Většinou je období mateřství prezentováno jako něco nadpřirozeně úžasného.  Něco, z čeho si sednete na zadek a pravděpodobně v tom bude figurovat i nějaký ten filtr s psím čumáčkem a selfíčko. Pravda je, že si jen tak nesednete. A už vůbec ne na zadek.  

Cítím povinnost říct to nahlas a to i přesto, že svoje děti miluju. Mateřská dovolená je zločin proti lidskosti. Měla by se zakázat. Je to jako by vás někdo zbavil svéprávnosti. V podstatě je to facka se vzkazem: Je mi jedno, kolik máš škol, co všechno umíš a kolik vyděláváš. Od teď jsi dobrá tak akorát k utírání zadků.

Přidávám pár bodů, které mě namátkově napadly při krátkém zamyšlení, co všechno jsem se o mateřství naučila za chodu a na co mě nikdo nepřipravil.

• Osamělost a samota jsou dvě odlišné věci. Na mateřské máte jen to první, to druhé tak dvakrát do roka, když se poštěstí.
• Mít na sobě pušapku je svátek svou velikostí srovnatelný s Božím hodem.
• Výcvik pro piloty už máte po třech letech na mateřské téměř za sebou. Umíte být ve střehu ve dne v noci, chytat letící nádobí za poklusu a ani při nejdivočejších manévrech (jako třeba při odtahování dvou uječených dětí a nákupu ze supermarketu) se vám nezatočí hlava a neztrácíte kurz. Směle do toho, to je výzva!
• Vaše děti nejsou jako ty hodné děti z reklamy, co si ruce neutírají do trika, spí nerušeně celou noc díky plenkám Pampers nebo si celý den spořádaně hrají v dětském koutku. Vše vyjmenované se stává jen zcela výjimečně.
• Reality show, kdy vás velký bratr vidí všude ve dne i v noci asi nebude nic pro vás.
• „Jó, ty vlasy ještě jeden den vydrží“ se stává vaší mantrou alespoň dvakrát do týdne.
• Alergie na tepláky je vážná nemoc.
• Na multitaskingu není vůbec nic hezkého.
• Když se vám do pračky připlete jednorázová plenka, máte bezva zábavu na  celé odpoledne.
• „Když jsem já sloužil“ je zatraceně dlouhá písnička a její délka rocipročně roste pokaždé, když jste donuceni ji zpívat (čti denně). Taky jste nikdy netušili, jak rychle ji vůbec můžete přezpívat, když se to dítě těší až na část „A ty boty do roboty“ a už u kačenky se této předposlední sloky o botách hlasitě dožaduje. A taky když tam zaměníte „sloužil“ za „souložil“, nejen že to v sobě skrývá nějakou tu tajuplnou pravdu, ale navíc to bude dítě reprodukovat ve školce a hrdě vám před nastoupenou školkou připíše zásluhy za tento skladatelský počin.
• Sex v televizi je taky sex. A nemusíte si na to ani holit nohy, čímž ušetříte spoustu času a energie na noční vstávání.
• Když už se konečně dočkáte té školky, nakonec jen sedíte doma a brečíte si s partnerem na rameni, že je tu nějaké ticho a jestli si nepustíte Šmouly.
• Když koupíte dětem tunu plyšáků, oni si na spaní stejně vyberou buď traktor nebo dětskou pokladnu, v horším případě vyžadují tatínkovo nářadí nebo sadu nožů.
• Vaše děti po vás pravděpodobně zdědí právě ty vlasnosti, které nejvíc nesnášíte. Popřípadě se ty geny nějak šikovně namíchají tak, aby se to vážně nedalo vydržet. Takže se vám může dost dobře stát, že si porodíte bohéma s pedantskými sklony všechno kontrolovat, technicky zdatného jedince s nezkrotnou touhou rozebrat všechno, co se na první pohled zdá být rozebratelné a s alergií na úklid.
• Vrcholem kultury je pravidelné sledování Růžovky, Ulice, Zoufalých manželek a dalších kvalitních seriálů. Časem máte dojem, jako byste s postavami byli nejlepšími přáteli.
• Mozek definitivně vyteče mlékovodem. Čím dřív se vrátíte mezi dospělé, tím větší je šance zachování alespoň elementární mentální svěžesti.
• Váš nový nejoblíbenější song: ticho, hukot topení.

http://umelecvdomacnosti.cz/?p=750

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/

Jak jste na tom s asertivitou? Umíte říct "ne" nebo často kývnete, i když tušíte, že z toho nebude nic než samé problémy. Znáte to - cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.

Kdysi jsem si o sobě ráda myslela, že jsem hodná, manžel si o mně myslí, že jsem blbá. Ale pravda je taková, že mám ráda pocit, že jsem potřebná. Taky jsem trochu líná a štítivá, takže se nemohu realizovat v oblastech jako je zdravotnictví nebo sociální práce.

Proto se realizuji na nejbližším okolí. Dostávám se pak do situací, kdy doučuji matematiku sousedčina syna, který je učebnicovým příkladem hyperaktivního dítěte a už potřetí nacpal do mikrovlnky propisku. Závěr pokusu - propiska v mikrovlnce exploduje. Nesu nákup paní Novákové, která do mě celou cestu poklepává hůlkou, zatímco laje na politiku, nebo chodím zalívat květiny, které ale už mají opravdu to nejlepší vegetační období za sebou, tudíž trávím poslední den sousedovy dovolené sháněním rostlin podobných, aby se neprovalilo, že holky chcíply. Nedokážu odmítnout pozvání kamarádky na vzrušující koncert místní základní umělecké školy. (Proboha! Já přece trpím tím, že sama děti nemám, proč mám ještě trpět proto, že jiní lidé děti mají!)

Dnes jsem například kývla sousedovi (od těch kytek), že mu pohlídám Karla Druhého. Karel je pubertální čivava. Někdy mám pocit, že je to jen gremlinek, který se k dobráckému sousedovi vetřel v geniálním psím převleku. Mým úkolem bylo dát Karlovi čistou vodu, půlku konzervy a vzít ho vyvenčit. Karel sežral konzervu, vychlemtal vodu, vytrhl mi vodítko a zalezl za gauč. Jsem sice založením pomahač, ale utírání Karlem počurané podlahy do konceptu pomáhání nespadá. Nejdřív jsem se snažila Karlovi domluvit. "Pojď, Kájo. Pojď si přečíst, co psali ostatní na pejsbooku..." Čivava dřepí za gaučem a čučí na mě. "Karle, jestli nepůjdeš dobrovolně, tak tě odsud vytáhnu!" Je to přece malinký pejsek, toho přeperu. Jakmile natáhnu ruku pro vodítku, Karel pokrčí čumáček, vycení zoubečky a začne výhrůžně vrčinkat.  Nepodařilo se ani vymést Karla smetákem. Zabral teprve páreček, který jsem uzmula manželovi z talíře. Sice taky cenil zuby a trochu vrčel, ale  toho jsem smetákem odrazila.

Karel se způsobně vyvenčil, vyblinkal páreček a šli jsme domů. Tentokrát Karel předvedl hysterickou scénku "Nikam nechoď, buď tu se mnou" a zavěsil se mi zoubečkem na tepláčky. Takže teď sedím na zemi, Karel na mém oblíbeném křesle a oba zoufale vyhlížíme páníčka. Snad se vrátí brzy. Karel začíná pokukovat po mojí posteli.

V pátek jsem měla svoje první rande s chemoterapií. Jak už to bejvá někdy se rande vydaří a někdy zase ne. U mě to definitivně láska na první pohled nebyla, myslím, že ani ten druhej pohled to tak nějak nespraví, ale naše dočasný skoro přátelství půjde.

Musím se přiznat, že po tom prvním zavolání, kdy mi oznámili, že mám rakovinu, jsem odmítla jednat po telefonu s doktorama a tohle všechno přenesla na Amíka. Amík se teda stal mým styčným důstojníkem a tak to byl on, kdo zvednul v lednu telefon a dozvěděl se, že budu muset podstoupit chemoterapii. Chudák opravdu se snažil to podat dobrým způsobem. "Hele mám pro tebe dobrou a blbou zprávu, ale ta blbá je jenom dočasná. Prostě krátkodobě to bude na hovno, ale douhodobě skvělý vyhlídky!" Snaha o bezstarostnej tón zněla poněkud křečovitě, ale i tak se počítala.

V pátek 10. února přišlo na řadu to krátkodobý období na hovno. Koneckonců jde jenom o 12 tejdnů a 12 kol chemoterapie. Takže jsme předali mini chlapíka tchýni, máma, já (hvězda dne) a Amík jsme nasedli do auta a frčeli do nemocnice. Ano, svoje první rande jsem se rozhodla uskutečnit v nemocnici a ne jen v infúzním centru, kde bude naše randění pokračovat. Nemocnice to už je moje stará známá, mám pocit, že od prosince jsem tam snad jednou tejdně, jen pro mámu to bylo její poprvý v týhle budově. Jako starej mazák jsem jí provedla:"Tady v tom patře byla ta biopsie, tady zase sociální pracovnice," ukázala jsem jí butik s parukama a podprsenkama s vycpávkama a pak už se šlo na věc.

Čekárna, zase, tentokrát, ale naše rande bylo napevno a čas se dodržel. Jedenáct dopoledne, volají moje jméno. Jdeme dovnitř. Všechen personál je v modrým, prej aby to nevypadalo tak nemocničně, pokoj má super výhled v rohu stojí křeslo. Pane polohovací, jako zařízený to mají pěkně. První rande je oťukávací a tak bude trvat nejdýl, v plánu bez zádrhelů jsou čtyři hodiny plus nějaký drobný. Máma nevypadá zrovna nejlíp, nervózní je i Amík. Mně osobně se do toho celýho taky moc nechce, přeci jen tu reputaci nemá to moje rande nejlepší.

Sestra je skvělá, pořád se směje, definitivně pomáhá situaci a my, teda nejvíc já, se uvolňujeme. "Nejdřív vám dáme steroidy a slanej roztok." Povídá vesele sestřička. "A narostou mi po něm svaly?" Ptám se já. "Ne svaly nebudou, jen se moc nevyspíte." Škoda, jsem mohla trumfnout nařachanýho bráchu. "Po steroidech dáme benadryl proti alergii. Ten definitivně ucítíte, prostě budete mírně mimo, možná hodně." Pokračuje sestra. "No a jakmile přijde na tu chemoterapii nandám si bílej plášť, tak se nelekněte, je to pravidlo."

A už to jede, žíla napíchlá a steroidy kapou, já žertuju, Amík se schovává za foťák a máma sedí v koutě, nějak jí do mluvení není.  Ha, tak vymyšlený to mají dobře, jakmile začne působit benadryl je mi všechno jedno. Paráda nejdřív člověka oblbnou a pak ho začnou trávit. Na nehty u rukou a nohou mi dají zmrzlý gely, prej potom ty nehty neslezou. Sestra se oblíkne do bílýho pláště. Taxol neboli ta opravdický chemoška je tady v puse okamžitá pachuť chemie jako bych vylízala záchodou mísu těsně po umytí. Naštěstí to netrvá dlouho. Reakci na taxol a herceptin nemám, jen mě bolí ta žíla a je mi trochu zima. Tahle nemocnice je super, dokonce dostanu i nahřívanou deku, dvě, tři, na záchod se sunu s tyčí u ruky.

„Den ode dne, týden od týdne to bylo pro obě strany těžší. My jsme odcházeli s těžkým srdcem a vědomím, že jí tam necháváme a vracíme se do prázdného domu. Ale jsme dospělí, my se s tím popereme. Maličká to nesla o dost hůř.“

Pro adoptivní rodiče je velmi důležitý termín „právně volné dítě“.

Co to přesně znamená? Pokud biologická matka opustí miminko v porodnici s tím, že ho chce dát k adopci, má ještě spoustu času si svůj čin dobře rozmyslet a případně vzít zpět.

Nejprve podepíše v šesti týdnech věku dítka souhlas s adopcí a následně lze tento souhlas vzít ještě celé tři měsíce zpět.

Takže dítě je právně volné nejdříve ve čtyřech a půl měsících věku. Co přesně to v praxi znamená pro nás adoptivní rodiče a jaké dopady to celé má na dítě, si přečtěte v následujícím příběhu:

Cesta k adopci

Z ničeho nic na mne dopadla tíha třetího trimestru. Jsem unavená, nemůžu ležet ani sedět. Nejradši bych celý den spala, ale to mi první mládě ani pes nedovolí. Začínám přemýšlet o porodním plánu, přestože vím, že psát ho asi ani nemá cenu. Stejně se všechno bude podřizovat aktuální situaci a okolnostem, které nastanou.

Hned mi také naskakuje vzpomínka, jak se moje sestra se zahanbením omlouvala zdravotní sestřičce, když jí ten plán dávala. A to ani nevím, jestli ho ségra vůbec četla... každopádně obě přitom vypadaly jako kdybych v něm snad požadovala grupen sex na rozjezd a šití zlatou nití na závěr. No nic, zkusím ho sepsat tak, aby se za něj tentokrát nikdo stydět nemusel 🙂

1) nebudu tomu říkat plán, nýbrž přání – pro zdravotní personál to nebude takovej vopruz

2) chci všechny možný drogy na tišení bolesti – můžu se legálně sjet a nikdo k tomu nemůže říct ani popel a jako bonus je dost velká šance, že to zacáluje pojišťovna, co víc si přát 🙂

3) přítomnost mediků – dovolím jedině v první době porodní pod podmínkou, že budou mít legální přístup k drogám, stejně jako já a uděláme z toho slušnou párty

4) klystýr – rozhodně ano, už Charles Bukowski říkával, že svět patří těm, kteří se neposerou!

Když jsem se dozvěděla, že čekám dvojčata, spadl na mě balvan strachu. Představte si, že Vám doktor potvrdí dva plody v děloze a záhy řekne, že do příští kontroly tam bude pravděpodobně jen jeden. Ale vy už prostě nechcete jedno miminko, chcete je obě, i když jste o nich do dneška nevěděla. Milovala jsem je od prvního okamžiku a záhy jsem se o ně začala bát.

Myslela jsem, že napotřetí to bude brnkačka, užiju si těhotenství a porod bude nádherným transcendentním zážitkem. Potvrzením vícečetného těhotenství se mi všechny představy sesypaly jako domeček z karet.

Všechno bylo opět nové. Hororové scénáře z okolí přicházely a odcházely a moje psychika byla jako na houpačce. Abych se nezbláznila, musela jsem se naučit svůj stres zvládnout. Samozřejmě je naprosto přirozené mít občas strach, ale nesmí vás provázet celý den od rána do večera. Nesmí se chorobně usadit ve vaší hlavě a zavrtávat se do ní jako červ. A tak jsem sesbírala všechnu sílu a sebedůvěru a uvědomila si, že jen já mám odpovědnost za svůj života a své děti, které nosím pod srdcem.

To mě uklidnilo. Do té doby jsem neměla své těhotenství úplně pod kontrolou. Nyní jsem si klidně dovolila pustit jedním uchem sem a druhým tam všechna nevyžádaná doporučení a rady. Začala jsem se ptát svých dětí v děloze, zda to tak chtějí a co vůbec chtějí, jestli to cítí stejně. Domluvili jsme se, že si budeme navzájem věřit a komunikovat.

Před pár týdny jsem doprovázela k porodu jednu krásnou a mému srdci blízkou ženu, která si na své druhé miminko nějakou dobu počkala. Její předchozí těhotenství skončilo předčasně císařským řezem. Ráda bych na tom druhém, ve kterém jsem ji mohla doprovodit, ukázala, jak důležitá je prenatální komunikace a jak si mohou matka a dítě společně vyšlapat cestičku ke krásnému porodu.

Možná si pomyslíte, že vám nyní budu demonstrovat úžasné těhotenství, které probíhalo bez komplikací, a že ve skutečnosti měla jen štěstí. Pravdou je, že krom bolesti zad, která Lucku doprovázela celé těhotenství, se jí navíc začala na konci třetího měsíce odlučovat placenta a že si prožila nelehké okamžiky, ve chvílích, kdy se krvácení po pár týdnech opakovalo. Když jsme si o tom spolu povídaly, řekla mi, že by svou pozornost měla více obrátit na děťátko, že si teď řešila nějaké své věci a cítí, že by měla být více s ním. Tím, že zůstala klidná a nepodlehla strachu, dala sobě i svému dítěti šanci na to, aby vše dopadlo dobře.

Když jsem potkala Amíka věděla jsem jedno, ne to, že bych s ním chtěla mít dítě nebo si ho vzít, ale to, že chci cestovat, hodně, daleko a často. Naštěstí k tomuhle nápadu byl Amík jako dělanej. Vlastně to byla jedna ze základních věcí, který se nám na sobě navzájem líbila. On už tehdy prokázal, že je na dobrodružství stavěnej a to když se rozhodl opustit rodnou brooklynskou hroudu a vrhnul se do pražský divočiny.

Rok po seznámení jsme byli na Novým Zélandě, kde jsme zjistili, že spolu můžem bejt a rozhodli se vydat na cestu manželskou. Po ušetření peněz a zajištení nechutnejch imigračních formalit jsme se rozhodli vydat na několik měsíců do Jižní Ameriky. Po návratu jsme zjistili, že nás to cestování pořád děsně bere a snili jsme. Snili jsme o roční cestě po světě. Našli jsme si práci a byt a pořád snili. Já našla další mnohem lepší práci, ale sen nás neopouštěl.

 Nakonec jsme se rozhodli s tím vším praštit a pustit se do opravdickýho plánování. Cesta se v našich myslích začínala formovat ze snění do reality. Amík dal výpověď. Já se pokusila, ale bylo mi tehdy nabídnuto půl roku neplacenýho volna. Po dospělým rozvažování jsme se rozhodli kejvnout na těch šest měsíců. Byl to kompromis, ale dobrej a navíc jsme si říkali, že kdyby se nám chtělo, tak to můžeme vždycky prodloužit.

Zabalili jsme náš oranžovej byt, dali kocoura na opatrování ke kamarádům, vyhodili náš gauč, přetáhli hromady krámů, tašek a neuvěřitelný množství pitomin k tchánům, naočkovali se strašlivejma bakteriema a konečně zabalili naše dva bágly a jeli jsme. Tak ono to samozřejmě až takhle jednoduše nešlo. Formalit jsme až na očkování moc neměli, ono není nad to vlastnit americkej pas, to těch víz ubude a hlavně jsme se nemuseli bát žádný jazykový bariéry, další výhoda života po boku Amíka.

Kam pojedem jsme si naplánovali docela dobře, věděli jsme akorát země s tím, že si ten zbytek vždycky cestou předem někde zjistíme. Tohle je náš osvědčenej styl cestování, neradi plánujeme a navíc plány jsou plány a realita je vždycky jiná. Plán cesty zněl Nepál a trekování v Himalájích, Thajsko a pobyt u kamarádů, Myanmar a Kambodža, další kus cesty měl být Indonésie a Uganda. Kambodža a Uganda se do naší agendy dostaly, protože Amík pracoval pro neziskovku, která měla místa v obou těhle zemích a oba dva jsme chtěli poznat jaký to je na místě.

26. ledna (to si pamatuju, protože mě na to upozornil facebook) jsme nasedli do letadla směr Praha. Tak žádná cesta by nebyla pořádná bez pořádnýho vykrmení máminou kuchyní a posilnění pravým českým pivem, který se dá sehnat i tady, ale neznělo by to tak poeticky.

"Milovala jsem nakupování, prostě jsem si to užívala. Po narození našeho syna se časy změnily… Nuda, nuda, to nakupování je pro našeho milánka neskutečná nuda. A tak letím jako šílená, zpocená až…  Máte to podobně? Nechte se inspirovat mými tipy pro pohodové nákupy s malým raubířem, které u nás zafungovaly a snížily tak míru stresu návštěvy obchodu."

Vzpomínám na dobu, kdy jsem tak ráda shopovala. Dokázala jsem strávit nakupováním spoustu času, užívala jsem si to.

Vybírat oblečení,  zkoušet v kabince ulovené kousky, prolézat regály s potravinami a číst si etikety, okukovat designové vybavení do bytu … V kavárně  si mezitím dát kávu a přečíst si zajímavý článek. Jen tak se dívat kolem a relaxovat.

Po narození našeho syna se časy změnily….

Navštěvuji už jen obchody s potravinami. Na nic víc nemám po pár zkušenostech ambice.

Prolétám regály a házím do košíku hlava nehlava nákup, soustředím se jen na to, co je na seznamu. Co není napsáno, nemá šanci v koši přistát.  Hlavně ať jsem rychle pryč.

Máte za sebou už první odchod do školky? Není totiž od věci pořádně se na něj připravit!

Už se to blíží! Kryštůfek nastupuje do školky. A protože jsem matka, která je ráda připravená, tak i na nástup jsme poctivě trénovali. Chodili jsme jednou týdně do adapťáčku, pouštěli jsme si ovečku Timmyho (pokud neznáte, tak před školkou doporučuji, protože je to právě ze školkového prostředí), mluvili jsme o školce. Zkrátka jsme s mužem udělali vše, aby ten přechod byl co nejjednodušší. Bohužel jen pro Kýšu, na sebe jsem nemyslela....

Nezačíná to ránem odchodu, ale mnohem, mnohem dřív. Řvu jako debil asi týden před odchodem do školky. Samozřejmě děsně tajně, až když usne, protože když ho briefuju, jak to bude super, tak před nim přeci nebudu brečet. Teda jako před mužem to netajím, protože mooooc potřebuju, aby mě někdo politoval a řekl mi, že to bude v pohodě.

5 dní do odchodu do školky. Pro změnu večer fňukám a pochybuju o tom, že ho tam zvládnu tak bezbranného nechat. Zafunguje to tak, že mě Lukyn ubezpečí, že nás tam odveze. Alespoň tak, může mi vyrvat to dítě z náruče a poslat ho dovnitř.

Dva dny předem přichystám velikou tašku, kam poctivě nosím všechny školkový věci - spoustu náhradních punčoch, tepláčků, mikin. Prostě se logicky bojím, aby mu něco nechybělo. A protože u toho řvu, tak to dělám při poledním spánku. Naštěstí je všechny podepisuju lihovkou, takže nápis KÝŠA se nerozmazává. V tu chvíli si uvědomuju, že ho posílám někam, kde ani nepoznají jeho věci. Ježiši, už jsem skoro rozhodnutá, že nikam nejde!

Večer před tím se snažím dělat cokoli jinýho, jen abych nemyslela na to, že zítra to naše dítě udělá obrovský krok do samostatného života plného důležitého navazování sociálních kontaktů a sbírání cenných životních zkušeností. Jsem nepřirozeně veselá a hravá, takže to samozřejmě drahému mému přijde divný a začne o tom mluvit. Brečím, dokud neusnu.

Jsem maminka třech dětiček. Miluji je všechny, možná ne úplně stejně, možná každého jinak, ale přesto nejvíce, jak to jde. Každý je jiný a přece nejdokonalejší. Jsou to moje princátka, ale taky opičky a prasátka. Jsou to zlatíčka, ale i neposluchové. Nikdy bych je nedala, ale někdy bych utekla já.

Ano, přestože jsou moje všechno, tak někdy mám chuť bouchnout, mám touhu být ten největší sobec, zalézt s čokoládou a knížkou, zamknout se a neřešit bumbání, hamání, jogurtíky a ze záchodu -hotovóóóó. 

Nemuset vše opakovat dokola a dokola a dokola, kdy stejně Kuba chce odejít do školy v těch největších mrazech jen spoře oděn,  hlavně ale že s mobilem v ruce. Tašku nechal už v kuchyni, aby v chodbě asi nepřekážela. 

Tobíka probírá z jeho světa jen můj křik, jinak probrat jsem se ho zatím nenaučila.

Možná by ještě teď stál před zrcadlem, v obličeji děsivý výraz, ruce dopředu a z úst by mu jeho řečí vycházelo: "Jsem zombík" (Kubo děkuji, že svého do nedávná roztomiloučkého bratra učíš o takových divných monstrech.) 

Taky za ty roky mé námahy a vysvětlování, kam patří špinavé prádlo, bych ráda přestávala nacházet ponožky  v legu a trenky v pastelkách.

Už nějakou dobu mám potřebu se vypsat na toto téma. Kojení ještě donedávna pro mne jako prvorodičku mělo význam asi jako jít se vyčůrat. Přeci stačí rozhodnutí chtít kojit a budu kojit. Vždyť je to tak normální a přirozená a obyčejná věc. Před porodem jsem zkoukla polohy při kojení a jak má vypadat, když dítě saje. Připadala jsem si chytře, když jsem věděla co to je mlezivo.

Jak moc jsem byla po porodu mimo kojící realitu jsem si musela sama vyžrat. Laktace se mi spustila až 4.den. Hormony se mnou švihaly o stošest. Prsa jeden den prázdná a druhý den nalitá k prasknutí až to bolelo. Z dlouhého kojení syna a nesprávné techniky jsem vyfasovala za odměnu ragády. Neuměla jsem mlíko z prsu ručně odstříknout. Když jsem žádala novorozeneckou sestru o pomoc, zeptala se mě zda jsem nikdy nedojila krávu. No, nedojila. Za mých mladých let už brigády v JZD nefrčely. 

Nejvíce mě v dnešní době péče o matku po porodu štve, že chybí individuální přístup. Kolik zachráněných prsou a kojení by mohlo být, kdyby porodnice vyhradily dle své velikosti aspoň jednu skutečně kvalifikovanou laktační poradkyni, která by obíhala maminky na pokojích, nebyla by tolik zatížena administrativou, péčí o novorozence, atd. Měla by čas na novopečené maminky psychicky je podpořit a pomoct se rozkojit. Bohužel realita je jiná. Do jaké míry je to provázanost sponzoringu a lobby za propagaci značek vyrábějících UM je otázka. 

Spousta dětí vyzkouší UM ještě v porodnici, mámy odcházejí s krabicí umělého mléka a slovy, ať se nebojí, že se doma URČITĚ rozkojí. A co teprve chuděry mámy, které jsou po císaři či náročném porodu, mimčo nevidí tak často a ten kontakt chybí od startu. Nebo miminka, která si při porodu projdou nelehkou cestu o život a jsou v inkubátoru. Pokud nenarazí maminka na ochotný personál či si mnohdy "nevyřve" přístup ke svému dítku, má to také velmi těžké.

Jako velký průser a krok k záhubě kojení vidím i to, že spousta mamin neví, jak vlastně vzniká mlíčko, jak funguje laktace a jak moc záleží na jejich psychické pohodě a sebevědomí. Při růstových spurtech často nabydou dojmu, že mají slabé mlíko a sáhnou po UM. Tak samo v případě, kdy nastane večer, tok mléka se zpomalí, dítě se začne odtahovat a maminka nabyde dojmu, že má málo mléka. Je to mnohdy i ze začátku neznalost potřeb vlastního dítěte, které potřebuje třeba jen odříhnout či se vyprdět, proto u kojeni brečí a napíná se do luku. Není to z toho, že má hlad. Třeba je už najezené a má dost, sami jíme různě velkké porce v různých jídlech. Taky mi nějakou chvilku trvalo než jsem na to přišla. 

Jako největší prasárnu však považuji to, že jsou mnozí praktičtí Mudři, pro které jsou tabulky svaté. Pokud kojené dítě není tabulkové (protože přibývá skokově oproti nekojeným), lékař dokáže matku vynervovat vším tím převažováním a nasadí na první návštěvě UM, místo aby dal mamince a dítěti chvíli čas.

Dělám reklamu krnovské porodnici aneb jak by porod (i s komplikacemi) mohl (měl) vypadat!

Dne 2. a 3.12.2016 proběhla v Praze konference s názvem v porodnici jako doma, součástí akce byl i veletrh porodnic, kde se mohly porodnice představit v nejlepším světle, podělit se o své úspěchy a inspirovat ostatní.

    Každý mi říká: „Joooo ty jsi měla ten těžký porod“… Já ho ale měla přeci krásný. Tak proč si to všichni myslí?

Když se mě někdo zeptá na porod, řeknu: „Byl ukrutně dlouhý, nikdy v životě jsem neprokřičela bolestí 12 hodin kdy už více decibelů ze sebe nikdy nevydám, ke konci jsem už ztrácela kontrakce, pak jsem ztratila spoustu krve a skončila na sále v celkové anestezii, následkem ztráty krve jsem měla předpovězeno tří měsíční rekonvalescenci, během které jsem mohla upadat do bezvědomí, ale nejhorší na tom bylo, že mé zesláblé tělo nebylo schopné produkovat mléko a mé dítě hublo, dokud paní doktorka neřekla, že jí dehydratací můžou selhat ledviny atd. atd.

Aha, to zní přííííííšerně, tak už se vůbec nedivím! Musím to totiž příště povědět celé.

Můj porod a vše potom navzdory komplikacím probíhal LIDSKY. Překrásně lidsky…

Znáte ten pocit, když si vezmete skleničku přímo z myčky, natočíte do ní vodu, napijete se a ta chuť …  ta chuť je prostě chemická? Napadlo vás někdy, co všechno v tu chvíli s vodou pijete?

Zkuste si přečíst  složení na etiketě tablet do myčky a leštidla.  To koukáte co? Těch položek tam je a ty názvy!  Co to vlastně je a k čemu je tam tohle všechno potřeba?

O trochu lépe jsou na tom prostředky na ruční mytí nádobí. Ale jen trochu…. Znáte ten pocit seschlých a svraštělých rukou, když už ten den asi po x-té myjete nádobí? A zkusili jste někdy mýt nádobí bez mycího prostředku? Byl ten pocit stejný?

Přemýšlím o tom pokaždé, když si vezmu talířek, hrníček, skleničku, příbor. Co vlastně všechno s jídlem jím a jaký můžou mít vliv sice malé, ale pravidelné dávky obsažených chemikálií na mé zdraví?

Mycí prostředky obsahují koktejl chemie, zejména tenzidy, enzymy, bělící, změkčovací látky (fosfáty), barviva a parfémy. Nic, co byste si chtěli po ránu vypít na ex. I když … někdo možná ano!

Chemické látky v prostředcích obsažené nejenže ovlivňují naše zdraví přímo (konzumací nebo vstupem přes kůži), ale přecházejí do odpadních vod a z nich do vod povrchových, které tím znečišťují.

Potřebuješ nakopnout? Potřebuješ slyšet pravdu a vidět skutečnost? Toužíš po tom, aby ti někdo rozumněl a potřebuješ denní dávku pozitivity, protože jinak se zblázníš? Pak jsi tady správně, proleť očima text a co nejdříve si pust přiložené video. 

Na tohle video jsem narazila asi před rokem, jednou na mě na facebooku vyskočilo a už úvodní titulky na obrázku, které jsem viděla (Hej, je mi jedno, kdo jsi, kolik je ti let a jakého jsi pohlaví) mě donutily si video pustit. 

Z počátku jsem moc nevnímala, co říká, ale fascinovala mě jeho vyrovnanost a výraz ve tváři, ta spokojenost a energie, která z něj vyzařovala, byla ohromující. Ta slova, která říká nejsou nijak objevná, protože vím, že k úspěchu vede cesta jen s mou pomocí a mám už mockrát vyzkoušeno, že bez toho to bohužel nejde. 

Je zkrátka zbytečné, vám víc psát, protože tohle vám doporučuji zažít, doporučuji vám se prostě podívat a říct mi, jak na vás můj "nabíječ" energie a pozitivity působil. Těším se na vaše komentáře. 🙂

Už je to dvanáct let od toho památnýho únorovýho večera, kdy jsem v Lucerna Music Clubu na osmdesátkách potkala jednoho týpka. Teda já ho nepotkala, já měla napilno na tanečním parketě, kdy jsem se ovíněná svíjela do rytmu Madonny, potkala ho moje kamarádka, která předstírajíc, že je Francouzka potkala jeho kamaráda, kterej předstíral, že je Američan. Každopádně ten moment nastal u baru, zastavujíc se na sklenici piva: "Hi," řekl on. "Ha ha ha, taky děláš, že seš Američan?" Pravila zvesela ona. On se na ní jenom tak nechápavě podíval svejma černejma očima, ruce zastrčený v kapsách svý vorvaný kožený bundy. "I am Jordan." "Sure like Micheal Jordan," pravila opět rozverně ona. Zasmál se, bylo vidět, že tohle opravdu ještě nikdy neslyšel. Ano, to byl ten moment před dvanácti lety.

Tak a takhle to začalo, tehdy před dvanácti lety v Praze na tom nejposlednějším místě na světě, kde bych si představila, že potkám svýho budoucího muže, otce svýho budoucího syna. Jak řekl předevčírem Amík :"Last place on Earth I would ever think to be and meet you."  No je fakt, že absolutně netuším, jak jsme se tam oba takhle octli. V židovský tradici se tomu říká bešert, teda něco, co mělo bejt, potkání vaší předurčený duše...v Lucerně na osmdesátkách.

Za necelý dva roky mě v jednom hostelu na Novým Zélandu požádal o ruku. "Hele, tak se vezmem, ne? Zjednodušíme si tím imigrační a bude. Spolu zůstat chcem, tak co." Po skoro roce života pod stanem, trhání jablek v sadu, prořezávání vinic, trekování po horách, přežití několika děsnejch bouří, vytahování kanoe z hlubin divoký řeky a to všechno u protinožců a teda vzhůru nohama, jsme se o sobě dozvěděli hodně a rozhodli se do toho jít.

Před desety lety jsme se na začátku února dva dny po mým příjezdu do New Yorku vzali. Řekli jsme si tehdy v dobrým i zlým a v nemoci i ve zdraví a ani tlumočnici jsem k tomu nepotřebovala. Za těch deset let jsme toho prožili hodně, honili nás divocí psi v rumunskejch horách, tučňáci v Patagonii, vedro v Burmě, zdolali jsme himalájskej Thorong La Pass, trpěli nadmořskou vejškou v Cuzcu, já se naučila žít a pracovat v New York City, dokonce jsem tohle šílený město začala považovat za svůj druhej domov, Amík se pořád ještě nenaučil česky, ale zato se naučil, jak se žije s českou rodinou, pořídili jsme si spolu kocoura a před skoro třema lety se nám narodil náš mini chlapík.

Každej tenhle krok jsme udělali spolu a konečně jsme si po těch letech i oba zapamatovali to datum našeho výročí. Mně k tomu pomohlo nekonečný vyplňování imigračních dokumentů a Amíkovi jeho táta, kterej mu to každoročně připomínal.

Letošní výročí jsme oslavili opravdu ve velkým, když už je to těch deset let, tak jsme si vyhodili z kopejtka a strávili celej den po doktorech na vyšetřeních před začátkem mý chemoterapie. Já holt vím, jak se vodvázat a zpestřit náš vztah. Tohle výročí dokonce trumflo i to, kdy jsem se otrávila jídlem a strávila celou noc na komunálních záchodech v jednom hostelu.

„Tak smutné oči dítěte jsem snad nikdy neviděla! Chytil mě úplný děs. Co mám dělat? Holčička na fotce mě vůbec neoslovila, navíc ta diagnóza a ty prognózy… A k tomu všemu vědomí, že dva páry se na ni ani nešly podívat! Měla jsem v sobě neskutečné dilema – co když ji odmítnu, nebo co když si ji takovou vezmu ...“

Dnešní příběh otevírá jedno velké téma týkající se adopce. Jaké dítě jsme schopni přijmout za vlastní a otevřít mu srdce natolik, aby se stalo opravdu a doslova naším dítětem? Je vůbec někdo schopen tento výběr – párování dětí, které nemají rodiče a párů, které nemají dítě, provést vždy optimálně? A nakonec - je prognóza zdravotního a psychologického vývoje u dítěte v náhradní rodinné péči vždy opravdu relevantní?

Na tyto a další otázky Vám myslím velmi hezky odpoví příběh adoptivní maminky, která svou dcerou přijala jako třináctiměsíční z rodiny přechodných pěstounů, u kterých byla maličká v péči prakticky od svého narození.

Kouzelný telefon

Kouzelný telefon adoptivní mamince zazvonil jednoho teplého letního dne. „Dozvěděla jsem se, že pro nás mají roční holčičku a že podrobné informace o jejím vývoji se dozvím od psycholožky, která měla její případ na starosti.“

 „Psycholožka nám po telefonu o maličké řekla, že je plačtivá a nekontaktní, zmínila také, že má náběh na hyperaktivitu, mluvila i o poruše usínání. Říkala, že nemáme počítat s tím, že z ní bude někdy kontaktní dítě. A také zmínila,  že dva páry se po sdělení těchto informací na ni nešly ani podívat!“

Řepa mi leze ušima. Doslova ji nemůžu ani cejtit. Každodenní ranní příděl mi nahání husí kůži. Sebrala jsem odvahu a poprosila o řepovou pauzu. Máma se jen zasmála: "Jsem si zrovna říkala, kdy to navrhneš. Vždyť to se nedá." Ano, džusuju dál, mrkev na tisíc a jeden způsobů. Amík taky zkouší svoje lektvary, ale je fakt, že jenom tak pomaličku. Zrovna nedávno udělal docela dobrej zelenej: kadeřábek, zelený jablko, citrón a celer. Chytla jsem rýmu a i ta před těma džusama zdrhla o několik dní dřív než normálně, což tak dostalo moji kolegyni, že si taky kupuje džusovač.

Amík se do tý zdravý stravy opravdu obul. "Tohle moje tělo nemůže zvládnout. Takovej vitamínovej šok, to se prostě nedá." Stěžuje si máma a prchá před dalším dobrým jídlem, který Amík uklohní podle naší super nový kuchařky "Recepty pro rakovinu prsa." Jídla jsou to opravdu dobrá, to jo a super zdravý jsou taky to je jasný, jen kdyby Amík netrval na tom neustálým striktním: "Tohle v tom receptu není. Tahle ingredience nám chybí a tolik množství tam není." Receptů se drží jako tonoucí toho stébla.

Rozhodli jsme se říct v mini chlapíkově školce, že mám rakovinu. To abysme věděli o jakýkoliv případný změně chování. Tak mini chlapík žádný známky újmy neprokazuje, ale jeho učitelka hned vytáhla historku o tom jak její spolupracovnici loni zemřela dcera na rakovinu močovýho měchýře. "A to měla čtyřletýho chlapečka, chuděra. A on už si ani tu maminku pořádně nepamatuje. No co vy si pamatujete ze čtyř let?" Amík celej zaraženej: "No, my tak nějak doufáme v lepší výsledek." "Né, tak jsem to nemyslela, to je jasný. To bude něco jinýho." povídá paní D.

Já to ani tak nebrala a odpoledne šla vyzvednout mini chlapíka. "A on už si jí fakt nepamatuje, chuděra." Bylo zase hitem dne. "Hele říkala mi to taky." Povídám Amíkovi čekajícímu venku. Za pár dní jsem šla vyzvednou mini chlapíka s mámou a čekala tam na nás ta spolupracovnice. Jak mě viděla, hned me objímala a slzela, ukázala mi fotku svojí dcery a prý se za mě modlí. Nějak jsem to zapomněla říct mámě, která stála děsně zaraženě za mnou.

"Tak jsem slyšel, že u mini chlapíka ve školce teď stojí fronty lidí, kterejm umřeli jejich blízcí na rakovinu a chtějí se s náma  o to podělit." Povídá Amík mojí otřesený mámě. My víme, že ony to tak nemyslí, opravdu jsou strašně hodné. Jen ta reakce není úplně ta nejlepší a my jí prostě musíme nadlehčovat hodně černým humorem. Poučení zní: "Pokud někdo řekne, že má rakovinu, asi nechce slyšet o tětě tety, která jí taky měla a umřela."

Jedna z nejtěžších věcí? Asi to, že už nebudeme mít nikdy biologický dítě. Budu potřebovat chemoterapii, radiaci a hormonální terapii, to jsou holá fakta. Ano, vím, že jsou možnosti. Možnosti odebrání vajíček, možnosti předčasnýho ukončení hormonální terapie po dvou letech, možnosti surogátní matky. Ano, tohle jsou všechno možnosti, jenže ne pro mě. Prostě ne pro mě.  Logicky vím, že mám super mini chlapíka (tfuj, tfuj, tfuj) ale prostě někde v hlavě mám spojený to druhý dítě s myšlenkou "nemám rakovinu a jediný o co se teď pokouším je druhý dítě." Ano, tohle byla jedna z těch dost těžkejch věcí na týhle diagnóze.

Na dovolenou se jezdí proto, aby měl člověk důvod k rozvodu. Ideálně ještě předtím, než zaplatí zálohu.

Jistě mi dáte za pravdu, že vybírání dovolené je nadějným šampionem v soutěži o nejvíc frustrující zážitek rodinné kariéry. Když už tu jugošku jednou zařadíte do své aktuální pětiletky, odstartuje mohutná vlna šílenství.

Naklepnete si portál s cestovními kancelářemi a hledáte... Respektive nehledáte, zatím jen zadáváte kritéria své dovolené. Destinaci, datum odjezdu a příjezdu, dopravu, stravu, jaký větřík má foukat, kolik rozviklaných klecí potřebujete pro své ratolesti  atakdále.

Vtom spatříte hotel snů. A za super cenu! Bezva! Rozkliknete všechny fotky, abyste se správně navnadili, ale když dorolujete až k finální kalkulaci ceny, vybafne na vás už značně méně výhodná cena odpovídající vašemu dvouměsíčnímu příjmu. Chvilku se rozčilujte, že tam nemají slevu na dítě, ale ten hotel je vážně senza, takže si necháte stránku otevřenou na liště. Pokračujete v lovu dovolené dále.

„Jenom tak se kouknu, třeba narazím na něco fakt výhodného!“ se ukáže být jakýmsi časovým vakuem. Dojde vám to tak o dvě až tři hodiny později, kdy máte v prohlížeci otevřených pětadvacet stránek s vážně senza zájezdy, které však mají jeden malý zádrhel – budete kvůli nim muset prodat auto i psa. Jo a ta třetí záložka zprava je levná alternativa, která je sice v jiné zemi, jiné kategorii, bez jídla a se švábem na posteli a kdoví – možná i bez moře, ale je to levné.

Člověk sršící nadšením jako kupříkladu má maličkost okamžitě běží za svou drahou polovičkou a překotně oznamuje, jakou tvrdou dřinu za uplynulé dvě hodiny udělal a že rodinná dovolená se rýsuje. Na to mu drahá polovička, zpravidla již méně entuziazmem sršící, odpoví něco v tom smyslu, že stejně asi na dovolenou letos nepojedeme a že na takový kraviny nemá čas.

Rozmohl se nám tady takový nešvar. Eva Holubová se otáčí a píše na tabuli slovo "prc*t". A říkají to všichni... Ano, i ... Tak nějak to v Pelíšcích bylo. Ta scéna je pro mě nesmrtelná. Jen mi přijde zvláštní, že to řeší cca ve třetí třídě základní školy.

My to totiž řešíme už teď. Než budete pokračovat ve čtení, mám jen pár doporučení:

Pokud tady chcete hledat odpověď na otázku, co s tím, tak vězte, že ji nemám.

Pokud chcete rozumovat nad tím, že to dítě to muselo někde slyšet, tak nemusíte, protože to je přeci jasný, ne?

Pokud tu chcete radit, jak na to, aby to neříkal, tak děkujeme, ale fyzické tresty v tomto případě neuznáváme.

Pokud jste rodiče, kterým to prostě taky občas ujede, klidně pokračujte 🙂

• Do práce přicházím sršící pozitivní energií a připravená předávat všechny hudební moudra světa budoucí generaci hudebních virtuozů. 
• Nemám nejmenší ponětí, kam se poděla ta čokoláda ve sborovně. Dnes odpoledne jsem neměla volnou ani minutu a kolem sborovny jsem vůbec neprošla. Ani velkým obloukem. Ne.
• Nechám dítě, aby se naučilo počítat do čtyř a odcházím na chodbu počítat do čtyřiceti.
• „Ne, Janičko, nota čtvrťová opravdu netrvá čtvrt hodiny...“
• Samozřejmě, že se držím vzdělávacího plánu. Jen co zjistím, kde ho mám.
• „Je mi líto, ale Superstar nespadá do kategorie soutěží ZUŠ.“
• Každých pět minut volna musí být využito k odpočívání s nohama na stole. Vyňato ze školního řádu.
• Skladba Čtyři minuty ticha je taky skladba a navíc se výborně hodí k postupovým zkouškám. Pokud žák navíc vyvine tvůrčí iniciativu a udělá z ní Pět minut ticha, je přijat na obor Skladba.
• Ať se zdá být situace ve škole sebehorší, je to pořád lepší než ta apokalypsa, co nastane po návratu domů.
• „Když mluvím o pravé ruce, skutečně mám na mysli pravou ruku. A ne, nemám zrcadlové vidění, díky za optání.“
• Při každé hodině převádím do praxe svou teorii o nutnosti vyhledávání příležitostí ke kvalitnímu ztrapnění se. Věřím, že je to pozitivní příklad pro děti.
• Pro každého učitele by měl být při příchodu na pracoviště přichystán welcome drink. Určitě by to od základů změnilo kvalitu výuky. K lepšímu, samozřejmě. Nadnesu to na příští poradě, tedy až na nějakou dorazím. A ano, přikláním se k suchému Martini.
• Večer po šichtě se ploužím domů bez energie a s vědomím, že veškerá snaha vychovat budoucí generaci virtuozů má asi takový vliv jako čistit si zuby a jíst u toho Fidorku. Při životě mě drží jen vidina toho, že si konečně dám oběd, který si vezu v kastrůlku. Ovšem jen za předpokladu, že na mě něco z toho oběda zbyde po nájezdu hladovějících piraní. 

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/

http://umelecvdomacnosti.cz/?p=727

     Již dříve jsme museli z jídelníčku vyřadit margaríny a nahradit je máslem,

protože můj muž z nich měl zažívací problémy. Přešli jsme na kvalitní máslo, které milujeme.

     Když jsem ale v září kompletně změnila svou stravu a začala navštěvovat obchod se zdravou výživou, všimla jsem si Ghí, tzv. přepuštěného másla. Jelikož mě docela odradila cena, našla jsem si na internetu nejdříve více informací a tak k nákupu došlo

až po novém roce. Nadšená jsme celá rodina a tak sepisuji svou další recenzi.

Co je Ghí?

• Ghí je přepuštěný tuk bez vody a mléčné bílkoviny. Je vhodný i pro osoby s intolerancí laktózy a kaseinu. Může se uchovávat v chladu, ale i při pokojové teplotě, protože nežlukne jako klasické máslo a vydrží otevřené i několik měsíců.
• Má vysoký kouřový bod, takže se nepřepaluje ani při teplotách kolem 250 st. celsia a nevznikají tak škodlivé nestravitelné toxiny.
• Ghí je bohaté na vitamíny A, D, E a K. Lidé trpící záněty zažívacího traktu (včetně alergií na lepek), mohou trpět jejich neodstatkem a ghí zajistí jejich zvýšený příjem.
• Ghí obsahuje kyselinu máselnou. Ta chrání střeva, kde působí protizánětlivě a pomáhá udržovat hladinu inzulinu.
• Ghí také podporuje hubnutí. Energie z mastných kyselin pomáhá spalovat tuky a detoxikovat tělo, protože na sebe váže toxiny a volné radikály, které následně odvádí z těla pryč.
• Zlepšuje také trávení, podporuje tvorbu žaludečních kyselin a podporuje dobré zažívání i chuť k jídlu.
• Ghí udržuje zásadité prostředí, tím zabraňuje vzniku zánětu a usnadňuje hojení. Lze jej používat i zevně, hojí podrážděnou kůži.
• Působí jako nervové a mozkové tonikum, Omega 6 a omega 3 mastné kyseliny chrání mozek a nervové buňky.

Jak by vypadal ten nejšílenější den maminek na mateřské, kdybychom spojily ty nejvtipnější a nejzajímavější příhody s dětmi a ještě to okořenily trochou mateřské demence? Následující příběh je založen na skutečných událostech. Všechny uvedené historky se opravdu staly a hlavními hrdinkami jsou maminky z Modrého koníka.

Bezesný maraton

Ani nevím, kdy mi den začíná a kdy končí. Všechno se to slévá v jeden velký maraton a někdy už ani sama nevím, jestli bdím či sním. Ale jsem šťastná. Hlavně když tenhle ubrečený a věčně hladový mini človíček spí. Což není moc často, protože si co tři hodiny hlasitě žádá kojení a není spokojená, dokud není po jejím. Je neskutečné, jak mi tenhle uzlíček, který je na světě teprve pár měsíců, řídí život jako ten nejpřísnější šéf! Ne nadarmo se říká, že být matkou je nejtěžší práce na světě! Dobrovolně podstupuji tenhle bezesný maraton podruhé v životě. Poprvé jsem si to prožila s naším starším synem. Jenže to jsem byla o pár let mladší a ještě plná energie.

Sním o tiché pláži někde na opuštěném ostrově, slyším jen šplouchání vln, teplý vítr a... šílený křik, který mě z toho příjemného snění okamžitě vytrhne! Ano, jsem zase zpátky v realitě, venku je ještě hluboká noc, ale naše Anička se dožaduje krmení. Ještě se zalepenýma očima ji nabízím prso. Jenže ona pořád řve a ne a ne se přisát. Aha, zrovna se totiž snažím nakojit našeho plyšového medvídka! Rychle vyměním medvěda za dítě a konečně je pokoj. Mám ještě 2 hodiny do ranního budíčku, juchů! Manžel vstává na ranní směnu do práce. Závidím mu tu lehkost s jakou vstává a hlavně mu závidím jeho hluboký spánek, ve kterém prožil celou noc.

Ranní štafeta

2 hodiny utekly asi jako 2 minuty. Nemá smysl tomu odolávat a ještě se tak víc mučit, prostě rovnou vstanu. Využiju čas na sprchu. Napěním rozcuchané vlasy šamponem, celá se vydrhnu a za necelé 3 minuty zase skáču ze sprchy. V tomhle trhám rekordy! Vlasy zabalím do ručníku a než se pustím do fénování, dávám vlasům chvíli na proschnutí. Alespoň posbírám po bytě různé papírky, kuchyňskou linku zbavím všech drobků a slupek od zeleniny. Všechno to hážu do koše, který už skoro přetéká. Nejvyšší čas odnést odpadky. Zavazuju pytel a jdu ho hodit před dveře našeho bytu. Otevřu dvěře a koukám do očí našemu sousedovi, jenže úplně NAHÁ! Celá rudá zapadnu zase zpátky do bytu. 

Je mi proti srsti jíst průmyslově vyráběné bílé pečivo, a proto si  peču sama doma CHLEBA KVÁSKOVÝ! Má to své nesporné výhody. A věřte, je to jednodušší než si myslíte. A že nemáte kvásek? Ani to není překážka...

Chleba nejím každý den, ale stal se pro mě pochoutkou.  Bohužel se jen těžko dá sehnat takový, který by byl zdravý a navíc dobře chutnal.  Je mi proti srsti jíst průmyslově vyráběné bílé pečivo, protože:

• obsahuje vysoké množství lepku:
  • který sám o sobě není škodlivý pokud je konzumován v malém množství,
  • je kynuté droždím, které na rozdíl od kvásku nerozkládá lepek a ten se tak stává nestravitelným,
  • nerozložený lepek při časté konzumaci doslova zalepuje sliznici tenkého střeva a tím nepřímo způsobuje řadu zdravotních potíží, které mohou vést až k vážným civilizačním chorobám,
• obsahuje jen prázdné kalorie, které nic nepřinesou, mimo přibývání na váze,
• se občas tváří  jako celozrnné, ale klame tělem … je jen přibarvené karamelem,
• pečivo ze supermarketu je vyráběno urychlovacími procesy za použití chemických přísad a to není nic pro mě.

A proto si  peču sama doma CHLEBA KVÁSKOVÝ!

Má to své nesporné výhody:

• je čerstvý, kdykoliv se mi zachce,
• vím co obsahuje,
• pokaždé může mít jiné složení (podle nálady nebo podle toho, co zrovna doma mám za suroviny), velikost a tvar,
• vydrží déle než obyčejný chléb,
• upravuje trávení a napomáhá pročišťování trávicího ústrojí,
• pomáhá zbavit se zahlenění i zánětů a předchází vzniku civilizačních i vážných onemocnění,
• bakterie kyseliny mléčné produkují antibioticky účinné látky, které posilují naši střevní mikroflóru a tím i naši imunitu.

Na Vilminy druhé narozeniny jsem se psychicky připravovala asi 14 dní. Rozmyslela jsem si dárky, menu i výzdobu...zkrátka Supermáma v akci! Jsou ale situace na které se připravit nelze. Začalo to tím, že jsem se probudila se skříplým nervem a nemohla se bezbolestně ani otočit. Paráda, ale to dám! Musím! Ostatně nic jiného mi ani nezbývá...Ten kryptonit v mých zádech mi to nezkazí!

Vždycky když vařím, Vilma všechno pečlivě sleduje z linky, kde bude mít co nevidět vysezený důlek. Nikdy se jí nic nestalo, ale ve svůj den D z tý linky prostě spadla. Stačila jsem jí chytit, takže bouli se vyhnula úspěšně, alespoň na fotkách nebude za tydýta. Dobře, stane se, jedeme dál! První zásah Supermámy se obešel bez zranění.

O půl druhé přestala jít voda. Prý někde ve vesnici praskla trubka a nikdo neví, kdy se to opraví. Super! Přesně tohle jsem potřebovala. Přiznávám, že v tenhle okamžik už mi vážně začaly téct nervy. V hlavě jsem viděla surrealistickou představu nervů tekoucích z kohoutku - to by byla pěkná fotka, říkám si. No nic.

Svůj laserový zrak jsem zaměřila na rozpuštění 85% čokolády, určené na ganache a pochvalovala si, jakou konzistenci má. Nadšení mi ale vydrželo jen do chvíle, než jsem ji ochutnala. Nedalo se to pozřít, byla tak moc hořká, prostě nechutná. No a nechutnou čokoládu na dort dát nemůžu, to by se vesnicí šířilo rychlejc než nový vydání Daily Planet. Na dort jsem proto dala záložní čokoládu, která kakaový boby viděla jen z rychlíku a která se samozřejmě hned všude roztekla. No a jak nám nešla ta voda, tak se to ani nedalo nijak setřít. Fajn. Fakt, že je Vilma čerstvě odplenkovaná radši zatajím, jinak si všichni budou myslet, že nám kadí všude po domě a ještě ke všemu má sra*ku. Přezdívky, že je jak Lois „Lejnová“ by se asi zbavovala dlouho...

Smolný den už potvrdila jen informace, že jednu sousedku odvezla sanitka s mrtvicí do nemocnice. Známe tu asi 5 lidí a zrovna jednu z těch 5 co máme rádi, odvezou? Nevím, co se ten den ve vesmíru dělo, ale bylo to velký!

A protože jsem těch katastrof pořád neměla dost, nedala jsem na noc Vilmě plínu. Když to zvládá ve dne, dá to i v noci, že jo. Jak to dopadlo, už asi tušíte. Věděla bych o lepším nočních aktivitách, než je měnění povlečení, ale k jedné dobré věci to přece jen vedlo. Na skříplý nerv jsem si za celý den skoro nevzpomněla.

„V noci jsem spala asi jen dvě hodiny, zbytek noci jsem přemýšlela. Stále se mi vracel obraz syna a jeho očí upírající se na dveře pokoje, za kterými tušil pěstounku a její bezpečnou náruč. Pro mě to bylo strašně náročné, jak se mám stát matkou – bezpečím, ke kterému se bude upínat?“

Námět na dnešní článek si mě našel sám a já za to moc děkuji. Mladá adoptivní maminka se mnou totiž sdílela svoji zkušenost s adopcí syna, který byl prvních osm měsíců svého života umístěn v péči přechodných pěstounů.

„Dva roky od podání žádosti u nás zazvonil kouzelný telefon. Hned následující den jsme se jeli na kraj seznámit se spisem šestiměsíčního chlapečka. Už když nám sociální pracovnice četla spis a vykukoval z něj kousek fotografie modrookého chlapečka, jsme věděli, že chceme Jonáše vidět. Ještě týž den, protože pěstouni byli doma, jsme ho mohli navštívit. Cesta k pěstounům se nesmírně vlekla a zároveň proběhla velmi rychle. Byla jsem ze setkání se svým budoucím synem nervózní, měla jsem především strach, aby jiskra sympatií proběhla mezi námi všemi.“

První setkání budoucích rodičů s chlapečkem tak proběhlo v domácnosti přechodných pěstounů. Mezi adoptivními rodiči a pěstouny proběhla velká vlna sympatie, takže se celá schůzka nesla v duchu úžasné pohody a klidu. Pěstouni dali rodičům prostor, aby se v klidu seznámili se svým budoucím synem.

„Moje obavy se rozplynuly okamžitě, když jsme se Jonášem setkali. Jiskry mezi námi všemi doslova létaly a my jsme okamžitě sociální pracovnici sdělili naše kladné vyjádření. Při setkání s Jonášem jsem cítila, že on je můj syn. V ten okamžik jako by se mi narodil v srdci.“

„Od prvních okamžiků, kdy jsme si Jonáše chovali v náručí, se stále usmíval. Čišela z něj velká spokojenost. Bylo na něm vidět, že nijak citově nestrádá. Všechny jeho potřeby byly naplňovány, takže byl miminkem, které téměř nikdy neplakalo. Velká pohoda byla cítit i z pěstounů. Viděli jsme, jak Jonáše milují, jak se k němu celá rodina láskyplně chová a on jim to svým úsměvem na tváři vracel.“