Bylo mi 14, koukala jsem v TV na Divokého Anděla 🙂 Přerušili vysílání, příběhl táta, že to určitě udělal Sadám. Pak už se nemluvilo nikde o ničem jiném. I když už jsem nebyla malá, stejně jsem příliš nechápala souvislosti. Přišlo mi, že nějaké útoky a války jsou v tom dalekém světe pořád, tak jsem nerozuměla, proč tohle je tak zásadní.
Byla jsem s kamarádkou po škole v kavárně a mamka mi to tam volala, nikdo nechápal co se děje....Hruza!
Jako by to bylo minulý týden. Já byla v devítce. Šla jsem za kamarádkou jí vyzvednout a ona ať jdu honem dovnitř, co se děje. Koukali jsme na televizi a nevěřili.
Jsou to takové dva nejvíc emotivní zážitky z mého dětství - Nagano a tohle. Ten první radost, druhý smutek.....
Ano, pamatuju. A opravdu mi neprijde, ze je to uz 19 let. Ten pocit mrazeni mam dosud. Sedela jsem doma na konferenčním stolku a uhranute jsem se na to koukala. Bylo jasne, ze je to neco mimoradneho, protoze to snad tehdy bylo poprve, kdy byla Amerika napadena na svem vlastnim uzemi...
Me bylo 11 let tak jsem to nejak emotivne nevnimala... jen vim ze jsem dojela ze skoly a mamka sedela v obýváku a divala se na televizi a dole byl ramecek kde porad vysilaly zabery na dvojcata.... a asi tam byly i nejake zive vstupy... moc si to nepamatuju jen se mi zda ze mi vysvetlovala, ze to neni film, ze se to opravdu stalo
Bylo mi necelych 17, prisla jsem ze skoly k babicce a ona brecela. Hrala televize, tak jsem to videla a brecela taky.
Ano, pamatuju. Bylo mi 16, týden předtím jsem přiletěla do USA na roční výměnný studijní pobyt. Ten den ráno jsme měli hodinu anglické literatury, učitelka přišla do třídy s tím, že se něco stalo a pustila rádio. Moje angličtina ještě nebyla natolik dobrá, abych tomu úplně rozuměla. Až když jsem se odpoledne dostala k internetu a českým zprávám, jsem pochopila, o čem se celý den ve škole mluvilo.
Taky si to pamatuju, bylo mi 19, nastupovala jsem na vysokou, tou dobou jsem řešila předměty do prváku. Jela jsem zrovna na kožní na vypálení bradavic. Volal mi táta, že se stalo něco strašného, že Arabové sejmuli mrakodrapy v New Yorku, úplně si pamatuju, jak jdu po té ulici z Ípáku a beru ten mobil. Na to kožní jsem došla, ale pak jela hned domů a koukala na zprávy v podstatě až do noci.
To se nedá zapomenout. Byla jsem na výšce a ještě měla volno. Byla jsem ještě doma a pletla u televize. Myslela jsem, že je to film, až pak jsem pochopila, že ne, že se to právě děje.
Na ty záběry se nedá zapomenout. Ta hrůza.
Je mi jedno, jaká teorie konspirační za tím je. Výsledek je stejný - děs a smutek nevinných lídí.
@ivakalinova s těmi zážitky to mám stejně.
Byla jsem na střední v 1.ročníku a vracela se domů z JBC.
Autobus řídil můj otec a zajeli jsme k němu do zaměstnání, kde mu vrátný něco říkal, ale moc jsem to nechápala.
Když jsme přijeli domů autem, tak se zapla tv a tam byly ty záběry hořících mrakodrapu a nálety letadel.
Dost mě to vzalo a regulérně jsem bulela😔
Hele je to divný, ale ač mi bylo 14, tak si to nepamatuju. Jako pamatuju si to okolo, ale konkrétně tenhle den ne. Pamatuju si, jak jsme potom v pátek v poledne drželi minutu ticha. Měli jsme chemii a učitel vynadal klukům, že jsou hovada a mají se okamžitě přestat chechtat.
Je pravda, že si to pamatuje snad každý, i když je tolik let. Ani bych neřekla, že UŽ 19 a že ten čas tak letí 😟
Mě bylo 12, byla jsem odpoledne venku s kamarádkou a když jsem se přišla domů napít, naši seděli v obýváku u televize, já jim něco říkala a neodpovídali. Seděli a koukali, já taky koukala a úplně jsem zapomněla na kamarádku, která čekala za dveřmi 😀
Byla jsem na první dovolené u moře (Itálie) ... Koupali jsme se v moři a nad hlavou nám proletěly stíhačky ... Až druhý den když jsme volali domů jsme se dozvěděli,co se stalo (neměli jsme na pokoji televizi a internet v mobilu byl tenkrát v zahraničí luxus) ... Byla jsem na začátku 5.tridy takže mi bylo tak 11 (12?)
Taky si to docela dobře pamatuji, byl večer, hrála jsem nějakou PC hru s čarodějem, na název si už nevzpomenu, a začaly mimořádné zprávy a ten stejný večer mi docela hodně onemocnělo morčátko a bylo na tom dost špatně, takže si vždy vzpomenu i na to moje morčátko,některé to za několik dnů nezvládlo.
Já si pamatuju ve škole, že v rozhladu ředitel vyzval k minutě (nebo třem, už nevím) ticha za tragedii a že myslím houkaly sirény. A pak celý den lidi nemluvili o ničem jiném. Odpoledne jsme se dívali s tátou doma na zprávy a pamatuju si, že Bush měl proslov...to je asi vše. Bylo mi necelých 17
Byla jsem v prvaku na vysoke a prijela po nejake prvni prednasce domu,hodila batoh,zapla telku a zacala jsem hned cucet do skript a nevnimala jako vzdy,pak kouknu a vidim zaber na dvojcata,rikam si asi nejakej akcnak opakujou,nic,asi za minutu jsem zacla vnimat titulky,reportera a doslo mi to. Hruza,des. ☹
ja si nepamätám. Mala som 7 rokov iba ale viem že som v telke počula o tom ☹
Byla jsem v práci, když nám jeden z kolegů řekl, co se stalo. Hned jsem volala manželovi, je Američan. Už o tom věděl a byl v hrozném šoku. Jela jsem za ním domů a oba jsme brečeli. Pár měsíců na to jsme letěli do Ameriky, bezpečnostní kontroly na letištích byly mnohonásobně přísnější a nám bylo jasné, že už to nikdy nebude jako dřív.
My mame dnes vyroci svatby. 10. 🙂 takze teroristi neteroristi, je to muj hezky den
Já si teda absolutně na ten den nepamatuju, max večerní zprávy. Vím, ze druhy den se ve škole držela minuta ticha a lidi se o tom bavili.
Bylo mi 11, byl pracovní den. Ve škole se nesla zpráva o tom, že v Americe se stalo něco hrozného, učitelé se shlukovali a diskutovali. Pro mě bylo po příchodu domů zvláštní, že je doma táta, který chodil mnohem mnohem později. Koukal na mimořádné zprávy na čt2 a nevěřili jsme vlastním očím. Celý rozsah té tragédie a zmaru mi ale samozřejmě naplno došel až o pár let později.
Ten okamžik si pamatuju úplně přesně. I po letech si pamatuju strach, co jsem měla.
Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Bylo to úterý. Tehdy mi bylo 17, chodila jsem na střední školu. Přišla jsem domů, zapla TV dávali Divokyho Anděla. A najednou mimořádné zprávy, a tam ta hrůza. Nejprve jsem si myslela, ze jde o chybu ve vysílání, ze tam běží nějaký Hollywoodský akčňák. A pak uz jsem jen volala vsem, at si zapnou TV a nevěřícně jsem na to zírala. Kdyz věže padaly, brečela jsem.
Byla jsem v Americe na studentském pracovním pobytu, v resortu, kde si zakládali na tom, ze nejsou televize na hotelových pokojich, špatný mobilní signál ... pamatuju si, jak nám tu zprávu říkali do vysílačky (jako pokojské jsme tak hlásili uklizene pokoje) a kolemjdoucí hosté se ještě pohorsovali nad nejapnymi zertiky. Pak odněkud přivezli obrovskou TV a všichni jsme na to otresene zirali. Spousta lidi byla paralyzovana, skoro každý se tam o někoho bal. Jeden kamarád měl tatínka v Pentagonu, do kterého narazilo třetí letadlo - hodně dlouho trvalo, než přišla zprava, ze je v pořádku.
Mně bylo 17. Přišla jsem z hudebky, naši seděli všichni u televize a tam pořád dokolečka ukazovali nějaké letadlo, jak naráží do mrakodrapu. Já se jako správný puberťák ušklíbla a pronesla "A pak že já čumím na americké krávoviny" (to byla oblíbená věta naší mamky, která všechny americké seriály a filmy považovala za hrozné blbosti a pokaždé nás honila od televize, že se na to nemáme dívat). 😀 Až když jsem se převlékla a za hodnou chvíli se uráčila přijít za našima do obýváku, jsem pochopila, že to není film.
Měla jsem před nástupem na VŠ a ještě před začátkem semestru jsem si našla brigádu v Brně a bydlela u kamarádky na jejím podnájmu. Když jsem přišla z práce, říká mi kámoška, že jí volal bratr, jestli víme, co se stalo, že v Americe spadlo nějaké letadlo. Teprve pak jsme zapnuly televizi a viděly...
Já si to pamatuji jak včera. Byla jsem na brigádě v bance. Byla jsem v kanceláři s kolegou Otou. Já poslouchala rádio ve sluchátkách z telefonu a najednou začali hlásit, že v New Yorku spadlo letadlo a jsou tam tisíce mrtvých. Říkam to okamžitě Otovi a divíme se, co to bylo za letadlo, že je tolik mrtvých. Hledáme další informace a pak už jen sedíme beze slov a nechápeme...😢
Taky si to přesně vybavuji - bylo mi 16 a s tehdejším přítelem a jeho bráchou jsme u nich koukali na film, když v tom přiběhla jeho babička celá vyděšená, ať si pustíme zprávy, že je válka.... Bylo nám z toho tenkrát dost ouvej..do dneška si vybavuju ty pocity strachu.
Bylo mi 8, moc jsem asi nechápala, co. Se.deje
Vim,ze sem byla zprvu naštvaná, že díky mimořádnému vysílání nemám svůj večernícek...
V té době jsem měla kamarádku, a její starší brácha (v té době 19let) byl to léto před tímto v USA kvůli angličtině, včetně New. YORKU a dvojčat. (vím to, protože naše mamky byly velké kamarádky, a ten brácha přivezl mě i kamarádce tričko)
Ano, byla jsem na mezinárodním fotbalovém zápase, který byl přerušen a na velkoplošných obrazovkách se objevil živý přenos z NY... Ten den už nějaký fotbal nikoho nezajímal, i když se utkání po přestávce dohrálo...