• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme:  Beremese.cz Modrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Jaký byl porod

26. září 2017 
Ahoj holky, já jsem teda měla akutní ukončení těhotenství v 31. týdnu , takže samozřejmě císařem. Narkózu jsem neměla, takže krom toho, že cítíte, jak se vám hrabou v břiše a všechny ty tlaky, není to sice klasická bolest, ale je to takové škubání, tak slyšíte všechno, co se na sále baví. A není jich tam u toho zrovna málo. Všichni se hihňali a řešili nějaké kravinky, zatímco já jsem ležela na stole a třepala se, aby malou ještě vytáhli živou. Když jsem řekla jedné z asistentek, že mě to bolí, tak mě suše okřikla, že kdyby mě to bolelo, tak jsem dávno v bezvědomí. Po 15 minutách kuchání jsem slyšela pláč, takže jsem se taky rozplakala. Škubání ještě dlouho potom pokračovalo. Malou mi donesli ukázat asi na 5 vteřin. Nemohla jsem si na ni ani šáhnout, protože jsem byla přikurtovaná. Byla jsem strašně šťastná, že je na světě a zároveň vyděšená z toho jak vypadá. Byla malinká, jen kosti obalené kůží a úplně fialová, ručičky měla v pěst a křičela tak, až ji byly vidět dásničky. Ani mě neviděla, protože měla zavřené oči :frowning2: . Musela být chudinka úplně vyděšená. Ležela si v klídku v bříšku a najednou se břicho otevřelo a někdo ji vytáhl ven. Byla jsem z toho hodně smutná. Ten pocit, že za 15 minut se ze mě stala máma a přitom jsem si nemohla na miminko ani šáhnout. Odvezli mě na jipku, kde jsem ve strachu a v bolestech ležela mezi ženskýma co měli po operaci nádorů a tak. A přemýšlela jsem, jestli je malá vpořádku a co s ní je a jestli mi vůbec přijde někdo říct, kdyby se něco stalo. Ten strach byl strašný. Uvažovala jsem, co mlíčko, jestli se vůbec udělá, když to bylo všechno tak brzo a za takových okolností. No, neudělalo :frowning2: Myslím, že to bylo hodně stresem, není jednoduché chodit za miminkem na jipku a dívat se jen přes sklo inkubátoru. Viděla jsem ji až další den odpoledne, ale stejně mi nedovolili si na ni šáhnout, protože byla hodně podrážděná. Byla jsem smutná, když jsem ji viděla, jak se v tom inkubátoru trápí, připojená na x přístrojů a pořád křičela jako vrána. Neustále nás strašili, že nemá vyhráno, to taky nervíkům moc nepřidá. Po 8 dnech mě pustili domů, kde jsem měla akorát pocit, že na mě všechno padá. Cítila jsem se hrozně, jakobych ji někde nechala. Pořád jsem se klepala, aby se nic nestalo za tu dobu co s ní nejsem a aby tam vůbec byla až přijedu. Ten pocit je hnusný a nikomu bych ho nepřála. A když přijdete na jipku, musíte na sebe navlíknout všechny ty hábity a desinfekce atd. a pak čekáte, až vám dovolí jít k mimi. Někdy se čekalo i 10 minut, protože když s miminkem něco dělají, tak vás k tomu nepustí. A to nervíky vždycky pracovaly... přemýšlela jsem, co se zase děje...Hrůza. Poprvé mi ji dali pochovat po 14 dnech :frowning2: Bylo to úúúúžasné, držela jsem ji a jenom jsem na ni koukala a tajně ji pusinkovala na nosánek :slight_smile: Vydržela jsem ji držet 2 hodiny, pak ji radši dali zpátky do inkubátoru, aby neměla velkou ztrátu tepla, ale já jsem si ji pěkně zahřívala. V nemocnici byla celkem měsíc a půl. Jezdila jsem za ní 2xdenně, zkoušeli jsme i kojit, ale mlíčko už se stejně nerozjelo. Takže abych to shrnula, závidím maminám, které rodily klasicky i když je to bolelo, ale určitě bych to nějak přežila, asi to k tomu patří. Někdo porodí za hodinu a někdo za dvacet. Já za 15 minut, ale moc hezký zážitek z toho nemám. Taky závidím vám, co kojíte. Na to jsem se extra těšila, ale bohužel to nevyšlo. Přeju všem těhulkám, aby jim to dobře dopadlo, hlavně aby byly miminka zdravé a mamčám přeju, aby jim děti dělaly jenom radost. Naše Ivanka je hrozný smíšek, takže se spolu hodně nasmějeme :grinning:
18. led 2007 ve 22:28  • Odpověz  •  To se mi líbí
dashak: to je mi moc lito, ze mas takovy nehezky zazitek z porodu. Urcite to taky nebylo lehke chodit se na malou divat do inkubatoru a potom ji jeste nemoct kojit. Ale nejdulezitejsi a nejkrasnejsi z tveho clanku je ta posledni veta. Nakonec je jedno, jak se tvoje Ivanka narodila a to ze nemuzes kojit. Nejdulezitejsi je, ze mas nakonec zdrave miminko, co ti dela radost a smeje se na tebe! :slight_smile:
19. led 2007 ve 20:44  • Odpověz  •  To se mi líbí
dashak: Ahojky, to byla moje noční můra, aby se děťátko nenarodilo dřív (protože mi to také hrozilo). Počítala jsem týdny a každý den se dívala do knížky, jak už je velké, co všechno už má vyvinuté...
Hlavně, že je malá v pořádku. Všechno ostatní můžeš hodit za hlavu. Přeju vám všechno nejlepší a už jenom krásná léta s tvojí holčičkou a celou rodinou...
19. led 2007 ve 21:07  • Odpověz  •  To se mi líbí
Paulo, Gerki, moc děkuju, malá je fakt sluníčko a úplně mě odzbrojí, když se na ni podívám nebo odněkud vykouknu a ona se usměje a udělá to svoje "jeeee". Nádhera.
Gerki, doufám, že to už nějak doklepeš, vidím, že to máš za pár. Mě naopak doktor, když jsem se ho ve 26. týdnu ptala, kdy je dobré si sbalit tašku, řekl, že zbytečně stresuju, ať to mám nachystané tak 3 týdny před termínem. A když jsem říkala, že co kdyby to na mě přišlo dřív, že se to často stává, tak mi řekl, že v mém případě nic nenasvědčuje,že bych měla porodit předčasně. A za měsíc nato už bylo málem pozdě. Zadrbal to, ale co nadělám. Chtěla bych jiného doktora, ale je o ně nouze. A ti dobří mají tolik pacientek,že už nechcou přibírat.
Tak držíme palečky, ať má Tadeášek jednoduchou a hezkou cestu na svět a ty samozřejmě pohodový porod a těšíme se pak na fotečky :slight_smile:
19. led 2007 ve 23:16  • Odpověz  •  To se mi líbí
Díky moc... :slight_smile:
19. led 2007 ve 23:30  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ja se taky bojim neznama (nejsem jeste ani tehu), ale vic se bojim toho, aby nekdo neco nepo...l a nezanedbal a taky pristupu nemocnicniho personalu. Znam treba 2 pripady dvojcat, kde zrejme nevhodnym vedenim porodu doslo k tomu, ze jedno dvojce je zdravy, beha a druhy jen bezvladne doslova visi na voziku :frowning2: Tohle me pak dovadi k silenstvi, ze misto toho, aby udelali cisare, i kdyby preventivne a zbytecne, tak radsi znicej zivot decku a rodine.. ty deti byly pred narozenim zdravy obe!
20. led 2007 v 11:39  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj Jaul, takovýma myšlenkama se vůbec neužírej. Ve většině případů to dopadne dobře. Takže žádný stresík a raději nacvičuj dělání miminka. Opakování je matka moudrosti :slight_smile:
20. led 2007 v 11:43  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jo, ja budu myslet pozitivne. Stve me to spis za ty rodice, kdyz to vidim. Ve vterine se jim zmenil zivot naruby, to je na tom smutny! Ja budu proste doufat.. :wink:
20. led 2007 v 11:49  • Odpověz  •  To se mi líbí
Smutné to určitě je, ale pozitvní myšlení přináší pozitivní výsledky. Ono se to lehce řekne, já jsem taky stresovala, když jsem byla těhotná. A nebylo to jednoduché, furt něco. Nejdřív nebyly vidět srdeční ozvy a v děloze jsem měla krevní sraženinu, pak jsem zas musela na plodovku a nakonec rodit v 7. měsíci. A to si piš, že to svým způsobem zadrbal doktor, pač můj vysoký tlak moc neřešil, krom toho, že mi napsal léky, ale aby měl podezření na preeklampsii to ho ani nenapadlo, jen proto, že nemám žádné rizikové faktory - což je obezita, vysoký tlak i před těhu nebo nemocné ledviny. A stalo se.
99% porodů dopadne dobře a ten zbytek je hodně smutné číslo, ale bohužel nikdo z nás s tím nic neuděláme a zbytečně se tím nechat děsit není zrovna značka ideal.
Tak hlavu vzhůru a při dělání miminka mysli taky pozitivně :slight_smile:
20. led 2007 ve 12:14  • Odpověz  •  To se mi líbí
Tys mela pred tehu tlak normalni? Muzu mit ted tlak hodne nizky a v tehu zas vysoky? Asi jo, ze? Nekde jsem to cetla.. Ja s delanim mima cekam cca do konce brezna, pak se uvidi. Musim jeste na vysetreni s vysokym tepem, srdcem atd. a taky poprvy na alergologii, takze zatim cekam..
20. led 2007 ve 13:03  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahojky, tak já Vám taky popíšu jaké TO bylo...
Začalo to už v sobotu 18.11., kdy jsem se cítila naprosto skvěle – nic mě nebolelo, cítila jsem se taková svěží – žádná únava. Večer k nám přišli na návštěvu známí a říkám jim: Cítím se tak skvěle, že bych z fleku klidně zítra porodila. Na to můj manžel odpověděl: No nejlepší by bylo, kdybys porodila v pondělí, v pátek už budeš doma a budeme mít celý víkend klid na běhání okolo miminka. Tak jsme se všichni nasmáli, známí odešli domů a my šli s manželem do hajan.
Vzbudila jsem se ve 3 ráno (takhle jsem se budila během těhotenství pravidelně), udělala si maliníkový čaj a koukla se v telce na vaření Jamieho Olivera. Najednou se mi zvedl žaludek a celý čaj skončil v záchodě. No asi mi to nějak nesedlo. Za chvíli jsem potřebovala na velkou. Tak si říkám, že by to byla nějaká střevní chřipka? To je teda fajn, týden do termínu porodu a já budu marodit...za chvíli jsem zase šla zvracet, zase na velkou a spustili se mi kontrakce – po 10.min.jen křížové bolesti. Chvíli jsem čekala a když to začalo být opravdu pravidelný, tak mi to došlo. Měla jsem z toho strašnou radost, ani to zas tak moc nebolelo, asi jako když mě bolí záda při měsíčkách. Takže jsem do rána průběžně skákala na míči u televize (pouštěla jsem si všechny díly filmu Za Trnkovým keřem, Pod Jezevčí skálou atd.), žehlila jsem prádlo nebo jsem se čachtala ve vaně a každou kontrakci jsem prodýchavala jak nám říkali na školení.Manžela jsem sice vzbudila a řekla jsem mu, že už to začalo , ale nechala jsem ho ještě vyspat, protože to nebylo zas tak akutní (no ještě jsme zvládli poslední mazlení v těhotenství – všude píšou jak spermie obsahují nějaké látky, které vyvolávají porod, tak jsme to chtěli vyzkoušet :o))). V 10.hod. ráno jsme vyjeli do porodnice, stahy už jsem měla po 4 min.a protože jsem měla streptokoka, tak jsem raději chtěla být v porodnici dřív, aby mi stihli dát antibiotika včas.
Při příjmu jsme vyplnili vstupní formuláře, paní doktorka mi udělala ultrazvuk a prohlídla mě a řekla, že ještě sice nejsem otevřená, ale už si mě tam nechají. Manžela jsem poslala domů, protože jsem se cítila ještě ok a že ho zavoláme až mi bude hůř. Absolvovala jsem klystýr, po kterém jsem cítila příjemnou úlevu – není to vůbec nepříjemné a dá se to v pohodě vydržet – po tom, co do mě napustili vodu, jsem jí ještě měla aspoň 5 min. v sobě držet a pak sedět půl hodiny na záchodě...
Porodní sály byly všechny totálně obsazené, takže jsem byla na pokoji, kam se dávají maminky, co mají prasklou vodu, ale žádné kontrakce. Tam jsem průběžně chodila do sprchy skákat na míč, sestřička mi dala něco na to moje zvracení ( v porodnici jsem zvracela ještě 3x – ale byly to spíš jen takové sliny) a průběžně mě monitorovali. Při kontrakcích jsem špatně dýchala – místo rychlého dýchání jsem funěla podle skákání na míči (no od rána jsem to funění už začala nějak nezvládat) naštěstí po tom co mě na to sestřička upozornila se mi trochu ulevilo – já totiž dýchala moc zhluboka až se mi pak z toho začalo dělat mdlo a brněli mě ruce a nohy, jakmile jsem to napravila, tak mi bylo hned líp.Při každé kontrakci jsem počítala od 40tky dolů, nesoustředila jsem se potom na tu bolest, ale spíš na ty čísla;o)
V pět večer mi paní doktorka praskla vodu (vůbec to není cítít, i když na to vezme docela nepříjemně vypadající nástroj) a měla jsem jí tedy požehnaně, až mi paní doktorka říkala, že asi čekáme plaváčka :o)
Po prasknutí vody se ale miminku přestalo v bříšku líbit, takže jsem musela být neustále pod dohledem lékařů, mohla jsem jen ležet na zádech se zavedenou sondou mezi nohama a jednu chvíli se rozhodovalo, že půjdu na císaře – jakmile to doktorka vyslovila, tak se miminko leklo a začalo být zase ukázkové, takže se císař nakonec zrušil:o)
Mezitím jsem zavolala manželovi a když přijel, tak jsme se mohli přesunout na porodní sál. Zkoušela jsem skákat na míči ve sprše, zatímco mi manžel masíroval záda vodou, ale miminku se to opět nelíbilo, takže jsem nakonec zbytek porodu strávila v poloze na zádech – moc příjemné mi to nebylo, protože jsem měla hlavně křížové bolesti, ale dalo se to zvládnout.
Otevírala jsem se pomalu, takže ze zbytku hodin si pamatuji jen jak mačkám manželovi ruku při každé kontrakci a on mi hlídá jestli správně dýchám a krásně mě ukliďnoval. Doktorka mě stále chodila prohlížet, napichovali mi nějaké infuze já ani nevím s čím a pokaždé mi řekla: Až ucítíte tlak na zadeček mimo kontrakci, tak už budeme rodit...jenže já ten tlak mimo kontrakci vůbec necítila. Pak přišla ještě jedna sestřička, kterou jsem znala z práce se slovy: Tak to jste vy, ta maminka co se nějak nemůže rozrodit :o) a tak se mě ujala také, a spolu se sestřičkou, která mě měla na starosti od začátku, zkoušeli jestli se náhodou miminku nebude chtít ven, když si třeba dřepnu na míč a opřu se o manžela...jenže to se mimískovi zase nelíbilo, takže jsem skončila opět na zádech na posteli.
A zase se chodili doktoři různě koukat na monitor a nic se nedělo. Najednou jeden doktor při takovém koukání pronesl před půl jedenáctou večer nějaké kouzelné slůvko, začal velký frmol a všichni se začali rychle chystat. Do toho mě najednou přestali kontrakce, které jsem měla snad každou minutu, takže jsem odpočívala se zavřenýma očima – prostě jsem trochu odpadla – chudák můj manžel myslel, že jsem omdlela a byl z toho docela dost vyděšenej, protože během pár sekund co se nic nedělo najednou bylo na sále hrozně moc lidí. Když mi přestavěli postel na porodní lůžko, tak doktorka najednou řekla: Zatlačte..tak já sebrala všechnu sílu co mi zbyla a zatlačila jsem, sestřička mi „hupsla“ na břicho, já zalačila ještě jednou a Míša byl ve 22:32 na světě – kdyby mi to doktorka neřekla, tak to vůbec nevím, já jsem necítila žádný tlak nic, prostě najednou se mi hrozně ulevilo a jen jsem viděla jak doktor někam nese ten malinkatý růžový uzlíček. Za chvilku přišel dětský doktor a říkal, že je malý naprosto v pořádku, vypadal z toho nějak udiveně – Míša měl totiž omotaný pupečník kolem krku, proto byly tak špatné ozvy srdíčka, protože když jsem byla v jiné poloze než na zádech tak se začal dusit a navíc měl „salutující ručku“ - chudínek, sotva se narodí už se hlásí o slovo :o)))
Ani nevím jak mi vyšla placenta, asi v pohodě sama, protože už jsem tlačit nemusela.O nástřihu hráze jsem také nevěděla, šití ale trvalo docela dlouho, bylo to sice štiplavé, ale mě to bylo jedno, já měla oči jenom pro to nádherné miminko, které na mě koukalo z inkubátoru – a tak jsme se oba prohlíželi po celé dvě hodiny, co jsem ještě musela odpočívat na sále.... Miška vůbec nebrečel, jen tak „mňoukal“ jak to nazval můj manžel a takový je doteď – moc hodný a pohodový chlapeček

Takže myslím si, že jsem měla porod docela v pohodě (i když byl veden jako rizikový) – sice bych raději většinu času strávila na míči než na posteli vleže na zádech, ale po tom, co jsem poprvé uviděla to moje vlasaté miminko, jsem na veškerou bolest a nepříjemnosti zapomněla. Z celého porodu si nejvíc vybavuji ten Míšánkův pohled, i když vím, že mě ještě asi moc neviděl a také si vybavuji jak můj manžel plakal radostí...
25. led 2007 v 10:01  • Odpověz  •  To se mi líbí
peta.cz: to je krasny popis... gratuluju k chlapeckovi a preju vsechno dobre :slight_smile:
25. led 2007 v 10:08  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jsem se nějak rozepsala, pardon :slight_smile:
25. led 2007 v 10:08  • Odpověz  •  To se mi líbí
Peto,moc pekne jsi TO popsala :dizzy_face: Misanek je nadherny,preju hodne stesticka :dizzy_face:
25. led 2007 v 10:24  • Odpověz  •  To se mi líbí
Gratuluju Peta! Moc krasny clanek. :wink:
25. led 2007 ve 12:36  • Odpověz  •  To se mi líbí
peto tak krásně jsi to napsala, že bych šla rodit už teď z fleku :slight_smile: Děkuji.
25. led 2007 ve 12:47  • Odpověz  •  To se mi líbí
Peta to má opravdu krásně popsané. Jako ukázkovou slohovku. :slight_smile: Já se omezím spíš na fakta:

Přiznám se, že jsem nečetla úplně všechny příspěvky, které tu jsou. Přesto jsem si na první pohled nevšimla, že by některá psala o PORODU KONCEM PÁNEVNÍM. Proto chci svojí trochou zkušeností přispět...

Termín jsem měla jak vypočtený, tak z prvního UTZ na 21.11. Asi od třicátého týdne, kdy se začíná poloha miminka "kontrolovat" se náš chlapeček usídlil zadečkem dolů a za celou dobu se ani nepokusil otočit. Moje doktorka - neporodník, mě ujišťovala, že se vše nejspíš odehraje sice pod větší kontrolou ale přirozenou cestou a jen v případě komplikací se porod ukončí císařským řezem. A taky mě ujišťovala, že mě nikdo nenechá přenášet, aby mimi už moc nevyrostlo... :slight_smile:
Nakonec jsem rodila 30.11., tedy devět dní po termínu. V potermínové poradně mi kladli na srdce, abych přijela do porodnice ihned, jakmile budu mít pravidelné stahy, aby doktor mohl vyhodnotit situaci a určit, jak je mimi velké a zda ho zvládnu porodit normální cestou. Protože jsem ale jako přenášející měla poslíčky téměř denně, nebyla jsem si tudíž v TEN DEN jistá, že to, co cítím jsou už ty pravé stahy. :slight_smile: A tak jsem vyčkala desetimutové a dostala se až k pětiminutovým pravidelným stahům, po které jsem i tak vydržela doma další 3 hodiny.
Po příjezdu do porodnice proběhl klasický příjem, u kterého primář porodnického oddělení naznal, že jsem "dobře stavěná" a tudíž mimčo zvládnu vytlačit sama. Prakticky ihned po příjmu jsem byla napojena na kapačku podporující rychlejší otevírání. Asi také proto, že pro konec pánevní je potřeba se otevřít trochu víc než "na deset". Nejspíš ta kapačka hodně rychle zabrala, protože pak to šlo ráz na ráz. Již dopředu jsem byla seznámena s tím, že neotočené miminko se musí porodit "nejednou". Tedy v jednom jediném stahu musí celé ven. Prakticky to proběhlo tak, že jsem vytlačila zadeček a část nožiček, doktor mi ho vsunul zpět a při dalším stahu a tlačení jsem vytlačila už celé mimi kromě hlavičky, se kterou musela pomoct PA (stlačením břicha). Nesmí totiž zůstat o nic dýl v bříšku, aby se mimi nezačalo dusit.
Za dvě a půl hodiny po příjezdu do nemocnice jsem měla klučinu v náručí a díky vyplaveným endorfinům se cítila naprosto nejšťastnější na světě. :slight_smile: Mnohem horší než porod pro mě bylo následné šití a období strávené po porodu na šestinedělí, kde jsem strávila o dva dny déle, než je obvyklé vzhledem k problémům s močením. :frowning2: Nevím, možná také následek zvýšeného tlaku při porod KP. Teď jsou Onďovi víc jak dva měsíce a porod mi připadá vzdálený několik světelných let. :slight_smile:

Všem budoucím rodičkám přeji hodně zdraví a rychlý, co možná nejméně bolestivý porod! Jsme ale ženské a ty zvládnou (téměř) vše, takže se prostě hlavně nebát. :slight_smile:
6. únor 2007 ve 14:57  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahojky Verejko,jsi Amazonka jak moje mamina,tak mě taky rodila KP a zvládla to v poho, já bych měla asi docela nervy, naštěstí naše Anička si libuje v hopsání hlavičkou po mém močovém měchýři už někdy od začátku,co se to začalo zjišťovat, takže my jdeme ven klasicky, přesto jsi super,že to takhle popisuješ, určitě to maminkám,které porod KP čeká,zdvihne náladu a ubere nervíky :slight_smile: :slight_smile:
6. únor 2007 v 15:46  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj Lamio, když jsem si přečetla, že jsi mě nazvala Amazonkou, vzpomněla jsem si na seriál Vlak dětství a naděje - na Helenu Růžičkovou. :slight_smile: Jen chci tedy upřesnit, že vyjádření doktora o mé tělesné konstrukci "dobře stavěná" neznamená, že mám 150 kg! :grinning: (Před těhu 58 kg, v těhu jsem přibrala 8.) Šlo spíš o posouzení mé pánve. :sweat_smile: ještě dodám, že Onďa měl při narození 3,25 kg. Bylo mi řečeno, že bez císaře se nechávají rodit KP děti do 3,5 kg. Na kontrolní měření UTZ jsem chodila ke konci dost často. Strach jsem i přesto měla. Jen ten konkrétní den, jsem spíš už byla ráda, že to nějak skončí a nemusí mi porod vyvolávat. (Termín vyvolání jsem už měla také stanovený.)
8. únor 2007 v 09:40  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahojky Verejko, tak náš malý je zatím taky pořád hlavičkou nahoru, takže mám strach, že to bude taky koncem pánevním :frowning2: Já sama jsem taky koncem pánevním a mamka dodnes s hrůzou vzpomíná na to, jak jí na sále rodilo 8 lidí. Včera jsem začala dělat doma svíčku, lézt po čtyřech atd., tak uvidím, jaký to bude mít efekt.
8. únor 2007 ve 13:34  • Odpověz  •  To se mi líbí
Držím palečky Magdi!Miminko se může klidně obrátit na poslední chvíli, takže se teď nestresuj a i kdyby se neobrátilo, tak to zvládneš v pohodě - je dobře že Verejka to tu tak hezky popsala. Já jsem taky narozená koncem pánevním, mamka na porod taky nemá hezký vzpomínky - ale přeci jen naše mamči rodili ještě "v době ledový", teď už je to porodnictví na úplně jiné úrovni tak se nemáš čeho bát... :wink:
9. únor 2007 ve 12:11  • Odpověz  •  To se mi líbí
ahoj Magdo, já mimiše taky nemám ještě otočeného a to už mi o víkendu začíná 34. týden. Taky mně to trochu vyděsilo, ale říkám si, že pořád je ještě dost času, takže nestresujme a vyčkávejme, na stresy bude ještě času dost :wink:
9. únor 2007 ve 12:33  • Odpověz  •  To se mi líbí
Verejka - jeje, to já vůbec nemyslela na Tvojí váhu,spíš na to, jak popisuješ, že jsi se k tomu postavila, prostě že to zvládneš a hotovka a pak jsi to opravdu zvládla :slight_smile: Moje mamka je taky takový 50 kg "cvalík" takže rozhodně nemám představu, že rodit KP musí jen ženy kolem 150 kg, hlavně když projde pánví :grinning:
9. únor 2007 v 16:58  • Odpověz  •  To se mi líbí
Holky, jste moc hodně, díky za podporu. No budu dál provádět "psí kusy" a snad si to rozmyslí a obrátí se. Takhle mě děsně kope do močáku, takže chvilkama úplně nadskakuju :slight_smile:
9. únor 2007 v 17:23  • Odpověz  •  To se mi líbí
Mě teda taky všichni ujišťovali, že se může mimčo otočit i třeba hodinu před porodem. Pořád jsem věřila a snad každou noc, když v bříšku vyváděl psí kusy, tak jsem doufala, že při příští kontrole třeba už... A prd... :grinning: Taky jsem zkoušela podkládat pánev polštáři. Jenže je to poloha, u které se musí ležet na zádech a to už v těch posledních měsících a týdnech není zrovna nejpříjemnější. Takže jsem to ke konci vzdala, nemohla jsem se totiž potom ani postavit na nohy. :frowning2:
Můžu ale říct, že až to na vás holky přijde, bude vám asi jedno, jestli je otočený tak nebo tak. Budete rády, že už je tu ten den D a řeknete si, že to holt opravdu nějak dopadne a ti doktoři jsou tam od toho, aby vám pomohli. Mě třeba dost pomohla návštěva porodního sálu vrámci předporodních kurzů, kde mi řekli, že budu po přijetí pravidelně kontrolovaná, častěji, než "normální" rodičky a že při problémech se to bude hned řešit. Vůbec si nemyslím, že porod je hračka. A vůbec se nedivím, že někdo nechce o dalším ani slyšet. Věřím, že někdo si opravdu prožil peklo na zemi. O to víc ty maminky obdivuji. Ale stresovat se nějak zvlášť dopředu vážně nemá cenu. Příště můžu rodit normálně otočené mimi a strávím na sále třeba dva dny. Moje mamka mi říkala - neboj, nějak ho z tebe prostě dostanou... :dizzy_face:
Ale pro klid těch, co ještě stále mají mimi KP - přeji, aby se co nejdříve umoudřila a pěkně se otočila.
9. únor 2007 ve 21:56  • Odpověz  •  To se mi líbí
Tak jsem se konecne aklimatizovala doma a jdu vam sepsat jak to teda u nas probehlo:

7.2.2007 jsem se normalne probudila, manzel zrovinka ten den zustal doma, tak jsme měli takovou pohodicku. Dali jsme si obed a ja si sla lehnout, pac jsem byla nejaka unavena. No, v 15 hodin jsem se vzbudila a asi tak po 10 minutach me cosi pichlo dole, takova lehka krec v podbrisku…nevenovala jsem tomu moc pozornosti, takze jsem sla v klidku uvarit kafco, když tu najednou další stejna bolest….rikam si, to je divny, no ale ještě pockam a uvidim.

Když to takhle bylo asi pul hodky, tak jsem si ještě vlezla do vany, zkusit zda to prejde nebo ne a rekla jsem manzelovi, at se oblikne,ze asi teda pojedeme. Nacez zacal hystercit, co jako si ma vzit na sebe a kde vlastne ty věci ma….no chlap. Rychle jsem se umyla, bolesti nepřestávaly, tak jsem se ustrojila, sbalila tasku a vypadli jsme. V aute to byl narez, to uz to bolelo fest kazdych 5 minut, takze jsem pro zmenu lehce hystercila ja. Bylo to Brzi, pridej, jed pomalu, nejezdi po tech hrbolech…sakra, proc je tak dlouho cervena na tom semaforu atd….chudak manzel.

Slavnostne jsme dojeli do Podoli, a ja uvedomila,ze prijem je ve 4 patre, takze to nejak musime zvladnout mezi tema kontrakcema. Vzali jsme jen kabelku a fotak, s tim, ze tasku mi pak prinese muz. Nějakým zpusobem jsem se dobelhala na ten prijem, kde me prijmula krasna a mila sestřička, posadila me do kresla na monitor a v klidku me tam nechala sedet 20 minut…jsem se svijela jak had, vstavala, protože sedet mi moc neslo, do toho mi vyteklo trosku vody a při tom vsem se na me divala budouci maminka,která byla taky na monitoru…..snazila se me rozveselit,ale neslo mi to. Po 20 minutach prisla sestra s tim, ze mi ta sonda slezla a ze si tam ještě sednu na chvili…to uz jsem jako teda na ni vystartovala, ze kde je doktorka,at se na me prijde podivat. Nicméně odsedet jsem to musela stejne.

Doktorka si me pak posadila na kreslo, mrkla na to a povidala,ze jsem teda uplne otevrena a ze jdeme rovnou na sal…na moji otazku ohledne epiduralu a klystyru mi jednoduše rekla, ze to nestihneme a at se nebojim. Tak jsem sla nahata přes chodbu na sal, to byla prca…manzel v zavesu za nami…Sedla jsem si na kreslo,ale vůbec to nebylo pohodlny, strasne me bolely zada. Při každý kontrakci jsem se snazila to prodychat a dat ty nohy od sebe, coz mi teda vůbec neslo…

V 18:15 prisla ještě doktorka a mrkla na to, ze je to super, hlavicka sestoupla a krasne odrotovana a ze jako teda to stihneme do konce smeny…nacez se manzel ptal, v kolik to teda je a rekli nam, ze v 19. Coz bylo pro me jako záchranná injekce, jelikoz jsem si rikala, tak ještě ¾ hodky a mam to za sebou. Ani jsem manzela nedrzela za ruku, protože jsem se sama drzela pod kolenama při tlaceni, který bylo stále intenzivnejsi.
V 18:35 prisla detska doktorka a nejaky asistenkty, ani jsem to nevnimala, ale když jsem videla, jak si bere tu zasteru a nuzky do ruky, tak mi bylo jasny, ze se blizi konec. Při jedny kontrakci me smikla, coz jsem ani nepostrehla a musela jsem se na to zeptat, vůbec to nebolelo.

No, a finale bylo jako každý jiny…tlacila jsem na kontrakci, oci zavreny, ruce zataty a najednou koukam a hlava byla venku, tak mi rekla, at ještě zatlačím, tak jsem sebrala kousek sily a zatlacila a sup, byla venku…tak jim rikam: „A doprdele, to uz to je?“…nemohla jsem ani brecet, jen jsem uzasle cumela na to maly zvire…osklivy a spinavy, ale i tak mi prisla krasna..manzel to orval vic jak ja….
:grinning: :grinning:

jinak preji vsem, aby mely takovej porod jako ja :sunglasses:
14. únor 2007 v 15:45  • Odpověz  •  To se mi líbí
No Kristy,mělas ukázkový porod,taky bych si takový moc přála aspoň podruhý :wink: .

Hlavně at' je malá zdravoučká
14. únor 2007 v 15:53  • Odpověz  •  To se mi líbí
jsem jeste teda zapomnela pripsat, ze se narodila v 18:58, takze jsme to do tech 7 stihly :grinning: :grinning:
14. únor 2007 v 15:55  • Odpověz  •  To se mi líbí
Tak to je normalne reklama na porod. Ode dneška se nebojím, už nechci žádný jiný zážitky slyšet a prostě to chci mít taky takhle a šmitec a bez debat :grinning: .
14. únor 2007 v 16:08  • Odpověz  •  To se mi líbí
Kristi,
gratuluji ke krásnýmu porodu to má někdo štěstí :angry:
Né, samo že ti to přeju.
Jen bych takový taky chtěla.
Ať Miuška pěkně roste a dej jí za mne hubana :wink:
14. únor 2007 v 16:13  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jdi na stranu:   Zruš
Tvůj příspěvek