Jsem ve fázy vývoje příprava na maminkovství! Občas si říkám, stejně se na nic nepřipravím a stejně mi to nedá a vše zas vsude sonduju co a jak. Však ono to miminko mě hezky rychle hodí do reality a uplně mě celou převálcuje, ale už se toho válcování nemužu dočkat. Pořád si říkám jaké to bude až budu mamkou a přítel tátou, on sám si to taky nedokáže zatím ani představit. Jen snaží snášet moje občasné úžasné nálady a plačtivost docela trpělivě. I on má občas z toho pěknej stres co to bude za změnu života a oba nechápeme, že už teď se bojíme o něco co jsme ještě neviděli, teda kromě zvětšujícího se břicha a ultrazvuku, že to co se tam vrtí je vlastně naše a za chvíli nás to bude potřebovat.Vím, že tyhle pocity mají vlastně všichni budoucí rodiče, ale i tak mám strach že prostě už to nebudu uplně já co jsem bývala vlastně co jsme oba bývali za lidi, samostatné jednotky. Ted jsem jednotky spojené láskou a hledáním kočárku, jmena, chůviček a dalších drobností pro to něco co nevidíme jen obcas to dá o sobě vědět. Teď si tady vylívám srdce a asi i blbě uvažuju, ostatní maminky si o mě musí myslet, že jsme se zbláznila tohle to tu psát, vždyť mám jak já říkám těhotenský mozek, který funguje tak nějak jinak než před otěhotněním to jsem byla normální ted si dávám máslo do kapsy místo do lednice a divím se proč mi ten kapesník udělal flek na kalhotech a tak se tak připravuju na to maminkovství a dosufám že to miminko bude spokojený s tou mamnkou a tatínkem i když maminka píše tohle na internet. 

Můj přítel se do mě udělal  v neděli 26.února a já mám poslední 3 dny bolesti v podbřišku mužů být těhotná ? 

Naše čekání na miminko bylo nekonečné, dlouhé. Myslela jsem si, že budu vědět až začnu rodit, ale opak byl pravdou...

Přenášela jsem, chodila často na kontroly do porodnice a výrazně se sledovala. Jediné co se mi v posledních dnech objevilo bylo tvrdnutí bříška, nic víc. Byla jsem objednána na poslední monitor/kontrolu a byla jsem rozhodnutá požádat o Hamiltonův hmat.

V sobotu na oné kontrole mi mladý Dr. řekl že mě trochu "prošťouchne". Pokud to nezabere, nastupuji v úterý na vyvolání. Byla jsem za to ráda, třeba to pomůže... Všechny svaly v těle jsem měla zatnuté a očekávala bolest (jak jsem se o něm dočetla). A ejhle, vůbec to nebolelo! Domů jsem šla celá natěšená. Těšila jsem se, že se zbavím toho pupku. Jenže už byl večer a kromě starého známého tvrdnutí břicha nic :( Tak jsem si napustila vanu, jenže když jsem do ní vlezla tak vše se máchalo v teplé vodě kromě břicha, které panovačně trčelo ven 🙂 Šla jsem tedy spát, ale už jsem nedoufala...

V neděli ráno mě vzbudilo pobolívání podbříšku. Že by, konečně ? Nebo poslíčci? začala jsem měřit v aplikaci tyto bolesti. Bylo to dosti nepravidelné, normálně jsem fungovala. Dokonce jsem s manželem ten den ještě přestěhovala skříňku. Uzavřela jsem si to tedy jako poslíčky. Bolest se plíživě stupňovala a večer mi nedala spát. Přestěhovala jsem se do obýváku, koukala celou noc na tv a chvilkama upadala do mikrospánku. Věřte mi, stále jsem si myslela že ještě nerodím, přece to musí být něco víc...

Pondělí ráno byla bolest už dosti nepříjemná, ale stále nebyla pravidelnost (jak všude píší). Interval byl někde kolem 8 - 11minut. Když jsem vstávala, odešla mi hlenová zátka (ale ta může odejít i týden před porodem). Neměla jsem hlad, pouze jsem pila. Lehla jsem si do pokoje, relaxovala, smskovala.. Občas mě zkontroloval manžel, ale byla jsem raději sama. Říkala jsem si, že se asi něco začíná dít.. Kolem 9hodiny jsem měla bolesti stále dosti nepravidelné, kolem 6minut. No nic, zavolám do porodnice a optám se. Bylo mi řečeno, že si mám dát sprchu a uvidím. Šla jsem tedy do sprchy, ale intervaly se prodloužily na asi 10 minut, stále nepravidelné. Zato bolest zesílila. V duchu jsem zato děkovala PA :(

Takhle se to táhlo celé dopoledne a poledne. Vlastně ani už si nepamatuji kdy mě to začalo nutit si při těch bolestech prodýchávat. Před 16hodinou se intervaly opět zkracovaly, bylo to opět kolem 6minut. Začínala jsem být unavená, nevyspalá, rodina mě telefonicky kontrolovala a mamka byla nervozní, že jsem nejela ještě do porodnice. Ale já pořád čekala ještě něco.. Volám tedy opět do porodnice a prosím, jestli bych tedy nemohla dojet, že jsem unavená ... stejně druhý den nastupuji na vyvolání, tak mi dají třeba něco na vyspání a zítra to vyvolají. Hlavně né další sprchu! Naštěstí PA řekla ať dojedeme, že se domluvím s Dr. Tak jsme se dobalili, nikam nespěchali a v 16:30 přijeli do porodnice. Bolesti byly stále nepravidelné, od 4-6minut. Jaké bylo mé překvapení když mi PA oznámila, že jsem otevřená na 6cm !! V tu chvíli jsem si byla už stoprocentně jistá že rodím 🙂

Tuto pastu jsem zaznamenala uz driv a zvazovala jeji koupi. Kdyz se naskytla prilezitost ji testovat, zkusila jsem sve stesti a byla jsem vybrana, z cehoz jsem mela a mam velikou radost.

Co me prekvapilo, byla velikost baliku na jednu zubni pastu, ale to je vedlejsi🙂

A ted k samotne zubni paste.

Zubni pasta ma prijemny obal, ktery nekrici milionem barev a spoustou napisu, jak je dana pasta super, ale i tak je obal zapamatovatelny a hlavne je vzhledny.

Pasta sama o sobe je bila a ma prijemnou konzistenci - neni ani prilis tekuta ani prilis tuha. Velice ocenuji to, ze temer nepeni.

Chut pasty je nevyrazna a skutecne neovlivnuje ani chut jidla ci piti po vycisteni, jak jsem zvykla u beznych past. Ano, normalne si zuby cistim vzdy az po jidle, ale kvuli testovani jsem to vyzkousela i obracene a take se mi to bude hodit na mnou oblibenych poznavacich zajezdech, kdy cas snidane a cas odjezdu z hotelu jsou cast naplanovane tak, ze jsem nucena si zuby cistit pred snidani.

Byla jsem vybrána jako jedna z deseti testerek zubní pasty Zendium Complete Protection, za což jsem moc vděčná, protože jsem konečně objevila pastu na moje trápení - citlivé zuby. Hurá! Po týdnu používání se citlivost vytratila.

Celkově mám problematické zuby, vysoká kazivost, krvácení dásní... Takže zůstanu věrná této pastě. Téměř nepění, to je pro mě také velké plus. Pasta má příjemou vůni i chuť a opravdu neovlivňuje chuť jídla ani pití před nebo po vyčitění zubů.

Všem doporučuji vyzkoušet, nebudete zklamaní.

Děkuji za možnost testovat!

Hezký den

Vstávám a je mi špatně od žaludku, hladem a nedostatkem energie, to už poznám a taky uznávám, že tímhle stylem by to moc dál nefungovalo, musím být fit, v noci se nevyspíme, malého stále něco trápí i když nevíme co, ale musíme to vydržet.. podezřívám možná i nedostatek mléka. Uvidíme v co se to vyvrbí. Ráno i když se sotva držím na nohách věnuju přípravě jídla na tento a další den, pondělí bývají krizové. Odjíždíme z wellnes u rodičů a většinou další den potřebujeme na aklimatizaci.. 🙂

Snídaně: polévka se špenátem, mrkví, cuketou a dvěma vajíčky
Svačina: obírám kosti z vývarů, dýňovo-cuketovo-mrkvovo-porková polévka ve vepřovém vývaru s masem a kvašené zelí a poté se žaludek kroutí
Oběd: pečená cuketa, dýně a mrkev ve vývaru a kuřecí maso z vývaru, točí se mi hlava, bez energie
Svačina: dýňová polévka viz svačina ráno s masem a zelím, je mi hned líp, takže si myslím, že jsem to předtím dost podcenila se sacharidy, zvládnu i procházku s kočárem, podezřívám že mě začíná pálet i žáha, o bublání v břiše nemluvím, zkusím zítra vysadit zelí
Svačina II: kousek pečeného masa a cuketovo - patizonová polévka se zelím 
Večeře: kuřecí maso z vývaru, pečená cuketa+dýně+mrkev s ghee (mňam)

Celý den cítím poměrně dost těžký žaludek, který by se rád vyprázdnil, ale bohužel, na záchodě to vypadá s prominutím jako v kozím chlívku.. no nic zkusíme zítra.. stav malého je takový, že už dva dny taky nebyl na velké a přijde mi že ho v noci trápí i bříško..

Předtím než se vrhnete na tento článek, doporučuji přečíst článek "Má první doba porodní aneb tři dny trápení". Manželovi jsem nechala v psaní plně volnou ruku, protože já si některé části "díky" vyčerpanosti nepamatuju. Tak hurá na to 🙂

30.10. 22:50 přijíždíme do porodnice, Klárku si přebírá porodní asistentka a já se procházím po chodbě a sem tam škvírou ve dveřích pozoruju Klárku, která buď spí nebo hodně přemýšlí nebo prostě jen hibernuje.

Do vyšetřovny vycházím na výzvu asistentky "Kde jste? Co tam děláte? Pojďte dovnitř!"

Vcházím, manželka se apaticky pousměje a já ji to vrátím lehce křečovitým úsměvem. Manželka sedí na křesle a na obnaženém pupku má gumové pásky, které drží zařízení na měření ozev. Klárka střídavě spí a sleduje papír který leze z přístroje.

Snažím se o humor, ale bavím se už jenom sám.

Klárka s hrůzou sleduje lejstro, které vyjíždí z přístroje na měření ozev a s výrazem ve tváři, který byl kombinace hrůzy a beznaděje, mi sděluje, že nějaká čára by měla být ve větších křivkách a že asi zase nic.

Takže jak to vlastně před rokem a půl bylo? Vybavuji si to jako dnes. Měli jsme naplánovaný náročný den, termín porodu jsem měla až v pátek a ten den byla sobota. A přes to si mě objednali na kontrolní monitor a ultrazvuk. Nemohlo to vydržet do pondělí? "Nemohlo!" zněla odpověď doktora. Ani se nedivím, od velkého ultrazvuku mě honili 2x týdně do rizikové poradny, protože náš malý byl prostě malý. Tedy malý na svůj týden. Proč to tak bylo až později. Takže jsem poslušně naběhla na monitor v 10 ráno, kde se zdálo být všechno v pořádku a pak vedle na ultrazvuk s vidinou příjemně stráveného odpoledne u mojí babičky a později oslavy narozenin dcery našeho dobrého kamaráda. Doktor se nejdřív podivně tvářil a pak mě oznámil, že se odpoledne nekoná. Nebo teda vlastně koná ale u nich. "Máte málo plodové vody." A že si mě tam rovnou nechají. Vyprosila jsem si alespoň cestu domů pro tašku. Panebože sice mám většinu sbalenou ale jak znám Dominika půl věcí by mě zapoměl dobalit. To bude fofr, letělo mě hlavou. Takže vyvolávaný porod. Ale já nechci. Já chci být doma, hezky v klidu, až mě začnou bolesti měřit minuty a pak zavolat samitku. Naši se ten den zrovna vrací z dovolené, při čekání na zastávce volám mamce že se otáčíme doma a jedem zpátky do porodnice. Nejdřív překvapení, potom skepse. Achjo, díky za podporu mami. Dorážíme domů. Rychle balím věci. Ještě že jsem si napsala seznam co dobalit, všechno mě padá z rukou. Co když se vrátíme a ozvy už nebudou? Dominik volá tomu kamarádovi jehož dcera má odpoledne oslavu a domlouvá se s ním že nás odveze zpět. Ať to prý netrvá tak dlouho. Mě je to jedno, já tam nechci. Ne takhle. A vím že můj malý taky ne. Jsme zpátky, doktor nás vítá se slovy "Už jste zpátky? Tak rychle?" jakoby to nebyl zrovna on kdo mě před hodinou poháněl zpět co nejrychleji. Sestra se mnou sepíše příjem a pak mě napíchne ruku na zátěžový test. Fajn moje tělo reaguje, apoň něco. Noc mám strávit na oddělení gynekologie s dalšími 4 pacientkami na pokoji. Večer si mě volají na vyšetřovnu u porodních sálů. Všechny jsou plné. Slyším sténání žen v posledních fázích porodu. Panebože! Nebudu rodit! Jakoby to nestačilo doktorka mě sděluje, že noc možná budu muset strávit tam. Ale nejdřív mě připojí na břicho "Moniku" - v podstatě přenosný monitor. Odcházím do pokoje. Ne však na dlouho. Krabička přestává spolupracovat a mě před půlnocí "deportují" na už uklizený porodní pokoj. Oddychuju si že nebudu nocovat na sesterně. A začíná kolečko monitorů. Od půlnoci do půl jedny, od jedny do půl druhý, od dvou do půl třetí...upadám do spánku ze kterýho mě často ruší šeptané "Tak jsem zas tady". Jen odhrnu peřinu a dělej sestro co umíš, je mi to fuk. Ráno mi zavedli první vyvolávací tabletu. Celý den čekám - nic. Monitory se zatím smrskly na jednou za 2 hodiny. I v noci. Další den další kolo. Doktor mě bez předchozího souhlasu provedl Hamiltona. Asi ho zabiju! Nezabiju, omlouvá ho že jinak je tak strašně moc hodnej. Znovu celodenní čekání. Odpoledne mě odešla hlenová zátka a  - nic. Znovu noc plná monitorů. Jsem vyčerpaná. Nemůžu se pořádně vyspat, v pokojích vedle už odrodili 3 ženy, všechno je slyšet. Už je mi to jedno. Jedna křičí tak moc že je to slyšet i na chodbu před porodní část. Každý den za mnou chodí Dominik. Nevím jestli by nebylo lepší kdyby se spíš vyspal, není zrovna ve střízlivým stavu. I tak jsem hrozně ráda že je tam aspoň chvilku se mnou. Další noční monitory. Ráno mě doktor navrhuje že buď mě propustí domů, za což jsem vážně moc ráda po jeho slovech "Teď ozvy jsou, za hodinu být nemusí a už s tím nic neuděláme" a nebo císaře. Probírám to s Dominikem. Jeho stanovisko je " Tak  co se dá dělat když to jinak nepůjde". Domlouvám Míšovi aby si dal ten poslední den říct. Asi málo protože porod se nekoná. Ráno znovu zátěžový test. Bez reakce. Už i moje tělo má dost. A já už toho všeho taky. Chci císaře. Hned. Než si to zas rozmyslím. Otravuju sestry že potřebuju mluvit s doktorem. Chudinky, ptám se jich každých 20 minut. Konečně přijde. Prý to probere na poradě s primářem že bysme to sfoukli ještě dneska. Jsem trochu v šoku jak rychle to jde. Je 1 když mě sestra přijde říct že ve 2 jedu na sál. Volám Dominikovi. Je v práci. "Už? Počkej já jim to tady řeknu a jedu." Na mou otázku kam když u císaře být nechtěl mě odpovídá že mu chlapy vysvětlili že je to v pohodě, že nic nevidí a pak ho poženou za mimčem. Čím poslouchal když jsem mu to samý říkala já? Za chvilku je u mě, pak mě vezou na sál. To je rychlost. Už nikdy mě nikdo nebude nic píchat do páteře! Najednou jsem zarouškovaná a přichází Dominik. Mluví na mě. Je mě špatně. Ozve se " Torecan". Pořád je mě špatně a dostanu ho ještě jednou. Je mě líp. Cítím tlak v oblasti žaludku. Za chvíli bude venku. Pláč. "Je to kluk jak buk" Dominik odchází. Za chvilku mě přinesou Míšu na chvilku ukázat. Pamatuju si jak vypadá. Sestra mě ukáže že máme stejná čísla. Už mě šijou tak dlouho. Není mě dobře. Z hluboka dýchám. Anestezioložka mě uklidňuje že už to bude. Konečně! Vezou mě ze sálu. Přebírá si mě taková metr sestra. Vezou mě na pokoj. Z postele vidím na hodiny. Je půl čtvrtý? Vždyť říkali že to netrvá ani hodinu. Co tam se mnou proboha tak dlouho dělali? Přichází Dominik a nese našeho syna. Pokládá ho vedle mě, nemůžu ho přitulit, nemůžu se zvednout, od pasu dolů ochrnutá...dostávám kapačku a syna mi nesou pryč. Večer si ho ještě jednou na chvilku vyptám. Vyměnili se směny, přichází mladá sestřička s andělským zjevem. Nebo je to anděl? Dlouhý blond zvlněný vlasy, brýle, o polovinu lehčí jak já. Konečně mě přináší polštář. Břicho bolí. Hrozně moc bolí. Podařilo se mě na chvilku usnout. Paní vedle vstává na kojení. Ráno mě sestřička anděl pomáhá vstát. Vážně může něco tak hrozně bolet jak moje břicho? Podpírá mě při cestě na záchod. Drtím jí ruku. Nic na to neříká. Usmívá se a ochotně pomáhá. Pak mě přinesou Míšu na první přiložení. A za další 2 hodiny znovu. Užívám si čas co ho mám u sebe. Mezitím se snažím pohybovat, chodit. Vím že se musím rozhejbat abych byla schopná se o něj starat a dali mě ho napořád. Tak chodím a chodím a chodím. Paní vedle mě říká že jsem úplná atletka, že ona na tom byla první den hůř. Další den už konečně dostávám svýho syna na trvalo. Bez postýlky :D pro tu si musím zajít sama po 2 hodinách co mě sestra řekla že mě ji přivezou. KONEČNĚ!

Možná to znáte sami a víte, jaké to je, když něco strašně rychle chcete najít na netu, protože se potřebujete jinými příběhy a nebo zkušenostmi ujistit, uklidnit nebo se podle nich i rozhodnout. Někdy si jen nevíte rady, nemáte jistotu, odvahu, informace, a tak se hodí vědět co možná nejvíce.

Svou zkušeností pomůžete všem, kdo to potřebují

I já hledám a “gůglím” a přesně tyto pocity mě k tomu poslední dobou vedou - o to těžší to je, když hledám zkušenosti například i z oblasti zdraví. A hledám a čtu a zjišťuju… a pak to přijde, ta úleva a zároveň potěšení, jistota!  A o tom to je! To je naše WIKI encyklopedie Modrého koníka a vůbec smysl a důvod proč ji tady máme a proč si tady své zkušenosti a příběhy píšeme. Podržet se, nevzdávat se, ujistit se a poradit si. Tak moc to těm, kdo to potřebují, pomůže - v rozhodnutí, v dalším směru, v další cestě, a třeba někoho i nakopne do dalších dní.

Nasbírejte si pro sebe klidně i 100 modrých srdíček

I proto opět v novém měsíci vyhlašujeme WIKI Týden zkušeností - 1.3.2017 až 7.3.2017. V tomto týdnu Vám za každou vlastní zkušenost k jakémukoli z Wiki článků od nás automaticky přiletí jedno srdíčko. S ním pak můžete nakládat jak chcete - někoho potěšit, podpořit, popřát mu hodně štěstí… však už to znáte. 😉

Vybírat si můžete až z téměř 2500 témat. Pište, podělte se o své zkušenosti. Má to smysl. Má smysl svými příběhy a zkušenostmi pomáhat. 

Moje milá Kristýnko...Jsem ti nesmírně vděčná za to, jaká jsi... A že jsi taková, jakou jsem si Tě vysnila.. Bylo mi naprosto jasné, co jsi zač... Když jsi naprosto ignorovala sondu ultrazvuku, zdrhala před ní, nešla změřit, odhadnout, nešly ti vidět části těla, byla jsem s tebou na x kontrolních vyšetřeních, dokonce i v Brně...Opakovaně stresovaná...A když jsi se měla hýbat, tak jsi spala.. A naopak... Ani Tvůj příchod na svět nebyl ,,normální".. Obě jsme si hrábly...A pak, při jedné ranní vizitě, jsi se prstíky zahákla za šprušle pidi postýlky v porodnici a přímo před zraky šokovaného primáře ,,ujela" z jeho dosahu...Všichni zírali...Někdo to i komentoval...Vím, že šlo o náhodné ,,zachycení"... Ale byla jsi a stále jsi REBEL... Můj malý (velký) rebel, který mě drží při životě....který mi dává chuť dál pokračovat.. Jedno z mála nejvíc zapamatovatelných dětí ve školce, když tě vidí i dnes, tak učitelky dostávají záchvat smíchu (radši ani nechci vědět, co jsi s nima řešila)...Pořád a pořád kolem sebe slyším, jak vůbec nejsi po mně... Ale jsi... Mnohem víc, než si kdo myslí, ale nechme jim to...Těm, po kterých jsi dobrá v tom, v čem se jim to hodí...Po mně prostě budeš .. když ti něco nepůjde...A já to vezmu...Pže údělem mámy je prostě akceptovat dítě s jeho chybama, ale i klady...Nevadí mi to.. 

Dnes, milá Kristýnko, jsem nesmírně dojatá... Dnes jsi byla pasovaná na čtenáře...Měla jsem ti dát nějaké korunky na výlet...Vybrala jsem všechny drobáky, plus jsem ti dovolila si vzít i nějaké svoje...Přes nelibost mých rodičů... Líbilo se ti - absolutně vše...Koupila sis párky v rohlíku, mekáč ignorovala... a malé..opomíjené holčičce jsi za svoje korunky koupila palačinku...Z každého výletu si ta malá veze něco od tebe.. A já jsem na tebe nesmírně pyšná..Nejen za to, že tu malou bráníš vlastním tělem, ale že se rozdělíš .... Dnes vím, že rozhodnutí před lety...bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat.. Dnes vím, že i když dělám chyby, tak nejsou tak zásadní, jako dělali ti, co vychovávali mě...Dělám to jinak, myslím srdcem.....Nemáš benevolentní výchovu.. To ne....Jen prostě vím, co na tebe platí....

Dnes, milá Kristýnko, jsem nejpyšnější máma na celém světě! Zítra jedeš na noc ke tchyni,---prostě k milované babičce.. Skoro se mi příčí napsat slovo tchyně.....A hlásila jsi, že babičce Haně jsi to neřekla.. Obě víme, proč... Vím, že tvůj čas přijde, že si tuto informaci šetříš na chvíli, kdy babička nebude ale vůbec ve formě, ale ty v té nejlepší...

Dnes jsem zasalutovala psychologovi v práci... Dostal záchvat smíchu...a řekl mi, že o mě už nemá vůbec žádný strach.. že si poradím a vypadám absolutně výborně...Má to mouchy, není vychytané vše.. Ale já se snažím.. Jít prostě dál...........Snažíme se obě.. Děkuji ti Kristýnko, za to, že jsi taková, jaká jsi... I když tě za chvíli půjdu roztrhnout za ten flek na zdi od temper, i když vyfasuješ vlhčené a vydrběš si ty voskovky ze skříně....I když...těch když bude moc... Možná tolik, co bylo, když jsem byla malá já...a byli jsme u babičky...

Za poslední týdny jsem pochopila i to, že může být rodič pyšný na dítě, které donese domů trojku... Pyšný za to, že se snaží...Nebo že už to začíná chápat... Nebo ... prostě za to, že po náročném a zmršeném porodu, .... vůbec do té školy může chodit..

Jsem dítě ,,šprt".. A dítě rodičů, kteří brali i dvojku jako...a nešlo to udělat líp??

Podléháte módním trendům?  Nedá vám to a alespoň jednou musíte ochutnat tu báječnou a navíc zdravou tyčinku z reklamy? Nebo patříte ke konzervativcům, pro které je každá novinka potencionální hrozbou?

Nepotrpím si na módní výstřelky. Jít s davem je pod mou intelektuální úroveň. Ano, přiznávám, že mám ve skříni tričko s Eiffelovkou a lodičky tělové barvy, které mě příšerně dřou na patě. A ano, když jsem si kupovala ty oboustranné náušnice, bylo mi jasné, že se mi můj připláclý lalůček vyboulí a nebudu vypadat sexy, ale jako po příušnicích.  Když vidím úžasnou kosmetickou taštičku, kterou zdarma ke každému nákupu nabízí jeden drogistický prodejce, těžko odolávám.

Také jsem si chtivě pořídila intoleranci laktózy, ale věřte mi, že ne proto, protože dnes jsou všemožné intolerance tak populární a vypadám velmi trendy, když chci v kavárně kávu se sójovým mlékem.

Srkaje před poradou kávu se Zajícem (sušené sójové mléko, nebo se to alespoň tak tváří), všimla jsem si, že se před několika kolegyněmi na stole objevily velmi atraktivní barevné lahve naplněné čímsi. Když vedle mě usedla asistentka ředitele a mohutně si přihnula z jasně růžové nádoby, musela jsem se poptat, o co tady jde.

"Ty neznáš smůtýýýýý!" zvolala kolegyně a ostatní dámy se na mě významně podívaly a stiskly svá barevná pítka. "Smůtý?" ptám se nechápavě. Dámy si pítka přitáhly pevněji k sobě. Kolegyně se pustila do nadšeného líčení předností tohoto zeleninovo-ovocného zázraku. Zatoužila jsem mít také v kabelce barevnou plastovou lahev, jako správná moderní žena. A ukázalo se, že mám obrovské štěstí, protože kolegyně s oranžovou lahví má tip na výborný a levný smoothovač a může mi ho ihned objednat.

Za dva dny jsem si domu, trochu v rozpacích, přinesla ten svůj - krásný, bleděmodrý, s praktickou lahví to go. Potěšilo mě zjištění, že k přístroji je přiložena několikajazyčná brožurka s návody na výrobu elixírů. Po zevrubném prozkoumání jsem zjistila, že recepty jsou ve všemožných ugrofinských jazycích a dialektech blízkého východu. Byla jsem schopna rozluštit jen slovo smoothie a to ne ve všech jazycích.

Na konci prvního týdne se blastocysta začala uhnízďovat v děložní sliznici.  V tuto chvíli se část buněk zanořuje do dělohy – tyto buňky v budoucnu vytvoří placentu a plodové obaly.  Další buňky se postupně mění na žloutkový váček – ten embryo vyživuje, dokud tuto funkci nepřevezme placenta. Na vnitřní straně blastocysty jsou sdružené buňky, ze kterých se postupně vytvoří embryonální struktury.

Embryonální buňky se postupně rozdělují do třech skupin na tzv. zárodečné listy, ze kterých se v dalších týdnech budou postupně tvořit jednotlivé orgánové soustavy.

• vnitřní zárodečný list – entoderm –  trávicí trubice, plíce a trávicí žlázy
• vnější zárodečný list - ektoderm–  pokožka,  kůže a nervová soustava
• střední zárodečný list - mezoderm –  kosti, svaly, cévy, pohlavní orgány a ledviny

Abychom to shrnuly. Z blastocysty se nám stala tzv. gastrula. Vytvořil se nám základ budoucí placenty a plodových obalů a žloutkový váček s embryonálním pólem.

Tak a máme za sebou druhý týden od oplození ,což je čtvrtý týden těhotenství. Při určování stáří těhotenství počítáme celý cyklus, tedy i s vývojem vajíčka. Od poslední menstruace tedy uběhly čtyři týdny. Lékařské označení těhotenství by v tuto chvíli bylo 4+0.  V těchto počtech počítáme s délkou cyklu 28 dní.

Po uhnízdění vajíčka se teprve začíná vylučovat těhotenský hormon hCG do krve, následně i do moči.

Aneb hřích déle kojících matek dnešní doby...

    V posledních dnech jsem tu narazila hned na několik diskuzí, mnozí z vás, kteří tohle budou číst, jistě budou vědět. V mém dnešním článku se chci zamyslet nad tím, kde se vzala ta celospolečenská averze ke kojení batolat.

    A včera večer, když jsem si lehla, mě to napadlo. Proč, když se náhrady mateřského mléka vyrábí pro děti do věku 3 let a když dítě není například v 15 měsících kojené, se mu tyto náhrady podávají, je pro společnost tak nepřijatelné, mu poskytnout mateřské mléko?

    Ženy se do pracovního procesu nejvíce začaly zařazovat během světových válek. Bylo to prostě potřeba. Tam začala vznikat první celospolečenská potřeba pracující ženy. První impuls pro brzké osamostatnění dítěte. Totalitním režimům se to do krámu hodilo, protože potřebují jedince závislé na státě a na společnosti. Všechny děti odnesené po porodu na dětské oddělení, pevný režim kojení i doma a po přebalení a nakojení hezky v povijanu uložit do postýlky. Během totality vznikla tzv. Osvobozená domácnnost, která měla ženám umožnit ulehčení domácích prací. Kapacita jeslí mnoho let vůbec nestačila poptávce. Pracující matka byla vzor. Tady vidím to hluboké zakořenění pocitu, že žena by měla dítě co nejdříve osamostatňovat, mělo by umět samo usnout, nemělo by se příliš dlouho kojit, mělo by umět bez problému chodit v 1,5 roce či ve 2 letech na nočník atd. ...

    A v denšní době je to zase ještě ta emancipace žen, rovnost pohlaví. Že by tatínkové měli třeba v 1,5 roce dítěte vystřídat maminku, aby mohla do práce, aby byli zaměstnavatelé nuceni předpokládat, že ne jen ženy na rok i více vypadnou z pracovního procesu, aby i otcové měli možnost péče o dítě atd (nejsem samozřejmě proti, 🙂 ale o tom dnes nepíšu ). Čili je tu celkem vysoký celospolečenský tlak na matky, které kojit déle chtějí a ony se tomu zuby nehty brání.

    Kolik z vás si tu postěžovalo, že se některý doktor, nebo rodina či přátelé pohoršovali nad tím, že ve 14, 18 měsících kojíte!! I batolata mají jiné výživové potřeby, než předškolní a školní děti. 

Brzy to bude už rok a půl, co jsem porodila první dcerku. Často ale vzpomínám na dobu, kdy jsem si jako prvorodička neuměla představit, co mě čeká po narození miminka. Jako většina jsem pročetla pár diskuzí a článků a vyslechla rady od zkušenějších… Realita se však lišila.

Dostalo se mi mnoha informací a varování. Vesměs jsem byla se vším smířená, ale dál se tím moc nezabývala. Pro jistotu ale opět začala docházet na psychoterapie jednou za měsíc, kdyby náhodou…

Teorie a zkušenosti x realita

Vyvolávaný porod

Zkušenosti z okolí hovořily jasně. Bude to dlouhý, nepovede se to a po několika dnech to skončí císařem. No tak co nadělám, no. Stane se co se má stát…

Ano, stalo se.  Můj vyvolávaný porod trval necelých 6 hodin a byl krásný.

Máte pocit, že s dětmi můžete trávit volný čas pouze na hřišti nebo ve vyhrazeném dětském koutku v kavárně? Že galerie jsou pouze pro dospělé? V tom případě neváhejte navštívit jednu z šesti budov Národní galerie v Praze, kde je pro vás a vaše děti připraven bohatý program.

V jedné z nejvýznamnějších funkcionalistických budov v Evropě, ve Veletržním paláci v pražských Holešovicích, pořádá Národní galerie pravidelně výtvarné herny, ateliéry a víkendové dílny. Třikrát týdně mohou rodiče společně se svými 1,5–5letými dětmi přijít tvořit a hrát si. Herny, každý týden zaměřené na jiná umělecká díla či výstavy, inspirují k tvorbě malé i velké.

Ateliéry pro děti ve věkových kategoriích 6–8 let, 8–10 let, 10–16 let probíhají od září každý týden v průběhu školního roku. Mladí umělci mají možnost získat zkušenosti v celé škále klasických (kresba, malba, grafika, sochařství, fotografie) i multimediálních technik s možností jejich přesahů, experimentů a volného kombinování. Prostředí uměleckých děl ze sbírek Národní galerie zajistí dětem nejen dostatek inspirace pro samotnou tvorbu, ale i základní orientaci v oblasti dějin umění.

O víkendech mohou děti od 4 do 15 let projevit svou kreativitu na dílnách umožňujících výjimečná setkání s originálními díly českého, evropského a asijského umění. Zážitek z vlastní tvorby si odnesou i rodiče. Dílny v různých tématech od starověku po současnost probíhají v několika objektech včetně:

• Anežského kláštera a paláce Kinských na Starém městě,
• ve Šternberském, Salmovském a Schwarzenberském paláci na Hradčanech
• ve Veletržním paláci v Holešovicích.

Kromě programu pro děti se Národní galerie pyšní především největší sbírkou výtvarného umění v Česku, které pro veřejnost vystavuje v šesti budovách v Praze. Navštívit můžete Klášter sv. Anežky České plný středověkých pokladů, Palác Kinských a jeho expozici Umění Asie, Šternberský palác s díly od Rembrandta, El Greca nebo Rubense, Schwarzenberský palác vystavující to nej, co u nás vzniklo v období baroka, Salmovský palác s malebnými díly 19. století a Veletržní palác nabitý moderním a současným uměním.

Za 5 hodin to bude přesně rok a půl, co vykoukla naše cácorka na svět...o našem strastiplném startu jsem už tady lecos napsala, a co se dělo dál????

Za 18 měsíců se stalo věci, kterým sepsání by vydalo na 300 stránková román..

Tady je malé shrnutí: Vali roste jako z vody, po 11 měsících končíme s Vojtovkou, mezitim se mi podaří s velikánskou podporou a pomoci manžela a celé rodiny dokončit bakalářské studium. Vali je smíšek a dělá nám všem strašnou radost. V průběhu léta proběhnou křtiny s nádhernou oslavou a v září oslava 1 narozenin s dortem, který udělal tatínek..byla to nádhera. Čekala nás ještě poslední kontrola na očním. A verdikt?? Zatím nebude muset nosit brýle jsem strašně šťastná, po všech těch prognách jsme jim všem ta naše beruška vytřela zrak.. Proběhlo také poděkování na Neonatologické jednotce intenzivní péče...světe div se, ještě tam byly sestřičky co si nás pamatovaly a dokonce pan primář si vzpomněl..musely jsme být něčím vyjimečné zase mi začala škola a Valinka se stala součástí naší třídy...jako maskot, podporující celou mou třídu už u státnic... těšim se na příští akademický rok, to už bude všude vzdejší a snad nás bude i zkoušet. Jako každé malé dítko si zamilovala techniku, snad nakonec nepůjde na Univerzitu Obrany, na to má ještě sice dost času, ale předpoklady má už teď..Umi se vztekat, ale to prý časem přejde....Je to naše štěstí, které objevuje svět, už asi 3 týdny sama chodí, ráda baští, tancuje, povídá a napodobuje naše každodenní činnosti.. Máme ji moc rádí a těšime se co nového se zase za dalších pár hodin nauči

Za 5 hodin to bude přesně rok a půl, co vykoukla naše cácorka na svět...o našem strastiplném startu jsem už tady lecos napsala, a co se dělo dál????

Za 18 měsíců se stalo věci, kterým sepsání by vydalo na 300 stránková román..

Tady je malé shrnutí: Vali roste jako z vody, po 11 měsících končíme s Vojtovkou, mezitim se mi podaří s velikánskou podporou a pomoci manžela a celé rodiny dokončit bakalářské studium. Vali je smíšek a dělá nám všem strašnou radost. V průběhu léta proběhnou křtiny s nádhernou oslavou a v září oslava 1 narozenin s dortem, který udělal tatínek..byla to nádhera. Čekala nás ještě poslední kontrola na očním. A verdikt?? Zatím nebude muset nosit brýle jsem strašně šťastná, po všech těch prognách jsme jim všem ta naše beruška vytřela zrak.. Proběhlo také poděkování na Neonatologické jednotce intenzivní péče...světe div se, ještě tam byly sestřičky co si nás pamatovaly a dokonce pan primář si vzpomněl..musely jsme být něčím vyjimečné zase mi začala škola a Valinka se stala součástí naší třídy...jako maskot, podporující celou mou třídu už u státnic... těšim se na příští akademický rok, to už bude všude vzdejší a snad nás bude i zkoušet. Jako každé malé dítko si zamilovala techniku, snad nakonec nepůjde na Univerzitu Obrany, na to má ještě sice dost času, ale předpoklady má už teď..Umi se vztekat, ale to prý časem přejde....Je to naše štěstí, které objevuje svět, už asi 3 týdny sama chodí, ráda baští, tancuje, povídá a napodobuje naše každodenní činnosti.. Máme ji moc rádí a těšime se co nového se zase za dalších pár hodin nauči

Těhotenství bylo chtěné, povedlo se po roce a půl ,,nedávání si pozor" a pak už po cíleném snažení. Bylo krásné, bezproblémové (až na nízký tlak na začátku). Řešili jsme rekonstrukci bytu a svatbu, takže nebyl moc čas řešit blbiny 🙂 Bylo mi v té době čerstvých 21, manžel je o pár měsíců starší. Manžel student VŠ, já už zaměstnaná- někdo nás živit musel, a tak šlo další vzdělávání stranou 🙂 

Týden před TP mi brzy ráno začaly nepravidelné stahy, ale po pár hodinách a sprše přestaly. Máma to prý měla taky tak- přesně týden před porodem poslíčky. A 10.8. jsem měla první a zároveň i druhý termín porodu, podle poslední menstruace i podle ultrazvuku.
V ten den ve tři ráno mi začaly stahy, ale během pár hodin byly pryč. Byla jsem z toho docela smutná, už jsem se těšila. Na celý porod jsem se těšila. Měla jsem domluvenou porodní asistentku z Pardubické nemocnice, kde jsem chtěla rodit, i když jsem z Chrudimi a zdejší porodnice má lepší pověst než ta v Pardubicích, ale dozvěděla jsem se, že v PCE podporují přirozené porody, zatímco v Chrudimi se údajně neštítí přivázat rodičce nohy ke koze, pokud zjistí, že by chtěla rodit jinak. Také jsem jedla lněné semínko, samozřejmostí byl porodní plán, masírovala jsem hráz, měla jsem hodně načteno, také jsem měla připravená homeopatika. Ráda bych po dětech šla studovat porodní asistenci, takže jsem se k vlastnímu porodu připravovala poctivě...

Na desátou dopoledne jsem byla objednaná na prohlídku k doktorovi, pokud bych neporodila, s tím, že by mě pak odevzdal do péče porodnice. Na prohlídce vypadalo všechno stejně, už asi měsíc jsem byla (podle doktora načnutá) na dva centimetry. Říkal, že to nevypadá, že by se mělo ještě dneska něco dít. (Tenkrát jsem nějak neřešila, že by se vnitřní vyšetření dalo odmítnout, i když mi vadilo, soustředila jsem se hlavně na porod.) Pak jsme s Ondrou jeli na nákup, kde jsme potkali kolegyni z práce, která mi řekla: ,,Na to, že máš dneska rodit, jsi dost čiperná.“ (A Ondrovi s hrůzou došlo, že termín mám už dneska, ne až zítra :D ) a pak jsem ještě čekala v autě před obchodem, kam si šel koupit motorový olej (a evidentně si nemohl vybrat…) Venku byl hic jak v pekle, seděla jsem ve stínu vedle auta a dávala psovi pít z flašky. Ještě cestou od doktora jsem psala mé PA Lence, že je všechno dobré. Odpověděla, že se mám stavit večer v 7 zase na monitor a uvidíme, že má zrovna noční. (Byla jsem tam za ní předtím už asi 3x). Domů jsme dorazili kolem jedné. Dali jsme si oběd, já koukala na televizi a Ondra do počítače.

Kolem třetí odpoledne opět začaly stahy, byly přibližně po dvaceti minutách. Dala jsem si sprchu a stahy okamžitě poskočily na patnáct minut. Nebyly nijak silné, jen nepříjemné. Ondra ještě nic netušil a přivedl si kamaráda, který na mě koukal, proč se tvářím tak blbě :D . Odešla mi hlenová zátka a šla jsem si dát další sprchu. Bloumala jsem po bytě, občas jsem lezla na čtyřech, na chvíli jsem si vlezla do postele, ale nebylo mi to příjemné, nevěděla jsem, co mám dělat, už jsem chtěla být u Lenky, které jsem strašně věřila. Chtěla jsem ještě něco sníst, ale nešlo to. Taky jsem každou chvíli běhala na záchod, tělo se čistilo. 

Bylo něco po šesté, já měla stahy 6-8 minut a už jsem to doma nemohla vydržet. Tak jsme vzali tašky a jeli jsme, před cestou jsem se ještě ve vaně vyšetřila, vypadalo to na 2-3cm.  Cesta autem mi kupodivu nevadila. Vzpomněla jsem si, že jsme zapomněli balík plínek. Sakra. Snad mají erár. Už jsem začínala být v takovém tom porodním rauši, ze kterého mě ale vytrhlo vyšetření. Nejdřív Lenka kontrolovala, jak na tom jsem. Byla jsem otevřená na pět centimetrů. (Cože? V autě jsem měla 2-3 slaboučké vlny a otevření pokročilo o 2cm?) Pak přišla doktorka a kontrolovala, jak Lenka sepsala příjem (už na dřívější návštěvě kvůli monitoru), což bylo dost otravné. Nevim, proč u porodu potřebujou vědět, jaký vzdělání máme a jestli děda nemá vysoký tlak…. A ještě mi volal táta: ,,Tak co, ještě držíš pohromadě?“ Klasika. Následoval ultrazvuk kvůli váhovému odhadu a měření hlavičky. Víc jak 3,100g jsem neměla čekat a hlavička už byla moc dole a nešla změřit. Byl mi nabídnut výplach, ale odmítla jsem ho. Mučení doktorka zakončila monitorem a stahy se mi srovnaly na předpisových pět minut. Ozvy jako z učebnice, tak nás Lenka odvedla na sál, kde jsme s Ondrou pak už byli sami. Zapla aromalampu, ukázala nám, kde co je a donesla gymnastický balon a takovou kovovou konstrukci, do které se dal, aby neujížděl a abych se mohla opřít. Na tom balonu jsem vydržela vážně dlouho, bylo to moc příjemné. Krásně jsem si prodýchávala vlny, nebolelo to, bylo mi fajn. S Ondrou jsme si povídali, teď už ani nevím o čem a jestli to vůbec dávalo smysl, byla jsem tak nějak mimo. Stahy přicházely po dvou minutách a už jsem začínala cítit hlavičku. Hlavně, když jsem šla na záchod, to byl mazec, bála jsem se, aby miminko nevypadlo :D .
V devět Lenka přišla, aby se zeptala, jak to vypadá. Byla jsem otevřená na 8cm a podle doktorky byl čas na další monitor, že prý se musí dělat dvě hodiny po příjmu, když žena do té doby neporodí. Nadšená jsem nebyla, protestovala jsem, jestli je to fakt nutný, říkala jsem, že nechci, jestli nemají Dopplera nebo jen tu ,,trumpetku“. Nakonec mě doktorka nějak přeprala. (Nepamatuju si to, takhle mi to pak říkal Ondra…) Nejvíc mi vadilo, že jsem si musela lehnout. Bylo mi jasné, že v leže neporodím, bylo mi to hrozně nepříjemné. Měla jsem to na sobě dlouho, pásy mi pořád padaly, takže doktorka neměla kloudný záznam. Byla jsem na zádech, na boku se zvednutou nohou, ale bylo to strašný, tak jsem pak šla do kleku, kdy to bylo aspoň snesitelné. Vlny byly o poznání horší a bolestivější, než když jsme byli sami, nevyrušováni. . Sundali mi to až asi po hodině, když jsem řekla, že už to na sobě fakt nechci, prosila jsem je skoro s brekem. Když jsem pak na radu Lenky zkusila zase tu polohu na boku, udělalo se mi při kontrakci zle a běžela jsem zvracet..
Celou dobu jsem popíjela vodu s homeopatiky, kterou mi Ondra dával až do porodu.

Mezi kontrakcemi jsem měla tendenci pospávat, tak jsem šla do sprchy, že mě to třeba trošku probere. No, probudila jsem se s hlavou opřenou o držadlo, probudil mě pocit, že padám. (Nepadala jsem.) Byla jsem tam prý asi čtvrt hodiny. Takže mě to neprobudilo ani trochu. Byla jsem už fakt hotová, dokonce jsem začala mírně uvažovat o nějakém tišícím prostředku jako třeba entonox. Ptala jsem se na něj Lenky, jestli to vůbec má smysl. Lenka mi navrhla spíš to, že by zkusila pustit vodu, že to bude do půl hodiny hotovo a zvládnu to i bez tišení. Koukla se a zjistila, že už jsem úplně otevřená, jen ta voda že pořád drží a že to může trvat klidně dvě hodiny, než to pokročí. Chvíli jsem o tom přemýšlela, nakonec jsem souhlasila. Nebolelo to, ale lekla jsem se, jak ta voda najednou vytekla, připadala jsem si jako počůraná.
Od té doby byly stahy mnohem silnější, intenzivnější a přicházely krátce po sobě, měla jsem nutkání si přitlačit, ono tomu stejně nešlo zabránit. Automaticky jsem šla na všechny čtyři. Lenka zavolala ještě tu doktorku, přišla se podívat ještě jedna PA a sestra z novorozeneckého. Začala jsem mít nucení na tlačení, plně jsem poslouchala své tělo, šlo to pěkně.  Lenka se ptala, jestli si třeba nechci lehnout na bok, já se odmítla hnout, tak upravila tu porodní postel, aby to bylo pro všechny pohodlné. Čelo zvedla úplně nejvíc a nohy dala dolů, aby se ke mně s doktorkou dostaly. Vadilo mi, jak je ta postel měkká, přišla jsem si nestabilní, ale cítila jsem, že není čas to měnit a lézt an zem (a stejně by mi to ta doktorka asi nedovolila.. což je absurdní, ale známe doktory, žejo..)
Přišlo mi, že cítím, jak se hlavička dostává přes kosti a čípek dál. Bylo hrozně těžké ji dostat ven, pálilo to. Ohnivý kruh. Přistihla jsem se, jak tlačím i mimo kontrakce, aby už byla venku. Lenka se snažila roztáhnout vchod a dávala tam něco kluzkého na usnadnění. Někdo tam nelidsky řval a dost možná jsem to byla já :D Řvala jsem jako lvice, ne bolestí, ale námahou. Jako když člověk zvedá něco strašně těžkýho a nejde to.
Hlavička vylezla asi na čtvrté zatlačení, na další zatlačení byly ramínka a pak naprosto hladce vyklouzlo tělíčko. A za ním plesklo neskutečné množství vody… Sálem se ozval křik silného, zdravého dítěte. Pod břichem mi visela noční košile (proč jsem si ji doprčic nesundala?), takže jsem bohužel nic neviděla. Trošku jsem se vydýchala a pak jsem se opatrně otočila s ohledem na pupeční šňůru. Bylo 22:55. A konečně jsem ho viděla. Opravdu je tady. Ten, co mi posledních pár týdnů lámal žebra a zkoušel prorazit břicho je konečně tady. Můj Toníček. Nádherný, dokonalý, s temně modrýma očima, se správným počtem prstíčků a tmavými heboučkými vlásky. Vyhrnula jsem si košili až pod bradu a Toníčka mi Léňa dala na břicho. Přišel mi strašně maličký a Ondrovi zase veliký.
Chvíli jsme se mazlili a poznávali, koukali jsme na sebe. Vypadal tak úžasně. Tak unaveně a zároveň tak plný života. Dělal vše, co miminka po porodu dělat mají. Cucal si pěstičky a hledal bradavku 🙂 Ondra fotil. Dřív jsem si představovala (a děsně se u toho dojímala), jak budu miminko vítat a teď jsem byla na nějaké emoce asi moc unavená, neříkala jsem nic, jen jsem ho opatrně držela jako ten nejkřehčí poklad na světě a s respektem si ho prohlížela.

 Je mi opravdu smutno z dnešní návštěvy u lékařky, kde jsme byli na kontrole kvůli alergii na BKM našeho chlapečka. Díky Bohu kontrola dopadla dobře a už tam nemusíme.

 Z čeho je mi tedy smutno? Z reakce, která následovala po mé informaci, že Martínka stále kojím. Paní doktorka se sestrou se s pohrdavým úsměvem podívaly na mé čtrnáctiměsíční!!! miminko a pak začaly jedna přes druhou: ,,Vždyť už je na to velkej!", ,,To už ani pro něho není dobře" a ,,Jak jako dlouho ho ještě plánujete kojit?"

 Já na to byla v tu chvíli schopná říct jen: ,, Když on to miluje." Opravdu bych nečekala, že mi kojení bude rozmlouvat někdo s lékařským titulem, natož gastroenterolog!  

Pravda je, že to nemiluje jen Martínek,ale milujeme to oba. A já jsem šťastná, že mému maličkému můžu pořád dopřávat, podle mne, to nejlepší pro zdraví, a dokud to půjde, tak si to nikým nenecháme vzít! A vy si to taky nenechte!!!💕

Vzpomínáte si, kdy naposledy se vám poštěstilo a mohla jste se zabořit do ušáku a číst a číst a číst...? Kdy vám bylo vše kolem vás celkem ukradené, protože jste nutně potřebovala dočíst ještě tuto kapitolu. A tu další. A další.  Stýská-li se vám, mám pro vás tip. Kupte si knihu Tady byla Britt-Marie. 

Až přečtete první stránky, pošlete děti k babičce, do kroužku nebo ven na hřiště. K večeři objednáte pizzu a zamknete se s knihou v ložnici. Protože chytí a nepustí. Budete se smát i brečet a hlavně vám bude neskutečně hezky. Protože i protivná bába může být vlastně velká sympaťačka, když se na ní podíváte jinýma očima.

Protože každý si s sebou neseme své bolesti a bolístky.  Protože každý máme své prapodivné rituály, které nám život dělají snesitelnějším.  Protože život všem háže klacky pod nohy. A je jen na nás, jestli přes ně zakopneme, nebo je sebereme a zatopíme si s nimi. Protože každý z nás má možnost něco změnit.  Protože je velmi snadné v druhých zažehnout jiskru nebo tu jiskru zadupat do země.

A až uvidíte partu dětí hrajících fotbal na plácku před hospodou, tak se určitě zastavíte a budete alespoň chvíli fandit. Fotbal někdy nemusí být jenom obyčejná hra. Fotbal se může stát smyslem života. A nejen pro krasavce Beckhama, ale i pro dámu v letech, které se v šedesáti zhroutí její dosavadní nudný život. Poprvé v životě se rozhodne zabojovat sama za sebe a shodou okolností se stává správkyní dětského centra, a později i trenérkou fotbalu,  v jednom hospodářskou krizí postiženém městečku. Střet dvou zcela odlišných životních stylů přináší situace úsměvné i dojemné.

A teď mě omluvte. Běžím přeleštit okna a vyprášit matraci. Pořádek v bytě může mnohé změnit.

Někdy je císařský řez ze zdravotních důvodů nevyhnutelný a žena, která se připravovala na přirozený porod najednou musí změnit myšlení a naladit se na porod operativní. Co miminku i navzdory indikovanému císařskému řezu můžeme dopřát, je na nás a naší „vůli a odhodlání“. Ať už porod proběhne jakkoliv, stává se událostí, která nás formuje po celý život. A nejen nás, ale utváří i celou společnost. Proto je důležité mít odvahu k vlastní zodpovědnosti. Lze opravdu prožít císařský řez vědomě?

Je stále více zemí, kde si ženy radši zvolí porod císařským řezem, než by dobrovolně podstoupily přirozený porod. Čísla se mění stát od státu, rozdíly jsou vidět i napříč společenskými vrstvami. Odhaduje se, že z čistě medicínského hlediska se potřeba porodu císařského řezu pohybuje kolem deseti až patnácti procent všech porodů.

Když jsem byla těhotná, měla jsem na návštěvě svou sestru, která žije v Americe. Přiletěla i se svým tehdejším přítelem, který byl doktor. Ptal se mě, jak se v Čechách rodí a jak budu rodit já. Když jsem mu řekla, že pokud budu vše zvládat, porodím tak jak příroda chtěla, vykulil oči a s údivem se zeptal: „Proč chceš dobrovolně traumatizovat sebe a své dítě přirozeným porodem?“ Toto je již zažitý pohled na porod v Americe, kde podstoupení císařského řezu je mnohdy klamné překonání strachu.

Ale i v Čechách se císařským řezem rodí stále více dětí. V roce 2014 to byla ¼ z celkového počtu porodů. Cítím ale, že v naší zemi ženy stále upřednostňují přirozený porod, než by požádaly lékaře o diagnózu zařazující je na seznam adeptek na císařský řez.

A když se stane tento zákrok ze zdravotních důvodů nevyhnutelný, žena, která se připravovala na přirozený porod najednou musí změnit myšlení a naladit se na porod operativní. Co miminku i navzdory indikovanému císařskému řezu můžeme dopřát je na nás a naší „vůli a odhodlání“. Ať už porod proběhne jakkoliv, stává se událostí, která nás formuje po celý život. A nejen nás, ale utváří i celou společnost. Proto je důležité mít odvahu k vlastní zodpovědnosti. Lze opravdu prožít císařský řez vědomě?

DULA U PORODU

Téměř na každou ženu to jendou dolehne... Myšlenka na mateřství zraje, dozrává, a jednoho dne si řeknete: Proč ne? Máte-li v té době vztah, je to fajn. Máte-li navíc vedle sebe člověka, který to vidí stejně, je to úžasné. Přicházejí dny plné touhy, která najednou chutná jinak, a očekávání, která sílí s každým dnem... A tahle očekávání jsou příjemná a osvěžující – ale maximálně první čtvrtrok. S každým dalším měsícem se mění v tísnivý pocit marnosti a zoufalství...

A pokud nejste ten typ ženy, který sám sebe dokáže uklidnit, říct si: Až to přijde, tak to přijde... a nechá to plynout, pravděpodobně budete chtít za nějaký ten čas situaci řešit. Řešit s odborníky. Projdete řadou vyšetření, vy i parnter, a dost možná vás to sblíží – ale dost možná taky přijdou dosud nepoznané hádky, napětí a ve chvilkách „povinného sexu“ často i nechuť...

V té době už máte:

• přečtené všechny možné i nemožné články o příznacích raného těhotenství (a měsíc co měsíc je na sobě toužíte pozorovat),
• registraci na všech možných webech pro snažilky a nastávající maminky (protože i když vás od nich ostatní odrazují, jen vy víte, že tady najdete pochopení),
• myšlenky typu: Co když to NIKDY nevyjde? Co když se NIKDY nedočám?,
• naprostý přehled o dostupných těhotenských testech a jejich spolehlivosti a oči bolavé od neustálého hledání „duchů“

a tak dál...

Jenže ono se pořád nic neděje. Protože je to podle všeho asi vážně „v hlavě“. Lecjaký zdravotní problém se dá vyřešit – cysta se odstraní, páteř se odblokuje, hormony se srovnají – ale jak vyřešíte cosi, co sídlí někde uvnitř vás, je to nehmatatelné, ale má to obrovskou moc nad lékaři i nad vámi samými?

Většinou je období mateřství prezentováno jako něco nadpřirozeně úžasného.  Něco, z čeho si sednete na zadek a pravděpodobně v tom bude figurovat i nějaký ten filtr s psím čumáčkem a selfíčko. Pravda je, že si jen tak nesednete. A už vůbec ne na zadek.  

Cítím povinnost říct to nahlas a to i přesto, že svoje děti miluju. Mateřská dovolená je zločin proti lidskosti. Měla by se zakázat. Je to jako by vás někdo zbavil svéprávnosti. V podstatě je to facka se vzkazem: Je mi jedno, kolik máš škol, co všechno umíš a kolik vyděláváš. Od teď jsi dobrá tak akorát k utírání zadků.

Přidávám pár bodů, které mě namátkově napadly při krátkém zamyšlení, co všechno jsem se o mateřství naučila za chodu a na co mě nikdo nepřipravil.

• Osamělost a samota jsou dvě odlišné věci. Na mateřské máte jen to první, to druhé tak dvakrát do roka, když se poštěstí.
• Mít na sobě pušapku je svátek svou velikostí srovnatelný s Božím hodem.
• Výcvik pro piloty už máte po třech letech na mateřské téměř za sebou. Umíte být ve střehu ve dne v noci, chytat letící nádobí za poklusu a ani při nejdivočejších manévrech (jako třeba při odtahování dvou uječených dětí a nákupu ze supermarketu) se vám nezatočí hlava a neztrácíte kurz. Směle do toho, to je výzva!
• Vaše děti nejsou jako ty hodné děti z reklamy, co si ruce neutírají do trika, spí nerušeně celou noc díky plenkám Pampers nebo si celý den spořádaně hrají v dětském koutku. Vše vyjmenované se stává jen zcela výjimečně.
• Reality show, kdy vás velký bratr vidí všude ve dne i v noci asi nebude nic pro vás.
• „Jó, ty vlasy ještě jeden den vydrží“ se stává vaší mantrou alespoň dvakrát do týdne.
• Alergie na tepláky je vážná nemoc.
• Na multitaskingu není vůbec nic hezkého.
• Když se vám do pračky připlete jednorázová plenka, máte bezva zábavu na  celé odpoledne.
• „Když jsem já sloužil“ je zatraceně dlouhá písnička a její délka rocipročně roste pokaždé, když jste donuceni ji zpívat (čti denně). Taky jste nikdy netušili, jak rychle ji vůbec můžete přezpívat, když se to dítě těší až na část „A ty boty do roboty“ a už u kačenky se této předposlední sloky o botách hlasitě dožaduje. A taky když tam zaměníte „sloužil“ za „souložil“, nejen že to v sobě skrývá nějakou tu tajuplnou pravdu, ale navíc to bude dítě reprodukovat ve školce a hrdě vám před nastoupenou školkou připíše zásluhy za tento skladatelský počin.
• Sex v televizi je taky sex. A nemusíte si na to ani holit nohy, čímž ušetříte spoustu času a energie na noční vstávání.
• Když už se konečně dočkáte té školky, nakonec jen sedíte doma a brečíte si s partnerem na rameni, že je tu nějaké ticho a jestli si nepustíte Šmouly.
• Když koupíte dětem tunu plyšáků, oni si na spaní stejně vyberou buď traktor nebo dětskou pokladnu, v horším případě vyžadují tatínkovo nářadí nebo sadu nožů.
• Vaše děti po vás pravděpodobně zdědí právě ty vlasnosti, které nejvíc nesnášíte. Popřípadě se ty geny nějak šikovně namíchají tak, aby se to vážně nedalo vydržet. Takže se vám může dost dobře stát, že si porodíte bohéma s pedantskými sklony všechno kontrolovat, technicky zdatného jedince s nezkrotnou touhou rozebrat všechno, co se na první pohled zdá být rozebratelné a s alergií na úklid.
• Vrcholem kultury je pravidelné sledování Růžovky, Ulice, Zoufalých manželek a dalších kvalitních seriálů. Časem máte dojem, jako byste s postavami byli nejlepšími přáteli.
• Mozek definitivně vyteče mlékovodem. Čím dřív se vrátíte mezi dospělé, tím větší je šance zachování alespoň elementární mentální svěžesti.
• Váš nový nejoblíbenější song: ticho, hukot topení.

http://umelecvdomacnosti.cz/?p=750

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/

 Na konci ledna jsem po roce letěla do Keni. Byla to cesta po delší době, takže jsem tušila, že bude nabitá – aktivitami, prací, ale i energií… 🙂 A nemýlila jsem se.

Prvních pár dní mé cesty bylo ve znamení workshopu pro učitele z našich škol (z různých částí Keni) a komunitních škol z Kibery. Částečně jsme navazovali na seminář, který jsme dělali v Kibeře v srpnu 2015. Po roce a půl jsme chtěli vidět, kam se učitelé posunuli při aplikaci všeho, co nasbírali během kurzu, do praxe.

Když bych vám měla přiblížit, jak vypadá klasické keňské státní školství – shrnula bych to slovy: papouškování, rákoska, tresty a žádný prostor pro kritické myšlení. Přestože děti si obrovsky váží jakékoliv školy, do které mohou chodit, my a naši keňští koordinátoři opravdu věříme, že záleží na kvalitě vzdělání a na formě učení v našich školách. Proto jsme je také zakládali. A také proto chceme, aby se „naši učitelé“ neustále sami vzdělávali.

Workshop dal prostor učitelům z různých koutů země se sejít, podělit se o své zkušenosti a bavit se na mnoho zajímavých témat. Učitelé sdíleli nápady, jak dětem dát více reálných zkušeností s koncepty, které se učí, tak, aby si je mohly „osahat“. Sdíleli, jak vytvořit láskyplné prostředí hlavně pro děti, které prochází traumaty ve svém životě mimo školu…

Půl dne jsme věnovali také tématu čím nahrazovat fyzické tresty a jak děti přátelsky motivovat k práci. Z toho vyplynula též diskuze o tom, jak si nenásilnou komunikaci obhájit před rodiči a opatrovníky dětí a celou komunitou.

Další dny jsem strávila s celým naším keňským týmem. Několikadenní shrnovací a plánovací schůzka byla velmi inspirativní pro všechny. Ohlédli jsme se za rokem 2016, za výzvami, které nám tento rok přinesl a radostmi, které nám dávají sílu pokračovat v našich projektech. Dva dny jsme věnovali pouze tématu adopce. Shrnutí některých příběhů dětí mne nepřestávají udivovat. Děti, které naši koordinátoři doslova a do písmene sbírali z ulice – dnes, po 12 - 14 letech končí vysoké školy. Mají dobré práce. Vrací se zpět do své komunity a pomáhají ji rozvíjet a budovat. Mnoho z našich dětí se dostává na nejlepší univerzity v zemi. Několik dětí studuje medicínu, či práva.

Konečně se i já dostávám k sepsání mého šťastného dne. Je to jako včera, když jsem na těhotenském testu objevila // čárky. A to jsem ani testovat nechtěla. Bylo to na popud přítele. Jednou jsem měla najednou v noci neuvěřitelný hlad a on jen tak prohodil, jestli náhodou nejsem těhotná. Vůbec jsem nevěděla, kdy by mi měla dojít menstruace, měla jsem cykly rozházený. Tak jsem si další den ráno udělala těhotenský test a byly tam // čárky.

Termín porodu jsem měla v pátek 13.1.2017. Mě osobně by se to líbilo, ale Emilka se rozhodla sama, kdy vyleze ven a začne poznávat svět.

                                 neděle 8.1.2017 - 39+2tt - poslední pupíčková 🙂

Bylo pondělí 9.1.2017, byla jsem 39+3tt. V 5h ráno jsem byla vzhůru, přetáčela jsem se zrovna z boku na bok, když jsem ucítila lupnutí a neco teplého ze mě vyteklo. Okamžitě jsem vstala a šla za přítelem, který se zrovna chystal do práce, že pojedeme do porodnice. Chtěla jsem jet okamžitě, protože jsem v tom našla i trochu krve. Myslela jsem , že to byla plodová voda, ale z tohoto omylu mě v porodnici, po příjezdu, hned vyvedli. Ani tam neměli tušení, co to vlastně bylo.

Takže mě v 5:30h přijali na vyšetřovnu a čekali jsme na doktora, mezitím mě sestra napojila na monitor. Na něm zatím nic znát nebylo, ani já jsem nepociťovala žádné bolesti. Doktor mě vyšetřil a konstatoval, že jsem otevřená na 2 prsty a že dnes stoprocentně porodím. Takže přítele ještě poslali domů, bylo ještě brzy, a mě přesunuli na porodní box.

Tam jsem osaměla, každou chvíli mě chodila kontrolovat sestra. Dostala jsem klystýr (v životě jsem se takhle nevyprázdnila 🙂 ) a natáčela mi monitory.