Znáte to. Probudíte se ráno a ten divný pocit je tu s vámi. Všude, kam se pohnete. Otráví vám koblížek k snídani a sušenku ke svačince. Kdyby ten nebohý gentleman v trolejbusu věděl, co způsobí. Když jsem se nad něho včera elegantně zavěsila na tyč, hbitě vyskočil a se zvoláním: "Vy jste těhotná! Přece nebudete stát!" mi uvolnil místo. Mé hrdé já asi sekundu uvažovalo o odmítnutí. "Kdepak, já nejsem těhotná! To mám jen takový pupek!" Mé racionální já se rozhodlo na hru přistoupit. S úsměv jsem usedla na sedadlo a pohladila pupek. Snad nedojde na diskuzi o  pohlaví dítěte🙂

A dnes na mě důsledky rytířského činu naplno dopadly. MUSÍM SE SEBOU NĚCO UDĚLAT. Nejlépe konzumovat jen samé zdravé potraviny a do práce nejezdit trolejbusem, ale běhat. A nebo zkusím nakouknout do šatníku. Někde tam přece musí být halenka "břicho pryč". Během zkoušení všemožných módních kreací se depka prohlubuje. Nefunguje ani kouzelná halenka.

A tak, s margotkou v ruce, zapínám notebook s odhodláním najít tu nejlepší dietu pro Karju. Ale znáte to - čeknu fejsbůk, email, koníka... A vyskočí na mě podzimní výzva. Margotku dojídám již s klidem. Protože nějaké velké břicho mi nemůže přeci zkazit den. Žiji v jedné z nejbezpečnějších zemí na světě, mám kde bydlet, kde pracovat, vedle sebe fajn chlapa. Mé tělo za poslední dva roky dokázalo zpracovat několik hormonálních stimulací, nepovedené těhotenství a pár ošklivých viróz. To vypouklé bříško je malá daň za to, co zbytek těla zvládl. A i když se teď možná utápím v lehké depce, jsem vlastně spokojená. Vlastně jsem vděčná za to, že si můžu dovolit v depce se trochu počvachtat. Kdybych utíkala z Alepa, bojovala o holý život, denně se strachovala, co dám jíst svým dětem, bojovala se zákeřnou nemocí, asi bych na takové smutnění neměla moc času...

Takže modrý koníku, děkuji🙂

#mk_academyblog  #podzimni výzva

O napsání dnešního článku mě poprosila jedna úžasná adoptivní maminka. Sama otevřela jedno velmi zajímavé, intimní a hodně bolavé téma.

Děti v srdci narozené

Někde jsem četla krásnou větu „děti v srdci narozené“. Jak dlouho ale trvá, než nám ty naše děti v tom srdci vyrostou? Biologické děti rostou v bříšku devět měsíců, během kterých si jejich maminky s těmi maličkými bytůstkami budují vztah, na který po porodu ve většině případů plynule naváží.

 Z nás jsou maminky během pár týdnů, dní, někdy i rychleji. Je možné, aby lusknutím prstů naskočily všechny mateřské city a pocity? Láska takzvaně na první pohled?

Upřímně já lásku na první pohled nečekala. Nedovedla jsem si to tak nějak představit, že mrknu a bude to tam. Nebylo. Když se mě teta v kojeneckém ústavě ptala: „Ta je krásná že?“ Odpověděla jsem: „ Ano je nádherná“ , ale uvnitř: „Co? No prostě mimino.“

Nicméně s dcerou jsme měly obrovské štěstí, cestu jsme si k sobě hledaly velmi krátce. Třetí noc, když jsem ji krmila,se na mě malá zadívala a najednou to tam bylo. Jakoby přelétla neviditelná jiskra, ona věděla, že jsem její a já, že je moje.

My ženy svádíme denně složité boje. Každé z nás život chystá tvrdé zkoušky, těžké zápasy o to, jak být dobrou mámou, manželkou, dcerou...máme své příšerné, těžké i smutné dny, kdy nejde nic podle plánu. Tak rychle, jak se cítíme na dně, se musíme většinou i rychle zvednout.

Často jsme tak zaneprázdněné, že zapomínáme na nejdůležitější osobu v našem malém světě - NA NÁS SAMOTNÉ.

Může to znít sobecky a sebestředně, ale je to pravda. Jak se můžeš chtít ráda postarat o svou rodinu, děti, manžela, když nemáš ráda sama sebe?

Jak můžeš milovat naplno svého muže, když se necítíš dobře jako žena?

Jak vlastně vůbec můžeme dávat druhým ze sebe to nejlepší, pokud nejsme spokojené samy se sebou?

Mít rád sám sebe je pro spoustu lidí ten nejtěžší úkol, jaký si umí představit. Dokáží velmi vroucně milovat ostatní a lásku projevovat, ale když přijde na ně samotné, je to těžké.

Zkusím shrnout (snad stručně a výstižně) svoje poznatky k jednorázovým plenkám. Během prvních 4 měsíců jsme vyzkoušeli 12 různých jednorázovek (od výrobců Pampers, Dada, Tesco, Albert, Huggies, Bella Happy, Predo, MonPeri, Vibelle, Babysoft) a jedny látkovky (Haipa daipa), aby bylo s čím porovnávat. U většiny popisovaných se jedná o velikost 3 (váhová kategorie cca 5-9 kg), některé plenky jsou velikost 4 (váhová kategorie cca 8-14). Postupně vám plenky představím a na závěr zkusím sestavit žebříček. Pro sebe mám plenky ve výsledných skupinkách super, použitelné, nekupovat a nepoužívat 🙂.

Do mého průzkumu jsou zapojeny tři osoby:

• Moje 4 měsíční dcera s váhou přes 8 kg.
• Moje sestra, která se zaměřila na zápach a vizuální prvky.
• Moje maličkost jako komplexní pozorovatel bez předchozích zkušeností.

Dneska se podíváme na plenky Bella Happy (velikost 1 a 4)

Byla to naše první plenka a tak nebylo s čím porovnávat. Nemám ji nafocenou (odkaz na zapůjčené foto http://i4.otzovik.com/2012/10/05/279087/img/12511924.jpg). Nestala se žádná nehoda, žádné podráždění ani otlačení. V paměti mám jen samé pozitivní vzpomínky. Seděly lépe, jak Pampers Premium Care, které následovaly. Měly totiž  vykrojení pro pupík, ale i tak jsme museli plenku ohrnovat... ale nebylo to potřeba tolik jako u Pampersek.

K plenkám jsme se teď vrátili ve velikosti 4 a následovalo veliké zklamání.

Každý s něčím bojujeme. Život je plný výzev, no ne? Někdo z nás prochází obdobím, které je smutné nebo těžké nebo se musí vyrovnat s něčím, na co by raději zapomněl.

Mámy nevyjímaje, každodenní zápas o to, jak skloubit péči o domácnost s výchovou dětí a nezbláznit se. Pokud ještě navíc pracujete, dovolte mi, abych Vám opravdu zatleskala!

I když ne všechny Americké svátky jsou mi sympatické, když se přiblíží Listopad trochu si zastesknu. V ten čas totiž Američané slaví podle mě jeden z nejpodstatnějších svátků na světě: Den Díků vzdání.

Celý měsíc si tak připomínají, za co jsou vděční. Může to být cokoliv. Od běžných věcí jako hezké počasí přes dobré jídlo, které nás opravdu potěšilo až po ty citlivější, kdy děkujeme rodině a svým bližním, že je máme a jsou nám oporou.

V tom bláznivém kolotoči mateřství je někdy hrozně lehké zapomenout na všechno, za co by jsme měli být vděční. Bereme to jako samozřejmost a na paměť se nám nejdříve derou ty negativní věci, které nás denně nutí bojovat. To je přirozené.

Proto mě napadlo, že by bylo hezké, udělat si takový měsíc Vděčnosti- trochu si to počeštíme, ať nejsme úplně neoriginální 🙂 Pravidla jsou jednoduchá. Až do 19.11. pište do komentářů sem pod článek nebo na facebook

Milé maminky, při prozkoumávání trhu jsem vyzkoušela několik různých jednorázových plenek. Ve výběru jsou známé i méně známe značky (pro mě některé i do té doby neznámé). Pokud by byl zájem, můžu zkusit sepsat moje pozorování i s pokusem o nějakou fotodokumentaci.

Zaměřovala jsem se hlavně na savost (pocit sucha), prodyšnost a životnost při opakovaném rozepínání plenky.

Zní to prapodivně. Asi si říkáte v jaké kabince? V kabince letadla mířícího vstříc fantastickému dobrodružství? Nebo v kabince fotobuňky, kde se právě tvoří vzpomínky?

Je to vlastně jednoduché, v obyčejné kabince na veřejných záchodech. Třeba těch v obchodním domě.

Všechny mámy to známe. Nezáleží na tom, kde zrovna jsi, jestli se snažíš konečně dojíst oběd v restauraci, po dvacáté chytnout batole na skluzavce nebo si nakupuješ večeři pro svou rodinu. Jenom pár slov, těch tolik obávaných slov, které prostě v jednu chvíli zazní z úst Tvého  potomka: "Mami, potřebuju na záchod!"

Kolikrát se tomu snažíš předejít a tak jdeš s dítětem na záchod pro jistotu a pořád se ptáš. Ujišťuješ se ve výtahu,  dokonce ještě ve chvíli, kdy bereš nákupní vozík se ptáš: "Nepotřebuješ na záchod?"

NEPOTŘEBUJE. Samozřejmě, že nepotřebuje. Aspoň ne teď. Stačí, aby uběhlo dvacet vteřin a najednou těch pár malých slov zní z její pusy znovu a znovu a hlasitěji: "POTŘEBUJU NA ZÁCHOD, MAMI!"

A tak utíkáš...já taky, jsem ta, která vleče batole za ruku a uhání na první záchod, stejně jako Ty.

Každé dítě má svého rodiče, buď je to rodič, který se stará, anebo je to rodič, který se nestará. Je o tom těžké a smutné psát, ale já cítím potřebu napsat tenhle článek, hlavně pro ty, kteří lásku a péči rodičů nepoznali, nebo vůbec neměli možnost zažít.

Styl výchovy, nebo výmluva?

Na světě existuje nespočet stylů výchovy, ale jsou to opravdu styly? Není to jen omluva pro to, že nevím, co se svým životem a také svým dítětem, proto tomu říkám styl? Spousta z vás se možná urazí nebo se jim článek a jeho „styl“ nebude líbit, ale je velmi potřebné vám to říci.

Vím, že na své dítě občas křičíte, občas jej plácnete, občas jej uplatíte, občas jej prosíte, aby něco neříkalo, občas jej máte plné zuby a byli byste úplně nejraději, kdyby alespoň na týden odjelo někam na prázdniny, a vy jste si mohli odpočinout. Nabrat sílu.

Denně chodíme na a kolem dětských hřišť a já slyším, jak se s dětmi bavíte, vidím, jak reagujete, jak vnímáte. Vidím, co děti dělají a jak se chovají. Vidím, že jste situaci neviděli a přesto vydáváte soudy, soudíte své dítě, aniž byste ho předem vyslechli.

Vnímáte své děti jen „povrchově“ – co to znamená?