Silvestr je dávno za námi a na nás čeká ještě jedno "Silvestrovské překvapení"! 🤗 

Ve skupině Fisher-Price jsme soutěžili o nočník s tučňákem a někdo z vás jej bude mít už brzo doma. Všem, kdo se účastnili, děkuji za zapojení do soutěže a za Vaše krásné příspěvky s předsevzetím/přáním do roku 2021 🥰  

🍀 Na koho se tentokrát usmálo štěstí?🍀 

Nočník vyhrává uživatelka s příspěvkem ve skupině Fisher-Price č. 30, který vylosoval generátor náhodných čísel, tj. @zuzurox ️🏆 🎁 😍  Moc gratuluji! ❤️ 

A jelikož se mi moc líbil její příspěvek, všem vám ho tu odcituji, protože má skutečně něco do sebe 😉 Díky ❤️

"Předsevzetí si téměř nedávám, jen snad, že se nebudu trápit pro věci, které neovlivnim, nezměnim."

Víte, co je krevní faktor? Rh+ a Rh-? Já věděla, že existují a že mám faktor negativní (ten méně častý) a musím si dát pozor, abych po každém těhotenství (i po tom nepovedeném) dostala jakousi injekci. Ale rozhodně jsem nevěděla, že kvůli tomu může být moje dítě zesláblé a hladové.

Obecně může nastat problém, tzv. Rh konflikt, a to když matka rh negativní porodí dítě rh pozitivní. V nejhorších případech může dojít až k poškození mozku dítěte. U nás díkybohu (snad) k ničemu takovému nedošlo. Problém pak vzniká kojením - matka předává v mléku dítěti látky, které urychlují rozpad červených krvinek, dítě má pak zvýšený bilirubin a všechny klasické “příznaky” jako u běžné novorozenecké žloutenky. Jen bilirubin stále neklesá, ale tím jak je dítě den ode dne starší, se zvětšují limity na to, kdy je to již hraniční a ohrožující hodnota.

Ale začnu od začátku. Už na porodním boxu se syn nechtěl přisát, později ani na pokoji. Ihned mi dali kloboučky na kojení, ale ani tak se nepřisál, resp. přisál, nic neteklo, tak to hned vzdal. Čili jsem byla ráda, že se spustilo alespoň mlezivo, ale na mléko jsem mohla zapomenout. Ládovala jsem se tedy homeopatikama, pila tři litry tekutin denně. Z porodnice jsem odcházela s tím, že syn je plně na umělém mléku (UM). Doma jsem to s pomocí kojících čajů a odsávačky zvládla a mléko se spustilo, přes klouboučky si syn něco vzal. Nicméně ještě zpět k pobytu v porodnici. Třetí den se malému začaly zvyšovat hodnoty bilirubinu, nakonec si ho odnesli na fototerapii - svícení pod modrým světlem. Vzhledem k tomu, že jsem nekojila, tam zůstal bez přerušení a mé přítomnosti celé jedno odpoledne a noc. Ráno po odběrech hodnoty klesly a pak nás pustili domů. Bohužel jsme se tam druhý den museli opět vrátit a celou noc byl zase na svícení. Jak jsem psala výše, doma se nám pak povedlo nějak se sladit a UM jsem mohla vyřadit a ze syna bylo plně kojené dítě. A já měla radost, že mu mohu dát to nejlepší pro něj. Ze začátku bylo vše v podstatě normální, jen měl neustále na ručičce modřinky, jak mu pořád brali krev. Bilirubin lehce pomalu stoupal, ale tím jak byl syn starší, se “povolené” hodnoty posouvaly.

Takto to šlo celé šestinedělí. Jenže ke konci už se syn v noci budil co hodinu a půl a další hodinu byl na prsech. Pokud samo mléko neteklo, pustil se a brečel nebo zkusil sát a usínal. Musela jsem ho u toho budit a snažila jsem se, aby se aspoň trochu najedl. Za hodinku a půl nanovo a takto celou noc. Přes den to bylo lepší, to vydržel hodiny dvě. Zoufale jsem se snažila na internetu najít nějaké informace, neustále jsem jen četla, že je to normální, že kojení není jednoduché, že musím vydržet, že mám kojit na požádání, zkoušela jsem různé polohy, různé kloboučky i bez kloboučků...až jsem jednou narazila na informace ohledně převařování (ve skutečnosti je to spíše pasterizace, protože nesmí dojít k bodu varu) mateřského mléka. Rozhodla jsem se, že to zkusím. A tady nastal další problém. Vzhledem k tomu, že tvorba mléka reaguje na poptávku a syn nebyl schopný vytáhnout mléka více, ustálila se mi tvorba na cca 40ml. Víc jsem prostě na jedno odsátí nedala. Syna jsme krmili stříkačkou přes prst, aby si neodvykl na prso. Tím, že to dostal naservírované bez práce, toho najednou vypil fakt hodně, ale moje tělo prostě nebylo schopno takové množství mléka vyprodukovat. A to ani přes opět nasazené kojící čaje, homeopatika a odsávání.

V tomto momentu manželova mamka volala své známé pediatričce (bydlíme v jiném městě, takže k ní syn chodit nemůže), která se ihned sama zeptala, zda nemáme odlišné rh faktory. S kladnou odpovědí následně sama přesně popsala chování syna, aniž bychom ji něco říkali. Chudinka byl tak zesláblý, že nedokázal pořádně z prsa sát, a tak měl pořád hlad. A já mu pořád dávala mléko, kterým přijal další, pro něj v tuto chvíli, špatné látky a jeho problém se zvětšoval. Začarovaný kruh. Jediné možnosti tedy byly převařovat, dokrmovat UM a doufat, že pak se zase rozjede laktace na plno nebo přejít na UM. Po tomto zjištění a týdnu nespání jsem byla na zhroucení. Nedokážu nakrmit vlastního syna, trpí několik týdnů hladem, musí se trápit..všechny podobné věci se mi honily hlavou. Nedalo se nic dělat. Musela jsem se sebrat a situaci řešit. Dala jsem mu tedy dávku UM a potom spinkal 4 hodiny v kuse. Bylo mi ho fakt líto. Několik týdnů mít hlad a nemoci si o to nějak říci, aby rodiče pochopili. 

Když se teď podívám zpětně na fotky, syn byl opravdu hodně oranžový a vyhublý (nicméně v tabulkách byl až do 6.týdne v normě). Pro mě to bylo moje krásný malý miminko (nutno dodat, že syn má snědší pleť po mně, takže ani po odeznění žloutenky se z něj nestalo růžové miminko). Toto je fotka z doby, kdy mu byl jeden měsíc.

Tohle nebude žádný moudrý článek o tom, jak se s rozvodem vypořádat bez ujmy snadno a rychle. Tenhle článek je moje zpověď. Zpověď, kterou chci uzavřít kruh a žít. Nový život. I když byly poslední měsíce náročné, světýlko na konci tunelu vůbec nebylo tak vzdálené, jak se na začátku jevilo a za tunelem čekal nejen klid a štěstí, ale i láska a pochopení. A to je to, vo co gou. Ale pěkně popořádku.

Naše společnost má takovou divnou tendenci lepit všem etikety. Jednomatka, kojící matka, bio matka… Máme nějakou prapodivnou potřebu mít vše označené. Přesně. A tak se stalo, že mi loni ke všem možným označením přibyla další nálepka: ROZVEDENÁ. 

Pro mě totálně nepředstavitelné a neočekávané, něco co jsem celý život jistým způsobem snad i odsuzovala (protože kde je vůle, tam je cesta, že jo…) a najednou se to stalo mojí realitou. Ze dne na den jsem ztratila všechny jistoty, všechny ideály… Můj život byl vzhůru nohama a já byla najednou ztracená ve vákuu, kde jsem poletovala ze strany na stranu a nemohla došlápnout, nemohla si najít pevný bod, kterého se chytit. 

Člověku se v takové chvíli hlavou prohrne nespočet otázek bez odpovědí. „Mohla jsem něco udělat jinak? Lépe? Je to moje chyba? Jsem pořád dobrá máma? Panebože, co si z toho ty děti ponesou?! Co řeknou lidi?” Je to neskutečný nápor na psychiku. Na jedné straně jsem byla máma, která ve svých očích totálně selhala, na jiné jsem byla zhrzená žena, která přišla o svojí důstojnost, na další holka, která měla zlomené srdce… Ale paradoxně, hned na začátku jsem věděla, že je to to nejlepší, co se mi mohlo stát, když jsem se na to koukala sobecky…

Nic se neděje jen tak, samo od sebe. I našemu rozchodu předcházely týdny, možná měsíce nedorozumění, hádek, smutku, vzteku, pláče. Člověk se snaží vždycky přijít na to, jestli mohl tomu všemu předejít, jestli neměl přeci jen upozadit své štěstí a potřeby trochu víc, jestli by to za štěstí těch dětí přeci jen nestálo. Protože, řekněme si upřímně: bezdětní ať se rozvádějí kolik chtějí, ale rozpad manželství, ve kterém jsou děti, má nejzásadnější dopad právě na ně. A u nás tomu nebylo jinak. Chtě- nechtě člověk prostě i své emoce přenáší na děti. A nejen emoce, ale kolikrát si, bohužel vybíjí vztek, smutek… Ale to s tím chodí, takový život prostě je a já nejsem výjimka. Kolikrát jsem na ně vyletěla kvůli pitomosti a pak jsem se jim omlouvala. Byla jsem prostě psychicky v zadeli, přestože, dle svědectví okolí, jsem byla hodně nad věcí. Jo, to jsem byla. Částečně. Ale uvnitř mě to sžíralo neskutečně.
Člověk se nechce chovat jako idiot, ani k tomu odcházejícímu partnerovi, ani k dětem, ani k nikomu, ale občas to prostě neustojí. Naštěstí ale vše přichází a odchází… Co bolí, přebolí. Rany se nejspíš nikdy neztratí ale přestanou bolet, zacelí se a zůstanou jen malinkaté jízvičky. Každá takováhle rána nás ale zocelí. A to říkám z vlastní zkušenosti. Je ze mě docela jiný člověk. Jsem najednou tak hrozně silná, dospělá, soběstačná a nezávislá. Jsou i těžký dny, to je jasný, ale ty máme v životě všechny. A víte na co jsem přišla? Že to nejdůležitější v životě je být šťastný. Ať to stojí, co to stojí a když to nejde, tak prostě zavřít dveře a jít dál, najít to štěstí jinde…

Štěstí je totiž věc, kterou nikomu dát nemůžete. Štěstí musí být v člověku. Člověku můžete dát lásku, objetí, teplou večeři, rodinu… Dokud ho to nenaplňuje a nedělá šťasným, šťastný nikdy nebude, ač vy očekáváte, že když tohle všechno má, zákonitě šťastný být musí. Ale ne, nemusí a tam problémy začínají a, bohužel, ty naše i skončily. A když ve vztahu chybí komunikace, to štěstí nikdy nepřijde. Ne vždycky se protipóly přitahují, ne vždy dokáží různé druhy žít v symbióze… Tak, jak je každý vztah o dvou lidech, tak je o nich i každý rozchod, a proto vím, že máme na všem stejný podíl viny. 

Otevřel se mi úplně nový svět. Svět, kde je snad každé téma kontroverzní, kde dělám všechno špatně a všichni kolem ví mnohem líp, jak bych se měla o své děti starat a jak je vychovávat. Dlouho jsem s tím bojovala, protože jsem od malička hodně pokorná a každý názor beru jako možný a že je třeba se nad ním zamyslet.

Při vší pokoře a zcela upřímně přiznávám, že před prvním dítětem jsem také měla své předsudky a některé chování jsem naprosto odsuzovala a nechápala. Osud mi postavil do cesty mou první dceru. Byla velmi náročná, plačtivá a manžel mi tou dobou moc nepomáhal. Vlastně vůbec. Spíš si stěžoval, že kvůli neutuchajícímu řevu je unavenej, nevyspalej a nemá vůbec čas na své koníčky. A já neměla čas ani na pořádnou sprchu. Zažila jsem skutečně absolutní ztrátu svobody. Nemoct jít na záchod, když potřebuju, umýt se, vyčistit zuby, spát, odpočívat, když jsem byla nemocná. I s horečkou skoro 39 jsem musela tu cácorku nosit v šátku a v noci kojit každou hodinu. Nikdo mi nepomohl. Sáhla jsem si na úplné psychické i fyzické dno. Ale díky tomu jsem pochopila, že není mateřství jako mateřství, že neexistuje žádné dogma. Každé dítě je jiné a i každá matka je jiná. A že je obrovský rozdíl, jestli máte miminko klidné nebo uplakané. Jestli kojíte 2x za noc nebo 10x. A hlavně, jestli vám někdo pomáhá nebo jste na to sama. Přestala jsem vnímat ženy, co křičí nebo dokonce plácnou svoje dítě, jako zlé a jejich děti za chudáčky. Ale naopak je vidím s velkým soucitem a pochopením. A chce se mi nabízet jim, že chvíli pohlídám, ať si dají koupel a kafe.

Lidi mi velmi často říkali, co dělám špatně (všechno) a jak to mám dělat správně. že své děti rozmazluju a můžu si za to sama, že je ta první tak náročná. že zbytečně nadělám, jedno dítě je přeci taková pohoda, co budu dělat až budu mít 2. No teď mám 3 (4, 2 a 2 měsíce) a rozhodně je mi 1000x líp, než když byla Sam malá. Naučila jsem se přijímat pomoc, požádat o ní a manžel šel hodně do sebe a hlavně jsou mé další 2 děti klidné. Ani jedno netrpí na záchvaty pláče a dá se na chvíli položit. Spí i v hnízdečku, ne jen v šátku. Není to výchovou, zkušenostmi, jiným přístupem. Ony se už klidné narodily. Na rozdíl od Sam. Je to ale právě Sam, která mi poskytla největší zrcadlo a pohled do mne samotné. Ona je mou největší životní učitelkou a výhrou.

Pochopila jsem, že výchova je něco jako kompromis mezi potřebami rodičů a potřebami dítěte. A tak jako je každé dítě jiné, je i každý rodič jiný. Proto máme všichni ty hranice někde jinde a vychováváme svou vlastní metodou. Inspirujeme se u jiných, ale stejně nakonec dáme na svou intuici. Dovolím si zde jako příklad můj 2 letý vztah z dnes již bývalou kamarádkou.

Má stejně starou holčičku, jako je naše Sam. Ve spoustě věcí jsme se shodly (kojení na požádání, šátek, přirozené porody, kontaktní rodičovství, volná výchova - Nevýchova). Jenže i tak jsme se strašně moc lišily. To zásadní bylo, že podle mě se malé děti (do 2 - 3 let) nemají nechávat řešit problémy mezi sebou, ale rodiče jim mají ukazovat a učit je, jak se problémy řeší. Že si nesmí krást hračky, škrábat, kousat,... Podle ní se děti mají nechat a zakročit jen, kdyby šlo do tuhého. Tenhle rozdíl se ale ukázal jako velký problém. Protože zatím co se Sam učila, že se něco nedělá, kamarádka jí to dělala. Rvala jí hračky z ruky, drápala nehty a nikdy nebyla okřiknutá. Na rozdíl od Sam. Byly tam i dost posunuté hranice. Zatímco já bych Sam nenechala dělat nic, co by mě samotné vadilo (jezdit v restauraci na odrážedle), kamarádka to mohla. Bylo mi to líto, ale respektovala jsem, že ony to mají jinak. Do dne, kdy Sam kamarádku pokousala.

Co se stalo? Sam si hrála s hračkou, kamarádka jí tu hračku začala brát. Sam na ní zakřičela. Nepomohlo to. Tak si hračku odnesla jinam, ale kamarádka si za ní došla a zase jí to brala. V tu chvíli se sebral můj muž a šel to řešit. Pozdě. Vynadáno dostala jen Sam. Po 2 dnech to její maminka se mnou začala řešit po zprávách. A já se Sam poprvé zastala. Má velká chyba, že jsem to udělala tak pozdě. Nemám ráda konflikty a nikdy dřív jsem se jí zastat nedovedla. Tady mi přetekl pohár trpělivosti a řekla jsem, že podle mě ale neudělala nic tak hrozného. Když tomu chtěla zabránit, měla v prvé řadě naučit dceru, že se hračky neberou. Vyslechla jsem si, že jsem zakomplexovaná, jako matka si nevěřím, zapšklá a jednou se na mě všichni ti, co mě mají ještě rádi, vykašlou. Pak mě zablokovala a od té doby mě ignoruje. Ano mrzí mě to. I dnes po 2 letech je mi líto, že to takhle dopadlo. Protože ani jedna nejsme špatná, jen máme jiný přístup a mohly jsme zkusit najít kompromis. 

Můj článek uz tu jednou byl , ale protoze se diskuze odebirala špatným směrem , smazala jsem ..

Ted davam znovu ,nedavam to z důvodu žebrání nebo lítosti .. jen chci aby si lidi uvědomili jake veci jsou v životě důležité a jak je život křehký .. a aby viděli situaci v ČR v době Covidu ..kdo ma o mem článku pochybnosti , muže přijet a osobně si cely spis z policie přečíst , nemam s tím problem ...

Dlouho jsem se odhodlavala sepsat situaci pocity .. a jelikož se mi dostává velká podpora od vás zde tak jsem se rozhodla ze to napisu trosku obsáhlejší ..

Mame 5 deti ( úmyslně pisu pet , jelikož Tonicek je stále můj syn ) S manželem jsme spolu 16 let a stále se milujeme .. Ja si v životě prošla vším možným .od týrání  po exekuci ... jak rikam v minulém životě jsem musela byt neskutecna ,,svině “ .. 

V manželství jsme spokojeni ..Sem tam nejaka prehanka .. Bydlíme s manželovou matkou , mou tchýni v rodinném domě , mame svou bytovou jednotku .. od zacatku me tchyně nema rada , nekolikrat se snazila nas s manželem rozdělit , děla naschvaly , úmyslně nas chce potopit .. První dite bylo plánované , porod šílený , sepse moje i dcery ( rodila jsem v Thomayerove nemocnici )ale dnes je z ni zdravá 13 tileta pubertacka 🙂 další dcera byla tez plánována je ji 11,5 roku 🙂 Tonicek plánovaný nebyl otěhotněla jsem při kojení na těhotenství jsem prisla až v 17 tt dle pohybu a zvětšení bříška .. do porodu nam rikali ze to bude holcicka  nakonec to byl kluk Tonicek zamilovala jsem se do nej hned na první pohled, můj milovaný syn ..  ten oslavil dne 30.10.2020 své desáté narozeniny .. pak jsme si s manželem řekli , ze bychom měli Tonickovi pořídit brášku .. povedlo se .. syn Vladicek kterému je skoro 6 let .. a nakonec naše sluníčko Lexicek .. otěhotněla jsem přes antikoncepci Nuvaring .. tomu je 15 měsíců ... 

Byli jsme šťastná rodinka ,dětí hodně , láska ve vztahu , nebylo si na co stěžovat až na tchýni ... dostala nas i do finančních problému ... to je kapitola sama pro sebe ..