Tento příběh asi nebude hnedle tak krátký jak by se zdálo.

Asi začnu tím,že jsem čtvrté dítko neplánovala.

Dlouho jsem sice nad dalším mimčem uvažovala, ale to spíš, že o něm neustále doma mluvil manžel a moc ho chtěl.

Bylo léto 2015, my se akorát přestěhovali z garsonky o rozloze 24m2, kde nás žilo pět a jeden malý pes. To léto bylo neskuteně suché a horké. Na domku se nedalo skoro nic, stavba se zastavila. My se sice přestěhovali, ale únava z počasí mi bránila v tom, abych to tu velebila. Navíc jsem stále čekala, zda budou ty slibované skříně či nikoliv. A manželovi jsem narovinu řekla, že počkáme rok, dáme domek dokupy a já si hlavně odpočinu od té naší nejmenší, která celý první rok jen proplakala.... I moje tělo jsem chtěla dát dokupy, začít víc cvičit, o svých tanečních plánech ani nemluvím. Vždyť poslední roky nedělám nic jiného než těhotním, nebo kojím. 😀

Bylo září, konečně lepší vzduch a já se těšila jak to tu dám dokupy...

Abych se nenudila, domluvila jsem si s paní ředitelkou mateřské školy, že od října budu učit tanečky.

Zjištění, že jsem těhotná, když je mému synovi 8 měsíců, byl opravdu velký šok.

Už pár dní jsem si říkala, že je mi po ránu "nějak divně", ale přidávala jsem to těm děsným vedrům v létě a šílenému týdnu, co jsem zažívala. Celý týden jsme se s manželem nenudili, řešili jsme dovolenou a museli jsme na rychlo řešit nové auto, a aby toho nebylo málo, tak už i "nové" dítě. 

Hlavou se mi honilo tolik myšlenek, hlavně jestli to všechno zvládnu a jaký to bude, ale moc jsem se těšila na druhé miminko. Tak teda honem k lékaři ať mi tedy potvrdí, že je vše v pořádku. Naštěstí bylo a tak začala etapa "oznamování"....

No moc se mi do toho nechtělo, pač mi bylo jasné, jaké budou reakce. Vždy jsem si připadala jak kdyby mi nebylo ještě ani 18 let, prostě jako "nezodpovědná puberťačka" a přitom mi je už 30 :-/ Do teď jsem si nezvykla na reakce lidí, když jim řeknu jak mám děti věkově od sebe (jelikož si malá pospíšila o měsíc dřív, tak mám děti od sebe 15 měsíců). Já tvrdím, že si to příroda zařídila vtipně sama, protože jsme si dávali pozor, jen jsme už pomaloučku řešili, kdy bude ta "vhodná doba" pro druhé dítě. Navíc jsem děti chtěla max do 2 let od sebe.

Těhotenství probíhalo dobře, vždy se našel někdo, kdo mi syna pohlídal, když jsem šla na vyšetření. Na každém ultrazvuku nám byla potvrzena holčička. Mě to bylo jedno jestli holčička nebo chlapeček, mažel chtěl o chlup víc kluka, a já si jen nedokázala představit, že budu muset navlékat holčičku do růžových oblečků. Ale moc jsme se těšili.

Tak už to přišlo, dcerka se narodila a já jsem nejšťastnější máma pod sluncem. Měla jsem obrovský strach, že to nebudu všechno zvládat, ale malá už bude mít 4 měsíce a já to nějak zvládám. Syn je úžasný, na to že je to divoch, tak se mi snaží pomáhat. Já tvrdím, že cítí, že sestřička bude komplic na lumpárny. 😃 Učíme ho, aby malou pusinkoval, cpe ji dudlík nebo lahvičku s mlíčkem, kouše ji do nožičky, párkrát ji už zalehl. No zatím to přežívá, nemá to holka jednoduchý.

Každá rodina má svoje zvyky. Každá rodina řeší  drobné i větší problémy. Připadá vám, že ta vaše rodina se trochu vymyká standardům? Porovnejte to s následujícími situacemi z rodinného života 🙂

1. Sebevražedné sklony

Jak myslím dopředu a zároveň nemyslím.
Chtěla jsem manželovi a dcerce říct: "Jdu se podívat, jestli se mi vypralo prádlo a pak ho pověsím."

Místo toho jsem řekla zkráceně: "Jdu se pověsit." 🙂 (wwwerca)

2. Mladý vinař

Štěpíno mě baví. Dneska si přinesl ze školy všechny učebnice a pracovní listy. Zatím jsem si prošla jen slabikář, kde zatím vede toto:
Otázka: Co nesla Karkulka v košíčku?
Štěpík: Červené víno, ročník 1928, kvalitka. (sarusinek)

Mající důvěru maminek po celém světě a s počtem prodaných kusů převyšujícím celosvětově 25 miliónů se stala lahev MAM Anti-Colic ikonickým výrobkem pro mnoho maminek.

Nyní jsme lídrem na trhu s dětskými lahvemi v mnoha zemích, jako například ve Francii, Izraeli a v Dánsku. Značka MAM si vydobyla důvěru a dostala se do povědomí maminek právě díky úspěchu Lahve Anti-Colic.

Naše Lahev Anti-Colic byla uvedena na mezinárodní trhy před 10 lety a její vlastnosti jsou od té doby neustále zlepšovány a optimalizovány se zaměřením na dobrou použitelnost a ergonomiku. Lahev minimalizuje výskyt kolik a regurgitace, navíc má savičku s povrchem jemným jako pokožka, díky čemuž je snadno přijímána jak novorozenci, tak většími dětmi. Používáním Lahve Anti-Colic je redukována nespokojenost novorozenců a výsledkem je šťastnější prožitek z krmení, blízký kojení.

Výjimečná hodnota přijetí lahve a méně kolik

Jedním z klíčových benefitů Lahve MAM Anti-Colic je bezesporu vysoké procento přijímání lahve dětmi. Unikátní povrch jemný jako pokožka, inovativní plochý tvar a flexibilit MAM savičky dodává dětem známý pocit blízký kojení: není proto překvapením, že naše chytrá savička je přijímána 94% dětí*, což bylo prokázáno v průběhu let v mnoha průzkumech trhu v Rakousku, Německu, Anglii nebo v USA.

*průzkum trhu 2009-2014, testováno s 1349 dětmi           

Celé druhé těhotenství probíhalo až překvapivě dobře. Obávala jsem se, že mi nebude první 4 měsíce dobře jako u prvního, nedokázala jsem si představit, jak bych to zvládala s roční dcerou, která právě zjistila k čemu má nožky... Ale nic, bylo mně fajn, žádné problémy... celých 9 měsíců žádné komplikace. Obávala jsem se, že to přijde až u samotného porodu, na který jsem se tak těšila. Slíbila jsem si, že si totiž ho pokusím užít.

Vzpomínala jsem s láskou na svůj první. Tehdá jsem nevěděla, do čeho jdu a všechno se událo podle mě rychlo.. i když jsem tam prohlásila mezi kontrakcemi, že je to můj první a poslední porod, ale jakmile se naše princezna narodila na všecko jsem zapomněla...a po nejaké době jsem se manžela ptala, kdy budeme mít druhé, nějak se mi to těhotenství a porod samotný zalíbil 🙂 .. a tak jsem se těšila a představovala si, jak úžasný bude druhý porod, nechtěla jsem si připustit, že bych měla rodit jinak než přirozeně...

Den před termínem jsem si řekla, že teď už to může přijít kdykoliv, sama jsem nevěřila, že vydržím až do termínu, protože starší dcera mi dávala řádně zabrat, ale nějak jsme to zvládli a počkali si.. a tak jsem se rozhodla, že půjdu do kostela, říkala jsem si kdo ví, kdy budu moct si sama zase zajít na mši a načerpat duchovní síly. Byla postní doba. Takže jsem pěkně byla i na křížové cestě, mši svaté a po ní následovala i adorace, bylo před prvním pátkem v měsíci. Cítila jsem se úžasně. Při cestě domů jsem si říkala: ,, Tak jsem připravená, s Boží pomocí můžeme rodit."

Doma už dcerka spala. A tak jsem si dala sprchu a pustili si film. V půlce filmu jsem začala pociťovat první kontrakce, byly plus minus po 10 minutách, manželovi jsem zatím nic neříkala, nechtěla jsem zbytečně plašit, ale tušila jsem, že už to začalo.. po chvilce jsem jenom tak nadhodila, že asi pojedem..ale dodívali jsme se na film až do konce, i když jsem z něho pak už nic neměla 😀..nejdřív jsem volala manželově mamince, se kterou jsme se domlouvali na hlídaní, že se něco blíží, tak jestli by mohla přijet. Bylo kolem 23hod..a pak jsem volala PA, se kterou jsme se letem světem předem domluvouvali (nejsem totiž taková, že bych potřebovala porodní plán, dopodrobna všechno projít a naplánovat, měla jsem jen pár podmínek- žádný epidurál a dostat pak miminko hned k sobě, PA jsem chtěla mít na zkoušku, abych zjistila jaké to je rodit sama jako prvně a pak s osobní PA.. a aby mi pomohla si co nejlíp užít porod🙂), dohodli jsme se, že se potkáme v porodnici.

Tam mi natočili monitor, krásné kopečky 🙂.. službu měl můj doktor, což bylo super, řekl mi, že se to rozjíždí, ale otevřená ještě nejsem. A tak jsme se šli ubytovat, mezitím přijela PA a byla pořád s námi, masírovala mi záda, povídali jsme si, průběžně mě vyšetřovala..navíc byl u mě i můj manžel, byl mnohem klidnější a víc v pohodě než prvně, nebyl na mě sám a už věděl, co by měl čekat.. vše bylo skvělé. Bolesti sílily, PA mi poradila píchnout vodu a tím porod urychlit, hlavička už tlačila na porodní cesty, jen ji tam vadily blány, neměla jsem nic proti. A tak jsme točili poslední monitor. Když už se blížil konec monitorování všimli jsme si, že ozvy miminka kolísají ze 140 na 90.. něco mi říkalo, že to není vůbec dobré.. a tak jsem šla na porodní sál, abychom píchli vodu, otevřená jsem byla téměř na 10cm.. přišel můj doktor a chtěl teda tu vodu píchnout, čekal až přijde kontrakce..

A pak už to šlo ráz na ráz, něco se jim nezdálo, já jsem už byla tak trochu vyšťavená, třásla jsem se vyčerpáním... chtěli abych zatlačila a tak jsem poslechla..ale doktor řekl, že to stačí, musíme na akutní CS.. nechápala jsem.. PA mi vysvětlila, že miminko je zamotané do pupečníku a voda je už zelená, takže nemůžeme riskovat. Přijala jsem to. Jen jsem se dívala na manžela a snažila se ho očima utěšit, mluvit jsem nemohla, že všechno bude v pořádku..a odjela jsem, byla jsem sama bez PA i manžela mezi několika doktorama, pořád jsem se třásla ne ze strachu, ale pořád z vyčerpání.. a celou dobu jsem si opakovala: ,, Pane, buď se mnou, ochraňuj naše miminko, svěřuju ti ho, vždyť je to tvůj zázrak.."

Měla jsem krásné těhotenství bez příznaků. Téměř nic mě nebolelo, ani jednou mi nebylo špatně, jen ten poslední měsíc byl na motoriku lehce složitější 🙂Termín porodu byl 9.7.2016 a já počítala s tím, že budu spíše přenášet- tak nějak jsem to cítila v kostech a navíc ani doktor nenaznačoval, že by se něco blížilo.

V pátek 24.6.2016 v 1:48 ráno mi praskla voda. A jedno vám o té vodě řeknu, nikdy bych nečekala, že ji bude tolik 😀 Asi moc koukám na filmy, ale vždy, když nějaké těhotné hrdince praskla voda, tak jen ucítila mokro na noze a dál nic. To, že ze mě bude voda odcházet až do porodu a navíc v takovém množství, to mě tedy nenapadlo. /Jak jsem se totiž dozvěděla od PA, voda se po prasknutí neustále dotváří/. 

Kontrakce stále nepřicházely, ale i tak jsme vyrazili do porodnice. Nastalo klasické kolečko: příjmová ambulance, monitor, vyplnění dotazníků, odvod na porodní sály, opět příjem, opět dotazníky, vyšetřovna, monitor. Výsledkem bylo, že kontrakce opravdu nemám, vodu taktéž ne a proto si mě tam nechají. Pokud by se porod nerozjel do sobotního rána, dostanu vyvolávačku. Asi hodinu po uložení na lůžko bolesti sice začaly, ale byly velmi nepravidelné a ne až tak moc bolestivé. Celý pátek mi jen natáčeli monitory a stále mi říkali, že musíme čekat 🙂

Zprvu jsem si říkala, že by bylo fajn, kdyby táta Terky dostal k svému pátečnímu svátku narození dcery, ale smířila jsem se s tím, že v pátek prostě neporodím. Sobotu jsem však měla za jistou. To má totiž svátek děda. Sobotní bolesti byly už mnohem horší, ale pořád se jednalo o nepravidelné rádoby stahy - jednou po 4, pak po 10, pak po 20, pak po 2 min a takto pořád dokolečka. A k rozjezdu nepomohly ani 2 vyvolávací tablety. Naspala jsem 2hodiny tím, že už jsem únavou na konci každé "kontrakce"usla, abych se za pár minut zas bolestí probudila.

V noci ze soboty na neděli už byly ale bolesti hodně velké a já už opravdu vše musela prodýchávat. Dostala jsem injekci na utlumení bolesti, ať si trochu odpočinu a vyspím se. A světe div se, injekce na uklidnění vyvolala porod. 

Vzhledem k tomu, že jsem byla na předporodním pokoji s dalšíma 2 holkama, poprosila jsem, zda už nemůžu na porodní box. Nechtěla jsem holky rušit mým hekáním a neustálým chozením a sprchováním. 

Je mi čerstvě 36 let a před 14 dny jsem porodila své první dítě, svého chlapečka…

Byla doba, kdy jsem po dětech snad ani příliš netoužila. Pak přišlo období, kdy jsem dítě moc chtěla, ale několik let se nedařilo, a to ani za pomoci medicíny, aniž by tomu bránil jakýkoli fyziologický problém. Se změnou partnera jsem nakonec přirozeně, téměř okamžitě a velmi chtěně otěhotněla a teď si to pozdní mateřství neskutečně užívám… Jako všechno ostatní přišlo v pravý čas. Věřím, že k té šestinedělní pohodě bezpochybně přispěl můj porod, na který každý den vzpomínám s velkou pokorou, vděkem a radostí. Byl to totiž porod přirozený a krásný…

Termín porodu jsem měla stanoven na 21. května. Poslední den, kdy můj syn mohl být býk, stejně jako já. Tak trochu jsem si to přála, i když každé znamení má svá pro a proti.

Je sobota onoho data, na hodinách něco po desáté večer a já se probouzím, abych si odskočila na WC. Když se zvednu z postele, praskne mi voda. Je to tady, pomyslím si. Nemám strach, nepanikařím, ale přece jen zažívám mírný chaos – co teď? Člověk ví, že to každým dnem přijde, cítí se snad i připraven, ale když k tomu dojde, stejně je zaskočený… Jsem sama doma… Co udělat nejdříve? Komu volat? Odcházím na WC a zároveň telefonuji své porodní asistentce, se kterou jsem na tomto postupu domluvená – Až „to“ přijde, volej! Ta je bohužel u jiného porodu, ale naštěstí mi pro tento případ již v předstihu doporučila dulu, která souhlasila s případným doprovodem k mému porodu.

Volám tedy jí a možná se mi i trochu třese hlas… Přece jen je to neznámo trochu frustrující… Dula Lenka je k dispozici a uklidňuje mne, že je čas, ať nikam nespěchám, ať se dám do klidu a těším se na miminko, které za nějaký čas už budu mít v náručí. Pomáhá to, zklidňuji se… Obě to máme do krnovské porodnice něco málo přes hodinu cesty. Volám si odvoz, dobaluji poslední věci a před jedenáctou vyrážíme. Celou cestu ležím na předním sedadle s nohama na palubovce a cítím, že přicházejí kontrakce. Začínám měřit… 10 minut… 9 minut… Když přijíždíme do porodnice, přicházejí co 8-7 minut… Stále jsem ale poměrně dobře zvládnutelné. S dulou se téměř na minutu potkáme kolem půlnoci u hlavní brány a přebírá si mne do péče. Osobně se vidíme poprvé, je usměvavá a působí na mne uklidňujícím a pozitivním dojmem.

Vede mne do porodnice, kam jsem dopředu nevolala – ani si nepřipouštím, že by měli plno a poslali nás jinam. Krnovská porodní asistentka nás vítá s úsměvem a jdeme na příjem. Natáčí ozvy miminka. Ptá se na různé věci – zrovna tuto fázi jsem čekala mnohem otravnější a delší. Nešlo ale o nic, co by mne obtěžovalo. PA mne vyšetří, jsem otevřená jen na dva prsty. Asi nás čeká dlouhá noc… Jdeme na pokoj, dula mi vybaluje kufr, já se převlékám z civilu do nemocničního… A kontrakce sílí… Vzpomenu si, že jsem chtěla klystýr. Jdeme znovu za PA. V kombinaci s kontrakcemi to není žádný med, ale jsem ráda, že jsem jej stihla. Na pokoji mne dula vybízí, ať jdu do sprchy, teplá voda mi uleví a zároveň pomůže postupu porodu. Přesně tak se stalo. Proto je čas jít na porodní sál. Je dvacet minut po druhé hodině.

Před pár dny jsme vám oznámili, že pomaloučku pomalu spouštíme nové kampaně a spolupráci s různými značkami. Konkrétně - spustíme Vaše zkušenosti se značkou, a to už 11. 7. 

A co to znamená?

Znamená to jen tolik, že vy, uživatelky, budete na své kůži zkoušet, testovat a hodnotit produkty. Kosmetiku, drogerii, potraviny, výživové doplňky ... na co si jen vzpomenete. Budeme se snažit vám přinášet co nejzajímavější značky a určite si budete mít z čeho vybrat. 

Má to ale podmínku. 🙂 My vám na testování zašleme produkty a vy nám zašlete jejich recenzi. Vaše dojmy, názory, pozitiva (a také negativa), fotografie, koláže fotek, všechno možné i nemožné. Protože nás zajímá váš názor na věc. Chceme s vámi vést dialog a naslouchat vašim názorům.

Na testování si budeme vybírat maminky vždy ve spolupráci se značkou, která se bude aktuálně testovat. Následně to mamince oznámíme a zašleme jí balíček. Ona bude mít týden na testování a další týden na napsání recenze. A co je nejlepší, produkty si může nechat, nebo darovat své kámošce, ségře a nebo své mamince.

Takže, drahé ženy, sledujte profil konik_testuje a čekejte na ty nejlepší zážitky se značkami na vlastní kůži. Konkrétní podmínky vám vždy oznámíme. Už za pár dní to vypukne. 

Bylo 23.5.2016, pondělí, krásný den plný sluníčka a mě čekala kontrola v porodnici - a ještě přímo u pana primáře.. Adélce se totiž pořád ven nechtělo, a tak už jsem si šla, po dvoutýdenním přenášení, domluvit porod vyvoláním. 

Hned po příchodu mi natočili monitor ( žádné změny, mini kontrakce, ale nic extra velkého ), pak pan primář změřil tlak, puls, udělal ultrazvuk i vnitřní vyšetření pohmatem a jen konstatoval, že hlavička sice naléhá, ale prý se nic nechystá, a tak že se mám tedy ve středu 25.5.2016 dostavit znovu k němu, a porod bychom vyvolali.. 

Bylo mi z toho do breku. Bála jsem se, a plakala a plakala.. A pomaličku už se s tím vyvoláním fakt smiřovala. Odpoledne jsme si ještě zašli s manželem a synem na procházku, dali malé černé pivko na minigolfu, pizzu a šli domů - já tak nějak víc uklidněná.

Večer jsem okoupala Adámka, a hned jsem si s ním šla dříve lehnout - všechno to zaspat, radši.

Ve 2:30 ráno mě vzbudilo nutkání na záchod - zase to noční čůrání, nic nového.. 😀

Ve 3:00 mě nějak píchlo v podbříšku, takže zase návštěva WC a totální vyprázdění snad všeho ( kromě Adélky samozřejmě! 😀 ) ze mě - to asi to černé pivo a pizza, říkala jsem si.. a šla si zase spokojeně lehnout..

Ahojte. Některé mě znáte z bývalé skupiny o testování nového bazaru, pro ostatní se představím: Jsem Jamie a pracuji jako produktový dizajnér v koníku.

Chtěl bych vám přiblížit, jak tady fungujeme. Modrý koník je firma, která zaměstnává téměř 30 lidí, z toho přímo na vývoji stránky jich pracuje osm - šest programátorů a dva dizajnéři.

Stránka vznikla v roce 2006 a dlouho byla jen fórum. Postupně přibyla alba, interní pošta, bazar, blogy, skupiny, wiki… Historicky jsme funkce jen přidávali, motivovaní i ohlasem lidí z malé komunity, kterou koník byl.

Až nedávno jsme začali málo využívané a duplicitní funkce rušit. Děláme to, protože udržovat tak velký kolos, jakým koník je, je s malým týmem náročné a zpomaluje nás to v dalším vývoji. Také musíme myslet na nové uživatele, pro které může být komplikovaný koník odstrašující.

Změny

V poslední době se událo více změn a v blozích vznikla napjatá atmosféra. Rád bych k tomu napsal pár slov a některé věci vysvětlil.

Asi to má každý z nás.. někde v koutku duše. Takové to dětské, dospívající i dospělácké tajemství, bolístku…  Dělali jste něco, pro někoho v dobré víře a ono to v důsledku nebylo pochopeno. Jsou věci, které jsem teprve nedávno svěřila své mamince a přitom to jsou záležitostí až skoro 30let staré. V jesličkách mě bila učitelka dlouhým, zeleným pravítkem, protože jsem měla punčochy naopak, 2leté dítě. Když mi bylo 10, šikanoval mě spolužák, dlouho jsem to nikdo neřekla, asi po 3letech na něj mamka udělala bubu a byl klid.. ale 3roky ponižování.  Jednou jsem nemohla do cirkusu, jak já se těšila, poprvé do cirkusu a to kvůli mladšího bratra, který lítal po bytě a o roh si natrhl tvář, ale viníkem, byt' neprávem, jsem byla já.. takových věcí by se našlo asi více. Někdy se mi vzpomínka vybaví na základě zkušenosti s mými dětmi. Není to tak dávno, co jsem opravdu vynadala svému staršímu synovi. 2x jsem ho uložila do postele, přečetla pohádku, zazpívala a on stále vylézal a dožadoval se mě. Tak už jsem se nazlobeně ptala, co potřebuje, že pořád nespí a zlobí. Nikdy nezapomenu na ten pohled  a jeho větu, tento moment mám i zapsán v kalendáři.. Maminko, chci Ti jen říct, že Tě mám rád… Pak jsem to obrečela do polštáře.. Pevně jsem ho objala, zanesla do postele, znovu pohladila, zazpívala a on spokojeně usnul.. avšak dodneška mám hořkou pachut‘, jen si na to vzpomenu: (( Jindy oba zamazali celý obývak barvičkami, protože malovali obrázek tatínkovi, toto jsem naštěstí poznala dříve než jsem se začala zlobit. Jak hrdě pak obrázek nesl ukázat, zalaminátovali jsme jej a manžel ho má v práci.. Občas stačí maličkosti a více sledovat, jen si říkám, kolikrát jsem ten okamžik propásla:(?

Včera byl snad nejtěžší den v mém životě. Takový smutek jsem nikdy nezažila, ani v dětství, ani nikdy později.

Byla jsem s malou venku, pak jsem doma uklízela, chystala jídlo, ze školy se vrátila Míša a přivedla Káju s Terkou ze školky. Všechno jako vždycky.

Později odpoledne se holky kvůli něčemu pohádaly, strkaly do sebe a tak křičely, že jsem na ně musela houknout, ať se uklidní. Zkrátka, obvyklý program.

Když se manžel vrátil z práce, usmířil je a pomazlil se s nimi, což mu moc dobře jde. Holčičky mu hned začaly vyprávět co se jim přihodilo, o svých malých bolístkách a neštěstích. Všechno bylo rázem zapomenuto a zavládla opět láska, smích a hry.

Jenom nejstarší Míša byla pořád nějaká posmutnělá. Dívala se na mě smutnýma kukadlama a mě se zdálo, že mi chce něco říct.

Díky dětem se jako rodič dostanete do nespočetného množství zvláštních a komických situací. V takových případech jen kroutíte hlavou, jak na to to dítě mohlo přijít a po kom vlastně je.

1. Poslušná dcera

Dcera si měla převléknout tričko, zatímco já v koupelně vyndávala prádlo z pračky. Slyšela jsem, jak drezuruje psa, tak na ni volám, jestli už má převlečený to tričko.

"Jo."

Dojdu a co myslíte? Zula si boty. Takže znovu: "Obuj si boty a převlíkni tričko."

Obula si boty, aby si je vzápětí zas zula... ááá, celej tatínek. (misao)

Stříhám metr. Přesně řečeno mi zbývá pouhých 35 dnů, které mě dělí od návratu zpět do práce. Mísí se ve mě různé pocity. Je v tom radost i strach. Vážně se blíží ta chvíle, kdy si uvařím kávu a dopiji ji ještě teplou, aniž bych ji předtím musela dvakrát ohřívat v mikrovlnce? Opravdu budu moct poobědvat v klidu, bez odbíhání od talíře, utírání malých obličejíků a sbírání zbytků jídla pod stolem?

Byla jsem s růžovkama na hřišti, kde mi jiná matka vyprávěla o knížce, kterou si před pár dny koupila. Prý se u čtení skvěle pobavila. Ptám se jí tedy, jak se to zábavné čtivo jmenuje. Mateřská, ale určitě né dovolená. Ehm, aha, vskutku originální název.

Nabízí se otázka, proč matky na mateřské dovolené čtou knížky o jiných matkách na mateřské dovolené, když většina těchto matek jsou vděčné za každou možnou chvilku, kdy si nepřipadají jako na mateřské dovolené. Odpověď je ale snadná. Je báječné zjistit, že převážná část žen (ale i mužů!) na mateřské se v tom plácá dost podobně. Že různá emoční vypětí, zoufalá únava během probdělých nocí, pocit, že to prostě nezvládáme, že tohle všechno zažíváme všechny, v různých intervalech a intenzitách. A ač se nám tyto stavy můžou v určitou chvíli jevit sebetragičtěji, mile rády si o tom přečteme a třeba se i od plic zasmějeme. Nikoliv škodolibě, spíš chápavě, soucitně a hlavně s úlevou, že v tom skutečně nejsme samy.

Pokud se na mateřskou dovolenou teprve chystáte, pokud ji právě prožíváte nebo si ji chcete prostě jen připomenout, doporučuji přečíst román Julie Halpernové Mateřská, ale určitě ne dovolená. 

Pelíšek pro miminko jsme vyvinuli ve spolupráci s přední dětskou fyzioterapeutkou paní MUDr. Knězovou.
Jelikož nám na trhu chyběl výrobek na stimulaci a polohování novorozenců a kojenců, které by zvládl každý bez toho, aby celá rodina procházela nákladným školením, jak polohovat svoje miminko.

Proč si mám pelíšek koupit? Na co se používá?

Pelíšek je vhodný pro nedonošená miminka jako „umělá děloha", pro novorozence a kojence je ideální pro stimulaci a polohování. Miminka se polohují v jemných EPS kuličkách vlastní vahou. Není nutné mít načtené hromady knih o polohování miminka. Pelíšek je velice bezpečný i díky jedinečnému bezpečnostnímu pásku, který lze odepnout a připnout ve čtyřech směrech, dle potřeb vašeho miminka. Starším dětem pelíšek poslouží jako sedací vak, nosnost pelíšku je totiž neuvěřitelných 60kg.

Pelíšek a jeho údržba:

Jako všechny naše výrobky i pelíšek má snímatelný potah (zapínání na zip), který snadno sundáte a vyperete v automatické pračce na 40 °C. Samozřejmě můžete vyprat i sypek. Pozor při praní sypku, aby nedošlo k jeho poškození a následovnému vysypání EPS kuliček.

Bezpečnost:

Týden po porodu je konečně čas popsat náš akční porod, na který si myslím budeme všichni hodně dlouho vzpomínat.

Těhotenství jsem měla celkem pohodové. Sice se díky doktorům objevily drobné problémy – ať žijí preventivní kontroly a testy – ale tentokrát jsem byla od počátku přesvědčená, že je vše v pořádku a nenechala jsem se ničím rozhodit. Termín jsem měla oficiálně jeden 10.6. 2016, a to podle UTZ. Termín podle MS neměl v mém případě žádnou relevanci, protože s cykly dlouhými 45 dní doktoři moc počítat neumí a podle ovulace (měřila jsem BT) se moje dr. řídit nechtěla. Tam by termín měl být až 18.6., což jí přišlo pozdě. Na rozdíl od minulého těhotenství, ve kterém jsem byla zavřená na sedm západů, a přesto porodila o téměř 3 týdny dřív, mi tentokrát dr. prorokovala, že do termínu určitě nevydržím, protože už od 36tt bylo všechno krásně nachystané. Poslíčci ani tvrdnutí mě za celou dobu nepotkalo, stejně jako minule, a já si užívala pohody s bříškem a vnitřně věděla, že to termínu určitě vydržíme. Tomu se přizpůsobil i program začátku června, kdy jsem se opravdu nešetřila a s naším T. oběhala všechny možné dětské dny a akce v okolí a s pejskem do poslední chvíle chodila co týden na cvičák. Jediné, co mi kazilo náladu, byly dotazy okolí, jestli uuuuuž.

Den po termínu jsem proto konečně dobalila tašku do porodnice a rozhodla se, že je čas začít pomalu „vyhánět“. Naše miminko ovšem nemělo pro mé plány sebemenší pochopení, takže jsem se z další a další kontroly vracela opět s verdiktem perfektně připravená, ale miminko ne (vysoko, že ani hlavička nešla nasáhnout). S tímto nálezem jsem opouštěla porodnici i ve čtvrtek 16.6. v 8h ráno – 40tt+6. Paní doktorka mi rovnou řekla, že druhý den mám přijít s věcmi, že si mě tam nechají a budou celý druhý týden přenášení sledovat - vyvolávají až 14 dní po termínu. Z této zprávy jsem nebyla nadšená, ale ujistila mě, že můžu klidně po nástupu podepsat reverz a nastoupit třeba v pondělí, že je to na mě. Přesně takhle jsem se rozhodla, že to bude.

Po kontrole jsem jela objednat na sobotu dort pro T., který měl mít následující týden 3. narozeniny. Doma jsem kolem 10h pocítila lehkou bolest v podbřišku, ale přičítala jsem to dozvukům kontroly. Paní doktorka mě ráno kvalitně prohrábla, když se snažila nahmatat hlavičku. Mezi 10:30-12h jsem šla s T. na každotýdenní cvičení rodičů s dětmi, kde jsem tu a tam opět nějakou lehkou bolest cítila, ale nebylo to nic, co by mě jakkoli omezovalo. Po návratu domů jsme si dali oběd (já teda jen polévku) a šla jsem uspávat malého. Během uspávání přišla první bolestivá kontrakce. Vzala jsem telefon, že ty poslíčky začnu měřit, kdyby to náhodou – a velice nepravděpodobně – byl porod. První dvě měřené kontrakce přišly po skoro 8 minutách. Řekla jsem si, že je rozeženu sprchou a půjdu konečně dojíst oběd. Ve sprše se ale kontrakce objevily častěji a občas i zabolely. Rozhodla jsem se raději zavolat v 14:05 své PA pro radu. Vzhledem k tomu, že to nebylo ještě ani na prodýchávání, dohodly jsme se, že počkáme, zalezu zpět do sprchy a dám ji za cca hodinu vědět, jak to vypadá.

Během následující půl hodiny se bolesti začaly lehce stupňovat, už to bylo na prodýchání, tak jsem raději volala manžela, ať si najde odvoz (neřídí) a dorazí. Ve 14:50 jsem na jeho radu ještě volala své kamarádce gynekoložce, jestli si myslím, že by to mohl být porod, když se ráno nic nedělo. Podle její rady jsem zkusila samovyšetření a zjistila, že bez problému nasáhnu hlavičku. V tu chvíli začalo být jasné, že to nebudou poslíčci. V 15h jsem znovu volala PA, že čekám na odvoz a pojedeme do porodnice. Když jsem jí řekla, že mám kontrakce cca po 3 minutách už asi půl hodinky a potřebuju je prodýchávat, ihned vyrazila i ona s tím, že se potkáme v porodnici. Netrpělivě jsem čekala na manžela s kamarádem. Do porodnice to máme od nás v době bez provozu přibližně 25 minut cesty. Jenže odpoledne jsou jak na dálnici, tak na staré silnici kvůli opravám docela velké kolony. V tu chvíli jsem se poprvé začala bát, že to nestihneme. Naštěstí v 15:15 už dorazil odvoz. Rychle naložili mě a tašky a vyrazili jsme vstříc porodnici a dopravní zácpě.

Na začátku jsem si pěkně lehla vzadu na sedačkách na bok, ale velice brzy mi tato poloha přestala vyhovovat a přesunula jsem se na všechny čtyři. Kamarád jel jak o život a manžel rychle v mobilu pomocí navigace s přehledem dopravy hledal alternativní trasu. Přece jen bylo znát, že se porod rozjel ve velkém a ani oni, ani já jsme neměli moc zájem rodit v autě. Z cesty jsem toho moc nevnímala, snažila jsem se soustředit hlavně na prodýchávání. Jen v krátkých intervalech mezi kontrakcemi jsme prohodili pár slov a několikrát jsme se i celé situaci zasmáli. Úsměv mi začal tuhnout ve chvíli, kdy jsem začala cítit lehký tlak na konečník. Zrovna v té době (15:50) volala moje PA, že narazila na kolonu, jak jsem na tom. Manžel, který zrovna navigoval po nějaké rozbité lokální silnici, jí jen zvládl říct, že jsem na čtyřech, asi to bolí a jsme už skoro na místě. Pak se spojení prý přerušilo. Už jí nestihl říct, že mě to nutí tlačit.

(Nedoporučuji číst těhotným)

12 hod do porodu

Začínají první jemné bolesti....jako poslíky ale cítím, že jsou jiné. Snažím se věnovat synovi, který se vrátil ze školky v přírodě, protože tuším, že si mě už neužije. Zkouším jít spát, jestli to nezaspím. Zkouším i vanu ale nepřechází to. Zdá se, že to bude ono. Bolesti jsou co deset minut, takový pocit horka v oblasti vaječníků. Přichází a odeznívají, jinak se nic neděje.

7 hod do porodu

Ukládám syna, muž není v kondici, má úpal a zvrací. Zatím mu nic neříkám. Planých poplachů už bylo víc než dost.  Jdem si oba lehnout.

6 hod 15 min do porodu

Mnoho lidí se mě ptá na jakém principu vlastně Bachova terapie funguje.

Než si tohle osvětlíme, je zásadní vědět, že Bachovy esence nejsou bylinné výtažky. Díky tomu nemají žádná omezení a můžeme je kombinovat s klasickými léky (a s pomocí Bachovek jejich užívání omezit nebo postupně vysadit), mohou je užívat těhotné a kojící ženy, novorozeňátka a také lidé, kteří mají alergie, ekzém nebo i závažné nemoci typu rakovina, leukémie apod.

Bachovy esence totiž nenesou výtažky, ale uzamknutou energii rostlin. 

Energie je neviditelná, ale řídí doslova všechno kolem nás. Každý z nás má určitou energii a ta se projevuje typem chování, postojem k situacím, k sobě a ke světu okolo. A často také psychickými nebo fyzickými obtížemi.

Rostiny použité v systému Bachovy terapie byly pečlivě vybrány dr. Bachem (anglický lékař, bakteriolog a senzibil). Ten pozorováním a mnoha experimenty zjistil, že určitá rostlina souvisí s určitou energetickou frekvencí v lidském energetickém poli. Rozhodl se proto vytvořit systém, který dokáže bloky v naší energii vyléčit, rozpustit.

A jak přesně probíhá léčení bloků? Jak říká Mechthild Scheffer, zakladatelka Institutu pro Bachovu květovou terapii v Rakousku a Německu: „.. negativní stavy nejsou ubíjeny jako symptomy, protože tím by byly energeticky zachovány. Jsou zaplavovány nadřazeným energetickým chvěním, čímž se rozpustí jako sníh na slunci".

Dobrý den.

Lékaři mi diagnostikovali endometriózu. Domů jsem si donesla Visanne- hormony na potlačení menstruace.

První den, kdy jsem si měla vzít první pilulku a měla ji před sebou se mi spustily slzy a brečela jsem. Dávám na svoji ženskou intuici a ,,lék" neužívám.

Moje úžasná brněnská gynekoložka Nazri mi poradila alternativní možnost: Matuzalém (Keresteš Jan). Nedá se zatím koupit v ČR, ale objednala jsem si ho. Jedná se o alternativní a velice úspěšný lék.

Chci spojit Matuzalém s akupunkturou a  vnitřním sebeléčením.

Spousta lidí kolem mě si myslí, že jsem blázen... Ale já po přečtení čánku od Gabriely Vágnerové už vím, že mé vnitřní já mi radí dobře.

Není to tak dlouho, co mi moje nejstarší dcera naštvaně říká : „Tomu neuvěříš, co se mi dnes stalo, musím o tom napsat článek“…

Je to zhruba tři týdny, co jsem šla domů kolem základní školy, kterou na sídlišti máme. Míjela jsem pět chlapců. Bylo jim zhruba mezi 9-12 lety.

Čtyři z nich byli rozjívení, nadávali si mezi sebou, lítali všude okolo a vykřikovali slova, která nepoužívají ani dospělí.

Ten pátý šel sám před celou touhle skupinkou, na hlavě kšiltovku staženou do čela, ruce v kapsách, ramena svěšená, hlavu skloněnou a velmi pomalým krokem se šoural, nejspíš, směrem k domovu. Partička těch zbylých čtyř ho následovala.

Nedalo mi to a pozorovala jejich chování, šla jsem po protějším chodníku. Jeden z těch čtyř  začal po tom pátém, pomalu šourajícím se chlapci, házet kamínky. V tu chvíli přiběhl další z těch čtyř s telefonem v ruce se slovy „Dělejte kluci, za chvíli bude brečet!“ Zřejmě si chtěl tu ohromnou „legraci“ natočit.

Musím říct, že mě to dost zarazilo a vážně se mi z toho udělalo špatně.

Dětská logika a asociace dětí jsou kouzelné věci. Někdy nad nimi zůstává rozum stát a nezbývá než se jim od srdce zasmát. Ale když se nad takovými dětskými hláškami člověk trochu víc zamyslí, zjistí, že je v nich možná víc logiky a pravdy, než by se zdálo. Mohli bychom si z nich občas vzít příklad. Zjednodušilo by nám to život 🙂

1. Životní vzor

"Jez, ať máš sílu."

"Budu jako tatínek!"

"Přesně, kdo by si nepřál být jako tatínek."

"Maminka!"

Možná proto že je dcera adoptovaná a možné ne, každopádně vnímám rodičovství velmi intenzivně jako obrovskou výzvu a cestu za poznáním dcery, sama sebe, ale také světa kolem nás. Než jsem dceru měla tak jsem mnoho věcí brala samozřejmě a nad spoustou věcí jsem nepřemýšlela brala jsem je prostě tak jak jsou a byly.

Velice mě uchvacuje dětská fantazie a to jak bez zbytečných předsudků přistupují k životu.

Baví mě se nad těmito stereotypy zamýšlet, proč vlastně vznikly a k čemu vlastně jsou dobré?

Proč je vlastně své děti učíme?

Úplně konkrétní příklad z nedávné doby. Venku bylo velké teplo, přijely jsme s dcerou ze školky a já chtěla ohřívat cibulovou polévku k večeři. Dcera, mě poprosila, že ji chce ochutnat studenou – dala jsem jí lžičkou ochutnat a ona, že ji chce do talíře. Říkám „dobře, ale nejdřív ti ji ohřeju“ „Maminko, ale já ji chci takhle studenou“

V tu chvíli se to ve mně krásně pralo. Stereotyp velel „Ale polévky se jedí teplé! Je to důležité aby dostala něco teplého do žaludku“ Někde za tím se ozval schovaný zdravý rozum „Je teplo, když talíř polévky sní je jedno, že byla studená dostane do sebe vodu a živiny a ještě jí osvěží“ Chvilku jsem nechala ty se prát. A říkám „A fakt to sníš studené?! Nechci to vyhazovat!“ „Ano maminko fakt jo!“

Spánek, který je kvalitní, potřebuje každý člověk, pro těhotné to platí dvojnásobně. Některé ženy ovšem během těhotenství trpí nespavostí a není to nic neobvyklého, ani to neznamená zdravotní problémy. Je jen potřeba si najít svojí polohu a dodržovat pár zásad.

7 rad, jak spát v těhotenství

• spát pravidelně
• místnost musí být větraná a chladná
• spánek musí trvat minimálně 8 hodin
• odpolední spánek není na škodu, pokud nebrání v usínání večer
• usínat před 23. hodinou
• od druhé poloviny těhotenství není dobré spát na zádech
• poloha na břiše není vhodná a ani možná

Zázračné spaní na boku

Podle jedné vědecké studie je spaní na levém boku nejlepší polohou pro těhotné ženy. Studie došla k závěru, že spánek na levém boku zlepšuje krevní zásobení plodu, výrazně se snížilo riziko předčasného porodu ve třetím trimestru těhotenství.

Studie prokázala, že u žen, které rády spí nebo v těhotenství spaly na levém boku se snížilo riziko předčasného porodu až na polovinu. Poloha na levém boku má také pozitivní vliv na chrápání, kvalitu spánku a frekvenci návštěv toalety během noci.

Proč je každodenní péče o dětskou pokožku tak důležitá? V prvních dnech a měsících života potřebuje vaše dítě spoustu láskyplné péče a kontaktu s pokožkou. Koupání a pečování o jeho pokožku je nejlepší příležitostí, jak mu ukázat, co pro vás znamená. Když miminko přebalujete, mluvte na něj něžně a dejte mu najevo svou lásku pomocí jemného hlazení. Impulzy se dostávají skrz pokožku do mozku a napomáhají tak zdravému fyzickému i emocionálnímu vývoji.

Víte, kolik plenek bude vaše miminko potřebovat? Děti potřebují plenku průměrně po dobu 27 měsíců, protože spolehlivě si říct, kdy potřebují na nočník, dokážou děti až na konci druhého nebo začátku třetího roku svého života. A i později může docházet k malým nehodám. Během tohoto plenkového období je nutné plenku měnit zhruba pětkrát až šestkrát denně, což činí celkem něco přes 4 000 plenek.

Jemná pokožka dětského zadečku je vystavena různým zdrojům podráždění, jelikož miminko vylučuje do plenky zhruba pětkrát denně. Pokožka pod plenkou se tak může rychle stát zarudlá, podrážděná a bolestivá. Nejlepším řešením je v tomto případě prevence. Měňte plenku během dne každé čtyři hodiny, pokud je zadeček podrážděný i častěji. V noci však miminko kvůli výměně plenky nebuďte, potřebuje svůj spánek. Pokožku pod plenkou nezapomeňte vždy důkladně očistit pomocí vody nebo vhodných vlhčených ubrousků a nechte ji oschnout. Teprve poté naneste tenkou vrstvu krému na opruzeniny.

Být čisté a suché miminko není důležité pouze pro zdraví vašeho dítěte, ale i pro jeho celkový pocit spokojenosti. Výměna plenky se může stát vhodným časem pro něžný kontakt s miminkem. V tuto dobu ho zahrňte polibky a sladkými slůvky. Pokud je v pokoji dostatečně teplo, nechte vašeho drobečka na několik minut bez plenky. Tato doba nejen prospěje jeho pokožce, také si můžete užít spoustu zábavy během masírování jeho nožiček.

Jelikož o dětskou pokožku je potřeba pečovat již od prvního dne, vyvinul Sebamed dětskou kosmetiku BabySebamed, která se vyznačuje především výbornou snášenlivostí s dětskou pokožkou, díky tomu je vhodná i pro děti atopické či ekzematické. Rodiče si díky širokému portfoliu značky mohou pořídit všechny produkty, které budou pro své maličké potřebovat. Všechny přípravky mají pH 5,5, které podporuje správný vývoj a obnovu kyselého ochranného pláště, u malých dětí velmi náchylného. Kosmetika Baby Sebamed je klinicky a dermatologicky testována a je neustálé prověřována dermatology i předními klinikami.

Pokud chcete vyzkoušet jemné Zvlhčené ubrousky s  extraktem z heřmánku a s panthenolem a Krém na opruzeniny, který chrání oblast pod plenkou před agresivními látkami, zapojte se do naší soutěže přímo zde na Modrém koníku. 

Německý spotřebitelský magazín Ökotest zveřejnil výzkum týkající se dětské domácí obuvi. Výsledky testu (www.oekotest.de/cgi/index.cgi?artnr=107577&bernr=07) jsou bohužel jen málo uspokojivé:  Špatná velikost přezůvek a přítomnost zdraví škodlivých látek v obuvi jsou častým nedostatkem zkoumaných vzorků!

Bylo testováno celkem 14 párů dětských přezůvek a pouze jeden z nich obhájil hodnocení „sehr gut“. Zkoumané značky: Superfit, HR Group, Beck, Birkenstock, Elefanten, Giesswein, Haflinger, Leomil NV, Jako- O, Kavat, Living Kitzbühe, Nanga Shoes, S. Oliver).

Porovnání velikosti vnitřní délky stélky s deklarovanou velikostí obuvi ukázalo, že pouze 7 vzorků neslo správné označení velikosti.  7 párů obuvi bylo ve skutečnosti menší, než bylo uvedeno.  Alarmující byl také obsah škodlivin ve zkoumaných materiálech. Pouze 1 vyhověl přísným normám testování a 13 (!) vzorků zcela propadlo.

TIP pro rodiče:

Domácí obuv není z pohledu dnešních výzkumů pro zdravé děti nezbytná. Pokud rodiče na domácím obutí z různých důvodů trvají, je lépe nosit protiskluzové ponožky nebo měkké kožené capáčky bez pevné podrážky. Tyto můžete pravidelně čistit, nožičky se v nich nezapotí a z pohledu velikosti jsou velmi dobře kontrolovatelné. Chůze naboso nebo v capáčcích nevede k deformacím palečků (dnes i u dětí velmi častý jev) a posiluje svaly na nožičkách.

Používání dětských přezůvek se již dlouhodobě věnuje tým z vídeňské university. Na toto téma vydal zajímavou publikaci Kinderfüße-Kinderschuhe. V dalším článku se budeme výsledkům výzkumu podrobněji věnovat.

Když je ženská těhotná, občas vyvolá někde nějakou pozornost a sem tam slyší nějaký fakt prima hlášky. Některý jsou vtipný, jiný morbidní, některé k neuvěření.. Já si to však užívám, ať má kdokoliv jakýkoliv názor. Je to mé druhé těhotenství a tak na konci sedmého měsíce je to na mě dost vidět. První dceru jsem čekala přes zimu, bříško schovávala pod bundu a rodila o 3 týdny dřív jen 2,5 kg miminko, navíc poslední měsíc mi nebylo dobře, takže jsem nikam pak už moc nechodila, takže to vlastně na mě ani moc poznat nebylo. Teď mě docela baví ty hlášky poslouchat a začínám si je sepisovat... Na památku.. Je to fajn :D

Kdybyste se někdo poznal, berte to s nadhledem. A určitě i spoustu maminek v tom pozná sebe a reakce jejího okolí.

Začnu top hláškou:

"Jee, Vy čekáte miminko?" Nee, já čekám slona asi 😳

"To bude holka, holky berou krásu" Vím, vím, musím přinést nějakou oběť za holčičku 😉

"To bude kluk, máte bříško do špičky" Nevím nevím teda..