Jak na depku v šestinedělí?

Ahoj, jestli má malá teprve 17 dní, tak jsou tvé obavy naprosto normální - máš v sobě hromadu hormonů, které tě ještě nějakou dobu nenechají v klidu. Já mám hodně uplakané a nespokojené miminko a neudělala jsem s ním doma nic skoro tři měsíce, než ho aspoň přešly ty prdíky, navíc celé šestinedělí jsem byla taky zdeptaná, i když manžel pomáhal jak mohl, prostě hormony. S tím teď nic nenaděláš, snaž se to brát s nadhledem. Neboj, zlepší se to, chce to čas. Postupem času si na sebe víc zvyknete, zvládneš se věnovat i jiným věcem než malé a jak budeš klidnější, tak si to s ní začneš víc užívat a pouto se vytvoří. Ne každý má hodné a spokojené miminko, které celý den prospí. Někdy to chvilku trvá. Já jsem si říkala, že to je prostě jen horší období, které přejde a za měsíc nebo dva může být všechno jinak. Teď má můj malý 4 měsíce a pláče už míň, ale když nejde utišit, tak si vzpomenu na naše krušné začátky a hned je mi líp - horší než tehdy už to nebude 🙂

Jee me trvalo dobryho pul roku nez jsem si zacala male uzivat 😀 jsi teprvv zacatcich a vse se pomalounku usadi,neboj 🙂

Nikde není napsané, že pouto mezi matkou a dítětem naskočí automaticky, někdy to chce čas a vím, o čem mluvím 😎 Co si budem povídat, dítě je záhul pro tělo i duši, u tebe je to navíc čerstvé, takže tvoje pocity jsou normální. Divná určitě nejsi 😉

Mela jsem to uplne stejne🙂.... opravdu ver, ze to prejde a bude to krasne! Zatim silu a pevne nervy!

Mám doma kloučka, dnes je mu 20. den. Cítila jsem se úplně stejně - malej se v noci dost budí, takže 2 hodiny ťapu po bytě a chovám, než usne. Přes den spí taky nepravidelně. Po těch 3 nedělích už aspoň něco maličko spolu zvládneme, začínám poznávat, proč brečí. Ale nebýt mého přítele, který se fakt snaží a ve všem mi pomáhá, tak bych si asi dávno hodila. Nedostatek spánku je hrozná potvora - člověk je pak nevrlej, pochybuje sám o sobě.... a to malé furt brečí a brečí. Je to boj :( drž se, bude to lepší (já v to doufám).

@jitkamichal: divná určitě nejste!
to čím procházíte, zná mnoho maminek 😉

Je to součet velké hormonální změny + únavy + určité rutiny a izolace + velké změny v životě kdy najednou člověk to co znal nemá a má fungovat v úplně jiné roli, která je velmi zodpovědná a v podstatě ho zaměstnává 24 hodin denně 7 dní v týdnu.

Postupně se to bude zlepšovat, jenže pokud je člověk vyčerpaný, zoufalý a padá na něj deprese, tak horizont týdnů nebo měsíců mu v tu momentální chvíli úlevu nepřinese.

Z vlastní zkušenosti doporučuji:
- co nejvíc odpočívat
- chválit se
- nedávat si moc velké cíle, uvědomit si, že procházíte opravdu velkou změnou - kterou zatím dobře zvládáte 😉 (dítě se narodilo, je zdravé, vy také, určitě se o něj ve všem základním co potřebuje postaráte)
- zastavovat se pravidelně a uvědomovat si, že tyhle chvíle velmi rychle utečou... i když jsou někdy hodně náročné, tak takhle malé Vaše děťátko už nikdy nebude 😉 Někdy je proto zásadní si jen tak sednout a nic nedělat chvíli, jen tu změnu vnímat, uvědomit si ji a zkusit s ní souznít. Miminko se narodilo, je tu a je zdravé. Někdy zapomínáme tuhle jednoduchou skutečnost oslavit a vychutnat si ji 😵

Jinak na depresi, pocit přetížení, vyčerpání, starost o dítě atd. lze velmi dobře namíchat směs Bachových esencí 😉

Držím palce! Tohle je váš čas, který by měl být vyplněný péčí nejen o miminko, ale také péčí o sebe. Buďte na sebe laskavá 🙂 🙂

Hlavně klid. Taky jsem si tím prošla s prvním synem. Nesnaž se být superženou. Nevadí, že je doma bordel a není uvařeno. To jsou podružnosti. V tomto období je nejdůležitější odpočinek. Spi, když spí dítě a nesnaž se v té chvilce klidu dát vše do pořádku. Odpočívej pokaždé, když to jde. A dávej si jen malé cíle: nepřemýšlej o tom, co budeš dělat až bude zase brečet, až ho bude zase bolet bříško, až zase v noci nebude chtít spát. Spíše si říkej, že to vyřešíš až to přijde. Teď spí a teď si to uziju. Teď ho chovám a je to skvělé. Teď si krknul, to je paráda. Hledej ta pozitiva. Jsem máma, stvořili jsme krásné a zdravé dítě. A kdyby se to nelepšilo, neboj se požádat o pomoc. Tvůj gynekolog Tě určitě bude schopen spojit s dobrým psychologem.

Kolem toho 14.dne po porodu to pro mě bylo z psychického hlediska nejhorší u obou dětí, člověk to prostě musí nějak přežít. A u obou dětí jsem začala cítit takovou tu opravdovou lásku až po tom šestinedělí. Dnes jsou synovi 3 měsíce a já ho úplně zbožňuju, na ty naše začátky vzpomínám s úsměvem. S prvorozenou dcerkou to bylo stejné, takže vydrž, ono bude na 100% líp. Hormony s námi prostě mávají....