Žádný z těchto lidí nemá právo kvůli svým sexuálním choutkám nebo špinavému byznysu jako je pornografie ničit lidské životy! Jelikož jsem matkou a vím, že nebezpečí na sociálních sítích spojené se získáváním dětí je obrovské, chci také přispět k ochraně našich dětí. 

Kontroverzní novinářku Kristínu Kövešovou (pozn. redakce: investigativní novinářka, která se věnovala například kauze zlodějského gangu v Bratislavě) zřejmě nemusím představovat. Je to jedna z těch novinářek, která svou práci vykonává v jiném rozměru, protože se nevěnuje bulváru, ale řeší takové kauzy, které jsou pro společnost přínosem a chrání slabší.

Už déle sleduji Kristíninu práci cílenou na odhalování viníků dětské pornografie a pedofilie. Sleduji její neskutečnou snahu upozornit na tento problém, který je společností možná nechtěně "skrytý", který se veřejně málo řeší a o kterém si lze myslet, že u nás ještě nedosahuje takových enormních rozměrů jako v zahraničí.

Jelikož jsem matkou a vím, že nebezpečí na sociálních sítích spojené se "získáváním dětí" je obrovské, chci také přispět k ochraně našich dětí. Možná můj článek bude jen kapka v moři, ale kdybych to nenapsala, možná by ta moje kapka v moři chyběla.

Experiment s profilem 13leté slečny na fóru

Na nejmenovaném fóru jsem si zřídila účet. Účet 13leté slečny. Bez popisu, dat či fotek. Jednoduchý, "holý" profil. Už během prvních hodin (podotýkám, neměla jsem aktivní stav) mě začali kontaktovat muži, kteří chtěli komunikovat. Téměř 95 % z nich si však nechtělo jen běžně psát. Chtěli více.

"První syn se narodil 41+5. Měla jsme bezproblémové těhotenství, jen mě trápily poměrně dlouho nevolnosti. Termín se přehoupl a u nás se stále nic neměnilo, občas dorazili poslíčci a já manžela strašila, že už se to určitě chystá a pojedeme. Vyráželi jsme každý druhý den do porodnice na kontrolu..."

"41+0 si mě v nemocnice nechali s tím, že jsem po termínu a abych nemusela každý den dojíždět na monitor. Pět dní jsem si lebedila v nemocnici. Každý den dva monitory, všichni se ptali, jak se cítím a mně už bylo fakt hloupý odpovídat, že fajn a že mi nic není. Nic se nechystalo, malý pořád vysoko, nepomohlo ani vyvolávání. Ten den ráno se mi primář po vyšetření omluvil, že bohužel bude muset udělat sekci, dál že už čekat nebudou. Předoperační vyšetření jsem měla za sebou, šla jsem na poslední monitor a ten nebyl vůbec pěkný. Začalo to lítat a během čtvrt hodiny byl malý venku. Zdravý, krásných 3200 g a 52 cm a celý se loupal, jako když se had svléká z kůže, jak byl nacucaný vodou. A já už myslela, že se nikdy nenarodí.

Dcera je taky potermínová, i když jen o tři dny, a to díky mé tvrdohlavosti. Byla jsem přesvědčená, že tentokrát se narodí hezky sama. Dostala jsem k dobru nějaký ten den, jinak by byla venku dřív, díky první sekci. Na přenášení je hrozné, že se to prostě vleče, neutíká to už poslední měsíc a když ty dny pak ještě přibývají... Prostě už chcete mít toho drobečka u sebe a vůbec vše za sebou. Všechno už člověku vadí a možná je i nepříjemný občas - já teda jo. Ale nejsem odborník, tak jsem těm odborníkům, co se starali, věřila, že se postarají a zasáhnou včas, kdyby bylo něco v nepořádku. Mají na to přístrojů a metod dost a dost jak miminko zkontrolovat.

Myslím, že tohle se nedá ovlivnit, každá jsme jiná, každé těhotenství je jiné. Zkoušela jsme všechny ty babské rady jako vytírání na čtyřech, schody, dlouhé svižné procházky, víno, sex... Nepomohlo nic z toho."

Netrpělivě počítáte dny do termínu porodu. Čtyřicet týdnů je akorát tak dost! Celé tělo vás bolí, lidé z okolí se každý den ptají, kdy konečně porodíte. A vy si skutečně nepřejete nic jiného, než již celý proces konečně absolvovat a nejlépe přirozenou cestou. Váš čas podle těhotenské průkazky konečně nadešel, ale děťátko se zatím na svět jaksi nechystá. Nebojte, zdaleka nejste jediná budoucí maminka, která přenáší.

Kalendář vs. instinkty

O přenášení či potermínové graviditě oficiálně mluvíme až ve 42. týdnu těhotenství. Častokrát se však mezi maminkami používá termín "přenáším" už po tom, když "prošvihnou" svůj oficiální termín porodu. Ten je vypočítáván na základě vašeho menstruačního cyklu, ovulace a výsledků ultrazvuku a nemusí jít vždy o jednoznačně přesné datum. Rovněž váš organismus (a děťátko v něm) nezná kalendář a řídí se vlastními instinkty.

Maximálně 2 týdny

„Naše malá taky vykazuje už od malička preferenci levé ruky, babičky to naštěstí akceptují, jinak bych je hnala. Ve školce je to trochu problém. Je to tak, že jim říkají, ve které ruce se co drží (pastelky, příbor) a aplikují to na praváky. Několikrát už jsem jim to musela připomínat, že je dcera levák a myslím, že to stejně nerozlišují. Občas mi doma drží naopak příbor, protože tak je to prý učili ve školce. Myslím, že aspoň učitelky by měly být rozumné, vím minimálně o dalších dvou dětech ve třídě, co jsou taky leváci,” popisuje maminka v diskuzi Máme doma leváka.

Nastala chvíle, kdy vaše děťátko začíná samo jíst lžičkou a později čmárat pastelkami. Všímáte si, do jaké ručičky bere hračky, lžičku nebo pastelku? Devadesát procent lidí do pravé ruky, každý desátý člověk do levé. Dnes už je známo, že se nemá lateralita přeučovat, přesto se najdou tací, kteří vám budou říkat, ať dáváte dítěti věci do pravé ruky, protože leváctví jim přijde jako něco nenormálního. Dávejte si na to pozor, protože takové umělé přeučování může vyvolat spoustu problémů, které si s sebou ponese dítě až do dospělosti.

Přeučování může vést například ke koktání

Zatím není úplně jasné, proč je někdo pravák a někdo levák. Za leváctvím podle odborníků mohou stát komplikace v těhotenství a při porodu, předčasný porod, stres matky nebo vyšší hladina testosteronu matky během těhotenství. Dále se mluví o vlivu dědičnosti. Jasné ale je, že leváci mají dominantní pravou mozkovou hemisféru a praváci levou. Z toho plyne, že když je dítě přeučované na nedominantní ruku, je to velký zásah do mozkových hemisfér. A z toho vznikají mnohdy celoživotní potíže.

Svou zkušenost z rodiny přidává další z uživatelek koníka: „Přeučování je nesmysl. Můj táta je levák, v dětství ho přeučovali na praváka a zůstalo mu koktání. Takže rozhodně nepřeučovat. Horší je, jak to vysvětlit okolí, protože to to často nechce chápat…”

Přeučováním leváctví můžete způsobit například neurotické potíže jako jsou úzkosti, pocity napětí, méněcennosti, okusování nehtů, ale také problémy v oblasti řeči (koktavost), zvýšenou dráždivost, hyperaktivní chování nebo problémy v myšlení (obrazová představivost, srovnávání). Přeučení leváci mívají problémy s orientací v prostoru a určováním levé a pravé strany. V dospělosti může být přeučené leváctví příčinou deprese, přílišné pasivity nebo ztráty chuti a motivace k práci.

"Mamí, tatí, pojďte si se mnou hrát na obchod!" Pokud má váš potomek čas od času podobné přání, rozhodně byste mu jako rodiče měli vyhovět. Je to totiž velmi dobrý start pro to, aby se z něj stal finančně gramotný dospělý!

Pojem finanční gramotnost je v posledních letech skloňován o trochu více, než v letech předchozích. Nejčastějším důvodem je to, že právě Češi se v různých žebříčcích neumisťují na žádných zářných pozicích - například v letech 2015 a 2016 probíhalo testování finanční gramotnosti 30 zemí (konkrétně v oblasti finančních znalostí, finančního chování a postojů k financím - tyto pojmy jsou zároveň definicí finanční gramotnosti) a Česká republika se umístila až na konci druhé desítky. Tato skutečnost je znepokojivá zejména proto, že právě my, rodiče, učíme naše děti pracovat správně s penězi, a to v rámci každodenního fungování. 

Začít musíte u sebe

Schválně - zapřemýšlejte nad tím, jak vypadají finance vaší rodiny? Kdo se podílí na jejich chodu? Sestavujete rodinný rozpočet? Zapisujete si někam podíl příjmů do domácnosti oproti výdajům? Jste zadlužení? Máte své dluhy pod kontrolou? Využíváte investování jako prostředek zhodnocení peněz? Znáte jméno svého bankovního poradce? Všechny tyto otázky (a samozřejmě ještě mnohem víc) vám mohou napovědět, jak si ve světě financí stojíte vy sami. 

Pokud cítíte, že si nejste v tomto oboru úplně jisté a že určitě existuje nějaký prostor pro zlepšení, tak vězte, že nikdy není pozdě začít. Cílem samozřejmě není, aby se z vás staly přes noc bankovní poradkyně, ale aby vaše dítě mělo přímo před sebou dobrý vzor zacházení s penězi. A protože děti se nejlépe učí nápodobou, je váš vzor pro vychování finančně gramotného člověka nezbytný. 

Informací o finanční gramotnosti naleznete na internetu samozřejmě spoustu, stačí do vyhledávačů zadávat hesla "finanční gramotnost", "jak lépe hospodařit s penězi" nebo "jak mít peníze pod kontrolou". Velmi dobře vám také poslouží knihy:

Mnoho diskuzí na Modrém koníku zaplňují ženy, které uvažují o tom, že od otce svého dítěte odejdou, nebo už zůstaly s dětmi samy a chtějí se spojit s dalšími ženami, které vychovávají své děti samy a každý den bojují za to, aby vše zvládly. Proto jsme pro vás připravili inspirativní rozhovor se dvěma z nich.

Jana a Petra zvládají péči o děti a chod domácnosti bez podpory a pomoci partnera. Jaký pohled po letech od rozchodu s partnery získaly na samoživitelství? To vám všem, které bojujete s rodičovstvím o samotě, dodá odvahu a sílu do dalších dní.

Holky, na úvod bychom měly popsat, jak jste k samoživitelství přišly

Jana: Moje kariéra samoživitelky začala hrozně brzy, protože když jsem poprvé otěhotněla, bylo mi sedmnáct. S klukem, se kterým jsem sotva chodila. Když jsem pochopila, že jsem těhotná, automaticky jsem běžela rovnou za mámou. Toho kluka jsem sotva znala, a ani jsem ho do toho tahat nechtěla, prostě jsem se mu už nikdy neozvala a on mně taky ne.

Moje máma mě taky vychovávala sama. Když jsem se jí svěřila, přemlouvala mě, abych si dítě nechala, že to spolu zvládneme, a já nakonec měla radost – myslela jsem si, že když ze mne bude máma, můj život bude mít konečně nějaký smysl. Bylo to samozřejmě velmi naivní, i když těhotenství bylo krásné, všichni moje rozhodnutí přijali, podporovali mě. Když se syn narodil, realita byla krutější než představy a sliby všech, že mi pomůžou, rychle vyšuměly.

Petra: Já jsem byla vdaná. Jsem architektka, pracovala jsem pro skvělý ateliér, ale už jsem pomalu snila o rodině. Můj muž byl o patnáct let starší než já, také toužil po rodině. Poměrně brzy po seznámení jsme se vzali a otěhotněla jsem prakticky hned, i když už jsem taky nebyla nejmladší. Těhotenství bylo fajn, vše bylo v pohodě, myslela jsem si, že si plním sen, byla jsem šťastná. Když se dcera narodila, manžel začal trochu couvat, moc se do péče o dceru nezapojoval, udržoval svůj život takový, jako byl před jejím narozením. Myslela jsem si, že je to jen pro něj šok a sama jsem to chápala, i pro mne bylo těžké  při našem způsobu života věnovat veškerou pozornost jen mateřství, takže jsem ho dlouho tolerovala. Vydržela jsem to skoro půl roku, než jsem mu řekla, že se mi to takhle nelíbí. Myslela jsem, že se domluvíme, promluvíme si o tom, ale on mi hned oznámil, že se spletl a že ho to takhle nebaví.

"Můj boj s Crohnovou chorobou začal v mých 13 letech. Stres, nedostatek jídla, nastupující puberta, dědičnost - vše vzalo za své a po dvou měsících lítání několikrát denně na wc a třech měsících v nemocnici jsem tuhle celoživotní nálepku dostala i já..."

"Jako malá jsem s Crohnem opravdu bojovala. Vysoké dávky kortikoidů, velké množství léků, omezování se v jídle i pohybu, pití různých čajů od léčitelů atd. Po několika letech se to ve mně zlomilo a já jsem si začala dělat. Po devíti letech se přišlo na zúžené střevo a po několika pokusech biologické léčby jsem podstoupila operaci (hemikolektomii) a znovu se nasadila biologická léčba, tentokrát. Zlepšení jsem pocítila ihned po první dávce. 

Při těhotenství se pokračovalo v léčbě asi do 26. tt a pak mi byla léčba zcela vysazena a čekalo se na porod. Po znovu zahájení léčby se mi objevila bohužel alergická reakce a tak mi museli při každé další dávce dávat pro jistotu hydrocortizon. Po pár měsících jsem úspěšně otěhotněla znovu, léčbu ukončili už v 16. tt, jelikož vše probíhalo v naprostém pořádku a porodila jsem krásné a zdravé dítě (císařským řezem). Znovu zahájení léčby nastalo po šestinedělí a vše pokračuje v klidu až dodnes."

Crohnova choroba, tedy chronický zánět trávicího traktu, se nevyhýbá ani dětem. Po diagnóze na vás v první řadě čeká akutní přeléčení s přísnou dietou. Dávat pozor na to, co vaše dítě může a co mu spíše škodí, si však budete muset dlouhodobě. Není ale nutné panikařit. Lidé s tímto onemocněním mohou díky dodržování několika pravidel plnohodnotně žít.

Genetika i vnější faktory

Co se pod pojmem Crohnova choroba vlastně skrývá? Jde o idiopatický (tedy vzniklý z neznámých příčin, ne jako důsledek úrazu nebo jiné nemoci), neinfekční zánět střeva (nejčastěji tenkého nebo tlustého střeva). Poprvé se tímto onemocněním začal zabývat ještě v roce 1932 doktor Burillo B. Crohn se svým týmem specialistů. Crohnova choroba nepostihuje pouze dospělé, postupně stoupá i počet dětí, u kterých se objevuje. Nejčastěji se objeví ve školním věku (8 - 10 let) nebo v období puberty. U mladších dětí je spíše výjimkou. Obecně hovoříme o relativně vzácném onemocnění, kterým trpí přibližně 7 až 8 lidí na 100 000 pacientů.

Pod vznik onemocnění se může podepsat jednak genetika a dědičnost, ale spouštěčem mohou být i vnější faktory, které působí na trávicí trakt, zejména tedy nezdravý životní styl a životospráva. Pokud jeden z rodičů s Crohnovou chorobou zápasí, je šance, že se časem vyskytne i u potomka, přibližně 20 až 30 %. Z vnějších faktorů negativně ovlivňuje spuštění choroby zejména špatná životospráva - strava chudá na vlákninu, zato bohatá na nasycené tuky či rafinovaný cukr. Negativně také působí alkohol, kouření či časté užívání antibiotik.

„Během porodu mě museli nastřihnout hráz, malá měla 4 450 g a 54 cm. Necítila jsem to. Ten vnější nástřih mi zašili v lokální anestezii, ale na vnitřní šití už mi dali celkovou, protože jsem byla hodně potrhaná. Tři týdny po porodu jsem si nemohla sednout a jít na velkou potřebu, to bylo horší než porod. Šla jsem jednou týdně a přitom dvě hodiny brečela. Teď po deseti týdnech od porodu už je to dobré, jizva je zahojená. Po osmi týdnech jsme se poprvé milovali, sice to bolelo, ale vydržela jsem to. A teď už to bolí o dost míň, doufám, že už to přestane bolet úplně.”

Některé ženy vnímají porod jako jeden z nejkrásnějších zážitků v životě, zatímco u jiných vzbuzuje obavy a nejistotu, jak to celé bude probíhat. Jedna z věcí, které nastávající maminky ohledně porodu řeší, je epiziotomie, nebo-li nástřih hráze, který je v poporodním období pro ženu bolestivý a může s sebou nést i určité komplikace. Často se provádí rutinně, proto se nabízí otázka, zda je to nutnost a nebo zbytečnost?

Nástřih ve světě a u nás

Nástřih hráze je chirurgický zákrok v oblasti mezi pochvou a konečníkem, který lékaři provádí ke konci druhé doby porodní za účelem zvětšení poševního otvoru. Chtějí tak rodičku ochránit před spontánním natrhnutím v oblasti hráze.

Procentuální počty epiziotomií napříč Evropou se liší. Nejlépe jsou na tom v Dánsku, kde k nim přistupují v 5 % případů vaginálních porodů, ve Švédsku a na Islandu je to 7 %. V České republice počet epiziotomií klesá, nicméně v rámci Evropy je počet těchto zákroků stále vysoký. V roce 2010 byla prováděna u poloviny vaginálních porodů, v současnosti ji prodělá třetina žen, které porodí vaginálně. Světová zdravotnická organizace doporučuje provádět nástřih zhruba u 10 % žen. Jak je vidět, porodníci se tím moc neřídí.

„Měla jsem porodní plán a nepřála jsem si nástřih kromě nějaké opravdu krizové situace, jenže jsem měla smůlu na absolutně nepodporující a lhostejný personál, který mě vmanipuloval na kozu a po pár tlačeních doktor prostě střihl, ač bylo dítě v pořádku a porod netrval dlouho. Místo trošky trpělivosti nebo změny polohy mě, podle mě, zbytečně střihli a to dost, navíc dítě nemělo ani tři kila.

Každá máma má podvědomě strach, že její dítě bude nemocné, poroste mu tělesná teplota, že nebude vědět, co s ním a jak mu pomoci. Vidět trpět horečkou unavené malé tělíčko je pro každou mámu hrozný pohled.

Horečka sama o sobě není nemoc, ale je pouze jejím příznakem. Může signalizovat prořezávání zoubků nebo může být signálem bakteriální nebo virové infekce, které provází skryté zánětlivé onemocnění.

Na internetu se to hemží babskými radami jak na horečku, od cibulových vývarů, octových roztoků až po bylinky, které ale u malých dětí mohou způsobit víc škody než užitku.

Správný postup snižování horečky by měl být tento: pokud má dítě zvýšenou teplotu do 38°, tak ji nesnižujeme. Pokud je teplota nad 38°, jedná se už o horečku a můžeme vyzkoušet zábaly a vlažnou sprchu. Doporučují se ale pouze v případě, že má dítě teplé ruce a nohy. Pokud nejsou zábaly účinné, tak by mělo následovat podání léků na snížení horečky. Pamatujte, že téměř každá horečka je doprovázená bolestí kloubů, svalů a hlavy a léky na horečku účinně pomáhají i od této bolesti.

Ve většině případů není třeba hned utíkat na pohotovost, u malých dětí většina horeček odejde tak rychle, jako přišla. Pokud teploty trvají déle než 24 hodin, je vhodné navštívit pediatra, který určí další léčbu.

Vyzkoušeli jste NOVINKU lék IBUPROFEN APOTEX SIRUP?

"Ty mu nedáváš pít čajík? No a co, že kojíš," nechápavě kroutí hlavou máma. "Na co mu dáváš čaj? Vždyť tvé mléko mu úplně stačí," přesvědčuje vás o opaku kamarádka. Cítíte se v pitném režimu svého prcka ztracena? Nezoufejte, názory se v tomto směru často různí a každá doba přináší svá pravidla. Jak by měl tedy vypadat příjem tekutin vašich nejmenších?Určitě nic nezkazíte, když se budete řídit vlastní intuicí.

Většina kojících maminek ví, že mateřské mléko se dělí na přední a zadní. To přední je řidší a slouží právě k uhašení žízně miminka. Zadní je hustší a mělo by drobečka zasytit.

Plně kojené miminko by si mělo vystačit s mateřský mlékem, a to i během horkých letních dnů. Počítejte ale s tím, že během veder si bude drobeček vyžadovat mlíčko častěji. Je jen na vás dvou, zda si vystačíte s kojením nebo zkusíte uhasit žízeň i čajem, případně vodou. Některé maminky nechtějí kromě mateřského mléka nabízet dětem jiné tekutiny, u jiných zase rozhodnou samotná miminka, která cokoliv jiného než maminčinu mlíčko pít odmítají.

Pitný režim musí dodržovat také maminky

Pokud se rozhodnete pro kojení, dbejte v prvé řadě na svůj pitný režim. Ten musí být dostatečný, tekutiny je potřeba doplňovat pravidelně a nikoli nárazově vypít řekněme půl litru. Jak by to tedy mělo vypadat v praxi? Denně byste měly vypít cca 2,5 - 3 litry tekutin. V případě veder i více. V podstatě je důležité nepotlačovat žízeň, ale napít se vždy, když ji pocítíte. Jedno kojení může trvat i půl hodinu, proto je dobré mít vždy po ruce láhev nebo sklenici s vodou a pít spolu s dítětem, tedy klidně i během kojení.

Tekutiny byste měly přijímat pravidelně a v menších dávkách, ideálně polovinu z denního pitného režimu dopoledne a druhou polovinu odpoledne. Klidně si pište na kousek papíru, kolik tekutin jste za den vypily a zkontrolujte si, jak na tom jste. Zároveň je důležité dbát na to, co pijete. Ideální je čistá voda, bylinné čaje a pokud jste kávičkářky, tak je lepší dát přednost bezkofeinové kávě.

V motorickém vývoji dítěte je několik mezníků, které se obecně považují za důležité. Hlavně první rok života je viditelně pokrokový. Maminky si daná data píší do pamětních knížek, babičky, tety i sousedky se ptají, zda už umí a zná to nebo ono. A sezení je jistě jedním takovým významným bodem. Oproti jiným pokrokům není samotné sezení tak jednoznačné. Proč tomu tak je?

Což znamená, že dítě umí sedět?

Za správný samostatný sed se považuje schopnost dítěte posadit se jen s vlastní pomocí a to do kříže z polohy na bříšku (případně z polohy na čtyřech). Zde může nastat problém, když se za sed považuje poloha opřeného dítěte o opěradlo, o polštáře, či jakékoliv sezení, ke kterému se dítě nedopracovalo samo, ale pomohlo mu. Tehdy určitě není správné konstatovat, že dítě umí sedět. Navíc dáváním dítěte do takové polohy, na kterou ještě není zralé a nedostalo se k ní přirozeným vývojem, mu můžete uškodit.

Správný vývoj sezení dítěte

Představa, že děťátko bude sedět na místě a až pak se vydá objevovat svět, je mylná. Většina dětí se nejprve plazí, později leze, případně se i staví na nohy a až potom dospěje k sedu. To má velký význam, aby si dítě trénovalo svalstvo krku, zádové svaly a hluboké svaly trupu potřebné ke zdravému držení těla.

K samostatnému sedu bez opory se dítě může dopracovat dvěma způsoby:

“Můj syn chodí do školy a teď je ve čtvrté třídě. První třídu jsem celou proplakala, protože chodil domů s tím, že dnes to bylo horší než včera. Nikdo se s ním nechce bavit ani si hrát. Stále ho vystrkují z kolektivu. Nechtěla jsem jít udělat rozruch do školy, protože v té třídě jsou kromě něj ještě další čtyři chlapci, s kterými by se mohl kamarádit a bála jsem se, že mu to kamarádství do budoucna pokazím. Čekala jsem, že to nějak přejde. Dokonce jsem byla za učitelkou, aby to sledovala, ale nic se nezměnilo,” začíná vyprávění o šikaně svého syna jedna z maminek.

“Druhý ročník byl úplně stejný. V třetím se to trochu uklidnilo, ale teď v tom lítáme zas. Že prý ukazují na tlusté prase, jako že to je on a že tak vypadá. A že je omega samec a podobné hlouposti. Když přijde ráno do školy, sedí tam sám na lavičce, dokud nezačne vyučování. Přes přestávku sedí sám v lavici, protože když se přidá k ostatním, tak se všichni otočí a odejdou od něj. Přitom syn je chlapec pěkný, šikovný a citlivý. Je mi ho líto a bojím se, aby nezůstal z toho nějak narušený a nebo si dokonce něco neudělal. Podle mě je důležité, aby děcko do kolektivu zapadlo. Nechce, abych šla za učitelkou. Ona je taková, že by to řešila před celou třídou a z toho by byl ještě frustrovanější. Nevím, co mám dělat...”

Šikana se bohužel odehrává víc, než si myslíme a má negativní dopad jak na děti, tak i na jejich rodiče. Abychom mohli začít rozebírat toto téma, je potřeba si stanovit, jaká je definice šikany a jak ji vlastně poznáme.

Je to šikana nebo jen škádlení?

Šikana je jakékoliv chování, jehož záměrem je ublížení slabšímu jedinci, jeho ohrožení nebo snaha o zastrašení. Jedná se o chování cílené a úmyslně vykonávané. Vystupuje vždy agresor a oběť. Agresoři bývají fyzicky zdatnější, silní, vůdčí osobnosti. Využívají buď fyzické násilí a bití nebo psychické útoky, jako jsou slovní obtěžování nadávkami nebo ponižování. Fyzickými agresory jsou častěji chlapci, psychickými tyrany dívky. Dokáží manipulovat s ostatními dětmi, aby ubližovali slabé oběti, která je proti nim bezbranná. Jsou velmi inteligentní a často i vtipní a zábavní. Důvody jejich chování mohou být různé, ať už je to kvůli tomu, že agresoři mohou být sami doma fyzicky trestáni, jsou pod přísným vedením nebo na ně rodiče nemají dostatek času a tak cítí potřebu vybouřit se někde jinde.

Vůdce, jeho pomocníci a oběti

„Ač jsem nikdy nevěřila tomu, že bych do nějaké podobné skupinky mohla patřit, čeká mě IVF. V pondělí jsem dostala Diphereline a od 29. června, kdy jdu na kontrolu, začínám stimulovat Gonalem. Je to naše 1. IVF a zároveň poslední možnost, jak zabojovat proti neplodnosti,“ vypráví jedna z maminek na Modrém koníku.

Když miminko nepřichází, přináší to často spoustu stresu, slz a různých vyšetření. Díky medicínskému pokroku už ale problémy s početím nebo dokonce neplodnost nemusí nutně znamenat to, že se pár svého vysněného dítěte nedočká. Mezi základní metody asistované reprodukce rozhodně patří IVF neboli mimotělní oplodnění. Mnoho lidí ale neví, co je během procesu čeká. Následující řádky vám celou problematiku pomohou trochu osvětlit.

Co znamená pojem IVF?

IVF, odborně in vitro fertilizace nebo lidově "oplodnění ve zkumavce" je proces, při kterém vajíčko oplodňuje spermii vně tělo. Je potřeba si uvědomit, že to není jediná metoda asistované reprodukce, ale jen jedna z nich. Při této metodě se stimulují vaječníky pomocí hormonů, aby se jich vyvinulo a dozrálo více. Vajíčka se poté odeberou z vaječníků a oplodní spermiemi. Když se oplodnění zdaří, jsou přenesena do dělohy. Vlastně se oplodnění ani neděje „ve zkumavce“, protože většinou probíhá v Petriho misce.

U lidí byla tato metoda poprvé úspěšně použita před 25 lety. Prvním dítětem se stala v roce 1978 Louise Brown. Metodu vynalezl Robert G. Edwars, který za svůj objev získal v roce 2010 Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu.

Od doby vzniku IVF se narodilo již více než milion dětí po celém světě. K tomuto druhu umělého oplodnění dochází ve chvíli, kdy předchozí léčba neplodnosti selhala či není vůbec možná.

Máte doma nadané dítě? Nebo dítě, které je velmi často nemocné a kvůli tomu mešká a nestíhá ve škole? Nebo dítě s poruchami učení? V těchto případech budete do budoucna, nebo případně již teď, řešit možnosti vzdělávání vašeho dítěte. Je jasné, že standardní způsob vzdělávání nebude pro vaše dítě úplně vhodný. V těchto a dalších případech je možné využít při vzdělávání individuální vzdělávací plán, který je ušitý na míru pro vaše dítě podle jeho potřeb a schopností.

S individuálním vzdělávacím plánem, zkráceně IVP, se nejčastěji setkáte na základní škole, ale mohou ho mít děti i ve školce nebo na střední škole. Cesta k získání tohoto plánu je ale celkem trnitá a ne vždy dopadne podle očekávání rodičů. Rozhodně to není tak, že si jednoho dne rodič řekne, že chce pro své dítě individuál a tak to bude. IVP je jedním z podpůrných opatření, které napomáhá optimálnímu vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami nebo právě dětí nadaných.

Jaké děti mají speciální vzdělávací potřeby?

Mezi děti se speciálními vzdělávacími potřebami se řadí například děti s nějakým druhem postižení, které jsou integrované v běžné základní škole, mohou to být také děti s těžšími případy dyslexie a dysgrafie, děti mající ADHD, děti, které jsou nadané ve sportech a potřebují tento individuální vzdělávací plán k tomu, aby se mohly věnovat svému sportu (tréninky bývají i v době vyučování) a jiné. IVP mohou získat i děti, které jsou často nemocné, případně během roku několikrát pobývají v nemocnici. Dohnat probíranou látku a „nasbírat” známky běžným způsobem je pro ně poté velmi psychicky i fyzicky náročné.

„My doma máme nadané dítě a nešli jsme tedy cestou individuálního vzdělávacího plánu, ale navštěvuje přímo třídu určenou pro mimořádně nadané děti. Pokud máte doma nadané dítě, doporučuji poradit se v pedagogicko-psychologické poradně, měli by mít přehled o školách, kde mají buď třídy pro nadané děti nebo umožňují individuální vzdělávací plán a umí s ním pracovat. Ne všude jsou IVP nakloněni a hlavně pak ani třeba neumí s takovým dítětem pracovat.”

O IVP žádá rodič (zákonný zástupce) dítěte. Na začátku září toho roku, kdy chce pro své dítě tento způsob vzdělávání, musí dodat řediteli školy oficiální žádost a přiložit k ní zprávu ze školského poradenského zařízení (pedagogicko-psychologické poradny nebo speciálně vzdělávacího centra). Zákon uznává vyjádření pouze z těchto dvou druhů pracovišť, nestačí vyjádření soukromého psychologa, trenéra ani například potvrzení výše IQ z Mensy. Pokud uvažujete, že by IVP byl jednou z možností vzdělávání vašeho dítěte, začněte se o to zajímat dříve. Potřebné papírování nevyřídíte během měsíce. Čekací doby na vyšetření v PPP nebo SPC mohou být někdy dlouhé.

"U staršího syna jsem koupila jednu vyhlášenou značku, která určitě nezklame. Ale opak byl pravdou! Syn měl po použití hrozně rozdrápaný zadeček, takže jsem je poslala na reklamaci a poslali omluvu, že to byla špatná várka a že nejsme jediní a poslali nám jiné. Ty taky ale nepotěšily, jelikož synovi hned první způsobila vyrážku. To už jsem se naštvala, poslala jim je zpět a přečetla si o látkování," vypráví jedna z maminek, jak se dostala k látkování. Každému však vyhovuje něco jiného. Tak se na to pojďme podívat.

Pokud čekáte miminko a plánujete výbavičku, určitě jste již začala přemýšlet o tom, jaké plenky budete chtít používat. Při prvním zběžném prohlédnutí, co je na trhu k mání, jste však možná nabyla dojmu, že vybrat si z nepřeberného množství typů látkových a jednorázových plen je pro vás složité. Shrneme proto všechny možnosti, které moderní přebalování miminek nabízí a pomůžeme vám vybrat si, co pro vaše pohodlí a životní styl bude nejlepší.

Hlavní otázka – látkovky nebo jednorázovky?

Dětské plenky lze prvotně rozdělit na dvě hlavní kategorie – plenky látkové a papírové, takzvané jednorázové. Zřejmě největší roli v rozhodnutí, kterým směrem se vydat, je vaše osobní představa o tom, kolik času vám bude zbývat mezi péčí o novorozence, sebe a běžný chod domácnosti plus to, jakou roli pro vás hraje otázka ochrany životního prostředí.

V neposlední řadě je dobré při tomto prvotním výběru myslet i na zdraví svých dětí a věnovat chvilku času studiím o tom, jak jednorázové plenky kvůli umělým materiálům, ze kterých jsou vyrobeny, mohou škodit zdraví vašich dětí. Dalším kritériem, který vás bude zajímat, jsou finance. Nevýhoda látkových plen je, že jejich počáteční pořízení je poměrně drahé.

Na druhou stranu, látkování je v součtu všech nákladů za celou dobu, kdy bude vaše dítě používat plenky, o poznání levnější než nakupování jednorázových plen.

"Je přirozené, že se děti v určitém věku vůči svým rodičům vymezí. Je to zdravé a získají tím spoustu dovedností a zkušeností. Pro mě jako pro rodiče je to zatím velmi milé období. Je to taková sranda. Já totiž vím, co se děje, a naprosto si to zatím užívám. Jo, občas je to fakt náročné, ale bude ještě víc. Zatím tu mám dva puberťačky 14 a 12 let, a vím, že do tuhého ještě jen půjde. Ale jsem připravena. Ještě pořád si pamatuji i moji vlastní pubertu. Je to prostě potřebné období a snad ho všichni přežijeme, a pak se děti opět vrátí k tomu, že nejsme nejtrapnější rodiče, ale ti nejbáječnější," rozepisuje se o pubertě jedna z maminek.

S nástupem puberty u dívek pro mnoho maminek začíná období, kdy je třeba zodpovědět dcerám mnoho otázek, vysvětlit jim všechny ty změny, které se s jejich tělem dějí a podpořit jejich psychickou rovnováhu, která je v tomto období vystavena velkému emočnímu tlaku.

Věk, ve kterém se dívka začne měnit, může být různý

U dívek začíná puberta obvykle mezi 10. až 13. rokem, ale mnoho maminek má zkušeností s tím, že hormonální změny u jejich dcer se děly už dříve.

"Mám 9 letou dceru a nevíme si s ní někdy rady. Byli jsme i na endokrynologii, protože je dost vysoká na svůj věk atd. Bylo nám tam řečeno, že se u ní spustila předčasná puberta," napsala svou zkušenost na Fóru jedna maminka.

Nejdříve ochlupení, potom prsa nebo je to naopak?

„Kosmetiku vybírám podle složení, podle pediatra a reklam určitě ne - obvykle to jsou věci plné minerálních olejů, vazelíny, konzervantů, parfemace, ba přímo nevhodné na zdravou kůži, natož při problému. Na mimčo, pokud není problém, tak nepotřebuju vůbec žádnou kosmetiku, koupu jen ve vodě,“  říká maminka katyxq.

Hodně lidí se naučilo sledovat složení potravin, které jedí. „Éčka“ dnes řeší kdekdo. Už méně lidí si dává práci se čtením drobných písmenek na sprchových gelech, šamponech, krémech a dekorativní kosmetice. Přitom kůže, náš největší orgán, není neprostupná. Ba naopak, spousta látek přes ni přejde přímo do našich tkání. Nestálo by za to se podívat, jaké „dobroty“ dáváme sobě i našim dětem na kůži?

Pro použití v kosmetice je povoleno asi 30 000 ingrediencí. Mohou být přírodního původu i syntetické. Některé našemu tělu prospívají, jiné ne. Některé dokonce mohou škodit. Evropská legislativa upravuje, které látky mohou být v kosmetice používány a v jakém množství. Bohužel mezi povolenými látkami se nacházejí i takové, které mají potenciál vyvolávat alergické reakce, jsou karcinogenní nebo jejich účinky nejsou dostatečně prozkoumané. Legislativa také nebere v potaz tzv. koktejlový efekt. Ten vzniká, pokud používáme více různých přípravků, jejichž jednotlivé složky spolu mohou reagovat nepředvídatelným způsobem. Proto není od věci si i na kosmetiku dát pozor.

Složení kosmetiky? Čtěte malá písmena!

Podle nařízení EU musí být na každém kosmetickém výrobku uvedeno jeho složení. Toto složení hledejte na vnějším obalu výrobku – tedy např. u zubní pasty bude na krabičce, na tubě být nemusí. Složení je označeno zkratkou „INCI“ (v překladu “Mezinárodní nomenklatura kosmetických přísad“) a jednotlivé složky jsou uvedeny v latinském nebo anglickém jazyce.

Latina v názvu položky někdy napoví, že se jedná o přírodní složku. Také pořadí je důležité. Ingredience jsou seřazeny podle jejich množství v produktu – první jsou ty, jichž je tam nejvíce. Položky, kterých je ve výrobku méně než 1% jsou na konci seznamu řazeny libovolně, jejich pořadí o množství nevypovídá.

“Jsem už strašně nešťastná ze své pětileté dcery. Je drzá, zlobí, když ji budím do školky, řve vzteky, když po ní něco chci, zamračí se a dupne nohou jako rozmazlený spratek. Někdy je zlatá a poslechne na slovo, ale většinou se chová jako rozmazlenec. Nepomáhá bití, řvaní, domluvy, nic. Nedávno jsem jí seřezala, tak se konečně zarazila a zklidnila. Pak to bylo nanovo. Je pravda, že jsem kdysi nebyla důsledná, když něco chtěla, radši jsem jí vyhověla, aby pak nebrečela a měla jsem klid. Asi jsem výchovu trochu podcenila,” svěřuje se maminka na Modrém koníku.

Jak správně vychovat své dítě a zároveň se vyhnout rozmazlení nebo naopak nebýt příliš přísným rodičem? To je otázka, kterou řeší každý, kdo má doma malé dítě, ať už je to maminka, tatínek nebo babičky, které taky rády do výchovy zasahují. Každý vyrůstal v jiném prostředí a jiných podmínkách, takže každý má na tuto záležitost jiný názor.

O tom, jak vychovávat své dítě, slyšíme ze všech stran. Názory, jak dát dítěti svobodu. Jak ho nezavalovat úkoly a dopřát mu dětství, kdy bude běhat venku a hrát si s kamarády. Ale zároveň ho učit samostatnosti a zodpovědnosti. Pomoct v domácnosti. A zahrnovat ho nekonečnou láskou za to, jaké je, bez podmínek a nároků a bez snahy předělat jeho osobnost od základů. Vy máte svou představu, jak by to mělo vypadat, dítě si po krátkém čase také získá tu svou a teď jak se domluvit. Čert aby se v tom vyznal!

Chybami se dítě učí

Právě ta bezmezná láska se může stát “osudnou” a z vašeho dítěte tak může vyrůst rozmazlená osůbka. Někteří rodiče o to dokonce usilují, u jiných je to noční můra. Jak se takové situaci vyhnout? Existuje na to spolehlivý návod, který zaručeně funguje?

Samozřejmě ne. Každé dítě je jiné, každá matka i každý otec jsou jiní. Každý má jiné představy, nároky a touhy. Každý má jinou povahu a charakter. Obecně jde ale říci, že dítěti by maminky měly věnovat velkou pozornost. Když se dítě narodí, chce být s matkou, chce kontakt s ní. Je to logické, v bříšku byli pořád spolu a maličké se tak cítilo bezpečně. I vy, když vás někdo obejme, tak se cítíte příjemně a spokojeně, nebo ne?

“Mám ho 8 let a lepší vynález neznám. O menstruaci ani nevím. Ze začátku to chce cvik v zavádění a vyndavání, ale dnes už je to rutina.”

“Za mě určitě NE… Prostě mi protéká, i když ho nemám plný. Tak jsem se vrátila zpět k tamponům.”

“Používám už možná 10 let a jsem velmi spokojená. Hlavně je to jednorázová investice a pak už nic.”

“Mám 4 roky a super. Neměnila bych zpět. Na začátku při první a druhé menstruaci se s ním člověk učí, ale pak paráda!”

Polovina ho vychvaluje do nebes, druhá ho zavrhuje a odmítá. Řeč je o menstruačním kalíšku, dámské hygienické pomůcce, kterou je možné opakovaně používat při menstruaci. Je vyroben z lékařského silikonu, což je velmi výhodné a praktické, jelikož silikon se v lékařství používá už léta a nebývají na něj zaznamenány alergické reakce.

Zavádí si přímo do pochvy, odkud ho pak přibližně po 4-12 hodinách (záleží na síle menstruace) vyjmete, opláchnete pod vodou a znovu zavedete. V pochvě funguje na principu podtlaku, takže se kalíšek “přicucne” na stěnu vaší vaginy a krev tak stéká do něj a ne mimo. Životnost má 5-10 let, někteří výrobci uvádějí dokonce 15 let.

„Manipulaci s dítětem považuji za důležitou, protože je to ten nejběžnější úkon, jaký rodiče s dítětem provádějí,“ zdůrazňuje Eva Kiedroňová, která se specializuje na správný psychomotorický vývoj kojenců.

Když se nám narodí miminko, máme strach ho vzít do náručí, protože je křehké. Téměř od nepaměti miminka ukládáme do zavinovaček, které nám pomáhají nejen brát lépe dítě do náruče. Peřinka má svou roli i při správném vývoji zad.

Záda miminka nejsou po narození dostatečně pevná. Peřinka nebo zavinovačka tedy pomáhají uchopit křehké miminko. Pro správné uchopení bez peřinky mu držte levou rukou hlavičku a pravou rukou páteř a zadeček.

Miminka nepotřebují polštář

Než se miminko narodí, tak jeho páteř je během vývoje v děloze ohnutá. Po narození potřebuje čas, aby se přizpůsobila. Kromě nošení děťátka v peřince se doporučuje i nošení v šátku. Šátek na nošení miminka je užitečný v tom, že v něm můžete děťátko nosit tak, aby se mohlo skrčit do polohy, která mu připomíná polohu v děloze. Pokud nosíte dítě na rukou, tak páteř nese část hmotnosti hlavičky.

Na správný vývoj páteře je vhodné pokládání na tvrdou podložku. Do dvou let dítě nepotřebuje pod hlavu ani polštář. I pak mu dávejte na spaní raději menší, nízký a tvrdší polštářek. Jednou z chyb, které se mámy dopouštějí, je časné posazování miminka, což páteři vůbec neprospívá. Nevhodná sedací poloha způsobuje skoliózu - zakřivení páteře. To, že děťátko umí už samo sedět, signalizuje, že jeho páteř a svaly jsou již dostatečně pevné.

"Na to není univerzální rada, každému miminku vyhovuje něco jiného, někdo preferuje jen čistou vodu. Určitě je, pokud kosmetiku používat chceš, minimálně pro novorozence a maličké mimčo vhodné vybírat kosmetiku bez zbytečných alergenních látek (PEG emulgátory, parabeny) a látek na bázi ropných produktů (minerální oleje, bílá vazelína, tekutý parafín atd.). Ale jak říkám, plno dětí je snese dobře. Doporučuju číst pečlivě složení," radí maminka elana.

Jestli si lámete hlavu nad tím, jakou kosmetiku pořídit vašemu novorozenému miminku, MUDr. Alexandra Bartoníková radí: "S kosmetikou to zpočátku není nutné přehánět, důležité je omýt intimní partie a kožní záhyby na krku, ručičkách a nožičkách čistou vodou nebo speciálním dětským mýdlem či mycí pěnou. Šamponem je možné v prvních týdnech šetřit úplně, navíc ani většina miminek nemá dostatek vlásků, proto je hlavičku možné jen lehce namydlit mýdlem a opláchnout. Co však není vhodné podceňovat, to je péče o pokožku po koupeli. Vždy je vhodné jí potřít olejíčkem nebo tělovým mlékem a zároveň ošetřit i zadeček."

Přebalování

Pravděpodobně už jste prošla volbou plenek mezi látkovými a jednorázovými a čeká vás zkoušení, jak budou vámi vybrané modely fungovat. Pravdou je, že jedině dlouhodobým zkoušením a testováním si najdete své favority, které budou miminku dobře sedět a tak dobře fungovat.

K přebalování je zapotřebí také dalších pomocníků, třeba při umývání miminka. Většina maminek používá běžně prodávané vlhčené ubrousky, kterých je také nepřeberné množství, a je třeba je zkoušet. 

Pokud z přesvědčení nechcete ubrousky používat, skvělou náhradou je perlan, což je tenká buničina, která se prodává v arších, které si lze nastříhat a při použití je namočit nebo navlhčit rozprašovačem a fungují stejně dobře, jako koupené vlhčené ubrousky. Z perlanu lze vlhčené ubrousky i vyrobit a máte zásobu bez chemie. 

„Nechovej ho pořád, zvykne si na to.“ „Nech ho taky trochu pobrečet, ať trénuje plíce!“ „Cože, ona spí s vámi v posteli?!“ Také posloucháte takové a další podobné věty ohledně výchovy vašich ratolestí?

Někdy je postoj starší generace k dětem přísný, skoro až odtažitý. Naproti tomu z moderních knih o výchově i z internetových stránek na vás křičí palcové titulky o nutnosti citlivého přístupu, budování láskyplného vztahu a pochopení. Zajímá vás, proč je takový rozpor mezi rodičovstvím minulého století a tím dnešním? 

Je třeba budovat socialismus!

Kořeny „studeného odchovu“, tedy méně citlivého přístupu k dětem, můžeme hledat pravděpodobně v období socialismu. V té době bylo žádoucí, aby se matka časně vracela do zaměstnání a pomáhala „budovat socialismus“. Ženám bylo podsouváno, že o dítě se lépe postará odborný personál jeslí, než vlastní rodina. Již v porodnici byly děti od matek separovány na novorozenecká oddělení a umělé mléko bylo doporučováno jako stejně dobrá, ne-li lepší, varianta výživy miminka, než to mateřské. Miminko patřilo do své postýlky a nechávalo se vyplakat, ač by maminka nejraději tišila děťátko ve své náruči. Ve výchově větších dětí pak platilo známé „Škoda rány, které padne vedle.“

I když, samozřejmě, nelze paušalizovat, tak dozvuky socialistické výchovy k nám často přicházejí dodnes, od babiček a dědečků, kteří se hroutí při pohledu na vnouče spící s rodiči v jedné posteli.

„Líbí se mi myšlenka KR. I když s tím termínem a s tím, co to všechno znamená, jsem se seznámil až postupně, Už před porodem jsem si představoval, že budu dítě venku nosit, mít ho doma u sebe, později že s ním budeme i spát a pod.

Nejhorší není mít doma chlapa pedanta. Nejhorší je mít doma ženu pedantku. Nechoď tam, zvykne si na to, až tu nebudeš, bude to po mě vyžadovat, co si pak počnu! Nejlíp je malý, když může ležet v klidu v postýlce, netahej ji se sebou do kuchyně/obýváku! Nosit v šátku/nosítku nebudeš, zkřivila by se ji páteř! Společné spaní je úchylný, jsi pedofil! Malý to nevadí, takhle malé dítě ještě nemá mozek!

Naší malý jsou 2,5 měsíce a já trpím z toho chladu a z nemožnosti dělat to, co cítím. Taková zatím moje (ne)zkušenost s KR,“ přidá svůj pohled na věc i jeden z mála tatínků na Modrém koníku.

Zdravá výživa a zdravý životní styl se v dnešní době dostává stále více do popředí. Lidé obecně začínají více přemýšlet nad tím, co jí. Jako maminka chcete, aby mělo vaše děťátko vyvážený jídelníček, díky kterému se může správně vyvíjet a růst. Jednou z možností, jak ozdravit každodenní stravování, je připravit si klasický žitný kvásek a zkusit z něj upéct domácí chléb. Pro toho, kdo se o něj ještě nikdy nepokusil, to vypadá složitě, ale ve skutečnosti to není tak hrozné a rozhodně to stojí za to. A dokonce k tomu nepotřebujete ani pec či moderní domácí pekárničky na chleba, postačí vám obyčejná trouba.

Možná si kladete otázku, proč byste měla péct chleba a ještě k tomu z kvásku, když si ho můžete jednoduše a bez práce koupit v pekárně nebo supermarketu. Klasický kváskový chléb je totiž jiný než ten, co běžně koupíte v supermarketu (kynutý s použitím droždí). Rozdíl je ve vůni, chuti a především ve složení, chléb pečený z žitného kvásku je totiž zdravější.

„Já peču kváskový chleba nejen pro nás, ale už i pro známé. Lepší jsem nejedla, je fakt luxusní. Klasickou mouku beru od mlynáře, ostatní kupuji většinou bio a 'alternativní'. Už i konopnou jsme měli. Vždycky přidávám semínka, různě to obměňuji (dýňová, slunečnicová, sezamová, lněná, chia…). Na kváskové mapě jsem už taky zanešená. Kvásek je prostě další člen naší rodiny.”

Kvásek versus droždí

Klasický kvásek z droždí je pouze jedna kvasinková kultura, která se množí a přitom produkuje oxid uhličitý, tím vlastně těsto kyne. Droždí se dnes vyrábí za pomoci několika přidaných látek (kyseliny sírové, fosforečnanů, amoniaku a různých emulgátorů). U nás se droždí už nevyrábí vůbec. Droždí, které najdete v obchodech, je z dovozu.

Žitný kvásek je složen pouze z žitné mouky a vody. Jeho složení je tedy mnohem čistší než u droždí. Kvásek začne za příznivé teploty díky bakteriím a kvasinkám, které se vyskytují ve vzduchu a žitu, přirozeně kvasit. Při kvašení vznikají aromatické látky, kyselina mléčná a octová a také oxid uhličitý. Tyto látky výsledný produkt (chléb) zároveň konzervují, proto vydrží déle čerstvý a nezplesnivý.

"Zpočátku to vypadalo, že mě těhotenské nevolnosti minou. Inu, spletla jsem se. Udeřily v 7. týdnu a pořádně. Upřímně netuším, proč se tomu říká čistě ranní nevolnost, mně bylo zle komplet celý den, snad i v noci občas, to jsem usínala hotová únavou. Nevolnosti mi skončily cca v 15. týdnu těhotenství, občas se mi objevily jen v případě, když jsem měla nízký tlak, bylo mi moc horko nebo jsem si sama nechtě stlačila žaludek například při obouvání," popisuje průběh ranních nevolností jedna z maminek na Modrém koníku.

Těhotenství je úžasná jízda, ale časté (nejen) ranní nevolnosti nám ji dokážou velmi znepříjemnit. Existují však možnosti, jak nutkání na zvracení alespoň částečně omezit. Těhotenská nevolnost se objevuje u více než poloviny žen. A více než polovina žen absolutně nechápe, proč se tomu říká ranní nevolnost, když ten nepříjemný pocit může trvat klidně celý den! 

"Co mi pomohlo, respektive alespoň mírně ulevilo:
- ucucávat colu 
- zázvorové nealko pivo
- čistá voda s ledem a citronem, občas s mátou
- slabý černý čaj s agáve sirupem místo cukru 

Později (cca 5.-7. měsíc) už jsem si občas dala i normální pivko a na zvýšení tlaku (rovněž příčina mého zvracení v pozdějších fázích těhotenství), jeden hrnek kafe nebo 2 dcl červeného vína, samozřejmě jsem to nepřeháněla. No a celkově - ono to prostě přejde. Ačkoliv budete nadávat, budete hotové, protivné, opravdu to přejde, je to třeba vydržet. Ten výsledek - malý uzlíček ve vašem náručí opravdu stojí za to. Najednou byly veškeré nevolnosti a strasti v těhotenství ty tam a šla bych do toho znovu," shrnuje maminka pod přezdívkou senoritapetra.

Kroky ke zmírnění nevolnosti:

• mějte u postele připraveno pár sušenek, které sníte ještě před vstáváním,
• vstávejte postupně, klidně, nikdy ne ve spěchu,
• jezte často malé porce - nejlépe lehce stravitelné potraviny s nízkým obsahem tuku,
• nejezte příliš tučná a kořeněná jídla,
• mezi jídly dávejte přednost zdravým svačinkám (žaludek tak nebude nikdy zcela prázdný, což pomáhá předcházet pocitům nevolnosti. Zkuste potraviny s vysokým obsahem bílkovin - zakysané výrobky, jogurty),
• pijte tekutiny 1/2 hodiny před a nebo po jídle, ale ne během jídla,
• pijte malé množství tekutin v průběhu dne, aby se zabránilo dehydrataci,
• otevřete okna a nebo zapněte ventilátory, pokud vám vadí zápach,
• mějte dostatek odpočinku a spánku během dne,
• vyhněte se teplým místům (teplo přispívá k nevolnosti),
• přivoňte si k citrónu a zázvoru, pijte limonády a nebo jezte meloun na zmírnění nevolnosti,
• jezte slané brambůrky,
• cvičte,
• nechoďte si po jídle lehnout,
• nejezte maso, které není dostatečně zpracováno

"Nevolnosti mě trápily už od 2. týdne těhotenství. Prvotní ranní nevolnost se plynule roztáhla na celý den. Ocitla jsem se velice záhy v začarovaném kruhu: když jsem měla jen trochu hlad, bylo mi zle, ale cokoli jsem snědla šlo zase ven. Zvracela jsem až do 4. měsíce a místo přibírání moje váha klesala. 

Zachránila mě hloupá cola. Já vím, kofein. Já vím, kvanta cukru. Ale! To byla skutečně jediná věc, co mě trochu probudila k životu a oddálila pomyšlení na sebevraždu (zní to hrozně, ale já zvracela i v metru!). Posléze mi pomohly i piškoty, které jsem ale musela hned ráno sníst ještě před tím, než jsem vstala z postele. Jinak to bylo zase špatně. Ustalo to samo a začalo nezřízené obžerství červené řepy a zakysané smetany. Ale to už sem nepatří. Závěrem bych doporučila nosit blicí pytlík s sebou. Občas to totiž zachrání situaci."

„Učím svého 1,5letého syna jíst lžící a vidličkou. Netrefuje se úplně přesně, sem tam mu po cestě něco spadne, většinu řidších věcí vylije, ale učí se, v pohodě. Jenže - druhou volnou ruku strká do misky a hrabe se s ní v jídle, kousky čehokoliv rozmačkává (nejlépe šťavnaté ovoce), hází všechno na zem (dívá se mi přitom do očí a směje se) nebo i na zeď, plive na mě, prská na mě, mlátí lžičkou do polévky, aby mě pocákal, vyndavá si jídlo z pusinky…“  Že v této situaci poznáváte sebe a své dítě? Není divu! Problémy s kulturou stolování své ratolesti má spousta maminek.

Kdy je dítě zralé, aby dostalo do rukou příbor a najedlo se jako člověk (a ne jako nějaké zvířátko)? Jednoznačná odpověď neexistuje. Vše záleží na konkrétním dítěti. Pro efektivní používání příboru je nezbytná vyspělost jemné motoriky, apetit dítěte a jeho temperament. U divočejšího dítěte prostě musíte počítat s tím, že budete uklízet více; průzkumník bude zase jídlo zkoumat ručně a umělec vám vymaluje kuchyň.

Některé děti se naučí příbor používat brzy: „Já učila dceru jíst lžící už, jak měla příkrmy v půl roce. Vždy dostala do ruky malou lžičku, a pak to po mně opakovala. Sama se naučila, já ji od roku nekrmila. Jedla sama. V roce a půl jedla s přehledem polévku a vše co měla v talíři.“  

„Nikdy jsem ho neučila jíst. Opravdu vůbec. Když to chtěl zkusit, zkusil. Když ne, nakrmila jsem ho. Kdykoliv, ani nevím do kolika roků, ale šlo to postupně, polívkou jsem ho krmila ještě ve třech letech, ale jogurt jedl sám, asi ve dvou? Nevím. Nenapadlo mě si dělat starost s tím, že by měl umět jíst v nějakém věku tak nebo tak. Je mu pět, jí úplně jako my,“  berenika39 dala synovi prostor, aby se naučil používat příbor, až sám bude chtít.

To je obecně doporučovaný přístup – vyčkat, až dítě projeví zájem krmit se samo. Nejprve pravděpodobně bude chtít zkoumat jídlo rukama, a to je naprosto normální chování. Nechte dítě jídlo prozkoumat, vždyť je to tak zajímavé! Poté často projeví zájem o lžičku, kterou ho krmíte. Půjčte mu ji. Sice nejprve skončí víc jídla na zemi, než v puse, ale trénink dělá mistra!

„Já jsem nechala malou, aby se krmila sama, když o to začala projevovat zájem - no zájem byl celkem brzo, v jídle se ráda patlala rukama, ale protože jinak ji jídlo moc nebavilo, tak jsem ji nechala. Časem se jí zlepšila motorika a zvládala si brát rukou hodně malé kousky jídla a začala mít chuť to zkusit lžičkou. Teď už asi měsíc jí víceméně sama -  prostě buď bude jíst sama, nebo jíst nebude - ode mě třeba jídlo ze lžičky vyplivne, ale sama ho sní! A teď už se jí daří čím dál víc, dokonce někdy zvládne i polívku a na bryndáku toho moc neskončí!“ píše maminka lenchita.

Existují důkazy o tom, že okolní prostředí, včetně prvních potravin a doby jejich zavedení do jídelníčku dítěte, mohou hrát klíčovou roli v rozvoji alergií. Potravinová alergie postihuje asi 6–8 % dětí. Dobrou zprávou je, že riziko vzniku alergie je možné snížit díky vhodné stravě.

Při zavádění nových potravin do jídelníčku dítěte může dětský imunitní systém nepřiměřeně zareagovat na bílkovinu v potravě. Jedná se například o vyrážky, otoky úst a rtů, rýmu nebo i průjmy a zvracení, a to všechno dokáže maminky pořádně vystrašit. Nejčastějšími původci těchto reakcí jsou: kravské mléko, vaječné bílky, arašídy a ořechy, sója, pšenice, ryby a mořské plody. Alergické reakce se mohou projevit ihned po snědení potraviny, ale i za několik dní. Minimalizujte riziko vzniku alergií a držte se několika základních opatření.

Sedm opatření, která mohou snížit riziko vzniku potravinových alergií

• Kojení je v prvních šesti měsících života pro dítě nejdůležitějším příjmem potravy. Mateřské mléko je svým složením ideální výživou pro vaše děťátko. Poskytuje ochranu imunitního systému a podporuje zdravý růst.
• Pokud je nutné z jakýchkoliv důvodů kojení ukončit, informujte se vždy u svého pediatra na možnost zavedení hypoalergenní kojenecké výživy, tzv. H.A. s částečně hydrolyzovanou 100% syrovátkovou bílkovinou, jejíž prospěšnost byla prokázána klinickými studiemi. Do této skupiny patří například kojenecké mléko BEBA OPTIPRO HA, které bylo vyvinuto po vzoru mateřského mléka. Je doporučeno zavádět příkrmy mezi ukončený čtvrtým až šestým měsícem věku dítěte.
• Není potřeba odkládat zavádění nových druhů potravin, (včetně arašídů, ořechů, sóji, vajec, ryb a pšenice) ve snaze zabránit alergiím.
• Nové potraviny zavádějte v první polovině dne, kdy je dítě aktivní a v dobré náladě, abyste mohli sledovat, jak na ně zareaguje.
• Přidávejte vždy jen jednu novou potravinu a další až po 3–5 dnech a zapište si případné reakce.
• Kravské nebo kozí mléko zavádějte až v době, kdy bude dítěti nejméně 9 až 12 měsíců. Místo něj můžete opět použít kojeneckou výživu H.A. s částečně hydrolyzovanou 100% syrovátkovou bílkovinou.
• V případě zjištění alergie je třeba danou potravinu neprodleně vyřadit z jídelníčku a kontaktovat dětského lékaře, případně alergologa.

Jak poznáte, že má dítě alergickou reakci?

Alergické reakce se zpravidla objevují během několika minut až hodin poté, co bylo tělo vystaveno alergenu. Mezi tyto reakce patří:

„Máme doma 4,5letého syna a od malička je jiný než ostatní děti. Narodil se v termínu, ale porod byl zdlouhavý a nakonec skončil zvonem. Jako kojenec byl hodně plačtivý (což je slabé slovo, prostě řval a řval klidně i hodinu a nikdo nevěděl proč, uspávání byl horor). Všeho se bál - vysavače, rádia a hlasité hudby, hračky, které vydávaly nějaké zvuky, byly pro nás tabu do 2 let. Na vše si dlouho zvykal, na lidi, prostředí. Přesto jsem s ním chodila do mateřského centra, kde jsme vždy vyčnívali z davu,” začíná vyprávět jedna z maminek na Modrém koníku svůj příběh.

„Do školky začal chodit ve 2,5 letech, ale to byl také horor. Ráno ve školce řval a učitelka ho musela odvléct do třídy a zavřít, prý se vždy zklidnil. Odpoledne opět řev, ať jsem pro něj šla já nebo manžel, vždy vyběhl ze třídy plačící se slovy 'Běž pryč, jsi ošklivý(á) tatínek/maminka, nemám Tě rád' a ještě přidal plácnutí. Dali jsme se na homeopatickou léčbu, která nás myslím hodně posunula k lepšímu, ale stále ve mně hlodá, jestli to neřešit ještě někde jinde.

Na tříleté prohlídce doktorka nic nepoznala a ani jsme to nijak neprobírali, vůbec na to nebyl čas, jen vůbec nechápal, co se po něm chce, když sestřička šeptala slova a on je měl opakovat. Každý den ve mně roste myšlenka, kam s ním jít a kde to řešit. Protože vše, co prožíváme u nás doma, není asi úplně normální. Syn vydá za dvě děti a dokáže na sebe strhnout pozornost tak, že by jeden zapomněl, že má ještě druhé dítko. Nevím, co nás ještě čeká s nástupem do školky, loni jsme tomu kvůli nemocnosti moc nedali, tak ani pořádně nevíme, jak bude fungovat měsíc v kolektivu. Už uměl počítat do 10 a je to pár dní a on neví, že po 2 je 3. Nástup do školy je moje noční můra.”

Porucha pozornosti a hyperaktivita

Spousta dětí v dnešní době trpí na různé problémy různé intenzity. Ty mohou, ale i nemusí, mít společnou příčinu. Může jít například o problémy s udržením pozornosti, problémy v oblasti vývoje řeči, poruchy učení, problémy s pamětí, noční pomočování atd. Za těmito všemi, a mnoha dalšími problémy, může být takzvaná lehká mozková dysfunkce. Dnes se už tento pojem moc nepoužívá, místo něj mluvíme o ADHD (porucha pozornosti s hyperaktivitou) nebo ADD (porucha pozornosti bez hyperaktivity). Lehká mozková dysfunkce ale není pouze o poruše pozornosti, problém je to mnohem rozsáhlejší.

„Mému synovi diagnostikovali lehkou mozkovou dysfunkci a ADHD letos v lednu, psycholožka měla podezření, potvrdili to na EEG vyšetření na neurologii. Ale ADHD nemusí znamenat vždy hyperaktivitu, syn hyperaktivní není, vydrží u činnosti, u hry, u jídla, ale má velké problémy s chováním, afektivní stavy. Řeč má celkem dobrou, má trochu horší výslovnost, ale výbornou slovní zásobu. Potvrzení jsme dostali od psycholožky i neurologa,” popisuje své zkušenosti další z maminek.

„Dcera od kamarádky má asistenta již 3. rokem. Dva roky ve školce, to ho měla na 3x týdně 3 hodiny) a teď v 1.třídě na 4 hodiny denně. Má lehkou formu autismu a lehkou mentální retardaci. Na příští rok žádají zase. Začala chodit do normální školky a následně školy a již na začátku se jim podařilo najít studentku VŠ, která to dělá celou dobu. Pro školku i školu to byla první zkušenost s asistentem pedagoga a zatím jim to klape. Určitě záleží i na přístupu školského zařízení.”

V současné době se stále častěji setkáváme s pojmem asistent pedagoga. Možná se s ním i vy setkáváte ve školce nebo škole, kam chodí vaše dítě. Víte, proč je takový asistent ve třídě a co je jeho náplní práce? Co znamená jeho přítomnost ve třídě pro vaše zdravé dítě?

Asistent pedagoga je pedagogický pracovník, který může provádět přímou pedagogickou činnost nebo pomocné výchovné práce. Podle toho je také dáno, jaké vzdělání musí asistent mít. Pro přímou pedagogickou práci s dětmi musí mít vzdělání ukončené maturitou a k tomu pedagogické vzdělání (SŠ, VOŠ, nebo VŠ pedagogického směru nebo kurz asistenta pedagoga). Pro pomocné výchovné práce stačí vzdělání ukončené výučním listem, nebo ukončené základní vzdělání a k tomu kurz asistenta pedagoga.

Asistent pedagoga není osobní asistent dítěte

Často se tyto dva pojmy zaměňují a v praxi dochází i k tomu, že se míchá dohromady jejich náplň práce. Osobní asistent je určen konkrétnímu dítěti a platí ho rodiče dítěte. Většinou pomáhá dítěti se sebeobsluhou, doprovází ho třeba ze školy a tráví s ním čas odpoledne, než se dítěti budou moct věnovat rodiče.

Asistent pedagoga je zaměstnanec dané školy a nepracuje pouze s jedním konkrétním dítětem, ale se skupinou dětí, případně s celým kolektivem třídy. Neplatí ho rodiče, na jeho plat se získává dotace z konkrétního kraje.

Jaký je názor fyzioterapeutky? Na internetu je dětské obouvání hojně skloňované téma. Aby taky ne, když výběrem bot ovlivňujeme pohybový vývoj našich nejmenších. Pokud se o dětské boty trochu zajímáte, určitě jste již slyšeli termín barefoot boty, bare nebo BF boty. Jaké jsou trendy v dětském obutí, co je to ten barefoot a jak to vidí fyzioterapeutka.

Barefoot v překladu znamená bosá noha. Tímto termínem se označují boty, které nohu jen minimálně omezují a chůze v nich by se měla co nejvíce blížit chůzi bosé. Základními parametry, které by měla BF obuv splňovat, jsou tyto:

• měkkost a ohebnost – celá bota (vč. podrážky) by měla být ohebná v podélném, příčném i diagonálním směru bez použití velké síly. Bota by neměla omezovat pohyb kotníků.
• prostornost, respekt ke tvaru nohy – BF obuv zohledňuje nejen délku chodidla, ale i jeho šířku a tvar. Především prostornost v oblasti prstů je důležitým prvkem barefoot obuvi.
• rovná stélka a podrážka – tvarovaná stélka či podrážka, zvednutá špička nebo dokonce podpatek k barefootové obuvi nepatří
• váha boty by měla být co nejnižší

Realita běžně dostupné dětské obuvi bývá však jiná – botky bývají tuhé a těžké, s kulatou špičkou, která neodpovídá tvaru prstců, a podpatkem. Často také nepřiměřeně svírají kotníky a brání jim v pohybu.

Lékaři a fyzioterapeuté se někdy neshodnou

Dřívější lékařská doporučení prosazovala kotníkové boty s pevným opatkem, tvarovanou stélkou a silnou podrážkou. Takováto bota by podle dřívějších teorií měla mechanicky přispět k vytvarování klenby nohy, tlumení otřesů a především být prevencí tzv. vbočených kotníků. Fungovala by v podstatě jako taková dlaha či ortéza, která by zajistila, že nohy dětem narostou správně. Ještě dnes se s takovými doporučeními můžeme v praxi setkat.

"Když jsem se rozhodovala pro kočárek, byla jsem trochu znechucená. Jsem staromilec a ty moderní kočárky se mi prostě nelíbí (neřeším teď jejich super udělátka, ale prostě jen vzhed). Jsem v tomhle konzervativní a staromilec. Pak mi na moderních kočárcích vadí většinou malá a ÚZKÁ korba. Proto jsme obešli s manželem kde co a prohlíželi internet snad věčnost. Najít retro kočár, který by byl i finančně přípustný, bylo něco. Nakonec jsme jej objevili. Byl prostě dokonalý..."

V rámci seriálu Jak vybrat kočárek a rozebírání jednotlivých parametrů se dnes zaměříme na ty, které souvisí se vzhledem a jeho praktickými vychytávkami a případnými nástrahami. Je samozřejmé, že určitě nechcete brázdit ulice s kočárkem, který se vám nelíbí. A stejně tak je jasné, že vkus každé z vás je o malinko (nebo taky úplně) jiný. Co se týče vzhledových parametrů, dnešní trh vám rozhodně jde naproti - ať už hledáte klasiku, něco ultramoderního nebo naopak chcete vozit miminko v retro stylu, určitě si vyberete.

Holčička nebo chlapeček?

Jedním z často podstatných kritérií pro budoucí rodiče při výběru kočárku je pohlaví miminka. Jde vlastně o to, do jakých barev chcete svůj kočárek ladit, jestli do červených, růžových nebo dalších ryze dívčích tónů (na trhu najdete kočárky v lososové, lila, fialkové a dalších barvách), nebo naopak do modrých, zelených, tyrkysových, pistáciových, mentolových - zkrátka chlapeckých barev. Často tak dáváte kolemjdoucím najevo, jaké vlastně miminko v kočárku vezete (samozřejmě to také nemusí být pravidlo). 

Abyste si mohly pohodlně udělat obrázek o barevném ladění, podívejte se do naší Kočárkopedie na vybrané příklady. Za klasicky holčičí (svým zabarvením) kočárky se dá považovat například Bugaboo Cameleon v červené barvě nebo jeho žluté a oranžové varianty. Toužíte-li ale po klasicky holčičkovsky růžové, zkuste se inspirovat u kočárku Momon After 53. Krásnou chlapecky modrou stříškou se pak chlubí kočárek Hauck Atlantic. 

• Bugaboo Cameleon 3, Fresh Collection Soft Pink, dvojkombinace, cca 30 000 Kč.
• Raf, White Lux, dvojkombinace, růžový, cca 8 000 Kč. 
• 4Baby Cosmo, dvojkombinace modrý, cca 5 500 Kč. 

"Nových hraček jsme synkovi moc nepořizovali, protože jsem měla schované nějaké hračky ještě po mně, něco jsme dostali. Byt nemáme nafukovací, takže jsme usoudili, že nepotřebuje dvacet různých chrastítek a patnáct kousátek, ale snažili jsme se vždy koupit něco, co ještě neměl."

"Jako malinký samozřejmě nevydržel u ničeho, vlastně až teprve teď (v 9 měsících) ho začínají hračky více zajímat. Hodně se u nás osvědčily aktivní kostky, plastové balonky, zvukové hračky a leporela - s těmi si vyhraje nejvíc. Naopak moc ho nezajímají plyšové hračky, různí muchláčci a usínáčci. 

Co ale u nás vede na plné čáře, jsou různé provázky, šňůrky a mašličky. Syn má talent objevit každou sebevíc skrytou šňůrku na kdečem, takže mě věčně vysvlíká z tepláků, vytahuje šňůrky na mikině, škube řetízky na krku, rozvazuje mantinely v postýlce a ohrádce. A každou šňůrečkou je ohromně fascinován a dokáže ji žmoulat v ruce a prohlížet i několik minut. A druhou hračkou, se kterou si náš syn zaručeně vyhraje jsou papíry. Stačí ho na chviličku spustit z očí a nechat v jeho dosahu nějaký leták a už ho trhá na kousky a pojídá. Takže jak my doma říkáme: Je zbytečné kupovat dítěti haldy hraček, třeba to naše si bohatě vystačí s bílým papírem do tiskárny a tkaničkami do bot," popisuje svou zkušenost jedna z maminek na Modrém koníku

Hraček je všude kolem mnoho, není ale snadné vybrat tu pravou. Často i váháme, pro jaký věk se konkrétní aktivity a hračky hodí. Přiblíží-li se určité situace, pak si často klademe otázku, co dítěti vlastně pořídit.

Hračka není jen hračka, má určitý účel

Pamatujte, že hračky sice jsou tu pro hraní, ale jejich skrytý účel je především vaši ratolest rozvíjet po všech stránkách, proto volte pečlivě, nekupujte zbytečnosti jen proto, že jsou v akci, vždy si představte, jak je vaše děti využijí a co jim pomohou rozvinout.

A ještě jedna důležitá věc, je jedno v jakém věku se vaše děťátko nachází, méně je více a přemíra hraček může být na škodu, zbytečně odvádí pozornost.