• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme:  Beremese.cz Modrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Jaký byl porod

26. září 2017 
lindush: krasny popis! jsem si zaslzela... zavidim ti takovej porod... vypada to, ze jsi se netrapila... uz se tesim na svuj... :dizzy_face:
7. zář 2009 ve 12:32  • Odpověz  •  To se mi líbí
jeste teda blahopreju k miminku! na fotkach vypadas dobre a ne jak po porodu, spis jako kdyz jsi tam na navsteve :grinning:
7. zář 2009 ve 12:35  • Odpověz  •  To se mi líbí
lindush: gratulujem k Danielkovi. kde si rodila? vidim, ze si z BA...
7. zář 2009 ve 14:01  • Odpověz  •  To se mi líbí
Baby dakujem :slight_smile: mondulinka,tiez ti zelam,aby si mala co najrychlejsi a najmenej bolestivy porod,uz sa ti to blizi :wink:
miluska...rodila som na Kramaroch
7. zář 2009 ve 20:07  •  1 dítě  • Odpověz  •  To se mi líbí
Rodili sme teraz vo stvrtok a ako sme prisli do spitalu uz to islo tak rychlo. ze rovno na sal, doktor to ani nestihol a porodila som sama s manzelom a sestrickou. Tak dufam, ze mi teda ani neposle ucet :grinning: :grinning: :grinning:
Rano sme sa narodili a na obed uz som isla s malou domov. Ambulantny porod.
8. zář 2009 v 09:38  • Odpověz  •  To se mi líbí
Strašně moc jsem se těšila až sem budu moct přispět svým porodem, tady je:

Měli jsme jen jeden termín a to 3/9. Bohužel k porodu to zdaleka nevypadalo a tak jsme si skromně řekli, že 9/9 je také pěkné datum a že tedy snad tehdy.
7/9 mě čekal monitor a kontrola v porodnici a ten den mě v noci nepravidělně bolelo v kříži a sem tam slabě v břiše jako při MS. Na monitoru však nic moc a tak jsem si řekla: poslové – to přejde a přešlo. V úterý 8/9 nad ránem se to ale vrátilo a ve vší parádě – ležet se fakt nedalo, MS bolesti ustoupily a zůstaly jen křížové a ty mě provázely až do konce.
A tak jsme začali měřit a žádná velká pravidelnost, nakonec ve 2 hodiny ráno 9/9 jsme se rozdhodli, že jedeme do porodnice, vůbec jsem nemohla spát, ležet, vana nepomohla a že když už nic jiného aspoň mi natočí monitor na který jsem měla ten den jít a pošlou mě domů.
Následoval příjem, vyšetření a na dva prsty otevřená s tím že to bude ještě dlouhý. V tu dobu kontra co cca 7 minut – pořád jen do zad. Břicho nevim jestli mi tvrdlo to jsem na sobě za celé těhotenství nějak nespozorovala. Na monitoru kontrakce, ale slabé.
Převlékla jsem se a poslali mě ještě s jednou holčinou čekat do čekárny, že na hekárně nemají zrovna místo (v tu noc se rodilo jak o život), tam jsem seděla asi hodinu s manželem a snažila jsem se prodýchat neprodýchatelné. Pak manželi poslali pryč a nás dvě odveleli na hekárnu. Můj chlap si šel lehnout do auta a že mu dám vědět až půjdu nasál.
Na hekárně co chvíli monitor, vyšetření, při kontra jsem pochodovala sem a tam a pak jsem se naložila do sprchy, což byla dočasná úleva ale byla. Kontrakce se stupňovaly, ale furt se to dalo. Dostala jsem YAL do řiťky, pěkně jsem se vyčistila a s nálezem 6 cm jsem byla odvelena na můj vysněný modrý sál s obrovskou porodní vanou. Za chvilku dorazil i manžel ve slušivém hábitu. PA mi předvedla funkce vany, zeptala se jestli v ní budu rodit nebo raději na křesle. Ujistila jsem ji že na křesle a ona nás prozatím ponechla svému osudu. Hupla jsem do vany, zatím to bylo fajn, všimla jsem si, že mi odešla zátka. No za chvíli jsem vylezla ven, to už mi začalo být ouvej. Bolelo už mě všechno hodně, pauzy mezi kontrakcemi už nebyly. Chodila jsem jako šílenec sem a tam občas mě musel manžel podržet, prootže jsem pomalu ztrácela vědomí i sílu. Skučela jsem, plakala, řvala, nevim co všechno – fakt jsem myslela že umírám – pro mě fakt masakr, ale masakr takovej, že jsem věděla že jdeme do finále a tak mě to dokonce i podvědomě těšilo. Dobrá chvilka byla, když už i můj manžel začal natahovat, protože mu mě bylo fakt líto. Říkám mu: hergot chlape seber se – rodim tady já nebo ty? Tak jsme se tomu zasmáli a pokračovalo se dál. Opět monitor, tentokrát nekonečných 50 minut (a to ještě manžel omylem zapnul masáž křesla a nevěděl jak to vypnout – myslela jsem že mě trefí) a nález nějakých 9 cm a zašlý lem nebo tak něco. Tak PA řekla že když se mi bude chtít tlačit že máme pro ně dojít a zase šla. V tu chvíli se tam začali objevovat tu a tam nějací lidé – dětská sestra, doktorka se na mě přišla podívat. Tu jsem prosila ať mi něco píchne nebo tam zdechnu, tak že by mi prý dala Dolzin, ale že by to mohl zastavit, tak říkám raději nic. A odešla. No tlačit se mi furt nechtělo, tak jsem skučela asi půl hoďky dál. Pak se mi tu a tam zachtělo na velkou a říkám manželovi aby pro někoho skočil, přišla PA a doktorka a že mám vylézt na křeslo a že jdeme na to. To už se malej dral na svět, už jsem to cítila.
Tlačení pro mě byla nejkrásnější část porodu, ty kontra už mi byly tak nějak ukradený a věděla jsem že jsme ve finále. Řekli mi jak mám tlačit, PA mi roztahovala hráz a říkala ať tlačím proti prstům a já tlačila....Tlačila a talčila, všechny kolem jsem poprskala, doktorka říká, že mě musí nastřihnout, říkám klidně mě je to jedno už. Nastřihla, někde v dálce jsem to cítila, ale nějak mě to nebolelo nebo mi to prostě bylo fakt už jedno. No najednou šup, manžel říká hlavička je vnku. Doktorka mi přitlačila lokty na břicho a šup malej byl na světtě.
Daly mi ho na břicho a já byla štěstím bez sebe – takovej můj obřík fialovej, koukal jsem na něj a nevěřila že jsem něco takovýho porodila. Měl 52 cm a 3810 g a byl krásně fialovej. Dětská s manželem šli prcka ošetřit, já vytlačila placentu a doktorka mě začla zašívat. Mám krásné čtyři stehy, šití je brnkačka nějak jsem ho ani neregistrovala.
Pak donesl manžel malého, mě přikryly a dvě hodiny nás nechaly kochat se naším malým princem.
Porod byl bolestivě krásnej, bolelo to jako prase, ale stálo to za to, budu na něj vždy vzpomínat a určitě do něj půjdu zase.
15. zář 2009 v 18:17  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahojky, píšu už trochu s odstupem času :wink: ale mám to v paměti pořád :grinning: právě v tuhle chvíli je to přesně rok co jsme přišli před dvěře porodího sálu, a vysmátý zdělili PA že jdeme rodit... :grinning: ale od začátku. Bylo pondělí, dvě hodiny odpoledne a já měla hroznou chuť na linecký cukroví a jablečnej koláč, tak jsem pekla jak o život. byla u mě tchýně, tak jsme kecali a já jen tak mimochodem prohodila že mě už dvě hodiny pobolívá bříško, jako při MS a je to nějak pravidelně po pěti minutách. tchýně mi oznámila že to klidně už může být porod, tak jsem to s ledovým klidem přijala, a hodila do trouby další plech :grinning: ve tři přišel manža z práce, tak jsem mu oznámila že rodíme a pekla dál :grinning: :grinning: :grinning: Kolem pátý se začaly bolesti trošku stupňovat, tak jsem volala dule, jestli to může být opravdu porod, nebo poslíci, tak mi poradila abych dala vanu a uvidim, když se to nezlepší, tak fakt rodíme. ve vaně začaly být kontrakce slabší a po 7 minutách, tak jsem si myslela že to jsou poslíci. V šest to ale začalo být docela nepříjemný, tak jsem volala dule že teda asi fakt pojedeme, ale ještě chci být doma. V půl sedmý mi začali dávat ulici :grinning: a tu jsem chtěla dokoukat, ale do porodky jsme to měli daleko-hodinu a půl cesty, tak jsem měla strach jak to budeme stíhat a v semd jsem už zavelela jedeme :grinning: začala jsem trošinku plašit, ale jen co jsme naložili dulu do auta, byla jsem v klidu. cestou jsme se smáli, probárali jak bude Danýsek vypadat, kolik bude vážit a v kolik se vlastně narodí. Dula typovala kolem 4 ráno, já až v poledne, manža řekl va 3 ráno :grinning: Pořád jsem ale byla přesvědčená, že to jsou poslíci, sice to bolelo, ale ne moc, spíš npříjemný, i když jsem sem tam musela tozdýchývat, V půl devátý jsme přijeli před porodku, tam jsme řádili na parkovišti na elvise, prodýchávali kontra, a prostě oddalovali co nejvíc příjem...ještě jsme trošku zabloudili, ale byla sranda, vozili jsme se na eskalátorech :grinning: když jsme přišli před oddělení, musela nás dula i napomínat, aby jsme se přestali smát, že nám nikdo neuvěří že jdeme rodit :grinning: :grinning: Příjem dopadl v pohodě, měla jsem porodní plán, a byla jsem otevřená na 6cm, hrozně jsem se divila, to jsem fakt nečekala. Dostala jsem klistýr a šla se naložit do vany. To už jsem prodýchávala celkem slušná komtrakce, začalo to být vážně nepříjemný, vodu jsem měla pořád. Kolem jedenácté mě PA vyšetřovala a tím mi praskla voda, v ten okamžik kdybych neležela tak se mi asi podlomí kolena, začaly ty pravý kontrakce, ale uklidňovalo mě když jsem si řekla že horší už nebudou, a že za chvilku bude konec. Na 9 cm jsem se dostala vzápětí, dula mě roztahovala hráz a ve 24 hod mi najednou z ničeho nic řekla že jdeme tlačit :astonished: sice jsem na ní koukala, neměla jsem až tak šílený nucení, no ale šla jsem :grinning: rodila jsem na caku, za mnou seděl manža, a tak jsme tlačili, a tlačili...a v 00:20 16.9.2008 vytlačili Danýska :grinning: měl 3140g a 50cm...celý dnešek si přehrávám co kdy bylo a za chvilku půjdu budulínkovi dát pusinku k jeho prvním narzeninám :dizzy_face: :dizzy_face: :dizzy_face:
15. zář 2009 ve 21:15  • Odpověz  •  To se mi líbí
Tak jsem se konečně i já dostala k tomu, co jsem si přál sepsat, kdykoliv jsem mrkla tady k Vám na diskuzi ... nedávno to byl rok, co nám s manželem sdělili, že bohužel děti přirozenou cestou mít nebudeme ... a kdo ví, jetsli vůbec ... a nedávno to byl taky rok, co jsem přirozenou cestou otěhotněla :slight_smile: Celé těhotenství jsem měla, dá se říct, bezproblémové ...skoro žádné nevolnosti, práce jsem chodila do února a to jsem toho nechala jen z osobních důvodů a pro klid duše ...ikdyž termín porodu jsme měli 29.5.2009 a to datum se blížilo čím dál tím rychleji, byla jsem naprosto klidná a natěšená, že i já budu mít miminko ... posledních 14 dnů s bříškem jsme si naprosto užívali, pořád dokola jsem si představovala, jaký bude ten první pocit, až si naši malou poprvé pochovám a až s miminkem vnáručí uvidím svého "téměř" dokonalého manžela .... a pak přišel den "D" ...bylo 29.5.2009 04:00 a já se probudila se zvláštním pocitem tam dole ...nějaký jiný tlak na močový měchýř mi naznačoval, že se asi něco dějě.Zůstala jsem v klidu ležet ještě tak hodinku a sledovala minuty kvůli pravidelnosti ...asi v těch 5hod. ráno jsem vstala, sedla si na balon a trochu pocvičila. V tu chvíli se probudli manžel, divil se, co že já, jako člověk, co si rád pospí, dělá v 5 ráno v obýváku ...tak jsem s trochou obav řekla: "Asi se něco začíná dít." Pak jsem si dala vanu, po té už to začalo být po 5-ti minutách, sbalili jsme se a jeli do 14km vzdálené porodnice. Pořád jsem se smála, hladila si bříško a doufala, že nejedeme moc brzo nebo snad zbytečně kvůli poslíčkům. Na porodní oddělení jsme dorazili asi kolem 7:30, proběhlo vyšetření s diagnozou otevřená na 2 prsty (to už jsem mimochodem byla 3 týdny), a že jsou to možná ti poslíčci, tak manžela pustili domů a že si kdyžtak zavolám, kdyby něco. Sepsali příjem, vyplnila jsme nějaké papíry, natočili mi monitor a vyprovodili na porodní box. Všechno šlo dobře, v 11hod. jsem byla otevřená už na 5 cm, udělali mi přípravu i s klystýrem, který byl naprosto super a kdyby to šlo, šla bych na něj znova,a řekli mi, ať si zavolám manžela ....od 11:30 jsme celý ten proces zvládali spolu, sami dva v naprosté intimitě a nejistotě, jak to všechno dopadne .... no, pak už to tak rychle nešlo, nemohla jsem se dootevřít, pak asi pomohla horká sprcha a zatlačení vestoje s rozkročenýma nohama a kontrakcema jedné za druhou .... s kapačkou v žíle a napíchlým oxitocinem pro zesílení kontrakcí jsem ve 14:45 už mohla začít tlačit ...tak to bylo náročnější, něž jsem přišla na to, jak vlastně mám tlačit, vzhledem k tomu, že jsem prvorodička :slight_smile: Tři pokusy nestály za nic, pak už to byl fofr, malé začaly klesat ozvy, tak volali doktora, který mě ještě roztahoval ručně - bezva zážitěk ... porodní asistentka mi tlačila na břicho, manžel mě držel za ruku a já se snažila ze všech sil, aby už to bylo za mnou ....a pak, v 15:08 se nad novojičínskou porodnicí proletěla vrána a přinesla nám krásnou holčičku Haničku, 3,30kg a 47cm. Než jsem si oddechla, koukla se, jestli je v pořádku a pomalu se vzpamatovávala z pocitu, že jsem to zvládla a že jsem máma, už jsem viděla Lukyho, jak si malou popisuje, a pomalu ji nese ke mě ...ten jeho pohled nikdy nezapomenu ...jakoby se slzama v očích říkal:"Díky" ... po dokončení šití, které bylo v pohodě, bez bolesti, jsem si ji mohla pochovat a prožít ten pocit prvního přisátí ...byla šikovná, chytla se skoro hned a měla jsem tím pádem jistotu, že budu kojit, což jsem si moc přála .... pak už nás tři nechali samotné 2 hodinky na sále, psali jsme smsky a volali rodičům, že máme holčičku, zdravou krásnou a že my, jako rodiče jsme neskutečně pyšní ....Ten pocit štěští z toho dne mám v sobě pořád a ještě teď dopisuju tyto řádky se slzičkama .... mám doma skoro 4 měsíční berušku a manžela, který to s náma snad dotáhne až do konce ....
18. zář 2009 ve 14:24  • Odpověz  •  To se mi líbí
blueberry, moc moc krásné, taky mám z toho slzičky v očích, jak to čtu :dizzy_face: :dizzy_face: :dizzy_face:
3. říj 2009 ve 13:22  • Odpověz  •  To se mi líbí
achalteke: tvůj popis mě pobavil :grinning: a konec mi vehnal slzičky do očí. V popisu silných kontrakcí jsem úplně viděla sebe, akorát u mě to šlo víc hopem, za 2h po příjezdu do porodnice bylo malá venku. Si ještě tak v mlze pamatuji, jak sestřičky kmitaly, aby všechno připravily, nástřih se nekonal, protože se nestíhalo :grinning:
3. říj 2009 ve 22:13  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jindri jo a to jsem zapomněla dopsat, že do porodky jsme vyráželi ve 2 ráno, cesta trvala 1,5 hodiny, protože jsme museli ještě odvézt psa k našim, kvůli bouračce byla objížďka, mlha jak blázen a jako bonus jsem řídila já, protože jsem se potřebovala při těch kontrakcích odreagovat :sweat_smile: jo a před úřadem v Krumlově jsem se ještě běžela vyčůrat do křoví :grinning:
4. říj 2009 v 10:34  • Odpověz  •  To se mi líbí
achalteke: ty jsi číslo :grinning:
4. říj 2009 v 18:48  • Odpověz  •  To se mi líbí
Hm, já bych spíš řekla hazardér :confounded:
4. říj 2009 v 19:57  • Odpověz  •  To se mi líbí
proč hazardér? Kdybych si nebyla jistá nikdy bych za ten volant nevlezla, řízením auta se živim, můj chlap měl v tu dobu hodně čerstvej řidičák a sanitka by dorazila nejdřív za hodinu a půl...
5. říj 2009 v 08:16  • Odpověz  •  To se mi líbí
Protože nikdy nevíš, jaký bude příští stah a kdy tě chytne, může tě to tak překvapit, že zareaguješ jinak než bude třeba. Kromě toho se rozhodně nemůžeš plně soustředit na řízení, takže ohrožuješ nejenom sebe, ale i všechny ostatní na cestě. Pro mě je to hazard se zdravím a životem. A v té nemocnici jste stejně byli až za hodinu a půl, tak to vyšlo na stejno :grinning:
5. říj 2009 v 08:23  • Odpověz  •  To se mi líbí
ja by som si tiez nesadla za volant v kontrakciach presne preto, co pisala shaula. bala by som sa ci sa nahodou dalsia kontrakcia nezosilni tak, ze ma to skutocne prekvapi. no ale zvladli ste to...nastastie :wink:
5. říj 2009 v 08:50  • Odpověz  •  To se mi líbí
shaula: já jsem se taky do porodky odvezla sama, protože můj manžel je neřidič. Co jiného mě zbívalo? Volat sanitku která by vzala jenom mě a manžel by do prodnice asi jel na kole nebo nevím jak protože jsme jeli o půl třetí ráno! Asi kdybych měla kontra po pěti minutách a silný jak víte co tak je to něco jiného, ale pokud se na to cítíte tak proč ne. Je to každého věc :wink:
5. říj 2009 v 10:06  • Odpověz  •  To se mi líbí
S tím právě nesouhlasím, že je to každého věc, protože tímhle rozhodnutím ovlivňuješ i ostatní. Teď to přeženu (vím, že tohle přirovnání bude značně nadsazené, tak mě nekamenujte :wink: ) - ale je to podobné, jako když si sednete za volant pod vlivem alkoholu nebo drog - ti si taky říkají, že to zvládnou, ale ohrožují nejen sebe (v tom případě je mi to jedno), ale bohužel i všechny ostatní... :frowning2:
5. říj 2009 v 10:15  • Odpověz  •  To se mi líbí
shaula: kdyby si za volant sednul můj manžel tak by to bylo ještě daleko horší než kdybych jela s třema promilema, on sice řidičák má, ale jen na ozdobu peneženky. S největší pravděpodobností by zabil nás i půlku města :wink: A navíc, když už to teda fakt přeženu, to bych musela mít strach řídit pořád - docela dost často mě bere křeč do nohou - co když se mě to stane když budu řídit? A co takový strejdové kolem padesátky s vysokým tlakem - co když je to klepne za volantem? ( pro informaci, takhle umřel náš známej, dostal na dálnici infarkt!) To je vlastně taky docela nebezpečné, nebo náhla mozková příhoda? Cukrovkářský záchvat u diabetiků? Neměla by jít radši polovina národa vrátit řidičák? Shaula, když vím, že to nezvládám, že mám silný kontra tak za ten volant nesednu o tom není třeba diskutovat a když se to začne zhoršovat cestou tak prostě zastavím u krajnice a volám rychlou. Asi žádná mamina svíjející se v kontrakcích, blijící z bolesti a drtíc manželovi bolestí ruce za ten volant nesedne, mě třeba jen prdla voda a občas mě potvrdlo břicho, ale tak, že jsem to skoro ani necítila (bolest jako při MS a při tý taky řídím :wink: ), tak proč bych se neodvezla? :wink:
5. říj 2009 v 11:36  • Odpověz  •  To se mi líbí
Tak nemám proč bych se ospravedlňovala, ale pro úplnost uvedu, že bolesti jsem měla jen do zad a v tý době cca co 7 minut a vzhledem k tomu, že to bylo hodně na začátku porodu tak to byly ještě sranda bolesti, kdybych chcípala bolestí jak popisuje výše Konja určitě bych neřídila. Taky dodám, že na sto procent jsme čekali že nás PA pošle domu, protože jak mi naznačila do telefonu než jsme vyjeli - mám být v klidu, porod to nebude, muselo by mi tvrdnout břicho, ale natočí mi aspoň monitor....A těžko ve 2 ráno ohrozim dopravu na trase Lipno - Č. Krumlov, kdy jsme potkali jediný auto, což byl můj táta - pošťák. Myslím, že spíš bychom ohrozili sami sebe, kdybych svěřila volant manželovi, na druhou stranu vím, že kdyby mi bylo nejhůř zastavim a on mě tam (sice pomalu), ale doveze...
Kdyby došlo k té samé situaci odvezu se tam zase sama, právě proto že jsem soudná.
5. říj 2009 v 16:48  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj, tak muj porod byl v pohodě :slight_smile: Ale od začátku :sweat_smile: .... Bylo úterý asi 18:20 a ja byla v poradně, tam mi doktor řekl že mi zbývají 3 týdny do konce, ale vzhledem k tomu že jsem mněla vysoký krevní tlak mam nastoupit ráno na porodní odděleni. Po vyšetření mi zdělil, že se začínám otvírat :unamused:. Tak jsem šla domu, zbalila věci do porodnice, nachystala manželovi věci pro malou co mi přiveze až pujdem s malou domů, a zcela unavená a s myšlenkami, že budeme za chvíli 3 a šla spát. Ráno jsme nastoupili na porodni, nastalo vyšetření, monitor, nějaký papíry...atd. Pak mně dali na pokoj a čekala jsem... A nic. Doktor říkal, že mi druhý den ráno mi dají tabletku na vyvolaní, aby se to urychlilo. Tak se ráno kolem 9:00 stalo a začala jsem se rychleji otvírat, ale kontrakce jsem nemněla žádné. Tak nastala příprava, vyšetření a monitor. Asi kolem 13:20 mi praskli vodu, a to teprve nastaly ty pravé bolesti :frowning2: Zašla jsem si na chvilku do sprchy ale ta už se nějak míjela účinkem... Pak mně vzali na nový sál :wink: dali mně na chvilku ještě na monitor, ale už to bylo natolik rozjeté, že pauzy kezi KO už nebyly, ale tlačit jsem ještě nemohla. Pak už mi doktor jen řekl tu dlouho očekavánou větu ,, Maminko, můžete tlačit" Při KO mi ještě udělal nástřih a pak už jsem se jen chytla manžela za ruku a zatlačila, a hle hlavíčka už byla venku :slight_smile: ale malá se přiškrtila na pupeční šňůře, to už byl jen moment a na druhé zatlačení byla Kačenka venku :sweat_smile: Bylo 15:00. Pak už jen to šití :confounded: Ale potom co nam ji ukázali a když jsem viděla manžela s malou v náručí, hned jsem na tu bolest zapomněla... Nyní je Kačence 9 měsíců, a na porod vspomínam s úsměvem... a určitě do toho půjdu znova. :grinning:
6. říj 2009 ve 21:19  • Odpověz  •  To se mi líbí
Pripájam aj ja svoj "pôrodný príbeh".
Už od 32.týždňa som sa pomaly otvárala... a v jednu krásnu nedeľu som ráno nastúpila do pôrodnice... najprv mi skomolili na príjme meno a nemohli ma sestričky nájsť v nemocničnom systéme... potom som išla na monitor... všetko OK...kontrakcie nič moc... po vyšetrení (bola som otvorená na 2-3 cm) o 8,45 hod mi dr.zaviedol tabletku na vyvolanie (len štvrtinku...ale to stačilo)...o cca 20 min začali slabé kontrakcie...premiestnili ma na pôrodnicu, na boxe ma dali opäť na monitor a dali mi ATB a nejaké infúzky pred plánovaným epi... o 11hod mi dr.praskol vodu a to už potom bolo horšie-kontrakcie boli silnejšie a častejšie...manžel mi to pripomínal podľa hodnoty na monitore-veľmi sa mu to páčilo sledovať :wink: ... keď to bolo možné prišla neuveriteľne milá mladučká anesteziologička a zaviedla mi epi.... to bolo super-nič som pri navádzaní necítila ale tá úľava potom :slight_smile: :slight_smile: :slight_smile: :slight_smile: :slight_smile: :slight_smile: ...cítila som že sa niečo deje (kontrakcie) ale nevnímala som ich bolestivo len akoby také jemné sťahovanie...manžel do mňa nalieval litre vody aby mi po epi neklesol tlak (mal to ako príkaz od anesteziologičky...) a veľa sme sa prechádzali...postupne som sa otvárala... epi mi dopichovali 2x... PA priebežne kontrolovali ozvy bábätka a dr. ma chodil pravidelne kontrolovať...o 16,30 som bola otvorená na 9cm ale ešte zostával lem.... bolo nás na pôrodnici vtedy asi 5maminiek... a všetky sme na tom boli cca rovnako... jedna baba ale začala cítiť tlaky a presunuli ju na "môj" pôrodný box...ja som išla zatiaľ chodiť na chodbu... a potom som zrazu mala pocit že musím tlačiť... pribehol dr. rýchlo ma vyšetril ešte na izbe čakateliek a kričal na PA že už je lem zájdený a rodíme!!! po svojich som prešla do iného (modernejšieho)boxu, ani neviem ako som sa ocitla na stole, už mi aj priviazali nohy a hor sa tlačiť...bolesti sa celkom dali vydržať a tak som tlačila ako sa len dalo... dr.ma posmeľoval a opakoval stále tlačiť, tlačiť.... PA mi zatlačila na brucho a malá bola vonku...nástrih som ani necítila... bol to neuveriteľný pocit-malá plakala ihneď, manžel ju odfotil hneď po prestrihnutí pupočnej šnúry...potom ju odniesli k pediatrovi...o chvíľu mi ju priložili a dali nám číselká na ruku...bola taká maličká a nádherná...do 5 min som porodila placentu...potom som ale začala krvácať, lebo som mala pôrodné poranenia a museli ma rýchlo zašívať... ďaľšia dávka epi ešte nestihla zabrať a na opich nebol čas... môj lekár sa ospravedlňoval ale musel šiť rýchlo... tá bolesť sa nedá popísať....ešte dr.neskončil so šitím a odvolali ho k akútneho cisárskemu rezu... potom mi šitie dokončil iný lekár...
Vtedy sa narodilo 5 detí v priebehu jednej hodiny, na 3 pôrodných boxoch... ale lekári a PA to zvládli úplne super...
Dnes má malá Lucka 6 a pol týždňa a je to naše slniečko...všetko to čo sme počas pôrodu s manželom prežili stálo zato... :slight_smile: :slight_smile: :slight_smile: :slight_smile:
7. říj 2009 v 16:01  • Odpověz  •  To se mi líbí
ahojte.... tak můj porod byl fakt "porod" :sweat_smile:
čtrnáct dní před termínem mi minulou středu v půl šesté ráno začala odtékat voda, tak jsem si dala sprchu a snídani a hurá do nemocnice. už si mě tam rovnou nechali, natočili ktg, zdálo se být všechno celkem OK, jen porodní cesty ještě nebyly vůbec připravené.... po asi dvou hodinkách jsem se začla pomalu otevírat a začaly kontrakce.... a rovnou co cca pět minut, pak co dvě minuty.... někdy v půl dvanácté už jsem začínala být KO, když jsem byla schopna popadnout dech, řvala jsem na manžela, že další dítě už NIKDY :grinning: ale ač už jsem skoro brečela bolestí tak jsem si říkala, ještě chvilku vydrž, za chvíli bude po všem....
no a kolem půl druhé se všechno posralo :frowning2: přestala jsem se přes pokračující kontrakce otvírat, dostala jsem kyslík, píchli mi oxytocin, asi tak po deseti vteřinách malému spadly ozvy :pensive: doktoři ještě chtěli počkat, ale u porodu byl i můj táta (je porodník) a ten rozhodl že se udělá akutní CŘ.... pak to šlo ráz na ráz, spinál mi málem nebyli schopni přes stahy píchnout, flexu mi píchali asi na šestkrát protože mi vždycky praskla žíla (ruku mám černou od lokte až po zápěstí ještě dneska), ale nakonec se povedlo a malý byl na světě 14:15. díkybohu za rozhodnutí udělat sekci, protože malý měl hlavičku v deflexi a kolem sebe dvakrát šňůru :pensive: ani nechci přemýšlet nad tím, co by bylo, kdyby se opravdu ještě čekalo :pensive:
dva dny poté byly dost kruté, jak fyzicky tak psychicky, nedovedla jsem se nějak vyrovnat s tím, že jsem nedokázala porodit normálně, ale to všechno přešlo a já jsem šťastná, že je malý živý a naprosto zdravý :dizzy_face: všechen ten strašný strach o něj a bolest už mi stihl stokrát vynahradit :dizzy_face:
bylo to hrozný, asi můj neotřesnější zážitek vůbec - ale stálo to za to :pensive: :dizzy_face:
8. říj 2009 v 11:50  • Odpověz  •  To se mi líbí
Zdravím všechny maminky. protože mi čtení těchto příspěvků přišlo moc hezké a díky nim jsem se na naše mimi těšila ještě víc a představovala si, jaké to bude, rozhodla jsem se nyní, kdy mám ždibec času, než se mal probudí, vám sem dát ten příběh náš. Bohužel to kratší nešlo, ale snad budete mít trpělivost dočíst do konce .-)
29. říj 2009 ve 14:21  • Odpověz  •  To se mi líbí
Možná mě probudilo to horko nebo možná taky malé tušení. Nevím. Vstala jsem a na chvíli otevřela okno, venku bylo přijatelně teplo, výlohy obchodů svítily více než jasně jako každý jiný den. Nenapadlo mě kouknout se na hodiny, vstávala jsem již „nějaký ten pátek“ každou chvíli. Až v momentě, kdy jsem se opět zavrtala do svého voňavého pelíšku jsem na ně pohlédla. Jako impuls mě zabolel podbřišek, jako jednou měsíčně zabolí i jiné ženy, jen znatelně silněji. Stříbrné hodiny nade dveřmi odtikaly třetí hodinu ranní, pohladila jsem si bříško, miminku poslala pusinku a otočila se na bok čelem ke svému zlatíčku. A zase stejná bolest, stejný tlak a na hodinách deset minut po třetí. Trošinku mě to zarazilo, chvilinku jsem koukala jen tak do polotmy a lehce začala znovu zabírat. Přesně ve tři dvacet mě od snění odtrhlo to samé a tak jsem již neměla šanci usnout. Vzpomínala jsem, co všechno jsem četla na internetu, co o porodních bolestech psaly jiné maminky a v polosedu o zeď zády opřená, jsem hladila přes bříško to naše malinkaté překvapení.Jak se říká, spánek mi rozhodně nehrozil a do bloku u postele jsem dělala čárky každých deset minut. V momentě, kdy manželovi zazvonil budík oznamující začátek dalšího pracovního dne, jsem měla malinko pochybnosti, ale přeci jen ho poslala do práce se slovy: „když to nepřestane nebo zesílí, tak zavolám.“ V sedm hodin jsem se rozhodla vzít do rukou telefon a odhodlala se poslat miláčkovi sms. No a za půl hodinky jsem vcházela prosklenými dveřmi na gynekologicko-porodnické oddělení. Jaké bylo mé překvapení, když se za širokými bílými dveřmi objevila Martinka, porodní asistentka, ke které jsem chodila s miminkem cvičit. Sympatická, milá dušička, která mi těmi kurzy zpříjemnila týdny před porodem. Usmála se na mě, vzala si průkazku a uvedla nás k monitoru, kde mě s radostným výskáním napojila a současně zpovídala a kontrolovala. K našemu úžasu ukazoval monitor kontrakce již po 5 minutách, ale až na rádoby „menstruační bolístku“ jsem se cítila skvěle a smála se a Martinka mi dokonce oznamovala, že mám právě kontrakci. Po vyšetření lékařem bylo konstatováno, že branka je 2cm, ale vzhledem k intervalům kontrakcí, v nemocnici již zůstanu. Láska moje zůstal se mnou, bylo mi fajn, on se usmíval, já se taky usmívala, i Martinka kouzlila jeden úsměv za druhým. Když mi kontrakce asi po dvou hodinách poskakovaly již po třech minutách, ještě jsem manželovi předváděla pštrosa, smála se a říkala si, že je to zatím docela sranda. Moje dobrá dušička mi po informaci od manžela, že kontrakce jsou „po třech“ přišla dát klystýr a oznámila mi, že za chvilku mi pan doktor přijde pustit plodovou vodu a ona podle situace píchne oxytocin. Jak řekla, tak se stalo a po odtečení nějaké té „plodovky“ jsem dostala radu dohopsat si na míči a pak si dát spršku. Hop hop na míči vedlo k první opravdovější bolesti a odtoku zbytku plodové vody. V ten moment jsem si dala sprchu a čekala na tu slíbenou vosičku s oxytocinem. Po její aplikaci jsem byla opět ve sprše a byla více než ráda za úzký prostor, kde jsem se mohla zapřít zadečkem o jednu stěnu a dlaněmi o druhou. Sprcha nezabírala a kdykoliv mě manžel upozornil, že by měla začínat další kontrakce, připadalo mi, že ta předchozí ještě neskončila. Pamatuji si dobře jeho výraz, kdy na mě bezmocně koukal, nevěděl co dělat a tolik mu v očích bylo vidět, jak mi chce nějakým způsobem pomoci. Nešlo to, musela jsem bojovat sama. On pak seděl na židli a já se o něj opírala, drtila mu ramena a modlila se, aby se už šlo na věc. Martinka mě prohlédla, napojila na monitor, v ty momenty už po několikáté, aby viděla, jak se miminku vede a se slovy: „teď už to bude chvilinka, běžím pro doktora“, nechala připravenou na lůžku. Monitor již neodpojila, byl potřeba k porodu a tak jsem ještě trochu pozorovala čísla, která na něm naskakovala. Manžela jsem držela pevně za ruku a v duchu si říkala, proč jí to tak trvá, kde tak dlouho jsou. Byly to sotva tři minutky, co odešla a hned se vrátila i s lékařem a další sestrou. Myslela jsem, že nastal můj poslední den. Když jsem držela manželovu ruku a toulala se v myšlenkách, říkala jsem si, co je to sakra za bolest, kde se bere ten tlak. Pamatuji si, že jsem ze sebe v ten moment na delší dobu dokázala vypravit celou větu: „Marti, já to nezvládnu, už nemůžu.“ Ujistila mě, že zvládnu, protože musím. Jak povzbudivé! Když doktorovi oblékaly sestřičky bílou zástěru, ještě jsem si pro sebe říkala: „sakra, ten vypadá jako řezník“ a pak už se mi vše mlžilo, tlačila jsem dle pokynů a v jeden moment, v jeden kráááásný moment jsem měla před očima bílo, nevím, na jak dlouho, čas byl relativní, ale vůbec nic mě nebolelo, byl klid. Ten okamžik netuším, co se se mnou dělo. A najednou jsem viděla Martinku, doktora, cítila manželovu ruku, ještě chvíli je neslyšela a pak jako když zaburácí hrom někdo řekl: „ještě ramínka, tlačte.“ Šplouchnutí, slyšela jsem něco mezi šplouchnutím a takovým „žbluňk“, Martinku jsem viděla uskočit a doktor držel v ruce naše miminko, odmotával z něj pupeční šňůru a něco povídal. Nevím, co říkali, nevybavím si výraz ve tváři nikoho z nich, slyšela jsem jen jedno podstatné slovíčko a cítila pevný stisk miláčkovy ruky. Slyšela jsem, jak sestřička stojící z mého pohledu vpravo s naším uzlíčkem v náručí, řekla: „HOLČIČKA.“ A dodala: „a je to blondýnka.“ Stalo se tak v 11:25h. Po těchto okamžicích si zase vybavuji jen útržky. Ptali se mě, zda je vnímám, odpověděla jsem ano a to i na tu samou druhou otázku, ale i přesto nade mnou drželi dýchací masku.Slibovaná úleva nepřišla, na doktora jsem se nedívala, můj zrak padal stále na pravou stranu k boxu s naší holčičkou. Dali mi Natálku na bříško a já ji tiskla, bála jsem se, aby to nebylo moc, ale nemohla jsem si pomoci. Vůbec neplakala, snažila se otevřít očíčka a choulila se do klubíčka jako koťátko. Špinavoučká, voňavoučká, lehoučká beruška. Naše beruška.Cítila jsem, jak mi napíchli druhou ruku, něco do mě kapalo a u mých nohou byli najednou lékaři dva. Opět padla otázka, zda vnímám, již jsem jen kývla, že ano a slyšela se, jak posílám manžela oznámit tu novinu rodině a chtěla jsem, aby bolest už polevila. Nedělo se tak i přes to, že mě doktor ujistil, že vše by mělo být již v pořádku, že to přejde. Manžel přišel uplakaný, s úžasným úsměvem ve tváři a díval se tak něžně do boxíku s Natálkou, že mi to až vehnalo slzy do očí. Když mi sestřička položila dcerušku do náručí a přiložila ji k prsu a malá se ihned přisála, dívali jsme se na ni jako na ten nejcennější poklad a nemohli se vynadívat. Natálka se nechtěla ani odtrhnout, ale bylo potřeba ji dozabalit do teplejšího a tak si ji sestřička zase na chvilinku vzala a v mimi boxíku ji balila do peřinky. Pak ji choval tatínek. Z mého miláčka byl táta a strašně mu to slušelo.“Ta je krásná,“ řekl a naklonil ji tak, abych ji viděla do tváře. „ Ahoj,“ řekl, „já jsem tvůj táta.“ Brečela jsem, šlo to ze mě tak samo. A když dodal:“podívej, tady je maminka,“ tak jsem v tu chvíli byla doslova jako želva a slzy měla jako hrách. Tolik jsem se těšila na pokoj, na okamžik, kdy ta bolest ustoupí a k údivu všech jsem měla děsnou chuť na smažený sýr. Poslechla jsem si, jak reagovala rodina a už nám berušku odnášeli na oddělení šestinedělí a mě připravovali na přesun.
Láska moje mě v podstatě nenechal ani chvíli samotnou a odešel až když jsem ležela na pokoji s malou v náručí. Dostaly jsme obě tu nejsladší pusinku na světě a bylo nám smutno po tátovi už v momentě, kdy ještě nedoklaply dveře od pokoje. Měla jsem ji u sebe asi hodinku, hladila ji a prohlížela si každičký milimetřík toho zázraku a furt si dokola říkala sama sobě, že je moje. Že ona je já a můj miláček a že má určitě to nejlepší z nás dvou. A pravdou je, že v ty chvíle bolest jako by alespoň trochu poodstoupila do pozadí. Navečer dorazila rodina.Poslala jsem je do místnosti pro návštěvy, nikdo v ní nebyl, měli jsme soukromí a šla si vyzvednout tu naši žabičku. Sestřička mi ji podala se slovy, že si ji mohu již nechat u sebe a já s ní šla za svými zlatíčky těmi nejopatrnějšími kroky, pomaloučku, tiše. Ručičkou si žmoulala zavřená očíčka a ještě netušila, jak šťastnými nás všechny udělala. Nikdy nezapomenu na výraz v maminčině tváři, na pohyb jejích rukou a slova: „zlatíčko, děkuju, moc děkuju.“ Na její objetí a pevný stisk a maminkovský polibek. V ten okamžik jsem měla problém udržet se na nohou. I tatínek se usmíval tak něžně, jak jsem ho nikdy neviděla, manžel měl oči zaslzené a šťastné a můj bráška mě pohladil po ruce a tak krásně se smál. Nikdy jsem zatím nebyla šťastnější, nikdy jsem ty všechny človíčky asi nemilovala tolik, jako v ten den, v tu chvíli a v momentě, kdy maminka Natálku chovala a oni stáli kolem ní a jako by se i báli promluvit, aby jí neublížili. Byla maličká, zranitelná, nádherná, pomačkaná, růžovoučká a byla NAŠE.
Dnes, s odstupem času, kdy ten blonďatý, modrooký tříměsíční zázrak spinká vedle mě, vím, že to bylo to nejhezčí, co jsem kdy zažila, že bych ten den klidně vrátila a prožila celý znovu. A také mi je nyní nad slunce jasné, že jsem to zvládla pro ně, pro nás a že já sama mám ty nejúžasnější rodiče a brášku, nejbáječnějšího manžela a tatínka pro svou dceru a holčičku, která je mi vším a že je všechny miluji více než svůj život a udělala bych pro ně cokoliv na světě.
Denně se těším z jejích úsměvů, u srdíčka mě zahřeje každé písknutí, výsknutí a zvuk, který ze sebe vydá. Jsem pyšnou maminkou, když ji vezu v kočárku, když nás u lékaře pochválí, jak je hezká, pěkně roste a přibírá a minutu po minutě pozoruji, jak se mi mění před očima, jak je zvědavá, vnímavá, jak lumpačí a pomalu se všemu učí.
29. říj 2009 ve 14:27  • Odpověz  •  To se mi líbí
Asi bych měla ještě dodat, že se naše prdelka narodila 2 dny po termínu :slight_smile:
29. říj 2009 ve 14:28  • Odpověz  •  To se mi líbí
liona: vydrzela jsem a docetla....a to se slzamy dojeti v ocich...
29. říj 2009 ve 20:31  • Odpověz  •  To se mi líbí
Liona:nádherné :slight_smile: moc :slight_smile: taky mi i slzička ukápla...hodně štěstí :slight_smile:
29. říj 2009 ve 22:12  • Odpověz  •  To se mi líbí
liona, krásný, moc moc....

Pokud vás to někoho povzbudí, našim nejlepším přátelům se dnes odpoledne narodila holčina, byli jsme s nima přes mobil i na porodním sále :wink: :wink: :wink: :wink:

PO dvou pokusech o vyvolání ani kontrakce, nic. Sestra jim řekla, at se přesunou na pokoj, že to zkusí zítra, přenášeli už 12 dní. Přesně v jednu hodinu deset minut tatka napsal: máme 1!!!! kontrakci!!!. No a ve dve hodiny deset minut byla malá sladká na světě. Přesně za 60 minut! Paráda. Vážila neskutečných 4560g, 53cm.
Takže - takhle krásně hladce rychle bych to přála i vám všem, co na vaše štěstíčka teprve čekáte :wink: :wink: :wink:
29. říj 2009 ve 22:59  • Odpověz  •  To se mi líbí
Liona, krásný popis, slzička taky ukápla :slight_smile: !
30. říj 2009 ve 14:51  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jdi na stranu:   Zruš
Tvůj příspěvek