My mámy máme pořád co na práci, neustále se za něčím ženeme, ku spokojenosti rodiny i dětí.. Mám tím namysli vaření, uklízení, praní, vypití si kávy, vše děláme tak automaticky, že zapomínáme na to nejhlavnější. Sedneme si kolikrát až večer. Já občas sedím třeba hodinu sama na gauči, všichni spí a já poslouchám ticho... V týdnu to jsou úkoly, příprava do školy, vyzvedávání dětí a tak. Mazlím je jak jen můžu, trávíme spolu hodně času, ale pořád tak nějak ve spěchu....

Jenže pak nastane onen moment, kdy ten malý člověk vidí, že je den, kdy by ta máma mohla vypnout. A naopak, místo toho, aby jí to dítě usnadnilo, tak jede. A jede bomby, zlobí, dělá kraviny, nafukuje papulu a neposlouchá. U toho mladšího mám naučené sygnály, kdy okamžitě vím, že je na čase ho vzít a zmáčknout v pevném objetí v posteli. A vypnout sebe především a následně se vypne dítě. Od malička mě naučil, že jakmile je "zle" dáme bříško. Aneb lehne si na mé holé břicho svým bříškem a do pěti minut spinká. Sehrajeme naše dýchání a jsme spolu a NIC neděláme! Jenže to je malej... Ten starší přestal po obědě spát kolem druhého roku, není spací dítě, není mazlivé dítě... Ale i tak pár pokusů proběhlo...

Jsou dva dny před Velikonocema. Malý je u babičky a já se celý týden těšila jak si s velkým uděláme krásný den, budeme dělat ozdoby, vajíčka a tak.. Ale už od rána to nefungovalo, bojkotoval mi naprosto vše, nafukoval se, křičeli jsme na sebe potichu neslyšeli se, křičeli jsme na sebe i nahlas, tekly slzy nám oběma.. Hrozně mě mrzelo, že to nevyšlo, že jsem to měla tak krásně vymyšlené, chtěla jsem mu dát nějaký kvalitní společný čas, bez malého. Jenže odmítal vše a já se pořád jen ptala proč? Byla jsem smutná a zklamaná. Vyčítat něco téměř osmiletému nemá smysl.. Ale stejně to člověk udělá, když neví kudy kam..............po nějaké chvilce, když jsem vychladla, jsem ho vzala do ložnice a mlčky jsem ho objala, pevně.... Chvilku jsme si povídali, ale nepustila jsem ho, objímala jsem mu nožičky svýma nohama, držela ho za ruku a hladila vlásky. A najednou mi to došlo. On nechtěl se mnou lítat po louce, nechtěl se mnou dělat ozdoby a barvit vajíčka.

On potřeboval mě! Bez jakékoliv činnosti, prostě chtěl jen mámu vedle sebe, pro sebe, chtěl moje ruce, nohy, celé tělo vedle sebe! Usnul.... Nespal dlouho, když se vzbudil, pevně mě objal a omluvil se......

Jsem ráda, za to, že mě moje děti neustále učí.. Oni nevědí jak to říct, neuvdomují si to, ale v momentě, kdy to správné nastane víte, že to je to "ono" ❤️

"Bonding je to nejkrásnější, co může být. Je to ta nejúžasnější odměna po těch bolestech. S teplým tělíčkem svého miminka okamžitě zapomenete na to, co tomu předcházelo."

Bonding je proces utváření vazby mezi dítětem a rodičem v průběhu raných dětských let. V českém jazyce je tento termín používán pro vysvětlení procesu vytváření prvotní poporodní vazby mezi matkou a novorozencem. Bonding tedy slouží k vytvoření spojení rodičů s miminkem během prvních hodin a dnů po porodu. Jedná se o budování základních emočních vazeb. A do značné míry ovlivňuje způsob, jakým se matka bude v budoucnu o dítě starat.

Skin to skin

Mateřské pouto vzniká kontaktem kůži na kůži (anglicky "skin to skin"). Tento kontakt novorozence uklidňuje, umožňuje mu matku poznat všemi smysly a udržuje ho v teple. Pokožka dítěte je brzkým kontaktem s matkou obsazována jejími bakteriemi, ke kterým má matka protilátky v mateřském mléce, takže kontakt kůže na kůži usnadňuje nejen emocionální, ale i fyziologickou adaptaci matky a dítěte.

"Bonding je úžasná věc! Je to odměna po těch bolestech. S teplým tělíčkem svého miminka v tu ránu zapomenete na to, co tomu předcházelo. Obě děti mi byly bezprostředně po narození dány do náruče a trávily se mnou v tomto láskyplném objetí 2 hodiny na porodním sále."

Zlatá hodinka

"Všichni jsme si mysleli, že prostě jen dává (jako většina malých dětí) kameny a jiné předměty, co našel na zemi, do pusy a nikdo tomu nepřikládal žádnou váhu. Když to ale ani po několika týdnech nepřestalo a čím dál častěji ho začalo bolet bříško, párkrát jsem našla v kakání divné předměty, začala jsem googlit. Zjistila jsem, že se jedná o nemoc." 

Pica syndrom

Pica syndrom (čti jako pika, v angličtině pica eating disorder) je duševní choroba, při které má postižený nutkavou potřebu pojídat nejedlé věci, nejčastěji hlínu, omítku, písek, vlasy atd. V extrémních případech se může jednat i o sklo, výkaly a jiné nebezpečné látky. 

Svůj název dostala podle latinského slova pica což znamená straka. Většina lidí si s tímto ptákem asociuje krádeže nebo sbírání blyštivých věcí, ale straka je pověstná také zvláštními stravovacími návyky respektive pojídáním čehokoliv.

Pokud jednorázově vaše dítě ochutná něco nejedlého, nebo máte v těhotenství zvláštní chutě, nutně to ještě nemusí znamenat, že se u vás tato nemoc rozvinula. Abychom mohli hovořit o nemoci, musí tento stav (pojídání nejedlých předmětů) přetrvat víc jak měsíc.

Koho může postihnout?