KočárkopedieAfektivní záchvaty
Afektivní záchvaty u dětí se definují jako přechodná porucha vědomí, která následuje po silném afektu. Např. intenzivní pláč12, strach, hněv nebo silná pozitivní emoce. Tyto záchvaty se považují za neepileptické onemocnění.
Záchvaty jsou neúmyslné, nedobrovolné a mimovolné. Příčinou afektivních záchvatů je nezralost autonomního nervového a srdečního cévního systému. Když dítě dozraje, dozraje i nervový systém a záchvaty se vytratí.
Doba trvání záchvatů je od 2 sekund po 2 minuty. Mohou se objevit ojediněle nebo několikrát za den.
Výskyt
Záchvaty se vyskytují nejvíce u kojenců a batolat2. Začínají obvykle po 6. měsíci6 a nevyskytují se po 2. roce života2. Afektivní záchvaty postihují 4 - 5 % dětí.
Formy
- bledá forma (tzv. palidní forma): objevuje se obvykle u kojenců. Záchvat začíná pláčem, na jeho vrcholu dojde k poruchám vědomí. Epizoda trvá 30 - 60 sekund, sníží se srdeční tep, dítě ochabne a zbledne, na konci se mohou objevit svalové záškuby. Záchvat je evokován (vyvolán) náhlým strachem, nepříjemným podnětem, uleknutím nebo pádem6 s drobným úrazem hlavy4. Po záchvatu je dítě spavé6.
- cyanotická forma (se zmodráním dítěte) je typická pro batolata s maximem výskytu mezi 6. až 18. měsícem1. Evokujícím faktorem je zejména silný pláč nebo křik. Dítě následně zadrží dech během nádechu, zmodrá a postupně dojde ke ztrátě vědomí. Porucha vědomí způsobí krátkodobý nedostatek kyslíku. Při delším trvání jsou přítomny i křeče.
Záchvaty neohrožují život ani zdraví dítěte, i když vypadají hrozivě. Neovlivňují ani vývoj mozku a nesouvisí s výchovou dítěte17.
Diagnostika
Pediatr pošle dítě po prvním záchvatu k dětskému neurologovi. Je potřebné vyloučit epilepsii. Po vyloučení epilepsie a jiných neurologických onemocněních lékař informuje rodiče, že záchvaty nejsou pro dítě nebezpečné a do 4. - 5. roku zmizí.
- kardiologické vyšetření
- EEG (neurologické vyšetření)
- krevní obraz
Postup rodičů při afektivním záchvatu
- zachovat klid,
- zabezpečit ochranu před pádem dítěte2,
- vzít dítě do náruče,
- hovořit klidně, počkat, dokud záchvat nepřejde,
- dětem se nemá říkat, aby s tím přestaly, protože děti záchvaty neumí ovlivnit,
- nedávat dětem žádné léky2.
I když záchvaty vypadají hrozivě, je třeba si uvědomit, že se nejedná o život ohrožující stav.
Více o afektivních záchvatech na modrykonik.cz
- Diskuze: Afektivní - respirační záchvaty u dětí. Znáte cviky?
- Diskuze: Afektivní respirační záchvat, prožili jste ho?
- Diskuze: Afektivní záchvaty a očkování, máte zkušenost?
- Diskuze: Do školky s afektivními záchvaty. Jak probíhal nástup?
- Diskuze: Když dcera pláče, někdy se nemůže nadechnout a modrá
- Diskuze: Vzteklé a zuřivé batole
- Otázka: Omdlévá někomu dítě po pádu?
Použité zdroje
Hodnocení a zkušenosti s afektivními záchvaty
Máš zkušenost s afektivními záchvaty?
Poděl se o ni a pomoz tak ostatním maminkám.
Napiš svou zkušenost
Časté zachvaty
Ahojte, první záchvat u syna se stal v roce a půl. Skákal společně s dětmi na trampolíně (trampolínu nepořídím), skočil nějak nešikovně a začal plakat, ležel a najednou přestal. Lezu pro něho, oči v sloup, modrý, křeč v končtinách, zakláněl hlavu a bezvládné tělo. Nejhorší stav, nikdy už tohle nechci zažít. Brečela jsem, třepala s ním a nic. Za půl minuty strašný pláč, syn se ze záchvatu probral....já řvala a prosila, ať mi neodchází....
Po tomhle jsme navštívili neurologa a ten nám řekl, že má afektové záchvaty (prý se objevují dost často u dětí s ADHD - syn nemá). Byla jsem ráda, že to není epilepsie. Ale po návštěvě ten záchvat měl několikrát, tak jsme navštívili další dr. neurologie a tam nám paní doktorka doporučila ODVÉST POZORNOST - je dívej, támhle jede traktor, ale to jen ve stádiu, kdy ten záchvat začíná. Když už je rozjetý, tak proplesknout, štípnout, polít vodou a mluvit v klidu a vzít do náruče. Dost často nám i dr. řekla, že je to emocionální přecitlivělost. Když ten záchvat chytne, když se vzteká, tak už jen řeknu, ať toho nechá. Předtím jsem ho chlácholila a víc jsem mu ten záchvat rozjížděla.
Prý se afekty drží až do 6 let 😢 . Má 3 roky a mám strach ho posílat do školky. Každý den budu trnout 😢
Po tomhle jsme navštívili neurologa a ten nám řekl, že má afektové záchvaty (prý se objevují dost často u dětí s ADHD - syn nemá). Byla jsem ráda, že to není epilepsie. Ale po návštěvě ten záchvat měl několikrát, tak jsme navštívili další dr. neurologie a tam nám paní doktorka doporučila ODVÉST POZORNOST - je dívej, támhle jede traktor, ale to jen ve stádiu, kdy ten záchvat začíná. Když už je rozjetý, tak proplesknout, štípnout, polít vodou a mluvit v klidu a vzít do náruče. Dost často nám i dr. řekla, že je to emocionální přecitlivělost. Když ten záchvat chytne, když se vzteká, tak už jen řeknu, ať toho nechá. Předtím jsem ho chlácholila a víc jsem mu ten záchvat rozjížděla.
Prý se afekty drží až do 6 let 😢 . Má 3 roky a mám strach ho posílat do školky. Každý den budu trnout 😢
Neboli afektivní apnoe
Nás vzteklounek měl první záchvat v 6-ti měsících.
V životě jsem o něčem takovém neslyšela, takže mě napadl syndrom náhlého úmrtí a volali jsme 155. Na pohotovosti nám řekli, co se mu vlastně stalo a jak se zachovat, kdyby se to opakovalo. Období vzdoru jsme si prožili opravdu těžce a záchvatů měl pak ještě asi 10. Projevovaly se neskutečným řevem, kdy se prostě nenadechl, začal modrat, obrátil oči v sloup a ztratil vědomí. Vypadalo to opravdu strašidelně, ale časem mě to přestalo tak děsit a už jsem věděla co dělat. :-)
Teď budou synovi tři roky a poslední záchvat byl cca před rokem. Když přešlo období vzdoru, přešly i záchvaty a taky jak vyrostl, vzteká se sice občas také, ale nezapomíná dýchat. :-)
V životě jsem o něčem takovém neslyšela, takže mě napadl syndrom náhlého úmrtí a volali jsme 155. Na pohotovosti nám řekli, co se mu vlastně stalo a jak se zachovat, kdyby se to opakovalo. Období vzdoru jsme si prožili opravdu těžce a záchvatů měl pak ještě asi 10. Projevovaly se neskutečným řevem, kdy se prostě nenadechl, začal modrat, obrátil oči v sloup a ztratil vědomí. Vypadalo to opravdu strašidelně, ale časem mě to přestalo tak děsit a už jsem věděla co dělat. :-)
Teď budou synovi tři roky a poslední záchvat byl cca před rokem. Když přešlo období vzdoru, přešly i záchvaty a taky jak vyrostl, vzteká se sice občas také, ale nezapomíná dýchat. :-)
Už nikdy více
Od malička dcerka plakala a na chvilku zadržovala dech. Ze začátku jsem byla vystrašená co se děje, ale nakonec jsem si zvykla, že to tak dělá. Nikdy to netrvalo dlouho - opravdu chviličku. Stačilo fouknout do obličeje, poplácat po zádíčkách nebo maličko zatřást a bylo zase vše v pořádku. I když modré rtíky měla vždy. To nejhorší přišlo asi před 3 týdny - to bylo dceři 19 měsíců. Seděli jsme na koberci a ona si vzpomněla, že by chtěla dudlík. Řekla jsem ji, že dudlík je na spaní a přes den je schovaný a odpočívá. Na to začala hystericky plakat. Vzala jsem ji jako vždy do náruče a foukla do obličeje, když to nezabralo poplácala po zádíčkách, když nezabralo ani to tak jsem s ní trošku trhla a nic. Vyskočila jsem a běžela do koupelny, že ji pokropím studenou vodou, ale než jsem tak doběhla, tak začala úplně modrat a pomalu ztrácela vědomí. Byla jsem v úplném šoku a najednou jsem nevěděla, co mám dělat. Pak mrtvolné oči a v ruce mi zůstala hadrová panenka. V té chvíli mi hlavou pouze proběhlo - to není možné nemůže mi zůstat v ruce. Začala jsme s ní více třást a křičet. Najednou se probrala a koukala okolo sebe. Vůbec nevěděla co se děje. Pak začala plakat. Byla jsem tak moc šťastná, že brečí a začala brečet taky.
Jakmile jsem se vzpamatovala, volala jsem obvodní doktorce a vylíčila ji co se stalo. Ona mě uklidnila, že se to občas stává a vysvětlila mi co se vlastně pořádně stalo. Nakonec nás poslala na pohotovost, kde nám udělali vyšetření. EKG se nepodařilo udělat, ale ostatní vyšetření dopadla na jedničku.
Nejhorší je pocit beznaděje a veliký strach, že se to bude opakovat. V tuto chvíli si říkám, že už budu vědět a budu to mít na háku, ale skutečnost bude nejspíš jiná... :(
Jakmile jsem se vzpamatovala, volala jsem obvodní doktorce a vylíčila ji co se stalo. Ona mě uklidnila, že se to občas stává a vysvětlila mi co se vlastně pořádně stalo. Nakonec nás poslala na pohotovost, kde nám udělali vyšetření. EKG se nepodařilo udělat, ale ostatní vyšetření dopadla na jedničku.
Nejhorší je pocit beznaděje a veliký strach, že se to bude opakovat. V tuto chvíli si říkám, že už budu vědět a budu to mít na háku, ale skutečnost bude nejspíš jiná... :(
Omdlení, panika a strach
Chystali jsme se se synem do obchodu, skákal přes práh a najednou začal křičet, tak jsem k němu šla, co se stalo a brečel, že ho bolela nožka, řekla jsem si, že asi jen špatně došlápl. Vzala jsem ho na ruce a v tu ránu se to stalo! Dala jsem si ho na klín, otočila čelem k sobě a najednou oči v sloup a už se mi prohnul dozadu a omdlel! Myslela jsem si, že se zblázním strachy, co se stalo. Sama doma, telefon daleko, tak jsem ho šla rychle přenést do obýváku na sedačku, nožky mu dala nahoru a snažila se s ním třást. A najednou procitl a začal znovu křičet bolestí. Jak já byla ráda, že brečí! :-N
Jenže nožka pořád bolela, tak jsem volala manželovi, ať přijede, že se projedeme na pohotovost, zda to nemá zlomené, nemohl chodit a pořád jen křičel. Takže pohotovost, rentgen (raději obou noh, ať to mají s čím srovnat) a vše v pohodě, jen trošku podvrtnuté. Na příjmu jsem jim řekla i o tom omdlení a nějak to ignorovali. No, byla jsem z toho trošku vyplašená, že na to nikdo nereagoval (přinejmenším jako já - panika, studený pot po těle a představa toho nejhoršího). Naštěstí z toho nic nebylo, ale ten pocit nejistoty a hlavně strach o vlastní dítě, co se vlastně děje, to je utrpení!
Jenže nožka pořád bolela, tak jsem volala manželovi, ať přijede, že se projedeme na pohotovost, zda to nemá zlomené, nemohl chodit a pořád jen křičel. Takže pohotovost, rentgen (raději obou noh, ať to mají s čím srovnat) a vše v pohodě, jen trošku podvrtnuté. Na příjmu jsem jim řekla i o tom omdlení a nějak to ignorovali. No, byla jsem z toho trošku vyplašená, že na to nikdo nereagoval (přinejmenším jako já - panika, studený pot po těle a představa toho nejhoršího). Naštěstí z toho nic nebylo, ale ten pocit nejistoty a hlavně strach o vlastní dítě, co se vlastně děje, to je utrpení!
2 lidé považují za užitečné
