Kromě základních dovedností, jak se postarat o své dítě (ne, nedávají v porodnici k dítěti manuál a ne, tyto dovednosti nejsou vrozené, je třeba si je osvojit), mě mateřství naučilo:

• Trpělivosti - po sté za den zvedat ze země lžičku, po sté za den vysvětlovat, že se něco nedělá nebo naopak dělá tak a tak. Zkrátka provádět ty každodenní stereotypy pořád dokolečka dokola a nezbláznit se.
• Práci s časem - za den se dá stihnout tolik věcí, když si je dobře rozplánujete. A kolik se toho dá stihnout během kýžené hodinky odpoledního spánku vašeho dítěte! Upřímě nevím, co jsem ještě jako bezdětná se vším tím časem dělala.
• Tvořivosti a představivosti - umět zabavit malé dítě a celý den odpovídat na otázky "co je to?" jistou dávku tvořivosti a představivost potřebuje. S rostoucím věkem dítěte se zvyšuje i tento um.
• Fungovat bez spánku - nikdy bych nevěřila, jak je spánek strašně přeceňovaný, vždyť se dá fungovat i bez něj! Po pár dnech sice jedete v režimu autopilot a doufáte, že se ještě někdy v životě vyspíte. Po pár měsících zjistíte, že to jde vážně i bez toho spaní. 
• Nadhledu - brát věci, tak jak jsou. Někdy je líp a někdy je hůř. Užívat si všechny ty neopakovatelné okamžiky a situace, při kterých nevíte, jestli se na toho malého človíčka zlobit nebo se smát.

Každého mateřství naučí něco jiného a osvojí si pár nových dovedností. Jaké jsou ty vaše? 

Vzpomínáte si, kdy naposledy se vám poštěstilo a mohla jste se zabořit do ušáku a číst a číst a číst...? Kdy vám bylo vše kolem vás celkem ukradené, protože jste nutně potřebovala dočíst ještě tuto kapitolu. A tu další. A další.  Stýská-li se vám, mám pro vás tip. Kupte si knihu Tady byla Britt-Marie. 

Až přečtete první stránky, pošlete děti k babičce, do kroužku nebo ven na hřiště. K večeři objednáte pizzu a zamknete se s knihou v ložnici. Protože chytí a nepustí. Budete se smát i brečet a hlavně vám bude neskutečně hezky. Protože i protivná bába může být vlastně velká sympaťačka, když se na ní podíváte jinýma očima.

Protože každý si s sebou neseme své bolesti a bolístky.  Protože každý máme své prapodivné rituály, které nám život dělají snesitelnějším.  Protože život všem háže klacky pod nohy. A je jen na nás, jestli přes ně zakopneme, nebo je sebereme a zatopíme si s nimi. Protože každý z nás má možnost něco změnit.  Protože je velmi snadné v druhých zažehnout jiskru nebo tu jiskru zadupat do země.

A až uvidíte partu dětí hrajících fotbal na plácku před hospodou, tak se určitě zastavíte a budete alespoň chvíli fandit. Fotbal někdy nemusí být jenom obyčejná hra. Fotbal se může stát smyslem života. A nejen pro krasavce Beckhama, ale i pro dámu v letech, které se v šedesáti zhroutí její dosavadní nudný život. Poprvé v životě se rozhodne zabojovat sama za sebe a shodou okolností se stává správkyní dětského centra, a později i trenérkou fotbalu,  v jednom hospodářskou krizí postiženém městečku. Střet dvou zcela odlišných životních stylů přináší situace úsměvné i dojemné.

A teď mě omluvte. Běžím přeleštit okna a vyprášit matraci. Pořádek v bytě může mnohé změnit.

Většinou je období mateřství prezentováno jako něco nadpřirozeně úžasného.  Něco, z čeho si sednete na zadek a pravděpodobně v tom bude figurovat i nějaký ten filtr s psím čumáčkem a selfíčko. Pravda je, že si jen tak nesednete. A už vůbec ne na zadek.  

Cítím povinnost říct to nahlas a to i přesto, že svoje děti miluju. Mateřská dovolená je zločin proti lidskosti. Měla by se zakázat. Je to jako by vás někdo zbavil svéprávnosti. V podstatě je to facka se vzkazem: Je mi jedno, kolik máš škol, co všechno umíš a kolik vyděláváš. Od teď jsi dobrá tak akorát k utírání zadků.

Přidávám pár bodů, které mě namátkově napadly při krátkém zamyšlení, co všechno jsem se o mateřství naučila za chodu a na co mě nikdo nepřipravil.

• Osamělost a samota jsou dvě odlišné věci. Na mateřské máte jen to první, to druhé tak dvakrát do roka, když se poštěstí.
• Mít na sobě pušapku je svátek svou velikostí srovnatelný s Božím hodem.
• Výcvik pro piloty už máte po třech letech na mateřské téměř za sebou. Umíte být ve střehu ve dne v noci, chytat letící nádobí za poklusu a ani při nejdivočejších manévrech (jako třeba při odtahování dvou uječených dětí a nákupu ze supermarketu) se vám nezatočí hlava a neztrácíte kurz. Směle do toho, to je výzva!
• Vaše děti nejsou jako ty hodné děti z reklamy, co si ruce neutírají do trika, spí nerušeně celou noc díky plenkám Pampers nebo si celý den spořádaně hrají v dětském koutku. Vše vyjmenované se stává jen zcela výjimečně.
• Reality show, kdy vás velký bratr vidí všude ve dne i v noci asi nebude nic pro vás.
• „Jó, ty vlasy ještě jeden den vydrží“ se stává vaší mantrou alespoň dvakrát do týdne.
• Alergie na tepláky je vážná nemoc.
• Na multitaskingu není vůbec nic hezkého.
• Když se vám do pračky připlete jednorázová plenka, máte bezva zábavu na  celé odpoledne.
• „Když jsem já sloužil“ je zatraceně dlouhá písnička a její délka rocipročně roste pokaždé, když jste donuceni ji zpívat (čti denně). Taky jste nikdy netušili, jak rychle ji vůbec můžete přezpívat, když se to dítě těší až na část „A ty boty do roboty“ a už u kačenky se této předposlední sloky o botách hlasitě dožaduje. A taky když tam zaměníte „sloužil“ za „souložil“, nejen že to v sobě skrývá nějakou tu tajuplnou pravdu, ale navíc to bude dítě reprodukovat ve školce a hrdě vám před nastoupenou školkou připíše zásluhy za tento skladatelský počin.
• Sex v televizi je taky sex. A nemusíte si na to ani holit nohy, čímž ušetříte spoustu času a energie na noční vstávání.
• Když už se konečně dočkáte té školky, nakonec jen sedíte doma a brečíte si s partnerem na rameni, že je tu nějaké ticho a jestli si nepustíte Šmouly.
• Když koupíte dětem tunu plyšáků, oni si na spaní stejně vyberou buď traktor nebo dětskou pokladnu, v horším případě vyžadují tatínkovo nářadí nebo sadu nožů.
• Vaše děti po vás pravděpodobně zdědí právě ty vlasnosti, které nejvíc nesnášíte. Popřípadě se ty geny nějak šikovně namíchají tak, aby se to vážně nedalo vydržet. Takže se vám může dost dobře stát, že si porodíte bohéma s pedantskými sklony všechno kontrolovat, technicky zdatného jedince s nezkrotnou touhou rozebrat všechno, co se na první pohled zdá být rozebratelné a s alergií na úklid.
• Vrcholem kultury je pravidelné sledování Růžovky, Ulice, Zoufalých manželek a dalších kvalitních seriálů. Časem máte dojem, jako byste s postavami byli nejlepšími přáteli.
• Mozek definitivně vyteče mlékovodem. Čím dřív se vrátíte mezi dospělé, tím větší je šance zachování alespoň elementární mentální svěžesti.
• Váš nový nejoblíbenější song: ticho, hukot topení.

http://umelecvdomacnosti.cz/?p=750

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/

Jak jste na tom s asertivitou? Umíte říct "ne" nebo často kývnete, i když tušíte, že z toho nebude nic než samé problémy. Znáte to - cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.

Kdysi jsem si o sobě ráda myslela, že jsem hodná, manžel si o mně myslí, že jsem blbá. Ale pravda je taková, že mám ráda pocit, že jsem potřebná. Taky jsem trochu líná a štítivá, takže se nemohu realizovat v oblastech jako je zdravotnictví nebo sociální práce.

Proto se realizuji na nejbližším okolí. Dostávám se pak do situací, kdy doučuji matematiku sousedčina syna, který je učebnicovým příkladem hyperaktivního dítěte a už potřetí nacpal do mikrovlnky propisku. Závěr pokusu - propiska v mikrovlnce exploduje. Nesu nákup paní Novákové, která do mě celou cestu poklepává hůlkou, zatímco laje na politiku, nebo chodím zalívat květiny, které ale už mají opravdu to nejlepší vegetační období za sebou, tudíž trávím poslední den sousedovy dovolené sháněním rostlin podobných, aby se neprovalilo, že holky chcíply. Nedokážu odmítnout pozvání kamarádky na vzrušující koncert místní základní umělecké školy. (Proboha! Já přece trpím tím, že sama děti nemám, proč mám ještě trpět proto, že jiní lidé děti mají!)

Dnes jsem například kývla sousedovi (od těch kytek), že mu pohlídám Karla Druhého. Karel je pubertální čivava. Někdy mám pocit, že je to jen gremlinek, který se k dobráckému sousedovi vetřel v geniálním psím převleku. Mým úkolem bylo dát Karlovi čistou vodu, půlku konzervy a vzít ho vyvenčit. Karel sežral konzervu, vychlemtal vodu, vytrhl mi vodítko a zalezl za gauč. Jsem sice založením pomahač, ale utírání Karlem počurané podlahy do konceptu pomáhání nespadá. Nejdřív jsem se snažila Karlovi domluvit. "Pojď, Kájo. Pojď si přečíst, co psali ostatní na pejsbooku..." Čivava dřepí za gaučem a čučí na mě. "Karle, jestli nepůjdeš dobrovolně, tak tě odsud vytáhnu!" Je to přece malinký pejsek, toho přeperu. Jakmile natáhnu ruku pro vodítku, Karel pokrčí čumáček, vycení zoubečky a začne výhrůžně vrčinkat.  Nepodařilo se ani vymést Karla smetákem. Zabral teprve páreček, který jsem uzmula manželovi z talíře. Sice taky cenil zuby a trochu vrčel, ale  toho jsem smetákem odrazila.

Karel se způsobně vyvenčil, vyblinkal páreček a šli jsme domů. Tentokrát Karel předvedl hysterickou scénku "Nikam nechoď, buď tu se mnou" a zavěsil se mi zoubečkem na tepláčky. Takže teď sedím na zemi, Karel na mém oblíbeném křesle a oba zoufale vyhlížíme páníčka. Snad se vrátí brzy. Karel začíná pokukovat po mojí posteli.

Video, co mě opravdu dostalo! 

Pěstounská maminka dvanácti dětí vypráví o takovém rodičovství a o tom, proč se být pěstounkou rozhodla.

Jsou tam přesné "záseky" do těch bolavých témat, dětí v NRP a přesto se smějete a brečíte a na konci zamrznete.

Co dodat, to je prostě potřeba vidět a slyšet..

"Láska je věc, která se nekoupí. Lásku si dávají lidé navzájem jako dar."

Potřebuješ nakopnout? Potřebuješ slyšet pravdu a vidět skutečnost? Toužíš po tom, aby ti někdo rozumněl a potřebuješ denní dávku pozitivity, protože jinak se zblázníš? Pak jsi tady správně, proleť očima text a co nejdříve si pust přiložené video. 

Na tohle video jsem narazila asi před rokem, jednou na mě na facebooku vyskočilo a už úvodní titulky na obrázku, které jsem viděla (Hej, je mi jedno, kdo jsi, kolik je ti let a jakého jsi pohlaví) mě donutily si video pustit. 

Z počátku jsem moc nevnímala, co říká, ale fascinovala mě jeho vyrovnanost a výraz ve tváři, ta spokojenost a energie, která z něj vyzařovala, byla ohromující. Ta slova, která říká nejsou nijak objevná, protože vím, že k úspěchu vede cesta jen s mou pomocí a mám už mockrát vyzkoušeno, že bez toho to bohužel nejde. 

Je zkrátka zbytečné, vám víc psát, protože tohle vám doporučuji zažít, doporučuji vám se prostě podívat a říct mi, jak na vás můj "nabíječ" energie a pozitivity působil. Těším se na vaše komentáře. 🙂

Každý trpíme nějakou tou formou obsese. Někdo při  odjezdu z domu desetkrát kontroluje zamčené dveře a pokaždé se nezapomene zeptat své drahé polovičky, jestli náhodou nenechala doma zapnutou žehličku (a to i v případě, že žehličku doma nemáte). Někdo si rovná oblečení podle barev od nejsvětlejšího po nejtmavší. Někdo rovná věci podle geometrických tvarů, přičemž musí být v rovnoběžné linii s kuchyňskou linkou, prahem nebo ledničkou. Prostě každý máme něco. Ale pokud se kvůli svému OCD cítíte méněcenně, nezoufejte a zhlédněte Legopříběh. Ten vás uklidní, že je to naprosto v pořádku.

Alegorický příběh o psychotickém otci s těžkou formou obsedantně kompulzivního syndromu projevujícím se skrz jeho privátní sbírku Lega a jeho synovi, který si chodí s jeho Legem tajně hrát. Příběh ze života takové normální rodinky.

Tato alegorie se odehrává prostřednictvím postaviček z Lega. Lord Byznys (otec) je naštvaný, že mu mistři stavitelé ničí jeho stavby. Proto se spiknul se zlým poldou, který mu pomáhá stavitele pochytat. Vlastní nejmocnější zbraň – krágl (lepidlo). Pak se ale zjeví nějaký maník ve stylu Gandalfa a říká o jakémsi proroctví, v němž přijde Výjimečný, nalezne blokátor (zavírátko na lepidlo) a může zachránit Vesmír.

Výjimečným se ukáže být Emmet, chlapec zaměstnaný u stavební firmy, který se snaží vést úspěšný život a stát seoblíbeným. Jednoho dne ale spadne na staveništi do díry, kde najde tajemný blokátor. Probudí se až ve spárech zlého poldy, který ho chce v rámci výslechu roztavit. Super pohádka pro děti. Poučná a mírumilovná.

Před jistou smrtí ho zachrání Hustěnka, opravdu hustá holka zaslíbená Batmanovi, pravděpodobně na extázi, protože je schopná postavit létající motorku za letu a ještě laškovně házet očkem po Emmetovi. Definitivně jde o nadčasové jméno mezinárodního kalibru a vsadím se, že se po premiéře tohoto kvalitního snímku narodilo již hodně Hustěnek. Dokonce to má vliv i na starší dítě, které si tuhle nemohlo vybavit, jak se jmenovala ta holka v Mrazíkovi, prý Hustěnka.

Ústředním hitem filmu je píseň „Všechno je tu boží“. Ne že by to bylo nějak extra důležité, ale pro majitele hudebního sluchem tohle disco s mizerným textem poněkud traumatické je.

Vlastně se s Pažoutem nemůžeme shodnout, jestli je tenhle film spíš socialistickou nebo kapitalistickou propagandou. Ale možná je to nakonec jen reklama na lepidlo nebo unikátní psychiatrickou kliniku, kde vás za přiměřený poplatek OCD zbaví.

Co se stane po útěku Emmeta a Hustěnky před zlým poldou po mně nechtějte vědět. Touto dobou se mi obvykle podaří utéct do ložnice, kde se snažím o humánější smrt udušením polštářem. Bohužel si pro mě dítě během pár minut zase dojde, abych se s ním šla koukat na „Panáčka novýho“.

Nakonec to samozřejmě dopadne dobře. Kdesi v průběhu příběhu se Batman rozhodne dát Hustěnce košem, aby mohla chodit s Emmetem.

Před koncem filmu je provedena geniální projekce do reálného světa. V této scéně otec přichází domů a hubuje synkovi, že mu zničil stavby. Důrazně vysvětluje, že místnost plná Lega je jeho a že synek má svou nicotnou stavebnici kdesi v krabici. Tedy nevím, co všechno jim v té Americe ještě trpí, ale tohle je vrchol, takové týrání dětí!

Vše ale dobře skončí, otec uzná, že se synkovi moc nevěnoval a že zakazovat mu Lego je blbost. Nakonec se vše vyřeší, ti dva si padnou do náručí a ani jedno oko nezůstane suché.

Když už chcete jásat, že ten správný americký happy end pro vás znamená konec muk, v titulkách přijde co? Ano, samozřejmě kasovní hit „Všechno je tu boží“. Když přežijete i tohle, dítě pak přijde s požadavkem, že to chce pustit od začátku. Teď už vás ani smrt udušením nezachrání.

S Pažoutem zakládáme aktivní odboj proti „Panáčkovi novýmu“. Film byl smazán z pevného disku právě včas, abychom zvýšili své šance na záchranu zdravého rozumu. Obávám se ale, že je už pozdě ve chvíli, kdy je celá rodina skrz naskrz prolezlá hitem „Všechno je tu boží“, který si zpívá už i na záchodě.

Takže lidi: než dětem něco pustíte, radši si to prostudujte a důkladně rozmyslete.

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/

http://umelecvdomacnosti.cz/?p=740

Jsem pohádkový maniak, miluji pohádky a pouštím si je často jen tak jako kulisu při úklidu. Vybrala jsem náhodně 30 hlášek z pohádek českých i cizích. Kdo má čas a chuť, zkuste jestli také znáte. 🙂 

Odměním srdíčky. Mám jich hodně a nemůžu je přeci škudlit. ♥

1. To mi nalaď mokrý dudy.

2. Čau. Jak ti kvete pšenka?

 3. A proč ti tolik vadí, že je tvůj tatínek králík? Já mám za otce netopýra!

4. Už tam budem?

5. Chopte se mne, pochopové!

6. Degraduju tě na králíka!

7. Říkám, že vidím. Mrknu a vidím.

8. Tak ona neumřela, matička moje drahá. Prodal ji do otroctví, tatíček můj drahý.

9. Já tě střelou srazil a tys mi pírkem život zkazil!

10. Strejda nemůže, von teďka dělá melouny!

11. Tak dělej, ty vozembouchu jeden!

12. Hoř světýlko, plápolej, tupou sílu udolej.

13. Jenomže ty sis bral maminku, kdežto mě vnucuješ samý cizí holky.

14. Mám takovej pocit, že on věděl, že do těch kaktusů zahučíš.

15. Do smrti tě nechci vidět, ty zmetku pekelnej!

16. Zavaž mi střevíček!

17. Postůj, panáčku, brousím si na tebe kosu!

18. Juj, krutibrko!

19. Hej, osobo, počkej! Jak to, že tady nespíš?

20. Královské dělení.

21. Tati, mě to s Jaronýmem nebaví, drží meč jako husopaska proutek.

22. Nerad Vás budím, madam...

23. Ánička, kozí nožička.

24. Neber svoje jméno do úst nadarmo!

25. Jo, jo, to se mi ulevilo.

26. Tak kdo mi měl připomenout, co mi měl připomenout ten uzel na kapesníku?

27. Aničko! Omeleta dneska nebude, ale nebuď smutná! Já... uvařím vejce na hniličku.

28. Snad se nechceš utopit? ..   To nejde, já umím plavat.

29. Byl to rok, kdy nespadla ani kapka deště. Vítr byl silný a košík velmi lehký. Celé dny mne unášel. Hladové malé kotě bez mléka, matky a možnosti si odskočit.

30.Vidím, i když spím.

Já a moje babička milujeme obě hodně horkou plnou vanu a knihy. Vzájemně si je půjčujeme a nebo se jimi obdarováváme. Mezi knihami, které mi půjčila, byla jednou kniha Bezpečný přístav. Pamatuji si, že jsem ji četla venku na lehátku s Tobiáškem v břiše.

Pokaždé když dočtu knihu, tak se mi pár dní stýská po hlavních hrdinech. Nad touto knížkou jsem přemýšlela  déle a nikdy ji nenechala splynout s ostatními příběhy v jedno velké kolo plné zamotaných osudů všech postav, o kterých jsem kdy četla. 

Po nějaké době jsem zcela náhodou pustila televizi a přepla na jiný program, než běžně koukáme. Zaujala mě scéna, která mi byla tak moc povědomá z této knihy. Ano, příběh zfilmovali.

Nechala jsem si film stáhnout, abych ho viděla hezky celý a od začátku. Právě ten den, jsem si našla film, který si pouštím , když nechci mít doma jen ticho (to se mi, ale stává málo kdy ) a nebo když mám chuť se jen tak dívat.

 Vše začíná útěkem milé krásné  Katie před šileným manželem do bezpečí jednoho malinkého městečka.

Ukazuje ženám, které jsou týrané, že mají šanci na lepší zítřky a pomáhá jim najít potřebnou sílu se zvednout, jít a poznat ten svůj bezpečný přístav.  

Potká muže, kterého život také příliš nešetřil. A začíná romantická část příběhu. Miluji filmy, ve kterých z hlavních hrdinů promlouvají emoce, tak silně , až se přistihnu, že se i já červenám a culím u sebe doma před televizí.  

Krásní herci, milá holčička, nešťastný chlapec a jedna tajemná Jo. 

V poslední třetině se z filmu stává thriller, u kterého jsem na poprvé nervózně poposedávala po sedačce. 

Konec mě vždy rozpláče. Vždy když se vžiji do té tajemné Jo, cítím její bolest ale  i naději. 

Je mnoho lépe hodnocených a mnoho hodnotnějších filmů, ale i tak, mě oslovil právě tento. Zapsal se mi v hlavě a i v srdci. Ukázal mi situace, ve kterých bych být nechtěla, ale taky mi ukázal, že i kdybych byla, tak se zvednu a půjdu dál. Někde na každého čeká bezpečný přístav a milující osoba. Svůj život máme ve svých rukou a je na nás, jak s ním naložíme, když nás někdo nebo něco srazí na kolena.

Film doporučuji pro ty méně náročné, na filmové databázi má pouze 65%. 😉 

Na dovolenou se jezdí proto, aby měl člověk důvod k rozvodu. Ideálně ještě předtím, než zaplatí zálohu.

Jistě mi dáte za pravdu, že vybírání dovolené je nadějným šampionem v soutěži o nejvíc frustrující zážitek rodinné kariéry. Když už tu jugošku jednou zařadíte do své aktuální pětiletky, odstartuje mohutná vlna šílenství.

Naklepnete si portál s cestovními kancelářemi a hledáte... Respektive nehledáte, zatím jen zadáváte kritéria své dovolené. Destinaci, datum odjezdu a příjezdu, dopravu, stravu, jaký větřík má foukat, kolik rozviklaných klecí potřebujete pro své ratolesti  atakdále.

Vtom spatříte hotel snů. A za super cenu! Bezva! Rozkliknete všechny fotky, abyste se správně navnadili, ale když dorolujete až k finální kalkulaci ceny, vybafne na vás už značně méně výhodná cena odpovídající vašemu dvouměsíčnímu příjmu. Chvilku se rozčilujte, že tam nemají slevu na dítě, ale ten hotel je vážně senza, takže si necháte stránku otevřenou na liště. Pokračujete v lovu dovolené dále.

„Jenom tak se kouknu, třeba narazím na něco fakt výhodného!“ se ukáže být jakýmsi časovým vakuem. Dojde vám to tak o dvě až tři hodiny později, kdy máte v prohlížeci otevřených pětadvacet stránek s vážně senza zájezdy, které však mají jeden malý zádrhel – budete kvůli nim muset prodat auto i psa. Jo a ta třetí záložka zprava je levná alternativa, která je sice v jiné zemi, jiné kategorii, bez jídla a se švábem na posteli a kdoví – možná i bez moře, ale je to levné.

Člověk sršící nadšením jako kupříkladu má maličkost okamžitě běží za svou drahou polovičkou a překotně oznamuje, jakou tvrdou dřinu za uplynulé dvě hodiny udělal a že rodinná dovolená se rýsuje. Na to mu drahá polovička, zpravidla již méně entuziazmem sršící, odpoví něco v tom smyslu, že stejně asi na dovolenou letos nepojedeme a že na takový kraviny nemá čas.

No co, není přeci kam spěchat. Je teprve leden. Můžeme se přeci ještě v průběhu jara rozhodnout, že koupíme dražší, ale zato méně kvalitní zájezd.

Možná zkusím změnit destinaci... Třeba na „Doma na zahradě“ nebo „V krematoriu“ bude nějaká speciální sleva.

Po chvíli se jdu jen tak náhodou podívat, co dělá Pažout. A hádejte co! Sleduje zájezdy, syčák jeden! Nadšeně mi ukazuje jeden hotel za druhým. To je sice pěkné, jenže my přeci nikam nejedeme... Pánejo, to moře vypadá úžasně! Možná bychom měli...

Nene, kdepak, se mnou to nehne. Ani omylem. Letos prostě nikam nejedeme a basta. Ale támhle měli vážně super dětské hřiště...

Zdrceně odcházím uklidnit nervy na fejsbůk. Šlo by to skvěle, kdyby na mě za každým příspěvkem nevysakovala reklama na nezapomenutelnou dovolenou. A taky kdyby kolem nelítaly dvě neřízené střely, které kdovíkde uslyšely, že pojedeme k moři a rozhodly se pro jistotu už teď si sbalit své bábovičky a poprat se o přebytečnou lopatku.

Poté chvíli předstíráme, že nás ta dovolená vůbec nezajímá a ve skutečnosti je vlastně dobře, že nikam nepojedeme. Střídavě pod různými záminkami odbíháme, abychom každý na svém počítači překontrolovali stav hotelů v naší destinaci a jestli se tam náhodou za ty dvě minuty neobjevil nějaký nový hotel s bezkonkurenční nabídkou čekající jen na nás.

Nakonec oba téměř s brekem konstatujeme, že už nemáme na to, abychom dovolenou dál hledali a přesvědčujeme sami sebe, že je určitě lepší koupit si bednu šampáňa, lehnout si v obýváku pod palmu a čekat, až moře přijde k nám.

Epilog: Nakonec jsem Pažouta udolala. Našlo se jedno místo, které vyhovovalo našim požadavkům a cena se zdála být příznivá. S velkou pompou jsem odeslala nezávaznou objednávku a spát jsem šla s blaženým pocitem na duši, že už za necelých stopadesát dnů budeme u moře. Doslova mi moře šplouchalo celou noc v uchu. Pak mě Pažout nad ránem vzbudil a prohlásil, že nikam nejede, protože se mu zdálo o havárii letadla.

Letos teda asi vycestujeme jenom prstem po mapě.

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/

http://umelecvdomacnosti.cz/?p=734

Rozmohl se nám tady takový nešvar. Eva Holubová se otáčí a píše na tabuli slovo "prc*t". A říkají to všichni... Ano, i ... Tak nějak to v Pelíšcích bylo. Ta scéna je pro mě nesmrtelná. Jen mi přijde zvláštní, že to řeší cca ve třetí třídě základní školy.

My to totiž řešíme už teď. Než budete pokračovat ve čtení, mám jen pár doporučení:

Pokud tady chcete hledat odpověď na otázku, co s tím, tak vězte, že ji nemám.

Pokud chcete rozumovat nad tím, že to dítě to muselo někde slyšet, tak nemusíte, protože to je přeci jasný, ne?

Pokud tu chcete radit, jak na to, aby to neříkal, tak děkujeme, ale fyzické tresty v tomto případě neuznáváme.

Pokud jste rodiče, kterým to prostě taky občas ujede, klidně pokračujte 🙂

"Mamíííí, dopedele, já spadnul." Když lítá po bytě a upadne.

"Mamíííí, co to bylo, dopedele!" Když maminka ječí, protože právě našla v kuchyni pavouka.

"Dopedele" rána, "Dopeele" rána. Když Kýša vysává a zasekl se mu vysavač o práh. Na můj následný upřený pohled reaguje slovy: "Už dobý mamio."

"Dopedele, au." Když zakopne/kopne se/uhodí se/prostě cokoli au.

"Dopedele, čičio, ima." Do prdele, to je zima, co kočičko?

Nejhorší DOPEDELE, který jsem zažila, bylo to školkový. Stojíme s paní učitelkou nad obědvajícím Kryštofem v malinké jídelně, hlavička na hlavičce. Je slyšet jenom to, jak děti mlaskají. Paní učitelka se zrovna dojímá nad tím, jak je Kýša šikovný a milý, když mu najednou spadne vidlička.

"DOPEDELE!"

Do teď vlastně nevím, jestli v tu chvíli věděla, co to vlastně řekl. Já každopádně jako pyšná matka toho šikovnýho a milýho hošíčka dělala, že vůbec nic neslyším!

• Do práce přicházím sršící pozitivní energií a připravená předávat všechny hudební moudra světa budoucí generaci hudebních virtuozů. 
• Nemám nejmenší ponětí, kam se poděla ta čokoláda ve sborovně. Dnes odpoledne jsem neměla volnou ani minutu a kolem sborovny jsem vůbec neprošla. Ani velkým obloukem. Ne.
• Nechám dítě, aby se naučilo počítat do čtyř a odcházím na chodbu počítat do čtyřiceti.
• „Ne, Janičko, nota čtvrťová opravdu netrvá čtvrt hodiny...“
• Samozřejmě, že se držím vzdělávacího plánu. Jen co zjistím, kde ho mám.
• „Je mi líto, ale Superstar nespadá do kategorie soutěží ZUŠ.“
• Každých pět minut volna musí být využito k odpočívání s nohama na stole. Vyňato ze školního řádu.
• Skladba Čtyři minuty ticha je taky skladba a navíc se výborně hodí k postupovým zkouškám. Pokud žák navíc vyvine tvůrčí iniciativu a udělá z ní Pět minut ticha, je přijat na obor Skladba.
• Ať se zdá být situace ve škole sebehorší, je to pořád lepší než ta apokalypsa, co nastane po návratu domů.
• „Když mluvím o pravé ruce, skutečně mám na mysli pravou ruku. A ne, nemám zrcadlové vidění, díky za optání.“
• Při každé hodině převádím do praxe svou teorii o nutnosti vyhledávání příležitostí ke kvalitnímu ztrapnění se. Věřím, že je to pozitivní příklad pro děti.
• Pro každého učitele by měl být při příchodu na pracoviště přichystán welcome drink. Určitě by to od základů změnilo kvalitu výuky. K lepšímu, samozřejmě. Nadnesu to na příští poradě, tedy až na nějakou dorazím. A ano, přikláním se k suchému Martini.
• Večer po šichtě se ploužím domů bez energie a s vědomím, že veškerá snaha vychovat budoucí generaci virtuozů má asi takový vliv jako čistit si zuby a jíst u toho Fidorku. Při životě mě drží jen vidina toho, že si konečně dám oběd, který si vezu v kastrůlku. Ovšem jen za předpokladu, že na mě něco z toho oběda zbyde po nájezdu hladovějících piraní. 

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/

http://umelecvdomacnosti.cz/?p=727

Jak by vypadal ten nejšílenější den maminek na mateřské, kdybychom spojily ty nejvtipnější a nejzajímavější příhody s dětmi a ještě to okořenily trochou mateřské demence? Následující příběh je založen na skutečných událostech. Všechny uvedené historky se opravdu staly a hlavními hrdinkami jsou maminky z Modrého koníka.

Bezesný maraton

Ani nevím, kdy mi den začíná a kdy končí. Všechno se to slévá v jeden velký maraton a někdy už ani sama nevím, jestli bdím či sním. Ale jsem šťastná. Hlavně když tenhle ubrečený a věčně hladový mini človíček spí. Což není moc často, protože si co tři hodiny hlasitě žádá kojení a není spokojená, dokud není po jejím. Je neskutečné, jak mi tenhle uzlíček, který je na světě teprve pár měsíců, řídí život jako ten nejpřísnější šéf! Ne nadarmo se říká, že být matkou je nejtěžší práce na světě! Dobrovolně podstupuji tenhle bezesný maraton podruhé v životě. Poprvé jsem si to prožila s naším starším synem. Jenže to jsem byla o pár let mladší a ještě plná energie.

Sním o tiché pláži někde na opuštěném ostrově, slyším jen šplouchání vln, teplý vítr a... šílený křik, který mě z toho příjemného snění okamžitě vytrhne! Ano, jsem zase zpátky v realitě, venku je ještě hluboká noc, ale naše Anička se dožaduje krmení. Ještě se zalepenýma očima ji nabízím prso. Jenže ona pořád řve a ne a ne se přisát. Aha, zrovna se totiž snažím nakojit našeho plyšového medvídka! Rychle vyměním medvěda za dítě a konečně je pokoj. Mám ještě 2 hodiny do ranního budíčku, juchů! Manžel vstává na ranní směnu do práce. Závidím mu tu lehkost s jakou vstává a hlavně mu závidím jeho hluboký spánek, ve kterém prožil celou noc.

Ranní štafeta

2 hodiny utekly asi jako 2 minuty. Nemá smysl tomu odolávat a ještě se tak víc mučit, prostě rovnou vstanu. Využiju čas na sprchu. Napěním rozcuchané vlasy šamponem, celá se vydrhnu a za necelé 3 minuty zase skáču ze sprchy. V tomhle trhám rekordy! Vlasy zabalím do ručníku a než se pustím do fénování, dávám vlasům chvíli na proschnutí. Alespoň posbírám po bytě různé papírky, kuchyňskou linku zbavím všech drobků a slupek od zeleniny. Všechno to hážu do koše, který už skoro přetéká. Nejvyšší čas odnést odpadky. Zavazuju pytel a jdu ho hodit před dveře našeho bytu. Otevřu dvěře a koukám do očí našemu sousedovi, jenže úplně NAHÁ! Celá rudá zapadnu zase zpátky do bytu. 

Moje ranní hygiena by byla. Teď ještě vypravit staršího Šimona do školky. Nadlidský výkon bylo ho vytáhnout z postele. Jsem na sebe náležitě pyšná a ženu ho do koupelny, aby si vyčistil zoubky. Takže beru kartáček, pěkně na něj vytlačím pastu a čištění může začít. Jenže on si ne a ne kartáček vzít. Už už se mu chystám vynadat, když jedním pohledem vedle sebe zjistím, že na mě vyplazuje jazyk náš pes, kterému se snažím ten kartáček vnutit. Zase těsně vedle.

Syn potřebuje před vykročením do nového dne vydatnou snídani. Sobě dělám jen oblíbený ovocný čaj, Šimonovi kromě čaje servíruji bohatě obložený chléb. Mezitím, než se nasnídá, se ženu do ložnice, abych na sebe navlékla nějaké oblečení, které není zmačkané nebo pobryndané. Jak se tak ženu ke skříni, vykřiknu bolestí. "Co se to tu, sakra, válí na zemi?!" Samozřejmě, lego. Znáte to taky?

Góly do vlastní branky

Když jsou konečně všichni nachystaní, vyrážíme z domu jako příkladná spokojená rodinka. Mám radost. Ranní vstávání jsme dneska zvládli neobvykle rychle a nepřijdeme pozdě do školky. Kráčíme ulicemi a začínám mít takový divný pocit. To všichni ještě spí? Proč jsme v ulicích v podstatě jediní? Poloprázdný autobus mě zneklidní ještě víc. Kontroluju čas. Moje hodinky zdá se jdou přesně. Když už se blížíme k zastávce školky, tak mi to docvakne! Ona je totiž sobota! Zvažuju, jestli mám začít brečet, protože jsem mohla ještě spát nebo se začít zoufale smát.

Když už jsem tak energicky začala den, využiju sobotu produktivně a naplánuji si několik domácích prací. Abych na to měla klid, počkám, až malá zase usne a Šimonovi pustím v televizi pohádky. Ano, s tímhle přístupem bych asi nemohla kandidovat na matku roku. Trochu se stydím, ale jak bych to měla udělat jinak, abych měla klid? Raďte, chytrolíni!

Taky si vzpomenu si, že jsem se vlastně chtěla objednat ke kadeřnici. Dopoledne by tam snad ještě měla být, takže neváhám a volám. Telefon vyzvání a mě v hlavě mezitím běží, co všechno mě ještě dnes čeká za povinnosti. "Haló?" "Dobrý den, chtěla bych jen ostříhat a vykoupat." Kadeřnice se nenechá vyvést z rovnováhy: "Ale přebalíte se už sama, že jo?" Připisuju si další bod na svůj seznam dnešních trapasů.

Posilování

Kromě těchto faux paux stihnu za dopoledne umýt okna, převléct postel, dát prát asi 3 pračky prádla a setřít ze zrcadel upatlané otisky dětských prstů! To všechno za stálého odbíhání k malé a krmení jejího nenasytného bříška. Dobré skóre, co myslíte? Ale maraton pokračuje, protože je nejvyšší čas chystat oběd. Za minutu dvanáct začínám vymýšlet dnešní menu. Podíváme se, co nabídne lednice. V mrazáku kromě masa objevuji ještě nějakou zmrzlou bílou kouli. Nemám tušení, jak se tam tohle dostalo, ale je to opravdu zabalená použitá plenka naší Aničky. Odpadkový koš totiž stojí hned vedle lednice.

Popasovala jsem se s dnešním obědem se ctí a ku spokojenosti našeho Šimonka i našeho psa, který vyžebral pár soust. Takže v dobrém rozmaru se rozhodnu ještě něco sladkého upéct. Chci si alespoň trochu připadat jako příkladná maminka a žena v domácnosti. V hlavě tedy nalistuju ten nejrychlejší a nejjednodušší recept - bábovku. Když už podruhé zkouším těsto špejlí, dojde mi, že v lednici se to asi opravdu moc neupeče. Dneska fakt válím!

Vyhlášení vítězů

Celý den rychle utekl, už je odpoledne a doma je nevídaný klid. Malá spí a Šimon se zaměstnal stavěním lega uprostřed obýváku. Konečně se můžu dovolit si na chvíli sednout! Být mámou je úplně super. Ráno si uděláte oblíbený čaj a odpoledne si ho můžete v klidu vypít! Takže si ho vychutnávám u televize, kde jsem náhodně vybrala jeden z programů a nechávám se hypnotizovat barevným zářením.

Klíče rachotí v zámku a manžel už je doma z práce. Využívám příležitosti než se zuje a ptám se, jestli by nechtěl vypustit psa na zahradu a trochu ho proběhnout. "Ani ne, nechci. Co jsi celý den dělala? Stejně si s malou určitě jen spala." Na tohle už nenacházím slov. V hlavě se mi honí jen myšlenka na to, že když ho stihnu zahrabat ještě dneska na zahradě, stihnu ohřát večeři, nakrmit děti a pak bych je mohla odvézt k babičce a jít se udat. Když bych měla štěstí, mohla bych natrefit na soudkyni ženského pohlaví a dostat mírný trest.

Vydýchání a strečink

Ne, ne, jsem klidná, jsem klidná. Přejdu manželovu poznámku bez reakce a v tichu a míru zvládneme společnou rodinou večeři. Budiž manželovi k dobru, že se sám nabídl jít uložit Šimonka a přečíst mu pohádku. S úsměvem na tváři naslouchám z obýváku, jak muž vypráví pohádku. Za chvilku je už ticho, slyším odfukování. Konečně Šimonek usnul. A pak se ozve: "Mamíííí, táta už spí!"

A z ložnice se zase ozve řev naší Aničky...

Vítejte ve světě maminek na mateřské dovolené! Vítejte ve světě Modrého koníka.

Na Vilminy druhé narozeniny jsem se psychicky připravovala asi 14 dní. Rozmyslela jsem si dárky, menu i výzdobu...zkrátka Supermáma v akci! Jsou ale situace na které se připravit nelze. Začalo to tím, že jsem se probudila se skříplým nervem a nemohla se bezbolestně ani otočit. Paráda, ale to dám! Musím! Ostatně nic jiného mi ani nezbývá...Ten kryptonit v mých zádech mi to nezkazí!

Vždycky když vařím, Vilma všechno pečlivě sleduje z linky, kde bude mít co nevidět vysezený důlek. Nikdy se jí nic nestalo, ale ve svůj den D z tý linky prostě spadla. Stačila jsem jí chytit, takže bouli se vyhnula úspěšně, alespoň na fotkách nebude za tydýta. Dobře, stane se, jedeme dál! První zásah Supermámy se obešel bez zranění.

O půl druhé přestala jít voda. Prý někde ve vesnici praskla trubka a nikdo neví, kdy se to opraví. Super! Přesně tohle jsem potřebovala. Přiznávám, že v tenhle okamžik už mi vážně začaly téct nervy. V hlavě jsem viděla surrealistickou představu nervů tekoucích z kohoutku - to by byla pěkná fotka, říkám si. No nic.

Svůj laserový zrak jsem zaměřila na rozpuštění 85% čokolády, určené na ganache a pochvalovala si, jakou konzistenci má. Nadšení mi ale vydrželo jen do chvíle, než jsem ji ochutnala. Nedalo se to pozřít, byla tak moc hořká, prostě nechutná. No a nechutnou čokoládu na dort dát nemůžu, to by se vesnicí šířilo rychlejc než nový vydání Daily Planet. Na dort jsem proto dala záložní čokoládu, která kakaový boby viděla jen z rychlíku a která se samozřejmě hned všude roztekla. No a jak nám nešla ta voda, tak se to ani nedalo nijak setřít. Fajn. Fakt, že je Vilma čerstvě odplenkovaná radši zatajím, jinak si všichni budou myslet, že nám kadí všude po domě a ještě ke všemu má sra*ku. Přezdívky, že je jak Lois „Lejnová“ by se asi zbavovala dlouho...

Smolný den už potvrdila jen informace, že jednu sousedku odvezla sanitka s mrtvicí do nemocnice. Známe tu asi 5 lidí a zrovna jednu z těch 5 co máme rádi, odvezou? Nevím, co se ten den ve vesmíru dělo, ale bylo to velký!

A protože jsem těch katastrof pořád neměla dost, nedala jsem na noc Vilmě plínu. Když to zvládá ve dne, dá to i v noci, že jo. Jak to dopadlo, už asi tušíte. Věděla bych o lepším nočních aktivitách, než je měnění povlečení, ale k jedné dobré věci to přece jen vedlo. Na skříplý nerv jsem si za celý den skoro nevzpomněla.

No a co se naopak povedlo?

Třeba vínový ježek, quiche se sušenými rajčaty, nebo dort s ganache. Jednotlivé recepty a fotografie naleznete na: 

http://www.pihatamama.cz/_/Den-plny-katastrof-aneb-druhe-narozeniny

Vždycky se nechám nachytat na nějakém domácím porodu nebo jiném výkřiku po svobodě od kdejaké lesany.

Tuhle jsem narazila opět na jednu lesanu level 8 000 volající po domácích porodech, svobodné informované volbě, větších právech rodiček a bla bla bla.

Jenže je to bohužel pravda. Skutečně je ostudné, že nemám tu svobodnou volbu, kde a jak rodit. Tak jsem si sepsala porodní plán přímo na míru. To víte, pro jistotu, kdybych se někdy náhodou rozhodla pro harakiri jménem další dítě.

• Chci mít po celou dobu porodu k dispozici bicí soupravu. Bicí mě uklidňují. Každá rodička má mít právo na bicí.
• Nepřeju si, aby po dobu porodu hlasitost mluveného slova přesáhla hranici 65 decibelů. Taktéž preferuji příjemněji zabarvené hlasy, pokud možno hlubší – alty, barytony, ideálně basy. Je to dobré pro další vývoj dítěte. Toto rozhodnutí je závazné a zcela zásadní, proto ho laskavě berte na vědomí. Pokud bude u porodu asistovat porodní asistentka se sopránem, celou situací se bude zabývat můj právník.
• Bezprostředně po porodu požaduji, aby personál porodnice vytvořil čtyřhlasý sbor a zazpíval úryvek z opery Rusalka „Květiny bílé po cestě“. Důvodem je okamžitá podpora laktace a tento postup mi doporučila má soukromá laktační poradkyně.
• Přeju si plný bonding. Nejlépe aby u toho byl James Bond.
• Nepřeju si žádný druh chemické anestézie. K tomuto účelu bohatě postačí palička od bicích.
• Nepřeju si holení genitálií. Nemohu riskovat nastydnutí miminka během porodu.
• Přeji si snížit počet monitorů na nezbytné minimum, aby mi nenarušoval hru na bicí během porodu.
• Vyhrazuji si právo vybrat dítěti jméno až po jeho narození poté, co zjistím míru jeho hudebního sluchu a mohu tedy kompetentně posoudit vhodnost jména Wolfgang Luciano Ludwig. Do té doby ho prosím neměřte ani nevažte, aby budoucí génius nebyl ničím ovlivněn.
• Velice si přeju, aby v okamžiku narození dítěte zazněla symfonie Osudová a při našem odchodu Requiem.

Věřím, že má přání budou vyslyšena a že nás všechny můj porod vyzdvihne na vyšší úroveň bytí, o čemž bychom si v budoucnu mohli povídat při společných meditacích nebo při hromadném tandemovém kojení.

Celý článek i s fotkou zde:

http://umelecvdomacnosti.cz/?p=722

Sledovat mě můžete taky na fejsbůkách: 

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/

Stala se vám někdy nějaká vtipná kuchyňská příhoda? Předpokládám, že ano. Tak to vítejte v klubu. A pokud ne nebo si zrovna nevzpomínáte, přečtěte si tyto 3 vypečené příspěvky. Mateřská demence na nás útočí i v kuchyni. 

Sůl nad zlato

#materskademence: 

To je když ráno vstanu, abych udělala rodičům radost, a uvařím kafe. A při ochutnaní je slané.

(rencapavel)

Hrajeme si na schovávanou

Že by tak pověstná #materskademence?

Ráno rychle chystám kousek žvance pro to moje hladovějící dítě, dělám to co nejrychleji, než se hladové "ham ham" změní ve lví řev.

...

Mise splněna... Když ale později v kuchyni hledám chleba, abych si taky udělala jídlo, tak není k nalezení. Hledám v chlebníku, na lince, na stole... Pak mě něco osvítilo a říkám si,  že přece nejsem takový blbec, abych ho strčila do lednice. No a ejhle! asi jsem.

(dennie111)

Oholený dort

Narychlo dělám nepečený dort, potřebuji spotřebovat šlehačku ve spreji a zakysané smetany. Kluci samozřejmě asistují. Ríša sedí na lince a míchá ve své misce kukuřici. Páťa stojí u linky na židli a přidává suroviny. Poslala jsem ho do ledničky pro šlehačku a ať to tam nastříká, že to pak celé nalijeme do formy. Mezitím jsem u dřezu loupala vajíčka a slyším: ššššš ššš. Pomyslím si, jak je to mé dítě šikovné.. Něco mě donutí se otočit.. To šššš nedělala šlehačka, ale manželova pěna na holení.. Tož šťastné a veselé..

(kami1984)

Není vám teď nějaká příhoda povědomá? Podělte se s námi do komentářů pod článek a nenechte nás v tom samotné. A pokud ještě na nějakou podobnou příhodu narazíte, nezapomeňte ji označit #navrh.

#mk blog_academy

Automatické otočení displeje

Tato funkce je naprosto unikátní. Zdá se být velmi prospěšnou až do chvíle, než se ji rozhodnete využít. V praxi to vypadá asi takto: chcete obrazovku na výšku? Nedejbože, abyste telefon nepatrně vychýlili mimo jeho osu. Obrazovky na šířku se nezbavíte až do nejdelší  smrti. Nakonec si ho přečtu raději podle rady chytrého telefonu na šířku. Nebo na šišato. Jak to vyjde. Opět jen do chvíle, než bych si telefon otočila na šířku, protože pak se zaručeně přehodí na výšku. To je zákon chytrého telefonu.

Načítání e-mailu

Než se mi načte e-mail, stihnu si zpravidla vyčistit zuby, vytrhat obočí, naondulovat chlupy na nohou a u toho zhlédnout dva filmy. Efektivní nástroj k ještě efektivnějšímu nakládání s časem.

Když chcete využívat chytrý telefon k telefonování

Co vás nemá! Telefonování je nemoderní! Pokud něco chcete někomu sdělit pomocí chytrého telefonu, raději mu napište zprávu na fejsbůku. Chytře. Navíc pokud by mi šlo o život a chtěla bych volat tísňovou linku, masový vrah by mě stihnul znásilnit, rozřezat, rozčtvrtit a exemplárně vyvěsit na všech billboardech v okruhu 10 kilometrů. Twitter to jistí.

Ucho touch

A pokud už se vám podaří v tomto časovém pásmu přeci jen někomu zavolat, pravděpodobně se vám během hovoru povede zmáčknout uchem buď funkci GPS, Wi-fi, automatické otáčení displeje (viz první bod)  nebo alespoň režim blokování.  Postrádám už jen funkci odjištění detonátoru.

Chytré odstavení od přístroje

Váš chytrý telefon ví nejlíp, kdy máte dost a měli byste si dát pauzu. Vlastně tím plní funkci vaší maminky nebo doktora, kteří by vás v tuto chvíli pokárali, ať pořád nevisíte na tom telefonu. Přesně v ten moment se buď sám vypne nebo alespoň nepřijímá hovory ani esemesky, přičemž se tváří zapnutě.

Zkrátka ať chcete dělat cokoliv, váš telefon je obvykle jiného názoru. Je vskutku chytrý a ví, co je dobré. Když už se jednou zadaří a vy se s ním shodnete na tom, co chcete dělat vy a co on, můžete si připadat doopravdy chytře.

Pokud si váš chytrý telefon nerozumí s Koníkem, Fejsbůk to jistí:

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/

Všichni to známe. Přinejmenším my, kdo vlastníme močový měchýř typu průtokový ohřívač. Máme vypočítanou vzdálenost s přesností na vteřiny ke každé benzínce na svých obvyklých trasách, které absolvujeme autem. 

 Já vím, že na benzínce si můžu zcela legálně dojít na záchod bez obstrukcí. Jenže člověku je to takové hloupé tam jen tak vtrhnout s neskrývaným úmyslem dojít si jen na záchod a zase rychle vypadnout. Takže se tam nenápadně rozhlížíte, proplétáte se kolem regálů ve snaze vzbudit dojem, že si určitě něco koupíte, jen se zrovinka nemůžete rozhodnout, co by to mělo být. A pak si čirou náhodou vzpomenete, že jste potřebovali jít na záchod a zapadnete na ona místa.

Geniálně nenápadný tah 

Při cestě zpět se opět s maximální diskrétnosti proplížíte ke dveřím a jako by nic se vypaříte. Tohle všechno mám perfektně natrénované. Ale má to jeden háček. Když jedete někam s dítětem a tomu se chce čůrat taky. Ve vší nenápadnosti se proplížíte na záchod. Nenápadnost spočívá v tom, že dítě halasně pozdraví na celou pumpu, naštěstí ale nedodá nic pohoršujícího. Možná ještě v tuhle chvíli mohou všichni přítomní podlehnout kouzlu osobnosti a říkat si, jak je to dítě roztomilé a vychované.

Při odchodu z WC doufáte ve stejně hladký průběh jako u příchodu, eventuálně kdyby dítě mohlo pozdravit méně nahlas, ale to už by vaše přání bylo nejspíš předimenzované. Zatímco sebe i svou ratolest směrujete k východu,  po očku s hrůzou shledáváte, že váš miláček zmerčil exkluzivní zboží ve svém okolí. V tu chvíli už se psychicky připravujete na to, co je pro vás ještě schůdnou investicí v tomhle čupr trupr předraženém obchodě s príma sortimentem, a jakou cenu jste ochotni zaplatit za ticho.

Kupodivu se však nic neděje, dítě ani v náznaku nehodlá dělat scény a vy už se v duchu radujete, jak to šlo hladce, že si vás téměř nikdo nevšimnul a můžete zmizet.

A v tom, přímo u dveří,  se dítě opět rozhodne využít kouzla osobnosti, a dobrosrdečně zahalasí na celou pumpu: „My jsme se sem šli jenom vyčůrat! Tak nashledanoooou!“

Jojo, příště jedině do přírody...

Nenechte si ujít další příhody o ho*ně a sledujte mě i na Velkém bratrovi Modrého koníka: 

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/

http://umelecvdomacnosti.cz/?p=692

Jak často si říkáte, že je ten váš muž, přítel, snoubenec, milenec k nezaplacení? Doufám, že je to alespoň častěji, než kdybyste ho chtěly přizabít. Každý má občas chuť toho svého partnera zneškodnit, vyhodit na ulici nebo jednoduše praštit něčím po hlavě. Když vás ale něco takového napadne, znovu si pročtěte tento článek a uvidíte, že ho naopak půjdete obejmout. Protože vám dám 4 opravdové důvody, že i když nás někdy pěkně štvou, jsou prostě k nezaplacení. 

1. Stane se primabalerinou

Táta 2 dny hlídal .... a když jeho holčička řekne: "Jdeme tančit!" Tak se jde. Není nic, co by pro ni neudělal. Miluji je.  ️

(novotinka)

2. Nenechá nás v mateřské demenci samotné

Dnes jsme měli velký nákup. Parkovací místa daleko od vchodu, a tak jsme se s mužem dohodli, že zastavíme před vchodem. Já s malým počkám v autě, on vynosí nákup do bytu a vrátí se zaparkovat (já nemám řidičák) a společně dojdeme domů.

Po několika minutách se muž vrací, když najednou mrskne bravurní otočku ve dveřích, chytá je a běží zase domů. Za chvíli se vrací do auta a povídá: "Já tak spěchal, abyste dlouho nečekali, že jsem nechal klíče v zámku a dveře do bytu otevřené. Došlo mi to, než se vchodové zabouchly, jinak bychom se neměli jak dostat domů. Trpím mateřskou demencí a ty to napiš na koně, ať si ty holky nemyslí, že je to jen ženská záležitost!"

A aby svá slova potvrdil, tak mu dnes přišel balíček s dárky pro mě k Vánocům. Trošku jsem po našem nedávném rozhovoru tušila, že bude nadílka od Yankee candle, každopádně jistá jsem si až dnes, protože mého drahého nenapadlo nic lepšího, než ten hyper voňavý balík narvat do skříňky na toaletě, která má rozměrově tak metr na metr. Pokud chcete ztrácet vědomí z přemíry vůně na co nejmenším prostoru, jste u nás na wc vřele vítány! #materskademence po chlapském. 

(kaci90)

3. S radostí ze sebe udělá postel

Takhle u nás uspával táta, když malému byl měsíc a půl. 

(fejfarka)

4. Umí sám sebe uspat

Muž uspává Daníka, v chůvičce slyším, jak mu vypráví pohádku .... potom ticho a odfukování. Říkám si: "Á, někdo už spí."... po chvíli ticha se ozve : "Mamíííí, táta už spí."

(andys85)

Jsou to totiž ty nejlepší důvody, jelikož je napsal sám život maminek a tatínků z Modrého koníka.

Napadne vás ještě také další důvod? Nebo jste nějaký u někoho zahlédli? Přidejte k němu #navrh nebo vložte sem pod článek.

Vaříte s dětmi? Ne? Ale to je chyba! Chytré vědecké hlavy dokázaly, že to báječně utužuje vztahy!

Cokoli, co člověk dělá s dítětem, dostává nový rozměr. Včetně vaření. A protože Kryštof pomáhá v kuchyni děsně rád, upravila jsem si pár receptů pro vaření s dítětem. Tady je malá ukázka. Snad se vám budou někdy hodit.

Dýňová polévka

Suroviny: 1 menší máslová dýně, 1 mrkev, 1 celer, 1 cibule, máslo, muškátový oříšek a bílý pepř dle chuti, kýbl s vodou, větší hadr na podlahu, menší hadřík na linku, věci na převlečení (pro vás i dítě), papírové utěrky

Postup: Máslovou dýni si ideálně předpečte v troubě do měkka. Postavte dítě k lince (např. na židli nebo pro tyto účely speciálně zakoupené schůdky z Ikea). Na drobno nakrájejte cibuli. Vezměte papírovou utěrku a řvoucímu dítěti proplachujte pod tekoucí vodou oči, do kterých si strčilo ruce od zmíněné cibule, následně otřete papírovou utěrkou a vraťte dítě k lince.

Vytáhněte dítěti máslo z pusy a dejte ho rozehřát do hrnce, následně na něm nechte zesklovatět cibulku. Celer a mrkev nahrubo nastrouhejte a přidejte k cibuli. Mírně orestujte. Vezměte menší hadřík na linku a utřete s ním to, co dítě nakreslilo mrkví (pokud to tam necháte déle, musíte to vzít savem, ta oranžová se do linky krásně zažere).

Mezitím s dítětem zvlášť do misky krájejte předpečenou dýni. Vezměte dítě opět pod tekoucí vodu a tentokrát mu vymyjte dýni z vlasů. Pokud ji necháte zaschnout, musíte dítě ostříhat. Osušte dítě papírovou utěrkou. Dýni přidejte do hrnce a zalijte vodou nebo zeleninovým vývarem. Vařte, dokud to dítě baví.

Následně rozmixujte tyčovým mixérem a dochuťte muškátovým oříškem, bílým pepřem a případně solí. Do dětské mističky odeberte vzorek a dejte ochutnávat dítěti. Protože ochutnává nejen dítě tak vezměte kýbl s vodou, větší hadr na podlahu a vytřete kuchyň. Umyjte okna a vyměňte záclony. Vezměte náhradní oblečení pro vás i dítě a převlečte se. V případě, že máte síly a chystáte se na další chod, vynechte poslední 3 body a pokračujte.

Pečené kuře s bramborovou kaší

Suroviny: 1 kuře, brambory, máslo, 750 ml mléka, sůl, kmín, papírové utěrky, extra savý hadr, smetáček, lopatka, ponožky,

Postup: Seberte dítěti kuře a umyjte mu ruce, aby si je neolizovalo. Osušte papírovou utěrkou. Vezměte smetáček a lopatku a ukliďte rozsypanou sůl s kmínem. Pokud jste přeci jen po polévce vytřeli, můžete je bez obav použít na kuře. Posypte kuře solí a kmínem.

Seberte dítěti kuře a umyjte mu ruce. Připravte si cca 250 ml mléka. Seberte dítěti kuře, které dává v obývacím pokoji dívat na televizi. Umyjte dítěti ruce. Extra savým hadříkem utřete z podlahy 250 ml mléka. Vyměňte dítěti ponožky, aby nedělalo po podlaze mléčné ťapky.

Oloupejte brambory a dejte je vařit. Seberte dítěti kuře, které se už dávno mělo péct, ale dítě ho schovalo pod stůl a vy jste na něj zapomněla. Umyjte dítěti ruce. Dejte péct kuře. Připravte si k ohřátí 250 ml mléka. Z brambor vylejte vodu s mlékem, brambory propláchněte. Odstraňte je z dosahu dítěte a dejte si ohřát 250 ml mléka.

Seškrabejte máslo z linky, lednice, oken, skříněk a přidejte k bramborám. Dítěti svažte ruce za zády a zapněte šlehač. Z brambor s máslem vytvořte postupným přidáváním mléka bramborovou kaši. Rozvažte dítě a dejte mu metly olízat (nenechávejte je ale v mixéru a vypojte ho z elektřiny!). Až bude kuře hotové vězte, že hotová budete i vy.

Dobrou chuť!

PS: Protože budou svátky, sepíšu nějaké prima recepty na cukroví. Určitě jich bude dost!

Miluji rodinné sešlosti. Jsem od přírody stádní tvor a nejspokojenější jsem, když jsou všichni pěkně pohromadě v obýváku a pojídají moji vyhlášenou sekanou. Až na raw sestřenku Jitku, ale té nasypu do misky semínka a spokojeni jsou všichni.

Tuto vášeň jsem podědila po mé mamince. Ta je vyhlášená organizátorka a dokáže zkoordinovat mega akce typu "Setkání příbuzných po padesáti letech". Bohužel, maminka miluje i dávání a přijímání dárků. Neodvážíme se nekoupit na Valentýna červené růže, ačkoli žádné z dětí Valentýna se svojí polovičkou neslaví. Na Mikuláše na nás čeká punčoška s obligátním uhlím a sladkostmi.  

A protože maminka razí heslo, že dárek má potěšit a nikdy to nesmí být nic užitečného, jdou na mě mdloby pokaždé, když pro ni musím nějaký ten prezent vybrat. A když vím, že ona vybírá nějaký pro mě. Od chvíle, kdy objevila server Nejlepší dárky, třesou se mi ruce pokaždé, když dárek vybaluji. Už máme doma zaručeně pravé  lávové kameny, které se ale nezahřejí ani po hodině vaření v horké vodě, samochladící půllitr, sadu panáků ve tvaru lebky, srandovní toaletní papír, svítící tkaničky, drbátko (to je náhodou super), magickou kostku (dodnes jsem nepochopila, k čemu to je), solničku ve tvaru kočičky.... Mohla bych jmenovat ještě asi tisíce dalších roztomilostí.

A co je nejhorší, tyto roztomilosti nelze zařadit do kategorie "recyklovatelné dárky". Protože maminka při návštěvách občas vyžaduje, abychom její dárky používali. Nemám tedy odvahu poslat je dál. Ovšem u dárků od kamarádek a kolegyň jdou rozpaky stranou a co nevyužiji, pěkně zabalím a dárek putuje o dům dál. Už ke mně takto zpátky doputoval extrémně roztomilý svícínek s prdelatým andělíčkem. Udělala jsem i faux pas, protože jsem tetě Janě věnovala tělové mléko s vůní levandule, které ona před několika měsíci věnovala mně. Snažila jsem se ze situace vybruslit rafinovaným tvrzením, že mě to mléko tak nadchlo, že jsem jí zkrátka musela koupit to samé, ale nejspíš mi na to nenaletěla. Od té doby jsem od tety Jany nedostala ani snítku levandule. Bohužel obliba levandule v mém okolí stoupá. A mně je čím dál trapnější všem říct, že mě z toho smradu bolí hlava a že mi vlastně už několik let většina kamarádek dává dárky, které nemůžu ani cítit. A tak recykluji. Od trapasu s tělovým mlékem si vedu deníček:

dostala od : komu dám dál.

Se sourozenci a švagrovými jsme dárky zrušili. Dostávají je jen děti, což nás, bezdětnou tetičku a strýčka, trochu diskriminuje, ale tu lahev, co bychom dostali, si koupíme sami. A vybereme si, na co máme chuť! A protože jsme tetička se strýčkem osvícení, zásadně své synovce a neteře obdarováváme edukačními hračkami či dobrou knihou. Což ve mne zrovna vyvolalo zapadlou vzpomínku na Vánoce v osmdesátých letech minulého století. Čekala jsem krásnou dlouhovlasou panenku, vybalila jsem Sbírku úloh z matematiky a Praktickou cvičebnici pro školáky. Letos asi koupím něco méně výchovného. Nerada bych svým malým příbuzným zadělala na nějaké trauma.

Kategorie sama pro sebe je manžel. Ve vybírání dárků má velké výkyvy. Poté, co mi daroval předrahý parfém, po jehož aplikaci jsem dostala migrénu a už nikdy ho nepoužila, rezignoval na ryze ženské dárky a řeší Vánoce dobrou knihou. Většinou takovou, co by si sám rád přečetl. Proto odpovídám stejnou měrou. A nakonec jsme spokojeni oba. Knížky si vzájemně půjčíme a strávíme několik příjemných čtenářských večerů.

Už musím svoji úvahu ukončit. Jdu si prohlédnout zásobu svých recy dárků a udělat seznam, co a komu. A pak se vrhnu na nevděčný úkol - vybrat mé mamince něco, co by si sama nikdy nekoupila. Možná jí koupím sadu šroubováků. Ty by si rozhodně sama nevybrala 🙂

Představte si takovou tu rodinnou idylu. Přijedete k rodičům slavit Vánoce nebo narozeniny někoho z miliónu příbuzných a místo požadovaných dvou dárků najdete asi šestapůlnásobek dárků dalších.  Jiných. Které jste nechtěli a ani by vás nenapadlo je chtít. Ani by vás nenapadlo, že je můžete dostat. Vlastně by vás v některých případech ani nenapadlo, že něco takového vůbec existuje.

Tak třeba zástěry. Máma se evidentně nesrovnala se skutečností, že její prostřední dcera se z hlediska kulinářského umu zrovna dvakrát nepovedla. Nejdřív se to snažila zachránit Kuchařkou pro dívky, které se toho od svých matek moc nenaučily. To bylo ten rok, co jsem oznámila plánovaný úlet z hnízda. V tom úletu stále žiju, ale kuchařka mi moc nepomohla.

Tak tedy zástěry. Mám doma plný šuplík zástěr. Jsou zánovní a až budu vydávat kuchařku, jistě je využiju na focení. Jsou jako nové. Vlastně oprava: jsou nové. Nemám tu sílu mámě říct, že na to, abych vysypala hranolky na plech, nepotřebuju zástěru. Od jisté doby mám dost zástěr pro celou rodinu. A co víc: I kdyby přijel Pohlreich s celým televizním štábem, můžeme se tu všichni navlíknout do zástěr, chytnout za ramena a tancovat makarénu.

Taktéž jsem dostala spoustu vařeček, větších či menších mís na odměřování kdovíčeho, hrnec na ohřívání mléka, silikonovou mašlovačku, bábovkovou formu, další kuchařky a tak. Silikonová mašlovačka je k ničemu. Nejde s ní ani učesat Elišovi číro. A to jsem se vážně snažila!

Máma v mé kuchařské umění věří a fandí mi. To lze usoudit i z další kuchařky, kterou jsem od ní dostala. Jmenuje se Speciality, které vás proslaví. Ale i přesto je její víra nahlodána pochybnostmi. Zřejmě ji vykolejilo, že na návštěvě neservíruju créme brullé a pečené křepelky ala bažant. Takže jednou došlo i na Pažouta. Dostal Kuchařku pro muže Jak s minimem špinavého nádobí a kuchařských dovedností zapůsobit na dívku. Když se neproslaví dcera, tak alespoň zeťák.

Avšak když se ani od Pažouta nedočkala domácích větrníků a čokoládového soufflé, začlo se mámy zmocňovat podezření čím dál větší. Teď už dostáváme oba nejrůznější sady na grilování, kuchyňské chňapky, a stále další a další zástěry...

S představou kulinářské bohyně je neodmyslitelně spjata nadváha. Asi kdybych se vážně naučila vařit všechny ty výpečky, ovocné knedlíky, kachny s křupavou krustou a bábovky, měla bych o pár desítek kilogramů víc. A máma se mě snaží do této pozice dostat všemi způsoby. Spolu se zástěrou a hrncem dostávám pravidelně kalhotky velikosti XXL. Celkem vzato je to príma vestička.

Vidíte, co všechno se může stát, když jednou vyslovíte přání dostat vercajk na muffiny...

Článek z mého blogu: www.umelecvdomacnosti.cz

A je to tady, poslední svátek podzimu, Díkůvzdání. Amíkův zamilovanej svátek, já ještě pořád až takovej fanda nejsem, možná protože mi krocan moc nechutná.

O čem je Díkůvzdání? O jídle a o rodině. Svátek se slaví jako připomínka prvních bílých osadníků, kteří by bez pomoci místních indiánů nepřežili. Myslím, že kdyby se na to ten indiánskej kmen podíval zpětně, tak by asi určitě osadníky nechal pochcípat hlady. Legenda stranou, Díkůzvdání je smíchanina dvou faktickejch událostí. Uzavření míru s indiánským kmenem, což se stalo někdy v létě a pak klasická anglická oslava sklizně. Svátek se smíchal a od Abrahama Lincolna je to svátek státní asi aby spojil dohromady Sever a Jih po občanský válce. Je fakt, že Díkůvzdání je jen a pouze americký svátek, který tu slaví všichni lidé, jedno jaké víry a jedno odkud rodina pochází.

Jako svátek je to pěknej, nemusí se kupovat dárky, člověk se jenom přejí a je to. Je to tak oblíbenej svátek, že dokonce i NYC utichne a nepřeháním, ale opravdu je pečenej krocan cejtit po ulicích.

Amíkova rodina nebere Díkůvzdání až tak šíleně vážně, například takový to koukání se na americkej fotbal, tak to normálně nedělají.  Zato Amíkův švagr, tak ten je jak z americkýho filmu. Každej rok vybírá krocana a šílí. Sám ho peče, k troubě nikoho nepustí a do obřího ptáka neustále píchá teploměr, to, aby měl jistotu na šest set procent, že má teplotu pod kontrolou a maso nebude vysušený. Nevím proč, ale jeho krocan je většinou poměrně dost rozpíchanej, asi tím teploměrem nebo co.  Je možný, že švagr peče krocana taky kvůli tomu, že krocan je jediný maso, který moje vegetariánská tchýně odmítá píct. Nedivím se, taky se mi krocan v syrový podobě moc nelíbí. Švagr je taky jedinej, kterej se chce děsně dívat na tradiční zápas v americkým fotbale. Nuda největší.

Ano, Díkůvzdání je dobrej svátek, tradice držení rukou a říkání toho, za co jsme vděčni, dává plno prostoru lidskýmu erroru. Třeba nezapomenutelný je prohlášení švagrovy sestry, kdy velice hlasitě pronesla: "Jsem strašně vděčná, že moje máma ještě pořád žije. Třeba zvládne s náma bejt i napřesrok." Kupodivu její vedle sedící máma  z toho, že se probírá její možný odchod z tohoto světa u talíře s krocanem a že je možný, že to příští rok nezvládne, až tak nadšená nebyla. Irskej manžel švagrovy sestry se to tehdy pokusil zachránit upřímným : "Jsem rád, že u nás se nic takovýho neslaví." Mimochodem švagrova máma pořád ještě žije.

Co se vlastně na Díkůvzdání jí? Krocan, čím větší tím lepší, nádivka, která se peče mimo krocana. Tchýně dělá jednu výbornou s italskou klobásou a houbama. Bramborová kaše, kaše ze sladkejch brambor, do který některý rodiny dávají hnědej cukr a marshmellows, pečená růžičková kapusta, hnědá omáčka ne nepodobná mýmu oblíbenýmu školno jídelnímu uhu jen doma dělaná,  kompot z brusinek a pak plno koláčů a cokoliv co rodině chutná.

Kromě rodinnýho setkání  a snězení krocana se v New Yorku pořádá ještě jedna milovaná tradice a sice průvod obřích balónů po Manhattanu. Letos se půjde už po 90. Podívaná rozhodně stojí zato, zvlášť pokud se jednomu líbili "Krotitelé Duchů," protože ty balóny fakticky vypadají jako když se chystají sníst Manhattan.

Takže veselej den Díkůvzdání! Já se těším na to, že Amík od rána nebude jíst, aby měl víc místa v žaludku a taky na to, že nebudu muset dva dny vařit, protože budeme jíst zbytky.

Mimochodem na Černej pátek nakupovat nechodíme, nejsme šílenci.

https://www.facebook.com/Mamazavodou/

Každý rodič bude dřív nebo později řešit, jak se postavit ke kurýrování svého potomka. Cest je několik... Teď už jen vybrat tu správnou!

Kryštof je chlap. Sice zatím mini, ale chlap. A jak víme, chlapi trpí na rýmičky.

Jeho nachlazení u nás mají v zásadě stejný průběh. Začíná to v noci, kdy nás probudí divné zvuky. Tak divné, že jsem si poprvé myslela, že jsem v japonským hororu a hledala jsem na stropě tu malou holčičku s otočnou hlavou, co leze po čtyřech. Pak jsem ale zjistila, že má Kýša rýmu. Japonská holčička by byla lepší.

DEN PRVNÍ
Stává se ze mě jakási obdoba mojí babičky (na bolavý zuby kloktá rum), mojí prababičky (když něco ztratí, zaříkává svatého Antoníčka) a nejhorší varianty matky spjaté s přírodou tak, že ráno pobíhá po parku a objímá stromy (nic proti tomu, ale běžně jsem spíš za frndu pohlcenou konzumem). Takže prostříkávám jeho malý a plný nosík mořskou vodou, do aromalampiček leju kombinace olejíčků, o kterých by se mi v životě nesnilo (vyčteno ze stránek uztonikdynikdyvzivotenevyvetras.cz), mažu Kýšu ze všech stran tymiánovou mastí (proč se mažou chodidla dodnes nechápu) a vařím tymiánový sirup.

DEN DRUHÝ
Kryštof má vyrážku. Těžko říct, jestli způsobenou mastí nebo sirupem. Navíc jeho příchod už nepoznáme podle toho, že si povídá sám pro sebe, ale proto, že smrdí na sto honů. Je jako chodící větvička tymiánu, jen tlustší. Pomalu začíná docházet megapack čajových svíček do aromalamp. Na povlečení je zaschlá vrstva krému, která trochu škrábe. Rýma se stále drží a nezlepšuje.

DEN TŘETÍ
Kýša začíná zelenat. Možná budu dělat rajčatovou polívku, tak ho tam trochu přidám. Tymiánový sirup obsahuje tolik cukru, že Kryštof přibral 6 kilo a má energie jako ten zajíček z reklamy, co vždycky všechny předběhl. Myslím, že to byl Duracell. Doma všechno smrdí tak, že budeme muset vymalovat, protože se to prostě muselo zažrat do zdí. Rýma se stále drží a nezlepšuje.

DEN ČTVRTÝ
Seru na to. Ještě klika, že mám manžela a on je schopen nakoupit i normální léky. Takže nasazuju Nasivin a Mucosolvan a hodně, ale opravdu HODNĚ větrám.

Za 2 dny je po všem. Ještě klika, že jsem na začátku nasadila tu přírodní léčbu. Jinak to taky mohlo trvat mnohem dýl!

Tedy vážně s těmi dětmi zažijete nevídané, jen co je pravda! A zvláštní je, že pokaždé, když už si člověk myslí, kdovíjak je připraven na vše a nic ho nezaskočí, děti ho vyvedou z omylu.

Z dnešního odpoledne mám velmi intenzivní zážitek. Takříkajíc klíčový. Vyzkoušela jsem si kurz supermámy s podtitulem dement. Začalo to obvyklou odpolední rutinou - trocha hřiště, trocha nákupů, trocha řevu kolem domácích úkolů. Po menším konfliktu šla madam uraženě do pokojíčku, který se nachází v patře. Ta lokalizace v horním patře bude pro další pokračování příběhu celkem důležitá.

Po chvíli jsem šla k ní do pokoje, abych jí pomohla připravit učebnice na další den. Mno, celé by to bylo v pohodě, kdyby se tam nezačal dobývat Eliš toho času dostávající se do nesnesitelného stádia vzdoru a protivnosti a nezačal v pokoji škodit. Seřvala jsem ho a vyhodila za dveře pokoje.

To jsem neměla dělat. Zvenku ve dveřích byl totiž klíč. V momentě, kdy mi Valína hlásila: „Mami, Eliáš nás zamknul!“, já jen zpruzeně odsekla: „Nekecej a piš ten úkol!“

Až asi o deset vteřin později mi to docvaklo. Docvaklo mi, že ten klíč v tom zámku taky cvaknul. Sákryš.

Nejdřív dostala hysterák Valína. Začala svého stále ještě vztekajícího se bratra za dveřmi obviňovat z toho, že tady s maminkou umře. V tu chvíli jsem ještě věřila, že Eliš dokáže i odemknout. Zpětně vzato, byla jsem dost naivní.

Ale prvních deset minut jsem se držela statečně a obě děti uklidňovala. Co mi taky zbývalo, že? Myslím tím, že ve filmech a vlastně všude je nejdůležitějším pokynem od záchranářů ono: „Zachovej klid!“  Třeba když někdo visí za jednu ruku ze střechy a nad ním z okna vykukuje dítě v slzách a řve: „Mami, nedělej to!“. Což je mimochodem celkem trefná scéna a měla jsem se víc koukat na akční filmy, protože by se mi to dneska náramně hodilo. Ale to bych předbíhala. Skok ze střechy ještě nebyl na programu.

Když Eliše přestalo bavit hrát si s klíčem, spustil nekontrolovatelný ječák. Řeknu vám, že tohle tedy situaci zrovna nepřidá. Brzy mu začala přizvukovat i Valína. Já měla sto chutí začít taky řvát, ale musela jsem se soustředit na plán útěku. V těch akčních filmech si klaďasové vždycky nějak poradí, ne? Třeba si ty dveře otevřou kreditkou nebo paklíčem. Jenže v téhle detektivce zřejmě hraju zápornou roli. A protože usuzuju, že moje šestiletá dcera nevlastní kreditní karty, hledám něco podobného drátu. Při své stále rotoucí naivitě jsem si totiž myslela, že bych s tím klíčem dokázala z druhé strany otočit.

No jo, je to sranda. Ale drát nikde, a tak zkouším v zámku kroutit vším, co je po ruce. Štětec, plastová korunka do vlasů, figurka Locciky. Nic nezabírá. Když nezabere ani roh od jednorožce, propadám panice také. Tak si říkám – nemohli bychom takhle vydržet, než se vrátí Pažout domů? Což bude odhadem asi tak... Za čtyři a půl hodiny. No dobře, tak ne.

Já vím. Vím, co musím udělat. Jiná máma už by to dávno udělala. Lepší máma. Ale já se bojím. Otevřu střešní okno a s obavami koukám dolů. Musím to zkusit. Vyhoupnu se na střechu jako lusk. Nebo spíš jako lup, protože mi lupne v kyčli. No, pěkný začátek. Valentina přechází v této fázi dramatu od krize k peripetii a evidentně směřuje ke katastrofě. Řve jak šílená, že teď určitě umřu. Tak trochu mám obavu z toho samého. Už jsem se doplazila ke kraji střechy, to prostě dám.

Ne, nedám. Vtip je v tom, že i když se náhodou nezabiju, stejně netuším, co udělám potom. Vchodové dveře jsou pochopitelně taky zamčené. No to nevadí, možná Eliše přesvědčím, aby odemknul alespoň ty. Každopádně jsem stále na střeše.  Valentina se mě ptá, jestli už jsem skočila. To je velmi povzbuzující.

Víte, tak mě napadá... Co kdybych se vrátila radši zpátky nahoru?  Rozumějte, jde mi o děti. Co jsou nějaké ty čtyři hodinky čekání v zamčeném pokoji ve srovnání s úmrtím rodiče? Jakože ne že bych se snad bála nebo tak něco...

Panebože, to nedám. Jestli teď umřu, co mi asi napíšou na hrob? Třeba: „V příštím životě se nauč skákat, ty vole?!“

No tak dobře. Dobře. Uznávám, že při skoku ze dvou metrů na travnatou rovinku se mi asi nic vážného nestane. Maximálně si zlomím pár končetin. Není nad čím dumat. Sakra, proč to těm lidem v akčních filmech jde samo?! Ladně skáčou ze střechy na střechu a ani se jim nerozcuchá účes. Já se křečovitě držím mechu na střeše a přemítám, jestli mi ta zlomená noha za to stojí.

Dobře, je potřeba se rozhodnout. Takže nejdřív shodím brýle jako na zkoušku. Když to přežijou, přežiju to i já. To se mi zdá jako dobrý test.

Brýle to přežily. Nebo teda nevím, bez nich nic nevidím. Asi to nebyl úplně dobrej nápad. Prostě jdu na to. Tři, dva, jedna...

Tak ještě jednou. Tři, dva, jedna...

Ale už vážně naposledy! Tři, dva.. a skáču. A žiju. Hurá.

Tak to bychom měli. Teď už je to trapný happy end. Vchod je sice zamčený, ale klíč není zastrčený v zámku, takže běžím ke tchyni pro rezervní klíč, ten je kupodivu k nalezení a během pár minut odemykám dveře, konejším hysterického zamykače dveří a nakonec odemykám pokoj, abych názorně demonstrovala vrchní dramatičce, že maminka žije.

Jo, děti jsou zlatíčka. Ale radši nenechávejte klíče v zámku.

Ostatní mé články si můžete přečíst na: 

http://umelecvdomacnosti.cz/?p=609