Jak se vyrovnat s císařem?
Jdu si za vámi pro radu, povzbuzení nebo útěchu. Neplánovaně, pro komplikace při vaginalnim porodu jsem musela porodit císařem. Předchozí porody byly vaginální, bez větších komplikací. Pořád se s tím nemůžu vyrovnat. V hlavě vím, proč to bylo, že to muselo být, ale pocitově to pořád nedávám. Rodila jsem v celkové anestezii, manžel viděl miminko asi jen 10 minut a musel odejít pryč, nenechali ho tam. Mimčo bylo pak víc, jak 2 hodiny samo u sestricek. Bonding bouzel nebyl. Je mi to všechno hrozně líto. Měla jste to některá taky tak? A jak jste se s tím vyrovnali? Prosím nekritizovat a omlouvám se za anonym. Je zde spousta známých.
Jinak Zakladatelce doporučuji fb skupinu Cisarovny, tam se tyhle věci hodně řeší mezi ženami, co mají cs za sebou.
Nebojte se obratit na odbornika o pomoc.tohle si musíte zpracovat a srovnat se s tim a podle me nejlépe s odborníkem,nevim zda byste na to sama stačila...jinak já bonding nemela u žádného dítěte a mame krasny vztah a myslim ze se jim věnuju hodne a ted to ocení spis nez jako novorozeně ktery stejne moc neví ktera bije a jen spi..držte se!
P.s.pripadne mohu poskytnout kontakt na terapeutku v praze
Milá zakladatelko, nejsem ezo-přirozeno-matka a jsem anesteziolog, takže detailně znám důsledky hypoxie plodu, ale i tak bych se sekcí smiřovala hrozně těžko, i kdyby byla stokrát správně indikovaná. A že mi hrozil, protože jsem měla dítě koncem pánevním a podměrečné. Naprosto ti rozumím, ale tvoje vina to není. Není to vina nikoho. A myslím, že nejvíc na místě by byla odborná pomoc, ať se v těch výčitkách zbytečně netopíš. Držím palce, určitě jsi skvělá máma.
Mám za sebou 2 akutní císaře, 5 a 7 let zpět, doposud jsem se s tím nesmířila, pořád to beru jako vlastní selhání ☹
Mám za sebou 3 císaře... 9,7 a 2 roky zpátky to je... Nevyrovnala jsem se s tím, poslední byl fakt horor, ale doteďka nejsem schopná o tom mluvit :( Prostě jsem to zavřela v sobě a nemyslím na to... Ano, mám krásný a zdravý děti za který jsem vděčná... Kdybych je porodila přirozeně, nic se na tom nezmění... Ale bolístky a šrámy prostě zůstávají, stejně jako ta jizva po tý sekci...
Pomohlo mi najít si soukromou porodní asistentku a vše s ní probrat. Jinak jsem měla pocit, že jsem neschopná atp. Řeči typu, buď ráda, že máš zdravé dítě a ty jsi taky zdravá, ničemu nepomůžou. Těžko se dá ovlivnit, co se děje v hlavě, a každý to vnímá jinak. Mně první porod jako neinformované prvorodičce podělal personál svým "pomáháním". Při druhém porodu, který se povedl vaginálně, si netroufli udělat nic bez mého souhlasu, na vše se dvakrát ptali.
Já mám dcerku císařem a syna poté vaginálně. Jak se všude uvádí, že císař je horší pro imunitní systém dítěte, tak dcerka je vysloveně zdravé dítě, syn je občas nemocný, myslím běžné virózy. A to se dcerka narodila 36tt, syn 40 tt. Miluju obě děti stejně, myslím, že i ty své děti také stejně... bez ohledu na to, jak se narodily. Bonding nebyl ještě před 20, 30 lety žádný také a děti žily a radovaly se a maminky je měly rády. Je možné, že když je císařem první porod a další se podaří vaginálně, má maminka pocit zadostiučinění, ale opačně, když je císař posledním porodem, zůstává spíše šrámek na duši. Upřímně říkám, že tam něco bude vždy, ale každý má něco takového, to už je život! ne jen samá radost... hlavně aby to štěstí tak nějak převažovalo... Přeji mnoho spokojenosti s dětmi 🙂
Můj první porod skončil kleštěma, malého jsem měla u sebe asi půl hodiny, pak byl 4 dny na JiP, kam jsem chodila kojit. Myslela jsem, že jsem s tím srovnaná, ale když jsem po 9 měsících otěhotněla podruhé, tak se mi dost okamžiků vracelo a dostávala jsem strach, co bude. Když už jsem byla přesvědčená, že půjdu rodit v psychické pohodě, tak přišla rána - malá se neotočila a musí vem plánovaným císařem (po prvním komplikovanějšim porodu mě přirozeně nikdo nechtěl nechat rodit). Věděla jsem, že je to ta lepší varianta ze dvou špatných, ale emocionálně to bylo drsný. Hodně jsem to obrečela a plakala jsem vlastně i na operačním sále, když malou vytahovali. Měla jsem sice radost, že mám nádhernou zdravou dcerku, ale slzy to byly spíš bolavé, že jsem si moc přála prožít pohodový porod a teď operace, že jsem to ani na podruhé “nezvládla”. Ted je to rok a čtvrt od cs a už mám pocit, že to neřeším, ale když si na to někdy vzpomenu, tak to ještě zabolí. Zvlášť s ohledem na to, že bych si ještě jedno miminko přála, ale mám strach, že to zase dopadne jinak, než přirozeně... jinak mladší holčičku jsem měla na sále dohromady asi 15 minut, kdy se i přisála a sála jako drak. Pak mi ji přes den ještě párkrát donesli a pak spala celou noc a půlku dopoledne... takže po sprše jsem se pro ní vydala d postylkou a gyn sestřičky jen kroutila hlavou, ať na sebe dávám pozor... a musím říct, že na děti ty dva porody žádný vliv neměly. Jsou to oba moji mazlíčci, starší kojený rok, mladší ještě teď... jen proste z toho případného třetího mám trochu obavy...
@olga_ porodnictví máme jedno z nejlepší v Eu a nejen v EU.
Mě trvalo se s tím vyrovnat 8 měsíců. Připadala jsem si, že jsem totálně selhala, dávala jsem si to za vinu a připadala si i hrozně trapně. Byl to můj první porod teda, ale připravovala jsem se k porodu víc než 2 měsíce a císaře jsem si ani na chvíli nepřipouštěla. Mě v podstatě pomohla ta korona krize, kdy jsem se začala více věnovat sobě, začala cvičit jógu a běhat. U toho jsem dost přemýšlela a začala jsem se celkově psychicky cítit mnohem lépe. Občas i když jsem viděla, jaké psychické následky si pak nesou po porodu ženy, které utrpěly velká poranění a ty zdravotní rizika při komplikovaných porodech, tak jsem ráda, že to dopadlo tak jak to dopadlo. Stejně si občas řeknu co by kdyby a přepadne mě taková pochmurná nálada, že jsem se těšila na přirozený porod a bondování a byla z toho totální katastrofa, ale nemá smysl se tím zabývat. Vím, že jsem v tu chvíli udělala vše, co jsem mohla a hlavně, že mám zdravé miminko 🙂 a je tolik žen, co se za císaře vůbec nestydí a ještě se tím chlubí, že by rodit normálně ani nechtěly. Není to ostuda, obzvlášť, když jsi se snažila a prostě taková situace nastala.
Děkuji všem empatickym za odpovědi. Jsem ráda, že je nás takových víc. A nevím, proč se vyjadřují i ty, které mají potřebu kritizovat. Asi si špatně přečetly zadání. Já tady neřeším dostupnost péče, vodu ve světě a hladomor, apod. Je to smutné, ale to je úplně jiné téma. Samozřejmě jsem ráda, že mám zdravé dítě, že to všechno dobře dopadlo. Ale ptala jsem se, jak se s tím kdo vyrovnal, kdo to prožil podobně. Prosím rejpave za každou cenu ať raději neodpovídají. Děkuji.
@spiny děkuji moc
@olga_ děkuji moc
@drzticka81 časem ano, ale teď je teď. Všechno má svůj čas. Děkuji
@galatea_a děkuji moc, i za nabídku. Dám tomu ještě čas a případně se na tebe obrátím. Děkuji
@inkheart takhle podobně to teď vnímám. Nejsem žádná troška, nikdy jsem se s psychikou nelecila. A už vůbec jsem netušila, že to se mnou takhle zamáva. Věřím tomu času, že pomůže. Teď mi moc pomáhá, že to tak nemám jen já a je nás víc. Děkuji
@lolam10 děkuji
@zelvickadada to je mi líto. Teď vás chápu, ale já doufám, že se s tím časem vyrovnam. Jinak opravdu budu hledat odbornou pomoc. Třeba by pomohla i vám.
@lucka662006 děkuji za krásná slova
@tynka9 děkuji i za vaše zkušenosti, třeba do třetice bude porod dle vašich představ. Já měla všechny předchozí vaginální, až poslední císař. Opravdu jsem z toho měla šok. No, chce to asi čas.
@cherie24 děkuji. Já se za císaře nestydím, i jizva je mi úplně jedno, ale prostě jsem miminko neporodila já, ale doktoři. Takhle to mám teď. Věřím, že se z toho dostanu podobně jako vy. Časem. Děkuji
Já na tom byla podobně, jen s tím rozdílem, že mi dítě v den, kdy jsem ležela na JIPu odvezli do jiné nemocnice, protože potřeboval plicní ventilaci. Nastoupit za ním jsem nemohla, protože porodnice v krajské nemocnici byla zavřená z důvodu malování. Poprvé jsem tak svého syna viděla až cca za týden. Nevyrovnavala jsem se tak se sekcí, ale s tím, že můj syn byl týden někde sám a já za ním nemohla. Na druhou stranu jsem si uvědomila, že musím být vděčná, že oba žijeme. Měla jsem strach, jak zvládnu mateřský pud, ale pouto mezi ním a mnou je ještě silnější než u první dcery, kterou jsem rodila vaginalne. Všechno je v hlavě...
@monika3456 Jako jo, ale podíl císařů je nehorázný.
Já rodila císařem ve 33tt. Sice jenom v lokálu, ale malého jsem po porodu viděla pár vteřin a pak už s ním utíkali do inkubátoru. Chlap za ním přišel odpoledne. Já ho viděla až druhý den (klasicky holkám na JIP děti vozili - ale můj byl taky na JIPu, tak to nešlo).
Utíkala jsem za ním potom, kdy jsem mohla, ale některé dny jsem tam byla třeba jenom jednou až 2x, protože jsem měla komplikace a další vyšetření.
Sestřičky se staraly skvěle, navíc dítě po porodu zpravidla stejně spí. Můj drobek prospal většinu času. Důležité je, aby nebyl sám, aby neplakal - to jsem dost těžko nesla, že je tam chudáček někde sám, ale když jsem pak trošku do JIPu pronikla, tak ony ty úplně maličké děti opravdu většinu času prospí a pokud jsou opečovávány ve zbytku času, jsou spokojené.
Dámy, autorka si přišla pro útěchu a sama píše "prosím nekritizovat"!
Pro autorku - udělala jsi všechno, jak jsi nejlíp mohla, to, co se dělo s miminkem, jsi nemohla ovlivnit. Vím, že ti je to líto. Škoda, že jsi anonym, poslala bych ti link na někoho, kdo mimo jiné řeší různá porodní traumata.