„To je otázka, na kterou hledám odpověď, už několik let. Asi je v tom naše obrovské zbožné přání věřit, že zrovna naše dítě ústavní péče nijak nepoznamenala, a že zrovna ono bylo tak odolné, že z ní vyšlo bez šrámů na duši.“

Poslední dobou mě stále více fascinuje jeden fenomén, který je typický pouze a jen pro nás osvojitele. Pěstouni to mají jinak.

O čem mluvím? O našich dětech.

Naše děti jsou úžasné, milované, vymodlené, dlouho očekávané a také tak moc zraněné raným traumatem odmítnutí a následnou ústavní péčí. Každé z dětí, které tímto prošlo, tyto události nějak, více či méně, zranily na duši. Tak to prostě je.

Nevadí, že si to naše děti nepamatují. Jako by události, které si jejich mysl neuchovala, neexistovaly. Naopak, a ještě hůř. To co si nepamatují, nemůžou a neumí zpracovat a přece to velmi výrazně ovlivňuje jejich následný život.

Nevadí, že toto zranění není na našich dětech na první pohled, a možná ani na ten druhý, vidět.

Prostě tam je.

Co nám brání přiznat si, že naše děti si tato zranění nesou?

To je otázka, na kterou hledám odpověď už několik let. Asi je v tom naše obrovské zbožné přání věřit, že zrovna naše dítě ústavní péče nijak nepoznamenala, a že zrovna ono bylo tak odolné, že z ní vyšlo bez šrámů na duši.

Možná se o ně příliš bojíme a příliš je milujeme? Možná nás samotné trápí už jen pomyšlení na to, že by naše děti byly zraněné?

Možná hledáme chyby sami v sobě?

Kdo ví. Každopádně přiznat si, že moje dítě někdo nebo něco zranilo v době, kdy jsem u něj nemohl jako rodič být a ochránit ho, je velmi těžké. Co víc, moc to bolí.

Vždyť jsme na naše děti tak dlouho čekali, tak moc se na ně těšili a tak moc je milujeme. Věříme, že jsou dokonalé a ony opravdu jsou..a také zraněné…

Proč bychom si to měli přiznat, když to tak zpropadeně bolí?

Pokud si připustíme, že každé z našich dětí ten těžký start do života nějak poznamenal, mají naše děti vyhráno. Jak to?

Dokud si toto nepřiznáme, nemůžeme být těmi rodiči, které naše děti tak moc potřebují. Ony potřebují jiné rodiče než děti, které tohle všechno nemají za sebou. Tak to prostě je.

Potřebují rodiče, kteří ve chvíli, kdy je reakce jejich dětí zaskočí, šokuje, znechutí, překvapí nebo vyděsí, budou reagovat jinak. Napadne je, že se asi nejedná o nějaký dětský vrtoch nebo období vzdoru. Ale o reakci dítěte se zraněnou duší.

Nebudou vnímat tyto atypické projevy jako neposlušnost nebo agresi obrácenou proti sobě, co víc, nebudou je zaměňovat za projev negativní genetické zátěže.

Takoví rodiče neodbydou práci s identitou dítěte pohádkou a slovy: „Vždyť už jsme ti to říkali, jak to s tebou bylo...“

Jaké rodiče naše děti tedy potřebují?

Jsme těmi nejlepšími rodiči už proto, že jsme prošli tou dlouhou cestou a dokázali a zvládli jsme přijmout cizí dítě za vlastní.

Buďme ještě lepšími rodiči! Pracujme na sobě, vzdělávejme se v problematice dětí v náhradní rodině. Naučme se pochopit, co je to porucha citového pouta a jak se projevuje. Nebo co je citová deprivace a jaké mohou být její následky v průběhu celého života? A hlavně se naučme, jak dětem tyto bolístky můžeme vyléčit doma nebo za pomocí odborníků..

To vše pomůže našim dětem a v konečném důsledku i nám..

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

„ Chlapeček se nám moc líbil, ale bylo to o tolik jiné než u prvního syna. Vůbec jsme neměli pocit, že je náš. Prostě to bylo hezké miminko, jedné cizí paní. Vůbec jsem se v tu chvíli necítila jako jeho máma.“

Často se mi děje velmi zvláštní věc, a to tehdy pokud před jinými osvojiteli vyprávím o tom, že aktivně využívám služeb doprovázející organizace primárně určené pro pěstouny. Velmi často se totiž potkávám s nepochopením. K čemu takové služby potřebuji?

A já pak vyprávím o úžasné pomoci při práci s identitou přijatého dítěte a dalších přínosech, které pro mě tyto služby mají.

Adoptivní rodiče jsou vlastně během své cesty náhradním rodičovstvím v některých chvílích velmi zranitelní a potřebují mít za zády někoho, kdo jim dokáže efektivně pomoci.

Následující příběh za který, děkuji jedné velmi silné mamince, ukazuje hned několik situací, kdy tato pomoc byla na místě nebo by byla vhodná.

Náš syn

Pro naše první děťátko jsme si s manželem jeli do kojeneckého ústavu. Nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy nám jedna z tet donesla ten maličký uzlíček. Synovi byly teprve čtyři měsíce a už se na nás tak nádherně smál! Předchozí měsíce strávil v kojeneckém ústavu nebo z důvodu zdravotních komplikací v nemocnici, ale zdálo se jako by to nezanechalo vůbec žádné šrámy na jeho dušičce.

Teta nám maličkého dala do náruče, odešla a poskytla nám soukromí. A najednou byl náš jen náš! Seděli jsme u něj, povídali mu, hráli si s ním a byli jsme tak šťastní, že jsou z nás po těch letech čekání konečně rodiče!

Jen o dva dny později jsme si syna mohli oficiálně odvést domů. Přivezli jsme si pro maličkého své nové oblečení, do kterého jsme ho převlékli, jedna z tet nám popřála mnoho štěstí a mohli jsme vyrazit. Nikdo neplakal, nikomu nebylo líto, že odjíždíme domů a nám tak trochu připadalo, jako bychom ho z toho ústavu zachránili.

Doma bylo ze začátku všechno nádherné. Konečně jsme byli rodina! Maličký byl tak klidné, usměvavé a společenské miminko. Na každého se smál a nebál se ani cizích lidí, například v obchodě. Plakat jsem ho skoro neslyšela, jako by vůbec nic nepotřeboval a nic ho netrápilo. Prostě do naší rodiny zapadl tak jednoduše a hladce, až to nebylo k uvěření.

Tenkrát jsem si mateřství strašně moc užívala. Maličký krásně spinkal, nepotřeboval vůbec uspávat – prostě jsem ho jen položila do postýlky a odešla. Takže jsem měla spoustu času na úklid a domácnost. Vše se zdálo úžasné.

Vlastně všechno ne, už tenkrát mi bylo trochu divné proč je maličký stále tak napjatý a odmítá fyzický kontakt. Pokud byl unavený, při strachu nebo nervozitě se uklidňoval zásadně sám, a to cucáním palečku. Moje náruč na tahle jeho malá trápení prostě nezabírala a to mi bylo moc líto. Nicméně brala jsem to tak, že každé dítě je jiné, respektovala jsem to a dál nad tím nepřemýšlela…

K přechodným pěstounům?

O pár let později, krátce před tím, než syn oslavil své třetí narozeniny, jsme se vydali s manželem na úřední cestu ke druhému dítěti. Zákony se mezi tím změnily a my se na přípravách pro druhožadatele dozvěděli, že druhé dítě už si nedovezeme z kojeneckého ústavu, ale od přechodných pěstounů.

Přiznám se, že nás to dost překvapilo a možná i vylekalo. Hlavou mi běželo velké množství otázek: „To si pojedeme pro miminko k nějakým cizím lidem domů?“ nebo: „Vždyť když se o miminko starají od narození tak ho přece musí mít rádi, jak se ho zvládnou vzdát? Zvládnou to vůbec? Co když se jim nebudeme líbit my a odmítnou nám miminko předat?“

Navíc se nám zdálo, že proces předávání miminka od přechodných pěstounů k nám adoptivním rodičům je zbytečně dlouhý a komplikovaný. Vždyť našeho syna jsme si vezli domů, už za dva dny a zvládl adaptaci bez jakýchkoliv problémů. Tak proč bychom měli jezdit někam k cizím lidem měsíc, nebo i déle? Proč kupovat stejné hračky, nebo kosmetiku se stejnou vůní jakou používají přechodní pěstouni?

Otázek bylo mnoho a z příprav jsme odcházeli s rozporuplnými pocity. Někdy jsem si dokonce říkala, že bychom chtěli radši dítě z kojeneckého ústavu, protože to už známe a víme co čekat…

Ticho před bouří

Na druhý kouzelný telefon jsme si počkali celý rok. Bylo to ale dobře, protože během této doby jsme měli prostor a čas řešit problémy se synem, které pomalu ale jistě gradovaly.

Celé to začalo, už někdy před třetím rokem, tak nějak plíživě a nenápadně, nejdříve jsme si mysleli, že jde o bouřlivější období vzdoru.

O rok později, už jsme byli nuceni vyhledat odbornou pomoc.

Syn se ve stále více situacích choval jinak než ostatní děti. Měl tendenci všechny a všechno kolem sebe řídit a kontrolovat. Každý den jsme si s ním prožili mnoho nepříjemných hysterických scén, které nebraly konce.

Někdy bylo jeho chování prostě jen trochu zvláštní. To když se nám třeba za celý den nepodíval do očí. Nebo když vyžadoval, že bude všechno, ale úplně všechno dělat sám, tak jako to dělají dospělí. A tak v obchodě sám vybíral všechno zboží a pak ho sám zaplatil. Sám se také domluvil s úplně cizím člověkem, že si může na ulici pohladit jeho psa. Nikdy a nikoho se totiž nestyděl.

Jindy, a to bohužel velmi často, bylo synovo chování nepříjemné nebo nebezpečné. Velmi náročné pro nás například byly obyčejné procházky. Pokud šel syn se mnou pěšky, pak se mě zásadně odmítal držet za ruku. Chtěl rozhodovat kudy, a kam půjdeme!

Následně mi pak utíkal a na volání nereagoval. Vždy jsem se moc bála, že mi uteče do silnice. Když jsme spolu jeli na kole, pak byl problém ještě mnohonásobně palčivější.

Pokud se svět netočil přesně tak jak si to syn přál, následovaly hysterické scény, které mě moc unavovaly, a strach o synovo bezpečí mi nedal spát.

Takže jsem dala na doporučení kamarádky a zašli jsme se synem k psycholožce. Měli jsme velké štěstí, protože lékařka, byla znalá problematiky dětí v náhradní rodině a na základě několika málo sezení dokázala určit příčinu synova problematického chování.

Zjistila, že trpí poruchou citové vazby, která vznikla díky tomu, že první měsíce svého života strávil sám, bez jedné pečující osoby v ústavu. Velmi nás to překvapilo a také vyděsilo, protože jsme o této poruše nikdy neslyšeli. Lékařka nám naštěstí řekla, že syn je ještě malý, takže mu díky speciální terapii může velmi efektivně pomoci.

A tak jsme jezdili k lékařce na pravidelné terapie a já viděla, jak se syn pomalu ale jistě mění. Byly to drobné změny, ale úžasné. Postupně si mě pouštěl blíž k tělu a začínal mi opravdu niterně důvěřovat. Lékařka nám také poradila jak se chovat v konkrétních situacích, které nás tak trápily.

Díky této zkušenosti jsem pochopila, proč je pro miminko a jeho psychický vývoj o tolik přínosnější být v péči přechodných pěstounů než v kojeneckém ústavu.

Kouzelný telefon podruhé

V době, kdy u nás zazvonil kouzelný telefon podruhé, jsme měli se synem zrovna klidnější období. Terapie zabírala a já se na druhé miminko, už tak moc těšila! Od sociální pracovnice jsme se dozvěděli, že u přechodných pěstounů na nás čeká půlroční chlapeček!

Nejdříve jsme se na úřadě seznámili se spisem našeho druhého syna a následně ho mohli vidět naživo. Sociální pracovnice byla domluvená s pěstounkou, která měla miminko v té době v péči, aby nám ho přivezla ukázat rovnou na úřad.

Jaké to bylo? Hrozně zvláštní. Chlapeček se nám moc líbil, ale bylo to o tolik jiné než u prvního syna. Vůbec jsme neměli pocit, že je náš. Prostě to bylo hezké miminko, jedné cizí paní. Vůbec jsem se v tu chvíli necítila jako jeho máma.

Máma nebo ne?

Mohlo tedy začít předávání.

Náš syn byl prvním miminkem, které měli přechodní pěstouni v péči, takže to pro ně bylo nové a velmi těžké, což jsem chápala a o víc to celé bylo těžké i pro mě. Měla jsem pocit, jako bych jim ho kradla… Vždyť se o něj tolik měsíců s láskou starali! Díky těmto pocitům jsem si k němu hledala cestu mnohem složitěji, než tomu bylo v případě staršího syna.

Pěstounka trvala na tom, že budeme během první fáze předávání bydlet i s manželem a starším synem u nich v bytě. Vůbec se mi do toho nechtělo. Mnohem radši bych bydlela v nějakém penzionu poblíž a za miminkem jezdila na návštěvy.

Nechápala jsem, proč bychom měli bydlet několik dní u cizích lidí a pod jejich dohledem se učit starat o miminko? Měla jsem pocit, že je to zbytečné protože vše už dávno umím! Ale nedokázala jsem odmítnout, protože jsem se moc bála, abych si pěstouny neznepřátelila.

Přijeli jsme tedy k pěstounům domů a pěstounka nás ubytovala v připraveném pokoji. Necítila jsem se tam, ale byla jsem odhodlaná trochu nepohodlí pro miminko vydržet.

Pěstounka byla moc milá a moc hezky mě zasvěcovala do všech aspektů péče o našeho mladšího synáčka.

Velmi mě překvapilo, že maličký je, co se týče péče a pozornosti mnohem náročnější než byl v jeho věku starší synek. Byl zvyklý, že mu byla věnována veškerá pozornost, láska a pokud jen lehce zaplakal, hned tu byl někdo, kdo ho utišil.

Nebyl zvyklý být sám, nebo sám usínat – bylo třeba ho uspávat v náručí. Naopak miloval, když ho pěstounka nosila v šátku nebo na rukou. Přišlo mi to zvláštní, skoro se mi zdálo, že je tou vší pozorností až rozmazlený. Začala jsem se bát, jak skloubím péči o tak náročné miminko s domácností a péčí o staršího syna.

Druhá část předávání, kdy jsme bydleli v našem bytě, a pěstouni k nám jezdili na návštěvy, už byla o něco snazší. A pak přišel ten den, kdy pěstouni odjeli a maličkého nám nechali, už napořád…

Jak to všechno zvládnu?

První dny a týdny po tom, co k nám přibyl do rodiny mladší syn, byly velmi náročné a to hned z několika důvodů. Maličký byl opravdu zvyklý na velkou pozornost, neuměl být chvilku sám, takže bylo dost obtížné skloubit práci v domácnosti s jeho péčí. Zachraňoval mě šátek, nosítko a také manžel nebo babičky.

Pro staršího syna to celé byla také velká změna. Už jednou zažil osamění v ústavu a teď se mu otřásly jistoty v podobě rodiny podruhé. Mnoho z jeho problematických projevů chování se nám proto bohužel vrátilo.

Někdy jsem tak měla pocit, že mám doma miminka rovnou dvě. Jedno čtyřleté a druhé půlroční.

Co bylo také velmi stresující, a náročné byla úřední stránka adopce. Maličkého jsem přijala na základě dohody o převzetí odpovědnosti mezi mnou a pěstouny s tím, že jsme ihned žádali u soudu o předběžné opatření, kterým měl být maličký svěřen velmi rychle do naší péče.

Bohužel, nikdo nečekal, že soudce předběžné opatření zamítne. Znamenalo to pro nás velké komplikace. Do dalšího jednání, kdy nám naštěstí už soud maličkého do péče svěřil, jsme ho měli doma bez nároku na to, abych mohla nastoupit na mateřskou dovolenou. Tento stav trval celé tři měsíce!

Jsme rodina!

S odstupem času, se na všechny tyto události, ale dívám pozitivně. Prostě to stálo za to! Po soudním stání, kde nám byl mladší syn konečně svěřen do péče, se naštěstí vše začalo pomalu uklidňovat. Já si našla jakýsi systém v péči o oba syny. S tím starším opět navštěvuji psycholožku a pokračujeme v terapii léčby citové vazby.

A mladší syn? Už teď vnímám, že jeho vztah ke mně, manželovi a sobě samému je úplně jiný než u staršího syna, který si prošel ústavní péčí. Vnímám velmi intenzivně, jak nádherně dokáže projevit své emoce, a jak důvěřuje sobě a světu kolem sebe. Vím, že mám doma úžasné a hlavně zdravé dítě.

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Onehdy, jednoho horkého letního odpoledne,  mě popadla touha stát se lepší ženou - šťastnější, srdečnější, moudřejší.  Vyrazila jsem tedy do jednoho obrovského knihkupectví odhodlána vrátit se s knihou, která mi v mé touze pomůže.

Svoji knihu jsem nenašla, ale pokud se o mě pokoušely před návštěvou knihkupectví jen lehké depresivní stavy, po hodině strávené mezi regály se neuspokojivý emocionální stav stal ještě horším. Ze všech polic na mě vyskakovaly motivační tituly s názvy jako Buď šťastný ještě dnes, Sám sobě koučem, Jak získat rovnováhu, Jak dosáhnout stavu mindfulness, Buď úspěšný... a další a další variace na dané téma. Nedokázala jsem si zkrátka vybrat.

Zklamána vlastní nerozhodností, vyrazila jsem na nákup do blízkého supermarketu. Dobré jídlo duševní stav dokáže také povznést. Když jsem nacpala nákup do kabelky,

v jedné ruce rohlíky v sáčku (plátěném - jsem přece eko!!!), zeleninu v ruce druhé, a vyrazila ke dveřím, začalo pršet. Co pršet! Lilo! Provazce vody dopadaly na horkem rozpálené chodníky a mně se vracela blbá nálada. VŽDYCKY mám s sebou deštník. Kromě dnešního dne. Jak já nesnáším mokré oblečení a vlhké boty! Rozhodně se nastydnu. A nemám čas čekat, až přestane pršet. Neřešitelná situace.

A jak tam tak stojím a lituji se, zavane ke mně vůně letního deště. Najednou se mi vybaví, jak jako děti sedíme na zápráží, pijeme domácí šťávu, koukáme, jak prší  a je nám krásně. Potom vyběhneme polonazí do deště a cachtáme se v kalužích a bahně a necháváme se smáčet kapkami vody. Najednou jsem zatoužila do toho slejváku vyběhnout.

Popadla jsem kabelku i ekosáčky a vykročila do deště. Byl příjemně chladný. Během pár minut jsem byla promočená durch, ze sáčků kapala voda (zítra asi bude žemlovka, rohlíky jsou již namočené), vlasy se mi lepily k hlavě a bylo mi báječně. Začala jsem se usmívat na stejně postižené chodce a na rtech cítila chuť babiččiny rybízové šťávy.

A najednou jsem věděla, že nepotřebuji žádné příručky k tomu, jak být spokojená. Protože vím, jak dosáhnout stavu mindfulness. Víme to všichni, jen na to 

v dnešním hektickém světě zapomínáme. A nepotřebujeme žádné moudré knihy.

Pro mě byl dokonalým očistným zážitkem letní déšť. Stavu blaženosti dosahuji při západu slunce (ideálně se sklenkou v ruce).Když se mi podaří vstát brzy ráno a protáhnout si spánkem ztuhlé tělo. Když vyšplhám na kopec a kochám se výhledy do krajiny. Když vařím báječný oběd a všem strávníkům chutná. Když gruntuju byt, aby nám v něm bylo dobře. Když zalévám rostliny na balkoně. Když slyším upřímný dětský smích. Když se zaberu do napínavé detektivky. Když.....

A tak si vytvářím svůj soukromý seznam věcí, které mě dělají spokojenou. Nemusím se při tom zajíkat štěstím. Chci si prožít plně každou chvilku. A nejenom chvilky příjemné. Protože štěstí a spokojenost zákonitě střídá smutek a bolest, které je třeba také přijmout.  Ale teď už vím, že se rozplynou v prvním letním dešti.

Čekáte na první slůvka? Blíží se 1. narozeniny vašeho dítěte a nebo už je dávno po nich? Ať už chcete jen tak trošku podpořit první slůvka nebo vám jde o cílenou stimulaci, protože slova ne a ne přijít, mé dnešní řádky patří vám.

Než začne dítě pojmenovávat lidi, zvířata, věci...  musí mít tyto pojmy ve své pasivní slovní zásobě. Tedy slovům rozumí, má o nich konkrétní představu. Když slova nepřichází, přichází komentáře typu:

"asi na něj málo mluvíš" nebo "málo si prohlížíte knížky."

Knížky jsou nesporně významným pomocníkem pro vývoj řeči, trénujete u nich sdílenou pozornost a ta je klíčová pro komunikaci. Ale když dítě knížky spíše odmítá, nevydrží u nich, nezoufejte. Zkoušejte dál a ke kratičkým chvilkám s knížkou přidejte i

                                                  m a n i p u l a č n í   h r u.

U prohlížení knížek dítě nasloucháním vašich komentářů a ohlížením obrázků dítě spíše jen přijímá, je pasivnější. Když k tomu ale přidáme ještě motorickou činnost (dítě manipuluje s předmětem) "útočíme" tak přes více smyslů a z toho může vaše dítě profitovat.

Asi si umíte představit mé okouzlení a radost, když náš Toník začal trousit první slůvka. Jak jejich produkci podporuji? Intuitivně využívám jednoduchých manipulační her.

Máme doma mísu (každá máma nemá Emu, ale určitě má mísu;) ), do té mísy dáváme nejen hračky, ale i předměty, které Toníka zaujaly a jsou bezpečné pro hru. Její obsah se tedy mění. Do mísy jsem přidala například figurku krávy. 

Každý den jsme "hledali" krávu s doprovodným komentářem:

Toni, kde je BÚ? BÚ! Následně vybírám a pak vybírá i sám Toník krávu z mísy. Zvedne ji a následuje společná radost, že jsme ji zase našli. Jé tady je. Tady je BÚ, kráva, BÚ!

Tedy než od Toníka zaznělo BÚ (ano, i krátké BÚ je slovo, pokud je opravdu adresované krávě, protože děti broukají hlásky a slabiky nejdříve jako vokální hru a to za slova ještě nepovažujeme), mohl rituál s mísou přinést své ovoce a 

                                          rituály děti milují, všimli jste si toho? 

Toto "schovávání" oblíbených hraček a věcí nemusí být jen rituálem. Může být hrou pro rozvoj orientace, zrakového vnímání. U starších dětí, můžete "přitvrdit" umístěním hračky na dobře viditelné místo v pokoji, v úrovni dětských očí a trénovat už v postoru. Nemusíte se tak omezovat jen na mísu, krabici či polici....

Zdraví Vás Barbora 

z www.proslova.cz, 

kde najdete tipy a návody, aby řeč Vašeho dítěte byla dobrá.

#blogujeme  #mk_blog_academy  #blogujeme #materstvi #vyvoj reci 

S Amíkem strašně rádi cestujeme a samozřejmě i kempujeme. Je fakt, že Amík se to kempování teprve musel doučit, tak zálesákem se v Brooklynu opravdu nenarodil, měl ale štěstí a potkal mě. Zatímco on si do kočárku sbíral kamínky nalezené při projížďce městkým parkem, já dítě divočiny jsem lezla po stromech a sbírala plodiny, no minimálně jsem spala na zahradě a na ten strom se ze spoda dívala, ale knížku Zálesákův rok, tu jsem měla v deseti letech opravdu oblíbenou. Zatímco Amík sbíral zkušenosti divočiny na letním táboře, kde spal v chatkách a jedl pizzu, já divoženka jsem spala ve stanu s podsadou, tahala dříví na oheň a chodila na puťáky.

Ano, naše dětství nemohlo být rozdílnější, zatímco on využíval kapitalismu a cestoval po západním světě, já spala s rodiči v kempu na Žihovošti a na západ jela do Jugoslávie, kde měli tu nejlepší zmrzlinu na světě a krásnej barevnej balón, kterej jsem ale nedostala, protože byl moc drahej.

Tak rozdílné rodiny a okolí a přece jsme se našli a spolu se začali vydávat do divočiny. Moje znalosti a Amíkovy neznalosti nás kolikrát zachránili z prekérních situací. To třeba, když jsme se ztratili v rumunských horách a já našla jabloň s jablkama a Amík se naivně vyzbrojen brooklynským akcentem a hrstí oblázků postavil hodně divokých psů. "Cože? Voni napadnou i medvědy?" Zděšeně zakřičel najednou úplně zelenej Amík, když jsem ho neveřícně chválila, jak byl statečnej.

Po přestěhování do USA jsem pochopila, proč se Amík tehdy během našeho putování po Beskydech nějak netvářil na můj nápad jít spát jen tak nadivoko do lesa. Co ale dodnes nepochopím je, jak že nás to chtěl chránit tou otevřenou rybičkou, kterou si pro jistotu dal pod hlavou. "To je proti medvědům," vysvětlil než usnul tak tvrdě, že ho neprobudila ani ta ohromná bouřka s bleskama a spal i přes to, že se nám do stanu nahrnula hromada vody. Medvěd naštěstí nepřišel, protože by se nejspíš z tý otevřený rybičky počůral smíchy.

USA má také systém kempů a státních parků a turistických cest, které ale našemu značení českého turistického klubu nesahají ani po kotníky. Co je ale plus je to, že ve státních parcích se platí za místo, kde může spát 6 lidí, každé místo má svoje ohniště a grilovací mřížku a  teplá voda ve sprchách a splachovací záchody jsou běžností. Co má ještě americké kempování navíc je divočina, divoká příroda a lidi.

Ano, dodnes si vzpomínám na svoje první kempování ve White Mountains v New Hampshire, kde nás ranger při příjezdu varoval, že kemp je v místě tahu losů a nemáme je v noci otravovat a: "Zuby, tak ty si vyčistit můžete, ale pastu dejte do auta, voni ti medvědi se ji nějak naučili mít rádi." Varoval mě tehdy nezkušenou Evropanku nadšenou ze zahlédnutí užovky. Tehdy mě také nijak nepotěšila ta skupinka kempujících lovců, kteří na sousedním místě vztyčili americkou vlajku, pušky opřeli o auto a jali se opíjet. Svůj východoevropký přízvuk (rozuměj komunistický ne americký) jsem raději nijak neinzerovala.

Naši lásku k přírodě jsme se rozhodli předat i mini chlapíkovi, kterého jsme zasvětili do tajů kempování už jako tříměsíčního, kdy jsme s kamarády vyrazili pod stan. A ne, ten ranger a jeho historka o tom, jak teď nedávno slyšel, že v jednom parku napadl medvěd ve stanu spící mimino, tak tahle historka mi nepřipadala ani vtipná ani poučná, mini chlapíkovi, ale byla srdečně jedno a prospal celou noc jako zabitej.

Kempování s mini chlapíkem je zábava a je krásný vidět jak se mu to čím dál tím víc líbí. Moje letošní snaha o poučnou bajku s tím jak nekrmíme medvědy, se ale nějak neujala. Mini chlapík se rozhodl, že když přijde medvěd do stanu dá mu rukou med, protože medvěd má med rád. Moje naléhání na to, že medvěd má med sice rád, ale krmí se tak maximálně Medvídek Pú, se s úspěchem nesetkalo. A tak mini chlapík při každým kempovacím výletě čeká se zatajeným dechem, kdy konečně přijde ten medvěd zatímco my s Amíkem uklízíme i ty nejmenší drobečky ze stolu se strachem právě před takovou návštěvou.

Ano, kempování v Americe má něco do sebe, osobně se už nemůžu dočkat, až vyrazíme do správný divočiny. My s Amíkem jsme připraveni, neb jsme před několika lety absolvovali dvoudenní kurz rychlé záchrany v divočině. Žádná zlomená ruka nás nerozhází, akorát ten rozdíl mezi medvědem černým a grizzlim, tak ten nám pořád nejde. Víme, ale že jeden z nich neumí běhat z kopce, který to se, hádám, dozvíme až před ním budeme prchat.

https://www.facebook.com/Mamazavodou/

http://mamazavodou.blogspot.com/

V den, kdy jsme odjížděli z Moravy směr Poprad, jsem se v duchu modlila, aby předpovědi počasí tak nějak nevyšly. V aplikaci jsem totiž hleděla na pěkných pár dnů deště, což úplně nenaplňovalo moji představu procházek po krásách slovenských hor.

V plánu byla větší přestávka v Rožnově, ale zrovinka v té chvíli spali obě děti, tak jsme prosvištěli dál a zastavili se na procházku a pozdní oběd v Žilině.

Nikdy předtím jsem tam nebyla a celkem příjemně mě centrum potěšilo. Na procházku ideální, malé náměstíčko a několik dobrých restaurací kolem. A to bylo taky na delší dobu, co jsem se dobře najedla...

Začalo poprchávat a bohužel, podobný ráz počasí vydržel i po příjezdu na hotel. Po tom, co Emča nanosil těch 20 tašek do pokoje, jsme si na chvilku sedli a koukli se na možnosi, kam s dětmi, když prší a naplánovali další den.

V hloubi duše jsem se modlila, aby bylo krásně, jenomže ve chvíli, kdy jsem v 7 otevřela oči, mi bylo jasné, že moje motlitby rozhodně vyslyšeny nebyly 😀

Venku pršelo a pršelo- slušně řečeno.

Nakonec jsme našli nějakou dětskou hernu v okolí, která tedy byla docela masakr a to hned z několika důvodů 😀

Za prvé herna byla situována v blízké vesnici v zemědělské oblasti. Kdyby tam nebyla cedulka herna, řekla bych, že jdeme do kravína.

Za druhé, jelikož pršelo, dojeli tam snad všichni z okolí, takže si umíte představit, kolik dětí a dospělých tam bylo. Našli jsme sice kousek místa na sezení, ale to nám stejně bylo na dvě věci, jelikož jsme se museli střídat u Filipa, který se střemhlav vrhal úplně všude.

Stihla jsem ještě rezervovat místo do Tricklandie (pokud se budete chtít podívat, doporučuji rezervaci MINIMÁLNĚ den předem, je pořád vyprodáno), kam jsem se chtěla moc podívat a zbytek dne jsme tak nějak řešili dle nálady.

Nejlepší den nás tedy čekal až ve středu, kdy jsme stejně odpoledne odjížděli směr Košice. Dopoledne jsme se natěšeně vybrali vláčkem na Štrbské pleso. Zaparkovali jsme auto ve Starém Smokovci a s vidinou velkého zážitku pro děti, koupili jízdenky. Problém nastal už ve chvíli, kdy nám ujel první spoj, jelikož jsme se do něj prostě nevešli. Čekali jsme tedy půl hodinu na další vlak. Cesta na pleso trvala 3/4 hodiny a my už v hlavě začali propočítávat, kdy nejpozději musíme odjet, abychom stihli Tricklandii. Fajn, na procházku by to ještě stačilo.

No, jenomže to bychom museli mít více štěstí. Po pár krocích Laura začala mrnčet, že jí bolí nožičky a chce na krk. Odmítala udělat jakýkoliv další pohyb, dokud si ji Emča nevzal. Tak jsme pokračovali dál a já se začala kochat okolím a horami, které byly konečně vidět.

Bohužel ve chvíli, kdy jsme dorazili ke krásnému molu a chtěla jsem fotku, začalo to pravé ořechové. Laura odmítla slézt dolů. Začala vřískat, kopat a brečet. Nepomáhalo přemlouvání, domlouvání, prosby, nic. Prostě se zasekla. Nakonec jsme ji nějakým způsoběm dostali dolů, ale to začalo ještě větší divadlo. Oba jsme v šoku stáli a koukali na holčičku, která měla být naše hodná Laurinka- NIKDY nic podobného nepředvedla. Cítila jsem, jak mi po zádech stékají kapky potu, a viděla, jak na nás kouká celé osazenstvo Štrbského plesa.

Rychle jsme se tedy obrátili na patě, ukončili náš super výlet a vlakem se odvezli zpátky do Smokovce 😀

Moje vysvětlení situace? Jelikož Laura něco podobného předvedla v průběhu dovolené ještě jednou- bylo to určitě kvůli tatínkovi, který prostě svoji holčičku bezmezně miluje, vše jí dovolí, nedokáže ji potrestat (ano, ta "zlá" v rodině jsem já), k tomu ho dlouho neviděla a když se to tak nějak vše nakumulovalo, vypálilo to jak atomovka 😀

Naštěstí cestou se Laura uklidnila a v Tricklandii už bylo dobře. Moc jsme si to užili, jak iluze, tak třeba zrcadlové bludiště nebo obrácenou komnatu. A nejvíc byly pokoje ve stavu beztíže 🙂 Slabší jedinci si přibalí s sebou do tašky pytlík na zvracení 😀

Tak a příště zase trochu o Košicích 🙂

Jak zvládáte tyto hysterické záchvaty dětí vy? Máte vůbec s něčím takovým zkušenost nebo se vám podobné případy úspěšně vyhýbá?

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s

Plena přes kočárek na slunci může zvýšit teplotu uvnitř až o 15 stupňů během krátkého času. Zvyšuje se tak riziko přehřátí a riziko syndromu náhlého úmrtí dítěte.

http://pruvodcematerstvim.webnode.cz/ruzne/prikryvat-kocarek-plenou-muze-byt-nebezpecne/

Nenechávejte dítě v autě

Tahle zpráve se šíří světem a stejně se najdou tací co to dělají ☹

A já bych Vám ráda sdělila něco jiného.

• Auto není jediné nebezpečí číhající na malá miminka.

NEDÁVEJTE PROSÍM PLENU PŘES KOČÁR:

Tuhle a jinou zprávu jsem viděla už několikrát - zdá se mi , že v dnešní době internetu ví každá maminka vše, ale NE.

I v těch vedrech co byli jsem pár kočárků viděla ☹ 

Proč je tolik maminek na různých fórech, baví se s jinými maminkami a stejně pořád potkáváme ty co sice nosí, ale špatně. Ty co tráví s dětmi čas, ale jsou duchem nepřítomní a proč stále potkávám ty kočárky s plenami?

Zkoušeli jste kolik je v kočárku stupňů? My máme chůvičku (v dnešní době nebude asi jediná) co má i senzor na teplotu v místnosti. Syn když byl malý spinkal nejčastěji v kočárku. Dala jsem ho na zahradu a šla třeba vařit, uklízet ...                                             dala jsem tam chůvičku, abych ho slyšela a bylo tam o 10°C více než byla venkovní teplota. A to bez plenky .

Jak by bylo Vám?

Představte si, že jste ve 40°C vedrech v malém stanu (pro dva lidi takové ,,iglů´´) A ani si nemůžete oteřít ,,dveře´´ Jak by se Vám dýchalo?

Prosím řekněte to svým kamarádkám mamikám, ať to řeknou dál 🙂 

Nebuďme lhostejní ke svému okolí.

„Pokaždé když si pohladila bříško, tak ve mně zatrnulo. Vyjde to? Ustojí to a zvládne se ho vzdát? Několikrát jsem ji chtěla požádat, zda bych si mohla sáhnout na bříško a cítit, jak kope. Ale nikdy jsem se neodvážila. Jednou kopal tak, že byla na stěně bříška vidět nožička. Jak já jí záviděla a zároveň jsem měla obrovský strach z toho, co bude dál.“

Kdo jsou ony ženy, které musely udělat pod tíhou životních událostí to složité rozhodnutí vzdát se svého dítěte a nechat ho vyrůstat v náhradní rodině? Jak těžké asi musí být, ustát si takové rozhodnutí před rodinou nebo okolím?

Adoptivní maminka, které moc děkuji za sdílení jejího příběhu, nejen že biologickou matku svého dítěte poznala osobně, ale také jí pomohla ujít kus životní cesty. Takže o tom všem má mnoho co vyprávět.

Cesta k adopci

Poprvé jsem po miminku zatoužila už před mnoha lety, v době kdy jsem měla stálého přítele. Když jsme se o něj už nějakou dobu snažili, zašla jsem ke svému gynekologovi na kontrolu.

Lékař bohužel neměl ani ultrazvuk a jediné co udělal, bylo, že mi vypsal žádanku pro přítele na spermiogram. A ten byl moc špatný. Lékař nás proto chtěl poslat do centra asistované reprodukce, s čímž můj tehdejší přítel bohužel nesouhlasil a rozhodl se, že chce žít jinak, naplno. Po nějakém čase jsem zjistila, že mi tento stav opravdu nevyhovuje a rozešli jsme se.

Našla jsem si jiného partnera a po nějakém čase jsme se znovu začali snažit o miminko. Bohužel opět se mi nedařilo otěhotnět. Můj starý gynekolog zemřel a po něm nastoupil jiný, který měl ultrazvuk a objevil tak u mě obří myomy. Tvrdil, že díky nim nikdy nemohu otěhotnět. Byl to šok.

Ale nechtěli jsme se vzdát, takže jsem změnila gynekologa a ten nový mi šanci na otěhotnění dával. Poslal nás do centra asistované reprodukce, kde bohužel zjistili, že problém je i na straně manžela.

Nicméně, dalo se něco dělat, a tak jsme postupně podstoupili tři IVF. Po druhém pokusu jsem dokonce otěhotněla, ale radost trvala bohužel velmi krátce a já na Štědrý den potratila. Tu beznaděj, velkou bolest a prázdnotu si nikdo nedokáže představit.

Poslední pokus jsem absolvovala s odporem, už jsem nedokázala věřit. V té době jsem ve facebookové skupině, kde se scházely ženy, které prošly, nebo právě procházely umělým oplodněním, zahlédla dotaz, zda někdo nechce miminko z přímé adopce. Tak jsem zjistila, že existuje přímá adopce.

Kontaktovala jsem kamarádku, právničku, která se zabývá rodinným právem. Ta mi potvrdila, že takto opravdu lze přijmout dítě do rodiny a že jde o zcela legální cestu. Biologická matka si při přímé adopci zvolí konkrétní budoucí osvojitele. Nesmí zde, ale dojít k žádné finanční transakci, pak už by to celé za hranou zákona bylo.

Začala jsem si tedy s touto paní, která chtěla dát dítě k adopci, psát, ale nebyla jsem jediná a dnes jsem zpětně ráda, že z toho sešlo, prostě toto dítě nebylo pro nás.

Ovšem díky těmto několika málo velmi intenzivním dnům jsem zjistila, že existuje přímá adopce.

První setkání

Po posledním nepovedeném umělém oplodnění přišla chvíle velké bezmoci a smutku ze ztráty mého jediného nenarozeného dítěte. A v té chvíli jsem si na internetu podala inzerát, že hledáme miminko do přímé adopce.

První žena, která na inzerát téměř ihned reagovala, nabízela své miminko ale pod podmínkou, že jsme schválení žadatelé o adopci, a to my jsme nebyli. Kontakt na tuto paní jsem poskytla své kamarádce a ona nakonec opravdu adoptovala její holčičku.

Několik týdnů byl klid a já nainzerát skoro zapomněla. A pak mi najednou, skoro současně, na něj najednou zareagovaly dvě slečny. S jednou jsme si domluvili schůzku, ale nějak tonevyšlo, ale s tou druhou jsme se sešli.

Jaké bylo první setkání? Moc jsme se s manželem báli, že bude chtít peníze. Ale nakonec byla schůzka docela fajn. Povídali jsme si celé tři hodiny. Byla to velmi mladinká slečna, které ještě nebylo ani osmnáct let. Přítel ji, potom co mu oznámila, že je těhotná, opustil. Na těhotenství přišla až koncem čtvrtého měsíce a v jednom měla jasno - do ústavu miminko v žádném případě umístit nechtěla! Naštěstí měla podporu v báječné mamince, která na schůzku přijela s ní.

Napadlo mě, zda ji do tohoto těžkého rozhodnutí netlačí tak trochu rodina. Protože nebyli jako rodina v úplně nejlepší sociální situaci. Nicméně opak byl pravdou. Bylo to její rozhodnutí, které si musela před rodinou obstát a uhájit. Slečna nás vnímala jako bychom pro ni byli jedinou záchranou.

Byla teprve na konci pátého měsíce těhotenství, ale mě v první chvíli napadlo, že vypadá jako těsně před porodem – tak velké bříško měla. Přinesla nám dokonce ukázat obrázek z ultrazvuku, po pravdě do dnes na něm s manželem nemůžeme nic rozluštit.

Na schůzku jsem přijela už připravená od oné právničky a měla jsem sepsaný celý postup přímé adopce. Měli jsme podobné zájmy a celkově jsme si padli do oka, takže jsme se sešli ještě několikrát a pomalu zařizovali všechny potřebné dokumenty.

Jak to celé dopadne?

Pokaždé když si pohladila bříško, tak ve mně zatrnulo. Vyjde to? Ustojí to a zvládne se ho vzdát? Několikrát jsem ji chtěla požádat, zda bych si mohla sáhnout na bříško a cítit, jak kope. Ale nikdy jsem se neodvážila. Jednou kopal tak, že byla na stěně bříška vidět nožička. Jak já jí záviděla a zároveň jsem měla obrovský strach z toho, co bude dál.

Někdy mluvila o tom, jak ji miminko v noci kope a s velkou láskou si hladila bříško. Byla zvídavá, zajímalo ji, jak je miminko už asi veliké, jestli už vidí, vnímá a mě to, přiznám se, bolelo.

Zajímavá zkušenost byla, když jsem s ní byla na registraci k porodu u jejího gynekologa. Sestřička si první část rozhovoru myslela, že jsem její matka. V té době se jí snažila velmi intenzivně přesvědčit, ať dítě k adopci určitě nedává. Když zjistila, kdo jsem, byl to pro ni pořádný šok. Ze kterého se, ale velmi rychle oklepala. Velmi otevřeně se mě zeptala, zda jsem neplodná a zda jsem už vyzkoušela umělé oplodnění. Nedala jsem se a stejně otevřeně odpověděla. Několik sekund bylo ticho. „Aha, tak pokud je to celé takhle, tak to je pro vás adopce určitě tou nejlepší cestou“.

Byla to zvláštní situace, třeba i proto, že tam probírali celou její rodinnou anamnézu a já ji tam držela nad vodou a spoustu věcí jí vysvětlovala. Byla to prostě vyjukaná holka, které v těchto oficiálních situacích vypínal mozek.

Jinak však moc dobře věděla, co chce a dokázala si svůj názor ustát a obhájit před rodinou i všude jinde. Nikdy jsem ji k ničemu nenutila nebo nepřemlouvala. Prostě jsem jí jen naslouchala. Dokonce se mi přiznala, že se moc bojí hormonů po porodu – toho co s ní udělají. Tohle pro mě bylo opravdu moc těžké poslouchat. Moc jsem se bála.

Do porodnice?

Její gynekolog tvrdil, že porod začne dříve, a tak jsme se všichni modlili, aby to nebylo dříve, než oslaví osmnácté narozeniny. Ne že by to něco měnilo, ale právně bychom se pak všichni cítili lépe. Ten samý den, kdy tyto narozeniny oslavila, jsme se rozhodli s přítelem vzít se. Blížilo se datum porodu a naše nervozita rostla. Poslední týden byl dost kritický. Její maminka nám řekla, že bude volat jen v případě, že už opravdu půjde o porod, nechtěla nás stresovat s případnými poslíčky. Takže poslední týden před porodem bylo úplné ticho.

Mně bylo hloupé otravovat a psát jí, jak to jde, takže jsem se doma trápila sama. Byla neděle, den termínu porodu a stále se nic nedělo. To už jsem plakala a věřila, že je po všem. Nakonec jsem se jí odvážila následující den napsat. A světe div se, stále s námi počítala.

Takto uběhl ještě jeden celý dlouhý týden, kdy se její stav nezměnil, a proto jí následující neděli přijali do nemocnice s tím, že porod bude proveden císařským řezem. Vše jsme měli dopředu domluveno se sociální pracovnicí, porodnicí a také s primářem oddělení.

Přesto když jsme dojeli do porodnice, byl to velmi zvláštní pocit. Nevěděli jsme komu, co máme říkat a celou dobu jsem se bála, že nás vyhodí. Poslali nás na lůžkové novorozenecké oddělení a tam jsem vyplnila formuláře k příjmu. Uvedli nás na pokoj a nechali nás tam čekat.

Náš syn

Na pokoji jsme čekali pár minut a ve mně pomalu začala narůstat nervozita. Najednou se otevřely dveře a vešla paní doktorka se sestřičkou, která v ruce držela maličkou kuličku zabalenou v takovém tom alobalu s čepičkou na hlavě. To byl náš syn.

Stáli jsme tam překvapení, neschopní slova ani pohybu. Lékařka nám něco říkala, ale vůbec si nepamatuji co, vše šlo úplně mimo mě. Nebyla jsem schopná si ho ani pochovat. Jen jsem tam stála a vyděšeně koukala. Až když nám sestřička řekla, že maličkého odnesou ještě na dvě hodiny ohřát, tak jsem se probrala a požádala manžela, aby ho rychle vyfotil.

Následovalo dvouhodinové peklo. Doba plná strachu a otázek. Přinesou ho ještě? Nerozmyslí si to a nebude ho chtít zpět? Téměř jsem nevěřila, že ho ještě někdy uvidím. Sledovala jsem hodiny, počítala minuty, které jako by vůbec neubývaly a velmi se bála. Asi po dvou hodinách a několika minutách se rozletěly dveře, ve kterých stála sestřička a v náručí držela toho nejkrásnějšího chlapečka na celém světě. Našeho chlapečka.

Dala mi ho do náručí a já cítila obrovskou úlevu. Ihned jsem začala o maličkého pečovat. Nosila jsem ho, povídala mu, vítala ho na světě, ale stále mi nedocházelo, že není půjčený, že je můj! Měla jsem v plánu, jak krásně spolu navážeme vztah. Plánovala jsem, jak ho budu po porodu chovat tělo na tělo, nebo že mu nabídnu bradavku.

Ale tam v té nemocnici mi to prostě nešlo. Jako by mi vypnul mozek, na vše jsem si vzpomněla až doma. Dodnes mě to moc mrzí, že to nešlo přirozeně a hned. Nakonec toto všechno přišlo, ale až postupně po dvou třech měsících, kdy jsem se začala konečně opravdu cítit jako jeho maminka!

A co bylo dál?

Během pobytu v porodnici jsem slečnu navštívila jednou na gynekologii, kam byla převezena po porodu. Probraly jsme další postup adopce. Pocit to byl zvláštní, ale velmi uklidňující. Názor nezměnila a o maličkého pečovat nechtěla. Vyprávěla mi, jak se na ni dívají ostatní pacientky a sestřičky a jak ji odsuzují. Bylo to pro ni těžké, ale dokázala to ustát, což jsem obdivovala.

Od té doby jsem jí už nikdy neviděla.

Dál probíhaly soudy. Soudy, kterých jsem se ale nijak dopředu nebála. K žádnému z nich soudce naštěstí slečnu nepředvolal. Celé to trvalo rok a půl, než padl poslední rozsudek.

Synovi už od malého miminka vyprávím formou pohádky příběh o tom, jak do naší rodiny přišel. Na slečnu často myslím. Děkuji jí za její těžké a zralé rozhodnutí. Vím, že i ona si vzpomene, ale věřím, že žije takový život, jaký si moc přála.

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Je neuveřitelné, že už mám dvouleté miminko.

Jak vypadá jeho den,

jaké hry a aktivity dělá?

Já už chodím do práce ,

takže dopoledne je s manželem a odpoledne se mnou.

Většinou chodíme ven. ALe co když to počasí nedovolí?

Nebo co děláme celý den o víkendu?

Čtěte dál a dozvíte se více.

____________________________________________________________

AKTIVITY DVOULEŤÁKA VE ZKRATCE:

Papá, spí, objevuje, hraje si, vzteká se a vzteká se > vzdoruje.

Jeho nejčasttější činností je řev

a na každou otázku má odpoveď ,,nene´´.

Také je však neuvěřitelně vnímavý a zvídavý.

Chce za každou cenu pomoc

____________________________________________________________

Ráno po probuzení se potřebuje dotáhnout.

Vstává dost různě se mnou dříve s manželem déle

- 7:00-9:00

Většinou kouká na pohádky

a já (či manžel) připravujeme snídani, oblékáme se . .

Mezi jeho oblíbené pohádky patří:

• Zootropole
• Tajný život domácích mazlíčků
• Auta
• Kamarád Timmy
• Příšerky s.r.o.

Po snídani si hrajeme.

Je to kluk a přirozeně miluje auta, mašinky, traktory . . .

Rád si posílá auto

nebo si naloží plyšáky na valník a vozí je po domě.

Vkladá kostičky do vkladačky, staví z kelímků věž.

Stavění komínů je jedna z jeho oblíbnených aktivit.

I když ta jde pomalu už stanou > už je na to asi velký,

ale měli jsem období že celý den neděl nic jiného.

Rád si skládá puzzle.

No a jeho nejoblíbenější hra je ,,kde je´´.

Čili na schovávanou - zahází se sebe či nás peřinou

a říká ,,de je´´.

Pokud je hezky tak jde po svačině ven.

Jinak se dál pokračuje s traktorem, stavění věže aj.

Po obědě jde spinkat

Spí cca 1h -2h

Po probuzení se kouká na pohádku a já většinou přijíždím z práce.

Dáme si svačinku a buď opět hrajeme ,,Kde je´´ nebo jdeme ven.

Pokud je ošklivé počasí tak jsem celé odpoledne doma .

Naše aktivity jsou prakticky pořád stejné.

Jeden den děláme toto a druhý den zase něco jiného

nebo podle nálady pořád to samé dokola 🙂

  Hry na doma 

• Kutálení míčku
• Hopsání na velkém gymnastickém míči
• Koukání na pohádku
• Hraní na schovávanou
• Stavění lega
• Stavení komínů
• Vkládání kostek do vkladačky
• Poznávání barev
• Tancování
• Kreslení
• Říkání říkanek
• (ty říkám i tělem - tleskáme, kopeme nohama,
• děláme speciální pohyby k dané básničce)

inspiraci také najdete

http://kouzelnavychova.cz/jak-se-zabavit-s-detmi-kdyz-venku-prsi

Venkovní hry

• Tak především si vezme tatru a lítá s ní po zahradě.
• Hodně chodíme na procházky za zvířátky.
• Buď pěšky nebo bere odrážedlo                                                                                                   (nebo ho maminka nese a on jí utíká dokud není unavený a chce nést)
• Stavíme bábovičky
• Schazujeme plastové kuželky.
• Hrajeme ,,tenis´´ on hodí míček a maminka o odpálkuje.
• Kopeme si s míčem a teď
• Trávíme čas v bazénu.

inspiraci také najdete

http://kouzelnavychova.cz/4-tipy-na-zabavne-hry-pro-rodice-a-deti

Po večeři uklidíme hračky a jdeme se koupat.

Pak čteme pohádky a syn jde spinkat.

Náš - tedy synův den končí mezi 20:00-20:30

Vaše ladyhacek

Máte doma půlroční mimino? Člověk tak nějak tuší, že se v dítěti toho musí spoustu "odehrávat" a to nejen na poli řečového vývoje. A i když dítě ještě nemluví "opravdovými" slovy, každý rodič ví, že dítě komunikuje už dávno před tím, po svém. Než ale spustí se slovy, musí řeč nebo jazyk, chcete-li, doslova nasát. 

Víme, že děti jsou v kontaktu s jazykem už v prenatálním období /předčítáme břichu/, tedy v 6 měsících už jsou to zběhlí posluchači. Děti totiž v tomto období disponují mimořádnou fonematickou citlivostí, což znamená, že rozlišují i ty kontrasty jednotlivých hlásek, které my dospěláci už NEjsme schopni zachytit i kdybychom se snažili sebevíce.                                         

(fonematická od slova foném = zvuková podoba hlásky)

 Citlivost k hláskám dětí okolo 6. měsíce je omračující.

naše malá "houba" v 6měsících ;)

Pokud máte doma dítě tohoto věku, věřte, že je nyní "ultrahoubou" na hlásky. Werkerová a Tess (1984) svým výzkumem prokázali, že děti 6-8 měsíční dokáží například zachytit a rozeznat hlásky, které vůbec nejsou obsaženy v jejich mateřštině. Citlivost se dále vztahuje třebas i na nuance jedné hlásky  (př. slovenská a česká varianta hlásky L).

Tu nejsilnější citlivost děti začnout ztrácet přibližně od 8. měsíce.  Objevilo  se ve vás "cukání", zda by nebylo od věci vašemu "superdítěti" už v půl roce pouštět pohádky v cízím, nejlépe exotickém jazyce? ;) Nebo povzdech,  že tuto "supervlastnost" ztrácejí? 

Neplašte se, jedná se o jev typu "využij nebo zapomeň". Mozek totiž potřebuje volnou kapacitu a dítě se tak může věnovat třeba samotné produkci slov.

A vůbec, v prvním půlroce se děti mají co nejvíce mazlit s rodiči, má se jim zpívat ... a ne jim nabízet k poslechu nahrávky cizích jazyků nebo jim platit čínskou chůvu ;)  Není snad důležitější, že z dítěte vyroste harmonická osobnost s tématy k dialogu, než že umí v pěti jazycích mluvit o počasí? (trošku přeháním)

Onu fonematickou citlivost ztrácí dítě nejdříve u samohlásek, které zodpovídají za akcent, dialekt. Pokud chcete mluvit co nejvěrněji nějakým akcentem, třebas britskou angličtinou, musíte dokonale zvládnout samohlásky, souhlásky totiž nejsou tak podstatné. A tak se už v půl roce začíná klubat např. malý "severomoravaček", který dokáže vnímat, že samohlásky lze vyslovovat i dlouze, ale nakonec upotřebí do svých slov to, co slyší od rodičů a v nejbližším okolí nejčastěji - tedy "všeckokratce".

Následně se vytrácí citlivost u souhlásek, ta klesá pomaleji a vyhasíná mezi 8 až 10 rokem.  Tedy nějakou citlivost děti využijí ještě při učení se cizímu jazyku i na základní škole.

Co dalšího dokáží děti "nasát" z oblasti řeči, před tím než promluví, zmíním i v některém z příštích příspěvků. Je obdivuhodné, v jak krátkém čase si děti dokáží řeč osvojit.  Nechtějme po nich více, nechme je hrát si a přirozeně vnímat. Zaslouží si to a nutně to potřebují.

více článků k tématu vývoje řeči/ logopedka matkou zde pro slova

#blogujeme(24)  #mk_blog_academy(18) #vyvoj_ditete #vychova_vzdelani

Opravdu to jde? Existují vážně rodiče, kteří necítí tu bolest, kterou dítě prožívá? Miminko křičí na celý svět, zalyká se, je celé rudé, zpocené a unavené a maminka stojí nad kočárkem, povídá si s kamarádkou. Chvílemi se otočí na miminko a povídá:

‚‚No jo, to se nám to nelíbí, co? To křičíme na celé kolo, ale já tě na ruce nevezmu, ne ne ne. To musíš vydržet.‘‘

Miminko pláče víc a víc, pláč už to vlastně není, je to spíše už jen zoufalé volání, které jakoby říkalo:

‚‚Mámo, no tak, ty mě neslyšíš, já tě potřebuji! Něco mi vadí, něco se mi nelíbí, udělej s tím něco! Kde jsi?‘‘

Máma ale moc dobře slyší, jak její miminko křičí, jenže jí jedna paní povídala, že když nechá dítě vyřvat, naučí se vystačit si samo. Přeci na mamince nemůže být závislé.

Jenže tato paní, časopis, článek nebo psycholog nejsou máma ani táta vašeho miminka, a proto nemohou tušit, co se vašemu dítěti děje. Nikdo třetí nemůže říct, co s vaším miminkem máte dělat. Jediný spolehlivý rádce je srdce a intuice.

Nechat miminko vyřvat? – Ne!

Dětský pláč má několik stovek důvodů a jedině máma nebo nejbližší člověk, který se o dítě stará, se může naučit signály miminka rozpoznávat. Ano, není správné někoho soudit, ale denně vídám rodiče, kteří nechají své miminko řvát v kočárku a utěšují ho slovy: „To musíš vydržet.“

Zkusme se ale zamyslet a rozebrat si, co asi miminko cítí. Miminko je taky člověk, i když ještě malinký, a člověk potřebuje ke svému životu komunikaci.  Protože miminka ještě nemohou komunikovat slovně, komunikují skrze pláč.

Pro tyhle človíčky je máma nebo člověk, který se o ně stará, středobodem světa. Je to osoba, se kterou se miminko cítí v bezpečí, osoba, kterou potřebuje, a svým pláčem dává najevo, že je něco špatně. Miminka nepláčou proto, aby nás provokovaly, pláčou proto, aby s námi mohly komunikovat. Zkusme jim více naslouchat a pokusme se naučit jejich pláč rozpoznávat.

Co se opravdu stane, když dítě necháme vyřvat?

Chtěla bych se ještě vrátit k tomu, jak jsem psala, že když necháme dítě vyplakat, naučí se vystačit si samotné. Ano, tohle je pravda, ale naučí se to až po dlouhých minutách a v mnoha případech, po hodinách usilovného pláče.

Jenže s tímto se i naučí hledat bezpečí v nějaké „náhražce“, například  to může být plenka, usínáček, plyšák či jiná oblíbená věc. Nechci tímto říct, že všichni rodiče jsou takoví, jen vás prosím, zkuste na dětský pláč reagovat jinak. Připusťte si, že vás vaše miminko potřebuje, a když pláče, něco se vám snaží říct.

Kdysi to bylo běžné dnes, ale jsou i jiné možnosti

Pokud vás napadá, že kdysi tohle bylo normální a vás také rodiče nechávali vybrečet, pak ano, máte pravdu. Přežili jste a dnes dokážete normálně žít. Jenže dnes už je doba jinde, komunikace nabrala úplně jiné obrátky, vědci a psychologové zjistili, že mnoha nepříjemným věcem se dá předejít.

Lidské jednání a chování je dnes už vnímáno jinak, je dokázáno, že s otevřenou komunikací je mnohem snazší problémy a situace řešit. S miminky můžeme komunikovat neverbálně, můžeme rozpoznávat druhy pláče, můžeme vyjádřit pochopení.

I když to některým přijde hloupé, ale i miminko vnímá naši intonaci, gesta a miminku. Je jedno, co miminku říkáme, ale když se naučíme soucítit s druhým, naučíme se pak rozumět i tomu, co není vysloveno.

VÁNOCE???

Přemýšlíte už?

Překulí se prázdniny, obchoďáky začnou dávat vánoční výzdobu

a šup Vánoce jsou tu 🙂

Na začátku týdne jsme se stavili v hračkářstí

a manžel už chtěl malému koupit dárek k Vánocům

,,Neblbi to je brzo´´ - říkám mu.

Doma mi to ale vrtalo hlavou a bavila jsem se zrovna s kamarádkou.

,, no já už pár dárků mám´´

,,cože?´´ - říkám já

,, Když je kupuji postupně tak se mi ty finance nezdají tak hrozné´´

???

To je ale výborný nápad! To mě nenapadlo.

U nás na financích hodně záleží.

Takže je rozhodnuto, také se pustíme do nakupovaní vánočních dárků.

Každý měsíc něco 🙂.

_________________________________________

A čím začít ?

No přeci dárkami pro našeho dvouletého lumpíka - v té době skoro tříletého.

1. Knížka - nesmí chybět 

2. Lego Duplo - v loni také dostal a ani přo letošních Vánocích chybět nebude.

3. Pracovní stůl s nářadím

4. Dřevěná vláčkodráha

5. Hopsadlo

6. Povlečení - nějaký ten ,,měkký´´ dárek

Pro můj předvánoční průzkum jsem použila stránku prodeti.cz

Co vy? Přemýšlíte už nad Vánocemi?

Kdy začínáte nakupovat?

Hezký víkend

přeje ladyhacek

„O tom, že jsem adoptovaná, mi rodiče neplánovali nikdy říci. Odstěhovali se proto na druhý konec republiky. Já nic netušila, jen jako malé holčičce mi vrtalo hlavou, proč nemají fotky od mého narození, jako tomu bylo u mé mladší sestry?  V té době mi ale stačilo prosté vysvětlení, že ještě neměli foťák, a proto mě nemohli vyfotit.“

Jak se asi cítí člověk, který část svého raného dětství strávil v ústavní péči? Je vůbec možné, aby události, které se staly v době, kdy mozek ještě nezaznamenává a neuchovává vzpomínky, zanechaly na člověku nějaký následek? A může to být následek zásadní, takový, který ovlivní vnímání sebe sama a světa kolem nás na celý následující život?

Na všechny tyto otázky Vám, myslím, odpoví následující příběh, za který děkuji dnes už dospělé ženě, kterou její náhradní rodina přijala z kojeneckého ústavu v pouhých osmi měsících života…

Jak začal můj příběh?

Narodila jsem se na velikonoční pondělí před mnoha lety. Na svět jsem tenkrát nepřišla sama. S mým bratrem – dvojčetem jsme se narodili velmi předčasně, což se mu bohužel stalo osudným. Moje biologická matka pak zemřela jen několik málo měsíců poté.   

Prvních osm měsíců svého života jsem tak strávila sama v kojeneckém ústavě. Když mě poprvé uviděli moji adoptivní rodiče, neuměla jsem vůbec nic z toho, co takhle velká miminka mají umět. Jen jsem tak ležela v postýlce, aniž bych se usmála nebo zaplakala.

Rodiče velmi překvapilo, že jsem odmítala fyzický kontakt. Nechtěla jsem se s rodiči vůbec mazlit a ani později doma jsem to nikdy nevyhledávala. Naopak jsem byla stále jakoby ve střehu a nejraději se spoléhala sama na sebe.

Dětství

O tom, že jsem adoptovaná, mi rodiče neplánovali nikdy říct. Proč vlastně? Nevím. Asi se báli mé reakce. Odstěhovali jsme se proto až na druhý konec republiky. Já nic netušila, žila jsem si úplně normální dětství jako mnoho mých kamarádů. Jen mi tehdy vrtalo v hlavě, proč nemáme doma moje fotky jako úplně malého miminka - od mého narození, jako tomu bylo u mé mladší sestry?  V té době mi ale stačilo prosté vysvětlení, že ještě neměli foťák, a proto mě nemohli vyfotit.

S adoptivním tatínkem jsme měli moc prima vztah. Vždycky jsem měla pocit, že mám oči po něm a vůbec že jsem mu moc podobná. S adoptivní matkou bylo vše bohužel mnohem komplikovanější. Měla jsem pocit, že mě nemá ráda takovou, jaká jsem a snaží se mě výchovou změnit, a to mi vadilo. Navíc po narození mé mladší sestry, biologické dcery mých rodičů, se vše ještě vyhrotilo.

Když se totiž sestra narodila, bylo to pro mě velmi těžké, protože nešlo o pouhou rivalitu mezi sourozenci. Pro mě to byl boj kdo s koho – boj o moje místo v rodině. Soupeřila jsem tenkrát o máminu pozornost, a bohužel prohrávala. Buď tam pro mě jako máma nebyla, nebo mě poslala za tátou. Navíc jsem tenkrát velmi intenzivně vnímala, že má matka k sestře mnohem blíž než ke mně, a to bolelo.

Puberta

Jak už to v životě bývá, ani velká vzdálenost od původního bydliště nezaručila mým rodičům dostatečné bezpečí. Do okolí se po letech přistěhovali otcovi známí z práce. Jejich dcera řekla mé sestře, že jsem adoptovaná a ta to následně sdělila mým rodičům. Naši tak museli s pravdou ven.

Tehdy mi bylo asi jedenáct let. Co jsem v tu chvíli k rodičům cítila? Dodnes si to vybavuji velmi přesně – byla to nenávist. Nenáviděla jsem je za to, že mi tolik let lhali.

Následná puberta byla pak pro mě i pro mé rodiče velmi náročná. Například se naši báli pouštět mě na diskotéky, tak jsem jim na ně prostě utíkala. Nebo mi neschvalovali mou tehdejší známost, což dnes s odstupem času velmi dobře chápu, ale tehdy jsem s ním chodila vlastně jim natruc.

Při sporech nebo hádkách jsem pak jako dobře mířenou střelu využívala faktu, že jsem adoptovaná. „Nejsem Vaše, tak co mi máte co zakazovat.“

Samozřejmě jsem si vyzkoušela nějaký ten alkohol a cigarety, ale naštěstí jsem nešla přes nějakou pomyslnou hranici. Při tom všem jsem se zvládla vyučit a nekonalo se ani žádné neplánované těhotenství nebo něco podobného.

S tátou jsem pak později vše urovnala a měli jsme výborný vztah. Horší to bohužel bylo s mámou, protože té jsem už nedokázala věřit. Kdybych si mohla vybrat, chtěla bych o všem vědět už od mala a také bych si přála, aby mě máma přijímala přesně takovou, jaká jsem a nesnažila se mě změnit k obrazu svému.

Hledání kořenů…

Později, když už jsem se od rodiny osamostatnila, jsem chtěla vědět podrobnosti o mém původu. Problém byl, že moje adoptivní matka mi nechtěla žádné další informace dát. Každý rozhovor na toto téma končil jejími slzami a slovy: „Ty mě nemáš ráda!“

Nenáviděla jsem to.

Tatínek bohužel před mnoha lety zemřel, takže tam jsem oporu hledat nemohla.

Poté, když jsem se vdala a měla už svou vlastní rodinu, začala jsem znovu za pomoci internetu pátrat po mé biologické rodině sama. Tenkrát se mi podařilo najít na facebooku svou sestřenici. Myslím, že to byl šok i pro ni.

Díky ní jsem zjistila, že mám několik dalších sourozenců, po kterých dodnes velmi intenzivně pátrám.

Tenkrát jsem toto téma znovu otevřela před svou adoptivní matkou. Připustila, že o existenci mých biologických sourozenců celou dobu věděla. A dala mi do rukou pro mě velmi cenný dokument – původní rodný list a dále dopis od biologické matky. Po více než čtyřiceti letech. Věřte mi, to zabolelo!

Dopis bohužel nebyl adresován mně, ale zamrazilo mě, když jsem ho četla – zjistila jsem totiž, že mám s biologickou matkou skoro totožný rukopis!

Vykořeněná

Co mi všechny ty zkušenosti s pobytem v ústavu přinesly? Naučila jsem se spoléhat jen sama na sebe. Nikomu jinému nedokážu opravdu intenzivně důvěřovat. Dodnes nevyhledávám fyzický kontakt a vím o sobě, že jsem stále jakoby ve střehu – neumím se uvolnit. Adoptivní rodiče bohužel nikdy nevyhledali pomoc psychologa, takže jsem se s tím vším musela nějak naučit žít sama.

A také je tu stále přítomný pocit, že nikam nepatřím – nikde nemám kořeny. Neznám svou minulost ani osoby v ní žijící, asi právě proto je pro mě tak moc důležité, abych jednou našla své biologické sourozence.

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

„Když jsem byla malá, moc jsem si přála mít živé miminko, které by mi nikdy nevyrostlo. Pěstounstvím si vlastně plním svůj tajný dětský sen. Věřím, že není na škodu, když všechno nejde hladce a člověk prochází řadou překážek. Určitě ho to posílí ve vytrvalosti a umožní mu to více přemýšlet nad tím, zda to, co si vybral, je to pravé a zda má cenu o to bojovat za každou cenu.“

Myslím, že je úžasné, pokud se člověku podaří splnit si svůj dětský sen. A když jeho prostřednictvím ještě pomáhá ohroženým dětem, je to opravdu obdivuhodné.

Někdy je ale cesta k jeho realizaci dosti trnitá. O to víc inspirativní je, když se podaří ho vybojovat. Tak jako se to podařilo v následujícím příběhu této silné ženě.

Začátek příběhu

Když jsem byla malá, moc jsem si přála mít živé miminko, které by mi nikdy nevyrostlo. Pěstounstvím si vlastně plním svůj tajný dětský sen.

Už někdy na začátku našeho společného života s manželem jsme se poprvé začali bavit o pěstounské péči. Nakonec jsme se domluvili, že nejdříve budeme mít vlastní děti. A tak se nám narodily dvě zdravé a krásné děti a my žili jako každá normální rodina.

Děti rostly a já jsem zase začala chodit do práce. Starala jsem se o manžela, děti, domácnost, své pacienty a nějak jsem se zapomněla starat sama o sebe. Vše bylo vždy důležitější a přednější. Až mé tělo mě začalo upozorňovat, že něco není v pořádku. Ale já ho ze začátku bohužel moc neposlouchala…

Jenže jednou ráno jsem nedokázala vstát z postele. V té době mi bylo lehce přes třicet let a moje diagnóza zněla „celkové vyčerpání organismu“.

Bohužel tato diagnóza nebyla jediná, navíc mi byly zjištěny dvě vyhřezlé meziobratlové ploténky na krční páteři. Lékaři mi řekli, že záleží jen na mně, jak se k tomu postavím a jak se dál budu ke svému tělu chovat. Že jestli nezměním svou práci a způsob života, že skončím velmi brzy v invalidním důchodu.

Ale ani potom jsem ještě hned nepochopila, že je čas se nad sebou zamyslet a začít dělat něco jinak. Trvalo mi dalších několik měsíců, než jsem konečně došla k pochopení toho, že musím přestat přemýšlet nad tím, že bych se měla co nejdříve vrátit do práce, protože za mě musí kolegyně pracovat, a že musím začít myslet v první řadě sama na sebe. Takže jsem začala intenzivně cvičit, chodit na rehabilitace a také jsem jela do lázní.

Náhoda nebo osud?

V této době se mi dostaly do rukou noviny, kde byl velmi zajímavý rozhovor s prvními pěstouny na přechodnou dobu v České republice. Předtím jsem nikdy o přechodné pěstounské péči neslyšela, ale moc se mi tato myšlenka zalíbila.

A tak jsem začala zjišťovat více informací a následně jsem také s tímto nápadem seznámila i mého manžela a naše děti. Zjistili jsme, že se v Praze konají semináře na toto téma pro veřejnost, a tak jsme se tam vypravili, abychom se dozvěděli další informace.

Z tohoto semináře jsme odjížděli oba s tím, že to, co jsme se tam dozvěděli, zhruba odpovídalo již tomu, co jsme si sami zjistili, a že tedy zkusíme zažádat o pěstounskou péči na přechodnou dobu.

Dlouhá cesta ke schválení

Musím říct, že celá naše cesta ke schválení pro nás byla velkým „zkouškovým obdobím.“ Ale věřím, že není na škodu, když všechno nejde hladce a člověk prochází řadou překážek. Určitě ho to posílí ve vytrvalosti a umožní mu to více přemýšlet nad tím, zda to, co si vybral, je to pravé a zda má cenu o to bojovat za každou cenu.

Ale od začátku. Hned po návratu z toho úžasného semináře jsem vyrazila na místní OSPOD pro informace a formuláře pro žadatele o pěstounskou péči. Sociální pracovnice mi ale řekla, že pěstounskou péči na přechodnou dobu tam má na starosti pouze vedoucí OSPODu, která je dlouhodobě nemocná. Nikdo jiný bohužel nebyl kompetentní mi k tomu cokoliv říct a ani mi příslušné formuláře dát. A tak nastala první doba čekání (zhruba tři měsíce), než se vedoucí uzdravila.

Když jsem formuláře konečně obdržela, vyplnila jsme je rychlostí blesku a volala ihned na OSPOD, kdy je mohu donést. Sociální pracovnice byla velmi překvapená, že jsme to stihli tak brzy, ale nabídla mi termín dle svého plného diáře až za celé tři týdny!

To se mi samozřejmě zdálo za dlouho, a tak jsem ji začala přemlouvat, zda by to nešlo dřív. Nakonec ustoupila a řekla mi, že když to stihnu do patnácti minut, tak mohu přijít hned. Stihla jsem to!

Podobný scénář se opakoval i v případě místního šetření u nás doma, které pak mělo následovat. Nejdříve byl stanoven termín až za dva měsíce, což se mi zdálo za dlouho, takže jsem opět přemlouvala sociální pracovnici, která našla jiný mnohem bližší termín.

Místní šetření u nás doma trvalo celé tři hodiny. Sociální pracovnice si nejdříve prohlédla dům, následně si popovídala o samotě s našimi dětmi. Potom jsme odpovídali s manželem ještě na velké množství otázek, dle připraveného tiskopisu.

Při odchodu nám sdělila, že se jí u nás líbilo a že nás doporučí!

Když naše žádost po celých šesti týdnech doputovala na Krajský úřad, volala jsem tam a chtěla vědět, zda je vše v pořádku a jak budou probíhat přípravy.

Vyskytly se ale dvě komplikace, kvůli kterým se během celého schvalovacího procesu opakovaně zdálo, že nás vůbec neschválí a naši žádost zamítnou.

První otazník visel nad naší žádostí kvůli věku naší dcery, které v té době bylo skoro devět let. Sociální pracovnice a psycholožky nás v tomto ohledu opakovaně prověřovaly, protože se bály, aby pěstounství na přechodnou dobu moji dceru nějak nepoškodilo.

Chápala jsem jejich obavy, ale byla jsem si jistá, že dcera tuto novou situaci určitě zvládne.

S našimi dětmi jsme se snažili a snažíme o všem mluvit velmi otevřeně a o pěstounské péči jsme s nimi mluvili opravdu velmi hodně a velmi často. A také si myslím, že když si chci udělat čas na děti a věnovat se jim, tak nezáleží na tom, co dělám – jakou profesi, nebo o koho se starám – když chci, tak si ten čas najdu za všech okolností.

Druhým velkým strašákem, pro který chtěli úředníci opakovaně naši žádost zamítnout, byl můj zdravotní stav, jenž se nelíbil posudkové lékařce na Kraji– v té době jsem byla v rekonvalescenci po problémech s plotýnkami. Napsala, že mě doporučuje k pěstounství, ale jen pro děti, které už není třeba nosit a zvedat.

Což se zase nelíbilo psycholožce na Kraji, protože díky tomu, že dceři bylo devět let a přijímané děti musí být vždy mladší a nejlépe o několik let než děti v rodině, tak by nám v podstatě nemohli žádné dítě svěřit.

Nicméně mezitím jsme zvládli absolvovat psychologické testy, které byly sice dlouhé, ale těžké naštěstí nebyly, a pak následovala příprava žadatelů…

Sezení se účastnilo celkem osm párů žadatelů a přednášely nám dvě lektorky. Přípravy byly velmi interaktivní, takže bylo třeba, abychom se často zapojovali, což není pro každého příjemné. Velmi pozitivně mě v tomhle směru překvapil manžel. Zvládl to velmi statečně a báječně si dokázal poradit.

Musím říct, že tyto přípravy velmi obohatily náš vztah a také změnily náhled na vztah k našim dětem.

Náplň samotných seminářů byla velmi zajímavá, ale chybělo mi zde více podrobnějších informací k samotnému fungování pěstounské péče na přechodnou dobu. Proto jsem pak absolvovala ještě cyklus seminářů od jedné výborné doprovázející organizace, z kterých jsem pak hodně čerpala a čerpám stále při své práci pěstounky.

Na závěr školení jsme dostali hodnocení. Konečně jsem měla dobrý pocit, protože bylo vynikající.

Bohužel ještě stále nebylo vyhráno, otázky věku naší dcery a mého zdravotního stavu se stále vracely jako bumerang a my argumentovali, doplňovali posudky a opravdu do poslední chvíle netušili, zda budeme schváleni nebo ne.

Nevím, čemu nakonec přesně vděčíme za to, že posudková lékařka a psycholožka svůj názor změnily, ale jsem nesmírně šťastná, že to udělaly. Takže jsme se po téhle dlouhé cestě nakonec přece jen stali přechodnými pěstouny.

První miminko

Na první telefon jsme čekali přesně čtrnáct dní od zařazení do evidence. Telefon zazvonil v úterý odpoledne a ve středu jsme si jeli pro miminko přímo do porodnice.

Byla jsem hodně nervózní, asi proto, že to bylo poprvé a vůbec jsem netušila, jak to bude v porodnici probíhat, a měla jsem také strach, abych na něco nezapomněla.

Před porodnicí jsme se sešli ještě se sociální pracovnicí a soudním úředníkem, kteří byli moc milí. Na oddělení nás pak přivítala vrchní sestřička, která nám ukázala malinkatou holčičku, která vypadala jako andílek.

Paní primářka se velice nedůvěřivě vyptávala, jestli máme svoje děti a kolikáté dítě budeme mít v péči? Jestli vím, jak se o takové miminko postarat. Chápala jsem její obavy, ale ty otázky mi už byly trochu nepříjemné. A tak jsem řekla, že máme své dvě odrostlé děti a že jsem zdravotní sestra – a bylo po dotazech. Asi po půl hodině jsme si mohli odnést ten růžový uzlíček do auta.

Holčička u nás nakonec strávila celých jedenáct měsíců a bylo to nejhodnější miminko v okolí.

Moc jsme si období soužití s ní užívali. Pro mě to bylo těžké v jedinou chvíli - když přišla domů obálka se zeleným pruhem - oznámení o tom, že se bude konat soudní jednání, kdy jsem si naplno uvědomila, že u nás holčička nebude navždy.

Když pak maličké vybrali novou rodinu, čekala jsem, co to se mnou udělá. Ale opravdu a upřímně jsem cítila jen obrovskou radost. Protože její nová rodina je prostě báječná.

Samotné loučení probíhalo podle předem domluveného scénáře. Přijela jsem s miminkem k nové mamince, přespala u nich doma – ale už bez miminka – to spalo s novou maminkou a druhý den jsem odjela domů.

Samozřejmě že i když jsem věděla, že je holčičce výborně, padl na mě doma smutek při pohledu do prázdné postýlky… Ale pustili jsme se s manželem do malování domu, a tak na smutek nezbylo moc času. Za pár dní jsme jeli na návštěvu, a když jsme viděli, že se všem daří dobře a jsou šťastní a spokojení, smutek se rozplynul úplně.

Další děti

Druhé miminko jsme přebírali také z porodnice. První čtyři měsíce ho trápily abstinenční příznaky. Bylo to velmi náročné období, protože miminko bylo takřka „neodložitelné“. Zjistila jsem, že skoro vše se dá dělat s miminkem v šátku.

Ale po čtyřech měsících vše úplně odeznělo a zase jsem měla nejhodnější miminko v širokém okolí, které jsem po šesti měsících mohla předat nové mamince.

Momentálně máme v péči třetí miminko – a dá se říci, že péče o něj byla zatím nejnáročnější, protože nebylo úplně zdravé a také jsem si ho přebírala až po měsíci, který strávilo miminko bohužel samo v nemocnici.

Předchozí miminka jsem přebírala ve třech a deseti dnech a navazování vztahu s nimi bylo mnohem bezprostřednější a spontánnější. Nevěřila bych, že už měsíc strávený bez jediné výlučné pečující osoby může takhle malého človíčka tolik poznamenat.

Další velmi zajímavou a zároveň bolavou zkušeností pro mě bylo, že se na mě čtyřměsíční miminko po operaci „zlobilo“ a nechtělo se mnou vůbec komunikovat. Když se k němu po této operaci kdokoliv přiblížil a chtěl na ně sáhnout, velice plakalo a trvalo mu pár dní, než ho to přešlo a začalo světu opět důvěřovat.

Ale dnes je z něho opět to nejspokojenější miminko v okolí.

S odstupem času mohu říct, že fungování pěstounské péče na přechodnou předčilo v mnoha ohledech má očekávání. S každým přijatým dítětem poznávám více jak samu sebe, ale i svého manžela, děti, širší rodinu i lidi kolem nás.

Dlužno dodat, že moje dcera, o kterou se psychologové tak báli, vše kolem pěstounství zvládá velmi přirozeně a samozřejmě, tak jako jiné události v životě. Ať miminko zrovna máme nebo ne, děláme vše stejně a myslím, že se i tak chováme. Jezdíme na výlety, víkendy a trávíme společný čas.

A moje záda? Poctivě cvičím a starám se o ně, ale také všechna miminka nosím v šátku a záda mě vůbec nebolí.

Ty dva roky, co jsme pěstouny, mě nesmírně obohatily – novými zážitky a zkušenostmi.

Také díky tomu máme spoustu nových přátel a kamarádů -  ať už z řad pěstounů, osvojitelů nebo odborníků, kteří nám pomáhají. A za to všechno jsem nesmírně vděčná. Vždyť co může být lepší, než „dělat práci“, která má smysl a která vás baví a naplňuje…

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Je ještě spousta věcí, o kterých musíme jako mámy spolu mluvit a mluvit o nich hodně nahlas, aby jsme se navzájem slyšely a byly slyšeny.

Pro začátek ale tahle dvě slova, která se zdají být malá, budou stačit.

Jsou vlastně úplně jednoduchá.

Ani těžká na vyslovení.

A přesto je pro někoho velkým problémem je říct nejen druhým, ale hlavně přijmout to, co obsahují.

Místo nich si říkáme spoustu jiných věcí.

Nepodstatných, zraňujících, neosobních.

Hlavně nepodstatných, protože mě upřímně řečeno vůbec nezajímá, jestli Vaše dítě ve dvou letech umělo citovat celou encyklopedii, v roce bylo bez plen a dudlíka nechtělo, protože přeci dobře vědělo samo, že je škodlivý a fuj.

A už vůbec mě nezajímá, co si myslíte o tom, jaké jídlo mé dcery jedí, v kolik chodí spát nebo do čeho je oblékám.

Přitom tak málo víte o tom, že se uvnitř potápím vlastním pocitem viny a pochybováním o tom, zda dělám všechno nebo alesoň něco správně.

Málo víte o tom, jak se snažím každý den jít dál a zůstat pohromadě.

Přesto máte potřebu mi to říct.

Musíte, bez toho by nebyl Váš den úplný.

Místo těchto naprosto nezajímavých věcí, byste mi měla říct něco úplně jiného.

A nejen mě. Měla byste je říct každé mámě, kterou potkáte a především, byste chtěla, aby Vám je někdo řekl také.

I když to nepřiznáte.

Po každé, když se cítíte na dně, zoufalá a ztracená.

Protože tehdy byste je také chtěla slyšet.

Já také.

Ve chvíli, kdy prožívám těžký den, který je prostě z nějakého neznámého důvodu skličující a vysilující a přesto tak normální, jak jen může den mámy být.

Místo, abych si vyslechla řešení nebo že se mýlím.

Že to zvládnu a překonám to.

58 kroků k vyřešení tragedie, motivační citáty a povzbuzování, že zítra to bude lepší.

Obyčejná dvě slova.

Já také.

Dodala by mi tolik síly a energie, že bych zvládla naprosto všechno.

Smetla by všechna moje pochybování, všechny otázky "jsem dobrá máma?" nebo "jak to dnes zvládnu?" a "proč to všechny zvládají, jen já ne?"

Empatie.

Normální.

Číst o tom, že by naše děti měly jít do postele v tolik a tolik hodin v nás vyvolává pocit, že ostatní mámy s tím nikdy nebojují.

Že když chodí děti neustále na záchod, pít nebo mají nutkavou potřebu nám něco říct, není normální.

A ony to neznají.

Ani další věci.

Opět normální.

Ochota sdílet své pocity o vlastním pochybení a že slzy i všechny tyhle rozporuplné emoce jsou normální.

To umí zázraky.

Více, než všechny rady a tipy, jak vykrojit s brokolice sněhuláka, aby ji děti snědly a měly tak dost vitamínů.

Neexistuje příručka o emocionální cestě mateřstvím.

Říkají vám, že budete unavené a že je to občas frustrující a co dělat, když jsou děti nemocné. Existuje spousta představ o věcech, které byste měly nebo mohly dělat.

Už není ale moc slov o hlubokých pocitech s nimiž se budete zabývat a jaké to je, když cítíte, že nemáte sílu se zvednout a přesto musíte.

A někdy je nedostatek mluvení o pocitech nebo starostech a díky tomu si myslíme, že jsme osamocené.

Právě to ticho v nás vyvolává pocit, že jsme jediné, které se při dívání na sebe v zrcadle přemýšlíme, jestli děláme dost.

Ve chvíli, kdy se moje tříletá dcera válela vzteky po zemi, protože jsem jí nechtěla koupit lízátko, jsem to poslední potřebovala slyšet od cizí ženy, že si jí vezme domů, když nebude hodná.

Místo strašení mého dítěte, mi raději měla říct, že to zná a že to její syn dělal taky.

Protože všechny víme, že dělal.

Všechny děti to dělají.

Máma, která prchá s plakajícím dítětem v náručí z obchodu, aby se vyhnula pohledům plných odsouzení a kroutících hlav nepochopením nad její mateřskou neschopností, by uvítala, kdyby jí někdo řekl, že to zažil.

Dnes a denně se na nás valí rady z rodičovských fór.

Některé jsou užitečné a hodně nám pomáhají.

Jiné jsou zbytečné.

Přesto se v nich snažíme každý den nalézt tak obyčejnou věc.

Hledáme někoho, kdo prostě vstane a řekne: " je to naprd, dneska to nestojí za nic, taky to znám."

Někdy prostě nechceme řešení, protože jednoduše není.

Chceme jen pocit sdílení.

Na rovinu.

Pokud je jídlo na stole(ne, opravdu se teď nesnažte zbořit tuhle větu hledáním jaké jídlo to je a zda odpovídá standardům zdravé výživy), a pokud objímáte a milujete a zkoušíte to každý den.

Děláte dost a na tom záleží.

To je také důvod, proč "já také" jsou nejsilnější slova, která můžeme říct další mamince.

Zvlášť, když se cítí poražená, ohromená a přemýšlí, jestli je jediná frustrovaná, že děti nejdou spát.

Nebo že k večeři jen ohřála polévku.

Nebo když prostě chce odpočívat.

Nemůžu ani spočítat počet slz, které mi stékaly po tvářích, když jsem cítila vinu. A nebo pocit zoufalství.

Když moje dcera nechtěla spát a čtyři hodiny denně v kuse proplakala a já jí neuměla pomoci.

Vina za to, že jsem málo dcerám četla pohádky před spaním, že jsme nešly na hřiště, že jsem byla zaneprázdněna.

A tak dále.

Pocit viny, který zažívá denně tisíce maminek může být tak snadno rozdrcená.

Rozbitá na tisíc kousíčku nedůležitých, které se prostě jen rozletí vzduchem a nezpůsobí nikomu žádnou bolest.

Slova můžou dodat tolik svobody a pocitu, že se můžeme nadechnout.

Uvědomění si, že nejste jediná máma, která se bojí o své děti a řeší, jestli obyčejné ublinknutí není už nebezpečným refluxem nebo jestli nespí moc dlouho nebo naopak málo.

Obavy a pocity smutku, které prostě přicházejí z ničeho nic a my jim nerozumíme.

I když se nic vlastně neděje, uvědomíte si, že zíráte do prázdna a nemáte chuť ani náladu nic dělat.

Ale musíte.

Zvednout se a jít ohřát jídlo.

Utěšit  Vaše malé bezbranné já, které se bojí příšery pod postelí.

Já také neznamená, že se všechny shromáždíme v pokoji a hodíme ručník do ringu, protože jsme našly pochopení a protože bojovat denně s prádlem, jídlem a dětským pláčem je normální a nejsme v tom samy.

Já také znamená, že existuje další máma a další, která stejně jako Vy se vším tímhle zápasí a střídají se u ní dobré dny s těmi špatnými. Která ztratí nervy a zakřičí na tříleté dítě, které rozlije mléko po stole, protože ho předtím utřela.

A nejenom to.

Najednou víte, že to bude lepší a že si tím projdete.

Přijetí nedokonalosti z nás nedělá nedokonalé.

Namísto toho odkládá plášť idealismu v mateřství a dovoluje nám oslavovat vše, co děláme. A děláme toho opravdu hodně.

Být mámou překračuje očekávání.

Hledáme to něco, co nám dokáže, že být mámou je výjimečné a stojí za to.

Budete mít špatné dny.

Budete mít skvělé dny.

Budete mít normální dny.

Budete mít dny, které Vás ohromí a srazí na kolena.

Budete mít dny, které strávíte jen plněním povinností.

Budete mít dny, kdy budete váhat, co dělat a zda to děláte správně.

Budete mít dny, které budou krásné jako duha a plné radosti.

Budete mít dny, kdy by jste raději zůstala v posteli.

Budete mít dny, kdy Vám budou děti scházet i dny, kdy budou všechny nemocné.

A budete mít dny plné obav.

Ale všechny je zvládnete.

Já také.

S Láskou,

Monika💗

Sledujte mě na blogu:http://zaslouzilamama.blogspot.cz/

Připojte se ke mě na Facbooku: https://www.facebook.com/KrayMonika/

Vzala jsem do ruky fotku, na které bylo maličké miminko s velkýma hnědýma očima, a byla jsem ztracená. Věděla jsem, že tohle je můj syn, moje miminko. Bylo mi jedno, jak je starý, kdy se narodil, věděla jsem, že udělám vše pro to, abych si ho mohla odvést domů.

Jedna z méně častých, ale o to zajímavějších otázek týkající se adopce dítka zní nějak takto „Mohu být schválena a přijmout dítě do osvojení také v případě, že nemám partnera?“

Odpověď zní kupodivu ano. Je to možné, i když se na začátku celého toho úředního procesu může zdát, že to taková samožadatelka má mnohem těžší než manželský pár.

Inspirací a pro dodání odvahy těm, kdo o takovém životním kroku uvažují, bude určitě následující příběh, o který se s námi podělila adoptivní maminka dnes tříletého chlapečka.

Cesta k adopci

Můj příběh začal před několika lety, kdy se mi po letech marného snažení o miminko, umělých oplodněních a potratu rozpadlo manželství. V té době jsem si řekla, že je dost miminek, která nemají maminku, a ráda jedno takové stvořeníčko přijmu do svého života. Život bez dětí jsem si nedovedla představit, ale život bez partnera ano.

Bála jsem se, protože jsem nevěděla, zda je možné, abych celým tím úředním procesem, na jehož konci by bylo miminko, prošla úplně sama, bez partnera.

Naštěstí se mi dostal do rukou kontakt na jednu z organizací zabývajících se náhradní rodinnou péčí. Okamžitě jsem tam zavolala a měla tisíce otázek. Paní na druhé straně byla naštěstí moc milá a na všechny otázky mi odpověděla, velmi mě uklidnila a vlila do mě naději, že vše dobře dopadne.

Než jsem zamířila na úřad podat žádost o osvojení, stihla jsem ještě u této organizace projít přípravným kurzem. Na toto období vzpomínám moc ráda. Vůbec si nedovedu představit, že by bylo možné adoptovat dítě bez dobrých příprav! Až tam jsem si uvědomila, co vlastně chci. Jaké dítě jsem ochotna a schopna přijmout. A hlavně co tyhle děti potřebují a jak specifické potřeby mohou mít.

Například z rodiny jsem znala takovou tu klasickou výchovu, kde se dává „přes ručičku“ nebo „jedna přes prdel“. Na přípravách jsem se naučila, že to není vůbec to pravé. Pochopila jsem, že tyhle děti potřebují lásku, pochopení a hlavně mnoho fyzického kontaktu. A že je to vše moc důležité pro budování vztahu – attachmentu.

Ujasnila jsem si, že zvládnu přijmout i romské dítko. Bylo mi vysvětleno, že neexistují žádné romské špatné geny. A že tyto děti mohou být živější a hlučnější, ale že mnoho mohu ovlivnit výchovou.

Následně už moje cesta vedla na OSPOD, kde jsem podala žádost o osvojení. Bála jsem se především psychologických testů. Co když je přece jen nezvládnu a neschválí mě? Odpovídala jsem velmi poctivě a upřímně, což se mi vyplatilo a já prošla.

Dají mi miminko?

Pamatuji se velmi dobře na den, kdy jsem těsně po schválení nesla na OSPOD upřesnit své požadavky na dítko. Byla jsem trochu nervózní, ale sociální pracovnice byla naštěstí moc milá. Přečetla si mé požadavky, kde stálo, že bych ráda přijala co nejmenší miminko. A řekla mi, že zrovna hledají maminku pro chlapečka romského původu, ale že je mu už sedm měsíců. Zeptala se mě, zda bych o něm chtěla vědět víc.

Vzala jsem do ruky fotku, na které bylo maličké miminko s velkýma hnědýma očima, a byla jsem ztracená. Věděla jsem, že tohle je můj syn, moje miminko. Bylo mi jedno, jak je starý, kdy se narodil, věděla jsem, že udělám vše pro to, abych si ho mohla odvést domů.

Pamatuju se, že mi tekly slzy a říkala jsem sociální pracovnici, že tohle je můj chlapeček. Můj syn.

První setkání

Poprvé jsem svého syna uviděla na úřadě, kam ho přivezli pěstouni na žádost sociální pracovnice. Byla jsem hodně nervózní a rozechvělá z čekání a z otázek, jaký malý asi bude naživo?

Najednou se otevřely dveře a v nich stál pěstoun, který nesl v náručí moje budoucí miminko. Ano, můj syn měl to štěstí, že nebyl umístěn v ústavě, ale vyrůstal u pěstounů.

Jsem za to moc vděčná, protože vím, jak moc může ústav miminko zranit. Dodnes si přesně vybavuji, co měl můj syn na sobě, jak voněl a jak měl krásně vyčesané vlásky do kohouta. Tekly mi slzy a nemohla jsem je zastavit. Byly to pro mě tak silné a nádherné okamžiky!

Celé dvě hodiny jsem maličkého držela v náručí, a když návštěva končila, trhalo mi to srdce.

Domů

Od prvního setkání uběhl dlouhý měsíc, než jsem si mohla syna odvést konečně domů. Do té doby jsem ho jezdila asi dvakrát týdně navštěvovat k pěstounům. Nemohla jsem se těch návštěv dočkat. A potom bylo zase těžké loučení. Bylo to tak krásné a těžké zároveň. Ke konci už směl syn i se mnou domů na návštěvu a úplně ke konci už u mě mohl i přespat.

Měla jsem velké štěstí na pěstouny.  Působili na mě moc mile a troufám si tvrdit, že sympatie byly oboustranné. Velmi jsme si rozuměli a dokázali jsme se bez problémů domluvit na všem, co bylo třeba. Aby byl přechod z jejich péče do mé pro syna co nejjednodušší, snažili jsme se sladit opravdu všechny detaily péče o něj.

Takže jsme se třeba domluvili, jakou značku mléka maličký pije, jakou kosmetiku pěstouni používají, nebo na které léky při nastydnutí je zvyklý. Dokonce jsem nakoupila i některé hračky, které znal od pěstounů.

Předávání bylo pro mě krásné, ale těžké a smutné pro pěstouny, protože byl jejich první děťátko.

A co bylo dál?

Soud, kde mi byl syn svěřen do péče, se konal den před Vánoci. Byl to nádherný vánoční dárek. Maličký byl se mnou v soudní síni, a když soudkyně pronesla tu nejkrásnější větu na světě „Adopce se povoluje, od teď jste maminka,“ tekly mi po tvářích slzy štěstí.

První noc, kdy jsem měla syna u sebe, jsem nedokázala vůbec usnout. Stále jsem ho pozorovala, hladila a kontrolovala.

Díky výborným přípravám a také díky tomu, že první dny a týdny svého života syn strávil u přechodných pěstounů, se náš vztah vyvíjí velmi dobře.  Nenechávám nic náhodě a chodíme do výborné doprovázející organizace na pravidelné konzultace, kde se ptám, pokud si nejsem jistá, jak se v daných situacích správně zachovat.

Hlavně ze začátku, kdy jsme se synem poznávali a hledali k sobě cestu, byly tyto konzultace k nezaplacení! Poslechla jsem tenkrát dobré rady a maličkému dnem i nocí věnovala pozornost. Nosila jsem ho v šátku, hladila a pusinkovala. Od první chvíle spal se mnou v posteli a spí tak dodnes. A bude tam spát tak dlouho, jak bude chtít a potřebovat.

Dnes máme úžasný a otevřený vztah. Maličký už sám říká, že ho maminka nosí stále v srdíčku. Je to mazlivý, bystrý, citlivý a nádherně živý klouček. Připadám si, jako bych měla syna od narození, jako bych ho porodila. Každý den si říkám, jak velké štěstí mám. Můj život s ním dostal úplně jiný smysl.

A jak reagovala rodina nebo okolí na to, že je syn Rom? Rodina ho přijala úplně úžasně a zatím jsem nezažila ani žádnou jinou negativní reakci. Ale čekám, že to přijde. Jsem na to připravená. A jak připravuji syna na takové situace? Především se ze syna snažím vychovat silného a sebevědomého člověka, který když mu bude někdo nadávat, že je cikán, tak řekne „Ano, jsem cikán a jsem dobrý člověk“.

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Sen o budoucnosti naplněné bohatstvím, slávou a věčným mládím se nikde jinde nerozplynou tak rychle jako v USA, zvlášť pokud onemocníte. USA jako země neomezených možností pokulhává na konci žebříčku všech vyspělých států v oblasti sociální, neb tu neexistuje možnost placené mateřské ani placené nemocenské.

Soustřeďme se na nemocenskou a mateřskou. Jak mateřská tak nemocenská spadají pod The Family and Medical Leave Act of 1993, zkráceně FMLA. Tento federální zákon byl jedním z hlavních prezidentských bodů prvního termínu Billa Clintona. Co tento zákon přinesl? Možnost 12 týdnů neplaceného volna s uhlídáním pracovního místa. Toto neplacené volno se vztahuje na zaměstnance pracující minimálně 12 měsíců na jednom místě pro zaměstnavatele s minimálně 50 zaměstnanců v okruhu 75 mílí. 

FMLA je jediním federálním zákonem, tedy zákonem, kterým se musí řídit firmy s více než 50 zaměstnanci po celých Spojených Státech, který se zabývá mateřskou či rodičovskou dovolenou nebo nemocenskou. Pokud se zaměstnanec kvalifikuje pro FMLA, nesmí být po dobu trvání propuštěn ze zaměstnání a zároveň nemusí platit plné zdravotní pojištění, tedy je zodpovědný pouze za část zdravotního, které jen normálně odečteno z platu. 

Zaměstnanec má také možnost být na FMLA s tím, že si vyčerpá všechny svoje našetřené dny dovolené a a dny určené pro nemoc (mimochodem, jako státní zaměstnanec dostávám každých dvacet odpracovaných dní jeden den dovolené a jeden den určený pro nemoc), tyto dny se sečtou a roztáhnou na 50 procent, takže nepřijdete o plat a nemusíte platit zdravotní, ale také vyčerpáte všechny dny volna, které máte. 

Během svojí tzv. mateřské jsem zvolila tuto možnost. Mých našetřených 35 dní, roztáhlo se mi to tehdy na skoro 3 měsíce, tyto 3 měsíce se mi zdály krátké a tak jsem byla ještě na měsíc a půl neplaceného volna, kde jsem ale tehdy byla zodpovědná za celé zdravotní, což činí kolem 1500 dolarů měsíčně. 

Nemocenská část FMLA je také 12 týdnů a opět neplacených, opět je zaměstnanec zodpovědný pouze za část zdravotního pojištění. Pokud potřebuje zaměstnanec dalších několik měsíců na zotavenou může tak učinit po vyčerpání všech dnů volna a poté jít na 6 měsíců na půl platu.

FMLA si zkouším i ve druhé možnosti a sice jako nemocenskou, myslím, že nemá cenu psát jaké štěstí to mám, že ochutnávám Ameriku ve všem, kde nemá co nabídnout. V prosinci jsem byla diagnostikovaná s rakovinou prsu. V lednu jsem byla na operaci, vzala jsem si 5 dní volna. 10. února jsem začala týdenní chemoterapii, která trvala 3 měsíce a týden. Se začátkem chemoterapie jsem si zkrátila pracovní úvazek na 70 procent. 

Týden před skončením chemoterapie jsem byla pozvaná na popovídání si se svojí šéfovou, mimochodem je nás celkem 6, která nebyla spokojená s mým pracovním nasazením za posledních několik měsíců. Rozhodla jsem se tedy jít na tzv. nemocenskou na 9 týdnů a to hlavně z důvodu očekávané radiace, která s koná jednou denně po dobu 20 dnů s výjimkou víkendů. 

Neuvěřitelné je, že si pořád ještě mohu říkat, jaké mám štěstí. 

• protože bych mohla být vyhozena z práce a tím ztratit svoje zdravotní pojištění, jako se tu stává hodně lidem, kteří jsou tak naivní, že neoznámí okamžitě svoje onemocnění na osobní oddělení.
• protože bych na tom mohla být tak špatně finančně, že bych si nemohla dovolit ani těch neplacených 9, jako se to stává tolika rodičům samoživitelům.
• protože bych mohla mít daleko horší zdravotní pojištění, například takové, kde by mi oddalovali chemoterapii z důvodu byrokratických chyb.

USA je země neomezených možností, hlavně pokud chcete mít srovnání v tom jak moc špatně byste na tom mohli být, kdyby...

Jak je vidět, pokud něco není uzákoněné, tak se to prostě neděje. Ano, existuje tu silné hnutí za možnost placené mateřské a také nemocenské a někteří zaměstnavatelé jako např. google či facebook to už i nabízejí, zákon jako takový ale leží už přibližně 5 let v senátu a prostě se čas zatím nenašel. S nynější vládou se ani nenajde, zato se najde hodně peněz na už tak neuvěřitelně nafouklý vojenský rozpočet.

https://www.facebook.com/Mamazavodou/

http://mamazavodou.blogspot.com/

Dnešní ozvěnou z blogu pro slova bude poněkud "ožehavé" téma  pro rodiče, ale také časté téma pro logopeda.

Tento příspěvek jsem psala jako logoped i jako rodič. Téma je totiž zasazeno v nejasné situaci současných tendencí a starých osvěčených mouder, ale i zjitřených emocí spánkovou deprivací a bolavými bradavkami. Posílám snad výstižný příspěvěk, pro Vás rodiče.

Už jen to, kdo všechno může užívání dudlíku komentovat:

laktační poradkyně - "Určitě ne, zvláště pak v období šestinedělí, dudlík kazí techniku kojení"  / souhlasím

uvědomělá matka - "Dudlík? jiným jménem šidítko? Své dítě přece nebudu šidit" / souhlasím

unavený rodič - "Co? Jo, dítě  snáze usne, vyspíme se"  / souhlasím

vystrašená matka  - "Nevím... Pokud mu ho nedám nestane se z něj  frustrovanej nervák?"  /souhlasím

matka s bolavýma bradavkama - "Šmarjá ANO, jestli mi to alespoň trochu uleví a dříve usne" / souhlasím

manžel, čili otec - "Dudlík? za mě jo! pokud se pak častěji dostane i na mě, jsou to přece tak trochu i moje prsa, ne?" /chápu

vaše matka, čili babička - "Za nás se to tak neřešilo, dudlík měl každej druhej a taky jste vyrostli" / asi souhlasím, maminka má vždycky pravdu

ortodont - "Ano, jedná-li se o  dudlík ortodontický, který nemá tak negativní vliv na vývoj zubního oblouku" / souhlasím

logoped - "Ano, lépe dumlání dudlíku než dumlání palce, které je pro vývoj výslovnosti  téměř pohromou" /souhlasím, pokud  je dudlík dudán pár měsíců, ne let, protože pohroma může přijít i pak

U nás byl dudlík odmítnut. Toník se nenechal ošidit, všechny potřeby se podařilo doslova UKOJIT ;)

Dotaz "dávat dítěti dudlík?"

mě provází nejen profesně už nějakou dobu. Dříve jsem se já tázala rodičů dětí, kteří přišli ke mně na vstupní vyšetření a nyní jsem sama dotazována svými přáteli, kteří se rodiči stali. Snažím se o krátký příspěvek s vědomím toho, že žádné z našich dětí není stejné, má jinou intenzitu potřeby sání a taky s vědomím hrozby, že místo dudlíku se může objevit v pusině palec a to je pak často pro logopeda "vymalováno". Co snad můžu, je vnést do té nejasné situace trochu světla a vysypat jedno eso z rukávu v podobě

                                                                  i n f o r m a c e

která snad může pomoci Vám, rodičům, matkám, na kterých tak často leží tíha rozhodování.

Pro dítě je charakteristický vývoj a pokud víte, kdy a jak se vyvíjí škála pohybů jazyka, můžete taktizovat! Přibližně do 6 měsíců totiž dítě užívá předozadní pohyb jazyka, při kterém dudlík až tolik "nezavazí". Následně začne dítě pilovat pohyb jazyka směrem vzhůru,  zrovna tak jako ve vývoji hrubé motoriky (pasení koníčků, sed...). Dalším podnětem pro polohování směrem vzhůru je také zavádění pevné stravy. Sousto totiž potřebuje podtlak ke snadnějšímu polknutí, a ten vznikne, právě s jazykem u horního patra. Jenže při onom pohybu jazyka směrem vzhůru už na dudlík nepochybně narazí a jazyk na horní patro nemůže dost dobře doléhat. Celkově jsou pak pohyby jazyka, při častém a dlouhodobějším dumlání, nedostatečně "zacílené" a následkem toho je negativně ovlivněná (nejen) výslovnost více hlásek.

Dudlík, pokud ho do nějaké role obsadíte, by měl mít roli dočasného pomocníka, protože následně zaujme i roli záškodníka. 

Zkrátka pokud to jde, zkuste to bez něj. Pokud to nejde, nevadí. Můžete taktizovat a nabídku dudlíku přibližně od 6. měsíce začít omezovat. Potřebu sání nemůžeme u dítěte ignorovat. Jsme přeci savci a pro ty nejmenší je sání doslova životní potřebou, tak jako potřeba  "být s někým". Tady záleží na rodičích, jak se jim podaří situaci vybalancovat, protože okolnosti (kojení, spánková deprivace,...) v rodinách a naturel našich dětí jsou různé. Mnoho zdraru ať už bez dudlíku nebo s ním!

Vaše Barbora

více článků k tématu vývoje řeči  a komunikace u dětí

www.proslova.cz

#dudlik #blogujeme  #mk_blog_academy  #blogujeme #materstvi #vyvoj reci 

Neznám lepší způsob strávení horkého víkendu než u dobrých přátel na zahradě s neméně dobrým jídlem a pitím! Minulou sobotu se povedlo. Nacpaní, s výborným vínkem v ruce, povalovali jsme se po různých koutech pergoly. Kamarád, opojen sluncem a vínem, zahleděl se na zapadající slunce a celkem neočekávaně zanotoval jednu moravskou lidovou, kterou jsme v dobách táboráků zpívávali, když nám bylo obzvláště dobře.

Z nostalgie nás vytrhla jeho dvanáctiletá dcera. Znechuceně se na otce podívala a pravila: "Tati, prosím tě, neztrapňuj se před našimi přáteli..." Fakt, že mě dvanáctiletá slečna považuje za svou přítelkyni, mě neuvěřitelně potěšil. Fakt, že spokojeného zpívajícího otce považuje za trapáka, donutil zamyslet se nad tím, jak se mi posunula hranice trapnosti během posledních cca 30ti letech🙂 Ano, ve dvanácti by mi exhibující otec také přišel nesmírně nemožný. S věkem a zkušenostmi se měřítko trapáctví značně otupilo.

Když mi v sedmnácti praskly během tělesné výchovy šortky přímo na zadku, přemýšlela jsem o emigraci do nějaké vzdálené neevropské země, kam zpráva o mém znemožnění, doufám, nedorazí. Školní výlety pro mě byly noční můrou, protože odskočit si do křoví spolu s dalšími dvaceti spolužačkami, mi přišlo velmi dehonestující a volila jsem radši smrt z dehydratace.

Letos v zimě jsem musela cestovat na služební cestu do poměrně vzdáleného a studeného koutu České republiky. Cesty byly zavátý, takže autobus měl opravdu slušné zpoždění. A přesto, že jsem aplikovala osvědčenou metodu dehytratace, přesto se močový měchýř začal vehementně ozývat. Na nádražíčku, kde jsem měla cca 10 minut na přestup na jiný autobus, jsem vypálila z vozu a sprintovala do čekárny vyhledat toalety.

"Provozní doba 7.00 - 17.00" hlásala cedule na dveřích. Bylo 17.15. Začala jsem se, navzdory mrazu, poměrně silně potit, takže byla jakási šance, že přebytečnou tekutinu vypotím. Nicméně vzhledem k vidině další minimálně hodiny v hromadné dopravě, nezbylo než najít náhradní řešení. Kousek od budovy čekárny rostlo křoví. Nikterak vysoké, ale pro dřepící dámu akorát. Nenápadně jsem ke křoví vypravila zalezla do porostu.

V okamžiku, kdy jsem se chystala zvednout, vyšla z protější hospody početná skupinka svatebčanů s fotografem v čele, a kráčela směrem ke křovisku. Chvíli jsem doufala, že je ženich milovník autobusové přepravy a bude se fotit s přijíždějícími vozy, ale svatebčané se začali rozmísťovat kolem mého provizorního WC. Nezbylo, než se hrdě vztyčit, natáhnout punčochy, uhladit elegantní pouzdrovou sukni a s grácií odkráčet v ústrety přijíždějícímu autobusu. Všichni, včetně fotografa, byli tímto představením naprosto konsternováni, takže můj striptýz naopak nikdo nezaznamenal na vševidoucí mobilní telefon. Stát se to před deseti lety, sedím potichu v křoví dodnes.

Moje babička v 70 letech došla k názoru, že už není třeba brát si servítky a místo hlídání vnoučat začala cestovat po celé republice. Tetě, která se jí ptala, jestli jí není trochu trapné odjet, nikomu nic neříct, a nechat nebohou rodinu, aby po ztracené babičce pátrala, odpověděla : "Já už jsem moc stará na to, aby mi bylo něco trapný, Helenko."

Takže chutě do života, i se všemi jeho trapasy a nepříjemnými chvilkami. Na co bychom ve stáří vzpomínali?

Mini chlapík mluví hodně, mluví rád. Většinou anglicky, to se moc nezměnilo, prostě je to zrádce a schválně odmítá poetickou mluvu Vladislava Vančury a bohatá synonyma Karla Čapka. Je fakt, že zatím to ani s Čapkem ani Vančurou nepřeháníme. Ač je mini chlapík dítě velice chytré, nechci ho zahltit, a tak po večerech většinou čteme Ferdu Mravence, což mi připomnělo, že si musím napsat tátovi a zkásnout ho o nějaký nový český knížky. Ony se ty tři díly díly Ferdy přeci jen mírně zají. A ani ta blbá Beruna už nevyvolává ty správný emoce.

Včera večer jsem se rozhodla přerušit naši čtecí rutinu a vyrukovala s vlastní pohádkou a sice mírně pozměněnou formou "O vlku a kůzlátkách." Mini chlapík si to děsně užíval, zvlášť když jsem přidala přídavek ve formě rytíře, na kterýho skočí medvěd a lev. "Teda já ti řeknu, stejně je to neuvěřitelný, jak on ti fakticky rozumí," ozval se po dokončení pohádky obdivně Amík. "Neříkej, žes tomu nerozuměl?" "No pokud ta pohádka nebyla o vlku a třech prasátkách, tak asi ne." Řekl s nadějí v hlase Amík a když uviděl můj obličej hned zaspěchal s vysvětlením, "ale zase jsem se nesoustředil." Tak to se dá pochopit, když se nesoustředil, že nerozuměl, to je jasný.

Mini chlapíkova dvoujazyčnost nám ale dává taky docela zabrat. Nerada to říkám, ale někdy mu fakt nerozumím ani náhodou. Naštěstí jsem si vychytala několik odpovědí, který se hodí podle výrazu a mini chlapíkovi urgence. Většinou se dá odpovědět: "Fakt? Ne, to není možný!" Pokud gestikuluje a ukazuje hodí se: "Kde? Ukaž." Blbý je, pokud na něj není vidět a něco na mě volá, potom se rozhodně nevyplatí nezvednout se a nejít se okamžitě podívat, protože jeho nesrozumitelná hatmatilka může znamenat něco jako: "Našel jsem tvůj červenej lak na nehty, otvírám ho a matlám všude kolem." Popřípadě: "Jdu se sám napít, nalejvám si z tý třílitrový láhve a jde mi to docela dobře, myslím, že jsem to vychytal." Nebo: "Mami, kdes to nechala ten nůž, nemůžu ho nějak najít."

Asi měsíc nám unikalo mínění mini chlapíkova pořekadla: "Enděmation." Křičel to i několikrát denně, někdy si to i zpíval. Přiznám se, netušila jsem, až předevčírem jsem odhalila, že "enděmation" znamená "ants are marching on," to když jsem našla mini chlapíka, jak nadšeně výská nad pochodujícíma mravencema v jeho zapomenuté zmrzlině nechané na dvorku. Jak je vidět Ferda v něm zanechává vřelé city, které jsou viditelné nejen v mluvení, ale i v akci, což se pozná tím jak moc chce, abych na ně všechny vystříkala sprej, kterej je zahubí než ho sežerou. Ano, ze dvorku se k nám stěhujou celý čety Ferdů. Myslím, že je opravdu načase změnit literaturu.

Mini chlapík také přidává do svýho anglickýho repertoáru čím dál tím víc češtiny. To je pořád: "Poouzoul," neboli "pozor" "Dassi sám," je teď taky hodně oblíbený nebo "mami light no has," to když nechce, abych mu večer zhasla lampičku. Myslím, že ho budeme muset začít předávat tchánovi s tchyní s českým slovníkem. Je fakt, že se oba děsně snaží porozumět. Tchyni jsem teď nadávno zničila její naděje, že je mini chlapík genius a mluví plynule česky. "Hele, ale víš, že on mluví tak z 95 procent anglicky, že jo?" Chechtala jsem se potom, co se mě ptala na to, co to česky znamená "kašl," nepochopila, že takhle se přeci vyslovuje "castle." Chápu, že čeština zní dost nesrozumitelně, ale že by to bylo až tak děsný?

 Mini chlapík si ale tchána s tchyní skvěle vycvičil. Minulej tejden jsem se u nich musela jít natáhnout a než jsem usnula slyšela jsem mini chlapíka s tchánem, jak spolu konverzují. "Dassi no hají!" Děsil se mini chlapík toho, že by musel jít spát se svojí unavenou matkou. "No, of course not, you dont go hají. Only your mum goes hají." Uklidňoval ho tchán. "And would you like some ham?" Ptal se ho tchán, jestli nemá hlad, ne šunku mu nenabízel.

Moje máma, tak ta má z mini chlapíkovi většinový angličtiny radost velikou, neb neustálým opakováním se jí nová anglická slovíčka do hlavy přímo vpalují. A nedávno jsem ji přistihla, jak do mini chlapíka nenápadně šťouchá a ptá se ho co to znamená česky. Dávám mu tak půl roku, maximálně rok a bude z něho tlumočník.

https://www.facebook.com/Mamazavodou/

http://mamazavodou.blogspot.com/

„Dala mi miminko do náručí a já necítila nic, vůbec nic kromě obrovského zmatku v hlavě. Ano, byla nádherná, ale bylo to, jako když Vám dají do náruče jakékoliv cizí dítě.“

Sen každého adoptivního rodiče je přivést si domů krásné, zdravé miminko přímo z porodnice. Rodiče tak zažijí s miminkem vše od prvního úsměvu, přes první krůčky až do dospělosti. Je to úžasná životní zkušenost, která s sebou ale alespoň na začátku nese velkou pachuť strachu z toho, aby se miminko nevracelo zpět do biologické rodiny.

Někdy je ale celá zkušenost s adopcí mnohem komplikovanější ve smyslu směsice pocitů a zkušeností, které přinese. Více už se dočtete v příběhu, který nás dnes zavede do blízkého zahraničí a za který moc děkuji adoptivní mamince dnes tříleté holčičky, kterou přijali s manželem přímo z porodnice …

Cesta k adopci

V době, kdy jsme s manželem měli za sebou už velmi dlouhou cestu za miminkem a dozvěděli jsme se, že ani poslední pokus o umělé oplodnění nevyšel, jsme se rozhodli podat žádost o adopci.

Přípravy ani všechno to papírování, které proces schvalování obnášel, nás vůbec nestresoval nebo nezatěžoval. Naopak vnímala jsem obrovskou úlevu v podobě naděje, že na konci celého tohoto procesu určitě budeme rodiči!

Když nás po šesti měsících schválili a zařadili do pořadníku vhodných žadatelů, věděli jsme, že s našimi představami o dítěti budeme čekat tři až čtyři roky. Což nám v tu chvíli přišlo jako neskutečně dlouhá doba.

První dva roky čekání pro nás pak byly opravdu velmi dlouhé a těžké. Ze začátku jsme byli plni nadšení, takže jsme vybírali jména pro miminko, nakupovali výbavičku a často volali na kraj, kam už jsme postoupili v pořadníku žadatelů.

Čím delší naše čekání bylo, tím více naše nadšení opadávalo a my jsme se vraceli ke svému zaběhnutému způsobu života. Začali jsme si opět plánovat dovolené a výlety a v podstatě jsme si po tom všem začali vychutnávat život takový, jaký byl.  Nakonec jsme s manželem přemýšleli i nad tím, že se nám život tak, jak právě je, moc líbí a nic měnit vlastně nechceme a začali jsme uvažovat i nad tím, že žádost o adopci zrušíme.

Kouzelný telefon nebo ne?

Přesně tři roky od schválení mi jednou v práci zazvonil telefon. Volala mi paní z úřadu s tím, že pro nás mají miminko – chlapečka. Dozvěděla jsem se také, že biologická matka je feťačka, která se v době těhotenství léčila. S manželem jsme dostali den na rozhodnutí, zda chceme miminko vidět. Já i manžel jsme měli velký zmatek v hlavě, to že je matka feťačka, nás velmi zaskočilo.

Představa, že bychom po tak dlouhém čekání miminko odmítli, byla velmi zvláštní. Vždyť je to malý človíček ne nějaké zboží, které lze v době záručí lhůty vrátit!

Zavolala jsem tedy naší sociální pracovnici, u které jsme podávali žádost o adopci, a chtěla vědět, jaké má s takovými dětmi zkušenosti.  Ani nevím, co jsem vlastně přesně potřebovala slyšet. Ale bylo moc dobře, že jsem jí zavolala, protože se ukázalo, že její kolegyně, která nám volala, se nepodívala do spisu na naší adresu a že prarodiče miminka, které nám nabízí, jsou naši sousedé. A proto pro miminko nejsme vhodní rodiče.

Spadl mi obrovský kámen ze srdce, že to těžké rozhodnutí nemusíme dělat my.

O měsíc později u nás zazvonil kouzelný telefon podruhé. Měli pro nás ročního chlapečka, u kterého ale bylo hned jasné, že neodpovídá požadavkům, které jsme na dítko měli. Bohužel tedy ani tohle miminko nebylo pro nás. S obrovským pocitem viny jsem chlapečka musela odmítnout.   

Protože to celé pro nás bylo velmi silné a těžké, začali jsme tehdy s manželem uvažovat, že žádost o adopci opravdu stáhneme. O dva týdny později jsme si objednali a zaplatili dovolenou na Silvestra a následující den to přišlo ...

Kouzelný telefon

Byla jsem zrovna v práci, když telefon zazvonil potřetí. Sociální pracovnice na druhém konci mi prozradila, že má pro nás maličké miminko – holčičku, dvanáct dní starou. Holčička je zdravá a z utajeného porodu, takže se o rodinné anamnéze více nedozvíme.

Dostali jsme hodinu na rozhodnutí, zda ji chceme vidět. Byla jsem v šoku, v takovém, kdy Vám vypne mozek, klepete se, zhluboka prodýcháváte a pak začnete plakat.

Zavolala jsem manželovi a oba jsme byli zajedno. Druhý den jsme se šli podívat na porodnice na naši dceru ...

První setkání

Pocity před prvním setkáním s maličkou jsme měli smíšené. Nebylo to slepé nadšení, které by se po tak dlouhé době dalo očekávat, spíše váhání, zmatek, nerozhodnost a pochyby, zda to ještě vůbec chceme. Dlouho jsme postávali na parkovišti před nemocnicí a nemohli se rozhodnout, zda se na novorozenecké oddělení máme vydat nebo ne ...

Čekali jsme na chodbě, kam nám lékařka donesla v peřince zabalenou nádhernou, maličkou holčičku. Dala mi miminko do náručí a já necítila nic, vůbec nic, kromě obrovského zmatku v hlavě. Ano, byla nádherná, ale bylo to, jako když Vám dají do náruče jakékoliv cizí dítě.

Necítila jsem žádné nadšení z toho, že si ji můžeme za pár dní odnést domů. Sama jsem byla překvapená a zklamaná z toho, co cítím. Myslela jsem, že budu štěstím celá bez sebe, a místo toho jsem uvažovala,  jestli to opravdu chceme ...

Lékařka nám řekla, že všechna vyšetření, která maličká v porodnici absolvovala, jsou v pořádku, takže se jedná o zdravé miminko.  Zmínila jedinou drobnou abnormalitu v podobě chybějící příčné čárky na pravé ručičce. V tu chvíli nám to nepřišlo vůbec důležité.

V porodnici jsme s manželem pobyli asi půl hodiny a odcházeli jsme stále velmi nerozhodní. Stále jsme nevěděli, co řekneme sociální pracovnici, které jsme měli ihned volat a sdělit jí rozhodnutí, zda maličkou chceme přijmout.

Po návštěvě porodnice jsme ještě celou hodinu chodili po parkovišti a rozhodovali se. Nebyl důvod odmítnout, ale my stále váhali. Nakonec jsme zavolali na úřad a sociální pracovnici řekli, že chceme maličkou adoptovat. Nicméně stále jsme nebyli úplně přesvědčení, že to chceme a že to tak cítíme celým srdcem.

Když jsme přišli domů, vzpomněli jsme si na tu chybějící rýhu na pravé ruce a začali jsme na internetu pátrat, proč to u novorozenců vlastně sledují. A zjistili jsme, že se jedná o jeden z příznaků Downova syndromu.

To nás dost vylekalo. Proto jsme vše hned druhý den konzultovali s primářkou na

novozeneckém oddělení. Lékařka nás uklidnila, že pro diagnostiku Downova syndromu je třeba více než tento jediný příznak a žádný jiný u maličké nezaznamenali. Tehdy nám řekla něco velmi důležitého: „Pokud se ji rozhodnete přijmout, musíte ji milovat takovou jaká je, ať se stane cokoliv!“

Měla obrovskou pravdu, možná něco tušila nebo věděla něco, co nám nemohla říci, kdo ví.

Domů

Celých dvanáct dní trvalo, než nám soud maličkou svěřil do péče a my si ji mohli odnést domů. Během té doby jsme nakoupili veškerou výbavičku a každý den za maličkou chodili do porodnice. Chovali jsme si ji a učili se jak ji přebalit, nakrmit a pomalu se u nás probouzelo takové to rodičovské nadšení. I když stále to nebylo úplně ono.

Když pak přišel ten den, kdy jsme si ji mohli konečně odnést domů, bylo to velmi zvláštní, takové neskutečné.

Po příjezdu domů to pro nás bylo náročné a také zvláštní. Učili jsme se vše za běhu a tím, že maličká byla z utajeného porodu, ji velmi poctivě sledovali lékaři, aby se něco nezanedbalo.

Rodina přijala maličkou s velkým nadšením, stala se nejoblíbenějším vnoučátkem našich rodičů. Naše okolí pak reagovalo na kočárek velmi pozitivně. Sousedé, kteří nás před tím ani nepozdravili, se najednou zastavovali a zajímali se. Přátelé, kteří se běžně neozývali, najednou psali, volali a chtěli vědět, jak se máme.

Náročný začátek

Prvních sedm měsíců pro nás bylo velmi těžkých, protože maličká byla velmi nespokojené a uplakané miminko. Dokázala plakat celých dvanáct hodin denně s několika málo přestávkami.

Usínala nám jen, když jsme ji chovali. Ve chvíli, kdy jsme ji položili do postýlky, hned byla opět vzhůru. Většinu dne jsem ji proto nosila v náručí. Byly to náročné dny. Někdy, když jsem maličkou uspala a podařilo se mi ji na chvilku konečně odložit, tak jsem se radši vůbec nepohybovala po bytě, ani na záchod jsem nešla, jen abych ji neprobudila ...

Necítila jsem nic, jen únavu, vyčerpání a obrovský pocit viny z toho, že ta pravá mateřská láska stále nepřichází.

Mezitím jsme samozřejmě navštěvovali lékaře, poradny a cvičili Vojtovu metodu. Měla jsem pocit, že toto cvičení bylo lékaři naordinováno spíše z preventivních důvodů a zbytečně nás obě zatěžuje. Což mi bohužel až mnohem později opravdu jeden výborný neurolog potvrdil.

Zhruba po sedmi měsících se u nás situace naštěstí začala pomalu lepšit a já si začala rodičovství konečně trochu užívat.

Je vše tak, jak má být?

Maličká působila jako krásné a zdravé miminko. Já měla ale stále pocit, že něco není tak, jak má být. Neumím vysvětlit proč, prostě tu ten pocit byl. Tak jak maličká rostla, narůstalo také moje podezření.

Když bylo maličké asi rok a půl, byla jsem už přesvědčená, že se nevyvíjí tak, jak by měla. Při porovnání s podobně starými dětmi jsem viděla obrovský rozdíl. V tomto věku neuměla nic z toho, co už uměly jiné děti. Například nepoužívala žádná z takových těch běžných prvních dětských slovíček „máma, táta“

Na dětském hřišti jí pak vůbec nezajímaly houpačky, prolézačky nebo pískoviště tak jako jiné děti. Chtěla běhat, jen běhat ...

Běhala z místa na místo a sbírala vše, co našla na zemi. Svoje poklady si potom nosila na lavičku. Takto vypadala její jediná hra venku. Já běhala za ní a dávala pozor, aby nesbírala sklo nebo aby si někde neublížila. 

Malička vůbec nereagovala na to, když jsem ji volala jménem. Takže tohle období bylo velmi náročné.

Doma si hrála pouze tak, že všechny hračky a všechno co našla, stavěla do řady. Naší milované fenky si naopak vůbec nevšímala.

Viděla jsem, že nerozumí tomu, když jí něco vysvětlujeme a na neznámé situace proto ze strachu reaguje až hysterickým pláčem.

Cesta k diagnóze

Tehdy jsem začala rodinu upozorňovat na to, že je s maličkou něco v nepořádku. Ale nikdo mi nevěřil, vůbec nikdo z celé rodiny. Hned na začátku mě napadlo, že by se mohlo jednat o autismus. Začala jsem tedy hledat na internetu informace o této nemoci.

Plakala jsem, když jsem četla o tom, jak se projevuje, bylo to jako bych četla o mojí dceři.

Rodina i přátelé, se kterými jsem o tom chtěla mluvit, mě ale považovali za úplného blázna. Nikdo z rodiny ani přátel mi nevěřil. Jen dvě nejbližší kamarádky si to celé vyslechly a radily mi, abychom zašli s maličkou ke specialistům a dali ji vyšetřit.

V očích ostatních jsem byla neschopná matka, která nezvládá své dítě, nevěnuje se mu a celé se to tímto snaží omluvit.

Bylo to asi to nejhorší období, které jsem zažila. Měla jsem velký strach z toho, co bude dál a neměla jsem žádnou psychickou podporu od rodiny ani přátel.

Když byly maličké asi dva roky, rozhodla jsem se, že ji nechám vyšetřit u odborníků a oznámila jsem to také manželovi. Manžel souhlasil, protože viděl, jak moc jsem odhodlaná.

Celé kolečko vyšetření začalo u naší pediatričky, které jsem se s mým podezřením svěřila. Poslala nás na ušní, oční, neurologii, dětskou psychiatrii a další vyšetření. Nikde podezření na autismus nekonstatovali, což mě zarazilo.

Až nakonec jsme se dostali k dětské psychiatričce, která se mě po několika málo větách zeptala, zda jsme uvažovali nad tím, že by se mohlo jednat o autismus? Může to znít zvláštně, ale já v tu chvíli pocítila obrovskou úlevu, že nejsem blázen. Že po roce, kdy mi moje podezření nikdo nevěřil, se mnou konečně někdo souhlasí.

Tato psychiatrička nám dala kontakt na speciální centrum, kde diagnostikují autismus. Vybrali jsme si tam velmi uznávanou lékařku. Na vyšetření jsme k ní jeli v době, kdy dceři byly tři roky. Asi po dvou hodinách pozorování maličké a rozhovorech s námi konstatovala lékařka dětský autismus.

Bylo nám řečeno, že většinou je toto onemocnění u dětí diagnostikováno mnohem později, ale že je moc dobře, že jsme nečekali, protože čím dříve se diagnostikuje, tím lépe se dá s dítětem pracovat.

Co bude dál?

Dcera začala navštěvovat speciální mateřskou školku, kam se dostala na základě doporučení ze speciálního psychologického centra. Mám pocit, že je tam šťastná.

Po třetím roce začala dělat velké pokroky v mluvení a porozumění řeči. Její první slova sice byla anglická, ale to není myslím důležité. Některá slova opakuje jen jako papoušek a je vidět, že jejich smyslu nerozumí, ale u jiných vidím, že je to naopak. Už také začíná reagovat na jednoduché příkazy, což velmi usnadňuje život.

S čím bojujeme, je jídlo, maličká má jen několik málo oblíbených jídel, které vyžaduje stále dokola a nová jídla nechce ani ochutnat. Toto chování je pro tyto děti typické.

Jsem šťastná, že maličká nemá agresivní nebo sebepoškozující tendence.

A kdy přišla ta opravdová mateřská láska? Ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že dceřin pláč má mnoho důvodů, které my nechápeme. Že je jiná než ostatní děti. Tak v tu chvíli to přišlo, v tu chvíli jsem si ji zamilovala opravdu celým srdcem.

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Mám pocit, že ti rozumím, alespoň o trochu líp. "Jak mi můžeš rozumět? Ty, která máš dítě?" Zeptáš se s bolestí v očích. 

Jak ti můžu rozumět já, která jsem cítila růst nový život ve svém těle? Já, která jsem nevešla do dveří a kolem které se všechno točilo. Já, která jsem během hodin zažila tu nejintenzivnější bolest a tu největší euforii v momentě, kdy jsem porodila. Já, která má doma malé dítě objevující svět. Já, která mu fouká bolístky a drží ho v náručí. Já, které říká "mami." A přece mám pocit, že ti rozumím, tak trochu líp.

Lidé, kteří říkají, že ti bolest něco dá, lžou. Bolest ti nedá nic, to jen ty sama si v sobě musíš přerovnat myšlení. Lidé, kteří říkají, že ti nemoc něco dá, lžou. Moje nemoc mi nedala nic, moje nemoc mi vzala možnost být znovu těhotná. "Jsou tu přeci možnosti," řekneš mi ty, která jsi prošla vším co ti nabídli a pak jsi čekala s nadějí, která se pokaždé změnila v zoufalství. "Ano, možnosti tu byly," odpovím ti. Ano, možnosti tu byly, ale s mojí diagnozou a vědomím toho, že na odebrání vajíček je potřeba hormonů, které moje tělo v tu chvíli nepotřebovalo. S mojí diagnozou, kdy dalších minimálně pět let budu brát prášky, které mě možná uvedou do předčasné menopauzy, se možnosti změnily v nic. Mám pocit, že ti rozumím, tak trochu líp.

Pamatuji si jak mě před čtyřma lety v době "tak to zkusíme a uvidíme" napadlo, že se to nemusí zadařit. Ta myšlenka vlastně nikdy natrvalo v mojí hlavě neuvízla. Tehdy to nebolelo. Tehdy nebyl čas. Musela jsem spát a živit toho novýho človíčka uvnitř. Nikdy mě nanapadlo, že se jednou budu potýkat s pocitem "nikdy víc!" Ten pocit, který je někde hluboko v hlavě a krákorá mi do ucha jako ten černej havran "Nikdy, nikdy víc!" Ten pocit tam někde hluboko v břiše, který mě svírá a svírá až mi nedovolí dýchat a mě pak vrhknou slzy do očí. Ten pocit, který někdy vypluje na povrch, když vidím těhotnou maminku. Mám pocit, že ti teď rozumím, tak trochu líp.

Taky jsem byla jednou z těch těhotných, které se štastně valí ulicí. Nevěděla jsem, že je ti tak strašně. Nevěděla jsem, že tě může bolet se na mě podívat a že tu bolest skrýváš úsměvěm. Ta bolest není vidět a je tam, tam hluboko v tobě, viď. Ta touha držet miminko v náručí a dívat se mu do očí. Ta touha poleví, viď? Já vím, někdy je silnější než jindy a někdy není vůbec. Tak to je alespoň pro mě, která ti rozumí jen tak trochu líp. 

Někdy se mi chce křičet na to, jak je život nespravedlivej. Někdy se podívám na věci, který jsem schovávala "na to další" a přes slzy se směju. Směju se, když si vzpomenu na ty okamžiky, kdy v těch teď prázdných tričkách pobýval můj chlapeček. A třeba zase jednou bude nějaké moje miminko nebo malé dítě. Dítě, které mě nebude kopat pod žebra a které tam někde pro mě určitě je. Dítě, které bude chtít, abych ho objala a pochovala. Já vím, že tobě rozumím jen tak trochu líp. 

Tobě rozumím jen tak o trochu líp, já jsem tady a ty tam. Obě ale slyšíme ten hlas v hlavě "nikdy víc!" Obě máme v sobě tu touhu a tu prázdnotu. Já vím, že jsme obě jiné, ale něco nás přece pojí. Kamarádko, které teď rozumím jen o trochu líp.

https://www.facebook.com/Mamazavodou/

http://mamazavodou.blogspot.com/

Kdybych měla začít od začátku, asi napíšu, že se už nějakou dobu marně snažím přijít na to, co je skutečně dobré pro moje tělo a co ne. A ve velké míře to souvisí právě se stravou. Ač se snažím jíst zdravě, stejně často uklouznu nebo nedodržuji intervaly.

Po tom, co jsem investovala do sestavení jídelníčku a dodržovala ho měsíc, zjistila jsem, že prostě nedokážu stát celý den u plotny, vážit všechno jídlo a dělat si ho 5x denně. Pro mě jako mámu 2 dětí, to byl obrovský problém. A taky mě to přestalo bavit.

Tehdy přišla na řadu myšlenka, nechat si krabičky dovážet domů. Už jsem pár měsíců po podobné službě pokukovala, až jsem se rozhodla, že to zkusím. Nemuset myslet pořád na přípravu a naučit se pravidelnosti- to byla moje vidina. Objednala jsem si tedy krabičky a nechala se unášet proudem.

Trvalo mi to tentokrát měsíc a půl...

Aby jste dobře rozuměly- jídlo bylo dobré. Rozmanité. A časté. Jenomže já u svého hektického dne nebyla schopna dodržovat intervaly. A nepomohlo ani nastavení upozornění. Krom toho, když jsem náhodou byla půl dne někde pryč, nebylo možné tahat krabičky s sebou a stravovat se někde na lavičce v parku... A časem mi začalo vadit, že se mi krabičky jenom kupily a já je musela vyhazovat nesnězené (stydím se, ale je to tak). Přemýšlela jsem, zda s tím skončit nebo ne. Nakonec přišel finální impulz ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že je mi skoro po každém jídle hrozně těžko a bolí mě břicho.

Takový blesk z jasného nebe. Přiznala jsem sama sobě, že už ani nevím jaké to je žít bez toho, aby mi nebylo pořád blbě od žaludku!

A tehdy padlo rozhodnutí, pohnout se dál a zkusit něco jiného, co mi možná pomůže víc.

Krabičkovou dietu nicméně doporučuji- nastartuje metabolismus, odpadá starost s vařením a jídlo je chutné. Já zhubla za ten měsíc a půl 2 kg. 

Abych se dopracovala k tomu, co jdu zkusit dál... Paleo. I ty Brutte? Ano, už i já 😀 A to z jednoho prostého důvodu- podle studií, které jsem si dělala, by mi tento způsob stravování mohl pomoct- jak s bolestmi břicha (eliminovat všechny průmyslně zpracované potraviny, stabilizovat tělo a pak postupně zjistit, co můžu jíst a co ne), tak i s pletí, která je teď hodně špatná (jako v pubertě). Prostě vnitřně cítím, že něco není v pořádku a konečně jsem se rozhodla situaci nějak řešit.

Začínám tedy s Whole30. Bude to masakr- vím to. Moje vůle je daleko za slovem pevná, ale jdu do toho pro svoje zdraví.

Zítra končím první týden... Mám za sebou hodně těžké chvíle odříkání, zapíječku synovce, kterou jsem ustála a jsem na sebe pyšná a pár zajímavých poznatků...

Ale o tom příště 🙂

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s

Dnes téma klasické a možná s jedním malým tipem pro rodiče v poklusu, pro rodiče dětí, které odmítají knížky.

Probouzet dětskou řeč lze různě. Čtením, se kterým, jak se můžete dočíst v mém prvním článku předčítáme břichu, můžete začít ještě dřív, než se dítě narodí. Pro někoho možná přehnané, pro někoho kdo se už moc těší, radostné.

Na stará dobrá říkadla nedám dopustit nejen já - náš Toník říkadla doslova hltá.

nad Toníkovou postýlkou

Nejen jako zaklínadlo proti pláči a chmurům poslouží zpívání, v refrénech pomocí rytmu a melodie mohou tolik vyznít očekávaná slůvka. Popisováním obrázků v knížkách můžete taky přispět k tomu, aby dítě "rozvázalo" a možná nejjednodušší způsob k rozvíjení řeči je

                                                           komentování. 

Komentovat můžete cokoli: vybalování nákupu, dění na procházce, oblékání dítěte. Ano, i obyčejné komentování, je velmi důležitým a logopedem doporučovaným pomocníkem v rozvíjení řeči. Komentovat nemusíte jen věci, které  jsou hmatatelné či viditelné. Komentujte i to na co těšíte, ale i to co vás zlobí, mrzí... Komentování emocí neslouží jen k nabídce slovní zásoby. Právě ono komentování zejména negativních emocí, kladně hodnotí i kolegové psychologové. Pokud se na dítě nebo před dítětem rozčílíte, komentujte to. I když vaše "maličké" zcela neporozumí, předáváte energii, atmosféru sdělení. Dítě pak může lépe komunikovat v emočně vypjatých situacích později až bude samo řečníkem. 

V naší době, která je tolik orientovaná na výkon, můžou mé následující rady znít poněkud málo efektně - zachovejte si autentičnost. Dítě se narodilo vám, do vaší rodiny, bude komunikovat s vámi a bude s vámi muset vyjít ;) Je správné chtít být lepším člověkem, lepším rodičem, ale přirozenost komunikace je podstatná.

Ale především buďte spolu, a povídejte si!  Není nic lepšího a důležitějšího. 

další tipy, jak probouzet slova na

www.proslova.cz

#blogujeme(23)  #mk_blog_academy(18)  #vychova_vzdelani #vyvoj_ditete

Jak my jsme se těšili, až začne mluvit! Až si bude umět říct, co chce, co nechce, co ho trápí. Jenže v tom očekávání si člověk ani neuvědomí, že to má i stinné stránky...

Pohádky a básničky

K: Mamíííí, posím pohátu!

J: Dobře, jakou bys chtěl?

K: Tak tsebáááá, Tautultu! 

J: Karkulku? No dobře, žila byla jedna holčička...

K: ... a ta se jmenovala tautulta! A BYLA ČEVENÁ, POTOŽE MELA TOŠÍČET A V NĚM VÍNO A BÁBOVU A TAKY ŠECKO! A ŠLA DO LESA, POTOŽE BYLA VLT! A ŽILA BYLA BABIJA A TA SE JMENOVALA BABIJA. A TEN VLT VŠETKY SNĚD, I TÝŠU SNĚD! 

J: Krásně umíš vyprávět, Kýšo. A opravdu ten vlk snědl i Kýšu?

K: Jo, potože když mi byli v lese s tátou, ta tam byl vlt. MAMÍÍÍÍÍ, VYPÁVET O TÝŠOVI A VLTOVI!

Musím uznat, že naše dítě je perfektní v přemostění do jiného tématu.... To, že je schopný si zapamatovat básničku nás už z míry nevyvede. Ovšem to, že je schopný si je kombinovat, případně domýšlet podle toho, jak se mu to hodí, to už je podle mě vyloženě o talentu! Tak například fakt krásně modifikoval básničku, kterou se ráno zdraví ve školce:

DOBÝ DEN, DOBÝ DEN,

DNESKA MÁME TÁSNÝ DEN,

DOBÝ DEN, DOBÝ DEN,

DNESTA BUDEM ZLOBIT JEN!

A fakt ujetý je i to, že to do puntíku plní. Takže vlastně když nám tohle ráno odrecituje, tak víme předem, že je celej den v prdeli. Nedávno Kýšu vyzvedávali ze školky babička s dědou a byli srozuměni s tím, že má dar inspirovat ostatní děti. Teda, tohle jsem slyšela já, když mi to naši říkali. Původní verze zněla "Když on tu třídu vždycky tak strhne. Začne ječet, ječí všichni, začne zlobit, zlobí všichni." Až tohle po ránu odříká, chudáci učitelky.... 

Velice krásnou úpravu má taky básnička, kterou ho učila prababička, když si hráli na písku:

OTLOUTEJ SE BÁBOVIČO, 

JESTLI SE MI NEPOVEDEŠ,

TAK DOSTANEŠ NA PUDEL, TY POTVOVO JEDNA!!!!!

Vzhledem k tomu, jak u toho řeše lopatkou do chudáka bábovky, tak se mu povede, i když tam zapomene dát písek...

Vyjednávání

Nevím, kde to odposlechl, ale odposlechl to naprosto správně. A protože to trénuje opravdu odmalička tak myslím, že v dospělosti v tom bude fakt machr. Za úplný top pak považuju to, že k souhlasu vlastně nepotřebuje druhou stranu. 

J: Kýšo, jdeme spát!

K: Mamííí, Týša pustí ještě jednoho trta (krtka) a pat pinkat. Tak jo!

J: Kýšo, utíkej do ordinace a nezapomeň pozdravit paní doktorku a sestřičku.

K: Dobý den paní dotoo a sestičo, když Týša bude hodnej, dostane šiafu a slona. Tak jo!

J: Kýšo, sněz tu polívku. Je v ní spousta dobré zeleninky.

K: Dobá, Týša sní polívu a pak dostane páet v ohlítu. Tak jo!

J: Kýšo, párek v rohlíku v žádném případě nedostaneš, nejsme na výletě.

K po chvilce přemýšlení: Tat to néééé, není páet, není políva!

Odposlechy

Co nás ale zaručeně rozseká nejvíc, jsou Kýšovi odposlechy. Respektive chvíle, kdy použije něco, co říkáme my, nebo to třeba slyšel v televizi. Tak například - ráno všichni vstáváme a milostpán vyleze z ložnice a hlásí: Dobé áno pane dědo, jak jste se vyspintal? To jsou ještě chvíle, kdy se klidně zasmějete. Ale občas nevím, co dělat se situací, kdy paroduje naše výchovné metody.

K: Mamííí, posím čulat!

J v kuchyni dělajíc těsto: Kýšo vydrž to chvilku, jenom si umyju ruce.

K: Mamííí, žíkám čulat hned! A už počítám - či, dva, jedna. Tytyty ty mamijo, dostaneš na zadet a budeš patat!

K: Mamííí, Týša už zdavej! Jdeme za Jolantou! (myslím, že Jolanka je první láska🙂)

J: No tak to můžeš jít dneska do školky.

K: No to néééé, Týša moc maodnej a má tepotu. Adši dáme sioupet!

Mimochodem toho, že je marodnej, dokáže docela dobře využívat.

J: Kýšo, ukliď si ty hračky. Znova to opakovat nebudu a rovnou dostaneš jednu přes zadek!

K: Mami, Týša je maodnej, nedostane pes zadet. Pes zadet jenom, dyž je Týša zdavej!

Nad tou čirou logikou člověku občas zůstane rozum stát....