Pořád mám tendenci si hladit bříško, ale to už je prázdné a moje srdce zlomené! Bolest prý nikdy nezmizí, pouze otupí... Já jen vím, že NIKDY NEZAPOMENU! 

Moc jsem si přála zažít alespoň jednou klidné těhotenství, kdy nebudu muset řešit neplodnost, nebude  mě trápit panický strach o miminko a od půlky těhotenství žlučníkové koliky a přísná dieta. Já vlastně nikdy neměla nic jednoduché a proto je ze mě velký stresař. Většinou ale všechno, i přes velké stresy a fyzické bolesti, dobře dopadlo. Tentokrát ale bylo všechno jinak!!!

To, že se povedlo otěhotnět téměř hned, bylo pro mě velmi úsměvné a dělala jsem si z toho legraci. Trochu mě přešel úsměv s nástupem celodenních nevolností, díky kterým jsem nemohla normálně fungovat. Některé dny jsem se nemohla ani zvednout z postele. Domácnost byla v příšerném stavu (na můj vkus) a nemohla jsem se ani pořádně věnovat Theoušovi. Byl se mnou chudáček hodně doma - v tu dobu by se mi babičky a tetičky v Praze moc hodily! 

Těšila jsem se až nevolnosti přejdou a budu se moci věnovat běžným povinnostem a synkovi. Taky jsem se těšila a plánovala jak těhotenství oznámím na blogu a na sociálních sítích. Měla jsem v hlavě moc hezkou fotku, kterou jsem chtěla vytroubit světu, že v říjnu budeme mít další miminko a Theouš sourozence.

Napadá mě, proč jsem byla v tomto těhotenství o dost klidnější? Bylo to proto, že už jsem měla doma Theouše? Samozřejmě jsem se před každou kontrolou bála, aby bylo vše v pořádku, ale cítila jsem, že něco je jinak. Miminko jsem si moc přála, ale bylo tu něco, co nedokážu vysvětlit. Divný pocit - nebyla jsem šťastná, ale ani jsem se nestresovala obavami o zdraví miminka. A taky je možné, že teď si prostě spojuji něco co ani nebylo... Nebyl to jen zlý sen? Kéž bych se z něj probudila!

V noci na pondělí - 5 dní před prvotrimestrálním screeningem se mi zdál hrozný sen. Zdálo se mi, že jsem porodila holčičku, kterou někam odnesli a ani mi ji neukázali. Vydala jsem se jí hledat po porodnici. Procházela jsem místnostmi, které byly plné dětských postýlek s miminkama. Nakonec jsem ji našla. Na první pohled bylo znát, že něco není v pořádku. Měla takové děsivé tiky a já jsem se ji bála. Řekli mi, že má nějaký syndrom a já řešila co s ní? Jestli si ji vezmu domů, i když mě děsí , nebo ji tam nechám? Nakonec jsem si ji vzala, bylo to moje dítě a nemohla bych ji tam nechat. - Co to bylo sakra za sen?? Intuice nebo jen podvědomí strach ze screeningu?! 

"Máme devítiměsíční holčičku a poslední dva dny má horečky kolem 38 °C. Jestli to dnes nepoleví, tak jsem rozhodnutá dát jí na noc čípek ke sražení teploty, ale zas někde píšou, že 38 °C se srážet nemá, tak nevím, jak na to?" Když dítěti stoupá teplota, začnou si rodiče dělat starosti. Kdy se u dítěte přistupuje ke srážení horečky a jaké jsou možnosti léčby? Je mnoho otázek a my se vám na ně pokusíme odpovědět.

Při vyhodnocování teploty musíte brát v úvahu věk dítěte. Po narození se jeho teplota pohybuje většinou v rozmezí 37 až 38,2 °C v konečníku. Od šesti týdnů je teplota vždy o něco málo vyšší než v podpaží. U naměřené teploty v zadečku odečítáme 0,5 °C.

Teplota nebo horečka

Normální teplota těla se pohybuje v rozmezí od 36,5 °C do 37,3 °C. Je to hodně individuální, protože se v průběhu dne mění. Jen u malých kojenců nekolísá a zůstává po celý den na hodnotě kolem 37 °C.

Tělo bývá nejchladnější ráno v šest hodin a večer kolem páté hodiny nejteplejší. O zvýšené teplotě se hovoří od 37,5 °C až po 38,5 °C. Horečka nastupuje od 38,5 °C. Do 39,5 °C je to mírná horečka a nad 40 °C už hovoříme o vysoké horečce. Do teploty 38 °C není nutné horečku snižovat.

Samotnou horečku mimo teploty naznačují i hodně červené tváře a horké čelo. Horké ruce a nohy naopak nejsou správným signálem. Bývají naopak studené a někdy promodralé.

Když jsem ještě lehce zoufalá ze svého paličatého dítěte (sedící celé těhotenství na zadku), vyráběla tento dotazník, slíbila jsem výsledky zveřejnit a poslat, nuže tady jsou 🙂. Jen úvodem chci podotknout, že cílem dotazníku není žádná odborná studie (to by muselo být vyplňujících žen daleko víc), ale spíš podpora pro ty, které miminko v KP poloze mají a rozhodují se pro přirozený porod apod.

Dotazník mi vyplnilo celkově 163 žen.

Některá čísla je třeba brát ale s rezervou, protože jsem cíleně oslovovala ženy, které miminko KP polohou měly, proto je např. v mém dotazníku, že 28% žen mělo dítě při porodu jinou polohou než hlavičkou. Ve skutečnosti je celosvětově to číslo 3-4%.

Díky tomu, že jsem oslovila více žen, které měly KP polohu i při porodu, jsme se dověděli daleko více o tom, jaký porod KP je 🙂.

Teď už ke konkrétním číslům:

Má vliv to, zda je dítě prvorozené?

Z vašeho spokojeného miminka se náhle stal křičící uzlík. Kojení připomíná spíš zápas než sání a vy jste rády, když děťátko nakrmíte alespoň v polospánku. Co se děje? Právě vás navštívil strašák jménem bojkot kojení.

O bojkotu mluvíme tehdy, pokud dítě ve věku do dvou a půl až tří let začne odmítat kojení. Malý bojkotář se bude všemožně vzpírat – odtahovat se od prsu, tahat či kousat bradavku, silně plakat při pokusech o přiložení. Pro maminky to bývá silně stresová situace – ale nebojte, nejste v tom samy. Bojkoty potkávají jak prvorodičky, tak zkušené matky.

Příčiny bojkotu mohou být různé. Nejčastěji se uvádí pokles tvorby mléka nebo jeho obtížnější spouštění. Hladové děťátko je frustrované, že mléko teče pomalu a musí silněji sát. Spouštěčem mohou být i hormonální změny v těle matky (menstruace, nové těhotenství) nebo její onemocnění (typicky horečnatá onemocnění), které mohou ovlivnit složení mléka. Za bojkotem může stát také používání lahví, kde mléko teče snadno a miminko „zleniví“, dudlík, který naplní pouze potřebu sání, ale nikoli žaludek, nebo příliš rychlé zavádění příkrmů a tekutin. Také rostoucí zoubky a bolavé bříško dokážou udělat v kojení paseku.

To vše vede k tomu, že kojenec přijímá méně mléka, tím se jeho produkce dále snižuje, dítě je nuceno vynakládat větší námahu při sání, což ho rozčiluje a začarovaný kruh se roztáčí. Neřešený bojkot může vést až k předčasnému odstavení dítěte.

Zní to strašně, že? Ale máme pro vás dobrou zprávu. Ten boj lze vyhrát! I zde na Modrém koníku najdete desítky maminek, jimž se to povedlo a které se tu o své zkušenosti dělí. Z nich můžete čerpat i vy.

Jak z toho tedy ven?

Bez pískovišť by si slunečné dny nedokázali představit ani děti, ani rodiče, kteří si mohou díky zaujatosti potomků na chvilku vydechnout. První kamarádství i hádky o hračky. O tom všem je "písková sezóna". Pokud však nemáte vlastní pískoviště, které je během vaší nepřítomnosti přikryté, dobře si zkontrolujte, co v něm na vaše dítě číhá.

Vedoucí odboru hygieny dětí a mládeže Úřadu veřejného zdravotnictví Slovenské republiky docentka Mgr. MUDr. Jana Hamada, PhD., rodičům radí: "Při návštěvě otevřeného pískoviště, zřízeného v rámci občanské vybavenosti, si všímejte jeho celkovou úroveň, zda není poškozená obruba, ale i hrubé znečištění, včetně biologických exkrementů. Zdravotní rizika pro dítě mohou být mikrobiální a mechanická. V rámci mikrobiálního rizika při nedostatečné hygieně může na pískovištích nakazit různými bakteriálními, parazitárními a virovými onemocněními jako toxokaróza, toxoplazmóza, giardióza, salmonelóza, helmintózy. Pokud jde o mechanické poškození, rizikové bývají zejména poranění jehlami nebo rozbitým sklem, volně pohozeným v pískovišti," zdůrazňuje docentka Jana Hamada.

Jaké jsou povinnosti provozovatele?

"Provozovatel venkovní hrací plochy, která obsahuje i pískoviště s pískem určeným pro hry dětí je povinen zajistit, aby písek splňoval hygienické limity pro mikrobiální, chemické a parazitární znečištění písku. Dále musí stanovit ve svém provozním řádu hrací plochy podmínky provozování, režim údržby a způsob zajištění hygienických limitů pro znečištění písku (dle §13 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů)," uvádí na svých webových stránkách Hygienická stanice hlavního města Prahy.

Dále upřesňuje, jak pískoviště udržovat: "Písek je nutno udržovat bez zjevných nečistot a nesouvisejících předmětů či odpadků (vizuální kontrola, pokud možno denní). Písek je vhodné denně překopat, přehrabat, aby byl v celém objemu provzdušňován. O „přírodní desinfekci“ se postará sluneční záření. Doporučuje se při poledním slunci překrýt pískoviště na chvíli černou folií na prohřátí písku. Řízené propařování písku je možné, ale účinnost na ničení bakterií je krátkodobá a finančně zřejmě nebude výhodnější než doplnění nového písku.

Časté dotazy na frekvenci výměny písku není jednoduché zodpovědět. Je doporučováno (SZÚ) vyměnit písek jednou za sezónu – tedy jednou ročně. Záleží na míře expozice  pískoviště vnějším negativním vlivům.

„Mám holčičku s Downovým syndromem v rodině, teď už jí je 20 a od začátku je to kouzelné dítě. Tyto děti umí rozdávat neskutečnou lásku, mají čisté a otevřené srdce a dělají radost." Děti s Downovým syndromem umí být veselé. Umí být ale také agresivní a v každém případě je život s nimi velmi náročný.

Ne každá maminka má to štěstí, že se při ultrazvukových a jiných vyšetřeních v těhotenství dozví, že čeká zdravé miminko. Jedno z nejčastějších postižení, které se při těchto vyšetřeních zjistí, je Downův syndrom. Dítě nebo dospělého s tímto postižením viděl v životě asi každý a spousta lidí se s nimi setkala, či setkává osobně. Ne všichni Downi jsou povahově stejní, najdete mezi nimi i agresivní jedince, ale převážně se jedná o milující a veselé lidi, kteří vás toho mohou hodně naučit. Často na na ně do smrti nezapomenete.

„V naší kantýně, kam chodím na oběd, pracuje jeden kluk s Downovým syndromem, věk netuším, je to těžké poznat. Pomáhá s úklidem, prostírá, stará se o doplňování salátového baru atd. A je strašně milý, šikovný a moc ho jeho práce baví, je na ni pyšný. Tyhle lidi jsou schopnější než si většina lidí představuje.”

O chromozom navíc

Podle statistik se ročně v České Republice narodí asi 50 dětí s Downovým syndromem. Celosvětově je to přibližně 100 000 dětí. Toto postižení se objevuje napříč všemi národnostmi a postihuje 1 dítě z 800 - 1 000 narozených dětí.

„Nežiji v ČR a v mé 'nové zemi' je trochu jiný všeobecný přístup a systém péče o tyto děti. Nejsou žádným tabu, nikdo je ani jejich rodiče nelituje. Je jasné, že je to v jistých aspektech těžší život než ten se zdravým dítětem. Ale i život s dítětem, které má  Downův syndrom, může být plný, uspokojivý a krásný pro všechny zúčastněné. Můj syn chodí do školky, kam chodí jeden downík a jedno další, tělesně postižené dítě. Jsou to úžasné děti, a já jsem moc ráda, že moje dítě už teď vidí, že ne všichni jsou stejní a že některým se prostě musí víc pomáhat.”

"V tom popraskaném břiše byly tři krásné, zdravé děti, takže asi tak. Je to v hlavě, o našem nastavení, jak o sobě přemýšlíme," říká o svém bříšku s tygřími pruhy jedna z maminek. 

Když už jste přežily ranní nevolnosti a nadstandardně intimní vztah se záchody v širokém okolí. Když jste se už smířily, že vy "skorovegetariánka" se po večerech krmíte tlačenkou a domácí slaninou, či naopak z masožravce se stal fanoušek lehkých salátů. Když si už muž zvykl, že ho v průběhu 5 minut posíláte cvičit a vzápětí po něm hystericky křičíte, že jestli to myslí vážně, že vás chce nechat doma samotnou. Pak přijde úleva, mírumilovný druhý trimestr. Máte pocit, že můžete být těhotná navždy.

A pak se začnou objevovat. Pokožka vás slabě lechtá, svědí, máte ji jemňoučkou, napnutou a vyhlazenou jako dětskou prdelku. Vyjdete ze sprchy a v zapařeném zrcadle spatříte první, téměř neviditelnou čárečku - strii - postrach těhotných žen.

Co jsou to strie a proč vznikají?

Strie nebo i "pajizévky" jsou pruhy atrofické a zvrásněné kůže. Zpočátku se jeví jako lineární růžovobledé ranky, které se postupně vyvíjejí do mírně stažených bílých jizviček.

Vytvářejí se nejčastěji na břiše, bocích, na prsou či v oblasti kloubů. Jejich vznik zůstává neobjasněný. Svou roli v destrukci a úbytku kolagenových a elastických vláken pokožky hraje v první řadě genetika a v případě těhotenství především mechanická námaha při rychlém zvyšování váhy a tedy i zvětšování tělesných proporcí. Ze stejného důvodu se mohou objevit i při prudkém růstu v pubertě, přibírání jako takovém, při intenzivním nabírání svalové hmoty a i při endokrinologických onemocněních.

"Můj starší měl rok, když jsem otěhotněla. Postupně jsme mu řekli, že mamince roste bříško, protože je tam miminko, že to bude jeho sourozenec, že bude maličký a pak až vyroste, budou si spolu hrát. Krémoval mi bříško, dával na něj pusinku a podobně..."

Jak připravit malé dítě, které si ještě vyžaduje většinu vaší pozornosti, na sourozence? Tak zní dnešní otázka. Maminky, ty flegmatické, se chytí za hlavu a řeknou si: "Zase tu dělají z komára velblouda". Maminky v očekávání, kterým běhá doma po kuchyni už jedno malé stvoření, zbystřete pozornost - můžete získat inspiraci, jak se s podobnou situací popraly jiné maminky.

Na věku záleží

Přístup, který zvolíte, záleží samozřejmě na věku staršího sourozence. Pokud máte čapí donášku objednanou ještě před druhými narozeninami vašeho děťátka, bude to náročné především fyzicky. Pro vás. Starat se současně o dvě děti, které vyžadují aktivní účast maminky na každodenních drobnostech, dá zabrat. Na druhou stranu je to pro děti výhodné. Prvotní šok rychleji zmizí a děti se lépe adaptují na novou situaci. Věkový rozdíl se vyrovná "co by dup" a z dětí se stanou parťáci s přibližně stejnými zájmy.

"Můj starší měl rok, když jsem otěhotněla. Postupně jsme mu řekli, že mamince roste bříško, protože je tam miminko, že to bude jeho sourozenec, že bude maličký a pak až vyroste, budou si spolu hrát. Krémoval mi bříško, dával na něj pusinku a podobně. Když se mladší narodil, tak si toho nejdříve nevšímal. Jakože přišel se na něj podívat do nemocnice, ale to bylo všechno. Doma si ho už všímal víc, bral ho hned s láskou, pusinkoval, půjčoval mu hračky. Vůbec nežárlil, díky Bohu. Problémy nastaly až později, když mu začal brát malý jeho hračky, ale nic vážného. Jen občas chtějí právě to stejné autíčko, přestože mají minimálně 150 podobných. Ale jinak se milují, hrají si spolu. Když dám nebo koupím něco jednomu, hned je nutné to zařídit i bratříčkovi," popisuje krásný vztah svých dětí maminka z Modrého koníka.

Aktivně zapojte vaše děti do čekání na sourozence

Dostala jsem možnost otestovat pro vás papírové kapesníčky značky Kleenex, konkrétně se jedná o Kleenex balsam, novou řadu papírových kapesníků napuštěných tenkou vrstvou balsámu s aloe vera, vitamínem E a měsíčkem lékařským.

Protože mě trápí celoroční chronická rýma, která se teď v obodobí kvetoucích bříz ještě zhoršuje, troufnu si říct, že jsem kapesníčkový maniak a kapesníky kupuji hodně často. Ostatně s tříletým dítětem to často ani jinak nejde a i když by člověk rád používal látkvé kapesníky či ubrousky, ty papírové dokáží opravdu hodně hodně usnadnit běžný chod domácnosti.

Vzorky kapesníků - konrétně dvě krabičky "vytahovacích" kapesníků a dvě balení po deseti kusech balíčků - přinesl kurýr úhledně zabalené v papírové krabici s průvodním dopisem.

Samotné robalování se neobešlo bez přítomnosti mého syna Ríši, kterého velice zajímalo, co se v krabici schovává. Než jsem začala testovat já, chopil se toho po svém a začal testovat on.

Už při prvním kontaktu s balíčkovými kapesníky jsem poznala, jak jsou jemné a zároveň pevné, to jsem ale od Kleenexu - přiznám se - očekávala. Co mě však mile překvapilo bylo, že ačkoliv jsou potaženy jemným balzámem, který po kontaktu s nimi zanechává příjemný film i na pokožce, kapesníky nijak pronikavě nevoní a proto nedráždí, což velmi oceňuji.

Igelitová fólie, kterou jsou balíčkové kapesníky potaženy je spíš jemnější a měkká a možná právě proto se stalo, že se nám hned u několika balíčků při jejich otevřní odlepil nebo odtrhl lepivý proužek. U kapesníků lepší kategorie, o čemž svědčí i jejich cena v obchodech, bych takovýto problém neočekávala.

Co se týká kapesníčků "krabičkových", líbí se mi design krabičky, kdy při otevření a odlepení papírové části odlepíte i celou potištěnou část s informacemi o výrobku a zůstane vám už jen barevná krabička s názvem výrobku, kterou nikde "nezdobí" povinné informace. To je za mě určitě plus a milá "vychytávka".

Předkus, ptačí profil, zdeformovaný obličejový skelet, dýchání pusou, nosní polypy, angíny, chrápání. Toto je jen pár z diagnóz, o které si koledují naše ratolesti s palečkem v puse.

Kromě hygienické stránky a faktu, že se cucání palečku považuje za společensky nepřijatelné, je to opravdu nebezpečný zlozvyk. A především velmi těžko odstranitelný.

Osvěta v oblasti kojení, kdy se matky snaží přistupovat svědomitě ke své přípravě (opravdu velmi správně), má za následek, že mnoho maminek se snaží vyhnout používání dudlíků. Výrobci sice argumentují jejich tvarem "přátelským" k dětskému chrupu, ale i tento argument má rovněž své odpůrce.

Stále se však dudlík považuje za rozumnější volbu, než nechat miminko si cucat palec. Než se pokusíte nabídnout kojenci dudlík, je důležité ponechat mu dostatek času na osvojení a zafixování kojení.

"Dcerce jsem dudlík nenabízela. Měla jsem doma asi 4, které jsme dostali od rodiny a známých. Ale chtěla jsem se vyhnout jeho používání. Dcerce nechyběl. Odmítala ho už od začátku. Při jednom nekonečném záchvatu pláče, kdy jsme již vyzkoušeli opravdu všechno, ho cumlala asi 5 minut a i přesto skončil vyplivnutý na opačném konci pokoje. Až si jednoho dne, nebylo jí ještě ani půl roku, začala cucat palec. Nejdříve mi to přišlo jako milé, roztomilé. Ale když jsem si uvědomila, že se z toho stává regulérní závislost, snažila jsem se jí nabídnout dudlík. Jenže jí žádný nevyhovoval. Za dudlíky jsem utratila dohromady přes 600 korun. Zkoušeli jsme kaučukové, silikonové, menší, větší, tvarované, obyčejné, svítící. žádný nechtěla. Dcerce je teď dva a půl roku a palec žužlá stále," stěžuje si na zlozvyk svého dítěte maminka z Modrého koníka.

Reflex či zlozvyk?

Včera skončilo čtvrté kolo jarní charitativní dražby, ve kterém se zlomila pomyslná hranice částky potřebné na speciální kočárek pro Dominička (syna uživatelky @haficek).

I tentokrát výsledek celého kola je více než parádní. Jen za čtvrté kolo se podařilo vydražit věci za 12 008 Kč! V této chvíli je tedy dražební výtěžek již 50 722 Kč!

Včera odstartovalo poslední páté kolo jarní charitativní dražby, které bude končit v pátek 27.04.2018 ve 22:00 hodin.

Celá dražba probíhá ve skupině Charitativní dražba zde. I v tomto posledním kole dražby na Vás čekají skvělé výrobky od koníkovských uživatelek.

Přeji všem krásný slunečný den a moc se těším na finální částku celé dražby, kterou budeme moci přispět Dominičkovi!

Aby vás to nezmátlo, jaro mám vlastně ráda. Sice je to takové meziobdobi, ale čím dál lepší. Jenže můj organismus na to má jiný názor a každé jaro je pro mě utrpení. Bez kapesníku nemůžu vylézt z domu, neužívám si kvetoucí stromy, ale kdyz chci být v přírodě (a že já chci), tak to prostě má svou daň v podobě neustálé zásoby kapesníků.

Když byla možnost přihlásit se do testování kapesníků Kleenex, tak jsem to zkusila (jako snad všechno testování, kde byla malá naděje na úspěch). A pak jsem na to úplně zapomněla. Zpráva v IP na mě vykoukla ve chvíli, kdy starší pro změnu přinesl ze školky rýmu jako trám, od něj ji chytl mladší a já. Takže kapesníky byly všude a byly nedostatkové zboží. Ale přišla kouzelná krabice a my se vrhli na testování.

Přišly nám tahací a balíčkové vzorky, takže zásoba velká. Vítek se na ně hned vrhnul. 😂

Výhody:

• Kapesníky jsou pevné, ale přesto měkké, takže ani po týdnu jsme neměli odřené nosy, jako z jiných kapesníků. 
• Nevím jak vy, ale já když smrkám, tak strašně troubím. Obyčejné tenké kapesníky to mnohdy neobstojí a roztrhnou se. Tyhle ne. 
• Balzám v nich není vůbec cítit, nejsou navoněné a smradlavé. 
• Když chcete vytáhnout z krabičky jeden, opravdu vytáhnete jeden. 
• Cestovní balení je pevné, nestalo se mi, že bych utrhla část obalu jako u levnějších kapesníku. 

Nevýhodou je poněkud vyšší cena, takže to není na to, mít je všude na stole a využívat je i jako ubrousky na utření vylité vody či pokecaného trika. 

"Jdeme k babičce a k dědovi a oni otevřou dříve, než malý stihne zaklepat na dveře. Případně otevře tchán a ne tchýně, jak by si přál. Tak to teda ne, zavřít dveře a znova. Když se sprchujeme, tak on musí pustit i vodu, jinak se může zbláznit," popisuje svou každodenní rutinu Zuzka.

"Já mám asi nejhoršího čerta. U nás je to opravdu někdy na psychiatrii (mojí). Pokud náhodou není po jejím, je slyšet i ve vedlejším městě. Například jedeme ráno do jeslí, krásně spolupracuje, vše funguje, umyje se, obleče, nachystá si batoh na chodbu. A pak přijdou na řadu boty. Chce si je obout sama. Trpělivě se jí snažím vysvětlit, že si je obouvá naopak. Vztekem by je už pomalu roztrhala, rudne, křičí, rozčiluje se, nějak se nám to nakonec podaří, já celá upocená, a ještě jsme ani nevyšly z domu.  Následuje čepice (bože, ať už je léto). Ona musí prostě sama. Krásně si ji umí nasadit, ale už je rozladěná z botiček. Nejde jí to. Scénář stejný, šlehne čepicí o zem. Křik, nervy, další rozčilování se. Až jí u úst pění sliny. Tak já začnu zase svůj monolog... Naštěstí ho pochopila. Jdeme do auta, samozřejmě bez čepice, jen s kapucí. Od domu k autu se dá jít dvěma směry, logicky běžně chodíme tím, co je blíž. Samozřejmě dnes madam potřebuje jít tou delší trasou. Sedne na zem, křik, opět nervy. Já už jsem zoufalá, naštvaná, funící lokomotiva. Jdu pro ní. Čapnu ji přes rameno, ona vyvádí, lidi se otáčejí. Sedneme do auta, já vysvětluji a paní má na tváři najednou úsměv, jakoby se nic nestalo," vypráví Simona.

"Chystáme se do školky, ona si vytáhne z koše na prádlo špinavý kabát, že ten chce. Povím, že ne, protože je špinavý, a že si má vzít svetr a na něj bundu s kapucí. Hned cirkus, vřískala, bundu i svetr nejdřív hodila na zem, potom je šla dát do skříně, abych je náhodou nenašla. Tak jsem se oblékla, obula, otevřela dveře a povídám jí čau: 'Já teda odcházím.' Hned byla u mě i s bundou a svetrem. Potom zas začala řvát ve školce, protože tam nechtěla být. Dobře, že nezačala bít děti okolo, které si s ní chtěli hrát," vysvětluje Lucie.

"Ten můj, když není po jeho, tak si lehne na zem a čeká. Když se k němu přiblížím, tak kope nohama. Zásadně se nám to stává, když někam spěchám a nemám čas ho tam nechat ležet. Tak ho vezmu do náruče, on sebou dál háže, kope. Po cestě, abych si odpočinula, tak ho občas na tu zem položit musím. Minule tam stojím nad ním, s pohledem 'do blba' a čekám, dokud se neuklidní. Okolo nás šli jednou policajti a křičí na mě, jestli je všechno v pořádku. Odpovídám, že ano, že jen malý protest. To jen ten můj takhle vyvádí?" ptá se Iva.

Vzdorovité dítě

Ne, nedělá to jen ten tvůj. Ani ta tvoje. Čtyři maminky, čtyři děti. Všechny ve věku 2 roky a čtvrt. Nejkrásnější věk. Čas na malou maturitu z exorcismu, nasazení sedativ (matce, ne dítěti) a koupi kvalitního brnění. Tu poslední položku kvůli sousedům, kámoškám a nebo jen kolemjdoucím, kteří se dokážou nekonečně pohoršovat nad tím nevychovaným, rozmazleným a nevyzpytatelným děckem. Ať už se okolí tváří jakkoliv rozhořčeně, období vzdoru neboli první puberta jsou (bohužel) normální, důležité, dokonce žádoucí období ve vývinu dítěte. Začíná okolo roku a půl a vrcholí v třetím roce.

Dostávají se do stále vyšších nadmořských výšek. Výskyt infikovaných jedinců každoročně narůstá. Lezou po vás i několik hodin. Jsou jedním z nejznámějších přenašečů infekčních onemocnění na lidi. Jejich revírem jsou listnaté lesy a smíšené lesní porosty, ale chytíte je i v městském parku. Sezóna klíšťat začíná na jaře, probouzejí se v březnu, útočí od dubna až do prvních mrazů.

Co je to klíště?

Klíště (také klíště obecné, Ixodes ricinus) je parazit, který se živí krví divokých i domácích zvířat a člověka. Životní cyklus klíšťat prochází čtyřmi stadii: vajíčko, larva, nymfa a dospělé klíště. Onemocnění může klíště přenést na člověka během posledních tří stadií.

Klíšťata jsou v přírodě pouhým okem těžko viditelná. Larvy a nymfy sají krev pouze dva až tři dny, zatímco dospělá samička až dva týdny, přičemž její objem se zvětší až dvěstěnásobně. Dospělá klíšťata mohou mít různé barvy - od načervenalé přes tmavohnědou až po černou.

Nikde jsem nebyl, tak kde jsem ho chytil?

Klíšťata se nejčastěji vyskytují v trávě a nízkých porostech do půl metru. Určitě je vyšší pravděpodobnost, že si vás klíště najde na procházce v lese. Ale suvenýr v podobě přisátého kamaráda si domů klidně můžete přinést i z procházky městským parkem.

 "Přijít s porodním plánem do většiny českých porodnic je stále neobvyklé. Jediný seznam, který od vás očekávají, je, že si doma v pokoji připravíte, kolik nočních košil na kojení nebo poporodních vložek si vzít. Vaše vůle začíná a končí tam, zda chcete epidurál, partnera při porodu a jestli chcete erární košili nebo tu svoji. Koukají na vás, jako kdyby kuře šlo učit slepici. Vašim jediným plánem má být porodit a je na nich, jak to bude probíhat."

"Do porodnice jsem si přinesla porodní plán a podle reakcí se s tím setkávají jen málokdy. Personál si ale pochvaloval, protože je pro ně jednoduší vést porod, když vědí, co si rodička přeje, a co naopak ne. Mezi kontrakcemi jsme spolu prošli bod po bodu a i díky porodnímu plánu byl můj druhý porod krásný, velmi ráda na něj vzpomínám. Není třeba bát se předložit svoje požadavky. Personál nemůže vědět, co žena chce. A rodička si ušetří zbytečné trauma z porodu, protože nebyl podle jejích představ (jako můj první porod, bohužel)."

Takto popisují zkušenosti se svým porodním plánem maminky z Modrého koníka ve WIKI. Porodní přání je seznam bodů, které si rodička přeje, aby byl při jejím porodu dodržen. Lékař i personál nemocnice by měli porodní plán respektovat. Je vhodné ho prokonzultovat ve vybrané porodnici dopředu. V Česku přeci jen není ještě standardem.

Pokud máte pocit, že patříte do staré školy a tyto "módní výstřelky" nejsou nic pro vás, neuspěchejte své rozhodnutí. Porodní plán nemusí obsahovat striktní pokyny pro lékaře, ale například jen požadavek ohledně dodržování intimity.

"Rodila jsem několik dní (nakonec to i přesto skončilo akutní sekcí) a za tu dobu vidělo moje přirození víc lidí, než kdybych se živila nejstarším řemeslem. Dala bych krk na to, že se přišel podívat i nemocniční zahradník a údržbář. Každý jen vešel, nic mi neřekl, pošťoural se mi tam a odešel. Když jsem vybouchla na ženu v roláku a džínech, která mi zase tahala nohy od sebe, tak odkud mám vědět, že není uklízečka a před dveřmi nemá kýbl s mopem, neměla ani plášť, ani uniformu, ani jmenovku, tak mi ještě vynadali. Při druhém porodu si píši porodní plán, a mám jediný požadavek - dodržování intimity," popisuje svůj zážitek Eva.

Co všechno patří do porodního plánu a jak ho formulovat?

3. IVF

Rok 2017 se líně přehoupl do 2018 a my se naposledy ocitli v koloběhu konzultací, ultrazvuků, píchání jehel a polykání prášků. Už během těch 10 dní co probíhala stimulace bylo jasný, že ani navýšení injekcí na nejvyšší dávky nemělo vliv na to, že moje vaječníky jedou ve svém zajetém standartu…3-4 folikuly. Ale bylo to tak i minule a jaká pěkná kuřata se nám z toho povedla, takže žádný stres. 

V den odběru jsme už mazácky s manželem přihopsali do 3. patra a zjistili, že si zapomněl občanku. Ženská si musí 10 dní míchat a píchat nespočet injekcí, polykat prášky, zavádět čípky, hlídat časy, zabalit si košili, bačkory, náhradní kalhotky, vložky, oholit se snad všude a vzít si občanku. Chlap má za úkol 2 věci - dovalit materiál a…vzít si občanku! Odevzdaně jsem se podívala na sestřičku…ta to vyřešila šalamounsky…musela jsem jí potvrdit, že to trdlo vedle je skutečně můj manžel a že s ním skutečně chci zplodit potomka. Máchla razítkem, vytlačila na lejstro “totožnost potvrzena” a cesta do pokoje byla volná.

Pro malý počet folikulů mě čekal jen oblbovák místo narkózy a šla jsem na řadu dřív než jindy. Po 10 minutách hledání žíly dostávám úspěšně kanylu, tělo težkne a mně je krásně, nic mě nebolí, netrápí…proč se tohle nefasuje někde v lékárně, kam se hrabe všemocná růžová pilulka. Doktorka předává úlovek do okýnka embryologovi a nějak divně se tam dole přehrabuje. Cítím jak ze mě něco teče proudem…”trochu nám to tu krvácí, bude tamponáda”…než jsem si stačila uvědomit co to asi tak je, cítím jak tam doktorka něco urputně cpe a připadala jsem si jak krocan, kterýho ládujou nádivkou. O deset metrů gázy později a spokojeným výrazu paní doktorky, že zastavila krvácení se z okýnka ozvalo “bohužel nic”…

…odvezli mě zpátky na pokoj, chtělo se mi brečet, tak jsem brečela a Pája beze slov položil hlavu na mojí a brečeli jsme spolu.

Gennet ARCHA