V dnešním světě se vesměs všechny z nás snaží si mateřství, jakožto zlomový bod naší existence, nějakým způsobem naplánovat. 

"Musím si být jistá, že je to ten pravý, musím vystudovat vysokou školu, musím si upevnit pozici v zaměstnání, musím si naspořit nějaké peníze, musím si sehnat vetší bydlení a možná i auto. Nejsem na děti ještě moc mladá? Připadám si sama jako ještě dítě..."

Myslím si, že většina žen takhle nějak uvažuje. A těm, které to neřeší nebo se jim ta životní událost přihodí neplánovaně, tak těm lze i trochu závidět. 

Nebudu si tady mezi námi maminkami hrát na to, jak od prvního okamžiku, co jsem porodila svou dceru, je vše pohádkové a já mám vše, co jsem chtěla a nic mě netrápí. To se asi povídá jen na kamery, do diktafonů novinářů a bezdětným kamarádkám. 

Ty začátky jsou totiž, nechci říct vyloženě kruté nebo težké, ale prostě je to velká výzva. Máme už u sebe ten poklad, na který jsme se tolik těšily, ale najednou ten nával emocí, ta zodpovědnost za nový život nás může občas trochu "přidusit".

Jsem typický ráček, ochraňující teplo rodinného krbu, pro kterého je rodina středobod vesmíru. Možná i proto jsem už téměř 11 let ve vztahu s mojí první láskou a za chvíli to bude i rok, co jsme manželé.

1. Celé těhotenství jsem měla bez vážných problémů, kromě šíleného pálení žáhy, bolesti zad,hlavy, migrény, únavy... Prostě mě doprovázeli jen klasické "obtíže" 😊 

Nikdy jsem nevěřila, já je jeden měsíc dlouhý, když čekáte na to největší štěstí na světě (poslední měsíc do porodu, byl jako rok, jeden den mi přišel jako týden..)

Konečně 2.4.2017 jsme měli první termín porodu,ale nic nenaznačovalo tomu, že by se tě naší holčičce chtělo ven..

4.4. další TP, stále nic... Poslední termín jsme měli 9.4.... A co myslíte? Stále nic 😁😁 měla jsem pocit, že budu těhotná snad už na vždy.! Ale tyhle pocity určitě doprovází mnoha žen.

14.4. jsem šla na kontrolu do nemocnice - ozvy. Ty byli v pořádku, ale protože jsem byla už ve 41+5tt, rozhodli se mě hospitalizovat. 

Dali mě na pokoj, já se "uvelebila" a za 5 minut pro mě přišla sestra, že jdeme natočit další ozvy... Ty už tak v pořádku nebyli, maličká měla rychlý tep... Musím ještě podotknout, že partner byl celou dobu se mnou. 

Rozhodla jsem se, že i ten třetí porod si musím uchovat i jinde než jen v paměti, ačkoliv musím říct, že na tenhle úžasný zážitek určitě nikdy nezapomenu.

Třetí miminko jsme už neplánovali, nicméně syn tehdy necelého 1,5 roku starý se částečně odstavil od kojení a došla první menstruace. Já zapojená již zpět do pracovního procesu a v období zkouškovém 1. ročníku na VŠ, do které jsem se vrhla, jsem si prostě nestihla dojít k lékaři pro nějakou antikoncepci, no a protože jsme na 1. dceru čekali víc než 2 roky a otěhotněla jsem až po Clostilbegytu a na syna jsme čekali také více jak rok, tak jsem si říkala, že se to nezblázní, když tam dojdu až po opadnutí pracovního a zkouškového šílenství. Pro jistotu si spočítám zhruba plodné dny a pak i ta frekvence poslední dobou, kdy jsem byla pořád unavená, byla skoro žádná, než nějaká.

No dodělala jsem, co jsem potřebovala, jen jedna zkouška se nepovedla, sex byl za ten měsíc asi jen jednou, mimo propočtené plodné dny, tak jsme odjeli s rodinou na dovolenou. Tam jsem vzala i mého tatínka (našeho hlídacího dědečka), který byl poprvé u moře a na trajektu měl až slzy v očích a já dojatá věděla, že to byl super plán, udělat mu takto radost. Přežili jsme i to, že se nám na Brači porouchalo auto – startér a cestu zpátky na trajektu strávil manžel v horku v nastartovaném autě a čekal, kdy na něj přijdou, že to musí vypnout a že jim teda bude vysvětlovat, že nás budou muset z trajektu vytlačit.

Nezapomenu ani na roztlačování v 33 stupních na Chorvatské benzínce, kdy už jsme se blížili na nájezd na dálnici a auto ne a ne chytnout a ani na hocha na benzínce v Čechách, který nás nechal tankovat nastartované auto. Asi už jsme takhle v jednu ráno vypadali dost zoufale. Tahle super dovolená skončila a menstruace nikde a k tomu všemu se mi zvedl žaludek při žehlení. Chvíli jsem přemýšlela nad tím, jestli to není z toho žehlení (nesnáším ho a skoro nežehlíme), ale pak jsem šla štrachat do lékárničky, kde byl ještě jeden test více jak 2 roky starý, myslím, že i prošlý, z dob testování těhotenství syna. A vykoukly na mě hned 2 čárky. Manžel na zahradě a já na něj volám, že se mi zvedl žaludek ze žehlení a ať jde okamžitě domů, že pro něj mám novinku. Byl v šoku, ale usmíval se, já se teda nesmála. Trvalo mi snad měsíc, než jsem se konečně začala těšit, třetí miminko jsem fakt neplánovala, chodila jsem na poloviční úvazek do práce, k tomu doma pracovala trošku jako OSVČ a ještě v prváku na VŠ, ale nikdy bych miminko nedala pryč, to jsem věděla ihned.

Těhotenství nebylo úplně ukázkové, jako obvykle vysoký krevní tlak u lékaře, ale ten už byl zvyklý. Mám syndrom bílého pláště, takže selfmonitoring tlaku doma, který byl naštěstí vždy v pořádku. Těhotenská cukrovka hned od začátku, takže diabetologická poradna a dieta (občas jsem jí porušila, nedalo se to), nakonec jsem ale skončila i na inzulínu 12 jednotkách na noc, protože ranní hodnoty byly vždy horší. A pak jsem ještě zjistila, že můj lékař, který rodil obě moje děti, už neslouží v Mladoboleslavské porodnici a tak už si ho k porodu nedomluvím a odeslal mě tedy v 36 tt do porodnice, zůstala jsem už ale věrná Mladé Boleslavi.

Tam každá kontrola stres, kvůli tlaku, kdy mi nevěřili, že ho mám doma ukázkový a několikrát mě poslali na porodní sál, uklidnit se a že mi tam tlak přeměří, vždy se to ale povedlo, tak mě pustili domů. Termín porodu jsem měla 11.4.2017 a přenášet mě prý rozhodně nenechají, právě kvůli cukrovce. Bohužel ještě v 38tt měla ta naše holčička ještě nestabilní polohu a během ultrazvuku se stihla z konce pánevního přetočit do polohy příčné a já si tak ke všemu přidala ještě obavu z toho, že visí ve vzduchu i císařský řez. No nedala jsem se a věřila jí, že se ještě umoudří a že dopadne vše přesně tak, jak jsem si naplánovala. A to, že vydržím určitě do 8.4. – nejstarší dcera měla ještě zápisy do 1. třídy do školy a u těch jsem nesměla chybět, že stihnu ještě jednu zkoušku v předtermínu a že budeme rodit normálně a žádný císařský řez. No povedlo se, ani do 11.4.2017 se nic nedělo, naštěstí se tedy otočila do správné pozice a už tak zůstala, takže jsem 12.4.2017 nastoupila do porodnice k plánovanému vyvolávanému porodu.

Některé dny se cítím jako Superžena.

Vyřeším všechny problémy, které se mi nashromáždily v práci. Když mám přes oběd volno, protože dítě spí, dokážu napsat článek. Uvařím. Hraju si s Filipem bez toho, abych byla netrpělivá. Zeptám se Emči, jak se má a jak bylo v práci a opravdu poslouchám, co mi povídá. Dokážu přečíst několik kapitol z knížky předtím, než se v deset večer dostanu do postele. A mám ze sebe skvělý pocit.

Bohužel většina mých dní spadá do smyčky co- ještě- musím- udělat dnů. A není to proto, že bych si na sebe kladla příliš mnoho věcí, nebo se zahltila zbytečnými úkoly. Jsem prostě matka na plný úvazek, manželka na plný úvazek, zaměstnanec na plný úvazek, blogerka na částečný úvazek, čtenářka na částečný úvazek, uklízečka na částečný úvazek a taky sběračka hraček po celém bytě na částečný úvazek.

"Je to jenom rušný den a velmi únavná fáze mého života, která jednou přejde" říkám si.

A když jsou dobré dny, tak tomu i věřím.

V těch špatných si zalezu večer do postele, přehodím si přes hlavu peřinu a roním hořké slzy.

Ano, to se často stává. Ono kojení opravdu není přirozené jako „čůrání“, jak si většina z nás myslí, dokud si to samy nezažijí. Já si to myslela taky, dost jsem frajerka narazila.

Většina z nás se v době těhotenství chystá na porod, sepisuje si porodní plán, prochází předporodním kurzem, zjišťuje si podmínky porodnice. A na to, co přijde potom nějak nemyslí. Říkáme si, však ono to je přirozené, intuitivní, pudové, prostě příroda nám to mateřství zapsala do genetické výbavy. To se učit nemusím. A ejhle, mnohdy tomu tak opravdu být nemusí.

S narozením miminka přichází na řadu i jedna z jeho hlavních životních potřeb – potřeba výživy. Kojení je jedním z nejkrásnějších darů matky přírody nám matkám ženám.

Laktace je pro mnohé těhotné maminky samozřejmostí a mnohdy nás ani nenapadne, že by s kojením mohly být potíže. Ovšem vlivem zásahů v průběhu porodu, ať už nezbytných či urychlujících porod, se čím dál tím častěji stává, že maminky mají s kojením obtíže.

Mnoho maminek má problém se sebedůvěrou ve vlastní tělo. Kladou si otázky, zdali mají dostatek mléka, co mohou udělat pro to, aby své miminko mohly plně kojit, jak tvorbu mléka podpořit.

Sama jsem si prošla velice těžkým „rozkojováním“. Vlivem dlouhého porodu došlo k pomalejšímu zavinování dělohy a větším ztrátám krve. Nakonec jsem podstoupila operativní zastavení krvácení v celkové anestezii a byla mi aplikována infuze s Oxytocinem pro zavinutí dělohy. Nabízenou krevní transfuzi jsem z mnoha důvodů odmítla. Co jsem ovšem nečekala, byl vliv na kojení. Kojení se tedy po velké ztrátě krve a medikamentózním zásahu opozdilo natolik, že jsem po týdnu v nemocnici, kdy miminko stále ubývalo na váze, byla nucena podat umělou výživu. Tehdy jsem si říkala: „propána, přeci nemůžu svému dítěti dávat k jídlu ten sypký bílý prášek z krabice😃. To bude nějaká zkouška z hůry a já se nedám.“ Vybavena obrovským odhodláním jsem se rozhodla, že kojit budu.

Loni jsme přišli ve 23. týdnu o chlapečka, bohužel se u mě rozjel už druhý předčasný porod. Náš tříletý syn se narodil ve 33+1 a mezitím jsem měla jedno zamlklé těhotenství v 11. týdnu. Veškerá vyšetření jsou u nás obou v pořádku. Snažím se ale na sobě pracovat jak po stránce fyzické tak psychické. Hodně jsme tuto situaci prožívaly s kamarádkou, taky má doma už jednoho kluka a za sebou tři potraty při snaze o druhé miminko. Ptala se mě, jestli nezvažuju lázně. Přiznám se, že mě to vůbec nenapadlo, ale začala jsem pátrat.

Nejprve jsem napsala na svoji pojišťovnu, kde jsem uvedla, co máme za sebou. Volala mi paní a říkala, že podle indikace jsou lázně až od tří potratů, tudíž na ně nemám nárok. Ta zmíněná kamarádka, která je dostala, mě ale povzbudila, ať se nevzdávám, že to vždy záleží na revizním lékaři. Stejně tak mě povzbudily i jiné maminky tady na MK ve skupině, kde lázně řeší, a já jím tímto moc děkuji. Napsala jsem tedy gynekologovi, nechodím sice přímo k němu, ale chodím do zařízení, kde je vedoucí a známe se, řešil se mnou pár záležitostí po mém nedávném porodu. Proběhlo mezi námi několik mailů, že nesplňuju indikaci a že má pro mě řešení v podobě cerkláže (malý steh na děložním hrdle) po prvním trimestru a že jen to mi pomůže. Je to docela fajn chlap, ale dost mě odrazoval. Nakonec jsem ho přesvědčila, ať mi aspoň napíše zprávu, kde uvede, co mám vše za sebou po gynekologické stránce.
S tímto jsem šla za svojí praktickou lékařkou, která mě naopak dost podpořila a věřila, že to dopadne dobře. Sepsala žádost na formulář, jako indikaci uvedla infertilita, což je neschopnost donosit dítě. Měla jsem zájem o Františkovy lázně, které se specializují na "ženské" potíže. Za dva týdny jsem si ji vyzvedla, poslala na svoji pojišťovnu a za týden a půl mi přišla odpověď, že mi žádost uznali. Budu sice pár tisíc doplácet, ale vzhledem k celkové ceně – ubytování ve 3* hotelu vč plné penze a 3 procedur denně by stál třítýdenní pobyt mnohem více.

V dnešní době je hodně párů, které mají potíže s početím, i žen, které mají jiné gynekologické potíže, nejen týkající se otěhotnění, ale také např. udržení těhotenství jako já a je škoda, že lékaři lázně nenavrhují. I tady jsem si ověřila, že člověk se musí pídit sám a ne jen slepě důvěřovat, co mu lékař řekne či nabídne. Jak jsem se dočetla, lázně a např. cvičení Mojžíšové, které se cvičí i v rámci lázeňského pobytu, by měly předcházet invazivním metodám jako je umělé oplodnění apod. Samozřejmě nikde není záruka, že to pomůže, ale může to být i naopak a zkusit se má všechno.

Napsala jsem tyto informace, abych se podělila o svoji zkušenost a dala vědět, že tady ta možnost je – zkusit si zažádat v případě gynekologických potíží o lázně. Šla jsem do toho s tím, že to zkusím, když to nevyjde, nic se neděje a když ano, bude to super a ono to vyšlo!

Duben 2018 - narodila se nám zdravá donošená slečna a spolu s úžasnou paní doktorkou, ke které jsem chodila do porodnice do rizikové poradny, si myslíme, že lázně měli spolu s imunologickou léčbou velký vliv na moje čtvrté a zároveň první těhotenství, které jsem absolvovala až do konce. 

Skupina, kde se řeší lázně: https://www.modrykonik.cz/forum/nevzdavame-to/podstoupili-jste-lazne-pri-neplodnosti/?post=last

     Na dnešní interview jsem si pozvala paní Báru žijící tisíce kilometrů od České republiky, ve které se narodila ona i její 2 děti. Bára je naprosto úžasná a odvážná bytost. Jednoho dne sbalila rodině kufry a rozhodli se změnit svůj život v zahraničí. Jaké to pro ně bylo opustit svůj dosavadní život a začít žít úplně jinde?  Jak to snášely děti a co jim to přineslo a vzalo? Přemýšlíte, že byste se ráda s dětmi odstěhovala do zahraničí, ale nemáte odvahu? Pak je tu pro vás dnešní článek... 

Báro, na úvod bych tě čtenářům ráda představila. Pověz nám o sobě, co jsi dělala, než ses přestěhovala do zahraničí a co tě vedlo k rozhodnutí odjet se svou rodinou do zahraničí? 

    Když jsem byla mladší, snila jsem o tom, že si jednou založím svou firmu. Chtěla jsem svým podnikáním lidem pomoci, ne na tom bezpodmínečně vydělávat velké peníze. Sen se mi splnil, poté jsem se zamilovala a založila rodinu. Můj profesní život však upadal s tím, jak jsem se soustředila na rodinu a dostala jsem se do dluhů. Jednou mého manžela napadlo, že peníze by bylo nejrychlejší vydělat v zahraničí. Ale rozdělit se jako rodina se nám nelíbilo ani jednomu. Nezbývalo než tedy odjet všichni společně. 

     Nezdálo se ti takové rozhodnutí nebezpečné?

    Jasně, že jo. Přímo šílené. (smích) Ale věděla jsem, že to bude buď a nebo. Bylo to stejné jako riziko podnikání. Buď vyhraješ nebo zkrachuješ. Navíc jsem nikdy předtím v zahraničí nežila, ani pořádně nemluvila žádnou řečí, neměla žádný pořádný kapitál do začátku. Můj dnešní názor je, že do zahraničí s dětmi či bez nich nemůže odjet někdo, kdo pro to nemá potřebnou odvahu. A to je právě to, proč tolik lidí v životě nikdy nevycestuje, i když o tom sní. Myslím, že je to škoda. Protože odvážnému přeci štěstí přeje. 

    Jak ale vzali toto rozhodnutí tvoje děti?

Aktualizace: Recenze našich uživatelek si můžete přečíst v tomto fóru.

--- 

Miminka pláčou z nejrůznějších důvodů a víme, že ten pláč maminkám trhá srdce. Dítě jednoduše mluvit neumí, a tak nemůže oznámit, co ho trápí a kde. Ale v jistém období, v období tzv. tříměsíční koliky, je víc než jasné, že na vině jsou zaražené prdíky.

Maminky, vítejte při novém testovaní produktu, který umí deťátkům pomoct a ulevit právě od nepříjemností, které kradou spánek.

Co testujeme

Enticon kapky

Většina z vás, nás už dobře zná. Maty toho už má za sebou opravdu požehnaně. Včera, ještě před operací k nám zavítala mudr. Vokurková. A ten den přišla ještě jednou. Nebudu se rozepisovat o tom, že mléko na noc není dobré...ano, já to vim,ale vzhledem k tomu, že musíme nabírat na váze,je to momentálně jediná volba. Přes den toho moc nesní. Jenže tady máme hned několik problémů. Pokud se mu budou kazit zoubky,nebudeme moct začít s tvarováním čelistí...tady přijde na řadu ortodentista...zubní hygienista...dentista ... (doufám,že se nebude bát zubaře) ... a možná i stomatochirurgie a plastika čelistí.

Další problém se stává z Matyho palce v puse😖 Potíž je, že ho tam má opravdu hodně.Naštěstí ho necumla. Jenze si ním jakoby vytahuje vrchní čelist.

A hlavní problém je jeho velký kořen jazyka, díky kterému má potíže s polykáním kousků. A tady nám pomůže další z dlouhé řady odborníků. Na tento problém budeme mít dva. Pres řeč paní logopedku Čefalínovou, která mi pomohla hodně ujasnit si další kroky. Přivedla mi ji jako odborníka paní primářka. Pomůže nám rozpohybovat jazyk, posílit čelist, otevírat pusu...a ruku v ruce ještě s mgr Kejikovou vyřešit problém s příjmem stravy. 

Díky všem těmto lidem se snad posuneme dál. Dnes jsem Matymu koupila první pomůcku - hrnecek od Aventu, hrneček,který mu snad pomůže naučit se pít jinak, než z lahviček start cup od mam, protože potřebujeme vysunovat spodní čelist a rty. A ono mu to šlo!

Nakonec jsem si vše musela srovnat v hlavě.A že mi to dalo zabrat, protože s unaveným hladovým chlapem a unavenou nevyspanou matkou to trvalo trochu déle. 

Ano, vím,že máme problém. Vím že ten blok je hlavně fyzický a naučením kousat a pracovat s jazykem se to upraví a je mi jasné, ze tohle bude hlavne náš boj. Matyho a můj.

To, že čekáme potomka jsme s partnerem zjistili přesně v den našeho třetího výročí. Poprosila jsem ho, aby nám vzal bublinky a protože jsem byla na pochybách, tak i těhotenský test. Na něj došlo v prvé řadě a po výměně vyděšených pohledů na ty dvě tmavě fialové čáry, došlo i na přípitek. Cucla jsem si. A pak jsem si téměř rok necucla vůbec. Prvních pár měsíců jsem od rána do pozdního odpoledne strávila velmi podrobnou prohlídkou vnitřku naší WC mísy. Krásná práce, ta 24karátová sanitární keramika. A partner si vyzkoušel brždění smykem kdykoliv jsme někam museli jet.  Přiznám se, pozvracela jsem značnou část Vysočiny a Jižní Moravy. Po návštěvě screeningu se mi povedlo zvracet na Grohove v Brně, kdy tam bylo opravdu narváno. (Možná jste mě tam viděli a říkali si: "Takhle pozdě a je ještě ožralá..." Ted už s úsměvem vzpomínám, jak jsem tam zoufale běhala ve snaze najít alespon trochu skryté místo. Dávalo mi to neskutečně zabrat. S prvním ranním zvracením jsem přišla o veškerou energii po celonočním spánku. Ale tehdy jsem měla to štěstí, že jsem mohla jít zase spát. Potom se všechno uklidnilo a já se začala doopravdy těšit, plánovat, zařizovat... a pak začalo růst břicho, hodně a podivně nahoře. Sestra mi vynadala, že moc žeru a že by to takhle nešlo. Za týden jsem skončila v nemocnici, kde mi punktovali cystu. Ta měla ke třem litrům. To jsem měla asi z toho všeho žraní... 

Každá z nás to jistě zná…Jakmile jsou děti nemocné a je potřeba změřit teplotu, nastává ten pravý boj. Vkládání teploměru do podpaží, úst čí konečníku je pro děti velice nepříjemné. Děti se kroutí, pláčou a celý proces je vyčerpávající nejen pro ně, ale i pro nás. Měření bezkontaktním teploměrem však znamená úplnou revoluci v měření.

Jak to funguje?

Vše je možné díky infračervené technologii. Při měření bezkontaktním infračerveným teploměrem je využívána skutečnost, že lidské tělo, které je zahřáté, vyzařuje energii. Množství vyzařované energie roste se vzrůstající teplotou těla. Bezkontaktní teploměr měří pomocí infračerveného paprsku právě množství vyzařované energie.

Výhody

Hlavní výhoda, jak už název napovídá, spočívá především v tom, že nedochází ke kontaktu s lidským tělem. Teploměr pouze vezmete do ruky, přiložíte na vzdálenost kolem 5 – 8 cm a stisknete. Největší výhoda je to především u velmi malých dětí, které nemusíme kvůli měření vůbec probouzet. Velké podsvícené LCD displeje navíc zajistí snadnou čitelnost naměřené hodnoty i během nerušeného nočního spánku dítěte. Nejlepší bezkontaktní teploměry dokáží změřit teplotu dítěte už během 1 sekundy. Další výhodou je bezesporu paměť zařízení. Lze tak zpětně sledovat, jak se teplota dítěte vyvíjela.

Co nabízí navíc?

Ahoj ženy, holky, maminky, popřípadě tatínkové, 

už delší dobu se v sobě nějak nimrám. Mám dvě krásné děti, manžela, který mě miluje, krásný dům a po dvou dětech opravdu slušnou postavu. Tak proč sakra nejsem šťastná? Co ještě chci? Proč mi něco tak úžasného a nadstandardního nestačí? 

Nedávno jsem narazila na knížku s názvem "Nedostatečný pocit vlastní hodnoty, sebedestruktivní programy a jejich překonávání", musím přiznat, že jsem ještě nedočetla. Dost špatně si na to hledám čas. Přes den mám potřebu se plně věnovat dětem a domácnosti, večer manželovi. Ale zatím ve zkratce, kniha je v podstatě o mě. Což mě patřičně vyděsilo. Podle autora v sobě všichni máme nějaký "program" podle kterého jednáme. Můžou být negativní, ale i pozitivní. Přicházíme k nim jak už to bývá v dětství. Nemá smysl někoho obviňovat, protože všichni jednají s nejlepšími úmysly. Jsem si jistá, že ani Hitler si o sobě nemyslel, že je zlý člověk. Ba naopak, že koná jakési vyšší dobro. Hlavně obvinění nikomu nepomůže a nic nevyřeší.

Abych vám dala příklad. Řekněme třeba, že paní Jana je neuvěřitelně vystresovaná v práci, hrozně moc se snaží být nejlepší pracovnicí. Přeje si, aby si jí šéf vážil, chválil ji a okolí ji vnímalo jako pilnou a úspěšnou. A tak v práci dře. Bere si na starost věci, které nikdo nechce. Dělá přesčasy. Když ji někdo požádá o pomoc, tak neumí odmítnout. Celé to vede nejen k tomu, že si jí okolí nijak zvlášť nepovažuje, ale ještě ji využívá. Tak dělá ještě více. Čím víc dře, tím víc je ve stresu, že to je pořád málo a dělá kvůli tomu chyby. Je unavená a nesoustředěná. Takže nejlepší pracovnice z ní asi taky nebude. 

Každý z nás se potřebuje cítit do jisté míry přijatý společností.  Člověk žije ve společenství a vždy byl nějakým způsobem závislý na ostatních členech "tlupy". To je v pořádku. Ovšem paní Jana se tak nebude cítit, i kdyby se rozkrájela. Její "program" o kterém pravděpodobně ani neví, se jmenuje "jsem nedostatečná ". Ať bude dělat cokoliv, pořád to bude v jejích očích málo. 

Třeba doma upřednostňovali rodiče jiné sourozence, nebo si přáli chlapečka, nebo byli všichni vyděšení, že na dítě nemají prostředky, zázemí, nebo třeba taky schopnosti. Zkrátka paní Jana si z dětství odnesla podprahově to, že tak jak je, jaksi nevyhovuje, nestačí, nebo dokonce překáží. A proto chce být tolik uznána a přijatá. 

V prvním těhotenství mě velice zaujala možnost sepsání porodního plánu - v porodnici, kde jsem rodila, je podporovali a vítali, takže jeho sepsání bylo jasnou volbou. Během porodu se ho opravdu drželi, chválili mě za jeho sepsání a také rozumnou formu, kterou byl napsán. I z tohoto důvodu jsem se o něj s vámi podělila a mnoho z vás mi děkovalo, že jste ho využily.

Jelikož jsem svého prvorozeného rodila v KP poloze, byl porodní plán vypracován hlavně pro tuto situaci. Tentokrát to vypadá na hodné miminko, které se otočilo hlavou dolů - takže bylo potřeba porodní plán lehce přepracovat a doplnit ještě pár detailů, které jsem za dobu od prvního porodu pochytila. Mnoho z vás mi opět psalo, že byste se rády koukly, jak můj porodní plán vypadá, proto ho opět dávám k dispozici ve formě článku. PP je v kompletním znění, v jakém budu odevzdávat v porodnici, odstranila jsem pouze hlavičku s citlivými údaji.

Abych byla upřímná, tak ještě stále nemám vybráno, kam se pojede rodit, nicméně pevně doufám, že plán bude respektován a celý porod opět proběhne v klidném a přátelském duchu. Nejsem člověk, který by se s někým chtěl dohadovat, nicméně přesně vím, co chci, a pokud bude porod bezproblémový, chci, aby to bylo podle mých představ. V případě jakýchkoliv problémů jdou samozřejmě všechna má přání stranou a dobro miminka je naším hlavním cílem.

Znění porodního plánu - duben 2017:

Porodní plán

Konečné jméno pro miminko bychom rádi rozhodli až po porodu.

K napsání tohoto fejetonu mě inspirovaly ženy z naší sociální skupinky, se kterou se často setkáváme.

Musela jsem se už mnohokrát zamyslet nad tím, jak působí sociální sítě a to co se na nich prezentuje na duši normální, milující a pečující ženy-matky.

Velmi často slyším ženy jen pípnout: „ já na něj občas zakřičím, jsem strašná matka. Moc mě to mrzí.“ Nebo kající „dala jsem jí teď pohlavek. Fakt jsem to nechtěla udělat, ujela mi ruka. Říkám si, jak to ty ostatní dělají, že se jim to nestává. Připadám si úplně nemožná“ apod.

Než se rozepíšu, tak si dovolím vsuvku. Tento článek nevznikl proto, aby se jím zaklínali rodiče, kteří své děti bijí či na ně řvou celé dny. Opravdu zde není jako výmluva pro rodiče, kteří své děti zmlátí hlava nehlava, aby se pak vymlouvali, že oni to opravdu nechtěli. To hraničí s týráním dětí a patří to rozhodně do rukou úřadů a patřičných odborníků. Tento článek není o nich….

Tento článek je o ženách – matkách, které své děti milují a vědomě plní jejich potřeby. Jsou to ženy, které se nezaklínají rčením o spokojené matce a spokojeném dítěti. Toto rčení nemám ráda, protože hlavně matku kojence činí spokojenou, pokud zvládá uspokojovat potřeby svého dítěte. Obráceně to nefunguje. Tyto ženy velmi frustruje, když ve svých očích občas selžou a mají pocit, že nejsou dobré matky. Těmto skvělým ženám patří můj článek. Proč? Protože byly doby, kdy jsem se také tak cítila a vyčítala si každou sebemenší chybu či rodičovské uklouznutí. Pokaždé jsem z toho hroutila a nechápala, proč mě to nejde, když ty ostatní jsou tak dokonalé. Zpytovala jsem svědomí a obviňovala se, že asi nemám pro děti dost lásky a pochopení.

Na sociálních sítích často čteme rady, tipy, ale i poučení a mentorování od ostatních žen. Žena ze vzteku napíše, jak ji rozčílil její partner a hned se na ni snese poučování od ostatních žen, jak by s tím jejím teda nebyly a co je to proboha za otce. Žena si neví již rady, napíše, co se stalo a ostatní ji v pár řádcích odsoudí, jak ony by tohle nikdy a ani za nic apod…… Sdílí se články o tom jak je poškozující na děti křičet nebo je uhodit (píši o pohlavku v afektu ne o seřezání řemenem. Nepodporuji tělesné tresty na dětech a nepodporuji rodiče, kteří uznávají tento styl výchovy). K tomu se píší příspěvky, že tohle se tedy nedělá a co je to za matku, která tohle udělá a že ony by to nikdy a nikdy a nikdy. Jenže nikdy nikdo nešel v ničích botách a nežije jeho život, takže nemůže vědět proč to tak ten druhý cítí. A tento nereálný svět sociálních sítí působí na ženy-maminky, že ty ostatní jsou dokonalé a zenové………

Co se vám vybaví, když se řekne česká literatura? Babička? Povídky malostranské? Hodiny strávené nad nudnou povinnou četbou a výpotky nad čtenářským deníkem? Pojďme si udělat malou exkurzi do současné české literatury. Pokusím se vás přesvědčit, že česká literatura nekončí u Babičky a jiné povinné četby, ale že je škoda v obrovské záplavě knih nezalovit v našem malém českém rybníčku. Dneska začneme první pětkou, výběr byl stanoven tak, aby byli zastoupeni autoři a autorky různých žánrů s různou náročností na čtenáře.

Čtený a čtivý

Vystudovaný filmový a divadelní režisér Patrik Hartl je v současnosti jedním z nejprodávanějších a  nejčtenějších českých autorů, působil i jako scénárista a režisér seriálu Ulice, v současnosti je zejména divadelním režisérem a scénáristou.

Svou literární kariéru odstartoval v roce 2012, kdy vydal prvotinu Prvok, Šampón, Tečka a Karel, příběh čtyř kamarádů, kteří si dvacet let po maturitě zkusí položit otázku, jestli žijí opravdu tak, jak chtěli, když jim bylo osmnáct. Celý děj se točí kolem nevšední výzvy, která má hlavní hrdiny namotivovat k odvaze čelit své vlastní pohodlnosti.

O dva roky později, v roce 2014 vydává Malý pražský erotikon, dle anotace knihu o lásce, určenou i těm čtenářům, kteří bývají ke knížkám o lásce zpravidla nedůvěřiví, knihu, která vás rozesměje i dojme. Příběhy obyvatel dvou sousedících řadových domů na Pražské Babě psané svižně, vtipně s humorem i zamyšlením, u kterých se rozhodně nebudete nudit.

Svou ediční kariéru zatím uzavřel loni vydáním dvojrománu Okamžiky štěstí. Unikátní dílko můžete číst dvěma způsoby, příběh dvou sourozenců Jáchyma a Veroniky je totiž vyprávěn z každé strany knihy jedním z nich. Dohromady tak skládáte mozaiku vztahových a rodinných problémů nahlížených z různých úhlů pohledu.

Myslím, že ve školce mě mají za dost velkého trotla. Často je před něčím varuju, ale jak se zdá, mají zřejmě nějaký čip, který mu dají do hlavy, takže se pak chová jinak (líp!). A jak se ukazuje čím dál častěji, než si ho vezmeme domů, zase ho vyndávají.

JÁ: Jo a dneska jsem koukala, že máte k obědu krupicovou kaši. To on jíst nebude, on nesnáší sladké obědy, tak jen abyste si s tím nedělala hlavu.

PU: Usmívá se stylem TAK URČITĚ.

O pár hodin později....

JÁ: Jak jste se měli?

PU: Výborně, Kýša si dokonce přidával!

36. týden těhotenství, 30 dní do oficiálního termínu porodu:

přežít první trimestr ✓
vybrat jméno pro miminko ✓
vybrat porodnici ✓
vydržet nenechat si říct pohlaví miminka ✓
pravidelně se mazat ✓
připravit Tobíska na příchod miminka ✓
pořídit nábytek do dětského pokoje/ložnice ✓
smontovat skřínky z Ikea ✓
vymýt auto a připravit autosedačku pro miminko ✓
kočárek ✓
výbavička pro miminko (vanička, houpačka, plenky, látkové pleny, lanolin, ..více ve videu o výbavičce) ✓
nakoupit poporodní výbavu (vložky, síťované kalhotky, kojící košile, ..) ✓
sbalit tašku do porodnice X
sbalit tašku pro Tobíka X
vyprat dětské oblečky X
vyžehlit dětské oblečky X
dětský pokoj X
ložnice X
praktický lékař, EKG X
zubař ✓
brát pravidelně magnesium X
návštěva porodnice X
ušít rychlozavinovačku pro miminko ✓
ušít hnízdo pro miminko X
pořídit dárek od miminka pro Tobíska X
jarní úklid ✓
udělat záhonek a zasadit semínka ✓
vyplenit ultrajedovaté rostliny ✓
pískoviště pro Tobíka X
ergonomické nosítko X
těhotenské focení X
těhotenská masáž X 
cvičit s Aniballem, masírovat hráz X
dochodit s Tobíkem jarní kurz plavání ✓
zajít si na pizzu a výstavu The Bodies X
natočit video o prvním těhotenství ✓
natočit video o porodu X
natočit videa o výbavičce X
užít si v co největší pohodě poslední měsíc těhotenství a maximálně si užívat Tobíka!!!!!
PŘIROZENÝ POROD BEZ KOMPLIKACÍ A ZDRAVÉ MIMINKO

Tak i já bych se ráda podělila o svůj porodní příběh, plno jsem jich v těhotenství přečetla a plno z nich mě také inspirovalo, tak snad I můj příběh někoho z vás podpoří.

První těhotenství skončilo akutní sekcí z důvodu preeklampsie, v 33. týdnu těhotenství, dcera vážila 1,3 kg, ale byla v pořádku, jen maličká. Bylo to náročné, ale zvládli jsme to skvěle.

Podruhé jsem otěhotněla 16 měsíců od porodu, těhotenství bylo plánované a na miminko jsme se moc těšili. Už od začátku těhotenství a vlastně už v průběhu prvního těhotenství jsem hodně o porodu přemýšlela, asi jako hodně maminek, že? Mě ale nějak nesedělo proč o porodu všichni mluví tak špatně, jako o něčem co je nutné přežít, o nejhorším zážitku svého života, o největší bolesti… Vždyť to těhotenské bříško je tak krásné a narození miminka má být nejúžasnější okamžik v životě ženy. No, věnovala jsem tomu dost času 🙂 Zjistila jsem co se děje při fyziologickém porodu, jaké jsou ideální podmínky I jak to funguje v porodnicích . Výsledkem bylo, že jsem si našla porodní asistentku, která má smlouvu s porodnicí v Rakovníku, takže tam může vést porod, v průběhu těhotenství jsem se s ní parkrát viděla, a jsem za ní moc ráda, protože gynekoložka na plno věcí neměla čas a já měla s kým probrat I svoje pocity. O Rakovníku jsem taky našla plno pozitivních recenzí.

V 39. týdnu jsme ještě jeli na chatu, oslavili jsme dceřiny druhé narozeniny, další den jsme šli na zahradu sázet angrešt, já si taky asi dva zasadila a jinak jsem trošku pouklízela a doufala že by mi trocha aktivity mohlo pomoct k porodu 🙂 No a v půl dvanácté v noci mě vzbudily silné menstruační bolesti, byly asi po 15 minutách a já je vždycky odešla prodýchat na záchod, kolem druhé hodiny se vzbudil I manžel, začal plašit, ihned stál ve dveřích oblečen a tím se mi kontrakce samozřejmě zastavily 😀 Za chvíli jsme volali porodní asistence (díky bohu za ni), ta doporučila odvést dceru k babičce, abychom měli volné ruce, manžel tedy dceru odvezl a já si dala sprchu, kde se mi kontrakce zase rozjely, když se vrátil, tak jsme si ještě šli lehnout, já normálně do rána pospávala, kontrakce mě vždycky sice probudila, ale hned jsem usnula. Ráno pohodová snídaně, zabalili jsme se a odjeli domů. Kontrakce jsem měla pořád, jen se vždycky zastavila, prodýchala, nereagovala na nic jiného, jen se soustředila na sebe. Když jsme dorazili domů, tak už jsem jen odpočívala, dali jsme si oběd a mezitím interval mezi kontrakcemi snížil na 5 minut. Po obědě jsme byli domluveni s porodní asistentkou, že mě přijede domů zkontrolovat a hlavně poslechnout miminko. Přijela v jednu a už to vypadalo že se mineme, že do porodnice vyrazíme před ní, protože kontrakce zase zesílily. Ale počkali jsme, miminko bylo v pořádku, ale na odjezd do porodnice byl skutečně tak akorát čas. Cesta tam trvala hodinu, nebylo to úplně příjemné, ale v té době už kontrakce začínaly být náročnější tak jako tak. Porodní asistentka dorazila za chvilku po nás, šli jsme na porodní "sál" a od té doby až do vypuzení miminka jsme tam byli pouze já, manžel a porodní asistentka, přesně jak jsem si přála. Po celou  dobu porodu jsem měla dostatek klidu, soukromí, intimity, respektu a svobody. Nikdo tam nechodil, nikdo nemluvil, nikdo se mě na nic neptal, nikdo mi nic nenabízel, nikdo neříkal co mám dělat…. Nic z toho čeho jsem se bála.

Porodní asistentka byla úžasná, dávala mi teplé obklady na břicho, potom I na hráz, masírovala bedra, což mi neskutečně pomáhalo, manžel taky nejlepší, poslední tři hodiny mi skoro v kuse držel nohu ve vzduchu, po každé kontrakci otíral čelo a dával napít. Aby miminko správně dorotovalo, tak mi PA doporučovala a společně s manželem pomáhala do různých pozic. PA často kontrolovala miminko doplerem, jednou mi udělala monitor a to zrovna ve chvíli když jsem šla na záchod, ale nevadilo, mohla jsem se libovolně pohybovat a parkrát mě vnitřně vyšetřila, žádný další zásah 🙂 Kontrakce pořád zesilovaly, tak do páté hodiny jsem si ještě mezi kontrakcema zvládala uvědomovat, že každá kontrakce ať je jakkoliv bolestivá, tak mi jen pomáhá aby bylo miminko co nejdřív u mě a snažila jsem se to vnímat pozitivně. No a po páté hodině jsem už byla v jiném časoprostoru 🙂 Celkově jsem byla překvapená intenzitou kontrakcí I vyčerpáním, které mi ke konci už ani nedovolovalo se sama dostat či udržet v pozici, která mi vyhovovala. V době tlačení, které trvalo fakt dlouho jsem střídala pozice, kde funguje gravitace s pozicí vleže na boku, ve které jsem nakonec I porodila. Ještě před narozením přišly do místnosti pediatra, sestra, o kterých jsem ani nevěděla, ale co jediné mě vyrušilo bylo když přišel primář, krátce před koncem porodu a s PA prohodil asi jednu větu a ještě mě vnitřně vyšetřil, nedokážu si představit jak moc by mě vyrušovalo když tam někdo chodil častěji. Ale za chvíli jsem ho stejně neregistrovala.

Syn Damián se narodil v půl desáté večer. Po porodu mi ho pomohli hned dát na břicho a přikryli. Nikdo mi ho nebral na měření, vážení ani vyšetření, krátké vyšetření proběhlo u mě na břiše. Pupečník jsme nechali dotepat a placenta za chvilku taky vyšla. Bohužel jsem byla poraněná, tak mě primář šil, to nebyla moc příjemná čast, ale už jsem měla miminko na břiše, tak se to dalo zvládnout. Dvě hodiny jsme ještě zůstali na sále a to jen my tři, I PA odešla, tak jsme miminko v klidu přivítali.

Nevím kde jsem udělala chybu.. možná na začátku těhotenství, když jsme zjistili, že čekáme vymodlené děťátko a vyšla z toho dvojčata..ten strach, že o ně přijdu a pocit, že musím udělat maximum?

Každodenní přemýšlení, jak tomu štěstí pomoci, aby byla miminka silná a vydržela..?

Když se kluci narodili, sestřičky nám na medialu, kde leželi naší andělíčci s úsměvech na rtech sdělili, že pro ně nemají tak "malé" oblečky, protože s jejich porodní váhou 3000g a 2880g byli na dvojčata fakt velcí..

Ano,představovala jsem si, že se narodí míní miminka, které budou typická pro 36tt.

A i když byli kluci pár dní v inkubátorech, protože prvorozený po porodu začal mít 

problémy s dýcháním a druhorozeného oživovali a začal dýchat teprve až sedmou minutu jeho života.. byli to velcí chlapi plní života 🙂

Můj život nezačal dvakrát šťastně. Narodila jsem se jako nechtěné dítě

drogově závislé matce. Zatím co matka odešla z porodnice sama, já byla

převezena do dětského centra.

Do velkého a krásného barevně vymalovaného domu plného hraček. Tety zde byly
moc hodné, pečovaly o mě tak, jak nejlépe mohly. Ale každá z nich jinak
voněla, mluvila, usmívala se. Někdy jsem plakala hlady dlouho, než se na mě
dostala řada. Pochopte, teta má v péči ještě tři stejně staré děti.

Pak bylo ale hůř. Tak jak z mého tělíčka začaly odcházet návykové látky,
které jsem si na svět přinesla od biologické matky, tak se zhoršovaly mé
stavy abstinenčních příznaků. Tety mi nemohly věnovat individuální péči,
takže jsem v tom byla úplně sama.

Překonat velmi bolestivé ataky abstinenčních příznaků je pro malé miminko
velmi náročné. Pokud je na to ale úplně samo, je to opravdová hrůza.

Nakonec jsem musela být převezena na několik dlouhých týdnů do nedaleké
nemocnice. Zůstala jsem zde úplně sama. Tety z kojeneckého ústavu zde se
mnou nemohly zůstat. A zde bylo ještě hůř.

Sestřičky mi mohly zajistit pouze a jen základní potřeby – jídlo, léky,
čisté oblečení a přebalení. Na ostatní nebyl žádný prostor. Děsily mě ty
cizí tváře, vůně. Děsilo mě, že jsem tu byla sama. A do toho bolestivé stavy
abstinenčních příznaků.

Když jsem plakala hlady, dlouho nikdo nešel. Nakonec jsem přišla na to, že
je jedno, jestli pláču nebo ne. Ležela jsem v postýlce a dlouhé hodiny
zírala na bílý strop. Zjistila jsem, že nejlépe se uklidním sama cucáním
palce nebo stereotypním houpáním …

Moje tělíčko ztuhlo stresem. A já přestala věřit v to, že svět je dobré
místo. Co hůř, začala jsem věřit, že ani já nemůžu být dobrá bytost, když na
moje volání a potřeby nikdo nereaguje. Naopak naučila jsem se, že musím být
stále ve střehu a postarat se o sebe sama.

A pak bylo trochu lépe. Abstinenční příznaky odezněly a já se mohla vrátit
do dětského centra. Ale bylo mi to tak nějak jedno. Tety byly hodné, ale já
už věděla, že nezáleží na tom, jak dlouho pláču nebo jestli vůbec pláču.
Prostě musím počkat, až na mě přijde řada.

O několik měsíců později jsem poprvé uviděla svou novou mámu. Dávno jsem
zjistila, že když se budu na dospělé usmívat (a je úplně jedno, že mně zrovna
do smíchu není), zajistím si nějakou péči a pozornost navíc. Takže se na
moji novou maminku usmívám a ona si myslí, že vše bude skvělé ...

Jenže já se už dávno naučila tomu, že dospělým ani světu kolem sebe nemůžu
věřit. Musím a umím se spolehnout jen sama na sebe. I v rodině, kam jsem se
dostala, přetrvává ztuhlost a potřeba být stále ve střehu. Mít všechny a
všechno pod kontrolou.

O několik let později mi tyto naučené vzorce stále více a více komplikují
běžný život. Moje adoptivní maminka se mnou řeší stále více a více situací,
ve kterých se chovám jinak než ostatní děti. Mám potřebu všechno a
všechny kolem sebe řídit. Jen tak se cítím v bezpečí, když mám vše pod
kontrolou.

Stále se uklidňuji cucáním palce, i když na to už dávno nemám věk. Nedokážu
se uvolnit v náručí rodičů. Moje časté a dlouhé afektivní záchvaty, kterými
trpím, jsou pro rodiče velmi náročné.

Nakonec moji rodiče vyhledají odborníky, kteří se zabývají léčením duší dětí
v náhradní rodinné péči. Čeká nás dlouhá terapie. Věřím, že se snad úplně
vyléčím a začnu znovu důvěřovat světu kolem sebe a hlavně, začnu věřit, že
jsem dobrá a důležitá bytost …

To, co se stalo mně, se bohužel stále každý den děje dalším dětem. Ale vy to
můžete změnit! A to tím, že aktivně podpoříte návrh na změnu legislativy
týkající se ohrožených dětí.

Proto Vás žádám, podpořte tyto návrhy a nedovolte, aby další děti musely
prožít takové nebo podobné události.


Děkuji!


Podepsána Moje adoptivní maminka

Podepsána autorka blogu Adopce do naha, která tento příběh zpracovala

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

V roce 2014 se stal zázrak... po 5 letech boje se zadařilo a já nevěřila svým očím když jsem uviděla na testu 2 čárky..

Ano, lékaři nám museli pomoci, protože vzhledem k mému zdravotnímu stavu (rakovina slinivky, transplantace jater), nebylo lehké otěhotnět a právě až 5 tý pokus IVF se podařil.

Při tzv posledním pokusu, kdy jsme si s manželem řekli, ž si necháme vložit 2 embrya a lékaři nás přesvědčovali, že si máme dát pozor, protože by se mohly uchytit obě, jsem jim řekla, že to štěstí mít nebudeme a budeme rádi alespon za jedno zdravé!

IVF nám provedl poprvé jiný lékař, který byl u maminek známý jako "pan doktor, který dělá dvojčata" 

Docela jsem se tomu smáli když jsem mu to řekla a on odpověděl, že je to spíše o náhodě..

Když jsem si 6 tý den dělala těhotenstký test a vyšly dvě čárky, klepaly se mi ruce, plakala jsem a nevěřila jsem tomu.. kolik testů už jsem si za ty léta dělala?

Založení rodiny je obrovským mezníkem v dosavadním životě obou partnerů a je většinou předem důkladně promyšlené. Co ovšem dělat v situaci, když chcete, aby vaše naplánované děťátko bylo chlapeček, nebo naopak holčička? Světem nyní hýbe návod, díky kterému se můžete pokusit o vytoužené pohlaví miminka!

Volba sexuální pozice

Výběr správné sexuální polohy je důležitý nejen pro kvalitní sex, ale pokud při milostných hrátkách dojde k oplodnění, hraje také důležitou roli pro pohlaví dítěte.

Když chcete holčičku…

Pokud chcete zplodit holčičku, měla by žena volit dominantní polohu nahoře, jelikož tak nedochází k příliš hlubokému pronikání penisu. Zároveň by bylo dobré pohlídat si, aby muž ejakuloval spíše u poševního vchodu, ne až u děložního čípku. Spermie by totiž měly urazit co nejdelší cestu, aby budoucí potomek byl něžného pohlaví.

Dáváte přednost chlapečkovi?

Jinak také známá jako „mamynka“. Tuto terminologii jsem pochytila na jednom velmi erudovaném místě plném chytrých matek, které k životu rozhodně nepotřebují zbytečnosti typu kočárek či doktor. Nebo boty.

Podivný živočišný druh svým myšlením zamrzlý v životním stereotypu doby před 50 lety.

Vyznačuje se především tím, že svým dětem podsouvá naprosto chybné návyky a postoje.

Tak například si myslí, že dítě by mělo mít na spaní vlastní prostor a totéž vyžaduje i pro sebe namísto toho, aby si plnými doušky vychutnávala to slastné období naražených žeber a skřípnutých zádových svalů z rodinné postele.

Dětského lékaře nejen že pravidelně navštěvuje, ale dokonce mu místo pozdravu neplive do obličeje a nevyhrožuje  soudem. A co je nejvíc zarážející, oslovuje ho obvykle „pane doktore“ namísto „ty debile“.

Odstaví dítě před nástupem na střední školu, někdy dokonce už před zahájením povinné školní docházky.

Když jsme začaly s Romčou obcházet bistra, kde podávají snídaně, ze začátku nás ani nenapadlo, že se z toho stane zvyk. První myšlenka přišla vlastně až na druhém "rande", kdy jsme si slíbily, že objevování, zkoušení a ochutnávaní, bude naše tradice. Ono utrhnout se jenom tak od dětí nebo práce je pro nás obě celkem těžký oříšek. Ale jednou měsíčně zvládnutelný (i když tento měsíc už vlastně podruhé!).

Takže vybereme náhodně sobotu v měsíci, kterou máme obě volno (a já hlídání), najdeme na netu restauraci, která se nám líbí a zdá se, že stojí za vyzkoušení a vyrazíme. 

Jenomže ono to není jenom tak- tyto bistra bývají o víkendech přeplněná. Popravdě je celkem štěstí najít nějaké místo- rezervace se nedělají. Už dvakrát se nám povedlo přijít tak, že zrovna někdo odcházel- naštěstí.

Tak mě napadlo, že rovnou zkombinuji dobré s užitečným a budu Vám přinášet recenze, podložené vlastní zkušeností, z míst, které jsme navštívily. A aby to bylo komplexnější, v jednom článku naleznete vždy 3 navštívená místa (což matematici snadno spočítají- podle četnosti našich výletů to vychází 1 článek za 3 měsíce 😀 ). 

Coffee Room ****

Ano, profláklá kavárna. Ale ruku na srdce- když o tom pořád slyšíme, kdo by jej nechtěl navštívit? My dorazily v době, kdy nebylo volné žádné místo a zůstaly na nás barové židle u vchodu. Jak na hanbě 🙂 Coffee Room je totiž hrozně maličký, celou místnost tvoří prodejní pult, asi 4 stoly a pak bar u okna a vchodu. Toť vše. Mimo to si ještě chodí zákazníci kupovat kafe do kelímku, takže mezi stoly stojí fronty a tlačí se tam jeden na druhého. To jediné ale pokládám za velký mínus.

Tohle jaro je zajímavé a plné nových začátků. Pro vás, maminky, začíná také něco nového. Právě spouštíme konkurz, protože hledáme Ambasadorku pro značku Phyteneo.

Phyteneo je český výrobce fytofarmak (přípravky s obsahem herbálních látek). Pod značkou Phyteneo uvádí výrobce na trh přípravky vlastního výzkumu a vývoje, která představují účinná, unikátní a inovativní řešení zdravotního problému ve srovnání s obvyklou medikací.

Na oblast fytoterapie nahlíží Phyteneo vědeckým přístupem. Ten pomocí moderní medicíny a chemie objasňuje principy působení tradiční herbální medicíny. Tento vědecký přístup je také součástí firemních hodnot: health, nature, science.

Jestli jste se našly, tak čtěte dál.

Jaká by měla být Ambasadorka pro Phyteneo?

Ambasadorka by měla být z oboru, měla by rozumět trhu, na kterém výrobce značky Phyteneo působí. Ideální ambasadorka by měla být vystudovaným pediatrem nebo farmaceutem, maminka na mateřské dovolené. Ambasadorka by měla být dostatečně proaktivní, kreativní a samostatná. Také smělá, ochotná pomáhat, komunikovat jasně a přesně.