozence techto deti. Vetsina techto zen se pak stava i zlymi a agresivnimi, jsou na stvane na cely svet a spatne komunikuji treba i s nami ve skole. Tohle jsou jen me nazory z me praxe.
Nechci se s nikym hadat a ani prit a vim, ze ani nemam pravo nikomu radit co by mel delat. Ale kazdopadne ty maminky, ktere jsou ochotny tyto deti vychovavat si zaslouzi pochopeni a uctu. A neco pro povzbuzeni i deti s temi nejvetsimi postizenimi dokazi delat pokroky a nas dospele potesit. Napr. deti s Dawnovym syndromem vam dokazi dokonale zprijemnit veskerou peci o ne, jsou mile a dokazi rozdavat lasku kolem sebe :slight_smile:
20. led 2007 ve 13:25  • Odpověz  • To se mi líbí
kackark: Naprosto souhlasim! Jeste jen doplnim, ze nektery mamky jsou proste taky diky tomuhle neuveritelne klidny, vyrovnany a hodny.. obdivuju je! Na druhou stranu, nektery, abyste se baly potkat nebo neco udelat, aby to nahodou nebylo spatne a krive na vas nekoukaly.
A kdyz jezdime s detma svozem a pristoupi jeden malej dawnik, kterej je sice svehlavej, uminenej, neposlusnej a utika, kdy muze, tak se na me vzdycky tak krasne usmeje.. ze se mu musim smat jeste vic. V autobuse je to andilek :grinning:
20. led 2007 ve 13:42  • Odpověz  • To se mi líbí
Obdivuju lidi kteří dokáží obětovat svůj život postiženému dítěti.Jen říkám,že já bych na to neměla. A pokud by to dopadlo i tak že testy by vyšly v pořádku a dítě se narodilo, s nějakým "šíleným" postižením, ták bych se o něj snažila starat,ale pokud bych to nezvládala a nebo jak jsem psala musela bych být uvázaná 24hodin doma,tak bych volila ústavní péči.
20. led 2007 ve 14:50  •  3 děti  • Odpověz  • To se mi líbí
Jaul, samozřejmě, že to nebyla reakce na tvůj příspěvek. Jen jseem chtěla říct, že ne vždycky se člověk dozví o postižení včas. Já taky netvrdím, že bych byla schopná se o postižené dítě starat. Jen jsem vám chtěla sdělit svoje pocity, když jsem dostala dopis z genetiky o zvýšeném riziku downova syndromu. To víš, že mě to moc bolelo a brečela jsem 3 dny, ale neuměla jsem si představit, že bych dala mimi pryč. Už v bříšku byla tak živá, pořád do mě kopala a cestovala, stačilo se jen dívat na břicho jak se vlnilo. A to si řekneš, že už to je asi pořádný človíček, když se tam takhle pěkně vrtí a představa, že bych se ho musela vzdát mě ubíjela. Jasně, takový kluk, co píše Kackark, tak to je pro rodiče oběť, ale co už jim zbývá? Ale myslím, že kdyby naše miminko mělo DS, že bych se o něho starala a snažila se mu co nejvíce zpříjemnit život.
A teď trošku z jiného soudku, říká se, že láska k dětem je silnější než k partnerovi. Moje kamarádka má kamarádku, která se zamilovala do angličana, chodili spolu, pak byla svatba v čechách a na svatební cestu odjeli na nějaké jezera (tuším Pálavské??). Byli svoji asi 2 dny, když její manžel skočil do vody a už ho pak vytáhli jako mrzáka. Žije dodnes s ním, už je to asi 6 let, v Anglii, takže daleko od své rodiny, která by ji občas mohla podpořit. Děti mít samozřejmě můžou pouze cestou umělého oplodnění, ale má to i své háčky. Ale i tak s ním je, přestože je samozřejmě protivný a naštvaný na celý svět. A tuhle holku moc obdivuju, mohla by odejít a najít si někoho zdravého, ale rozhodla se, že se bude o něj starat. A to je teprv oběť, žádný sex, žádné společné aktivity ani vyhlídky. Nevím, jestli bych tohle dokázala.

A Jaul, tlak jsem před těhotenstvím měla kolem 110/60, což je asi nižší a v těhu (ovšem uvádím jen takový, který se odvážili mi říct) 170/110, tep jsem měla kolem 100-106.
20. led 2007 v 15:13  • Odpověz  • To se mi líbí
Myslím, že tohle je opravdu hrozně závažné téma... a taky si myslím, že hledat odpověď na tak zásadní otázku ve chvíli kdy se nás to přímo netýká je jen "tlachání a hra na co kdyby" bez urážky... myslím, že žena která je naprosto rozhodnuta jít v této situaci na potrat... může se v dané chvíli rozhodnout úplně jinak a zvolit život za každou cenu... a stejně tak žena, která je přesvědčena, že by nikdy na potrat nešla... když zjistí že se jí to opravdu týká... začne uvažovat jinak...

Taky jsem pracovala s postiženýma dětma (i když ne dlouho)...v dnešní době za nimi jen jezdím a hrajeme pro ně divadlo ap... některé jsou opravdu báječné... a říkáte si, tohle by se zvládlo... jsou to sluníčka a i když je s nimi větší práce mnohonásobně vám vše vynahrazují... na druhou stranu jak už tu někdo psal jsou i děti ze kterých jde strach, srší z nich bezmoc... je to děs...

Jenže ruku na srdce... i zdravé děti můžem vidět hodné a pak takové raubíře že z nich máma šílí (hyperaktivní děti dají maminkám pěkně zabrat) ... a jak už tady taky někdo psal, i já se ptám: kde je hranice... jak mohu dle nějakých čísel a odhadů doktorů vědět že zrovna moje mimi by bylo problémem, agresor... dítě, které se o sebe nikdy nepostará, dítě, které se nikdy neusměje, dítě, které mi zničí život... dítě, které nemá právo na život?!?!
20. led 2007 v 16:14  • Odpověz  • To se mi líbí
autor
V týdnu jsem se potkala s paní, která má postižené dítko, brali ji plodovku, neboť výsledky krve byly špatné, ale plodovka ukázala, že je vše ok, všechno bylo pak ok, celé těhu, dokonce aj prvních 5 měsíců a pak jí začal kolotoč, teď je dítěti skoro 2 roky, paní se o něj stará, jen jedné paní na sociálce vadí, že ho nedá do ústavu, prý jí to už několikrát naznačila, jako, že chce jenom příspěvky apod., ale ona to své dítě miluje a to ta paní asi nepochopí :confounded: někteří úředníci jsou opravdu na.....
20. led 2007 v 16:37  • Odpověz  • To se mi líbí
To je hrozne, ze kdyz ma nekdo chut a odvahu se o sve postizene dite starat a urednici mu hazeji pod nohy jen klacky :angry:
Ta urednice si mela uvedomit, ze ustavni pece prijde stat na mnohem vic penez, nez kdyz se o neho stara plne fungujici rodina. :frowning2:
A to nemluvim o lasce a o citech, ktere tomu malemu ta rodina urcite da.
20. led 2007 v 17:25  • Odpověz  • To se mi líbí
:slight_smile: ahojky maminy ja mam doma 9lete postizene dite a uprimne nez aby se trapilo tak radsi bych ho nemela ,kdyby mi v tehotenstvi rekli ze je na tom zle tak bych zvolila porod predcasny ja jsem v tehotenstvi prozila 2 autohavarie lehke a pak povoden kdy jsme uplne o vsechno prisli to to se podepsalo na mem synovi ,kdy ma mentalni retardaci a kdybych nemela uz doma dve starsi deti a nemela skusenosti tak me dite by vubec nechodilo tim padem jsem zacla chodit k odbornikum musela jsem vse vybojovat a pak jsem snim chodila na vojtovou metodu to zachranilo meho syna a dneska je pohyblivy ikdyz trosicku nemotornejsi ,ale mozecek mu nijak nezmenim a je to na cely zivot .proto kdyby se vratil cas tak urcite bych nevahala .Ted mam jeste 2 leteho chlapecka a u neho jsem postoupila vsechna vysetreni a to co chybi 9 letemu tak 2 lety ma uz ted nekdy si pripadam ze mam doma dvojcatka jsem na ne sama jelikoz chlapi berou jen zdrave deti .
8. únor 2007 ve 21:04  • Odpověz  • To se mi líbí
:slight_smile: nikdy sve deti nedavejte do ustavu vzdy jako mamina se snazte pomoci je to nase a my jim musime pomoci dat lasku a vychovat je .Jak chodim s tim starsim na psichiatrii tak jsem byla svedkem predavani 12 leteho chlapce do ustavu je to hrozny zazitek a jeho mamina rekla ja ho nezvladam musim s nim sedet doma ano je to narocne ale je to prece nase z naseho luna a nikomu je nedame aby trpeli . :astonished:
8. únor 2007 ve 21:17  • Odpověz  • To se mi líbí
Nesinka, je hezké, že se o svého syna staráš. Ale doufám, že ten první příspěvek nebyl myšlen, že toho lituješ. Musí být určitě pro mámu těžké dívat se, jak dítě trpí, ale holt když už to tak je, tak je určitě šťastnější doma než v ústavu. I když možná, že tam by se víc cítil mezi svými, ale láska mámy nic nenahradí.
A jestli jsem to dobře pochopila, tak chlap tě opustil? A ten dvouletý chlapeček je taky jeho nebo má jiného tatínka?
8. únor 2007 ve 23:33  • Odpověz  • To se mi líbí
nesinka: myslíš, že tu retardaci způsobili ty autohavárie a tvoje psychika při povodních? Nebylo to vrozené?
9. únor 2007 v 09:26  • Odpověz  • To se mi líbí
ahoj holky to dvoulete dite bylo s pritelem ale nemel rad toho starsiho takze jsem dala prednost detem .Nikdy se nedozvim presne co zavinilo jeho postizeni ,ale lekari tvrdi ze je to diky stresu v tehotenstvi celkem mam 4 deti z toho uz jsem i babicka a v rodine nic nemame .Take jsem byla na genetice a nic tomu starsimu nezjistili tak si myslim ze to asi je kvuli tem nehodam prvni byla ze mi 8 lete dite skocilo pod auto ducha pritomne jsem to strhla takze nemela zaden vetsi uraz ,akorat bylo romske takze byl mazec nebyt jinych ridicu tak nevim jestli bych to rozchodila asi by mne umlatili pak jsem skoncila na siti protoze maly chtel ven to bylo v 5 mesici ,pak prisla povoden to jsem shanela sve 2 starsi deti jelikoz jsem je odvezla ke znamym a nikdo mi nerekl jak to tam vypada asi za 2 dny jsme se vsichni nasli manzel to resil alkoholem a posledni nehoda byla tesne pred porodem a to jsem byla mezi trema autama a ctvrty nas vsechny srazil .
9. únor 2007 v 10:46  • Odpověz  • To se mi líbí
nesinka: takovýho neštěstí během 9 měsíců...to je dost smutný... :frowning2:
9. únor 2007 v 11:47  • Odpověz  • To se mi líbí
nesinka, to teda klobouk dolů, pěkně sis vytrpěla. Snad ani není možné, že na jednoho člověka se navalí tolik špatného.
Tak držím palečky, ať to všechno zvládáš :wink: , jsi určitě silná žena, když si všechno tohle zmákla.
9. únor 2007 ve 12:16  • Odpověz  • To se mi líbí
dekuji za povzbuzeni ,ale tim ze vim co je mit doma postizene dite a treba by ma dcera resila v tehotenstvi nejaky problem radsi bych ji doporucila at prerusi tehotenstvi neprala bych nikomu cemu musime vsichni celit a zaroven uz od detstvi jsou dneska deti takove ze pokud jsi jiny ,hloupy tak te mezi sebe nevezmeme vidim to u kluka strasne rad by si chtel s nimi zahrat treba fotbal a oni ho proste vyhodi to se stalo nekolikrat proto treba nechce chodit ani ven a pritom by mu to pomohlo byt se svymi vrstevniky aby mel nejaky priklad a vedel jak by semel treba chovat ,proto jsem mu kopila aspon pejska a mohl sni chodit ven .Lide to dost casto nechapou ze se trba z toho muze ten maly clovicek dostat i jejich pristupem oni ikdyz jsou trochu agresivni da se to vnich srovnat ,ale pokud to vidi vsude tak je velmi slozite to tomu diteti vysvetlit .je velmi spatna doba pro takove deticky ,nesmimani pomyslet kdyz tady nebudu co se stane !!!!!!
10. únor 2007 v 18:14  • Odpověz  • To se mi líbí
včera jsem četla knihu od Táni Fischerové, která popisuje život se svým postiženým synem. V knize uvádí, že syn ji v životě hodně obohatil. Zmiňuje se v knize i o dalších postižených dětech, za kterými rodiče nejezdí do ústavu, své dítě berou jako přítěž. Bylo mi z té knihy hodně smutno. Nejsem v situaci, kdy bych musela řešit otázku, zda má postižené dítě žít, ale po přečtení té knihy, mi v tuto chvíli připadá, že i postižené dítě vám obohatí života, že bych se rozhodla pro život takového dítěte. Ale jak už jsem se zmínila, nejsem v takové situaci a tudíž nemohu nic říct jistě. NIKDY nevíme, jak bychom se zachovali, když v té situaci nejsme.
11. únor 2007 ve 14:01  • Odpověz  • To se mi líbí
remor: To, ze tyhle deti nas obohati, to neni zvast, to je pravda. Nechapala jsem to do ty doby, nez jsem s nima zacala pracovat. Uz jsem to tady i zminovala.
Na druhou stranu, jejich rodice musi byt neskutecne silni, denne je vidam, a ja bych takhle silna a optimisticka urcite nedokazala byt cely zivot, me by to fakt srazilo na kolena (skutecne tezke postizeni)!!
Ono je postizeni a postizeni. Kdyz se dite muze pohybovat samo, hrat si s ostatnima detma, stavet si, dojit na wc, tak je to snesitelnejsi, nez kdyz jen bezvladne sedi prikurtovany k voziku nebo lezi.. Kdo nevidel praci s temahle detma, tak si to tezko muze predstavit. Nekdy zustane mama na takovyhle dite sama, musi s nim byt 24h denne.. je to opravdu rehole a obdivuju za to vsechny, ktery znam!
11. únor 2007 v 17:07  • Odpověz  • To se mi líbí
ahojte,som tu prvy krat a zaujala ma tato tema,lebo ja sama mam pstihnute dvojcatka 5rocne.Narodili sa mi v 25tt,a jedno ma hydrocefalus,DMO,nechodi,nehovori,nesedi,papa len mixovanustravu.Ani do buducna sa to nezmeni.To druhe dvojca sice chodi,ale stale nerozprava,a tiez mu musim stale mixovat stravu.A okrem nich mam este dve starsie deti,12rocneho chlapca s ADHD,a 10rocne dievcatko.Viem co je to starat sa o postihnute dietatko, je to naozaj drina, obetavost,pocity zufalstva,neeistoty.Ja sama mam dni ked neviem ako dalej.
Rada spoznam maminu s takym dietatkom.
28. črc 2007 v 18:10  • Odpověz  • To se mi líbí
Este by som chcela napisat mamickam ktore maju taketo deticky,ze aj taketo deticky vas vedia potesit,povzbudit,mozno to znie hlupo ale aspon u mna je to to tak.Staci ked sa moj Romanko usmeje,a on sa nadherne vie usmiat ahned zabudnem na starosti,aspon na chvilu.
Verim ze aj tieto deticky su tu na svete a by potesili.
Majme ich radi teke ake su,ved su nase"!S pozdravom Lenka :pensive: :slight_smile:
28. črc 2007 v 18:44  • Odpověz  • To se mi líbí
my sme si s manzelom vzdy vraveli,ze postihnute dieta by sme nechceli :slight_smile: lenze narodila sa nam dcerka a ma ds.a dnes to vidim inak.neviem ako to bude v buducnosti,zatial sa vyvija dobre,ale sme radi ze ju mame .nie vzdy je to lahke,ale je pravda ,ze taketo dieta nas uci vidiet svet inak a obohacuje nas.tazko sa to vysvetluje ,ale kazdy jej malinky pokrok znamena pre nas radost a stastie a mozem povedat ,ze takato stastna som nebola ani pri synovi.vtedy som brala vsetko automaticky,ze sa naucil sediet,chodit ,rozpravat.pri nasej malej je kazda malickost ktoru sa nauci dovod na oslavu.nastastie mam fantasticku rodinu a skveleho manzela.
a okrem toho,nik vam neda zaruku ,ze dnes zdrave dieta bude aj zajtra take.a predsa je to vase dieta.napriek postihnutiu ho milujete,bojite sa onho,tesite sa z kazdeho uspechu.
neviem ako by to bolo ,keby sme vedeli uz pocas tehotenstva ,ze mala bude mat ds.ked sa na nu pozriem,tak si vravim chvalabohu ,ze sme to nevedeli,mozno by tu dnes nebola a my by sme boli o vela ochudobneni.lubime ju a sme stastni ,ze si vybrala prave nas.
29. črc 2007 ve 02:38  • Odpověz  • To se mi líbí
na potrat bych nesla. zvlast ted, kdyz jsem tehotna a vidim na uzv, jak se male rychle vyviji a roste. byla by to vrazda. a s tim pak clovek zije cely zivot. omlouvat sve chovani tim, ze jsem pro nej nechtela jen prezivani je ubohe..kdejaky "zdravy typek" svuj zivot jen tak prezije a postizeny, ktery se snazi kazdy den znova zit, na to pravo nema? spis bych resila, jestli se zvladnu o postizene dite postarat, nebo za nim budu chodit do ustavu, ale zbavit se ho a zit s nejistotou, ze treba mohlo byt uplne v poradku, je podle me silne kafe
30. črc 2007 ve 13:41  • Odpověz  • To se mi líbí
marlene: drzim ti palceky aby ste to s dcerkou zvladli, tesim sa ze ste ju prijali taku aka je.

na mam dve krasne zdrave deti za co som Bohu velmi vdacna. a potom mam neuspesne tri tehotenstva, ktore skoncili skor ako zacali. dlho som sa s tym vyrovnavala. teraz cakame nase "sieste" babatko. teraz si viac vazim zivot, je to naozaj zazrak ze zena pocne, vynosi a porodi zdrave dieta.
osobne by som nesla na potrat aj keby som vedela ze dieta je postihnute, ma pravo na zivot ako kazdy iny. a ze neprezije "plnohodnotny" zivot to si mysli len spolocnost. ked dostane od rodicov lasku a rodina ho prijme, viac mu netreba...dieta je dar od Boha, a Boh vie preco nam dava take deti ake nam da. je to urcite tazke prijat a zmierit sa s tym ze dieta je take ake je...ale kazde dieta je ine aj zdrave deti maju svoje problemy
nesuhlasim s tym aby lekari rozhodovali za zenu, chcu sa zbavit len "zataze" ale nemyslia na psychicky stav zeny ked podstupi potrat. je to bolestive...
30. črc 2007 v 16:46  • Odpověz  • To se mi líbí
Milé holky, považuji zavelmi závažný fakt, zda uvěřit či neuvěřit verdiktu lékařů, kteří po údajně průkazném vyšetření oznámí, že dítě není zdravé. Jsem v 16. týdnu, čekám 4.dítě a vzhledem k věku mne budou honit po všelijakých vyšetřeních, na která odmítnu jít.Odmítla jsem amniocentézu při naší poslední dcerušce, bylo mi 38 let a zakladní krevní testy byly v pořádku.Teď je mi 41.Moc jsem toho o amniocentéze přečetla a moc jsem se ptala mezi známými.Jen mezi známými jsem napočítala 12!!! případů kdy jim bylo oznámeno, že čekají postižené dítě. Nevzdali to a nechali ho žít. Považte, že nikdo z nich postižené dítě nemá! Všem se narodily zdravé krásné děti, všechny je znám, některé z nich jsou už na osmiletých gymnáziích.Kdyby tito rodiče uvěřili doktorům a své děti"milosrdně" nechali zabít, bylo by v naší zemi o 12 zdravých lidí méně.A to se jedná jen o okruh našich rodinných známých.Je mi z toho špatně.
My máme zatím tři zdravé děti a věříme, že i to čtvrté bude takové.A kdyby nebylo, budeme se snažit, aby i ono mohlo žít svůj život "plnohodnotně". Prosím, držte nám palce.
30. črc 2007 v 18:29  • Odpověz  • To se mi líbí
Musim sa pridat do debaty,lebo denno denne pracujem s "postihnutymi",aj s psychicky chorymi, ale nerada pouzivam taky skaredy vyraz,lebo niekedy ti zdravi su postihnutejsi :grinning:
Ja nie som jasny zastanca toho,ako by to malo byt a co je dobre (mozno prave preto,ze toho utrpenia aj radosti vidim na kvanta),to nech rozhodne samotna mamicka, resp. s oteckom, lebo oni s tym budu dalej zit....Co tak citam k tejto teme, malokde sa vyskytol nazor na problem pocitov viny a zivot s nimi..lebo dat si zobrat dietatko (v akomkolvek stave) a vlastne tym ukoncit jeho zivot je v skutocnosti zabit zivot a akokolvek si to povieme inymi slovami,je to tak..a ktora z nas vie teraz povedat,ze ako po rokoch budeme zvladat ten pocit? mozeme si to racionalne vysvetlit a zdovodnit nase konanie,ale po case pride na rad taky vnutorny cervik, pochybnosti (svedomie) a mam skusenost,ze to niekedy po rokoch moze skoncit prave s mamickou zle po psychickej stranke,aj ked dlhsiu dobu po interupcii fungovala v pohode..
a dalsi problem z druhej strany..poznam pripady,ked na to dietatko (alebo choreho cloveka) ostane rodic alebo rodinny prislusnik sam, ked to nemusi ten druhy zvladnut a odide od rodiny..pritom to mohli byt predtym uzasne pevne vazby..
Takze nakoniec si myslim,ze pri tom rozhodnuti je NUTNE!!!! mat co najviac informacii,ale z roznych stran,nielen od lekarov,ktori hovoria recou statistiky a na zaklade pravdepodobnosti...a tiez ist za samotnymi rodicmi,rodinami , ktori maju doma take dietatko (alebo sa staci ist pozriet do nejakeho ustavu,kde ich je neurekom),ako to prezivaju,ako sa to da, a tak si zvazit, ci na to mam,aby som sa starala o to (a pritom napriklad prisla o pracu, o peniaze, o pocit,ze raz nieco dosiahne po vykonovej stranke,alebo ze to dietatko vlastne prezijem,ak bude mat kartky zivot atd atd..) je to veeeelmi komplexna otazka. Ja osobne by som si to nedala zobrat,aj keby ma trebars partner nepodporil..ale chapem vsetky ostatne rozhodnutia.
31. črc 2007 v 09:09  • Odpověz  • To se mi líbí
Ahojky. Téma je to zajímavé a názory na to můžou být různé. Myslím si, že záleží v jakém rozsahu to postižení je. Pokud je to třeba mozková obrna, jako maji moji 2 kamarádi, tak se to zvládnout dá (mají od malinka její lehčí formu, takže oba běhají, i když špatně), zatím co jeden známej má těžší formu a je na vozíku, přesto má mozek v pořádku a studuje vysokou školu - Filozofickou fakultu v Praze.
Jiné je to u dětí, které jsou odkázané celoživotně na lůžko. Jen leží a nevnímají, nemluví... Myslím si, že je to pro ně trest a né život, protože ze života nic nemají. Tak též i pro jejich rodiče. Protože rodiče se strachujou, že až jednou nebudou, kdo se o dítě postará :frowning2:
31. črc 2007 v 11:55  • Odpověz  • To se mi líbí
Zdravím, s takovými dětmi se v zaměstnání setkávám den co den,myslím, že jde o formu, druh a rozsah postižení. Těžko určit, kdy má kdo právo na život. Takovej masovej vrah se narodí naprosto "zdravý" a co dokáže napáchat. Kdo z těchto dvou má právo žít? :unamused:
Mám sestřenici s DMO, naštěstí postižená pouze tělesně a ne moc, skvělá holka, má právo žít!!! :slight_smile:
Setkala jsem se i hošíkem, který v 16letech zaujímal polohu miminka v bříšku a stejně i reagoval na okolí :frowning2: kdo ví, co prožívá?
31. črc 2007 ve 14:19  • Odpověz  • To se mi líbí
moj nazor je taky, ze nech je dieta akekolvek, ma pravo zit. A my nie sme ti, ktori maju pravo mu ten zivot zobrat. Mozno prave to dieta nas nauci niecomu, co mame v sebe skryte alebo co sa musime naucit. Zmeni cely zivot a aj vnimanie okoliteho sveta. Je to len na nas ako sa k tomu postavime. Ci to vezmeme ako vyzvu alebo sa zlakneme a radsej to ukoncime z kratsej cesty.
Byt matkou je poslanie.
Pocula som o rodinach, ktore krasne ziju aj s postihnutym dietatkom, a prave toto dieta ich vztahy zlepsilo, stmelilo celu rodinu a vela naucilo.
Drim paste pri tazkom rozhodovani :wink:
31. črc 2007 ve 14:27  • Odpověz  • To se mi líbí
Jdi na stranu:   Zruš
Tvůj příspěvek