Občas se mi stane, že na ulici najdu takovou tu hnusnou umulousanou oslintanou a celkově úplně olezlou hračku, prostě takovýho toho rodinnýho kamaráda bez kterýho se dítěti a jeho rodičům hroutí svět. Úplně vidím tu rodinnou tragédii!

Mini chlapík a jeho láska

Ano, i v naší rodině se vyskytuje jeden takovej kamarád, jehož náhlá ztráta vyvolá ve všech paniku. Naštěstí jsem na takové chvíle natrénovaná svým dětstvím. Ne, nebyla jsem to já, kvůli komu upocený rodič s panikou v oku vysílal pátrací četu do širokého okolí. Já jsem byla dítě skromné, mně k usnutí a uklidnění stačil palec v puse a prst zamotanej do vlasů. Tím viníkem byl můj mladší bratr a jeho "kulání." V osmdesátých letech komunistického Československa těch usínáčků moc nebylo a tak si můj malej brácha našel kousek saténu. Bohužel takovej malej kousek látky mívá tendenci se ztratit a tak obě moje babičky po nocích sešívaly kousíčky podpultového saténu, aby pak přinesly pytlík s krásně nažehlenými kousky na inspekci. On totiž ne každej satén byl ten pravej a někdy se dokonce pokoušel rodinný člen vpašovat "kulání" z jiné látky. To oddechnutí celé rodiny, když několik kousků prošlo a bylo uznané za "kulání" bylo slyšet hodně daleko. Ano, vždycky bylo lepší mít několik kousků do foroty.

Mini chlapík zjevně podědil geny po strejdovi neb palec v puse a vlasy mu nestačí. On musí mít svýho Kokouše. Kokouš se k nám do rodiny dostal jak jinak než darem. Ne, že bych měla něco proti žluté plyšovosti se saténovou podšívkou, jemnou růžovou výšivkou říkají "My best friend Emmie," oranžovým zobáčkem a květinovým klouboučkem koketně posazeným nad jedním rafinovaným očkem, ale tak nějak mi to přijde přeci jen trochu mimo můj vkus. Co nadělám pro mini chlapíka to byla láska na první nebo druhý pohled. Zkoušela jsem koupit hnědé opičky a strakaté pejsky, ale ty byli pokaždé odhozeni se zhnuseným výrazem. Takže máme Kokouše.

Ano, máme Kokouše, kterému jsem dlouho nedala žádné jméno, ale říkala mu ten žluťák. To musela přijet moje máma a pojmenovat ho Kokouš. Moje máma, která odmítá dát Kokoušovi status krásné žluté kačenky a místo toho ho přiřadila ke slepicím. Z jejich kvokání pak udělala Kokouše. Dokonce i Amík mu říká Kokouš. Je to sice poněkud krkolomné jméno, ale už po třech měsících neustálého opakování to zvládl.

Čím mě ale Amík překvapil, bylo jeho škádlení mini chlapíka, kdy mu Kokouše bere a pusinkuje a u toho řiká: "Kokouš je moje holka! Má mě radši!" Nedalo mi to a zeptala jsem se, jak přišel na to, že je Kokouš holka. Amík mi suverénně odpověděl: "Hele, to je přeci jasný. Slepice je v češtině ženskýho rodu, proto je to holka." Jako brada mi spadla, absolutně jsem takovou gramatiku nečekala. "Teda, tos mě dostal," pravila jsem já úžasná a podporující manželka. "Problém je ale v tom, že jeho jméno definitivně napovídá, že je to kluk. Kdyby to byla holka, jmenovala by se Kokouška." "Takže mi řikáš, že zrovna když mám pocit, že jsem fakt dobrej a jsem na sebe pyšnej, jak jsem to pěkně správně vymyslel musí mi tvoje máma hodit podpásovku se jménem a pojmenovat tak důležitýho člena rodiny jako kluka?" Ano, někdy s ním fakticky soucítím a skoro zatlačím slzu v koutku oka při představě záludností českýho jazyka v mysli cizince. Nejlíp to ale vyřešila tchýně, ta se vykašlala na nějakýho Kokouše a místo toho mu pěkně jidiš říká "Šmáta."

LÁSKA A SEBELÁSKA
jsou jako dvě strany jedné mince, jako jin a jang na obrázku dole.

Dost možná se vám pod slovem sebeláska vybaví sobectví nebo narcisismus. To je ale nemocná podoba sebelásky, kterou si hluboko uvnitř něco kompenzujeme (často pocit nepřijetí okolím, např. chybějící opravdový vztah s rodičem, chybí tak schopnost vcítění se a vřelé blízkosti s ostatními lidmi... ve vztazích se pak tohle projevuje odtahováním se, kritizováním, povyšováním se, soustředěním se na sebe... nepřináší to spokojenost, ale osamělost). Dříve jsme měli sebelásku spojenou jen s touhle parodií dobrého vztahu k sobě.

Sebeláska je naopak sebepřijetí, sebepéče, sebeúcta.

Přijímám se taková jaká jsem.
Jsem dobrá taková jaká jsem.
Je bezpečné být sama sebou.
Dovoluji si mít se ráda.
Ztišuji se a všímám si svých hlubokých potřeb. Jaké jsou?
Mám právo postarat se o svoje potřeby.
Respektuji druhé a jejich potřeby.
Vážím si sama sebe.

Sebeláska se projevuje mnoha cestami, například:

- tím, že mám dospělé a rovnocenné vztahy, které mě podporují v lidském růstu
- tím, že se starám o svoje tělo (výživa, odpočinek, pohyb atd.)
- tím, že jsem si vědomý toho, že mám silné a slabé stránky a dobré a horší dny. Pokud mám tedy "propad" nebičuji se, ale podpořím se. Je to krůček na mojí cestě, mrak který připluje a odpluje. V těchhle chvílích jsem tu pro sebe nejvíc.
- sebeúcta se projevuje tím, že si vážím svých schopností a rozvíjím je
- sebepřijetí se projevuje také tím, že si dovoluji vyjadřovat lásku k druhým lidem. Více sebelásky / sebepřijetí znamená více lásky pro druhé 🙂

Lásky mám víc a dávám víc...