"Naše malá od narození velmi plakala, kojení nešlo ideálně. Pediatr nás stále směřoval k prdíkům. Byla jsem opravdu nešťastná, dcera špatně spala, neměla ráda chování v náručí, hlazení po hlavě, hodně blinkala. Ve třech měsících se k tomu přidalo špatné pasení koníčku, v pěti měsících se nepřetočila na bříško. V tu dobu jsem se dopátrala kiss syndromu a z neurologie nám doporučila doktora pro možnost zablokování krční páteře...

Pan doktor dceru prohmatal a i když to přímo neoznačil slovem kiss syndrom, myslím, že to bylo ono dle jeho slov - dcera měla poraněné krční svaly a vybočený první krční obratel vlivem porodu, tedy půl roku. I když neupřednostňovala při ležení jednu stranu, do luku se prohýbala, dělala mosty a jednu ručku skoro nepoužívala. Pan doktor ji řádně prohmatal a obratel znovu centroval a hned poté bylo první kojení po ošetření klidnější! Dcera nezačala po pěti minutách pití zničehonic řvát! Byla to nádherná úleva."

Co se skrývá za pojmem KiSS syndrom?

KiSS syndrom je souhrnný název pro několik příznaků, které popisují zranění miminek při porodu. Poprvé jej popsal německý chirurg Heiner Biedermann. Ve zkratce můžeme hovořit o tom, že KiSS syndrom znamená blokádu krční páteře v místě skloubení týlní kosti a prvního krčního obratle.

Takováto blokáda znemožňuje miminku plně hýbat krkem a hlavou. Podle doktora Biedermanna je toto poranění způsobeno nepřirozeným tlakem na hlavu a krční páteř, ke kterému může dojít během porodu. Nejčastěji se tak stává u komplikovaných porodů, kdy se k porodu dítěte použijí porodnické nástroje, jako jsou porodnické kleště nebo vakuumextraktor (VEX). Riziko je vyšší také u porodů císařským řezem, kdy se miminko vyjímá úchopem za hlavu. Blokáda krku ale může vzniknout už v děloze, jestliže je miminko v bříšku uloženo ve špatné poloze. To se děje zejména u dětí, které jsou velké nebo se o prostor dělí se sourozencem.

Jak KiSS syndrom odhalit?

„Mám dvě holčičky 2 a 4 roky a často řeším, jak docílit toho, aby spolu měly hezký a pevný vztah po celý život. Já sama mám staršího bratra, se kterým jsem nikdy moc nevycházela a myslím si, že to bohužel hodně zapříčinili rodiče, kteří nevědomky dělali chyby při naší výchově, které dnes vidím. Mám to denně na mysli a snažím se jednat s oběma stejně, i když taky to nejde pokaždé, když je mezi nimi dvouletý věkový rozdíl.

Například mladší nemůže dělat všechno, co dělá starší a mladší se zase musí prominout x věcí, protože z toho ještě nemá rozum. Ale i tak se opravdu snažím, aby ani jedna neměla důvod žárlit, věnuju jim stejnou pozornost, i si je s manželem rozdělujeme, aby každá měla možnost užít si maminku a tatínka jen pro sebe. A stejně jsou pořád v sobě. Vím, že jsou ještě malé a je to asi normální, ale mě to hrozně mrzí, když vidím, jak malá starší sestřičku zbožňuje a chce s ní pořád být a všechno s ní dělat, utěšuje ji, když je smutná, nebo se jí něco stane. A ta starší malou naopak pořád zlobí, nechce jí nic půjčit, všechno jí sebere, s čím si hraje, žárlí a je uražená, když se chvíli věnuju jí, nebo se s ní mazlím. Vím, že je sourozenecká rivalita normální, ale stejně bych ráda slyšela rady a tipy, jak vztah upevnit a čeho se vyvarovat.”

Se sourozeneckou rivalitou se potýkají téměř všichni rodiče, kteří mají více než jedno dítě. Je to naprosto přirozená věc a ve většině případů ji lze úspěšně řešit doma v rámci rodiny, zejména správným přístupem rodičů k dětem. Někdy však překročí jisté hranice a pokud se v rámci rivality mezi sourozenci objevuje agrese, fyzické nebo psychické ubližování jednomu ze sourozenců, případně jinému členu rodiny, je nutné tuto situaci řešit s odborníky.

Příchod mladšího sourozence = strach ze ztráty rodičovské lásky

Jedno dítko už máte a každým dnem se vám má narodit druhé. Těšíte se, že budete kompletní rodina a jak to všechno bude skvělé. A ono ne. Starší dítě začne časem na mladšího sourozence žárlit a přináší to s sebou různé nepříjemné situace.

Když se na situaci podíváte očima svého dítěte, zjistíte, že to není tak černobílé, jak se na první pohled zdá. Nějakou dobu bylo jedináček a veškerá pozornost se upínala jen na něj. A najednou se o ni má s někým dělit. Pro malé dítě je tato situace náročná a neví, jak jinak se v ní chovat, takže začne žárlit, vztekat se a třeba se i nehezky chovat k miminku.

Predposledniho rijnoveho dne minuleho roku jsem citila behem celeho dne bolest praveho prsa (nyni stale premyslim, jestli uz me to bolelo, ale fakt si nejsem jista). Vzhledem k tomu, ze mi babicka zemrela na rakovinu prsu (7/2017) a ja stale oddalovala objednani na mamograf, jsem hned druhy den volala na gyndu a bolest v prsu jsem ji popsala jako takovou, kterou jsem zazivala v dobe kojeni, kdy se mi v prsu zacinal delat zanet. Jeste ten den me sestricka objednala a ja si rikala, doktor prohmata a rekne jste v poradku. Bohuzel jsem se pletla. Doktor pri vysetreni vyloucil tehotenstvi a dal mi zadanku na ultrazvuk. Rikal mohu vam prsa prohmatar, bud neco najdu nebo nenajdu, stejne vas poslu na ultrazvuk.

Hned dalsi den jsem se objednala a termin mi sestricka rekla 10.1.2019, tedy az za 2 mesice a 10 dnu. Dny utekly jako voda - narozeniny me a syna, navsteva svagra s rodinou z USA, Vanoce na chalupe,... a ja si obcas na to vzpomnela. 

Termin se blizil a manzel mel hlidat kluky a ujistoval se, kdy prijdu, ze musi jeste odpoledne do prace. Pro jistotu jsem tam dva dny pred terminem volala, pani rikala, ze se tam zdrzim tak 30 minut, jo jo byla z toho nakonec hodina a pul, ale to uz predbiham.

Prisel den “D” a ja jsem se ocitla s cislem 628 v ruce, cekajici, az se objevi na obrazovce moje cislo. Po vypsani karty se sestrickou, jsem se usadila do cekarny a opet cekala na ono cislo v tv. Na obrazovce jsem stihla shlednout porad o samovysetreni prsou, informace kolik zen rocne onemocni a ja sla na radu.

V kabince jsem se vysvlekla do pul tela a cekala, az zavolaji me jmeno. Ulehla jsem na lehatko, ihned ke me prisedla pani doktorka a zacinala u leveho prsa. Leve bylo v poradku, tedy presla k pravemu. U praveho stale projizdela sem a tam, trvalo to dlouho. Ptala se me, jestli dokazi rict, kde me to boli. Rikam, ze velkou bolest jsem mela pred dvema mesici a od te doby obcas to pobolivalo, ale nedokazu urcit misto. (Popravde, uz to fakt beleko jen obcas a ja premyslela, ze to zrusim, jesteze jsem to neudelala). Prejizdela ultrazvukem stale jedno misto a ja rikam, tady to boli, pani doktorka mi rekla, ze v techto mistech neco vidi a vidi to jeste o kousek dal. Sestricce diktovala nejake latinske nazvy, cisla, rikala urcite chci biopsii, dvojitou biopsii, co nejdrive, prejizdela dal, dal a rika a jeste vas poslu ihned na mamograf, potrebuji mamograf. Biopsie je nutno udelat co nejdrive termin se nam uvolnil hned na zitra na rano nebo v UT,...  jo jo vse doslova si pamatuji. Ja rikam, dobre zavolam manzelovi, zda muze hlidat, nastesti mohla hlidat tchyne. Pani doktorka mi rekla, co se bude zitra dit, ze mi lokalne umrtvi dve mista a dlouhou jehlou odeberou vzorky a vysledky budou za 10-14 dnu. 

Na druhy den “D” jsem temer nespala, snedla jsem patku chleba (tak jako tehdy pred statnicemi ci pred zkouskama na VS), vypila kavu a jela jsem. Opet jsem si vzala cislo, tentokrat jsem zmackla tlacitko biopsie a zase cekala... V kabince jsem si odlozila, podepsala papir, a lehla si na lehatko. Pani doktorka zacala s anestezii, ja porad mela otazky, zda po vysledcich z mamografu, mi muze rict vice, odpoved, po biopsii budeme vedet vice, ptam se dal a pry uz mam zustat v klidu, dr rika sestre at zavola 15, ze se ji neco nezda, nejak se mi udelalo spatne, dali mi mokry hadr na hlavu, otevreli okno, prisla druha dr, ta byla milejsi, po dohode s obema dr jsem si vzala diazepam na uklidneni a za pul hodiny znovu na lehatko. V cekarne jsem do sebe dostala susenku, zapila cajem, utirala si slzy a jen citila, jak lek zabira. Pak prisla sestra a znovu. Nyni zacala u  te druhe “skvrny” odebrala 2 vzorky a zase rikala, at sestra vola 15. Prisla milejsi dr (taco me den pred tim delala ultrazvuk) a rikala, jestli muze pokracovat? Ja ano, ze bych uz asi neprisla. Odebrala vzorky z druhe “skvrnky”, pochvalila me za statecnost, rikala, ze se mam odmenit a zopakovala, po biopsii budeme vedet vice. Vysledky se dozvite za 10-14 dnu.

Porodní péče je u nás, alespoň co se týče statistik, jedna z nejlepších na celém světě. Zejména v nejvíce zohledňovaném faktu, úmrtnosti novorozenců, patříme v porodnictví a neonatologii mezi nejbezpečnější státy, kde se dá na svět přivést miminko.

Na druhou stranu tu existuje poměrně silný hlas žen, které se způsobem vedení porodů u nás nesouhlasí. Kritika porodnického systému pramení hlavně z toho, že neexistuje varianta, která by maminkám umožňovala rodit jinak než v porodnici. Pokud si některé ženy přejí rodit ve větším soukromí či nechtějí, aby lékař zasahoval do průběhu porodu, pokud probíhá bez komplikací, často jim zbývá  jen volba dalšího extrému - porodu doma.

Vzniku porodních domů v Čechách, které jsou po celé Evropě běžnou součástí porodnického systému, brání nastavení legislativy. Možná se však všem ženám, které touží po intimním zážitku a zároveň kvalifikovaném doprovodu u porodu, blýská na lepší časy.

Možnost výběru způsobu porodu patří nejen v západní Evropě k běžnému standardu, který porodnický systém nabízí. V sousedních zemích, Skandinávii i Británii se možnost volby mezi porodem v nemocnici, v porodním domě nebo doma staví na stejnou úroveň - společensky i lékařsky. Porodní dům, který by u nás měl brzy znovu vzniknout, by přinesl možnost výběru těm ženám, které porodní zážitek a způsob, jakým přijde jejich dítě na svět, považují za důležitý.

Proč mají mít ženy možnost si zvolit, kde a jak chtějí rodit

Silným argumentem mnoha lékařů, znalců v oblasti porodnictví ale i mnoha žen - matek, je fakt, že porodní péče v České republice patří k nejvyspělejším nejen v rámci Evropy, ale celého světa. Úmrtnost novorozenců i matek při porodu u nás patří mezi nejnižší na světě. Porodnická a neonatologická oddělení patří v nemocnicích mezi ty nejlépe a nejmoderněji vybavené.

Není nic jemnějšího, voňavějšího a křehčího než dětská pokožka. A nejen proto si zaslouží výjimečnou péči. Pokud je navíc pokožka citlivá nebo se sklony k atopickému ekzému, zaslouží si dvojitou péči. Dopřejte svým zlatíčkům to nejlepší, aby byla spokojená, veselá a aby se jim dobře spinkalo. Protože každá máma ví, že spokojené a odpočaté děťátko, je to nejšťastnější děťátko.

Co budeme testovat?

Mají vaši drobečci občas problém s neklidným spánkem? Zkusili jste už od ukolébavek až po šamanské rituály prakticky vše? A vzdor tomu všemu vaše děťátko ne a ne usnout nebo je v průběhu spánku neklidné? Co když je příčinou suchá, podrážděná pokožka nebo atopický ekzém? Řada přípravků La Roche-Posay LIPIKAR AP+ může být vaší záchranou. Uklidní pokožku a vnese do vašich domovů sladký a klidný spánek.

Klinická studie prokázala, že používání přípravků LIPIKAR AP+ vede ke zmírnění pocitu svědění v průběhu noci. Děťátko se nebudí tak často, méně se škrábe a klidněji spí. Zajistěte lepší kvalitu života nejen vašemu potomkovi, ale i sobě a celé rodině. Protože všichni dobře víme, že pokud nespí děťátko, nespí ani nikdo v jeho blízkosti ;) Proto je tu dvojice přípravků, které se navzájem doplňují a postarají se tak o důslednou péči suché a citlivé pokožky.

LA ROCHE-POSAY LIPIKAR SYNDET AP+

Čistící krémový gel je určen pro velmi citlivou pokožku novorozenců, kojenců, dětí a dospělých se sklonem k atopickému ekzému. Jeden přípravek může používat celá rodina. Napomáhá zmírnění projevů atopického ekzému díky ultra jemným čistícím látkám obohaceným o máslo z karité a niacinamid ve spojení s Aqua Posae Filiformis, exkluzivní patentovanou aktivní látkou, už po dobu mytí.

Neustále přemýšlíte, jakou zábavu vymyslet vašemu dítěti, vozíte ho na několik kroužků týdně a ve výsledku si připadáte uhoněná? Možná to neplatí zrovna na vás, ale ve většině rodin jde o běžnou situaci. Často se maminky dokonce předhání kdo má víc a jaké kroužky pro své děti. Jako by to bylo měřítko toho, kdo je lepší maminka. Děti ale nepotřebují mít každý den jeden kroužek, zvláště když chodí na celé dny do školky nebo do školy. Nechte děti se někdy jen tak nudit a jen si hrát. Vám se uleví a pro děti to má spoustu výhod.

„Než půjde syn do školy, tak žádné organizované kroužky neplánuji. Když se nám chce, tak chodíme plavat, doma spolu tvoříme. Syn má také malé jisté povinnosti odpovídající jeho věku - úklid hraček, oblečení po sobě atd. Jezdíme na kole, chodíme na procházky, nevidím důvod, proč ho zatěžovat něčím dalším. Pokud bude chtít a půjde mu to, tak bych ho potom přihlásila na keramiku, případně sportovní kroužek. Ale kroužek každý den, nebo čtyřikrát týdně je na můj vkus moc. Děti potřebují mít čas samy pro sebe a na sebe a moct si hrát, tak jak chtějí a ne tak, jak jim to neustále někdo organizuje.”

Jako rodiče máme neustále pocit, že bychom měli mít vše pod kontrolou. Chceme pro své děti jen to nejlepší, aby byly zdravé a správně se vyvíjely po všech stránkách. Máme pocit, že když je necháme jen tak, tak něco prošvihneme. Je rozdíl, když se někdo o své děti opravdu nestará a zanedbává je, to už je opravdu případ pro sociální pracovnici. Pokud ale mají vaše děti zázemí, lásku, dostatek sociálních kontaktů a přiměřené podněty, je v pořádku, že jim neustále nevymýšlíte nějakou aktivitu, kroužky nebo tábory na polovinu prázdnin. Ono je to totiž dobré, nechat je, ať se nudí a zkusí si sami vymyslet nějakou aktivitu.

Co přináší dětem nuda

Když se dítě nudí, je „nuceno” s touto situací nějak pracovat. Musí se jí přizpůsobit a hledat způsoby, jak se zabavit. Nuda, mimo jiné, přináší:

• rozhodování - děti, které se nudí, se musí k této situaci nějak postavit a rozhodnout se, jestli chtějí pokračovat v nudění se, což je přirozeně nebaví a nebo začnou vyvíjet nějakou aktivitu a zkusí si najít něco, co je bude bavit a tento čas si užijí. Je dobré, když se dítě naučí rozhodovat již od mala, protože v budoucnu se mu to bude hodit. Spousta věcí, profesí a podobně, vyžaduje rychlé rozhodování. Nerozhodnost je v dospělosti velmi nepříjemná věc.
• kreativitu (vynalézavost) - když už se dítě rozhodne, že se nudit nechce, bude muset přijít na to, co chce vlastně dělat. Zde přichází prostor pro rozvoj kreativity. Jde vlastně o tvůrčí řešení problému.
• samostatnost - najednou nebudete stát dítěti za zády a organizovat mu jeho volný čas, bude se muset osamostatnit. Samo si vymyslet, co bude dělat a případně si to i samo (nebo s vaší dopomocí) zařídit. Rozvoj samostatnosti je důležitý, jednoho dne dojde k tomu, že dítě vylétne z rodinného hnízda a tato dovednost se mu bude hodit. Když je dítě malé, je roztomilé a příjemné, že vyžaduje neustále pozornost a pomoc od rodičů. Ve třiceti to už ale tak roztomilé není.
• představivost - dítě se nudí třeba i proto, že už ho nebaví si hrát s hračkami, které má doma. Děti přitom vůbec nepotřebují mraky hraček, stačí jim i obyčejné věci. Mohou si vzít třeba batůžek a hrát si, že jedou na výlet. Gauč nebo židle poslouží jako vlak nebo autobus, koberec může představovat pláž někde u moře… Dětská představivost nezná mezí, tak jim pro ni nechme prostor.
• zodpovědnost - děti se naučí být zodpovědní za to, co dělají. I to se jim bude do budoucna hodit.
• odpočinek od „povinností” - my, jako rodiče to tak třeba nevnímáme, protože přece „zařizujeme dětem zábavu”, ale děti to tak vnímat nemusí. Kroužky nebo neustálé vymýšlení činností (které je třeba ani tak nebaví), mohou brát jako povinnost. Ne každý den mají na tohle děti náladu. Když se dětí zeptáte, často vám odpoví, že třeba jen to, že chodí do školky, berou jako „že chodí do práce, tak jako maminka a tatínek”. Znáte to sami, někdy si prostě potřebujete odpočinout od povinností a prostě nedělat nic nebo jen tak něco, co vás napadne. Dopřejme to i dětem.
• rozvoj důvěry - bude to možná těžké i pro vás, pokud jste na to nebyla doteď zvyklá. Ale tím, že necháte dítě se nudit a následně ho vymyslet, co bude dělat, rozvíjíte jeho důvěru samo v sebe i vaší k dítěti. Nebojte se, ono to zvládne. Možná ne napoprvé, ale pokud mu dáte prostor, tak se to naučí.

    Jsem máma dvou kluků. Strašně se mi chce dodat, že spokojená máma dvou kluků. Nevím proč to tak je, ale jakmile máte dvě děti stejného pohlaví, vaše okolí nutně získá pocit, že jste pro společnost neudělaly dost a je minimálně vaší morální povinností dát osudu třetí šanci a pokusit se počnout dítě opačného pohlaví. Skoro bych řekla, že jsem na tom o malý chloupek lépe než maminky, které mají dvě dcery. Já jsem aspoň dala rodině mužského potomka, který ponese minimálně do příští generace naše jméno dál. Uf. Kecy. Myslím, že kdo to máte stejně, nesnášíte ty řeči taky tak jako já.

    Fakt nechápu, proč by mě měl někdo litovat, že mám dva kluky. Jsou úžasní, jsou moji a jsou zdraví. Co víc sakra člověk může od života chtít? Pro okolí si však stejně nesu cejch, kterého se pravděpodobně nikdy nezbavím.

    Když se odprostíte od toho, že vás ty kecy štvou, je to vlastně strašně vtipný, jak vás soudí úplně cizí lidé. Jak vám cizí lidé s naoko vtipným tónem rozkazují, že musíte mít třetí dítě. Vrcholem toho pak je, když vám někdo takový radí, že je potřeba při sexu zmenit pozici. Fakt, holčičky se přece dělají zezadu. Že jste to nevěděly? Chyba, možná právě proto máte dva kluky. Jako já. Možná by tito chytráci zůstali hodně překvapení, kdybych jim na oplátku začala popisovat chvíle, při kterých vzešli naši kluci🙂

    Nejsem žádný puritán, opravdu ne, ale fakt nejsem schopná pochopit tu drzost naprosto cizích lidí (nebo lidí, které znáte v podstatě jen od vidění), kteří si myslí, že vám mohou jen tak mezi řečí říct, jakým způsobem to máte dělat, taková intimní záležitost. Kdyby to bylo jen jednou, člověk nad tím mávne rukou, ale když to slyšíte poněkolikáté, máte chuť vystřelit pěstí směrem k jejich nosu. Kdybych byla Saturnin, tak to asi i udělám. Na co se zdržovat s koblihama🙂

Pokud máte 2 (nebo nedejbože  více dětí stejného pohlaví), připravte se na tyto fráze:

"Tak aspoň že jsou zdraví."

Atopický ekzém trápí 30 % světové populace. Z toho je téměř 20 % kojenců a malých dětí. U 80 % případů se atopie začíná projevovat v prvních měsících života. Na atopický ekzém neexistuje lék. V lepším případě v dospělosti vymizí, ale bohužel existují případy, kdy se s ním pacient potýká po celý život.

Co už o atopii možná víte?

Z odborného hlediska je atopická dermatitida chronické, svědivé a zánětlivé onemocnění kůže, které se projevuje červenými ložisky, někdy mokvajícími, velmi suchou kůží a silným svěděním. Rozsah postižení je různý: čelo, obočí, krk, trup, končetiny (obzvlášť podkolení a loketní jamky). Toto závažné onemocnění provází suchost kůže a nesnesitelné svědění, které ovlivňuje kvalitu života nejen samotného pacienta, ale celé jeho rodiny. Nemocný člověk se často potýká i s psychickými problémy, kdy jej často kvůli vzhledu kůže okolí nepřijímá, zvláště v kolektivu malých dětí.

Průběh onemocnění je charakterizován střídáním klidových období s obdobími vzplanutí (zhoršení stavu způsobené např. stresem).

Proč se lidé stávají atopiky?

Obvykle je to způsobeno dědičnou predispozicí k alergickým reakcím jako astma, senná rýma nebo zánět spojivek. U 50 % dětí, jejichž jeden z rodičů trpí alergií, dochází k projevům atopické dermatitidy. Pravděpodobnost se zvyšuje na 80 % v případě, že oba rodiče dítěte trpí alergiemi. Atopická dermatitida se u dětí vyvíjí také z důvodu nedostatečné bariérové funkce (ochranné) jejich kůže. Poškozená bariérová vrstva nedokáže chránit kůži před externími faktory a kůže se stává velmi citlivou.

Závislosť na jedle, na sociálnych sieťach, na ľudskom uznaní, na toxickom vzťahu. Závislosť je poháňaná skrytou poruchou. Veľkú úlohu zohráva psychika.

Hlavnou charakteristikou závislosti je nedostatok alebo málo ľahkosti a spokojnosti v živote. Tvoj problém nespočíva v tom , že ješ viac ako by si mala, alebo tráviš na na sociálnych sieťach toľko času , že zanedbávaš povinnosti, len si tým niečo kompenzuješ.Je to iba odozva na tvoj vnútorny pocit, stav v ktorom si.Zvolila si si liek na svoj problém- jedlo,stále zdieľanie fotiek a počet like-ov .

Ak ti na začiatku stačila jedna , dve kocky čokolády dnes si musíš dať celu tabuľku. Stále chceš viac a viac.

Kde to všetko začalo? Kedy sa z nevinnej zábavky stala chronická choroba? Ak chceš poznať odpoveď na túto otázku musíš porozumieť kde má tvoja závislosť korene. To kde si sa narodila,prostredie v ktorom si vyrastala, výber jedla v detstve,rodinné okolnosti do ktorých si sa narodila.

Tvoj vzťah k závislosti ovplyvňuje spôsob akým vnímaš život. Mala som klienta ktorý mi tvrdil , že nedokáže žiť bez klobásy 🙂

Stali sme sa závislými na jedle,sociálnych sieťach ,alkohole,drogach,toxickych vzťahoch.Podvedomý zámer je pravidelne zlepšiť úzkosť a bolesť. Je to len automatická odpoveď na tvoje pocity.

VBAC je zkratka pro anglický název Vaginal Birth After Cesarean, tedy vaginální porod po porodu císařským řezem. Statistiky hovoří jasně, 1 ze 4 žen v České republice porodí císařským řezem, ať už plánovaným nebo akutním. VBAC je sen pro většinu žen, které si prošly císařem a chtějí ještě další dítě nebo děti. Nejen, že jim umožní prožít vaginální porod, ale také zvyšuje šanci mít v budoucnu více dětí.

VBAC si prožila také Petra, která se rozhodla podělit se s vámi o svůj příběh:

„První těhotenství probíhalo naprosto bez problémů, kdyby mi nerostlo břicho, tak jsem ani nevěděla, že jsem těhotná. Na naše první miminko jsme se s manželem moc těšili. Jelikož byly všechny testy a vyšetření v pořádku, tak mě velmi zaskočilo, když mi doktorka na kontrole v porodnici 13 dní před termínem řekla, že miminko už neroste, má 2 400g a je velká pravděpodobnost, že budou u porodu komplikace a skončí císařským řezem. Z ordinace jsem vycházela se slzami v očích, manžel byl vyděšený, co se stalo. Další den jsem podstoupila oxytocinový zátěžový test, aby se zjistilo, zda miminko zvládne přirozený porod. Výsledky byly skvělé, ale porod se zatím nerozjel, tak mě propustili domů.”

Počet císařských řezů je vysoký - VBAC je možností, jak ho snížit

Každá čtvrtá maminka porodí dítě císařským řezem. Statistiky se napříč porodnicemi liší, někde je to více, někde méně. Každopádně po předchozím císařském řezu je vyšší riziko dalšího císařského řezu při následných těhotenstvích.

Císařský řez se provádí z různých důvodů, nejčastěji jde o situaci, kdy:

S partnerem jste dospěli do bodu, kdy se o rozšíření rodiny bavíte čím dál častěji. Když se svěříte kamarádkám nebo se letmo porozhlédnete po internetu, pravděpodobně se k vám dostanou hlavně takové zprávy o snažení, které nejsou pozitivní, a tak trochu vás děsí, jak je to náročné období.  

Když se začnete zajímat o snažení se o miminko, začnou se na vás sypat především informace o tom, kolikero vitamínů je třeba sníst, abyste vůbec byla plodná, o výpočtech nejvhodnějších dnů pro sex, kdy je největší šance na početí, a také varování, kdy sex mít nemáte, a desítky důvodů, proč se otěhotnět někdy nedaří. A jestli něco rozhodně nepomůže přirozenému početí, pak je to pocit tlaku, stresu a časové tísně.

Snažení se o miminko, samotná atmosféra toho velkého kroku, má být přece zlatý hřeb vašeho vztahu s partnerem a velký skok ve vašem životě. Nenechte si tu atmosféru ukrást. Nepředpokládejte problémy dopředu, nenechte z vašeho životního zlatého hřebu udělat mechanickou, povinnou a důkladně plánovanou akci, ke které je zapotřebí vést dva sešity a sestavovat tři grafy. Zkuste na to jít s pohodou, s vášní si to prožijte a užijte naplno.

Základ úspěšné snahy o miminko – dobrý sex

Mezi prvními věcmi, o kterých přemýšlíte, že na nich budete muset zapracovat, je sex. Od puberty nás provází touha po něm a i v jakémkoli pozdějším věku si uvědomujeme, jak důležitou roli v našich životech a vztazích hraje.

Důležitost sexu si ovšem nejvíce uvědomíte přesně ve chvíli, kdy se rozhodnete, že se budete snažit o miminko. Chvíle, kdy si s partnerem začnete přát počít dítě, bývá jedním z nejkrásnějších období v partnerském životě. Provázejí ho pocity naplnění vašeho vztahu, radosti, ale možná i strachu.

          Dne 8.12.2018 před půl 2 ráno (přesně 5 dní po termínu porodu) jsem se probudila. Manžel hned v pohotovosti se mě ptá, jak mi je, protože mě večer předtím pobolívalo břicho. Říkám mu, že dobře. Asi tak po minutě najednou cítím mokro. Zvednu se a skutečně, odtéká mi plodovka. Říkám to manželovi a utíkám s vložkou na záchod. Voda stále postupně odchází. Říkám manželovi, aby se oblékl, že vyjedeme do porodnice raději dřív než začnou kontrakce. Měla jsem upřímnou radost, dle porodní asistentky z porodních kurzů se prý tak do hodiny od praskutí vody dostavují kontrakce. Takže jsem si říkala, lepší bude už být s kontrakcemi v porodnici, kdyby to náhodou šlo nějak rychleji. Ještě jsme cestou k autu zavolali oběma rodičům, aby mohly začít maminky panikařit 🙂 Cestou jsme odvezli našeho pejska na hlídání k tchánovcům, ti mi přišli oba k autu popřát hodně štěstí k porodu a já v pohodě bez kontrakcí jela s manželem do porodnice.

          Nějak kolem půl 3 ráno jsme dorazili do porodnice. Šla jsem na příjem, kde jsem strávila celkem asi hodinu. Asistent mi skouknul vložku, že se opravdu jedná o plodovou vodu, natočil mi monitor (na něm se nic zvláštního nedělo), pak se mnou společně s doktorkou sepsali příjem. Doktorka mě ještě zkontrolovala na křesle, ale malá byla stále docela vysoko, takže mě odvedli na pokoj na rizikové oddělení, kde jsem měla počkat až do porodu. To bylo kolem půl 4 ráno. Tam se mnou už manžel ale nemohl, takže se jel k rodičům vyspat, aby v případě potřeby mohl být rychleji u mě.

          Dali mě na pokoj k paní, která parádně chrápala, takže usnout se mi opravdu tu noc nepodařilo. Hlavně jsem pořád čekala na ty kontrakce, které ne a ne přijít (příště do porodnice tak chvátat nebudu 🙂 . Do toho mi stále odtékala ta plodovka, takže jsem každou chvílí lítala na WC měnit vložku. Kolem půl 6 ráno už to v porodnici začalo žít. Odběry krve, meření tlaku, točení monitorů, uklízení pokojů, rozdávání snídaní...Měla jsem pocit, že si vlastně ani odpočinout nemůžu, že je náš pokoj jako průchoďák. Monitory nám sestřičky točily opravdu každou chvíli. Naštěstí jsem ležela tak dobře, že mě mohly natočit přímo na pokoji a nemusela jsem z pokoje odcházet. Kolem 9.hodiny ráno přišla doktorka s informací, že vyčkáme 24 hodin a pokud se porod nerozběhne sám, tak by se začalo vyvolávat. Kolem 10.hodiny ráno dorazily první silnější rádoby kontrakace s intervalem cca 10 minut. PA mě vzala na kontrolu na křeslo a to už jsem byla otevřená na 2 prsty. Měla jsem si dát dle rady PA teplou sprchu, jestli kontrakace náhodou nezintenzivní. Ale sprcha nepomohla, naopak, spíš se vše zastavilo. Takže já zklamaná, že se asi jednalo pouze o poslíčky. Kolem 13.hodiny za mnou přijel manžel a byl se mnou na pokoji až do 17.hod. Pak jel zase přespat raději k rodičům. Kolem 19:30 na kontrole žádná změna, stále otevřená na 2 prsty. Dostala jsem do žíly antibiotika kvůli případné infekci po odtoku plodovky. Ve 22 hodin mi točili další monitor. Během něj dorazily dvě pořádné kontrakce, které jsem musela solidně prodýchávat. V otevírání ale nebyl žádný zásadní posun. Na noc mi přišla PA píchnout injekci. Varianty byly následující, buď se po injekci vyspím a nebo se porod rozjede. V mém případě se jednalo o druhou variantu.Na pokoji jsme pak kontrakce rozdýchávaly dvě. Takže když přestala rozdýchávat paní vedle mě, začala jsem zase já. Mezi kontrakcemi nemohla opravdu v klidu odpočívat ani jedna z nás. Kolem 1. hodiny ráno už jsem trpěla solidně. PA mi tedy natočila monitor, provedla kontrolu na křesle a to už jsem byla otevřená asi na 6 prstů. Takže jsem měla zavolat hned manželovi (bylo přesně 1:25 hod.), aby přijel do porodnice a rovnou se ohlásil na porodní sál. Já jsem si mezitím došla na pokoj sbalit tašku, rozloučila jsem se s paní na pokoji (myslím, že byla ráda 🙂  a čekala na zdravotního bratra až pro mě dojede a odveze mě na porodní sál.

Manžel dorazil na porodní sál v 1:45 hod. Takže mu cesta trvala asi 20 minut – BLÁZEN! Ještě že takhle brzy po ránu nejelo moc aut. Ale tak moc chtěl porod stihnout a porodní asistentka se bála, aby to vůbec stihnul, pokud bych se nějak rychle otevírala. V každém případě v pořádku dorazil a já jsem byla hned klidnější. Na porodním sále jsem byla otevřená stále na 6 prstů. Následovalo hodinové prodýchávání kontrakcí. S balonem, na žíněnce, v objetí u manžela, 2x jsem byla i ve sprše. Zhruba po hodině prodýchávání jsem byla otevřená na 9 prstů, takže jsem pomalu mohla začít tlačit. To bylo kolem třetí hodiny ráno. V porodnici byl ten den docela šrumec, takže PA pořád odbíhala a musím říct, že mě to hrozně štvalo. Při kontrakcích jsem totiž už měla tlačit a když jsme v ten čas byli na poodním sále jen my dva s manželem, nebylo to vůbec příjemné. Měla jsem pořád pocit, že mi malá musí každou chvíli vypadnout ven. Tlačila jsem ve stoje v objetí u manžela, na křeslě v leže na zádech, nakonec i v křesle na boku (mimochodem, hrozně nepohodlná záležitost) a porod nepostupoval. Vím, že jsem pak už prosila PA, aby ze mě malou vyndali, jakkoli. Ale to vím, že mi jen řekla, že kleště by neradi použili. Takže jsem trpěla v bolestech dál. Otevřená jsem byla už celá, ale mimčo pořád nechtělo jít ven. Kolem čtvrt na 6 ráno přišla PA s tím, že už to moje trápení trvá dlouho a porod nepostupuje (byla už docela nepříjemná a myslela, že prostě neumím jen správně tlačit. Přitom já tlačila co mi síly stačily (ještě 14 dní po porodu jsem měla červené obě oči od tlačení) a že tedy zavolá doktorku. Doktorka přišla po chvilce s porodní asistentkou, udělala mi UTZ břicha a zjistila, že je malá hlavičkou špatně natočená a že bych ji takhle nevytlačila v životě. Takže jsem trpěla takovou dobu v bolestech a snaha byla marná? Prima ☹ Takže verdikt – provedeme nástřih. Doktorka provedla nástřih a PA mi mezitím pomohla v kontrakci zatlačit na bříško. Na druhé zatlačení byla malá venku. Dodnes si pamatuji tu úlevu. V tu chvíli jsem nemohla být šťastnější! Manžel ještě přestřihl pupeční šňůru, pak dali princeznu na chvilku ke mně a pak ji přenesli na vedlejší pult k ošetření. Do rukou ji dostal pak tatínek už v zavinovačce. Měla na hlavě velké vyboulení, z toho jak jsem tlačila a ona nemohla ven. V dalších dnech se ji tam na temínku udělal větší hematom. Trochu jsem si to po porodu vyčítala, že jsem jí tak ublížila.

           Po porodu jsme čekali až mi vyjde placenta. Už mi i hrozili, že budu muset na sál, protože se placenta stále nechtěla uvolnit. Nakonec asi po 55 minutách po porodu (aneb za 5 minut dvanáct 🙂  přišla kontrakce a já ji konečně vytlačila. Další úleva pro mě. Jupí, nemusím na sál. Pak ale přistoupili k šití. Mě to tak bolelo, že se nemohli dostat dobře tam, kam potřebovali. Zavolali si na mě i posilu, ale pan doktor nakonec usoudil, že takhle by to nešlo a že na ten sál stejně budu muset. Další stres. Bála jsem se hrozně, v životě jsem nebyla pod narkózou. Myslela jsem si, že půjdu hned na řadu, ale nechali mě na sále vystresovat dobrou hodinu. Museli přede mnou vzít na sál jednoho akutního císaře. Takže jsem ležela na tom super pohodlném porodním křesle s nohama nahoře a čekala až mě odvezou na sál k šití. Pak pro mě přijel zdravotní bratr a odvezl mě. Na sále si jen pamatuji, že mi pomohl přesunout se na operační stůl a že kolem mě poskakovala spousta lidí, až mě to děsilo. A pak mi za hlavou něco říkala anestezioložka a nakonec mi dala dýchnout plynu a pak už si nepamatuji nic. Jen to, když mě vezli zpátky na porodní sál za manželem, že jsem mu něco povídala a byla jsem jako přiopilá a prý hrozně vtipná. Bohužel pro mě nebylo místo na šestinedělí, takže jsem musela čekat na porodním sále na tom super pohodlném křesle než se na oddělení šestinedělí uvolní místo. Byla jsem hrozně hladová, nedostala jsem ani snídani a ani oběd, takže pro mě strašné utrpení 😀 Během dne mi pořád kontrolovali tlak a srdeční tep. Ze ztráty krve (dle zprávy ztráta asi 600 ml) jsem dostala tachykardii kolem 150 tepů za minutu. V jedné ruce mi kapala kapačka, z druhé ruky se mi snažili odebrat krev. Protože ale nemám na rukou skoro žádné žíly, tak si na mě musela sestra zavolat anestezioložku, aby mě napíchla ona. Naštěstí jí se to nakonec podařilo. Také jsem měla za úkol během dne vlézt do sprchy. Ke sprše jsem došla v pohodě po svých a jen co jsem vstoupila do sprchy, udělalo se mi mdlo, takže mě vedla PA s manželem zase zpátky na křeslo si lehnout, abych se nezkácela. Jak jsem byla ráda, že se mnou mohl být manžel po celou dobu na porodním sále. Hodně mi jeho přítomnost pomáhala. Z toho nepohodlného porodního křesla, na kterém jsem ležela hnedle 10 hodin, mě hrozně bolely záda. Ze sálu jsem se dostala až kolem 16.hodiny odpoledne, kdy pro mě přijel zdravotní bratr a odvezl mě na vozíčku na pokoj na oddělení šestinedělí. Ten den už jsem návštěvy nepřijímala. Byl se mnou do 17.hodiny manžel, ten pak odjel k rodičům, kde společně s mými rodiči, mojí sestrou a přítelem zapíjeli Kristýnku 🙂 Mně na pokoj malou vozily vždy jen na přiložení k prsu, jinak ji dokrmovaly a hlídaly PA, abych si mohla odpočinout. Ten den jsem tuhle možnost opravdu ocenila.

          10.12. v 9 hodin proběhla vizita. Doktor mi na základě vyššího tepu (kolem 120 trepů/min) a té krevní ztráty doporučil krevní transfúzi. Aby nebylo srdíčko tolik zatěžováno. Souhlasila jsem a kolem půl 11 už mi kapala první kapačka. Kolem 13.hodiny mi pak přinesli ještě jednu. Bohužel při druhé kapačce to nevydržela žíla, takže se mi pomalu začala na ruce dělat boulička a já si říkala, to by tak být asi nemělo. Jenže jsem ležela s tou kapačkou a nemohla se hnout. A zvonek na sestru jsem měla daleko. Spolubydlící z pokoje byla taky akorát někde pryč, takže jsem čekala asi 10 minut než přišla kapačku zkontrolovat sestra a ta samozřejmě hned rychle kapačku zastavila. Vylitá krev mi na ruce udělala modřinu jak hrom. Do té samé žíly ale už sestra dát kapačku znovu nemohla, jiné žíly, které zkusila napíchnout, byly moc slabé, takže popraskaly a tak si na mě opět musela povolat anestezioložku 🙂 Té se nakonec žílu napíchnout podařilo a kapačka mi mohla v pohodě dokapat. Měla jsem tu kapačku tak do třičtvrtě na 3. Pak jsem do sebe rychle naházela studený oběd a pak už za námi dorazily první návštěvy.

Nerada o sobě říkám, že jsem "kontaktní rodič" nebo že "vyznáváme kontaktní rodičovství" a to zejména proto, že jsem tím okamžitě vložena do škatulky tzv. ekobioezomatky, v horším případě ekobioezokozy. Ovšem pojem kontaktní rodičovství je zaveden proto, aby jednoduše shrnul tento přístup k výchově, který v sobě spojuje několik základních prostředků výchovy, proto tento pojem i já, alespoň zde, budu používat.

Pro úplnost, těmi základními prostředky kontaktního rodičovství jsou: bonding po porodu, kojení, nošení dětí, společné spaní, důvěra v pláč dítěte a vyvážený rodinný život včetně vymezování hranic. Něco je celkem jasné a obecně známé, zejména první čtyři body, naopak důvěra v pláč a vymezování hranic už tak jasné nejsou. Každopádně z tohoto výčtu je myslím celkem jasné, že pokud proti tomuto postavíme opačný přístup, což je například umělá výživa a samostatné spaní dítěte, kontaktní rodičovství je celkem náročná disciplína, vyžadující hodně času s dítětem, takže vlastně skoro pořád kontakt s dítětem, z toho také ten název KONTAKTNÍ rodičovství a už jsme všichni "doma", že 😉 . Ráda bych ještě dodala, že se nechci dotknout těch, kteří z rozličných důvodů dávají dětem umělé mléko (za chvíli se dočtete, že i my museli koupit balení umělé výživy) a dítě od začátku nebo po pár týdnech umístí do vlastní postýlky, jen my jsme se prostě rozhodli jít touto cestou a to zde popisuji 💕 .

Proč se rozhodnout pro kontaktní rodičovství a jak to (dle prokontaktní literatury) pozitivně ovlivní vás i dítě, to si můžete nastudovat v odborných článcích, knihách (např. Kontaktní rodičovství od manželů Searsových) a diskuzích. A pokud se k tomuto stylu výchovy ať už cíleně či náhodou rozhodnete, tak bych vám ráda poodkryla, že jsou s tím spojené i určité trable. Berte samozřejmě v potaz, že takto to bylo v našem konkrétním případě s naším konkrétním dítětem, děti jsou různé a u jiných to může být docela jinak (třeba i bez trablů nebo naopak mnohem problematičtější) 😉 

Našemu synovi je čerstvě rok a po celou dobu tedy praktikujeme kontaktní rodičovství, protože nám to prostě nějak dává smysl a rozhodli jsme se tak již před jeho narozením. Jeho narození nebylo nijak zvláštní (tedy pro nás bylo samozřejmě nezapomenutelným okamžikem ❤️ ), možná až na to, že jsem rodila se soukromou porodní asistentkou (dále PA). Díky rozhodnutí mít svoji PA jsem mohla při porodu zůstat poměrně dlouho doma v klidu známého prostředí, kde mne PA kontrolovala a pomáhala mi. Do porodnice jsme tedy jeli, až když jsem byla otevřená na 7 cm a Maxim přišel na svět asi po 2 hodinách v porodnici. Nerušený bonding byl samozřejmě s PA předem domluvený a přestože malému trvalo déle, než se nadechl, protože měl pupečník omotaný okolo krku (což je poměrně běžné), tak byl okamžitě po porodu přiložen na můj hrudník a užili jsme si nerušený bonding a první vyšetření miminka proběhlo na mém těle. Náš syn byl kromě rychlé kontroly lékaře po bondingu, kam s ním šel můj muž (a v podstatě tam malého pouze zvážili, protože jsme nechtěli injekční podání vitamínu K ani koupání), od první chvíle v porodnici neustále se mnou. Měla jsem štěstí, že byl volný nadstandardní pokoj, o který jsem stála, takže jsem měla na pokoji klid a hlavně tam s námi byl i můj muž. Přestože jsme měli na pokoji klasický "vozíček" na miminko, již první noc mi došlo, že mi to vůbec nevyhovuje a malého jsem měla u sebe v posteli buď já, nebo můj muž, který spal na druhé posteli. 

Před porodem jsem zvažovala, že bude malý prvních pár týdnů spát v proutěném koši vedle naší postele, kam šel naistalovat i monitor dechu, ale první noci v porodnici rozhodly o tom, že od příjezdu z porodnice spí malý s námi ve společné posteli. S tím byla spojena snad jen maličká trable, že se muž bál, že malého v noci zalehne, to ale elegantně v prvních týdnech vyřešilo hnízdo položené mezi námi, jehož okraj byl takový mantinel a klidně tak spal nejen malý, ale i muž. 

Každopádně sdílení postele pro nás byla nezbytnost už v prvních dnech nejen z přesvědčení, ale také kvůli dalšímu prostředku kontaktního rodičovtsví a to kojení. Po porodu jsem totiž neměla vůbec mléko. Jakože vůbec nic, ani kolostrum. Když jsem malého v porodnici musela začít vážit před a po kojení, tak byl rozdíl vždy nula. Takže z porodnice jsme po 3 dnech mířili cestou domů nejdřív do lékárny pro umělé mléko, protože naše miminko bylo plně krmené umělým mlékem. Jako spousta jiných čerstvých maminek jsem si v této situaci přišla v podstatě neschopná, že nedokáži dítěti dát to nejzákladnější, tedy mateřské mléko. Radila jsem se se svojí PA, googlila články a diskuze, už v porodnici jsem začala užívat homeopatika pro podporu kojení a pít čaje pro kojící matky. Čemu jsem ale instinktivně věřila nejvíce a také tomu přikládám největší zásluhu o moji schopnost kojit, bylo tulení s miminkem kůže na kůži. První dny doma jsme tedy s malým byli zalezlí společně v posteli a neustále se tulili a dotýkali. Ač z počátku boj o mléko vypadal beznadějně, tak 6.den po porodu se vytvořilo kolostrum a 7.den konečně mléko. Za další 3 dny jsme definitivně opustili umělou výživu a miminko bylo od této chvíle pouze kojené. Já si díky této zkušenosti o to víc uvědomovala sílu doteku a blízkosti mezi maminkou a miminkem 💕 . 

„Už druhou noc sleduji u malého takový jev – spí se mnou v posteli, normálně klidně dýchá, pak najednou nedýchá vůbec – pauza trvá několik sekund, pak začíná lapat po dechu, to dělá několik vteřin, až se hluboce nadechne, a tím se vzbudí s řevem. Vůbec nevím, co si o tom mám myslet a jsem vystrašená. Co to může být?“ ptá se maminka v diskuzi na Modrém koníkovi.

Apnoe je přerušení plicní ventilace, u dětí se definuje jako zástava dechu na dobou dvou dýchacích cyklů (tedy dvakrát nádech a výdech), u dospělých je hranicí 10 sekund.

Typy apnoe

Apnoe se dělí do tří hlavních skupin podle příčiny. Jako obstrukční apnoe se nazývá stav, kdy plíce dýchají, nebo spíš chtěly by dýchat a dýchací pohyby jsou zachované, ale v dýchacích cestách se vyskytuje nějaká překážka, která brání průchodu vzduchu. Při centrální apnoi je problém na úrovni mozkového kmene, kde je umístěno dýchací centrum. To řídí dýchání i ve chvíli, kdy se na něj zrovna nesoustředíme, a upravuje jeho hloubku a frekvenci tak, jak to tělo aktuálně vyžaduje.

Při centrální apnoi je tedy dýchání nepravidelné a dýchací pohyby někdy mohou chybět. Jako poslední existuje tzv. smíšená varianta, která je kombinací obstrukční a centrální apnoe, takže problém se vyskytuje na úrovni mozku a současně i něco brání průchodu vzduchu do plic. U některých dětí se apnoické pauzy mohou vyskytovat při rozrušení nebo vztekání. V takovém případě neváhejte navštívit neurologa, mohlo by se totiž jednat o epileptický záchvat.

U nedonošených novorozenců a kojenců se apnoe vyskytuje poměrně často, až u 25 % všech nezralých dětí. Primární apnoe, to je taková, u které neznáme její důvod a příčinu, se nejčastěji objeví během 2–7 dnů po narození. Pokud se apnoe prokáže mimo uvedené rozmezí, pravděpodobně se jedná o sekundární apnoi, to znamená, že je projevem jiné choroby probíhající v těle. Velmi často jsou to příznaky nějakého onemocnění centrální nervové soustavy, dýchacího systému, kardiovaskulárního systému nebo například infekcí.

"Při prvním těhotenství jsem něco málo přečetla o kojení, ale bradavky mi nikdo nekontroloval. Měla jsem je ploché. Malý se nechtěl přisát. Již z porodnice jsem tedy odcházela s kloboučky a ne úplně "rozkojená". Z počátku to byl boj, ale po radé mé mamky jsem pak vždy vstříkla do kloboučku trochu mléka, aby měl syn důvod sát - to byl začátek úspěchu. Měla jsem snahu se kloboučků zbavit (přece jen na ně člověk musí stále myslet, aby je měl, když jde mimo domov a strašidelné zprávy o tom, jak přijdu o mlíko, když budu kojit s kloboučky mi nedodávaly na pohodě), ale nepodařilo se. Na druhou stranu kojila jsem do jedenácti měsíců a jsem ráda," vypráví maminka z Modrého koníka.

Kojení je nejpřirozenější součást mateřství, kterou nám příroda dala spolu s darem schopnosti počít, odnosit a porodit miminko. Jen málokterá maminka se však může pyšnit tím, že kojila bez potíží a začátky kojení pro ni byly snadné.

Kojicí kloboučky byly vynalezeny jako pomocník pro maminky, jejichž prsní bradavky jsou vpáčené či jinak anatomicky nedokonalé, a proto je pro miminko těžké z nich mateřské mléko sát. Pro takové maminky a jejich miminka jsou kojicí kloboučky vynálezem, který může kojení zachránit.

Ve všech ostatních případech, kdy jsou maminkám kloboučky doporučovány, je jejich používání podle laktačních poradkyň i zkušeností maminek zbytečným hazardem s technikou kojení, který se vám po odeznění potíží může nepěkně vymstít.

K čemu byly kloboučky vynalezeny a kdy se dobře osvědčily

Kojicí kloboučky jsou vlastně nástavce na bradavky vyrobené z tenké vrstvy lékařského silikonu. Jsou anatomicky vytvarované tak, aby se z nich miminkům co nejlépe a nejpřirozeněji sálo mateřské mléko. Vyrábí se v několika různě označovaných velikostech, pro případnou koupi je ideální si je prohlédnout a velikost odhadnout na místě, nebo přeměřit v případech, kdy výrobce uvádí vnitřní rozměr kloboučku v milimetrech.

Narození dítěte mělo být zlatým hřebem vašeho dosavadního vztahu, zpečetěním vaší lásky. Stejně jako většinu novopečených rodičů vás asi překvapí, jak je rodičovství, hlavně v jeho počátcích, velmi bolestivou zkouškou fyzické i psychické výdrže. O tom, jaký vliv bude mít narození potomka na váš partnerský vztah, jste do té doby buď raději ani nepřemýšlela, nebo jste měla o rodičovství a partnerství po narození dětí romantické až naivní představy, jak jste nejspíš brzy zjistila.

Brzy po narození miminka narazíte na první potíže, které s sebou přináší očekávání, že váš partnerský vztah se bude budovat sám, sám se posílí, sami od sebe budete cítit větší vzájemnou úctu a lásku. Tak to bohužel není. Aby vás nepřeválcovalo zklamání a beznaděj z toho, že váš vztah se omezil jen na hovory o dětech, uklízení a jídle (což je pořád ještě ta lepší varianta toho, co se může s vaším vztahem bez péče stát), musíte na něm pracovat. Investice času, přemýšlení, energie a všech citů, které ke svému muži cítíte, se vám však velmi vyplatí.

První vztahové potíže po narození dětí plynou zejména ze života ve zcela odlišných světech

Narození miminka je pro vás oba důležitou a krásnou událostí. Avšak ať byl váš vztah sebepevnější a sebeupřímnější, jen těžko zabráníte osudu, který potkal asi všechny vztahy v prvních chvílích po narození dítěte.

První devastací harmonie je zcela pochopitelná únava a vyčerpání, které týdny a měsíce po narození vašeho miminka cítíte nejen vy, ale i váš partner. Hlavně vy jako máma se v této době učíte mnoha novým věcem a situacím, jste fascinovaná mateřstvím, prožíváte emoce, které jste nikdy předtím neměla možnost chápat. Pro ženu je narození dítěte životní změnou, ve které se musí naučit fungovat, a prvotně tak zcela přirozeně zpracovává všechny změny hlavně sama v sobě. Tyto změny se odehrávají různě intenzivně a bouřlivě v závislosti na psychické pohodě maminky i miminka.

V celé této situaci se žena musí nejdřív naučit se orientovat. Prioritou pro vás bude zařídit, zabezpečení potřeb vašeho miminka, současně s tím se však musíte starat i o sebe, protože miminko je vaší péči závislé. Při velké únavě, vyčerpání, hormonálních změnách, které ženy v prvních měsících života dítěte prožívají, je všechna péče o dítě, sebe a chod rodiny více či méně řízena automaticky.

Dnes je 5.1. 2019.

Před rokem touto dobou jsem již byla po proběhlém potratu...

Když jsem tehdy s tou smutnou zprávou dorazila domů, bylo mi vážně na nic.

Partner mě hned objal, a říkal mi, že ho to moc mrzí, a omlouvá se. A že budeme mít určitě jiné miminko, ať nesmutním.

Můj  gynekolog mi nedoporučoval v mém případě čekat na samovolný potrat, ale já kyretáž odmítla.

Jelikož jsem jí prodělala před několika týdny jako standartní postup při rozšíření čípku pod narkozou. (ten mi totiž po konizaci čípku téměř srostl, zjizvil se a já neskutečně trpěla při menstruaci několik dlouhých měsíců, než se na to přišlo čím to je)