Zní to moc sluničkářský ja vím, ale ....

Do Anglie jsme se přestěhovali zhruba před rokem a půl zpět. Snili jsme už delší dobu o tom jak žijeme v jiné zemi, ale pořád néé a néé se k tomu odhodlat, ale vesmír funguje tak jak má a to co si nejvíce přejeme a neustále na to myslíme tak si to do toho našeho světa přece jen přitáhneme. Proto se nezlobím na život za to, že jsme se dostali do prekérní finanční situace a padli bez okolků na hubu ( v našem podnikání). To by jsme nebyli, ale mi kdyby jsme se nevýhodu nesnažili přetvořit na MEGA výhodu. A tak jsme si řekli nemáme co ztratit uděláme to teď!! Ze Samíčkem  ( můj syn ) jsme o tom debatovali často, že v budoucnu by jsme se rádi dostali někam jinam a vyjeli ze zajetých kolejí. O tom jak to bude těžké i pro něj protože Anglicky uměl jen pár slovíček z písniček. Rozhodovali jsme se mezi pár zeměmi, ale dostali jsme dobrou nabídku v Anglii. Zjístili jsme si pár věci, zajistili dům, bankovní účet a vlastně vše co dalo vyřídit elektronicky, prodali vše co jsme měli a za dva týdny jsme celí rozechvělí a nevrlí stáli na letišti v Praze, v Liverpoolu a v totální nejistotě se třemi kufry do kterého jsme narvali co se dalo z našeho 127 m2 bytu..

Cesta z letiště do našeho bydlení v takovém tom černém taxíku typickým pro Anglii byla nekonečná. Dobře si vzpomínám jak tenkrát všude šel slyšet zpěv a hluk ''You'll Never Walk Alone,, Liverpool je město kde fotbalem zkrátka žijí.

 Euforie a nadšení z nového místa nás po pár dnech přešel.

Bylo to tak těžké... Všechno člověk si myslel, že něco snad anglicky žbleptnout umí a že to nějak dá s pomoci googlu, alespoň ty začátky. A ano strejda googl pomohl ale s porozuměním se na vás už vykvák. Takže se prohluboval strach co bude kor když nám odmítli ve dvou školách vzít Samíka do školy. Když se mi ani nepodařilo projít bezpečnostními testy do prvního domluveného zaměstnání. Všechno to vypadalo dost černě, ale jak zpívál Karel Gott život není jen černá a bíla žije v mnoha barvách.....

Chtěla bych se s Vámi podělit o náš příběh... 

Když mě Kuba po dvouleté známosti požádal o ruku, myslela jsem, že víc štěstí mě už nemůže potkat. Naplánovali jsme svatbu na září a na jaře si řekli, že se můžeme snažit o miminko. Vdávat se s bříškem by mi nevadilo a kdyby se to povedlo, svatbu bych si cca v šestém měsíci těhotenství normálně mohla užít. Antikoncepci jsem neužívala už nějaký měsíc, vše fungovalo, jak má a proto mě dost vyděsilo, když jsem v dubnu začala špinit mimo cyklus. Každý měsíc jsem lítala k doktorce, mezi cykly i během MS, byla jsem bezradná. Doktorka do mě pořád cpala nějaké léky, hormony. Už jsem raději ani nečetla příbalové letáky. Uplynulo půl roku, měli jsme po svatbě a nic se nezměnilo. MS pořád střídalo celoměsíční špinění. Až jsem se svěřila kamarádce a ta mě přesvědčila jít alespoň na konzultaci k jejímu gynekologovi. Pan doktor byl úžasný. Vzal mi krev, podle UTG mi řekl, kdy budu mít MS a pak, že mám začít brát Utrogestan na ustálení cyklu. Zabralo to hned, MS byla pravidelná bez špinění, ovulace probíhala.... Manžela poslal pro jistotu k andrologovi, abychom věděli, kde a jestli  je někde problém. Problém bohužel byl.... Manželovy potvůrky byly lenivé a trošku deformované, takže začala léčba, která se prodlužovala i tím, že manžel se s tím dlouho vypořádával. Já se ho snažila držet, podporovat, ale když začali být těhotní známí, obrečeli jsme to oba. Ten pocit beznaděje dokáže pochopit jen ten, kdo si tím prošel, každý měsíc přicházelo obrovské zklamání a já o tom nechtěla s nikým mluvit, protože manžel by se trápil ještě víc tím, že je to jeho vina, maminka by kvůli mě byla nešťastná, a kamarádky byly těhotné.... Čekali jsme tři roky a já v létě řekla DOST!!! Už jsme oba psychicky vyčerpaní, já už to nedávám a objednala jsem nás na kliniku reprodukční medicíny. Hned při prvním setkání jsme sepsali žádost na pojišťovnu a protože jsme měli všechna potřebná vyšetření včetně genetiky, čekali jsme jen na schválení příspěvku. V říjnu mi nasadili léky na tvorbu vajíček, začátkem listopadu jsme měli 20 embryí a čekali, kolik vydrží. Na klinice vybrali nejsilnějších 5, jedno z nich mi ještě v listopadu zavedli. Bohužel se neuhnízdilo a my jsme to zase ořvali. Prosinec jsme nechali plynout a v lednu jeli na kliniku. 12. ledna 2020 nám zavedli druhé embryo. Vyšli jsme z kliniky a před námi stála vrána a koukala na nás. Oba jsme s manželem řekli, že to bude holka a ona opravdu byla. Za 14 dnů po transferu jsem koukala na POZITIVNIÍ těhotenský test a nevěřila tomu, co vidím.... Celé těhotenství bylo naprosto bez komplikací, neznám nevolnost nebo nějakou bolest. A když jsem začala cítit její pohyby, byl to nepopsatelný pocit 🤗 Začal se blížit termín porodu, měli jsme všechno nachystané, manžel byl nervózní a já se neskutečně těšila, i na ten porod, jak všechno prožiju a procítím. Termín porodu byl za námi a já byla pořád 2 v 1. Naštěstí pořád bez komplikací, žádné bolesti a bohužel ani poslíčci. 6. 10., devět dní po termínu jsem nastoupila do nemocnice na vyvolání. Začali hned tabletou, odpoledne druhou a já nic, bez reakce. Další den jiná tableta, odpoledne znovu a já pořád nic. Třetí den mi dali pít nějakou vodu a já pořád bez reakce. Jen večer slabé bolení zad. Čtvrtý den mi hned ráno píchli plodovou vodu, že už to určitě půjde, mála sestoupí a budeme konečně tři. Udělali mi klystýr, já se chodila nahřívat do sprchy a pořád nic. Manžel byl celý ten týden doma na telefonu, porod si nechtěl nechat ujít, takže mě pořád bombardoval zprávami, to samé i mamka se ségrou, všichni vystresovaní... Odpoledne mi napíchli oxytocin a když to nepomůže, hned ráno půjdeme na císaře. To jsem málem obrečela, já císaře nechci, budu rodit přirozeně, řvalo to ve mě. Oxytocin začal pomalinku zabírat, zvýšili mi dávku a já konečně mohla zavolat manželovi, ať vyrazí. Byl podvečer a prý když se to nespustí, nechají mi ho na pokoji do rána a bude u císaře. Jenže když zvedli ten oxytocin, malé se to přestalo líbit, byly špatné ozvy a najednou bylo u mě nějak moc lidí, já byla spokojená, že konečně cítím kontrakce. Nějak mi to nedocházelo. Najednou slyším OKAMŽITĚ NA SÁL, čekat už nebudeme. Sestřička mi okamžitě zabandážovala nohy, dala cévku. Připadala jsem si jak ve snu, všechno bylo daleko, že se to ani netýká mě. 16:35 jsem ještě znovu volala manželovi, ať okamžitě přijede jinak to nestihne. O císaři jsem mu nechtěla říkat, děsit ho. Bylo 16:54 a já poprvé uslyšela pláč našeho pokladu. Hned mi ji přiložili. Byla dokonalá, ten malinký uzlíček obrovského štěstí jsem konečně držela v náručí a nezmohla se na jediné slovo.  Sestřička vzala můj telefon, všechno nám nafotila a manželovi udělala i nějaké video. Manžel dorazil o 15 minut později. Zůstal s námi do druhého dne na nadstandartu a o malou se přes noc staral a přikládal k prsu, já se nesměla hýbat. Představte si dvoumetrového chlapa, který miminko nikdy nedržel, jak ho přebaluje a chová... Chtělo se mi smát a zároveň brečet, protože jsem to nemohla dělat já, ale asi to tak všechno mělo být. 

Esterka má už pět měsíců a musím říct, že tak hodné miminko mi můžou všichni závidět. Je to naše štěstí za odměnu, za to čekání, za to trápení.... 💕

Na klinice máme schované ještě tři sněhuláčky a už se těším, jak si pro jednoho pojedeme 🥰 já ani manžel u nás přirozenému početí už šanci nedáváme, tak na co čekat, proč to odkládat.... 

Mezi velmi časté a přitom závažné úrazy dětí patří popáleniny. 

Dítě se může popálit/opařit vřelým čajem, kávou, polévkou… Jelikož právě tyto případy bývají nejčastější příčinou, v přítomnosti malých dětí vařte vždy na zadních plotýnkách, nenechávejte vřelé nápoje stát bez dozoru na konferenčním stolku, na okraji stolu atd (pozor na přečnívající ubrusy)!  

Pozor ale také na méně běžné popálení – např. vřelou vodou ze zahradní hadice, která leží na sluníčku, na rozpálené kovové skluzavky, krbová kamna, žehličky…, ale také na popálení elektrickým proudem (zapojené nabíječky). 

V případě popálení se v prvé řadě zahajuje první pomoc. Ta má totiž velký vliv na následné hojení i na výsledek! Poté dle vážnosti a rozsahu volejte rychlou záchrannou službu. Okamžitě volat RZS je však určitě na místě, pokud je rozsah popálení velký – např. dítě na sebe převrátí hrnec vřelé polévky! Pozor na to, že u dětí je třeba zohlednit rozdíly od dospělého - větší povrch těla vzhledem k hmotnosti (zde také platí, že čím je dítě menší, tím větší je povrch jeho hlavy), snížená odolnost k podchlazení, až 15x větší citlivost kůže atd. Ku prospěchu je snad jen to, že dětská kůže má oproti kůži dospělého lepší schopnost hojení.

Pro představu, za těžké popálení je považován rozsah: 

• u dětí do 2 let větší než 5% povrchu těla
• u dětí 2 - 10 let větší než 10% povrchu těla
• u dětí 10 - 15 let větší než 15% povrchu těla

Představte si poklidné nedělní odpoledne. Nádherné počasí, po dobrém obědě a kávě vyrazíte na příjemnou lenivou procházku do blízkého lesíka. Nasáváte omamnou vůni borovic... Všude je klid a mír. Jenže vám v hlavě už delší dobu klíčí nebezpečná myšlenka... "Nezkusíme adopci?" 

A je to venku. Čekám údiv, možná i odmítnutí. Manžel se zastaví a chvíli pozoruje igelitový sáček, který esteticky dekoruje blízký keřík. "Jo, už o tom taky pár týdnů přemýšlím." Vyrážíme tedy za novým dobrodružstvím. Zatím ve městě známe snad všechna centra asistované reprodukce, ale úřady jsme ještě neprozkoumali, tak hurá na to!

Leccos jsme o procesu zaslechli. Většinou to nebylo nic pěkného, tak na židličky před dveřmi OSPODU usedáme mírně předrozladěni a připraveni na setkání s první z řady protivných slečen Zubatých. O to víc nás překvapuje, když ze dveří vykoukne milá mladá dáma a se širokým úsměvem nás zve dál. Její kolegyně se usmívá stejně mile, tak nás rozladěnost rychle opouští. Naše OSPOD paní nám vše velmi trpělivě a hlavně srozumitelně vysvětluje, doporučuje, vzhledem k našemu věku, podat žádost o osvojení i pěstounskou péči, a odcházíme s dobrým pocitem a dlouhým seznamem dokumentů, které musíme k žádosti dodat. Strávili jsme jeden příjemný večer hledáním fotografií ze společného života, které se k žádosti dokládají. Necháváme se vyfotit na průkazkové foto, protože je třeba doložit i foto aktuální. Pokud budou rodiče a dítě párovat na základě této fotografie, dostaneme malého odulého vodníčka... Nakonec jsme si i vzpomněli, ve kterém šuplíku se ukrývá oddací list, a pyšní, že jsme všechno dokázali zkompletovat, jdeme podat žádost. Postupujeme do dalšího levelu s názvem SOCIÁLNÍ ŠETŘENÍ.

Zní to děsivě. V podstatě jde ale jen o to, že nás naše OSPOD paní navštíví, zkoukne bejvák a napíšeme sáhodlouhou slohovou práci, ve které popíšeme naše dětství, vztahy v rodině, vzdělání a koníčky, bytové podmínky a představíme svůj světonázor. A zformulujeme požadavky na dítě, což bylo z celé slohovky to nejtěžší. Ano, popisuji to teď jako procházku růžovým sadem, ale holky, znáte to - když má přijet tchýně, šúrujeme celý den a noc. Když má přijít OSPOD paní, šúrujeme celý týden. Parkety už byly prodřené, okna desetkrát umyta a v koupelně to vonělo jako v bazénu, nicméně pořád jsem nebyla úplně spokojena... Víkend před námi, tak to ještě párkrát přeleštím. Z úvah mě vytrhává manžel. "Na víkend přijede Pavel s Jitkou! Super, ne?" A kdy budu šúrovat!!!??? Po panáku tuzemáku se uklidňuju a uznávám, že už je vyleštěno a můžeme se v klidu věnovat našim přátelům. 

Těsně před jejich příjezdem vytahuji láhev červeného z nákupní tašky a chystám se ji uložit do skříně. Nikdy se mi nic podobného nestalo, ale lahev vyklouzává z ruky a já jen bezmocně sleduju, jak dopadá  na zem, tříští se na malé kousky a rubínově červená tekutina se rozlívá po světlé podlaze a na bílé zdi vytváří nádherný abstraktní obraz. Hroutím se k zemi a hystericky pláču. Pavel s Jitkou ochotně pomáhají malovat a drhnout obrovskou tmavou skvrnu na podlaze. Výsledek není dokonalý, ale když zatáhnu žaluzie (a to okno je tak krásně vyblejskané!), tak si snad paní ničeho nevšimne. 

Pár hodin před návštěvou mě bolí břicho jako před maturitou. Dolaďuji poslední drobnosti, trochu pocuchám deku, aby paní nepojala podezření, že je naklizeno výjimečně jen kvůli ní a získala dojem, že takto to u nás vypadá dennodenně. Pro jistotu jsem porovnala i obsah skříní, protože na několik diskuzích jsem se dočetla, že paní čekuje i skříň. 

Zdravím Vás 🌻

máme za sebou celé Desatero zodpovědného rodiče mladého hráče. Kolik informací jste si zapamatovali a které body doma realizujete? 🙂 

1) Rodiče jsou vzorem pro své děti, nelze tedy po nich chtít něco, co sami neděláte

2) Nezapomínejte, že pocity a vztahy, které prožívají děti v online světě jsou reálné

3) Ptejte se, zajímejte se

4) Buďte parťákem - ne dozorcem

Je vůbec možné mít jednu židli na celý život? Samozřejmě, že ano. Česká firma WOOD PARTNER již několik let vyvíjí a vyrábí vlastní rostoucí židle LUCA a SANDY, které lze používat od věku, kdy dítě začne sedět až třeba do důchodu.

Rostoucí židle jsou vyrobeny z bukového masivu v kombinaci s březovou a bukovou překližkou, což zajišťuje jejich vysokou stabilitu ve všech polohách nastavení. Originalitou, kterou se rostoucí židle LUCA a SANDY liší od svojí konkurence jsou nejenom ergonomicky tvarované zádové opěrky, ale především ergonomicky tvarovaný, patentovaný sedák. Dlouhodobý vývoj a konzultace s řadou odborníků v oblasti dětské ortopedie a pediatrie přinesl na svět nový, zcela originální, tvarovaný sedák, který nejenže naučí dítě správně sedět již od útlého věku, ale především zajistí správné postavení páteře při sezení a tím zajistí její správný vývoj. Člověk si čím dál více uvědomuje, že dlouhé sezení našemu tělu neprospívá, a že je třeba, pokud už sedět musíme, tak sedět co nejzdravěji. Otázkou však je, zda umíme správně sedět a zda již nemáme naučené nesprávné návyky sezení z dětství.

Používáním dřevěných rostoucích židlí LUCA a SANDY od českého výrobce WOOD PARTNER však můžeme, alespoň částečně, těmto problémům v dospělosti předejít.

Stačí si jen položit jednoduché otázky:

Sedí se lépe na rovné desce nebo na ergonomicky tvarovaném sedáku?

Má vaše dítě pevnou podnožku nohou, která zabrání tomu, že dítěti nohy visí a hrana sedáku škrtí přirozené proudění krve v nohou?

Už 15 let pracuji každodenně s atopickými dětmi ve věku 0-3 roky. Dneska se s Vámi podělím o zkušenosti se zaváděním příkrmů. 

Maminky se mě velice často ptají, jak příkrmy správně a zdravě zavádět a pravdou je, že se tady dělají velice časté chyby.

Správným zaváděním příkrmů můžeme velmi napomoci vyhojení ekzému a také výrazného zlepšení trávicích obtíží (u střevně citlivých dětí, což je v atopii poměrně častý jev). Krom toho je správné zavedení příkrmů zárukou příznivé zdravotní budoucnosti dětí.

U střevně citlivých dětí může chybné zahájení příkrmů významně zhoršit hlenovitost stolice, působit nitky krve ve stolici, bolesti bříška či jiné další trávicí problémy.

U atopických dětí, kde primární příčinou obtíží jsou kožní projevy, pak nesprávné zavádění příkrmů může rozjet či zhoršit ekzém a často vede i ke a zhoršení trávení, což může způsobovat další potíže.

Zapomeňme proto na zastaralé zásady typu mrkev jako první příkrm a jim podobné zásady zavádění prvních příkrmů.