Skupiny jsou na Modrém koníku jednou z vámi nejpoužívanějších částí, avšak vždy byly schované v blozích. Byli bychom rádi, aby skupiny a fóra byly blíže k sobě - pod jednou záložkou. Nakonec, fungují velmi podobně.

Funkce ve skupinách i fórech zůstávají stejné, jako dosud. Nic se neodstranilo, naopak přibyla jedna užitečná funkce: seznam nových příspěvků ze všech skupin, kterých jsi členem. Na jednom místě tedy uvidíš, co nového přibylo v "tvých skupinách". 

Jako při každé úpravě, pokud najdete nějaké chybičky, na které jsme zatím nenarazili, dej nám prosím vědět sem. Tak se připomínky co nejdříve dostanou na správná místa.

Pěkný druhý podzimní den přeje

Modrý koník team

Bylo nebylo - malé ptačí hnízdo se krčilo vysoko v koruně stromu. A v tom malém hnízdě bylo jedno nádherné, modrofialové vejce. Ptačí máma byla na něj tak pyšná, že ho ukazovala všem ostatním ptákům v okolí. Jednoho dne náhle vejce puklo a ven vylezla maličká, mokrá ptačí holčička. Ptačí holčička špatně viděla, bylo jí zima a byla trochu vylekaná, a tak ji máma hned schovala pod křídla, aby byla v bezpečí, zatímco ptačí táta odletěl najít něco dobrého k obědu.

Po nějaké době začaly ptačímu děťátku růst vlastní hebká pírka, aby mohlo být pořád v teple. Pak pocítilo chuť otevřít oči a dívat se na všechno kolem. Avšak čeho si všímalo nejvíc, byl ten zvláštní pocit hluboko dole uvnitř…

„To bych ráda věděla, co to je, ten pocit uvnitř mne“, říkala si ptačí holčička. Jak dny plynuly, ten zvláštní pocit rostl a rostl, a ptačí hočička se divila a divila, co to všechno má znamenat?

Pak jednoho dne uslyšela mámu, jak si cvrliká, když poklízela kolem hnízda. Najednou ptačí holčička věděla, co znamená ten dívný pocit. Chtěla cvrlikat! Ptačí hočička vlastně věděla, že to MUSÍ udělat. A tak otevřela ústa a zacvrlikala hlasitěji, než jak to kdy slyšela. Děti, které si hrály v domě, dokonce vyšly ven se podívat, co to bylo za zvuk. Psi začali štěkat a paní z vedlejšího domu, která právě věšela prádlo, přestala a rozhlédla se kolem a naslouchala.

Ptačí máma se tak polekala, že pozadu přepadla z hnízda. Ale protože uměla létat, rozevřela křídla a hned letěla zpět zjistit, co se děje. Když holčička viděla, že se vrací, měla radost. Když teď věděla, z čeho byl ten divný pocit, cítila, že je čas pro další veliké zacvrlikání, a tak to vyběhlo ven znovu! V té chvíli ptačí táta přiletěl z větve, na které předtím trpělivě čekal na brouka. Pak sem přiletěli sousedi od vedle, tety, strýčkové, bratranci a přátelé, až byly všechny větve kolem hnízda zaplněny ptáky…

Když viděla všechen ten rozruch a cítila všechnu tu pozornost, řekla si ptačí holčička: “No ne, já jsem skutečně někdo. Všem na mě záleží. A to je uvnitř tak dobrý pocit. Asi teď budu skákat nahoru a dolů.“ A to také udělala.

„Začni psát články!“ Řekl mi nedávno můj muž. Přiznám se, před očima mi začaly barevně tancovat výstražné majáčky. Nebezpečná situace ozývalo se mi v hlavě pořád dokola. Hned se mi vybavil jeden moment. Vidím sebe, jako docela malou holku. Má úžasná, dokonalá a chytrá (nejchytřejší) sestřenice mi zrovna ukazuje můj dopis, který jsem jí napsala, opravený červenou pastelkou. Červená na papíře jasně dominuje. Směje se mi, zatím co já chci neexistovat, vypařit se. „Jak můžeš být tak hloupá?“ říká mi…

Samozřejmě, mnoho času uplynulo. Z velké dětské křivdy se stal docela malý šrám, který se občas připomene (hlavně, když si nejsem jistá) a taky trošičku zabolí. Občas mě píchne, jako taková malá připomínka toho, že směr, tedy to, jaký člověk je a jaký v budoucnu může být, naštěstí neurčuje sestřenice.

Můj směr ovlivnila má babička. Zní to jako klišé Boženy Němcové, ale u mě to tak je. Má babička je svérázný přímočarý člověk. V babiččině životě má všechno jasně dané hranice, žádné šedé zóny, žádné obavy, žádné otazníky. Život buď je, nebo není.. „Nééé, aby jste mi šli na pohřeb v černém,“ říkává často, „jinak vás budu chodit strašit!“ Má babička vášnivě ráda čte a tuto vášeň ráda sdílí s ostatními členy rodiny. Jinými slovy: nutí k této vášni i ty druhé. „Přečti si to, je fakt DOBRÉ!“ vítá mě s knihou v ruce, kdykoliv přijedu na návštěvu. Kladný vztah k literatuře a psaní mi byl tedy předurčen a věřte mi, nešlo tomu uniknout, ačkoliv jsem jako dítě vzdorovala a nechtěla číst. Jenže, máte-li babičku, která vám každý večer trpělivě čte ty pohádky, vypráví vám před spaním napínavé příhody ze svého dětství, které znějí až děsivě, obzvláště, máte-li bohatou fantazii (jako já) a příběh si zasadíte do té válečné doby (tedy, když si tam jako dítě přimyslíte tu šeď té doby, všude si dosadíte ty bomby, koncentrační tábory a za každým rohem mrtvého nacistu), pak si to předurčení k vám cestu najde, ač chcete – nebo ne.

A tak se stalo, že jsem tak trošku zasažená 2. světovou válkou, tou pokřivenou dobou, kterou jsem nikdy nezažila. Zakořenila ve mně tak hluboce, že se k ní pořád vracím, v literatuře ji vyhledávám a pořád se snažím dozvědět víc.

Svou první povídku jsem napsala na začátku střední školy, v rámci soutěže na téma: Barevné léto (zážitek z prázdnin). Byl to – troufám si říct barvitě vylíčený příběh o dívce, která se ve vlaku, cestou z prázdnin, seznámí se starým mužem. Ten jí vypráví střípek ze svého dětství, tragickou příhodu o tom, jak přišel o rodiče a jak se schoval za skříň, aby ho nacisti nenašli.

No, nepochodila jsem. Učitelka mou povídku do soutěže nezařadila s odůvodněním, že jsem ji určitě někde opsala. Nedokázala pochopit, proč by se holka v patnácti letech měla zabývat takovým tématem. Rozum a zkušenosti jí říkaly, že puberťačka v tomto věku má sice mnoho zájmů (líčení, hudba, první lásky….), ale rozhodně nemá zálibu: „nimrat se v holocaustu!“ Její domněnku zcela jistě umocnil můj vzhled černého „depešaka“. Ve svém postoji byla neoblomná a nenechala si ho ničím vymluvit. Zase jsem si vzpomněla na sestřenici a šrám zabolel. Ale zároveň mě napadla spásná myšlenka – věcný argument, že kdybych byla povídku opsala, nenasekala bych tam tolik gramatických chyb!!! Na což učitelka reagovala s úsměvem a ujištěním, že tam chyby nebyly. Inu, s příchodem googlu a textových editorů se i má gramatika zlepšila na úroveň snesitelnou. 🙂

Některou z nás to teprve čeká, některá jsme si tím prošly už jednou, dvakrát, třikrát... ale období je to, hlavně tedy poprvé, určitě nelehké, místy až divoké. Řeč je o šestinedělí.

Maminka Ivana si šestinedělí prožila zatím jednou a za pár týdnů ji to čeká zas. Po příchodu domů z porodnice ji bohužel už nemohla přivítat její maminka, ale zato tam čekala její sestra s tchýní...

Jak příchod malého děťátka do života s manželem a rodinou zvládli a jak Iva prožívala své šestinedělí si pusťte už teď v našem novém videu na YouTube kanálu Modrého koníka.

Video klidně komentujte, lajkujte a dejte odběr našemu kanálu. Jedině tak Vám nic, co pro Vás máme, neuteče.

Mějte krásný den! 🙂
Modrý koník team

Jak vidí nošení dětí a šátky vůbec blogerka, fotografka a maminka dvou chlapečků Veronika Vavrincová alias @apacheee, která vyzkoušela desítky šátků? Vyzpovídala jsem ji pro vás v nejnovějším článku.

Verču znám díky omalovánkám pro dospělé. Její obrázky mají nádhernou atmosféru (Najdete je až úplně dole na jejím instagramu 😉) Nově se také věnuje rodinnému fotografování – sledovat ji můžete na Facebooku nebo Instagramu.

Povídaly jsme si spolu ale především o šátcích, protože se stala jejich testerkou a recenzentkou.

– Verčo, na tvém Instagramu máš krásnou galerii šátků na nošení dětí, na tvém blogu k nim máš navíc i recenze. Říkala jsi, žes jich ale vyzkoušela ještě mnohem víc.

Ano, tak k sedmdesátce – šátky, se kterými jsem spokojená nebyla, jsem nehodnotila. Vyzkoušela jsem většinu značek na českém trhu. Ty co mám na Instagramu patří k těm nejlepším.

– Jak jsi se k testování šátků dostala?

Skončilo testování ovocných kapsiček Sunárek Cool ovoce, kterého se chopilo 10 maminek a jejich ratolesti. Jak chutnala tato zdravá svačinka dětem i dospělým? Podívejte se na shrnutí všech kladů a záporů, které maminky na kapsičkách Sunárek objevily. A jaká příchuť vyhrála? 

kristynapetrlikova

Sunárek má na výběr z 5 chutných variant kapsiček. Svačinka Cool ovoce je balena po 120 g, takže dostane více ovoce a svačinku i pro větší děti. Kapsičky můžete pohodlně skladovat při pokojové teplotě. Maminky z Modrého koníka otestovaly všechny tyto příchutě:

1. Pomeranč, banán, hruška se sušenkou - NOVINKA
Originální kapsička, která kromě pestrého mixu ovoce obsahuje i 5,5 % sušenky. Díky přidané sušence má hustší konzistenc. Je bez přídavku cukrů, protože obsahuje jenom přirozeně se vyskytující cukry z ovoce a sušenka je bez cukru. Kapsička je vhodná pro děti od ukončeného 12. měsíce.

2. Jahoda, banán, jablko - NOVINKA
Mix 100% ovoce, bez přidaného cukru, konzervantů a škrobu. Má vynikající banánově-jahodovou chuť díky složení, ve kterém je 20 % jahody a až 52 % banánu. Kapsička je vhodná pro děti od ukončeného 12. měsíce.

3. Hruška, mango, banán
4. Malina, banán, jablko
5. Broskev, banán, jablko