Volba padla na Gennet a po novém roce jsem zavolala, objednali nás na půlku února. No, představovala jsem si to rychleji, ale pořád lepší než konec března v Motole (jak nyní informovaly webovky) a to kdo ví jestli. 

VSTUPNÍ KONZULTACE GENNET

Je 15. února a my vcházíme do haly Gennetu na Letný. Netušíme kam máme jít, tak se vrhneme k recepci s usměvavou slečnou, ta nás nasměruje doleva a 3. patro. Vystoupíme z výtahu a před námi opět pěkná prostorná recepce a sesterna v jednom, všude to voní a připadám si spíš jak někde v hotelu na dovolený. Žádných 150 dveří bůhvíkam a unavený sestry kmitající sem tam, který se bojíte oslovit. Dveřní etiketa z Motola tu pravděpodobně nebude třeba…ale ještě nejásám. Dvě milé sestřičky rychle vyřizují jednoho za druhým, takže na řadu jdeme hned. Projdeme registrací, dostaneme kartu a jsme nasměrovánI na konec chodby k ordinaci, kde si nás zavolá paní doktorka. Párů je tu hodně, ale nemáte pocit, že by tu byl někdo nervózní, čekal dlouho nebo se neměl kam posadit. Všichni si spokojeně povídají, čekají před ordinacemi a korzují. Skoro jak někde v lázních na kolonádě. Uvelebíme se u okna s výhledem na technický muzeum a pozorujeme adrenalinovou hru zoufalých řidičů hledající parkovací místo. Sami stojíme někde úplně blbě a doufáme, že nás neodtáhnou. Dveře se otevřou a vykoukne mladá, energická doktorka a zve nás dovnitř. Ordinace jak ze seriálu, všechno nový, pěkný, voňavý…předávám paní doktorce všechny naše výsledky a sepsaný seznam s datumy všeho, co už máme za sebou. Chci být od začátku vzorná šprtka! Cíl splněn, paní doktorka je nadšená a dostávám pochvalu. “Tak, uděláme dneska utz, podíváme se, jestli je všechno v pořádku a začneme plánovat. Odložte si prosím.” Hrkne ve mně, že nemám ručník a oči mi sjedou na nějaký drahý svítící difusér u okna, co do vzduchu vypouští obláčky voňavý páry ”…no jasně, tady určitě řeší prachy za jednorázový lehátkový podložky”. Odložim si, lehnu si na lehátko a koukám, že u stropu visí obrazovka nasměrovaná na mě. Poprvé v životě můžu pozdravit svoje vaječníky a dělohu a můj manžel taky. Je to zajímavý, abví mě tyhle vymoženosti. Všechno je tam, kde má být a plánujeme potřebné krevní testy, spermiogram a po výsledcích příprava na 1. IVF. 

1. STIMULACE PŘED IVF

Spermiogram se dost zhoršil, takže manžel už si na páva nezahrál, ale pořád to bylo v normě, tak se smířil s tím, že už není nadsamec, ale prostě jen samec. Ostatní výsledky byly v pořádku a tak jsem koncem března přišla na další utz a naplánovala se stimulace. Vyfasovala jsem plnou igelitku injekcí a prášků s podrobným harmonogramem kdy co píchat, polykat, zavádět, odlehčila účet o pár tisíc a zamířila domů. Trochu mě děsila první injekce, manžel se nabídl, že mi jí píchne. Přece nejsem žádný máslo, to dám. Rozpřáhla jsem se a…nic, znovu nápřah a nic. Manžel se baví a já taky. Napotřetí už jsem sebrala všechnu odvahu a píchla. Jehla zajela do špeku tak lehce, že jsem ani nevěděla, že už tam je “…jéžiš, takový divadlo a ono to vůbec nebolí”, komentuju celou situaci. Po pár dnech už jsem takový ramena neměla, protože docházelo místo, kam jsem se ještě nepíchla nebo nebyla modřina. Během stimulace chodíte zase pravidelně na utz a kontroluje se kolik se připravuje zlatých vajec. Můj levý kurník mě poněkud rozladil, protože stimulaci snad ani nezaznamenal a prostě chrněl. Pravý to naštěstí vzal zodpovědně a projevil alespoň snahu v podobě 3-4 folikulů. Nic moc, ale lepší než nic. Mezitím jsem si vyběhala předoperační vyšetření. 

1. OPU - ODBĚR VAJÍČEK

Aktualizace: recenze maminek na hračky Fisher-Price® naleznete v našem fóru tady. 

----

Maminky, představujeme vám nové testování, které bude pořádně velké, zábavné, chytré a hravé. Dalo by se říct, že to budou takové malé Vánoce. Ano, to proto, že balík na testování obsahuje hned několik hraček značky Fisher-Price® pro vaše děťátko.

Mezinárodně uznávaná značka Fisher-Price® již více než 80 let vyrábí hračky tak, aby podporovaly vývoj vašich dětí a aby jim přinesly pozitivní emoce spojené s učením a hraním. A nejen jim, ale také vám, rodičům, kteří chtějí pro svá děťátka to nejlepší.

Učí se vaše děťátko rádo prostřednictvím hraní? Pak tohle bude testování přímo pro něj.

Co testujeme

Když jsem se rozhodla začít psát o úsměvných etapách našeho maratonu za potomkem, nenapadlo mě, na jak dlouhou cestu se s manželem vydáváme a čím vším si spolu projdeme.

Je to už rok a půl, co jsme skončili naše testovací kolečko v Motole a skoro tři roky, co se snažíme o dítě. Našeho hepáče jsme se zatím nedočkali a nebudu tvrdit, že to neseme statečně a jsme v pohodě. Jsou chvíle, kdy si sáhnete na dno, ale máte-li vedle sebe člověka, se kterým tohle všechno procházíte a on vás nenechá padnout, je život stále krásný ba co víc, bohatší o zkušenosti, které jste si sice nevyžádali, ale jsou hodně cenné.

Tak jak to tedy bylo dál…

V dubnu 2016 jsem se začala cítit poněkud psychicky vyšťaveně. Nebylo to jen kvůli dítěti, sešlo se toho víc a záchvaty paniky byly na světě. Kdo nezná - to máte nečekaně na pár minut pocit, že buď umřete nebo se zblázníte, ale fakticky vám fyzicky nic není, máte prostě jen úzkost, která se vymkne kontrole. Netušíte, kde se to ve vás vzalo ani co s tím a připadáte si jako blázen. Dozvíte se, že blázen nejste a že to má dneska každej druhej…lidově řečeno máte “nervy v kýblu”. Vyfasujete prášky, objednáte se na terapii a doufáte, že to zabere. Když pominu první týdny, kdy máte pocit, že usnete naprosto kdekoliv a kdykoliv - v průběhu jednání, na křižovatce na červený, na záchodě, ve stoje ve frontě v DMku…- tak prášky zafungovaly ukázkově a cítila jsem se zase ve svý kůži. 

VÝSLEDKY IMUNOLOGIE

V průběhu května nám přišly poštou výsledky z imunologie v Podolí. X stránek nesrozumitelných čísel a textu a závěr, kde jsme se dozvěděli, že i když mám doma nadsamce s dechberoucí armádou, tak moje imunita má asi taky nervy v kýblu a morduje všechno co se hne. Hned se mi vybavil Gandalf z Pána prstenů “…you shall not pass!”. Uplně ho tam vidim, jak stojí na mým čípku a mlátí kolem sebe holí. V Pánovi prstenů to pořešil temný démon Balrog, já dostala Prednison a kontrolu za 3 měsíce.

Pokud si s dětmi povídáme od dětství, vznikne pouto, které vydrží i v náročné pubertě. Povídáte si ale správně? Jak na to, abyste pomocí komunikace budovali vzájemnou důvěru a otevřenost, radí speciální pedagožka Mgr. Ivana Vlková.

Dejte najevo, že se zajímáte

Jak bylo ve škole? Máš hotové úkoly? - Z automatických otázek se nic nedozvíte, protože na ně si dítě navykne odpovídat automatickými odpověďmi. Pokud u toho navíc vaříte nebo pracujete na počítači, dítě nemá pocit, že by se mělo namáhat vyprávěním detailů, jelikož ho pravděpodobně stejně příliš nevnímáte. Najděte si na sebe chvíli, kdy si sednete a budete vést plnohodnotnou konverzaci. Například u večere nebo u snídaně.

Neptejte se jen na povinnosti

Pokud se dítěte budete ptát pouze co bylo ve škole, jestli má hotové úkoly a zda si uklidilo pokojíček, zafixuje si komunikaci s vámi jako něco nepříjemného. Ptejte se na kamarády, na nové hračky, které momentálně “frčí” nebo společně plánujte dovolenou. Chcete se dozvědět, v čem jsou vaše děti lepší než vy nebo jestli už někomu daly pusu? Netradiční témata vám nabídnou třeba Povídačky na cesty ze vzdělávacího konceptu Kvído od Albi. Více informací najdete na www.kvido.cz.

Odpusťte si hodnocení

„Rodičovství je jedním z nejvíce zatěžujících povolání. Kromě úžasných, rozkošných a hluboce uspokojujících okamžiků je provázeno přerušovaným spánkem a mimořádnými zkouškami trpělivosti a psychické pružnosti. Vaším úkolem je pomáhat dítěti s rozmanitou řadou emocí od záchvatu vzteku až po vzrušení a radost. Aby se z vás stali klidní, milující a empatičtí rodiče, musíte se v prvé řadě starat o sebe. Musíte umět rozpoznat, kdy máte špatnou náladu, a vyhledat pomoc a podporu v situacích, kdy potřebujete obnovit duševní a tělesnou rovnováhu.“

Kniha Margot Sunderlandové „Věda zvaná rodičovství“, kterou jsem doporučovala jako povinnou výbavu všech novopečných rodičů v článku „ 3 knihy, které by se měly fasovat už v porodnici“, a ze které je také úvodní citát,  se osvědčuje jako výborný průvodce nejen euforickým období prvních dní a týdnů po příhodu z porodnice, ale také v časech, kdy by člověk na svou roli rodiče nejraději na pár dní zapomněl.

Přestože by se kniha měla studovat dlouho před porodem, ne-li početím potomka, věřím, že řada rodičů k ní sahá až v případě, kdy již hledají konkrétní rady na zdánlivě neřešitelné situace vědy zvané rodičovství.

Pečovat o děti a vychovávat je, to je někdy opravdu věda. Ještě větší věda je se z toho nezbláznit a navzdory maximálnímu vytížení si zachovat alespoň zbytky zdravého rozumu. Jelikož se řada našich mužů a bezdětných kamarádek ještě stále tváří, že nechápou, z čeho po celém dni, kdy jsme „jen doma s dětmi“, můžeme být tak unavené a vyčerpané, je více než-li povzbuzující, že kniha zabývající se složitostmi lidského mozku, věnuje samostatnou kapitolu také všem pečovatelům a nutnosti věnovat nějaký čas také péči o vlastní duševní a tělesnou rovnováhu. Získáváme tak velmi příjemné ujištění, že při péči o děti a jejich výchově dostává rovnováha člověka opravdu na frak.

„Čas pro sebe hledám dost špatně, ale musím se snažit. Dosud jsem se zanedbávala a velmi negativně se to odrazilo na mé psychice,“ potvrzuje v diskuzním fóru na téma „Čas pro sebe“ uživatelka @konidana. “Každý týden si už dělám čas na to, že zalezu do vany alespoň na půl hodiny nebo na hodinu. Také cestou z práce relaxuji při chůzi lesem a často si dělám ještě zacházky, abych si samotu v přírodě užila třeba o 10 minut déle. Občas se odloučím od zbytku rodiny o víkendu. Ideálně si myslím, že bych potřebovala jeden celý den v týdnu nebo na střídačku alespoň 2h denně (i obden by asi stačilo), což je nehorázná utopie🙂“

Pokud doma funguje manžel, kterému lze děti odevzdat a utéct, dělejte to! Utopie se pak může proměnit v příjemnou realitu, říká uživatelka @odula: „Já se dvakrát, někdy třikrát do týdne prostě jen tak sbalím a vypadnu, nechám děti chlapovi a na hodinu dvě zmizím. Na nákupy, na procházku, na kafe. Zatím mi to jako duševní hygiena stačí.“

Přiznám se, že mě náš společnej život s Amíkem baví. Ono totiž takový soužití s partnerem z jiné země je strašně skvělý. Skvělý je v tom, že se člověk pořád něco nového učí, o sobě, o světě, o kultuře, učíte se žít s jiným jazykem a všechno kolem vás váš partner možná někdy nebo úplně vždycky chápe a vidí trochu jinak. Každého z nás totiž modeluje naše okolí ve kterém vyrůstáme. A nic nemodeluje víc než takové jídlo.

"Cože tys nevěděla, co to je pizza?!" Zděsil se Amík během jednoho z našich prvních rande, když jsem se mu přiznala, že jsem dřív znala Želvy Ninja než jsem ochutnala první pizzu. "Ne, neznala a vždycky jsem si během toho kreslenýho seriálu řikala, že to asi chutná děsně dobře." "To je ale strašný, vždyť tys žila vlastně v kulturní pustině!" Smál se dál Amík a směje se i dnes po třinácti letech soužití kdykoliv si vzpomene na tuhle historku. "To máš štěstí, že jsem tě zachránil a přivedl tě do města, kde se jí ta pravá pizza!" Dodává se svojí nemalou newyorskou pýchou Amík. Zeptejte se jakéhokoliv Newyorčana na to, kde se dělá ta pravá pizza a odpověď máte jasnou. "Jedině v New Yorku!!" A to vám řekne i Ital žijící v New Yorku první generaci.

Podobná historka následovala, když jsem poprvé jedla suši v jedný japonský restauraci na Novým Zélandu. "Ha ha ty máš ale takový štěstí, že jsem tě vytáhl ze tmy Prahy a ukázal ti co je svět!" Pravil Amík. "Tak hele musím ti něco nechat, když jsi ze země, kde národním hrdinou je Mickey Mouse." Nenechala jsem se tehdy ani teď já.  Ano, je to nefér, když si najdete takovýho rodilýho Newyorčana, člověka odchovaným jídlem celýho světa, je ale fakt, že halušky jsem ho naučila jíst já!

Co ale považuje Amík za klasiky americký jídlo? Tak hamburger z McDonalda to není, to vás zklamu.

1. Burákový máslo: "Hele tak udělej mini chlapíkovi k obědu do školy klasiku sendvič s burákovým máslem a džemem. To má rádo každý dítě!" Radí Amík, když vzdychám nad chybějícími nápady na další mini chlapíkův oběd. Ne, moje ruka tohle prostě nemůže udělat. Burákový máslo ač mi ukrutně nechutná jsem ještě ochotná koupit, ale napatlat ho na jednu půlku chleba a k tomu přilepit další chleba s marmeládou, tak to prostě moje středoevropské chuťové buňky nedají. Amík má smůlu a mini chlapík taky.

2. Smores: Dodnes mám v puse pachuť po marshmellows, který nám nosila babička a my dva s bráchou jsme je poctivě jedli, abychom se zavděčili. Kdo by to byl tehdy řekl, že se takový marshmallows mají ohřívat nad ohněm? "Počkej teď zažiješ pravou Ameriku a jídlo k ohni," povídal Amík v jednom obchodě zatímco nakupoval potraviny nutný pro Smores, lahůdku a sen každého malého kempovníka. Recept na Smores najdete na konci článku.

Nevím jak vy, ale já jsem se vždycky kynutého těsta bála jako čert kříže. „Jak je to s tím droždím? Má rádo teplo nebo chlad? A co když nevykyne? Proč musím tak dlouho čekat?“ A v neposlední řadě mi už jen to slovo „kynuté“ evokovalo, co se asi stane s mými boky, když to s ním přeženu. Přitom je tahle klasika našich babiček tak jednoduchá na přípravu a flexibilní co do použití (od sladkých moučníků, vánoček, mazanců přes slané copy se slaninou až po italskou pizzu). Když ho navíc obložíte ovocem a uberete cukru, máte lehkou sladkou tečku ke kávě, aniž byste přibrali.

Byl zrovna takový ten upršený den, a já se rozhodla zpříjemnit si ho nadýchanými buchtami s tvarohem a hrozinkami. Prostě klasika ke kávě a kníže jako od Boženy Němcové (i když já mám zrovna rozečteného dalšího Jo Nesba….). A protože jsem měla víkend sama pro sebe, tak jsem se rozhodla pro poloviční dávku. To, co vidíte na fotografiích, tedy vynásobte dvakrát a vyjde vám z toho milionová dobrota, která ani nestihne vychladnout.

Na těsto:

• 500 g hladké mouky
• 1/2 lžičky (opravdu velká špetka) soli
• 100 g másla
• 90 g krupicového cukru
• 1 vanilkový cukr nebo 8-10 g domácího vanilkového cukru
• pár strouhnutí citronové kůry
• 30 g čerstvého droždí
• 250 ml vlažného mléka
• 2 žloutky
• 50-75 g rozpuštěného másla na pomazání buchet a pekáče

Na náplň:

• 500 g měkkého tvarohu (ne z vaničky)
• hrst rozinek
• 2 vejce
• 3 lžíce cukru
• 1 vanilkový cukr (nikoli vanilinový)

Poctivý domácí jogurt z čerstvého mléka je prostě pochoutka. Vyjde levněji než kupovaný, jeho příprava není nikterak náročná a přesně víte, z jakých surovin je. Tak proč si ho nezkusit vyrobit?

                                                                foto: pixabay.com

Na výrobu cca 1 litru domácího jogurtu potřebujeme:

• 1l mléka
• 2 lžíce bílého jogurtu 

Mléko je nejlepší čerstvé, od farmáře nebo z trhu. O něco méně dobrá varianta je čerstvé mléko z obchodu (vždy naleznete v chladícím boxu). Trvanlivé mléko (krabicové, ošetřené UHT) k přípravě jogurtu nedoporučuji, chuť ani konzistence není dobrá. Výborné je i kozí mléko, ale jogurt z něj je vždy řidší.

Jogurt nám dodá prospěšné bakterie mléčného kysání. Je důležité, aby to byl jogurt, ve kterém jsou bakterie živé a nejsou přidány žádné zahušťující látky. Takové jogurty mívají ve složení napsáno pouze mléko (případně i sušené mléko nevadí) a jogurtové kultury.

NOVÁ KAPITOLA VAŠEHO ŽIVOTA ZAČÍNÁ PŘÍCHODEM VAŠEHO VYTOUŽENÉHO MIMINKA.

Narozením dítěte se Vám otevírá nové období života plné štěstí a radosti. Toto období ale může být spojeno i s nejistotou, obavou a strachem, zda budete vždy schopni rozpoznat všechny potřeby a reakce svého miminka. 

Správně identifikovat dětské projevy je pro mladou maminku častokrát náročné. Obrací se na kamarádky, internet, porodní asistentky a nakonec hledá pomoc u pediatra. Je to přirozené. Dítě velmi rychle roste, každý den se naučí něco nového a jeho reakce se neustále mění a vyvíjí.

Časem se mladá maminka naučí rozumět svému děťátku, jeho potřebám a náladám. Dokáže ho uklidnit, rozesmát, pozná proč pláče, co se mu líbí a co ne, co ho trápí. 

Připravili jsme Vám stručný návod, jak rozpoznat a správně se vypořádat s jedním z nejčastějších problémů, který malá miminka dokáže pěkně potrápit – opruzená pokožka. 

Zároveň Vám přejeme, abyste podobné situace zvládali úspěšně a prožívali jen okamžiky radosti, štěstí a lásky se svým děťátkem.

Lidské tělo se během života vyvíjí. Největší změny jsou patrné u dětí, které se mění doslova mrknutím oka. Ale i na dospělé kůži zaznamenáváme změny na pokožce dané nejen věkem.

1) Sluníčko nám to občas vypeče

Dětské pokožka je náchylnější ke spálení než ta dospělá, protože je tenčí. Malé děti by se neměly nadměrně vystavovat přímému slunečnímu záření, natož se opalovat. Mažte je krémem s vysokým SPF. Mnoho dospělých pečlivě dbá na péči o svá dítka, ale na sebe zapomínají. I svou pokožku chraňte opalovacími krémy, nejen při slunečných dnech. Kůže si zaslouží péči i v zimě. Od sněhu, stejně jako od vody se sluneční záření dobře odráží. Prevence je zásadní pro eliminaci dalších kožních problémů.

2) Člověk = oblíbená pochoutka pro komára

Bodavý hmyz útočí na všechny věkové skupiny stejně. Nejvíce ho však přitahují lidé s krevní skupinou 0¹. Lidskou krví se živí pouze samičky. Komáří sliny jsou vyhodnoceny tělem jako cizí látka. Tělo vypustí histamin, který pak dráždí kůži. Přirozenou reakcí je poškrábat se. Léčba pomocí krému či gelu obsahujícího antihistaminika pomůže ulevit od příznaků. Fenistil gel má navíc chladivý účinek.

3) Svědění kůže bývá spíše příznakem. Po příčině pátrejte jinde.

Předem prosím, že si nepřeju pod článkem debaty o bezpečnosti porodu doma 😀 Mám už dvě domarozené holčičky, takže rodit doma pro mě nebylo nic nového, přesto respekt z porodu byl. Ještě 2týdny před porodem jsem si nějak neuvědomovala, že vlastně bude muset ven 😀 Věřím, ale že vše je vždy tak jak má ... Venoušek s námi prožil hodně ošklivé období, opravdu hodně stresu, strachu a bezmoci - celý ten čas probíhal soud o moji nejstarší dcerku s expřítelem, který mi ji jednoduše chtěl vzít. Že se k nám chystá mimi klouček jsem věděla delší dobu, proto jsem mu už předem řekla, ať přijde jen pokud ví, že vše dobře dopadne. Zpočátku jsem si byla lehce nejistá, jestli nepřišel jako "náhradník" za starší dcerku. Po předchozích těhotenstvích jsem byla rozhodnutá jít jen na 2-3 ultrazvuky. Naštěstí jsem díky Jitka Blábolilová našla pana doktora a brzy jsem našla i porodní asistentku 🙂 a tak jsem opravdu šla jen na2 ultrazvuky a na kontroly k PA. U holek jsem poctivě cvičila a připravovala se , teď byli úplně jiné starosti ... soud mi opravdu dceru vrátil, zanedbanou ale vrátil a celé léto jsme ji chystali do 1.třídy. Naštěstí mám muže, který má kouzelné ruce a dělá kraniosakrální terapii, měl se mnou plno trpělivosti a pečlivě se o mě staral . První dva porody byli naprosto odlišné. První pomalý, dalo by se říct bezbolestný a druhý rychlý, intenzivní a hodně bolestivý. Možná i proto jsem měla docela respekt, přece jen intenzita druhého porodu mě před těmi 3mi lety docela šokovala. 

Venoušek se začal hlásit, že chce na svět asi tak v 1h ráno, kdy mi cosi luplo v bříšku, voda ale netekla a když děloha ztvrdla nebylo to nic s čím by se nedalo spát a tak jsem prostě unavená z předešlého dne spala. Vím jen, že mě občas tlak v podbřišku vzbudil a bylo mi to divné. K ránu jsem se tedy divila, proč mám v kalhotkách hlen-čistý bílý. Ale jak jsem vstala bylo mi to již vcelku jasné.Stahy už najednou byli dost intenzivní. V tu chvíly jsem psala PA, že teda asi vážně rodím. Muž vybalil půjčený bazenek, ale za pár minut jsem mu už říkala, že to je zbytečné. Táhlo mě to do ložnice, kde jsem si pod sebe stihla dát akorát podložku. Přišla už jen jedna slabá kontrakce a za ní už doslova fičák. Asi 4 dlouhé tlačící kontrakce cca prý po minutě. Stačila jsem jen mít ruku mezi nohama, tlačit a řvát jako lvice 😀 Tatínek držel hlavičku a čekal, než dorotuje a narodí se celý ... porodní asistentka dorazila asi půl hodinky po narození, krásně nás opečovala a pak už jsme jen odpočívali za ruchu dvou starších nadšených holčiček...

Ve chvíli, kdy ohlásíme další charitativní dražbu, začne nám takových dotazů chodit hodně. Odteď už nebudu muset každému jednotlivě proces vysvětlovat, ale odkážu ho na tenhle článek😉 Určitě to vrtalo hlavou spoustě z vás, takže čtěte.

Začne to tak, že nám někdo napíše, že má kamarádku, sousedku, švagrovou, kolegyni manžela..., která má nemocné dítě a že by jim rád pomohl. Přihlásit se nám může i sama rodina, ale to se stává málokdy. Maminka (samozřejmě i tatínek, ale pro zjednodušení) nemocného dítěte nemusí být registrovaná na MK, může ji tu aktivně zastupovat třeba ta kamarádka. Máme to radši kvůli zpětné vazbě a i kvůli vám dražitelům. Lépe se sbírají peníze pro někoho, koho odtud znáte a s kým už třeba nějakou dobu jeho starosti prožíváte. A taky je moc milé, když tu maminka s účastníky dražby komunikuje nebo vloží fotku, jak se dítě veze v novém vozíku nebo jak byly za peníze z dražby na rehabilitaci v lázních.

Pokud nám chcete o nějaké potřebné rodině dát vědět, nejdřív se s nimi spojte vy. Vysvětlete jim, o čem dražba je a jestli by se vůbec zapojit chtěli, ne každý o to stojí. Také je potřeba vědět, že peníze z dražby nedostane rodina "na ruku" a nelze  je použít na běžný provoz domácnosti. I když to je často největší svízel, když maminka zůstane s dítětem doma a tatínek nevydělává dost nebo dokonce vůbec není. Peníze z dražby se dají použít jen na zdravotní pomůcky, rehabilitace, ošetřovatelské služby apod. Jejich využití musíme úřadům dokladovat, takže to funguje v praxi tak, že proplácíme faktury, které nám rodina posílá, až do celkové částky, kterou u nás mají.

Když tohle všechno rodině povíte a zapojit se chtějí, pošlete nám na ně emailový kontakt a my se jim ozveme. Budeme po nich chtít osobní údaje, povídání o dítěti a jejich rodině, lékařské zprávy nebo třeba i fotky, na co potřebují peníze, kolik to stojí... Je to kvůli prověření jejich údajů a taky k představení dítěte tady mezi vámi.

Všechny údaje o dítěti a rodině evidujeme dlouhodobě, pro každého mám extra složku v počítači. A když přijde čas přípravy další dražby, vybíráme z aktuálně vedených dětí to jedno nebo víc, pro které se bude dražit tentokrát. Aby ten těžký výběr nebyl jen na nás organizátorkách, hlasují pro jednotlivé děti všichni, kdo do dané dražby vyrábí výrobky. Výtěžek dražby se pak věnuje dítěti s největším počtem hlasů. Ostatní děti "nevypadávají", zařadíme je do hlasování zase v příští dražbě.

Rekapitulace v kostce:

Tak a je to tu. Nadešel čas změny. Rozhodla jsem se skoncovat s masem. Vlastně i s mlíkem, když je to teď tak trendy. Nemám šajn, co vlastně budu jíst, ale to je fuk. Je to in, no ni? Navíc ta zvířata atakdále.

Od prvního momentu se člověk cítí tak trochu lehce. Vlastně jak jinak, když mu neustále kručí v břiše. Člověk JE lehký. Protože jede na prázdno.

Navíc je to povznášející pocit. Doslova. Věřte nebo ne, ale když dvakrát denně choupete čočku, hrách a podobné zrní, tak skutečně trošičku levitujete, a čekáte, až vás někdo z blízkých sundá ze stropu, v horším případě poletujete v gravitačním poli.

Je to fajn pocit. Pokud teda jedete v drogách, kdy přes nahánění růžových jednorožců nemáte čas myslet na to, že padáte hladem. Ve stavu střízlivosti totiž nebývá než ohlodávat stoly a závěsy.

Ráda bych vám to shrnula hezky den po dni, jak si užívám ony povznášející pocity. Ale bohužel mi hlad znemožňuje uvažování. Tak to vezmu na přeskáčku.

Ohlodávání čehokoliv z hladu je celkově vzato nejčastější činností z celého dne. V časové náročnosti snad konkuruje už jen mixování rostlinného mléka, smoothies a jiných pokusů s jasným cílem ošálit žaludek. Pokud vám nevyhovuje ohlodávání stolů a jiného nábytku, můžete si nahnat vápník okousáváním omítky ze zdi.

Pamatujete si ten díl ze seriálu přátelé, kdy se Rachel ráno budila na veselý, optimistický zpěv souseda z protějšího bytu? Tak přesně takové rána tady máme. Musím říct, že počasí nemohlo být lepší, za co jsem ráda, jelikož nejsem připravena dát létu sbohem. Teploty se pohybují kolem 28, ale New York bývá odpoledne už hodně rozpálený, tak bych tipla o dost víc. 

V pondělí jsme ráno vyrazily na snídani- jako obvykle. Tentokrát byl cíl jasný a to Eggs v Soho, ale co se nestalo- cestou jsme narazily na hezké posezení venku a neodolaly jsme. Personál byl moc milý, dali na stůl automaticky čerstvou vodu (takže hned velké plus) a jídlo bylo perfektní. Měly jsme avo toast, míchaná vajíčka se špenátem a na závěr pravé americké lívance s ovocem a javorovým sirupem. Mňamka!

Pak jsme se chvilku courly, já totiž hrozně chtěla jednu kabelku od Rebecci Minkoff, ale obchod otevíral až v 11. Nakonec jsem stejně nepořídila, neměli ji :-/

Tak jsme vyrazily nejdřív na Top of the Rock. Kupovala jsem předem CityPass, který vyjde o dost levněji, přeskočíme fronty na lístky a mohly jsme si vybrat 3 památky nebo atrakce, které navštívíme. Tohle byla jedna z nich.

Výtah nás vyvezl na 64 podlaží během pár sekund. Tu chvilku jsem se bála, aby moje snídaně nebyla všude kolem 😀 Chvíli jsem dokonce měla pocit, že začnu levitovat.

Ale nakonec jsme byly nahoře.  Cestou nás stihly vyfotit a my vyplázly 50$ za 3 fotky 😀 A ne, nemusely jsme je kupovat, ale byla to hezká památka...