chci pouze shrnout, jaké látkovky a kolik jsem pořizovala do výbavy. protože čím víc článků tím víc možností a víc zamotaná hlava! ale třeba někomu pomůžu...

libštátské pleny extra kvality 70x70

- 20 ks

- přírodní provedení: kvůli odlišnosti od ostatních čtverců + lépe se tam ztratí skvrny

- zapínáno na snappi sponku (2 ks)

- na novorozenecký sklad používané do konce 5. měsíce

V současné době hodně lidí přechází na bezlepkovou stravu. Ba, řekla bych, že spousta lidí přímo zavrhuje lepek a stal se pro ně nepřítel „číslo 1“. Jak to tedy s lepkem je?

Nu, každá věc může sloužit pro nás a nebo proti nám. Mnohdy záleží jen na našem způsobu použití a na správném využití.

Stejně tak je to i s lepkem. Znám spoustu lidí, kteří dodržují bezlepkovou „dietu“ a opravdu jim to prospívá. Nemusím chodit moc daleko. Můj manžel, již víc než rok jí bezlepkově a musím říci, že se opravdu dějí změny (k lepšímu).

Ale pěkně od začátku.

Lepek je složen z bílkovin. Jedna se jmenuje glutenin a druhá gliadin. Způsobují pružnost a tažnost těsta. Bez těchto dvou bílkovin, by jsme z těsta měli kaši. Vůbec by nedrželo pohromadě. Vyskytují se hlavně v pšenici. Lepek mají i jiné obiloviny, ale jsou trochu jiného složení. Nicméně, lepek najdete v tolik oblíbeném pečivu a chlebu. To jen tak na úvod, aby jste věděli, co vlastně lepek je, a s kým máte tu čest.

Abych vám lépe připodobnila celou situaci, použiji přirovnání o plynu. Jde mi o jeho využití. My jej známe jako úžasného pomocníka při vaření a hlavně při topení. Jednoduše nám hodně usnadňuje život a ten, kdo ho používá, si bez něj nedovede život vůbec představit. Co na to ale budou říkat lidé, kteří se s ním setkali za druhé světové války a díky plynu, mnoho lidí (a byly to miliony) přišlo o život? Ty budou mít asi jiný názor. A ve skutečnosti, vůbec nejde o plyn. Ve skutečnosti jde o člověka. Vždy jde o to, jak danou věc (ať už je to plyn, či lepek) využije.

...říkal nápis na kojeneckém body.

A že jsou pro nás dotyky životně důležité se pořád ještě učíme chápat. Učíme se uchopit se, držet se, dotýkat se. Být spolu.

A jsme spolu vlastně už 15 let, i když svíček Ellinka na svoje narozeniny na Silvestra sfoukla 14.

Nemůžu ale nepočítat i ty měsíce prenatálního života, které v našem životě pořád rezonují. Projevuje se to v drobnostech jako je třeba to, že Elča miluje makové koláčky, však jsem si je v těhotenství dopřávala v hojném počtu. Stejně jako vajíčko naměkko. Když byla malá říkala mu "tekutý" a dožadovala se svého sytě žlutého žloutku, který si nabírala titěrnou lžičkou.

"Na co dneska koukneme? Matrix?!", ptám se.
"Já ten film nesnáším!", řekne a podívá se na mě s důvěrou, že vím, o čem mluví. Začnu se smát a odpo-vím: "To jo, nesnášela jsi ho už, když jsi byla u mě v bříšku! Byli jsme na něm v kině a ty jsi kopala tak moc, že moje břicho připomínalo rozbouřený oceán!".

Je tolik střípků, které jen dohromady dávají ten nádherný obraz našeho vzáJemného putování životem.

4:15, zvoní budík. 
4:20, zvoní budík.
4:25, zvoní budík.
4:30, zvoní budík. Vstávám, čistím si zuby, oblékám se, češu se, zabalím si svačinu a pití, zamykám byt, marně přemýšlím, kam jsem, sakra, včera večer zaparkovala auto?
5:15, parkuju auto před garáží, peláším na výprvanu, beru "noty" a zjišťuju, čím dneska pojedu. Prohodím pár slov s kolegy, občas stihnu i kafe a jdu hledat autobus. Kontroluju, jestli je alespoň on připraven na novej den, zda má dost oleje, dost vody v chladící soustavě, dost všeho. Zda mu drží kola, má v pořádku pneu, není nikde odřenej, uvnitř není bordel, nikdo neukradl hasičáky, sedačky drží a dveře fungují. 
5:45, vyrážíme na první část směny. Šejdr má to "kouzlo", že člověk neustále jezdí ve špičce. Je hodně lidí, je hodně aut. Sem tam stojím v kolonách (možná by bylo lepší říct, že v nich sem tam nestojím 🙂), sem tam si za něco, co není moje vina, nechám vynadat. Ale vem to čert, hlavně že řídím. 
9:30, přijíždím do garáže, tankuju, jedu na lux a když se mi chce, tak i do myčky. Parkuju autobus, vypíšu papíry, podívám se, zda mi cestující něco nerozbili, odnesu "noty" na výpravnu a s velkou slávou dnes podruhé hledám, kde jsem zaparkovala auto. 
10:00 Hurá domů. Většinou se ještě před tím vypravím na nákup, neb manžel pracuje z domova a u toho zvládá papat jako polskej zájezd, takže v lednici neustále něco není. Vařím oběd/večeři, mezitím se snažím pofackovat, co je potřeba, nebo spíš co stihnu. Snažím se dát si alespoň na 30 minut šlofíka. Když Sára není ve školce, místo spaní si hrajeme.
13:00 Tentokrát bezpečně vím, kde jsem nechala auto. 
13:15 Parkování, "noty", autobus. Pokud mi zůstal ten z rána, což většinou ano, odpadá mi kontrola. Pokud ne, čeká mě opět technická desetiminutovka.
13:30 Vyrážíme na směnu. Dnes podruhé. Kdo to má? Já se mám! Chvíle, kdy mám pocit, že mám nejlepší práci na světě, střídají chvíle, kdy potřebuju někomu neodkladně rozbít ciferník. 
20:00, garáž. Tentokrát jen tankuju, protože to musím. Nemyju, to nemusím, spěchám domů. Vypíšu papíry, proběhnu autobusem, že je všechno v pořádku, odnesu "noty" na výpravnu a cupitám k autu. 
20:30, konečně doma. Sára je ráda, že mě konečně vidí, takže si chvíli hrajeme, než půjde spát. Umyju jí, vyčistím jí zuby, oblíknu jí do pyžama, dám jí pusu, občas ještě přečtu pohádku, když chce. 
21:15, dávám prát/skládám prádlo/plním myčku/vyklízím myčku/uklízím v kuchyni/zametám/povlékám postel, zkrátka dělám všechno, na co jindy nemám čas a už to celkem hoří.
22:30, jdu do sprchy, pak do postele. Pustím si něco na usnutí, většinou nestihnu ani začáteční titulky. Když sem tam přijde manžel, nepouštím si nic, navíc u toho nesmím usnout, takže na prd. :D
23:00 Spím. Aspoň na chvíli. 
4:15, zvoní budík.
...

Když jsem si myslela, že mateřská je náročná, tak jsem byla fakt vtipná! 

ZPŮSOB, JAKÝM SE DÍTĚ NARODÍ..., DO ZNAČNÉ MÍRY URČUJE, KÝM SE STANE A JAK BUDE NAHLÍŽET NA SVĚT KOLEM SEBE. AŤ JE ČLOVĚKU PĚT, DESET, ČTYŘICET NEBO SEDMDESÁT LET, NĚJAKÁ JEHO ČÁST STÁLE VIDÍ SVĚT OČIMA TOHO NOVOROZENÉHO DÍTĚTE, KTERÝM KDYSI BYL.
Dr. Thomas Verny

A já těm dětem v nás moc ráda naslouchám a znovu s nimi prožívám jejich příběhy, od kterých někteří z nás utíkají seč nám síly stačí, ale je to jako v "začarovaném kruhu". Stejně nás to vždycky vrátí na začátek a dohoní nás otisky vlastního početí, pobytu v děloze i zrození, které v nás trvají dál.

Snad se na některém z těch obrázků poznáváte na úrovni pocitů, které ve vás vyvolávají. Třeba pohled na pytle s nemocničním odpadem, ve kterých skončila možná i vaše placenta přímo rezonuje s pocitem: "Za nic nestojím, nemám žádnou cenu!". Je to úplně jiný pocit než pohled na s úctou zabalenou a pohřbenou placentu, která zanechává pocit: "Váží si mě, mám své místo."

Někdy se zdá /a pro jistotu zopakuji, jak moc zdání klame/, že některé rituály našich předků byly primitivní a hloupé a že naši předci byli jen pověrčiví prosťáčci. Ale i naše dnešní vyspělá věda dokazuje, že naši předci přeci jen věděli něco, o co my jsme byli okradeni. Znali souvislosti. A tak pro ně poporodní péče o placentu nebyla jen rituálem z pověrčivosti, ale aktem víry - věřili totiž, že laskavé zacházení s životně důležitým orgánem se odrazí v tom, jak člověk později bude žít a kým se stane.

Když máme kus sebe v hlíně, ze které roste náš rodný strom - jsme doma, máme své kořeny, svůj střed, máme jistotu, ze které můžeme jíst, která nás sytí a vyživuje. Dává nám život.

Ale když kus nás skončil v nenávratnu...až příliš často máme pocit, že nikam nepatříme, že není kam se vracet, že jsme ztracenci v čase i prostoru a že bloudíme životem bez ladu a skladu. Nic neladí a věčně máme špatnou náladu.

Aktualizace: recenze maminek, které testovaly Bioderma řadu Atoderm na atopickou pokožku, naleznete v našem fóru. 

---

Maminky, vítejte v novém roce!

Věříme, že pro vás bude úspěšný a radostný. Že se vám bude dařit, vaše děti budou spokojeně růst a těšit se z drobností. Také věříme, že vás budou problémy obcházet. Například takové problémy s pokožkou, která, pokud je citlivá, suchá a atopická, nyní v zimním období trpí ještě víc, než obvykle.

Otevíráme pro vás první letošní testování, vhodné pro malé i velké atopiky, tak čtěte dál.

Co testujeme

Už je to více než 3 roky. 3 dlouhé roky bez jediného pozitivního těhotenského testu. Člověk si pořád klade jen otázku PROČ? PROČ nás osud tak trápí, PROČ zrovna my nemůžeme mít v náručí taky kousek štěstí? 

Je to rok zpět, kdy jsme se s manželem objednali na naši první návštěvu v CAR. Po sériích různých vyšetření se u mě prokázala prolaktinémie, u manžela vyšel horší spermiogram. Na vyšší hodnoty prolaktinu v krvi jsem dostala léky. Ale z důvodu horšího spermiogramu nám bylo doporučeno rovnou IVF. Verdikt: Spermie jsou pomalejší a nemohou se dostat k vajíčku včas. Rozhodli jsme se tedy podstoupit naše 1.IVF. Stimulace hormony pro mě byla strašná. Musela jsem si píchat ještě injekce na ředění krve, protože mi z genetického vyšetření zjistili trombofílii (asi 3x vyšší sklon k žilní trombóze). Při OPU mi pak odebrali 10 vajíček, z nich bylo 8 oplodněno metodou ICSI, ale do konce kultivace přežila jen dvě embrya. Nechala jsem si tedy vložit 1 embryjko a čekala 14 dní na výsledek z krve. To, že to nevyšlo jsem ale zjistila už dřív z těhotenských testů, které jsem si v naději pořídila. Po prvním neúspěšném ET mi byl doporučen KET zamrazeného embrya hned následující měsíc. Dobře tedy, dalších 14 dní čekání a opět výsledek v podobě totálně bílého testu. Na kontrolní krev už jsem do CARu nešla ☹ 

Rozhodli jsme se tedy, že necháme tělo odpočinout od hormonů a budeme se zase snažit přirozeně. Měsíc po měsíci, menstruace za menstruací a výsledek žádný. Ani půlrok nic nezměnil. Po letní dovolené jsem se opět objednala do CAR a budeme zkoušet další pokus IVF. Nyní čekáme ještě na výsledky imunologie, ale už dopředu se obávám, co se zase objeví ☹ Jsem už strašně unavená, já i manžel. Ale bojujeme dál!!!

Aby ale jsme neměli život tak jednoduchý, díky IVF jsem přišla i o práci, kterou jsem měla ráda. Bohužel jsem byla v práci upřímná, řekla pravdu o naší snaze o miminko a to se mi vymstilo. 

Další rána přišla na Vánoce, kdy mi 26.12. v našem baráku zemřel strýček. Údajně mu selhalo srdíčko a spadl ze schodů. Dodnes jsem se s tím psychicky nevyrovnala, ale věřím, že on na nás dohlíží a pošle mi brzy dolů nějakou malou dušičku. Bohužel už začínám věřit teorii, že jeden musí odejít, aby se druhý mohl narodit.

Takže všem, které máte to štěstí, že můžete mít svá miminka, přeju hodně hodně zdraví, protože to je opravdu to nejdůležitější. A nám, které se ZATÍM marně snažíme o náš první uzlíček přeji pevné nervy a hlavně hodně sil do toho boje. Ale my to všechny JEDNOU vybojujeme!!!

Vždy jsem říkala  , že  ty co rodí dobrovolně doma , jsou blazni.

No nedobrovolně jsem si domácí porod střihla. 

První dcera se mi narodila 31.3.2010 do 6 hodin od první kontrakce. Měla jsem pěkné křížové bolesti, ale jako prvorodička jsem si říkala, že to bude asi ještě horší . No museli me nastřihnout, 1,5 měsíce jsem si nemohla sednout a rikala si už nikdy.

V roce 2012 srpen jsem musela ukončit těhu pro těžkou VVV. Bylo to těžké období. 

Ale 20.11.2013 se mi narodila druha dcera. Tu museli vyvolávat...placenta byla z půlky kaput. Kontrakce nastoupily hned po první tabletě...tu mi zavedli cca v 15:30 a ve 21:21 byla venku....bolesti byly silnější, rychlejší, opět křížové bolesti do zad. Mala byla menší, takže bez nástřihu a ja jak rybička. 

To jsem si říkala, že uz mam hotovo...žádné další nebude.

Termín porodu jsme měli 4. září 2017 a mě jako učitelku velmi pobavilo, že to vychází přesně na začátek nového školního roku. 

Asi měsíc před porodem jsem sbalila tašku do porodnice a užívala si konec těhotenství, sice už ne tolik, jako dřív, hlavně spánek byl všelijaký a pohyb stále obtížnější, ale i tak  jsem se pořád cítila celkem fit a v pohodě a moc jsem se těšila na porod. Celé těhotenství se mě mnoho lidí ptalo, jestli mám z porodu strach, ale já jsem vždy s úsměvěm odpověděla, že ne, že nevím, do čeho jdu, takže nevím čeho se vlastně bát. Kolem 36. týdne jsem se na porod začala "připravovat", takže maliník, lněné semínko a cvičení s Aniballem. Nic z toho jsem teda nepřeháněla, ale tak nějak mě to udržovalo s blížícím se termínem víc v pohodě. Poslední kontroly u mého gynekologa proběhly vždy se stejným závěrem- zatím to na porod zdaleka nevypadá, v den termínu už kontrola v porodnici. Zkoušeli jsme samozřejmě kolem termínu "zaručené" vyvolávací tipy, ale náš chlapeček se nechal přemlouvat. V den termínu bylo ticho po pěšině. Ani první, ani druhá kontrola v porodnici nepřinesla nic nového, maximálně odhad váhy asi 3870g. V noci před kontrolou v pátek 8. 9. jsem v noci začala pociťovat jakoby silnější menstruační bolesti, trvalo to tak tři hodinky a objevovaly se po 7-8 minutách, no nakonec to po vaně ustalo. Ráno na kontrole jsem to zmínila a doktorka mi nabídla Hamilton, že prý je vše připraveno, jen to spustit. Chvilku jsem váhala, ale jelikož moje nakládání do vany, červené víno, procházky, úklid ani sex na prcka nezabírali, tak jsem na něj kývla. Další kontrolu naplánovala na pondělí, pokud neporodím, a že bychom viděli co dál. Celý den už mě pak pobolívalo břicho a nebylo mi moc dobře, ale jinak se nic nedělo. V sobotu mi začala odcházet hlenová zátka, tak jsem zajásala, že aspoň nebyl ten Hamilton snad úplně zbytečný. V neděli stále nic a už jsem přemýšlela nad pondělní cestou do porodnice, modlila jsem se, aby mě už netlačili do vyvolání kvůli velikosti miminka. V pondělí nad ránem jsem se samozřejmě vzbudila hrozně brzo a vymýšlela možné scénáře toho, co bude dál. Na kontrole stále stejný nález, otevřená na špičku prstu a znovu proveden Hamilton s tím, že tomu dáme čas do středy, pokud nic, tak ve čtvrtek nebo pátek naplánujeme vyvolání. No nadšená jsem z toho nebyla. Ale břicho už jsem cítila celý den hodně, tušila jsem, že se to asi blíží. Zvládli jsme s manželem ještě po kontrole nákupy a navečer už jsem se opravdu necítila dobře a těšila jsem se do postele. Bylo kolem 9 když jsme zaléhali a ještě jsme s manželem telefonovali s jeho sestrou a smáli jsme se, že nás do nemocnice předběhl manželův bratr se zánětem v zubu, protože odmítl na pohotovosti antibiotika. Nicméně ani ne během hodiny jsem začínala co 7-8 minut funět a prodýchávat bolesti. Ale váhali jsme, jestli je to už začátek porodu,tak jsem zkusila horkou vanu, že uvidíme. No během chvilky ve vodě bolesti přicházely po 5 minutách a už teda bolely o dost víc. Takže jsme popadli věci a za totálního deště vyrazili do porodnice. Cesta byla šílená, skoro nic si z ní nevybavuju, jenom to, jak jsem na aplikaci v mobilu stopovala kontrakce, které zrychlily na cca 3 minuty, a modlila se, ať už jsme tam! protože už to teda fest bolelo. Příjem 23.45 a otevřená na 3 cm. Příprava, sprcha a šli jsme na porodní box. Ujala se nás moc příjemná PA, vysvětlovala vše, co bylo potřeba a já se naložila do vany, která mi od bolesti aspoň trochu ulevovala. PA se nezdál stav čípku, tak navrhla jakési přírodní čípky, které prý v kombinaci s vanou krásně pomáhají postupování porodu. Nebýt monitorů, tak bych to celé v té vaně přečkala co nejdýl. Manžel mi sprchoval při každé kontrakci břicho a byla jsem ráda, že je tam se mnou. Moc jsem neměla pojem o čase, takže netuším v kolik mi píchli vodu, ale po ní nabrali kontrakce na síle ještě víc, navíc jsem měla asi každou druhou kontrakci falešnou, protože já se svíjela a funěla, na monitoru ale po kontrakci ani náznak. A začalo to všechno valit do zad. Takže jsem požádala o něco na bolest. PA mě uklidňovala a povzbuzovala, že to krásně zvládám. Asi kolem 5 hodiny ráno mě přišla zkontrolovat doktorka a sdělila nám, že už je to 7 cm a uklidňovala mě, že to jde dobře. V duchu jsem zajásala, že už moc nechybí, že to snad už půjde rychle. Bohužel se v 6h střídala směna a s ní se nás ujala druhá PA, která mi naneštěstí vůbec nepadla do oka a ona zjevně neměla moc pochopení pro moje už hlasitější projevy. Dorazila s dalším doktorem a zkonstatovali, že to 7 cm určitě není, maximálně tak 5-6, ale že to moc nepostupuje. Křížové bolesti sílily a já měla pocit, že mi malý asi vyskočí z míst nad kostrčí, cítíla jsem šílený tlak. Ve vaně už jsem mezi kontrakcemi usínala únavou, přeci jen už jsem nespala 24h a já obecně nespánek moc nedávám, ne tak když mám rodit. PA se tvářila jak kakabus a dávala mi najevo, že každé moje hlasitější vyjádření bolesti ji obtěžuje. Korunu tomu nasadila, když na mě zcela suše spustila, že teda porod nepostupuje a že pokud teda mám tak hrozné bolesti, že pokud chci, může se udělat buď císař anebo epidurál, že si možná chvilku ulevím, ale že by mi pak kontrakce pomohli znovu případně rozjet oxytocinem, ale že odhad váhy je velký, že by malého kdyžtak vytáhli pomocí kleští nebo vexem! Tím mě teda dorazila a jako prvorodičku totálně vystrašila. Přišel zase jiný doktor, který nám tyto možnosti znovu, trochu kulantněji vysvětlil a dal nám čas se rozhodnout. Já panikařila a pištěla při dalších kontrakcích. Takto jsem to nechtěla! Těšila jsem se na porod, počítala s bolestí a byla jsem odhodlaná to zvládnout. Ale vyčerpání a nepříjemná PA byli bohužel silnější. Netuším, jak dlouho jsme s manželem přemýšleli, co teda udělat, ale já toho měla plné zuby, záda se mi blokly a bohužel jsem dostala strach, že to trápení bude ještě dlouho trvat a třeba nakonec stejně dojde na sekci. Kývla jsem na císař a pak už to byl šrumec. Kvůli bloklým zádům jsem bohužel musela mít celkovou anestezii, protože epidurál by mi už asi ani nepíchli, ani na operační lůžko jsem nemohla vylézt. Pak už jsem jen čekala, až usnu...Matyáš se narodil 12.9. 2017  v 8.51. Vážil 4120 g a měřil 51 cm. Jako první ho viděl a pochoval tatínek. Malého jsem viděla hned po probuzení z narkózy bohužel v mlze, hned po příjezdu na pokoj mi ho ale přiložili k prsu. Jakmile jsem se během pár hodin dala trochu dohromady, došlo mi, že můj porod nedopadl, jak jsem si vysnila. Byla jsem zklamaná, že jsem to nezvládla. Tak moc jsem chtěla, ale nechala jsem se přemoct...Naštěstí mě tyto myšlenky při pohledu na ten malý zázrak vždycky přešly, hlavně že je malý zdravý a vše nakonec dopadlo dobře. Každý den s ním je originál a my jsme ti nejšťastnější rodiče. Každý den děkuju, že ho máme. Každopádně doufám, že až se nám třeba poštěští pro Matyáška sourozenec, bude lepší průběh a větší síla a zažiju snad ten pocit porodit přirozeně. 

Jsou to už čtyři měsíce, co se nám narodil náš malý zázrak. A tak jsem si řekla, že bych o celé jeho cestě k nám mohla něco napsat, protože nad tím vším strašně často přemýšlím a vzpomínám, ať už se to týká samotného početí, těhotenství nebo porodu.

Takže hezky od začátku. 

V říjnu roku 2015 jsme se s manželem po 7 letech vzali a od té doby jsme nechávali všemu volný průběh. Byla jsem už tři roky bez antikoncepce a víceméně jsme si jen dávali pozor, nicméně s mými problémy s MS, které jsem podědila po mamce, která otěhotněla až po 5 letech, jsem tak nějak měla vnitřní obavy, aby si k nám miminko našlo cestu a připravovala jsem se na dlouhé čekání na dvě čárky na testu. Moje tělo bez pomoci hormonů vlastně nefungovalo. A tak když jsem poněkolikáté absolvovala vyvolávací injekci po vysazení Utrogestanu, těhotenství nikde,rozhodla jsem se to začít řešit víc, s tím, že jsem svému gynekologovi oznámila, že se snažíme o miminko. To byl květen 2016. Ještě než začal řešit "léčbu" u mě, poslal manžela na spermiogram,ať víme,zda není nějaký problém na jeho straně. Výsledky nebyly zrovna super,takže o to víc jsem se děsila,co budeme třebamuset absolvovat. Mně byl nasazen Clostillbegyt na podporu ovulace a chodila jsem na folikulometrii, Utrogestan mi zůstal. Navíc samozřejmě kyselina listová. A manžel začal taky ládovat vitamíny,doporučili nám Reproman. A nejdřív za tři měsíce kontrolní spermiogram,když se nezadaří. Manžel to ustál celkem dobře. Já to nesla hůř a každou další MS jsem obrečela. Manžel zůstával stále v klidu,spíš to až tak neprožíval, a to mě občas štvalo o to víc. Pořád říkal,že až nastane správný čas,tak to přijde. A já se (s častějšími dotazy okolí) trápila,že to určitě přirozeně nepůjde. Do toho v tom období nečekaně během 14dnů zemřel můj strýc a moje milovaná babička. Tchán dojížděl na chemoterapie a šlo to s ním z kopce. Takže stresové období v maximální míře. A samozřejmě tím vším několik rozhozených cyklů se zpožděním a následným testováním,které vždy končilo slzami. Pozorovala jsem na sobě každé píchnutí v podbřišku nebo citlivost prsou,prostě vsugerované těhotenské příznaky každý měsíc. V listopadu 2016 tchán bohužel boj s rakovinou prohrál. Blížil se konec toho šíleného roku a já si nepřála nic,jen ať už je to pryč,nevěřila jsem,že by se na nás mohlo sesypat tolik neštěstí během půl roku. Bylo před Vánoci a my je chtěli hlavně v klidu a v rámci možností přežít,nějak se ze všeho vzpamatovat. Ve stejnou dobu můj bratránek s manželkou oznamili těhotenství. Ač jsem jim to samozřejmě  moc přála,tak jsem to cítila jako další "osobní křivdu života" . V půlce prosince, asi 12.,jsem byla na kontrole u gynekologa,opět mi potvrdil folikul a blížící se ovulaci(jako už několikrát),že se máme tak za tři dny snažit. A uklidňoval mě,že tomu dáme čas do března,pokud to nevyjde, a pak by nás odeslal do CARu. Říkala jsem si no super,tak to už moc času nemáme. Pro jistotu jsem v těch dnech kontrolovala,jestli se ovulace opravdu blíží i poslednima testama,co jsem doma měla,ale moc nadějí jsem tomu nedávala. Řekla jsem si,kašlu na to, budou Vánoce, zklidním se a uvidíme. Sex jsem si nečekaně po dlouhé době v rámci těch plodných dnů užívala,je fakt,že to byla spíš taková terapie na náročné období. Termín MS jsem měla stejně jako rok předtím na Štěpána,tedy 26.12. Štědrý večer jsem prožili ve třech, v komorním duchu s manželem a tchýní a vzpomínali jsme na tchána. U večeře jsem se pořádně najedla,až mi pak zůstalo u stromečku těžko,tak jsem to zapila pivem,ať mi vytráví, měli jsme jít ještě na půlnoční. Následující dva sváteční dny jsem furt jedla páté přes deváté,ignorujíc stálý kámen na žaludku,jako "medicínu"jsem si dávala pivo,s tím,že bych se asi neměla tak přežírat. Ani nevím proč jsem druhý svátek vánoční přesedlala na birella,ale asi jsem neměla chuť na alkohol. MS nikde,ale břicho už mě bolelo,říkala jsem si jasně, to zas bude den, dva zpoždění a pak dáma dorazí se vší parádou. Co nadělám. A opravdu. Druhý den nic, další ráno stále nic,pocity stejné. Nicméně cosi ve mě hlodalo, doma poslední těhotenský test,tak jsem ho ze zvědavosti udělala,že budu mít aspoň klid,že si můžu dát na Silvestra skleničku bez obav. Je 28.prosince dopoledne. Dělám test a po celou dobu čekání hledím s očekáváním sněhobílého výsledku. Ale test v limitu ukazuje slabou druhou čárku! Nevěřím vlastním očím a začínám plakat,hledím na to znova a dokola. No opravdu tam něco je! Říkám si klid, neblbni, třeba je to falešňák. Nedalo mi to a odpoledne jsem v rámci nákupu zašla i do lékárny pro spolehlivější test,že ráno udělám další a uvidím. Samozřejmě tento plán selhal,protože jsem to nevydržela a ještě navečer testla znovu. A byla tam zas! Druhá čárka. To nemůže být náhoda. Ono to asi fakt vyšlo. Asi čekám miminko! Hlavou se mi honilo milion myšlenek,radost a nadšení mísil strach. Nicméně jsem to nedokázala dusit v sobě a manželovi hned chvíli na to ten test nalepený ve vánočním přáníčku v obálce předala jako ještě jeden,opožděný dáreček. Kroutil hlavou,co zas vymýšlím a otvíral obálku. Otevřel přání a chvilku zíral. "Co to je? Já to nechápu. " No nenapadlo mě,že nepozná těhotenský test. Tak jsem mu vše objasnila a vysvětlila a pak už jsme se jen nevěřícně objímali a stále nevěřícně zírali na test,šťastní jako blechy. Celý večer nemohl pochopit,že je to fakt asi pravda a že budeme rodiče. Po pár dnech testy sílily a objednala jsem se ke gynekologovi. Byla ve mě malá dušička, modlila jsem se,ať je vše v pořádku a miminko je tam,kde má. Doktor mi těhotenství potvrdil, poprvé jsem spatřila tu naši bublinku,byl to začátek 7.týdne a už ťukalo i srdíčko. Byl to úžasný pocit,ale zároveň jsem měla strach,aby vše šlo tak,jak má a miminko se dobře vyvíjelo a bylo v pořádku. Za dva týdny kontrola a na utz malý panďuláček,který odpovídal 8+6tt. Odnesla jsem si první fotku a doma jsme přemýšleli,kdy to oznámit nejbližším. Zatím to věděla jen moje sestra, rodičům jsme to oznámili u přiležitosti mých narozenin. Navíc se ten den narodil chlapeček druhému bratránkovi, tak jsme tu radost ještě znásobili. Už od samého začátku těhotenství jsem se cítila skvěle, neměla jsem vůbec žádné nevolnosti, jen jsem byla šíleně unavená a chtělo se mi pořád spát. Všechna vyšetření a kontroly byly ukázkové, první i druhý screening jsme si moc užili, navíc jsme na tom druhém i my krásně viděli a poznali, že čekáme chlapečka. Moc jsme se na něj tešili, k bříšku jsme pořád mluvili,mazlili...bylo to nádherné. Já jsem si to všechno užívala, rostoucí pupík hrdě hladila každou chvilku. Až do posledka jsem vydržela i v práci, vyšlo mi to krásně na konec školního roku, který jsem doučila. V půlce července jsme se přestěhovali do nového. Vše jsme si v klidu stihli zařídit a nachystat i na příchod miminka, který se rychle blížil. O tom, kdy a jak náš syn přišel na svět napíšu v dalším článku.

Ani nevím, proč to sem píšu, možná věřím, že se mi uvelí, možná to někomu pomůže, až bude ve stejné situaci a bude hledat odpovědi, stejně, jako já...

S partnerem jsme si řekli, že by jsme si "pořídily" miminko. Synovi jsou 4 a nám léta také přibývají. Moc jsme si miminko přáli, snažili se, ale nedařilo se. Partner podstoupil různá vyšetření kvůli onemocnění, které prodělal, aby jsme si byli jistí, že je všechno v pořádku. Po necelém roce snažení a obrečení každé menstruace, která se dostavila, jsem partnerovi sdělila, že už nemůžu, že to prostě odložíme. A světe div se, v prosinci se menstruace opozdila. Po 5 dnech jsem si udělala test, ale téměř nic na něm nebylo. Po 7 dnech další, čárka sílila ,ale nebyla stejná, jako ta druhá. Po 10 dnech konečně obě vypadali stejně! byla jsem šťatsná a hned se objednala k doktorce. 

V neděli 9.12. v noci se mi udělalo srašně špatně, měla jsem návaly horka, třes, úzkost. Hned ráno jsem běžela ke své obvodní lékařce, popsala potíže a s radostí dodala, že jsem těhotná a že na vyšetření jdu v pátek. Okamžitě mi vystavila neschopenku a popřála hodně šťestí.

15.12. jsem měla první kontrolu, podle poslední MS bych měla být 7 tt, ale lékařka mi sdělila, že plod je tak o týden menší , ať přijdu 2.1.2018. Počáteční paniku a strach jsem se snažila vytěsnit a uklidňovala se, že je vše v pořádku. Moc jsem se těšila, až dám partnerovi k Vánocům ten nejkrásnější dárek, který on si přeje snad od chvíle, co jsme se poznali...

Vánoce byly krásné a dojemné. Test jsem zabalila partnerovi mezi záruční list ke strojku na vlasy. Brečel. Byli jsme moc šťastní a já se cítila jako královna, neboť mě můj drahý stále obskakoval. Jen večer jsem mu sdělila, že jsem byla na kontrole a miminko je o týden mensí, ale že to nemusí nic znamenat, že to bývá běžné... 

Celé svátky byly v klidu a rodinné pohodě. Cítila jsem se dobře, občas mě pobolívalo v podbřišku, prsa se zvětšovala a večer byla hodně citlivá, já obrečela každou blbost a byla samý pupínek. Moc jsme se těšili.

Tabulky, tabulky a zase tabulky. Neznám kontroverznější téma než je strava u kojenců. Nebo ano, ještě očkování.

Jsou tři skupiny matek. Matky, co se řídí podle tabulek. Matky, co se podle tabulek neřídí. Matky, co se tabulkami inspirují. Do které kategorie se řadím já? Přiznám se, že do té první.

Netvrdím, že jedině můj názor je správný.

S příkrmy jsme začali téměř s úderem sedmého měsíce. K dnešnímu dni má zavedené 11 druhů zeleniny, 2 druhy masa a 2 druhy tuků. Nikam nepospíchám. Jsou maminky, které by za stejnou dobu stihly zavést polovinu svého jídelníčku. 

Proč se vlastně nechávám tabulkami tak ovlivňovat? Dětská trávicí soustava se vyvíjí až do 3 let věku. To znamená, že na ni působíme hlavně my, jídlem, které miminku podáváme. Pravděpodobně se nic nestane, pokud pro jednou sní něco, co by nemělo. Ale říkám si, proč mu to dávat? Tělíčko na to ještě není připraveno. Je to pro něj velká zátěž. Obejde se bez toho?  Pokud ano, nevidím důvod, proč dávat něco, na co má ještě čas. 

Dříve jsme to také jedli

Jako malá jsem byla do 11 let samé žebro samá ruka, cca ve 12 letech jsem se začala zakulacovat a byla malá baculatá holka. V 15 letech když se mi začali líbít kluci jsem nějak horko těžko kila shodila a stala se ze mě zase štíhlá slečna, po několika vztazích jsem si našla svého nynejšího partnera a otěhotněla. Po prvním těhotenství mi ale zůstalo spousto nehezkých kil, váha přes 80 kg. A i když jsem válčila,možným i skoro nemožným shodila jsem za 4 roky jen pár kil, v ten okamžit jsem otěhotněla znova, s mým nyní už skoro 2 a půl letým synem a svou váhu dohnala až na 92 kg. Které mi zůstaly až do května roku 2017. Tyhle roky byly pro mě šílené, nemohla jsem se na sebe podívat,vyhýbala jsem se zrcadlům a cítila se naprosto hrozně,což se podepisovalo taky na mé psychické stránce. Znám spoustu žen kyprých tvarů,které jsou krásné,sebevědomé a své kila nosí tak nějak s hrdostí,umí se oblékat a vypadají skvěle tak jak jsou,já k těmto sebevědomým boubelkám ovšem nepatřila. Zkoušela jsem různé diety, jedla suché rohlíky, kila zeleniny, suchou rýži.... hladověla a i přes to kila dolů nešla. Vzdala jsem to a vsugerovala si,že prostě takto to je,takto to mám, je to prostě geneticky dané, jelikož u nás v rodině máme všechny ženské co dělat,abychom si váhu udržely a stačí nám jen přičichnout k tabulce čokolády a máme 2 kg nahoře. Smířila jsem se s tím. Hold nejsem holka štěstěny co může jíst od rána do večera a nepřibere a po těhu za pár dní vypadá jako by nikdy ani děti neměla. 

Šel čas, doma nastala krize, do hlavy jsem si vsugerovala, že už nejsem pro svého partnera ani za mák atraktivní, začala sem se vyhýbat i nočním hrátkám,jelikož jsem se za své tělo šíleně styděla a když už něco jednou za čas bylo,tak po tmě,pod peřinou a to ještě plná nervozity,aby někde něco neviděl. Náš vztah se horšil. V tuto chvíli už vím,že to byla jen má vina. Že se ze mě tenkrát stala zapšklá,žárlivá baba,která o sobě věděla,že není vůbec atraktivní a vadilo mi,jen když kolem prošla nějaká krásná, štíhlá ženská a můj drahý na ni jen nevinně kouknul. Zní vám to šíleně?? Mě teď taky, spousta z vás teď určitě kroutí hlavou a říká si,pro Boha,ta je ale blbá,jsou na světě mnohem horší věci,než nějaká kila a máte pravdu,plně souhlasím, ale na druhou stranu, psychická stránka člověka má obrovskou moc a umí člověka úplně změtin. A já tenkrát byla zlomená. 

Nastalo jaro,květe,bylo teplo a my šli koupit nový zahradní bazén,aby bylo v horkých nastávajících měsících kde schladit těla. Tenrkát ve mě nastal zlom. Představa mě skoro 100 kg v bazénu, to fakt ne ☹ . Pořádně jsem se na sebe naštvala a rozhodla se,že to ještě jednou zkusím a od základu jinak. Začala jsem hledat co jsem ještě nezkusila, v TV tenkrát šla reklama na nějaou instatní dietu, při které se hubne pomocí ketózy, velmi snadno a rychle... do toho jsem jít nechtěla,ale zaujalo mě to a tak jsem začala googlit a hledat,co to vlastně ta ketoza je? Jak funguje? Není to zase jen nějaký marketingový tah jak z nešťastných a nespokojených ženských tahat peníze? Načetla jsem spoustu článků a zjistila,že je to opravdu reálný stav těla a že se jí dá docílít docela snadno i bez instantích předražených strav. Na sociální síti jsem si našla skupinu, ve které je sousta lidí,kteří se stravují nízkosacharidově a přidala se,tenkrát ještě s velkou nedůvěrou. Zjistila jsem,že nízkosacharidová strava,nebo li LCHF není dieta,ale životní styl. Lidé se takto stravují spíš za účelem vyléčit různé druhy nemocí, od astmatu, epilepsie až třeba po ekzémy a cukrovku. Má však velmi blahodárné účinky na redukci váhy. Tak jsem do toho šla. Ze dne na den jsem se zebejčila a i když v tom ze začátku bylo šíleně moc práce zvládla jsem to. Ze začátku jsem počítala makra, sacharidy,bílkoviny,tuky . Vše počítala,jídlo vážila.... abych měla přehled. Po cca měsíci jsem počítat přestala,jelikož jsem měla už tak nějak přehled a jela podle svého pocitu. Jednou týdne jsem se vážila a nevěřila vlastním očím, někdy to bylo kilo týdně,jindy i kilo a půl a víc. Občas se váha zastavila a pak se zase pohla směrem dolů. Žádný hlad, žádné chutě,když už jednou za čas ano, šlo to bez trpění řešit, dopřát si třeba vyšlehanou smetanu se skořicí.. nebo jiné povolené dobroty, hubla jsem a přitom byla krásně najedená... Ale to už trošku uhýbám od podstaty článku. Jelikož toto není reklama na LCHF stravu, toto je spíš motivační článek, pro vás,které se třeba dostaly do stejné,zdánlivě bezvýchodné situace,jako já. Každému sedí jiná strava a každý se bude cítit dobře u jiného stravovacího stylu. 🙂 

Takže květen 2017 ,start na změně stravování 92 Kg , leden 2018 57 kg a ještě alespoň 3 kg dolů a budu spokojená. Je ze mě zase šťastná, vyrovnaná a zdravě sebevědomá ženská 🙂 A to je to nejdůležitější. Cítím se fajn, rozdávám úsměvy a i má rodina je šťastnější, protože moje pozitivní energie je blahodárná :D 

Co tím chci tedy říct? Nevzdávejte se 🙂 hledejte, zkoušejte, když se chce,všechno jde a řeči stylu, nejde to, prostě to máme v genech, je blbost !!! 🙂 Vždy se dá najít cesta, jen to stojí dost úsilí,ale ovoce z výsledků jsou pak tak sladké 🙂 

Proč jsem tento článek napsala? Protože vím,že je tady spousta maminek,kterým po porodu svých malých,krásných uzlíčků lásky zůstaly kila navíc, spoustu kil,jako mě a trápí je to stejně jako to trápilo mě. 🙂 

Ráda bych se s vámi podělila o příběh zrození mého nejmladšího syna, jehož příchod na svět byl přirozeně krásný! Mariánek se narodil v bezpečí domova do láskyplné náruče, ve které zůstal téměř nepřetržitě celých šest neděl.

Ten příběh však začal dávno předtím. Když se mi před devíti a půl lety narodil první syn po dlouhé noci strávené v cizím prostředí plné bezmoci, vystrašení a očekávání, že ho za mě někdo porodí. I přesto, že jej rodil doktor, já jsem se stala matkou. Mateřství bylo plné chyb, pokusů a omylů, ale zároveň lásky a mého dospívání současně s tím, jak Šimonek rostl. Po dvou letech jsem ve stejné nemocnici porodila sama, bez asistence lékaře, svou krásnou dceru. Celý porod jsme strávili jen spolu s Martinem, který mi zpíval indiánské písně, a já během rození Evelínky meditovala v jeho náručí. Porodní asistentku jsme zavolali na poslední chvíli. Po porodu jsem se cítila nádherně. Opravdu znovu zrozená žena. Ještě v porodnici jsem doufala, že to nebylo naposled. Po dvou letech jsme se rozhodli, že necháme třetímu miminku volný průběh a já otěhotněla téměř okamžitě a přála si porodit doma. Z první prohlídky od gynekologa jsem však odcházela se smíšenými pocity radosti i strachu, myslela jsem, že mě jako matku dvou dětí už nic nepřekvapí a docela se mýlila, když jsem se dozvěděla, že čekáme dvojčátka. Jejich porodní příběh jsem už dávno sepsala, naleznete jej zde. Jen prozradím, že jsem porodila vaginálně v porodnici, co nejvíce přirozeně to v danou chvíli šlo.

Celé těhotenství s dvojčaty i jejich porod, pro mě byly asi největší životní zkouškou. Díky klukům se ve mně zrodilo sebevědomí (rozuměj uvědomění si sebe sama, své podstaty a pochopení mé ženské a profesní cesty). A tak jsme místo třech plánovaných dětí měli doma najednou čtyři, a ačkoliv jsme si cestu k tomu pátému úplně neuzavřeli, čím byla dvojčata samostatnější, tím více jsme byli přesvědčeni o tom, že 4 děti nám budou stačit. V náladě tohoto přesvědčení k nám nečekaně a neplánovaně připlul Mariánek.

Od první rozpačité chvíle jsme jej chtěli. A já věděla, že přišel, abych se ještě něčemu, co se mi bude v životě hodit, přiučila. A taky, že ano.

Všechny porody mě obohatily. Každý s sebou přinesl novou zkušenost, díky které byl ten následující vědomější, plynulejší a prožitější. Čtvrtý porod však navíc přinesl do mého života větší harmonii. Byl totiž na rozdíl od těch předešlých svobodný. Poprvé, ať byly mé porody pohodové jakkoliv, jsem za sebe a své dítě rozhodovala jen já sama, nesla plnou odpovědnost a pocítila důvěru v život na vlastní kůži. Mohla bych napsat, že můj poslední porod byl v porovnání s ostatními krásnější, ale to bych kolem sebe nafoukla obrovskou bublinu nepokory. Místo toho se svěřuji s tím, že jsem od prvního porodu prošla přirozeným vývojem a postupným sbíráním vlastních zkušeností dospěla k tomu, že čtvrtý porod pro mě a Mariánka bude nejbezpečnější doma.

Najde se určitě spousta skeptiků, lidí ovlivněných strachem, neznalostí a nezainteresovaností, kteří budou tiše i nahlas odsuzovat naše rozhodnutí přivést na svět dítě doma. Těm, kteří budou říkat, že jsme nezodpovědní, že jsme ohrozili život Mariánka i můj, bych chtěla vzkázat, že dokud nebudou mít vlastní zkušenost, ať nesoudí, ať si nechají své subjektivní hodnocení pro sebe, protože bez tohoto prožitku se jedná o obecné domněnky, které nejsou o nic víc cenné, než hospodské tlachy. Můj poslední porod byl tím nejbezpečnějším ze všech porodů, a to také proto, že jsem si pro něj poctivě připravila podmínky a především nalezla obrovskou důvěru v sebe sama a ve své dítě a uvědomila si, že ho za mě nikdo jiný než já neporodí, ani doktor, ani nemocniční prostředí. Tím jsem umožnila svému tělu udělat jednoduše přesně to, co je sice vtisknuto po tisíciletí do buněčné paměti ženského těla, ale poslední desítky let je uměle tlumeno nepřirozenými zásahy do porodů v nemocnicích, a to – prostě porodit dítě.