Reakce rodiny na Vánoční oznámení těhotenství. Máte podobný zážitek?

Ahoj, potřebuji se trochu vypsat z dnešního dne, případně si vyslechnout k Vaše story pokud máte něco podobného, někdy pomůže i vědět že člověk v tom není sám... nejprve vám nastíním celkovou situaci. Je mi 25 let, v době porodu mi bude 26. Mám přítele od 19, máme svůj baráček a auto, nejsme žádní boháči, ale chudí také nejsme. Pracuji 6 let v oboru a mám velmi slušnou pozici ve firmě, nechci se nějak samochválit, ale málokdo to z mé třídy dotáhl tam kam já, a se svojí praxí si po mateřské najdu práci vždy, ikdyby u nás firmě už nebylo místo. Z našeho pohledu naprosto ideální čas na dítě, jak po fyzické, psychické i ekonomické stránce. Předevčírem 24.12. jsme těhotenství oznámili přítelovým rodičům, byli nadšeni, slzy štěstí a nejlepší možný dárek pro ně. Dnes byla řada na moji straně rodiny, kde se každý rok sejdeme u babičky, jsme tam my, můj Brácha, moje máma a její Brácha se svojí ženou a dětmi a jejich rodiče (moji prarodiče).
Oznamovali jsme tak, že jsem měla na sobě tričko s miminkem jak dělá “kuk” a že budeme čekat kdo si všimne. Strejda se svoji ženou a dětmi si všimli hned a jsou moc fajn a reagovali moc hezky jak se dalo čekat. Nikdo jiný si nevšiml takže jsme jim to museli říct, což je v pohodě ne každý kouká co má kdo na tričku, takže jsme ukázali fotku z ultrazvuku. Babičky reakce byla “jo já jsem si všimla no, dobrý” ... Děda kouká na fotku, nechápe, tak mu vysvětlujeme že to je miminko a on na to “jo aha já myslel že to je nějaký krtek” odhodil fotku a šel si rozbalovat dál dárky (jeeeee kryt na telefon 🤗) a moje máma projevila trochu víc emocí ač si neodpustila poznámku že to je moc brzo. Sama měla děti v 18. a chlapy střídala jednoho za druhým a o nás s bráchou se nikdy nestarala, ale mě soudí že je moc brzo 👍 jak asi z popisu chápete, v naší rodině panují hodně zvláštní vztahy, táhne se to už právě od babičky s dědou, kteří jako rodiče vedli výchovu tak, že rodič je jen autorita a nic jiného. Žádná láska ani bezpečí nic takového neexistovalo, moje matka utekla v 16. Z domu a momentálně bere hromadu léků na psychické problémy. Její výchova byla úplně jiná ač ne o moc lepší, láska a zázemí také s bráchou nevíme co je, dětství otřesné, no dalo by se o tom napsat celý román ale to podstatné zhruba víte. Nicméně jejich reakce jako bych oznámila že jsem si koupila nové ponožky fakt zamrzí... ikdyž ty vztahy nikdy nebyly úplně ideální, a upřímně jsem nic lepšího ani nečekala, tak to prostě zamrzí. Hormony na tom mají asi taky nějaký podíl, možná si to moc beru...máte někdo podobný zážitek ?