• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme: Beremese.czModrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Jaký byl porod

16. února 2015 
lenočka, gratulujem, fakt rýchle, hneď sa bojím menej.
21. čer 2008 ve 21:29  • Odpověz  •  To se mi líbí
ahojte
ja som prisla do nemocky s tym,ze som otvorena na 3 prsty a za hodinu a pol som bola na 10 , bolesti nehorazne, ale aspon to bolo rychle :wink: bez nastrihy a bez sitia, uplne bombove a uz som fit :grinning:
buduce rodicky drzim palec :wink:
22. čer 2008 v 18:34  • Odpověz  •  To se mi líbí
Toto je popis porodu sepsaný začerstva v porodnici v Podolí…Když jsem dneska objevila časopis Mama a já, kde jsem vše sepsala mezi reklamní obrázky, brečím dojetím… Kdo si chce zkrátit čtení, ať poskočí na poslední odstavec :grinning:
7.1.2008 23:45 – Hráli jsme s taťkou Carcasonne a už jsme se chystali do pelechu, jdu do koupelny…a tam to začalo – odtok plodové vody. Jdu na WC, kde ze mě voda pořád teče. Pak se belhám s porodní vložkou mezi nohama do obýváku a říkám taťkovi, že se jede rodit… Kouká na mě dost vyšinutě. „Praskla mi plodová voda“ …“A co to znamená?“…“To znamená, že do 24 hodin porodíme…“ Jdu dobalovat věci do porodnice…pro miminko připravuji 2 hromádky – kdyby bylo větší a kdyby bylo malinké… Dnes jsem 36+1, tak jaké asi bude? :wink: Já akčně pobíhám po bytě a Honza vyplašeně neví, co dělat… Volá známému primářovi, ten to nebere, píše mu SMS.
Vyrážíme do Podolí. Když projíždíme Argentinskou, hrají „Voda, čo ma drží nad vodou“…brečím a hladím si bříško…malá kopla, tak snad je v pořádku…Jedeme si pro naše miminko!!! Jsem strašně šťastná a těším se…
Přicházíme do porodnice…je půlnoc, nevíme kudy kam…předporodní kurzy ani prohlídku v Podolí jsme díky rizikovému těhotenství neabsolvovali… Podle cedulek nacházíme příjem. Smějeme se, nálada super. Jdu dovnitř, taťka čeká venku. Na přítomnost u porodu se netváří, prý nechce vidět tu rasovinu. Sestřička sepisuje podle těhu průkazky všechny údaje. „Znáte pohlaví?“…“Ano, je to holčička“…“Jak se bude jmenovat?“ …“Katy“…Máte to povolené z matriky?“…“Ano“… „Bude otec u porodu?“… „ANO!“…“Osmého ledna 2008 bude krásný datum“… „Nemyslím, že to bude už osmého, asi až devátého…“ …“To bude dneska“ říká sestra. Musí volat pro výsledky posledních odběrů, protože jsme je nestihli zapsat do průkazky. Na monitoru se ukazují kontrakce po 5 minutách – intenzita asi 60-90… „Bolí vás to?“… „Ne, jen mi tvrdne břicho, takhle mi tvrdne už 2 měsíce“… Sestra nevěřícně kroutí hlavou. Přichází mladá sympatická doktorka a prohlíží mě: „Těhotenský nález, zatím se neotvíráte. Pokud by to nepostupovalo, za 12 hodin dostanete tabletu, do 24 hodin porod vyvoláme.“ Jdu se rozloučit s taťkou, bloudím mezi dveřmi…říkám mu, že jsem ho napsala k porodu a dodávám: „To zvládneme!“ Beru si tašku a odcházím. Honza jede domu.

Jdu na pokoj na rizikovém oddělení. Pokoj je prázdný. Kontrakce začínám víc cítit…trochu střílí do zad…mám radost, že se něco děje. Mám hlad, dávám si Corny a džus. V 1:35 volám taťkovi.. Už je doma a chystá se spát. Taky to zkusím. Tak hodinu byly kontrakce po 5 minutách, ale pak ustávají, usínám asi na 40 minut.
Ve 3:15 přichází sestra a jdu na monitor. Ukazuje se jedna vlna 70, jinak okolo 40. Teče ze mě voda s příměsí krve. Cítím trochu tlak do kříže. Jdu zase ležet.
Ve 4:00 přichází na pokoj paní ve 39tt. Zavírá se na WC a 15 minut tam vzlyká. Pak vylézá ven. Snažím se jí rozptýlit. Je tu už podruhé s poslíčkama. Funí a heká…druhorodička. Mám kontrakce asi hodinu po 5 minutách, celkem cítím záda a tlak na konečník, Katy občas kopne, na 40 minut usínám.
6:00: přichází sestra a odvádí spolubydlící na monitor. Mně přišla poslechnout srdíčko miminka. Mám hlad jako vlk, těším se na snídani. Už aby se to rozjelo :slight_smile: Nálada dobrá, těším se! :slight_smile: Chci se zeptat, jestli se můžu vykoupat a na nadstandard…
7:00: monitor…Katy spinká, kopečky okolo 40-60. Na vyšetření jsem otevřená na 3cm. Doktor říká: „Dneska porodíte!“ Kontrakce se trochu prodloužily. Po příchodu na pokoj se jdu vykoupat a umýt si hlavu. Zacákala jsem celou koupelnu, musím to tam vytřít :grinning: Ke snídani jsou 2 rohlíky, sýr a kakao, rychle to do sebe naházím. Obě spolubydlící nemají chuť k jídlu :astonished:
9:00 je velká vizita, primář se ptá, jak často mám kontrakce a tvrdí, že dneska bude miminko na světě.
10:00 vyšetření – tentokrát mladá doktorka. „Branka 3cm, připravte se, za půl hodiny se přesunete na sál…už můžete zavolat tatínka“ Volám Honzu, ať vyrazí, že jdu za chvíli na sál…
10:30: Sál je krásný! Polohovací křeslo a masážní vana, míč, oddělená koupelna jen pro mě. PA je moc milá. Dala mi klystýr a odchází. Vydržela jsem tak minutu a málem jsem nedoběhla…Když zápasím na WC, přichází taťka. Kontrakce jsou už husté… Osprchovala jsem se. Obdivujeme sál :slight_smile: Napojili mě na monitor.
12:00: Katy spí a nejeví moc aktivity, tak se jim monitor nezdá :frowning2: Přišla starší doktorka a zavedla do mě sondu na měření tepu miminka – při kontrakci…to byla bolest! Auuuuuu… Kontrakce celkem bolí, ale dá se to vydržet. Jsem otevřená na 4 prsty. Moje kontrakce se jim zdají neefektivní… na monitoru ukazují kolem 40-60, ale bolí mnohem víc, než ty při příjmu…Sedím na míči a masíruji si záda. Doporučují mi epidurál, že to bude ještě mnoooohem horší. Souhlasím.
12:30: Přišel primář a šli s Honzou na kafe. Při píchnutí jsem měla dost strach, protože jsem se nesměla hnout…doktorka píchla hned po kontrakci. Nebolí to.
12:45: Epi začal fungovat! To je pohoda! Jen cítím, že je kontrakce, ale nic mě nebolí…cítím jen tvrdnutí a lehký tlak na záda :sunglasses: Při vnitřní kontrole jsem už otevřená na 6cm. Musím stát , aby se hlavička natlačila dolu. Stojím opřená o lehátko asi půl hodiny.
13:30: musím si lehnout na pravý bok, noha nahoru, aby hlavička dorotovala. Kontrakce už jsou zase cítit. Dost!
14:00 Během chvilky se přidává tlak na konečník. Nesmím tlačit…ale jak asi? Mám pocit, že prasknu a totálně se pokajdím :astonished: PA zjišťuje, že branka už zašla a jsem otevřená na 9cm :astonished: Všichni se strašně se diví a chválí mě (jako bych za to mohla :wink: ) Kontrakce po 3 minutách a trvají tak půl minuty. Tlak do konečníku, velký tlak do zad…prodýchávám. Mezi kontrakcemi vtipkujeme… Je to síla netlačit! Říkám Honzovi, že to do půl hodiny bude. Střídá se směna. PA zůstává, ale přichází jiná doktorka – moc sympatická. PA mi dovolila trochu tlačit.
14:20 Dávám nohy na kozu a ležím už na zádech. Začínám tlačit během kontrakce…několikrát. Držím si ruce pod koleny, nohy tlačím k hrudníku a mám zavřené oči. Hluboký nádech a tlačení bez výdechu…Moc mi to nejde, ale pak jsem to trochu pochopila a je to lepší… :slight_smile: Chválí mě. Hlavička sestupuje a nevrací se… Prý jsou vidět vlásky. Honza mi sedí vedle hlavy. Najednou…cca po 6 takových kontrakcích…cítím, že doktorka venku s něčím manipuluje.
14:42 Ještě jsem musela zatlačit a najednou mi JI položili na břicho…opřeli o mou nohu…nepláče, olizuje se a koulí očima. Dává ručičku na moje břicho – To je taaaak nádhernýýýý…brečím :slight_smile: Vzali jí otřít a zvážit a Honza šel fotit. Nemůžu tomu uvěřit! Je to takový ufonek…je nádherná! Balí jí do zavinky a doktorka mi dělá steh na prasklé cévce – to jsem ani nepocítila. Katynku dávají do náručí taťkovi, sedí s ní vedle mě…tiše na ní mluví…jsem úplně dojatá. Pořád ležím na koze…za chvíli mi PA vytáhla placentu…To byla parádní úleva! Všechno je venku… Katynka vůbec nepláče, jen polyká a vystrkuje jazýček. Přišla jiná doktorka na šití. „Kolik mám stehů?“ …“To je jedno kolik…je to podprůměrný nástřih“…Šití trvalo asi 15 minut, ke konci to trochu tahalo…Vnitřní stehy jsem necítila vůbec, vnější jen píchnutí…byla jsem umrtvená Mezokainem. Bála jsem se toho mnohem víc!

Zůstali jsme sami! Jsme rodina!!! :slight_smile: :slight_smile: :slight_smile: Honzu už bolely ruce…držel Katynku už skoro hodinu v náručí. Přichází PA, že zkusíme malou přisát…Přisála se! To byl tlak, že jsem ucukla :sweat_smile: Takhle jsem to nečekala :wink: Přisála se asi třikrát a pak jí PA dala do postýlky a nechala nás samotné… Katynka začala brečet, Honza popojíždí s postýlkou a „houpe“. Volám mámě, nebere to. Volám babičce…brečím do telefonu a nemůžu mluvit…“‘Tam pláče nějaký dítě“…“No, babi, naše dítě…!“ nevěří mi…já bulím a bulím… :slight_smile: Rozesíláme SMS, MMS a voláme…jsme tak šťastníííííí :slight_smile:
16:30: přišla PA, donesla nám jídlo…pak chce, abych se vyčůrala, nejde to…motá se mi hlava… Přijelo pro mě lehátko a odvezli mě na šestinedělí. Honza šel se mnou… Na pokoj přivezli i Katynku a kojili jsme… to je zázrak, jak nádherně saje…nepopsatelný pocit… Oba brečíme… Pak Katynku odnáší a Honza jde slavit.
Spát mi nejde ještě hodně dlouho…Jsem plná euforie… Je to nádherný, jsem strašně šťastná…to se nedá popsat…celou noc jsem nespala…nosili mi Katynku na kojení a já na ní koukala jak na obrázek!
To je naše Katy, naše dítě…jsem máma!!! :slight_smile: Miluji Tě, Katynko!

Katy (2800gr, 47cm – porod 36+2, Apgar 10-10-10) se narodila 8.1.2008 ve 14:42 v Podolí. Porod byl krásný zážitek a už se těším na další! Všem bych přála podobný průběh a stejně ochotné a milé doktory a PA! Druhý den po porodu jsem dostala poporodní blues, ze kterého jsem se i díky mým drahým tetám koníkovkám dostala asi za 3 týdny. Od té doby si jen užíváme nové radosti a starosti s naší milovanou Katynkou. Je moc hodné miminko. Vlastně už ani není miminko…Váží skoro 8 kil a je úúúúúúžasná! Je naše!
24. čer 2008 ve 21:44  • Odpověz  •  To se mi líbí
zuuu naaaaaaaaaaaaaaaadheera - ja nemam slov! :slight_smile: jen ze nevestu jsme si vybrali dobre :wink:
24. čer 2008 ve 22:11  • Odpověz  •  To se mi líbí
zuuu :dizzy_face: :dizzy_face: :dizzy_face: díky za vzpomínky, které jsou tak trochu i naše - všech únorovek :slight_smile:
25. čer 2008 v 00:47  • Odpověz  •  To se mi líbí
Zuuu: místo spaní tady čtu a bulím :sweat_smile: Katy šapmiónka byla únorová průkopnice, smsky létaly na všechny strany a tety koníkovky uháněly ke svým PC, aby znaly ty nejžhavější novinky :dizzy_face: I když si malou užívám, jak to jen jde, hrozně rychle to utíká a z našich drobečků už jsou pořádné ženské a pořádní chlapáci :slight_smile:
25. čer 2008 v 01:32  • Odpověz  •  To se mi líbí
Zuuu - díky,díky,díky...dnes si uvědomuji, jak moc krásné to je, být mámou !!!!
Jsi průkopník a Katy šampión a obě dohormady tvoříte super duo, za které díky, že vás znám..
25. čer 2008 v 08:06  • Odpověz  •  To se mi líbí
Můj porod Císařským řezem


Byl to plánovaný porod (vzhledem k operaci sítnice oka) na 10.6. 2008.
Do nemocnice (Milosrdných Bratří v Brně) jsem nastoupila den předem (9.6.) ve 14 hod. V pondělí dopoledne jsem se teda již definitivně sbalila, zašla s manželem na obídek a vyrazili jsme
No přiznám se, že se mi tam vůbec nechtělo…strach, obavy a hlavně ta noc v nemocnici!!!!
Na příjmové ambulanci mi udělali monitor, odebrali krev, vyptali se na všelicos možné až po jména miminka…..Oblíkli mě do erární košile cca o 3 čísla větší a hupky- šupky na odd. gynekologie – pooperační pokoj.
Tam už leželi další 4 pacientky, které pospávaly nebo se všemožně svíjely v bolestech….:(
„No teda“….pomyslela jsem si, zasunula tašku s věcima pod postel a rychle běžela za manželem na chodbu, kde jsme seděli až do 19 hod, drželi se za ruce a všemožně utěšovali. Teda on utěšoval mě, já měla slzy na krajíčku….
Večer se nic zvláštního nedělo, jen se mnou prohodila pár vět anestezioložka, obeznámila mne jak to bude asi zítra probíhat, popřála dobrou noc a bylo TO!!! Sestřičky mi donesli prášek na spaní a nějaké léky a oznámily mi, že budíček se koná v 5 ráno!!!
Noc….no snad si dovedete představit…:relaxed:bdění, přemýšlení a do toho chrápání ostatních spoluležících…..
5 ráno!!!!! Budíček!!!!!!!!! Takže hned po ránu klystýr….dalo se to vydržet cca 10 min….., pak sprcha, měření teploty, monitor (mimisek se nechtěl hýbat, tušil co ho čeká…??), bandáže končetin a cévka do moč. měchýře – no tak to byla asi nejhorší tečka na závěr!!!:( Štípalo to jako děs!!!!
A pak už jen čekání na danou hodinu…prý něco mezi 10-10:30.
Manžel dorazil raději dříve, držel mě za ruku a moc mě podporoval. A jelikož to čekání bylo tak dlouhý…..se mu chtělo na záchod, tak běžel…..A když byl zrovna pryč, tak dojel sanitář, řekl ať sleču košili, vyskočím na vozík a prý se jede.
Sháněla jsem se po manželovi, ptala jsem se kde je aby ten oper.sSál našel a on ten sanitář s klidným hlasem řekl : „nebojte, není malej, on to najde“…takže jsem se ještě bála o manžu ,aby ten náš porod nep…..:slight_smile:

No a na sále už to šlo strašně rychle, píchnutí do spinálu – anestetikum (tedy umrtvení od pasu dolů) zarouškování, dezinfekce op. pole, anestezioložka píchla do ruky nějakou infuzi, přikurtovala druhou ruku, namotala tonometr na tlak…a v tom se objevil manža v operačním ohozu (moc mu to slušelo)
A mohlo se začít…..šlo to nějak moc rychle,…manžel se na mě pořád díval, já na něj, doktoři to jen komentovali, že teď to bude trochu tlačit (museli zatlačit na žebra), trochu to se mnou lomcovalo, divnej pocit…jako když vám vytahují něco moc velkého z břicha(3430g), anestezioložky tam přes tu roušku viděla, tak říkala, že už vidí hlavičku…a my se s manželem na sebe usmívali a cosi si povídali, tak nás napomenula, že to teď není žádná legrace, ať nepovídáme..(já měla na obličeji kyslík. masku…)
No a najednou strašnej křik….a prý máte kluka. Najednou se manžel vypařil….a dorazil už s uzlíčkem štěstí. …Držel ho v bílé zavinovačce a říkal jak je krásnej, že není vůbec od krve a není tak otlačeném….a já se jen mohla usmívat, měla jsem ty infuze a ruky přikurtovaný….
Pak už si jen mlhavě vybavuji, že se šilo a já pospávala a slyšela jen z povzdálí hlasy a jak mě budí a přetahují jako žok na postel a něco si ti lidi okolo povídají…mám to nějaké mlhavé (asi mě něčím přispalo???)
Dovezli mne na pokoj, o čase nevím….manžel už tam čekal, slzy ve vočích, obvolal celou rodinu a byl děsně spokojenej…
Já se ho na vše musela vyptat…kolik vážil ten náš Alešek, měřil, co se tam dělo a v kolik hodin……..:slight_smile:
Nohy jsem necítila, byla jsem jak bez nich, mezi nima narvaný tuny vložek…krve….
Já ještě nevěděla čí jsem a manžel už běžel pro malého na novorozenecký Asi za 10 minut už stál ve dveřích s růžovou postýlkou a štěstíčkem. Hrdě ho vezl, no nádherný pohled!!! Jen já byla neschopná čehokoliv.Ležela jsem na zádech, jizva přicházela k sobě, otočit jsem se nemohla…tak jen trochu jsem si Aleška poňuchňala…děsná bezmoc, když nemůžete hned pochovat svoje miminko, přiložit jej k prsu!!!!! Brečela jsem!!!!!
Asi za hodinu jej zase manžel odvezl, musela jsem odpočívat a miminko také.
Tak jsem nějak pospávala….a byl večer a manžela zase dojel a zase dovezl Aleška ke mně na pokoj….Ale nebylo to ono, když je člověk Lazar!!!Ale já žila s dalšího dne, předsevzetí…že ráno vstanu jako rybka, budu se hýbat a budu přeložena na šestinedělí za Ájulko
Tak jsem nějak přežila i tu noc…chrápání a bolest jizvy….
Ráno jsem opravdu vstala, dožadovala se sprchy a chtěla se balit…
Najednou došla doktorka, že se velice omlouvá, ale že na šestinedělí je nátřesk a oni mě prostě musejí nechat na gyn!!!! No tak to bylo něco  
Já nevěděla co dělat, brečela jsem jako o život….já chtěla za svojím Alešem a kojit!!!! Ale to asi nikoho nezajímalo???
Volala jsem manželovi, ten hned dojel…..a Aleška mi z novorozeneckého několikrát za den dovezl. Na tak dlouhou cestu jsem ještě nebyla ready!
Nikoho tam nezajímalo, že chci mít dítě u sebe a že chci prostě přikládat k prsu! A ani tam nebyl nikdo, kdy by mi moje miminko mohl dovést!!!
Až po obědě jsem si troufla dojít až na novorozenecké (no belhala jsem se ze všech sil). Tam mi vyšli teda ohromě vstříc, hned mě posadili na židli a hned se snažili mi miminko přinést a přiložit k prsu…už to byl hřejivý a krásný pocit!!!
Večer už jsem byla hodně schopná a chodila si Aleška chovat a dávat k prsu sama a doufala jsem, že ten další den se už opravdu dostanu za svým miminkem a nebudu ležet na oddělení z pacientkami co jdou na operaci dělohy, cyst…..Z toho jsem byla akorát tak zoufalá, věk. Průměr tak 50let!
Další den konečně nastal!!!!!!!a já byla přestěhována na šestinedělí a vzápětí mi bylo KONEČNĚ dovezen můj Alešek!!!!!
Sestřička mi vše ukázala co a jak…..a začali jsme se zžívat. Byla to nádhera mít ho u sebe po těch 2 příšerných dnech samoty a odloučení.
Všechno nám šlo moc krásně, ještě jsme čekali na to mlíčko
Jenže!!!!!!!!!!!!!!!!§
V pátek ráno mě děsně začala bolet hlava, málem jsem prďolku ani nenakojila, ……na vizitě mi na celé dopoledne naordinovali klid na lůžku a hromadu infuzí na zavodnění. A Alešek zase musel na novorozence. Odpoledne jsem vstala, jenže…hlava bolela ještě víc, tak dorazila velká vizita a anestezioložka a naznali, že mi uniká z otvoru po prchlém spinálu mozkomíšní mok a ten mi tlačí do hlavy…Takže co teď?????
Buď ležet takto 3 dny a čekat na zlepšení, nebo …a to jsem pak tedy i podstoupila, mi píchnou do epidurálu moji vlastní krev, která ucpe ten otvor. No znělo to příšerně, já opět brečela, manžel blednul…miminko stále beze mne!!!
Tak jsem to podstoupila večer, poté jsem musela ležet dalších 12 hod nehnutě na zádech, sestřička mi chodila dávat podlož. mísu…no hrůza a děs. Zase jsem byla bez Aleška!!!!! :slight_smile:
Ráno (sobota, 5 den po porodu) jsem vyskočila jako střela, prsa se mi pěkně nalila , a v 5 hod letěla pro Ájulku a už jsem ho nehodlala pustit!!! Takže jsme byli zase konečně spolu!!!!:slight_smile:
A pak už zase probíhalo tak jak mělo, přišla vizita, naznali že jsme v pořádku a jestli chceme domů, tak ať jdeme….
Jsem koukala jako blázen, že po takovém zákroku a komplikacích si můžeme jít domů. No kdo by nešel, že????? Jsem zavolala mm, sbalila věci, převlíkla Aleška a tradá domů!!!!!

:spades: s odstupem času však zjišťuji několik podstatných věcí!!!!!
Nakonec se mi v té nemocnici líbílo, ani bych si na nic tak moc nestěžovala. Přístup sestřiček a lékařů byl fajn. Jen mě hodně zklamalo to, že jsem nemohla být ihned ze svým dítětem. Ale na druhé straně chápu, že po takové břišní operaci sem nebyla schopna se o miminko postarat, ale!!!!!! Měl tam prostě být někdo, kdo mi miminko doveze a bude se snažit mi ho přiložit k prsu! A takový tam nikdo nebyl, neměli čas!!!!:(
A za další…spolu jsme s Alešem strávili v nemocnici vlastně jen jednu noc, což je dost málo na to abychom se sžili a zvykli si na sebe a oni nás v klidu pustili domů! Chápu ten nával rodiček a babyboom, ale přeci jen jsme tam asi měli být déle……
Doma jsem pak zažívala chaos a depku……


Omlouvám se všem, ale to je prostě náš porod…….:slight_smile:
25. čer 2008 ve 13:02  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj děvčata, tak i já se přidám se svou troškou do mlýna o tom, jaký byl náš porod, než to všechno zapomenu :grinning: Už teď se mi některé souvislosti mlží, hlavně okolo orientačních časů......

Takže začnu datumy, dle menstruace jsme měli 14.6., dle UTZ 16.6., 20.6. v 6:30 ráno jsme nastupovali na vyvolávání do porodnice, aniž jsme věděli, jestli to budeme mít za sebou ještě v pátek nebo se nám to protáhne do soboty. Ještě jsem si manželovi povzdechla, že mi můj vnitřní hlas říkal, že Míša se narodí v noci a že mi nastupujeme v 6:30 do porodnice, tak bude asi „deňátko“....

No, po prvních vstupním vyšetření mi primář asi před osmou zavedl tu první půlku tabletky ve stavu, kdy jsme byli otevřeni tak na jeden prst, aby se tam ta tabletka udržela... za chvíli začali lehké kontrakce jako při MS, který se dali skvěle prodýchat a byly v odstupu asi 15 minut. Po monitoru v 10 hodin mi byla zavedena další tabletka s tím, že jsme se za tu dobu vůbec neotevřela, stav je stejný jako předtím a že to je dneska poslední tabletka a uvidí se, co to udělá.....

No, takže jsme s manželem čekali, naštěstí tam mohl být se mnou, byli jsme na pokoji s dvoulůžkem, televizí, míčem, rádiem, takže jsme si ten čas krátili aspoň koukáním na televizi... takže kdykoli uvidím seriál Knight Rider, tak si vzpomenu na porodnici :grinning:

No a tak šel čas..... ve 14 hodin se na mě byla kouknout doktorka a konstatovala, že se to zase vůbec nezměnilo, pořád otevřená na jeden prst a že se uvidí... to už jsem mírně propadala zoufalství, že v pátek neporodíme.... ale to už jsem měla ty prodýchatelný kontrakce po 2 minutách asi 2 hodiny a říkala jsem si, že i když to nechají na sobotu, tak stejně s kontrakcema po 2 minutách se ani nevyspím.....

No, a potom po 17. hodině končila sloužící sestra směnu, tak mě zase natočila, prohlídl mě doktor a řekl, že možná pojedeme bez té přestávky, takže snad porodíme, ale že to bude ještě do půlnoci do pátka mi nezaručuje, že taky třeba v sobotu nad ránem... takže mě nachystali k porodu – oholení, klystýr, který mi docela pomohl, abych se dole „uvolnila“ a mimčo mohlo trošku sestoupit dolů, protože Dr furt konstatoval, že hlavička vůbec nenalíhá na branku a tím se neotvírám..... No a než jsme odbyla klystýr na záchodě, nastoupila další sestřička, já si dala sprchu a před 19. hodinou mě opět zkontrolovala a už tu byl pokrok, byla jsem na 2 centimetry, tak zavolala doktora, že mi prasknout plodovou vodu, aby mohlo mimčo ještě níž k brance, takže v 18:55 mi praskl vodu a tím se mi to rozjelo.....

Nastoupily už celkem silné kontrakce, které na doporučení sestry jsem pak už prokřičovala, protože to pomáhalo uvolňovat ty cesty a mezitím mi sestra chystala vanu, že se mi trošku uleví....... tak jsem si došla ještě na záchod, kde jsem absolvovala další kontrakce a pak jsem se šla koupat a už nastupoval na scénu manžel, který do té doby vyčkával na pokoji, celkem za úkol nic neměl, jenom mi stopoval odstupy kontrakcí....

Já se naložila do vany, kde jsem už prodělávala celkem silné kontrakce – nejhorší pro mě bylo, že jsem je měla spíš jako kyčelní bolesti, zdálo se mi, že se mi ty kyčle rozkočí a já se roztrhnu...... No a mezitím manžel namáčel plínku, dával mi z ní „sosat“ vodu a ochlazoval čelo a držeje mě za ruku probíhaly mi kontrakce, taky mi připouštěl teplou vodu a prostě, byl tam se mnou.... ale ty kontrakce mi přišly už fakt dost šílený a já si říkala, že i když jsem nebyla rozhodnutá pro epidurál, že si ho nechám dát, protože ty kyčle se mi snad roztrhnou a já už dál nemůžu, takže jsem ho po další kontrakci poslala za sestrou, ať jí řekne, že chci ten epidurál.... takže jsem teď musela z vany, manža mě osušil, já u toho absolvovala dvě kontrakce a ještě jsem musela na záchod, opět další dvě kontrakce tam a hned na natáčení, kvůli tomu epiduralu, musela jsem to vydržet na zádech, kdy mi teda bylo ouvej, protože ke kyčlým se přidávaly už i křížové bolesti, po třetí kontrakci na zádech řekla sestra, že mě zkontroluje a kdyžtak zavolá tu doktorku na epidurál, jenže mě zkontrolovala a zkonstatovala, že je pozdě, že jsem otevřená na 6 a to už je i zbytečný, že stejně, než by mi dali ten epidurál a tak, že to trvá a s těma silnýma kontrakcema by se to moc nedalo, že stejně tak do dvou hodin máme odrodíno... ještě mě utěšovala tím, že ty kontrakce už horší nebudou, že už to bude furt stejný.... tak mi ještě při dvou kontrakcích sestra pomáhala roztahovat branku prstama a vždycky mě aspoň utěšila tím, že říkala, tak je to nepříjemný, ale ušetřila jsem vás další půl hodinu bolestí a mě se vždycky tak ulevilo, že už mě toho čeká míň.... takže mě posadili na míč, sestra mě držela zepředu, manža zezadu masážním strojkem masíroval ty záda, která bolela jako čert a já si odbývala kontrakce, pak jsem šla ještě chvíli do sprchu a sestra říkala, že ať řeknu, kdybych už při nich cítila tlak jako při stolici... no, takže další 2,3 kontrakce ve sprše a já ten tlak začala cítit, takže jsem pak poslala manžu za sestrou, že už to cítím, tak mě sestra držela, manža otíral a já absolvovala další kontrakce, vždycky jsem jen řekla „nech“ a manža pochopil a přestal mě otírat, masírovat apod. a jenom čekal, až se vykřičím, kontrakce povolí a pokračoval dál.... takže mě otřeli a jde se na porodní sál (cca něco po 21:15) na stoličku a já už byla ráda, že to přece znamená, že za chvíli bude konec, takže jsem si tam vylezla, sestra mě tam nachystala a já tam ještě chvíli musela absolvovat pár kontrakcí naboku, aby se malý správně narotoval, ta poloha na boku mi docela vyhovala, držela jsem se madel a tlačila.... tak a pak už jsem mohla na záda a sestřička koukla a povídá, ještě jednou zatlačíte a řeknu vám, jaké má vlásky, tak a přišla kontrakce a sestřička se koukne na mě, na manžela a povídá – má černý vlásky po mamince, ježka na hlavě nemá (já mám tmavý dlouhý vlasy a manža tmavýho 3 mm ježka :grinning:).... a já si říkala, ty jo, ona už vidí hlavu, kde je ten doktor! ale za chvíli tam už byl, prošla mi kontrakce, doktor mě nastřihl, ale měla jsem tužší hráz, tak musel trošku víc a že budou muset malýmu pomoct, naštěstí ne hned kleštěma, ale takovou jako by pumpou, že mu to přicucnou k hlavičku a podtlakem mu pomůžou při kontrakci ven, tak přišla kontrakce, ale ta pumpa nějak nefungovala, takže počkat na další kontrakci a další pumpa už naštěstí fungovala a hlavička byla venku a pak i ramínka a pak už ten náš „Uzlíček štěstí“ byl venku a mě jenom problesklo hlavou „Proboha, on nebrečí!!!“, ale v tom se ozval v 21:49 pláč :dizzy_face: a nám se tak ulevilo a potom na ten pohled nezapomenu, manžel, který stál celou dobu vedle mě (za ruce jsem držet nechtěla, to jsem se držela madel, aby se mi líp tlačilo), ale otíral mi čelo mokrou plínkou a pak jsem jí i měla na sobě, tak manžel se díval s obrovskou úlevou a láskou v očích střídavě na mě a na Míšu, jak sebou mrská a křičí a ty naše pohledy beze slov mluvili za nás, jak jsme rádi, že je všechno v pořádku, že je Míša na světě a jak se včetně malýho milujem..... :dizzy_face:


no, věřím, že z porodu asi zapomenu potom hodně věcí, ale tenhle obrázek fakt budu mít do konce života v mysli a v srdci a další vzpomínka bude, jak ho potom manžel hrdě ke mě nesl z vedlejší místnosti, kde ho umývali a ošetřovali, on si ho pak mohl fotit a ten malej „Uzlík štěstí“ mi pak nesl ukázat v náručí a Míšu už jenom spokojeně pobrukával u tatínka, tak to byl další nádherný okamžik...

no, já pak musela 20 minut čekat, než mě zašijou, i vevnitř, Míša se tam trošku šprajcl, tak mu museli pomáhat tou pumpou, ale měli jsme štěstí, celou dobu byl s kyslíkem, neměl omotanou pupeční šňůru a zvládal to v pohodě (sestra mi celou dobu na břiše monitorem malého kontrolovala).... no a než mě zašili, tak pak manžela posadili vedle do místnosti, držel malého v náručí a já slyšela, jak tam na něj mluví.....

pak jsme mohli spolu ještě 2 hodiny být na tom pokoji, kde jsme předtím byli, tak až mě přešla poporodní zimnice, tak jsme obvolávali babičky a dědu a psali SMS a užívali si spolu....

takže bych to shrnula, to nejhorší trvalo 3 hodiny od té doby, co mi praskli plodovou vodu, ale dle slov doktora, on čekal, že budeme rodit kolem půlnoci a ne před desátou večer, takže ještě jsem se otvírala rychleji, než doktor čekal. Nevím, jestli je to zásluhou toho maliníkovýho čaje, který jsem poctivě od 34 tt pila (což s naším přenášením znamená asi 8 tt) nebo mým tělem a případně sestra říkala, že nám pomohla asi i ta vana, ale zvládli jsme to nad doktorovo očekávání.....

další můj poznatek je to, že nechápu ty ženské, které rodí doma, ale když se třeba u nás vyskytly ty potíže, že se tam malej šprajcnul, tak hned doktor měl vše po ruce a hned mohl jednat a hned viděli, jak je malýmu – přes ten monitor, takhle bych si to doma vůbec nedokázala představit, jak bysme dopadli.... ale nikoho neodsuzuju to ne, jenom to nechápu, já byla ráda, že jsem v nemocnici byla.....

jinak pro informaci, rodila jsem v nemocnici v Pelhřimově a byla jsem naprosto spokojená, doktoři i sestřičky byli úžasní – jak na porodním sále, tak i potom na šestinedělí a i sestřičky od miminek, bylo vidět, že tam jsou pro nás, ochotný a připravený na naše všechny dotazy a šla jsem domů čtvrtý den s pocitem, že se o malýho snad umím postarat. Já, která v životě žádný miminko nepřebalila, nekoupala, max. podržela v zavinovačce jsem se tam naučila, jak se o ten svůj „Uzlíček“ postarat – aspoň ten základ a teď už je to na nás.......

Tak a to je vše, jenom závěrem dodám svůj celkový pocit z porodu, nebylo to nic příjemnýho, ale zítra to bude týden, co jsem rodila a už na spoustu věcí z toho zapomínám, spousta se mi z toho mlží v vpíjí do jednoho, tak vím, že pokud osud dá, absolvuju to ještě jednou a za 2,3 roky mě tam mají znova ještě pro jedno miminko, aby Míša měl i sourozence.... že rozhodně to, jaký byl porod neovlivní moje rozhodování o tom, zda mít či nemít další miminko.....
:wink:
26. čer 2008 ve 13:43  • Odpověz  •  To se mi líbí
Samozřejmě, jsem chtěla ještě dodat, že jsem byla nesmííííírně ráda, že to se mnou manžel absolvoval, hrozně moc mi tam pomáhal a byl moje (nejen fyzická) opora a mohli jsme pak sdílet spolu i to neskonalé štěstí z malého. A slovy mého manžela, i on byl rád, že tam s náma byl a že to mohl prožít a říkal, že příště tam půjde zase ;-D
26. čer 2008 ve 13:47  • Odpověz  •  To se mi líbí
val kráááááááááááááááásný super, jsi šikulka, ať vám Míša pěkně roste :dizzy_face: :dizzy_face: :dizzy_face:
26. čer 2008 ve 14:05  • Odpověz  •  To se mi líbí
Val krásný popis porodu, moc gratuluju k Mišáčkovi :dizzy_face:
26. čer 2008 ve 21:16  • Odpověz  •  To se mi líbí
Val no krasne aj som si poplakala, uz sa tesim tiez na moje stasticko. :dizzy_face: :slight_smile:
26. čer 2008 ve 22:23  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahojky, mě by zajímalo, jakto, že někomu epidurál nedaj, že už je pozdě, že je otevřená na 6 cm a někomu, kdo už je na 8 cm ho daj...jak je to možný?
27. čer 2008 ve 12:55  • Odpověz  •  To se mi líbí
Normalne ho davaju ked je zena otvorena na 4cm potom to uz nema vyznam kym zaberie je uz neskoro, babo je uz na svete predtym, este som nepocula zeby niekomu davali ked je otvoreny na 8cm iba ak nasleduje cisarsky. :confused:
27. čer 2008 ve 13:06  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahojda holky, ráda bych se přidala i já se svým popisem porodu, omlouvám se za zpoždění, ale dřív jsem se k tomu nedostala :wink:

Mé těhotenství bylo celou dobu úplně ukázkové, sice jsem do 4 měsíce seděla nad mísou, ale i tak musím zaklepat, že jinak probíhalo vše tak, jak má a veškeré testy a vyšetření jsme měli na jedničku. Pohyby našeho miláčka jsem začala cítit poměrně dost brzy, ale byla jsem z toho nadšená, ale teda musím říct, že jsem si připadala, že mám v bříšku snad chobotnici, protože to co tam prováděla bylo teda neskutečný :grinning: Proto jsem si taky myslela,že do termínu porodu (7.6.) nevydržíme 2v1.

No a 9.5. jsme s manželem připravovali ryby na grilování s rodičema a já si připadala pořád nějak podivně vlhká a měnila jsem si pořád slipovku až pak jsem vlezla na koníka a holky z června mě vyhnaly raději do porodinice na test plodovky. Tak jsem pro jistotu dobalila tašku a s manželem jsme vyrazili směr porodnice v Ústí nad Orlicí. Na příjmu mi udělala sestřička test na plodovku a byl negativní, tak jsem si oddychla, ale pro jistotu mě napojili na monitor a vzali moč na rozbor. No a ejhle sestra koukla na monitor a podívala se na mě a říká: "Vždyť máte kontrakce, vy to necítíte?" Tak jsem se na ní s hrůzou v očích podívala a říkám, že mě bolí záda a bříško, ale že to není tak hrozný. Jenže dle monitoru se Nelince v bříšku moc nedařilo a ještě v moči jsme měla infekci či co, takže usoudili, že si mě tam nechají. V tu chvíli mi vyhrkly slzy do očí, nevěděla jsem co bude a to ještě byl teprve začátek všeho. Dostala jsem ATB do žily a něco na zklidnění dělohy a měla jsem jít spát. Ráno mi opět stejná doktorka natočila monitor a opět byl špatný a tak se rozhodla, že porod vyvolají, byla jsem už otevřená na 1 prst. Jenže ji končila služba a nastupoval jiný doktor, ona mu vše vylíčila a mělo se vyvolávat, jenže pak doktor usoudil, že jelikož Nelinka měla dle jejich UTZ jen 2100 g a vzhledem k infekci a špatnému monitoru, že nás raději nechá převézt do porodinice v Pardubicích, kde je dětská JIPka. To už byl pro mě další šok, takže vše hned sbalit, volali sanitu, mezitím za mnou přijel manžel s mamkou na návštěvu, když jsem je viděla, tak jsem to už nevydržela a bulila a bulila, oni samozřejmě nechápali, protože ještě nevěděli, co se děje, takže byli ze mě v šoku. S manželem jsme se domluvili, že zaveze mamku domů a pojede hned za náma do Pardubic, aby tam byl se mnou. Převážela mě houkající sanita a jeli jako prase, takže jsem myslela, že asi porodím z tý jízdy už v sanitě :confounded: V Pardubicích mě čekal hned další monitor a znova veškeré vyptávání a papírování. Vycévkovali mě a poslali moč na rozbor. Přišla doktorka vyšetřila mě a říkala, že jsme na dva prsty a že to teda odrodíme. Takže jsem dostala yal gel a veškerou přípravu, pak dorazil manžel a vzali nás na porodní sál. Každou chvíli mě někdo kontroloval, skoro pořád jsem byla napojená na monitor, který jsem měla u nich naprosto ukázkový. Jenže porod nepostupoval, byla jsem pořád stejně otevřená a tak to bylo až do večera, asi po devátý večer, se rozhodli, že mi dají něco na zklidnění, abych se vyspala a že se zítra uvidí, nechtěli totiž do toho porodu zasahovat a vyvolávat to, protože jsem byla 36+0 a oni berou donošené miminko jako 37+0, takže nám ještě týden chyběl. V neděli 11.5. mě pořád monitorovali, kontrakce jsem měla, ale dalo se to vydržet, byly docela lehký, ale jinak se nic nedělo, tudíž v pondělí 12.5. rozhodli, že mě přesunou na oddělení rizikového těhotenství a že budu dál dostávat ATB a uvidíme jak se to bude vyvíjet, že by ale bylo nejlepší, kdyby tam vydrželo miminko do toho 37+0 tt. Manžel a naši za mnou jezdili na návštěvy, aby mě rozptýlili, nebylo to nic příjemnýho, když jsem nevěděla, co se bude dít, ale hold se nedalo nic dělat. Chodila jsem 2x denně na monitor a pokaždý byl OK, takže oni byli v klidu a já musela čekat. Manžel měl jet ve středu 14.5. na poslední služebku a tak říkal, hlavně ať nerodím ve středu, že pak už můžu kdykoliv, měl přiletět až ve čtvrtek v 5 ráno do Prahy, ale ještě ve středu ráno mi volal, že sehnal letenku a že přiletí ještě ten den v 8 večer do Prahy, kdyby se náhodou něco dělo. No tak jsem se uklidnila a čekala na naše až za mnou přijedou na návštěvu, ještě jsem absolvovala monitor po obědě a tam nastal problém, monitor byl zase špatný, miminko mělo opět strašně rychlou srdeční činnost, nikdo nic neříkal, tak jsem byla v klidu a šla s našima ven na procházku. Později jsem se dozvěděla, že to tam doktor už řešil, že je to špatný a tak mi přidali ještě jeden monitor po pátý odpoledne, ten dopadl snad ještě hůř než ten v poledne, to už tam ale naběhl hned doktor a když to viděl, tak se zhrozil a že to teda nejde a že musí miminko hned ven. Ještě mě stačil říct, že dle doktora, který mě měl na starosti už mám pozitivní nález k porodu, takže mě ještě vyšetřil, byla jsem na 2 prsty volně a že jedem hned na porodní sál a že mi píchnou vodu a buď se to rozjede nebo půjdu na císaře. No co vám budu psát ani se nedají popsat ty nervy a vše co se mi točilo hlavou, strach o miminko, vědomí, že je manžel na služebce a to vše dokola. Jakmile jsem dorazila na porodní sál, tak mi píchli v 17:55 vodu, připojili na monitor a už to jelo. Kontrakce byly silnější a já volala manželovi, že už rodíme, ať si pospíší, chudák byl ještě v Polsku. Celou dobu porodu jsem musela ležet na posteli, protože jsem byla připojená na monitor kvůli miminku, takže jsem prodýchávala kontrakce na boku a čekala na manžela. Dostala jsem něco na uvolnění spodku a infuzi s oxytocinem do žily. Konečně asi ve 21:45 manžel dorazil a mě se táááák ulevilo, když jsem ho měla u sebe, držel mě za ruku a dýchal se mnou. Kontrakce byly už dost silný, že jsem se kroutila a strašně jsem chtěla vstát a chodit nebo využít jinou polohu, protože tohle byla hrůza, ale bohužel jsem nemohla. Pak dorazila sestřička, že musím dýchat jako pejsek, jenže v tý křeči mi to nějak nešlo, tak manžel dýchal se mnou a mluvil na mě a nakonec jsme to zvládli, mezitím mě pořád někdo vyšetřoval. Najednou jsem byla na 8 a tak mě naštelovali do tak zprominutím "debilní" polohy, měla jsem zvedlý záda, ležela na levým boku s nohou v držáku a jak jsem byla takhle zlomená, tak jsem se nemohla vůbec nadechnout, do toho kontrakce a já už fakt myslela, že se nenadechnu, samozřejmě, že se to hned projevilo na miminku, mělo špatný ozvy, protože se dusilo, jak já nemohla dýchat, takže všichni kolem že musím dýchat, ale já ten dech nemohla popadnout, nakonec je napadlo mě snížit záda, abych nebyla tak zlomená a podařilo se mi konečně se nadechnout a rozdýchat to. Pak jsem ucítila šílený tlak, jak hlavička dorotovala do pánve a to už mě natočili normálně na záda a šlo se tlačit. Musím říct, že jsem vůbec necítila, že miminko leze ven, pořád jsem jen cítila ruce doktora jak mi jezdí kolem hlavičky a roztahuje branku ručně. No nic příjemnýho to teda nebylo, ale pak už jsem jen tlačila a tlačila a najednou 15.5. v 00:16 byla Nelinka venku ... Byl to tak neuvěřitelný pocit úlevy a když jsem viděla ten malý uzlíček, co drží doktor v ruce, tak mi vyhrkly slzy do očí, že je to za náma a že je vše v pořádku. Nelinku mi bohužel nedali, jelikož se narodila v 36+5, tudíž ji chyběly dva dny, aby byla donošená. Akorát mi ji ukázali zabalenou jako houstičku a hned ji odnesli do inkubátoru a odvezli na oddělení pro nedonošený děti, manžel šel s nimi ji fotit a pak přišel a ukazoval mi fotky, řekl že má 2720 g a 47 cm a byl celý na měkko. Mě mezitím šili, nebyla jsem nastřižená díky doktorovým rukám :sweat_smile:, měla jsem pár vnitřních stehů. Šití teda nebylo nic příjemnýho, ale byla jsem ráda, že je to už za mnou a Nelinka že je v pořádku. Pak už jsme jen smskovali a volali, že je naše zlatíčko už na světě a že jsme v pořádku, no bylo to něco nádhernýho.

V nemocnici jsme strávili týden kvůli žloutence a Nelinčiný nedonošenosti, ale že bylo vše v pořádku, tak nás pak už pusitli konečně domů.

Co se týče porodnice, tak si nemůžu stěžovat, doktoři i sestřičky byli moc fajn, jediný co mě vadilo, byl přístup některých sestřiček na oddělení nedonošených miminek, protože když mi Nelinku po porodu nepřiložili k prsu a ani pak v nejbližších hodinách, ikdyž byla naprosto v pořádku, tak se nám dýl rozjížděla laktace a jelikož má Nelinka malou pusinku tak nám hned nacpali klobouček a dál nic nezkoušeli a Nelinka mi přes klobouček úplně zničila obě bradavky a já pak každý kojení probrečela, byl to očistec. Až doma jsem pak zavolala laktační poradkyni a ta k nám chodila a dokázaly jsme společnýma silama naučit Nelinku pít bez kloboučku. Sice to byl dlouhý a vyčerpávající boj, ale snad už se to vše v dobré obrátí a bude to jen a jen lepší. Teď už se Nelinka hezky přísává a pije a snad už to tak zůstane a bude jen a jen dobře :dizzy_face:

Jinak bych chtěla moooooooooooooc poděkovat manželovi, který mi byl po celou dobu neskutečnou oporou a já ho za to moc miluju a jsem ráda, že nakonec stihl dojet i k porodu a nebyla jsem tam na to všechno sama.

Omlouvám se za tu dýlku, ale kratší to nešlo napsat. Sice to bylo všechno neskutečně stresující a já se bála, aby vůbec všechno dobře dopadlo, ale za ten náš poklad to stálo! Už teď vím, že určitě nechci mít jedináčka a ráda bych Nelince v budoucnu s manželem pořídila ještě bratříčka nebo sestřičku :dizzy_face:
27. čer 2008 ve 13:19  • Odpověz  •  To se mi líbí
pis týýýý brďo já mám celou dobu co to čtu husí kůži, jsi borec, že jsi to tak suprově zvládla a Nelinka je zlatičko úžasný :dizzy_face: :dizzy_face: :dizzy_face:
27. čer 2008 ve 13:30  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jůů Pist, moc hezky jsi to napsala, zhltla jsem to jedním dechem, i když jsem to téměř celé slyšela přímo od tebe, i tak jsem si to ráda všechno znova přečetla. Byl to boj s velkýma překážkama, ale vy jste to holky zvládli na 1* a určitě už vám bude jen a jen dobře. :slight_smile:
27. čer 2008 ve 13:48  • Odpověz  •  To se mi líbí
pistacia, krasne si to napisala, normalne som sa rozplakala.
27. čer 2008 ve 14:01  • Odpověz  •  To se mi líbí
Pist super, krásný popis porodu, jste s Nelčou velký šikulky že jste to všechno zvládly :dizzy_face:
27. čer 2008 ve 14:57  • Odpověz  •  To se mi líbí
Holky díky, však se mi ty pocity a vše při psaní toho popisu hned vybavily zpátky, bylo to hektický a šíleně stresový, ale za ten poklad to stálo :dizzy_face:
27. čer 2008 v 15:01  • Odpověz  •  To se mi líbí
pistacia - nádherný popis :slight_smile: zase jsem si pobrečela, v mnohém mi připomněl můj porod - ležení na gyndě na rizikovém, prťousek narozený ve 36tt, akorát, že u nás byl monitor pořád OK a porod proběhl velice rychle, jinak je mi moc líto, že ti hned nasadili kloboučky, my měly taky problém s přisátím, ale sestřičky z novorozeneckého Soničce do tý její malinký papulky tu mojí naběhlou bradavku pořád tak úporně cpaly (mimochodem taky očistec), že se ještě v porodnici naučila krásně přisát, v těch chvílích jsem je proklínala se slzama na krajíčku, ale teď jsem jim moc vděčná, krásně papáme a přibíráme :slight_smile:
29. čer 2008 ve 23:11  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jak náš Matyášek na svět přišel :slight_smile:

Termín dle MS jsem měla 6.6.08, termín dle UTZ 11.6.08, moc jsme se na našeho chlapečka těšili a každý den jsem byla plná očekávání, kdy se „něco“ stane, holky okolo měly poslíky a já pořád nic .. v pátek 13.6.08 jsem byla na CTG v porodce a kontrakce žádné .. PA mi popřála hezký víkend, ať jdeme s MM na procházku, ať se pomilujeme .. jejím slovům jsem se zasmála, že se uvidíme zase v pondělí a odpověděla jsem jí, že Matyho ven lákáme už 14 dnů .. odpol mě MM oholil, pomilovali jsme se, večer jsme se šli s naší čubičkou Abby projít na delší procházku .. kecala jsem s holkama na koníkovi a večer jsem se rozloučila se slovy -> tak já jdu zase Matyho přemlouvat .. šli jsme s MM spát .. vzbudila jsem se okolo 01,00 hod, pobolívalo mě bříško a tvrdlo mi, tak jsem se smála a říkala jsem si, to jsou asi ti poslíčci, konečně se něco děje .. pak mi začalo tvrdnout bříško častěji a já začala koukat na mobil .. mezitím jsem usínala a budila se .. bylo to po 8 minutách, pak po 6 minutách .. MM vedle mě krásně spinkal .. asi v 04,30 hod jsem se zvedla a šla na WC, chtěla jsem se vyčůrat a čůrala jsem nějak dlouho, tak jsem se divila .. zvedla jsem se z WC a šla směr postel a najednou mokré kalhotky, mokré nohy, mokrý koberec .. naskočila mi husí kůže a napadla mě myšlenka -> náš Maty se hlásí na svět .. šla jsem vzbudit MM, že mi praskla voda, on se šel nasnídat a já dobalila tašku do porodky a vyrazili jsme, holkám z koníka jsem napsala SMS: Jedeme si pro Matyáška .. MM jel jako ďábel, po cestě jsem měla kontrakce po 5 i 4 minutách, ale v pohodě jsem to rozdýchávala .. v porodce mě napojili na CTG, udělali zkoušku na plodovku a vyšetřili .. a hurá na porodní sál .. MM se mezitím převlékl do slušivého oblečku .. přišla moc mladá a sympatická PA, která se o nás pak celou dobou starala .. při kontrakcích mi teplá sprcha nepomáhala, skákání na míči mi také příjemné nebylo, nejlíp mi bylo, když jsem byla opřená o MM v předklonu s roztaženýma nohama .. při dalším vyšetření se zjistilo, že se pomalu otvírám, tak jsem dostala kapačku s oxytocinem, která mi moc pomohla a já byla otevřená po dvou kontrakcích .. PA mi moc pomáhala, hodně mě dole roztahovala atd.. pak to bylo rychlé přišel Dr., dětská Dr. a sestra a šlo se tlačit .. přímý porod mám tak v mlze, byla jsem strašně unavená, vyčerpaná ..ani nevím, kolikrát jsem zatlačila, nemohla jsem pořádně vytlačit hlavičku, s každým mým nádechem se vracela zpět, tak mě Dr. nastřihl, ale i přesto jsem se ještě na dvou místech potrhala .. dle Dr. jsem začala tlačit v 10,15 hod a Maty se narodil 14.6.08 v 10,33 hod, vážil 3170 g a měřil 50 cm .. bylo to neskutečný, když mi ho položili na bříško .. s MM jsme brečeli a koukali na něj .. pak MM přestřihl pupeční šňůru -> bylo zvláštní vidět to jak nás odděluje .. pak mě Dr. šil a MM šel Matyho fotit, jak ho měří a váží .. porod pro mě nebyl nejkrásnější zážitek na světe, jak někdo říká, tu bolest už si nepamatuji, ale vím, že jsem i křičela a Dr. se smál a ptal se MM jestli na něj doma taky tak křičím .. ale když vidím Matyho, tak vím, že to za to stálo i za cenu té bolesti, která pro mě v tu chvíli byla neskutečná .. těhotenství jsem měla krásný a i teď se někdy přistihnu jak si hladím bříško a stýská se mi po něm .. chtěla bych moc poděkovat MM, že tam semnou byl, moc mi pomohl, byl mojí oporou a vím, že pro něj to byl neuvěřitelný zážitek a dodnes vidím jeho oči v ten moment, kdy Maty vyjel z mého bříška, na ten pohled nikdy nezapomenu ..
30. čer 2008 v 17:01  • Odpověz  •  To se mi líbí
Petru gratuluji k Matyáškovi, krásný popis porodu :dizzy_face:
30. čer 2008 v 17:38  • Odpověz  •  To se mi líbí
Moc gratulujii k Matyáškovi, já mám termín zítra, ale malýmu se zatím vůbec nechce... Poslíčky už mám asi 14 dní, ale nic z toho :frowning2:
30. čer 2008 v 18:29  • Odpověz  •  To se mi líbí
Tak naše červnovky už odrodily a hážou sem porody, tak i já přispěju se svojí troškou do mlýna :sweat_smile:

no, že jsem ve středu 16.4. byla na kontrole (byla jsem rovných 33tt), to víte, že byla v pohodě, to víte taky no, akorát v noci ze středy na čtvrtek mě kolem půlnoci chytlo břicho a do toho křížový bolesti, tak jsem si říkala, že to jsou nějaký ty posly, jak to tu holky popisovaly (já totiž až druhorodička, tak poslíčky neznám), no, ale byla to docela síla, někdy ve tři hodiny se mi to podařilo zaspat a ráno už to bylo celkem dobrý. no, ale nedalo mi to a tak jsem volala ke svýmu dr., abych se na to zeptala. on mi řekl, že by to být nemělo, že si mám lehnout a kdyby to pokračovalo, tak okamžitě přiject. jo a to ještě přišla kámoška s malou trochu mě to kroutilo, ani jí se to nezdálo, tak jsem si řekla, že pojedu, ať se na mě dr. radši podívá, když je tam jen do tří. tak mě tam táta v 11h odvezl, dr. mě okamžitě přijmul do nemocnice, natočili mi monitor, kterej byl celkem ok, bolesti jsem skoro neměla a dr. mě prohlídl a nález byl taky v pořádku, stejnej jako ve středu, tak mi dali vykapat magnezko. jenže při tý kapačce mi ty bolesti paradoxně zesíly, tak mi dali ještě magnezko v prášku, gynipral v prášku a pak už mě to pěkně kroutilo, tak mi natočili další monitor, kde byly už kopečky pravidelně po 5ti minutách, tak mi dali ještě vykapat gynipral. ale když mě sestřička v 15h viděla, že mám pořád bolesti, tak zavolala dr., ten mě prohlídl rovnou na posteli a řekl: no, mladá paní, je mi to líto, ale musíme vás převézt do budějc, dneska nejspíš porodíte... tak jsem se vezla houkačkou do budějc. to jsem měla kontrakce po 4 minutách a byla jsem otevřená na 3-4cm. cesta trvala necelých 15 minut.

No a pak to pokračovalo v budějcích: takže porod mi zastavovali do těch 16h, kdy mě přivezli do budějc... když mě na nosítkách vyvezli na porodnici, tak se objevil dr. (byl to dr. ježek - toho byste si nespletli, na hlavě měl pořádnýho ježka), vypadal jak zřízenec, takovej arogant, žvejkal a jeho pohled na mě byl takovej jako: ježiš, co nám to sem z toho krumlova zase posílají to jsem pak říkala tý zdravotnici z tý sanity, co mě vezli, že jsem prostě do budějc za žádnou cenu nechtěla, a ona na to, že už chápe proč, protože je hned seřval, protože se mu něco nezdálo v papírech, ale to už jsem nevydržela, tak mu říkám: ale no tak pane doktore (jako že by mohl být milejší) a on na to, že tam není od toho, aby byl milej, ale aby zachraňoval prostě mi bylo do breku hned od začátku, co mě tam přivezli... pak mě prohlídl, byla jsem otevřená na ty 3-4cm, takže rozhodl, že nemá cenu to zastavovat, tak mě připojili na monitor, při tom se mnou udělali příjem a pak následoval klistýr. v půl pátý mě poslali do porodního boxu, kam už se mnou šel MM, tam jsem se jen osprchovala a pak mě položili na tu porodnickou postel, připojili mě na monitor a dali mi nohy do praku, to už jsem měla fakt dost silný bolesti - křížový, fakt hnus, to jsem s Hynečkem vůbec neznala... no a takhle jsem rodila skoro 3 hodiny. pořád mi jen říkali, abych se uvolnila, položila zadeček, že prý nechci malýho pustit ven a takový kecy... no, zkuste si uvolnit se a povolit zadeček, když ležíte připoutaný na monitoru s nohama do praku (je fakt, že pak jsem si prosadila to, že jsem je měla aspoň pokrčený vedle sebe)a máte křížový bolesti. pak mi dr. trhnul vodu a bolesti ještě zesílily a to jsem se jich ptala, jestli takhle budu připoutaná celou dobu, a oni mi na to řekli, že se musí počkat, jak budou vypadat ozvy po tom trhnutí vody a pak že bych mohla do sprchy, houbelec! nakonec přišla spása v podobě dr. schacherleho, kterej na mě koukl a řekl, že jsem na 8cm, že už to brzy bude... pak už mě to hrozně nutilo na tlačení, tak říkám, kde je ten doktor a oni, že už jde... když jsem viděla, jak si pomaličku oblíká tu igelitovou zástěru, tak říkám, že už musím prostě tlačit, že už mě to hrozně nutí, a on na to jen, že to mě prý nutí už od tý doby, co mě přivezli, já jsem mu taky řekla, že bych ho chtěla vidět, kdyby měl rodit on a on na to, že to prý snad nebudem rozebírat, prostě debil pak když už mě to tak nutilo a já viděla, jak si provokativně pomalu navlíká ty gumový rukavice, tak jsem myslela, že ho zkopnu, kdybych teda neměla přivázaný nohy pak už jsem mohla tlačit a vím jen, že jsem si říkala, ať už střihne, a když střihl, tak jsem tlačila jak ďas a malej byl venku, bylo to přesně v 19:19, malej měl 2420g :wink: pak čekali, jestli mi teda vyjde ta placenta, čekali dost dlouho, PA mi tam skákala po břiše, což byl taky hnus a stejně to nebylo nic platný, takže narkoza, vynda růčo a zašít, klasika... a pak už jen vím, že když jsem se probouzela z narkozy, tak jsem se hrozně tlemila :sweat_smile: vím, že se mi v tý naroze vybavilo, jak manža říkal, že v tý místnosti otců byl tatínek, kterýmu strašně smrděly nohy :sweat_smile: a to je asi tak všechno, akorát mě pak převezli na pokoj a sestřička mi říkala, že nemám chodit sama na záchod, tak jsem pak na ní zvonila a ona šla se mnou a já jsem jí tam omdlela, naštěstí byla taková fortelná a hrozně milá, takže jsem se probrala na zemi s nohama nahoře :sweat_smile: no a tu noc jsem toho stejně moc nenaspala, protože se mi pořád hlavou honilo, jestli je naše zlatíčko v pořádku... závidím všem maminkám, který múžou rodit normálně a po porodu jim dají miminko na bříško a přiloží k prsu :frowning2: já jsem tohle nezažila ani u jednoho kluka (i Hyneček byl předčasně a hned ho vezli na neonatologii... toho mi ani neukázali :frowning2: ) a nejspíš už ani nezažiju...

tak to je asi všechno, možná to nebylo tak hrozný, jak mi to přišlo, ale další porod v budějcích už bych psychicky asi nerozdejchala... nejde o bolesti a samotnej porod, ale asi mám prostě pech na lidi, přístup byl teda děsnej (u prvního porodu děsná PA a u druhýho porodu děsnej ježek :rolling_eyes: ) a už bych nebyla schopná doufat, že to bude lepší :frowning2:
30. čer 2008 v 19:17  • Odpověz  •  To se mi líbí
Panterka: tak kdyz to tak ctu, tak jsem snad rada za svuj cisarsky rez (i kdyz ty tri dny po nem pak byla bolest oplne silena), mam dojem, ze jsem takova srabacka, ze bych nasi 4kg malou normalne neodrodila - po tom co si ctu jak jsi se trapila u ani ne 2,5kg mimi.
30. čer 2008 v 19:28  • Odpověz  •  To se mi líbí
Barushka a hodne stesti u porodu!!! Hlavne na lidi kolem. Pak nam to tu popises :wink:
30. čer 2008 v 19:29  • Odpověz  •  To se mi líbí
petru super porod, moc hezky napsaný, přeji vám ať je Maty zdravé a hodné miminko :dizzy_face: :dizzy_face: :dizzy_face:
1. črc 2008 ve 12:31  • Odpověz  •  To se mi líbí
V pátek už to budou 4 měsíce kdy se na celý svět rozkřičel náš chlapeček ale mě to příjde jako včera.

Termín porodu dle MS byl 7.3 ale dle velikosti 1.3. Poslíčky jsem měla asi už 14 dní před tím ale pořád se nic velkého nedělo. Malýho jsme s přítelem vyháněli procházkami a milováním.

A 2. března se začalo konečně něco dít... Začala jsem mít kontrakce po 6 minutách ale pořád to byla pohodička, budoucí taínek z toho byl úplně mimo a pořád se ptal kdy pojedeme do porodnice. Uklidňovala jsem ho se slovy že to na dnešek nevypadá ať se vyspí. Asi ve 4 ráno mi kontrakce skoro přestaly a ozývali se sem tam jak se jim zachtělo.

3.března jsem ještě přes den normálně fungovala, když pominu slabounké kontrakce po 8-9 minutách. Vytřela jsem celý byt, byla jsem nakoupit, pak jsem si dala koupel a kontrakce zmizely úplně. Během odpoledne se zase objevily ale byly úplně slabounké, tak jsme se s přítelem pomilovali a šli spát. On usnul hned jak špalek a já spala asi hodinu než mi začaly kontrakce po 5 minutách a docela silné oproti noci předtím( ikdyž postupem času jsem zjistila že to bylo pořád prd oproti tomu co jsem zažila o pár hodin dýl). snažila jsem se ještě spát ale už to moc nešlo. Asi o půlnoci jsem vstala dobalila tašku do porodky, vyvařila dudlíky( kontrakce po 4 minutách a čím dál silnější). myslela jsem že si dám ještě vanu než pojedem ale přestala jsem cítit pohyby malýho, který do té doby kopal jak blázen, začala jsem mít strach tak jsem se raději šla oblíknout, zabalila jídlo a pití pro tatínka a šla ho pomalu budit.

4.března ve 2 ráno jsem ho probudila se slovy že Dominikovi už se u mě nelíbí, chvíli mu trvalo než mu došlo co se děje ale pak už to byl docela fofr. ještě jsme museli zajet do bankomatu aby jsme měli z čeho zaplatit přítomnost otce u porodu. Zhruba ve 3 jsme byli v porodnici na příjmu. Osprchovala jsem se, přítel se převlékl do nemocničního oblečení a šli jsme na sesternu.

Natočili mi monitor a doktor mě vyšetři byla jsem otevřená na 3 prsty. Začali jsme vyplňovat papíry a pak se doktor zděsil, když zjistil že na posledním ultrazvuku jsem byla o vánocích (schodou okolností jsem na kontroly chodila k jeho manželce :sweat_smile: ) takže jsem neměla váhový odhad a to malej byl dost velkej už v bříšku. Sestra mě oholila, dala mi klistýr a poslala nás na děsnej pokoj ( který nevypadal jako ten z letáčků, který mi od začátku dávali. Byl malinkej, jedna rozvrzaná postel a vybavení žádné)se slovy že si máme odpočinout,že nás čeká ještě dlouhá cesta. Tam mi odešla hlenová zátka. Asi za hodinu mi udělali další monitor a po chvíli další... Něco se jim přestávalo líbit.... V 7 ráno mi pan primář protrh plodovou vodu a od té doby jsme byli na sesterně na monitoru, protože malej měl špatné ozvy a nesestupoval dolů. Začaly mi šílené kyčelní a křížové bolesti. jediné pohyby které jsem měla dovolené byly z jednoho boku na druhý a luxus byl když jsem mohla být na zádech. Jednou jsem se byla projít a jednou ve sprše. pomalu jsem se otevírala ale mě začali vyhrožovat císařem. Asi v půl 10 mi píchla doktorka epidurál a mě se malinko ulevilo. Pořád dokola mě vyšetřovali a pak mě seřvala sestra že se musím uvolnit když mě vyšetřuje a já se jí snažila vysvětlit že se nemůžu uvolnit když mám kontrakce. Jak čas postupoval já byla pořád unavenější a pomalu jsem přestávala vnímat když mi někdo něco říkal. Ještě že u mě byl přítel, který věděl co si jak přeji takže to za mě vše vyřídil.

asi v 11 mě posadili na míč( prý jestli malýmu nepomůže gravitace) sice jsem byla stále na monitoru ale změna polohy mi udělala dobře. Když mě potom vyšetřili byla jsem otevřená na 8 a stěhovali jsme se do porodního boxu. prvně mě donutili vylézt na porodní lůžko a vzápětí mě hnali zase dolů na míč aby malej ještě dorotoval. Asi za 2 minuty už jsem byla zase nahoře na lůžku, naprosto vyčerpaná, ale stále jsem měla dost sil řvát bolestí na celé oddělení. Přítel byl úplně dokonalej a takovéhle chování jaké předvedl během toho šíleného maratonu jsem si nepředstavovala ani v nejhezčím snu. Během krátké doby se kolem mě schromáždili snad všichni lékaři z oddělení a hodiny ukazovali něco po půl 13 konečně jsem mohla začít tlačit. Předem jsme byli dohodlý s primářem že díky mému zdravotnímu stavu mi pomůže při tlačení vytáhnout Dominika přísavkou. Takže během 1. zatlačení mě nastřihl a ujišťoval mě že Dominik má malou hlavu že to nebude obřík. Následovali další 2 zatlačení a náš poklad byl mezi námi. Hodiny ukazovaly 12:46. Bohužel měl omotanou šňůru kolem krku ale byl v úplným pořádku. Sice jsem si díky tomu nemohla vychutnat ten pocit když m ho položej na bříško ale byla jsem šťastná že je zdravý.

Trochu mě překvapilo že sem necítila žádné dojetí, když jsem ho viděla. Jediné co jsem cítila byla úleva z toho ž už to mám za sebou. Ve snech jsem si představovala jak mi potečou slzy až ho konečně uvidím ale ono nic... Teprve když jsem se podívala na přítele který ho jsem měla celou dobu vedle sebe a viděla jsem jak pláče a je šťastný tak jsem se rozbrečela taky.

hrdý otec šel fotit a já jsem si ještě musela vychutnat věci spojené s porodem. Když mě doktorka zašívala tak jsem se jí ptala jestli náhodou neohluchli všichni co tu byli a prý ne... tak se mi ulevilo :grinning: Pak přišli ty mý chlapy a s nima dětská sestra která mi říkala míry toho našeho drobečka a všichni byli velice překvapení. Vážil 4090 gramů a 53 cm. Když se na mě primář přišel odpoledne podívat na pokoj tak mi říkal že na to nevypadal ani náhodou :grinning: Nic platný dobře jsem ho živila :wink:

Na porod jsem se od začátku hrozně těšila a to co jsem zažila mě trochu zklamalo. Všude jsem četla o alternativách porodu, o tom jak se budu moct pohybovat a ulevit si tak od bolestí, ale bohužel když miminko není v pořádku nedá se nic dělat. A teď jsem moc šťastná že jsme všichni 3 spolu.

A jsem zvědavá jaký bude ten další porod :wink: Doufám že si ho víc užiju než tenhle.
2. črc 2008 v 11:12  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jdi na stranu:   Zruš
Tvůj příspěvek