• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme:  Beremese.cz Modrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Má postižené dítě právo žít?

12. října 2017 
ja som tu vladu myslela inak,nie tak...nerobia nič v tejto sfére,,je to bludny kruh,a myslim ze rodič ktory chlasta ci uziva narkotika,by mal nisť trest za postih dieťata,a este ho šupne preč ze tak mi ho dajte ked bude zdrave!rodicia deti s postihom sa musia brodiť cez xy dveri uradnikov a xy papierov,byrokracie atd,tak som to ja myslela,,,maju este boj navyše,,,
17. srp 2006 ve 12:04  • Odpověz  •  To se mi líbí
rodičia musia mať - ako sa hovorí - veľké lakte a tiež paragrafy v malíčku.. jedna "moja" mamička má príspevky na také veci, že až nechápem na čo jej to je a ko to vôbec získala, nehovoriac o tom, že otecko podniká.. a druhá mamička, čo žije sama s dvoma deťmi, jedno ťažko postihnuté, nemá nárok ani na auto.. lenže tá prvá má "veľké" ústa a tá druhá sa ticho poďakuje a so skloneným zrakom odíde :frowning2: a úradníci na ňu vyskakujú a o tom to celé je :stuck_out_tongue_closed_eyes: bohužiaľ..
17. srp 2006 ve 12:08  • Odpověz  •  To se mi líbí
ervotoc ale ta výchova v rodině má na tom největší podíl...Alespoň co já poznám, tak špatný vztah k rodičům mají vždy ti, ktwerým se rodiče moc nevěnovali, ponižovali je, byli rozvedení a hádali se atd. zatímco v rodinách, kde byla "harmonie" a rodiče dítě brali jako partnera a starali se o něj, z těchto rodin jsou ti lidé vychovaní atd. Samozřejmě, vzdělání tu nehraje moc velkou roli, to je jasné :wink:
17. srp 2006 v 15:35  • Odpověz  •  To se mi líbí
az na tych rozvedenych a nerozvedenych jasnačka :wink:
17. srp 2006 v 15:54  • Odpověz  •  To se mi líbí
Už jsem nad tím několikrát přemýšlela, co bych dělala, kdyby mi lékaři řekli, že moje dítě bude postižené, jestli bych si ho nechala, nebo ne a je to velice těžké!! Znám mnoho postižených lidí, mají svůj svět, ve kterém jsou šťastní.. Pro rodiče je to velmi náročné, ale přesto říkají, že jim tyto děti ukázaly, co je v životě doopravdy důležité a že jsou šťastní, že je mají. Takže bych si to dítě asi nechala, měla bych z toho velké obavy! Jsou i případy - rodičům mojí kamarádky lékaři řekli, že bude velice postižená, neschopná pohybu, s hlubokou mentální retardací a narodila se úplně zdravá!! Ale to bylo před 20 lety, dnes už se to snad nestává..
17. srp 2006 v 16:13  • Odpověz  •  To se mi líbí
marinka:ale stáva a nie až tak zriedka...poznám dve moje kamošky :frowning2: a to je teda blbé...,že zbytočne strašia :angry: :unamused:
17. srp 2006 v 16:15  • Odpověz  •  To se mi líbí
marinka, aj dnes s ato bohuzial moze stat :zipper_mouth: aj ked mas vsetky testy ok, moze sa stat ze pri porode sa zamota do pupocnikovej snury a aj to obcas zanecha nasledky :zipper_mouth:
17. srp 2006 v 16:20  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahojky,koukam ze o postizene deti neni takovy zajem jak o jine temata.Ja porodila zdraveho chlapecka a ted se kazdy den modlim abych porodila i zdravou holcicku.Takze nevim jak se citi maminky,ktere cekaji postizene miminko,ale jsem verici katolicka,takze bych se miminka nevzdala nikdy v zadnem pripade!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Pravo na zivot a smrt je v rukou pana Boha.Ted si mozna kazda z vas,ktera si tohle precte rekne NO JO NEJAKA CAKLA,ale jsem uplne normalni holka jako vy jen ma pro me zivot vetsi cenu, nez reci typu :Stejne by dlouho nezil a ze zivota by nic nemel: To ze se miminko narodi s postizenim za to nemuze ono si nereklo,: Tak a ted si zpusobim vyvojovou vadu:Znam spousty lidi co maji doma postizene deti a nejsou to verici a sve dite by nikdy nedali do ustavu natoz aby si ho v tehotenstvi nechali vzit.Verim,ze zit s postizenym detatkem neni lehke,ale kdyz se treba stane nehoda a clovek pri ni ochrne ,prijde o cast tela nebo tak neco,taky si jeho rodina nerekne: Postizenej toho se zbavime uz k nicemu neni:Nejsem zadnej moralista,ale kazdy ma pravo na zivot zdravi i nemocny.
16. led 2007 v 01:25  • Odpověz  •  To se mi líbí
Po testech na AFP jsme si s manželem na toto téma pohovořili a došli jsme k závěru,že ikdyby amniocentéza dopadla špatně,miminka bysme se nevzdali.Já beru postižené lidi jako sobě rovné a tak u mě bylo rozhodování jednoduché-manžel musel trochu zauvažovat a nakonec se ukázalo,že i on má srdce na správném místě.Nedokázal by vědomě zabít živého človíčka.
Naštěstí jsem na amniocentézu zvaná nebyla.
16. led 2007 v 08:31  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahojky, během studia na VOŠ Pedagogické a sociální jsem byla na několika praxích v ústavech sociální péče a školách pro postižené děti.
Jako co na to říct. Tehdy, v těch 20 letech jsme se všechny! ( ve třídě nás bylo 30 z toho 27 holek ) shodly, že pokud by nám testy v těhotenství ukázaly,že dítě bude postižené šly na potrat...
Ale člověk má teď o pár let víc a nevím... potrat je jedna věc, ale co když se dítě poškodí, jestli to tak můžu napsat, během života? Co pak? Těžko říct. V ústavech je spousta dětí a hodně málo personálu ( před pár lety, ale myslím, že situace se nezměnila ) a některé děti tam opravdu jen přežívají.
16. led 2007 v 08:49  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj holky, i my jsme přemýšleli,co bysme dělali,kdyby nám testy dopadly špatně a jsem ráda,že jsme se s manžou shodli. Mimčo bychom si nechali.Přeci jen by do těhotenství měl člověk jít s tím,že se může stát cokoliv a přístup ve stylu - dítě bude možná postižené,tak to ho nechci, udělám si nové a zdravé se mi nelíbí. Navíc že bude mimčo postižené zjistíte až ve chvíli,kdy se ozývají i první pohyby a mimčo je velké asi jako malý králíček. Nedokázala bych se ho zbavit.
Taky je důležité si uvědomit,že se může cokoliv stát bohužel i po porodu :frowning2:
Rodičovství je velký dar,ale přináší s sebou i určitá rizika a tím je právě možné postižení nebo nemoc.
Samozřejmě každá matka má možnost volby... jsem ale přesvědčená,že každý má v sobě dostatek síly,aby život s postiženým dítětem zvládl. A těm co to dokázali, tleskám :dizzy_face:
16. led 2007 v 08:55  • Odpověz  •  To se mi líbí
Nemůžu na 100% říct,že bych byla ihned schopná,postarat se o postižené dítě.Určitě bych to ale zkusila a kdyby se to opravdu nedalo zvládnout,tak bych to nějak řešila-je mi taky těch dětí v ústavech líto.
Jak píše Romana-narodí se nám zdravé dítě a pak se stane nehoda nebo přijde nějaká nemoc,která to dítě na dosmrti poznamená a teď je otázkou,jak se vyřeší toto.Člověk nemá nikdy vyhráno a musí počítat s nějakou zradou a nemyslet si,že se mu nikdy nic nestane.
16. led 2007 v 08:56  • Odpověz  •  To se mi líbí
Karotky, myslím že člověk má v sobě tolik síly,že zvládne všechno. Někdy je to až překvapující. Je to jen o postoji :slight_smile:
A přesně jak říkáš. Ani po porodu není vyhráno :confounded: Všem těhulkám a maminkám přeju,aby to ale řešit nemusely :wink:
16. led 2007 v 09:01  • Odpověz  •  To se mi líbí
Nečetla jsem celou diskuzi, ale přidám svůj názor. Vím, že jsem schopná se o postiženého člověka, tedy i o dítě postarat. Záleží na postižení. Se spoustou se dá žít a jsem pro to, aby se postiženým lidem život zkvalitňoval.
Ale jsem proti tomu, aby se za každou cenu nenarozené či postižené děti zachraňovaly. Nelíbí se mi, že si lékaři hrajou na pánybohy a čím dál víc degenerujem. Věřím totiž na zákony přírody.
16. led 2007 v 09:14  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj holky,
to je téma dost těžké.Já si to neumím představit,ale asi bych taky nedokázala dát dítě někam do ústavu,ale asi taky záleží jak by bylo těžce postižené a na okolnostech,je to těžké,ale mám úctu ke všem rodičům,kteří se starají o postižené dítě,protože jen tak někdo to nedokáže! :wink:
16. led 2007 v 10:27  • Odpověz  •  To se mi líbí
janinininko: Naprosto s Tebou souhlasím. :slight_smile:
16. led 2007 v 10:30  • Odpověz  •  To se mi líbí
Četla jsem jenom pár příspěvků ale určitě bych si nenechala postižené dítě pokud by mne to lékař sdělil ještě v těhotenství a měla bych možnost jít na ukončení těhotenství. S přítelem plánujeme mimčo a i na toto téma jsme hovořili a shodli se. Je dost odlišná věc pokud se dítě i po testech narodí postižené a nebo se to stane v průběhu jeho života, s tím se musí počítat a zvládnout situaci není jistě lehké. Navíc stát moc nepodporuje rodiče starající se o děti s postižením a najmout si profesionální pomoc je jistě finančně nákladné pro sociálně slabší rodiny. A taky si myslím, ze si moc neuvědomujete, že takové dítě spolkne váš veškerý čas a pokud by jste chtěli další je těžké ho rozdělit mezi ně, když jedno dítě je na vás totálně závislé. Viděla jsem pár dokumentů o rodičích, kteří se starají o postižené dítě a občas přiznali, že byli na pokraji zhroucení. Ústav je to poslední a přitom nejdražší řešení a kdyby stát spíš podporoval starající se rodiče, kteří většinou musí zanechat svého zaměstnání, bylo by to účinější než strkat peníze do ústavů. Sama jsem zažila dvě rodiny s postiženými dětmi a není to vůbec snadné. Před takovými rodiči smekám a mají můj obdiv. Myslím, že nikdo z Vás co to nezažili, tak neví očem mluví..a hezká slovíčka typu mám čisté srdce, proto bych si ho nechala..je sice pěkný ale realitě dost vzdálený.
16. led 2007 ve 12:17  • Odpověz  •  To se mi líbí
ja ked som lezala na rizikovom,ta tem lezalo velmi vela zien co si po testo ktore im visli zle dali tehotenstvo prerusit.Neodsudzujem ich,lebo naozaj neviem co by som spravila ja.len ma to dost sokovalo,ze to nebola jedna dve zeny,proste za tie dva tyzdne pri obach starsich synoch to bolo desiatky zien,rozneho veku.Bolo to inak hrozne na psychyku nas rodiciek,no aj ich co boli a nami.ved videli stastne zeny pred porodom a oni sa s babatkami lucili.
16. led 2007 ve 12:21  • Odpověz  •  To se mi líbí
Moj jednoznacny nazor: ma pravo na zivot! :slight_smile:
16. led 2007 ve 12:23  • Odpověz  •  To se mi líbí
Pokud bych se v těhotenství dozvěděla na základě testů, že dítě bude postižené, tak bych šla jistě na přerušení těhotenství. Samozřejmě je jiná věc, když se následkem např. nemoci nebo úrazu něco přihodí během života dítěte. Nevím sama, zda bych ho dokázala dát do ústavu, záleželo by na typu postižení.
16. led 2007 ve 12:31  •  2 děti  • Odpověz  •  To se mi líbí
Aj ja som jednoznacneho nazoru, ze KAZDY MA PRAVO ZIT :pensive: .
16. led 2007 ve 12:31  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ja som tiež rozhodnutá si za každých okolností dieťatko nechať, preto som ani nebola na odberoch AFP, pretože sú vyslovene zamerané na selekciu postihnutých detí.
Inak názory na to, čo je už postihnutie sa u rôznych ľudí líšia. Napríklad v USA robili anketu, v ktorej sa pýtali žien, či by išli na interupciu, keby ich dieťa malo vrodený sklon k obezite. Až 60% žien odpovedalo áno.
16. led 2007 ve 12:47  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj, já jsem si před těhotenstvím říkala, že bych si postižené dítě nikdy nenechala, protože je to strašně náročné pro něj a hlavně pro jeho okolí, máme v blízkosti několik takových dětí, člověk pak ničím jiným nežije. A když si člověk může vybrat než se to narodí...
Jenže když jsem byla těhotná a posílali mě na amniocentézu, zjistila jsem, že bych to nedokázala dát pryč, ani kdyby dítě bylo postižené. Už jsem malého měla v sobě hrozně dlouho, cítila jsem, jak se hýbe a několikrát ho viděla na ultrazvuku, nemohla bych ho už "zabít".
Byla jsem rozhodnutá, že i kdyby s ním náhodou něco bylo (naštěstí ne, ťuk, ťuk), nechám si ho a postarám se o něj i třeba sama, kdyby manžel byl proti. Vím, že bych si to celý život neodpustila. Všechny racionální rozumné důvody šly prostě do háje, zůstal jen cit a mateřský pud...
16. led 2007 ve 14:56  • Odpověz  •  To se mi líbí
Zdravím všechny,

v této otázce mám jasno, člověk nemůže rozhodovat o životě či smrti jiného člověka. Nechci se s nikým přít a zdůvodňovat, každý ať si to řeší, jak chce.

To že jsou lékaři schopni zjistit některé vady ještě před narozením, je dáno novými metodami a technologiemi. Dříve nic takového nebylo. Třeba v budoucnu budou schopni zjistit i neléčitelné choroby, které se projeví až v dospělosti. To by se vyskytlo ještě více případů, v kterých bychom se "museli" rozhodovat, zda jít na potrat.

Co mě ale už dřív napadlo, souvisí trochu s tím, co napsala Mracik. Jak může někdo určit, kdy je miminko už postižené natolik, že by žena měla jít na potrat? Kde je ta hranice? Když si to třeba představím na postižení zraku: Zcela zdravý zrak, vada lehce korigovatelná dioptriemi, těžší zrakové postižení, silná slabozrakost, zcela nevidomý... Nebo dovedeno ad absurdum, kdybychom mohli změřit výši IQ ještě před narozením, tak když bude nižší než 80, tak už půjdu na potrat, a když bude 81 tak nepůjdu???

Jsou to spíše jen takové řečnické otázky...
16. led 2007 v 15:27  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj, já jsem řešila to samé co Gerki. Když jsem byla svobodná bezdětná, tak jsem měla zato, že pokud můžu rozhodnout o tom, jestli se narodí na svět človíček, který nikdy nebude žít plnohodnotný život a bude stále závislý na pomoci ostatních, tak bych asi šla na potrat. Taky je pravda, když je více dětí a ostatní jsou zdravé, že tím trpí taky, protože jim nemůžete věnovat tolik času, protože už ho moc nezbývá. Člověk se věnuje postiženému dítěti, které si to ve finále asi ani neuvědomuje a ostatní děti strádají. Ale pak přišel dopis z genetiky, screening nedopadl moc dobře, takže nám doporučili amniocentézu. Brečela jsem asi 3 dny a přemýšlela, co udělám, když testy dopadnou špatně. Taky jsem se, stejně jako Gerki, rozhodla, že i když se potvrdí downův syndrom, miminko si nechám. Tolik jsem se těšila. 3 týdny jsme čekali na výsledky z odběrů. Připadalo mi to jako věčnost. Nakonec přišla dobrá zpráva, že čekáme zdravou holčičku. Ale radost netrvala dlouho, za 2 měsíce, tzn. v 7. měsíci jsem musela na císaře, protože jsem měla preeklampsii a malá od 26.týdne ani nerostla. A ten strach o ni, si neumíte představit. Byla šikulka a bojovnice, takže svůj hodně brzký příchod na svět nakonec zvládla.A samozřejmě, že hrozí spousta postižení, které se projeví třeba později, měla i krvácení do mozku a podobné komplikace. Ale teď už na to nemyslím a raduju se z každé chvíle, kterou s ní strávím. A všech rodičů, kteří se starají o postižené děti si moc vážím, protože to chce hodně odříkání a sebezapření, ale předpokládám, že to dělají z lásky ke svým dětem. Přeju všem, aby vás takové rozhodování, které tu řešíme, nikdy nepotkalo.
20. led 2007 v 00:17  • Odpověz  •  To se mi líbí
Doufám,že mě neukamenujete,ale já jsem hnusnej sobec.Chci jednou svému miminku dát to nejlepší, lásku,péči,dobré vzdělání....,ale nechci mu obětovat svůj život(ano kdyby se mě někdo zeptal buď budeš žít ty nebo tvé dítě nechám,budu chtít aby přežilo dítě),ale abych po zbytek života otračila 24 hodin bez možnosti úniku,tak to fakt ne. Když jsem dělala hlídání dětem,tak si mě jedna maminka s postiženým chlapcem najala na noc,úplný ležák....jen proto,aby se mohla vyspat,že už prostě nemůže.

Jinak oddpověď na prvotní dotaz,je to,nebo měla by to být volbajen a jen rodičů a obou,aby pak na tochděra mamina nezůstala sama.

pokud bych zjistila já že mé miminko bude navžy neschopné plnohodnotného života,tak se ho půjdu na potrat,samozřejmě bych ty testy podstoupila vícekrát kvuli jistotě.

U nás v rodině máme zpomaleného dítko,ale rozhodně to není neunosné,ale když přijede někdo na návštěvu(třeba moje kamarádky) tak pak tvrdily,že celá rodina je trochu zabržděnejší.Ano je,nejvíc je to vidět na sourozenci protože jsou ěkove skoro stejně,tak se chovali ke zdravému dítěti jak mírně postiženému a i když je to druhé inteligentní (studuje střední a chce jít i na vysokou)tak je příliš naivní a o pár let oproti svým spolužákům jinde.
20. led 2007 v 01:16  •  3 děti  • Odpověz  •  To se mi líbí
kocky noazaj kym ste neboli tehotne tazko sa vam hodnoti ale ked vam v 17tt povedia po 3D usg ze chodte na amnio naviac uz citite nejake pohyby rozmyslate uplne uplne inac aj ked popravde ja som nikdy nerozmyslala ako vy
20. led 2007 ve 02:15  • Odpověz  •  To se mi líbí
Bajunka, na jednej strane Ťa chápem, ale na druhej si vezmi, že všetko bude OK, testy OK, tehotenstvo ako z učebnice a može sa stať niečo pri porode, po porode, alebo keď bude dieťa rásť, a nakoniec to može byť 1000x horšie, ako keby sa narodilo dieťatko nie úplne zdravé.....
20. led 2007 v 09:09  • Odpověz  •  To se mi líbí
A ako píše dorotka, je to úplne iné, keď o tom premýšľate keď ste neboli tehotné. Ja som si prešla aj tou amniocentézou a tie dvatýždne, kým neboli výsledky, to bol náročný čas. Nevedela som si predstaviť, že by som dala mimi preč, bola to súčasť mňa, nie pokazený zub, alebo zapálené slepé črevo.... Našťastie, máme zdravého chlapčeka :pensive:
20. led 2007 v 09:45  • Odpověz  •  To se mi líbí
Musko-máš pravdu, ale stát se může kdykoli cokoli. To nikdo neovlivní....pokud to bude osud, tak to tak bude. Ale jinak musím souhlasit s Bajunkou, než bych se stala matkou na 1000%, byla totálně zhuntovaná, nevyspaná a měla nedej bože další děti, kterým bych se nemohla kvůli postiženému dítěti věnovat jak by potřebovaly, raději bych volila přerušení. Něco jiného samozřejmě je, když jsou všechny testy negativní a dítě OK a při porodu se něco posere. Pak bych s tím musela bojovat a dítěte bych se asi nevzdala. Ale ono je to strašně individuální....teď možná všechny přemýšlíme tak a kdyby nás to mělo nedej bože potkat, třeba bychom se zachovaly jinak. Jen doufám, že takové rozhodnutí a takovou situaci nebudeme muset nikdy řešit....to přeji každé z nás :wink: :dizzy_face:
20. led 2007 v 10:22  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jdi na stranu:   Zruš
Tvůj příspěvek