24. týden těhotenství         

                                                             Co se děje s vámi?

V těchto dnech těhotenství se pomalu začínají dostavovat důsledky přibývání na váze, dochází k prosáknutí a uvolnění v oblasti pánevního pletence (to může vést až k rozvolnění spony stydké tzv. symfyseolysis). To se může projevit bolestmi v podbřišku a v kříži, někdy bolestmi v tříslech a na vnitřních plochách stehen. Důsledkem toho dochází i ke změně chůze (chůze o širší bázi tzv. kachní chůze). Rostoucí bříško zapříčiňuje též zvýšené prohnutí v bedrech. Snažte se stále o správné držení těla!

Spolu s bříškem se zvětšují i prsy. U některých žen prsy dosáhnou na konci těhotenství až dvojnásobného zvětšení. Nezapomínejte si postupně upravovat velikost podprsenky (v případě větších prsů ji noste i na noc), nejvhodnější je podprsenka se širokými ramínky.

Nejlépe již v polovině těhotenství. Lékař již nemusí nové pacienty přijímat.

Hledejte lékaře v místě vašeho bydliště, aby byl v dosahu při akutním onemocnění. Zjistěte si služby, které poskytuje (možnost telefonické konzultace mimo ordinační hodiny včetně návštěvní služby v akutních případech, zda provádí nadstandardní očkování či např. nastřelování náušnic). Není též na škodu zjistit si bližší informace o poskytování péče daným lékařem ve svém okolí.

                                                            23. týden těhotenství         

                                                             Co se děje s vámi?

V této fázi těhotenství rychle přibíráte na váze, a pokud na vás těhotenství dosud nebylo patrné, v příštích dnech se to změní. Průměrný přírůstek na váze je ve 23. týdnu těhotenství cca 4-5 kg. Mohou vám začít první nebolestivé stahy děložní svaloviny (známé jako „poslíčky“). Nevyvolávají změny na děložním hrdle a některé ženy je ani nevnímají. S přibližujícím se termínem porodu mohou být silnější a častější a označují se jako „poslíčky“. .

Tlak těhotné dělohy může mimo hemoroidů způsobit též křečové žíly na dolních končetinách a v oblasti rodidel. Doporučuje se pravidelné cvičení a dostatek pohybu (nejlépe chůze), při odpočinku podkládání dolních končetin do zvýšené polohy, aby se zlepšil krevní návrat. Vhodné je též nošení kompresivních punčoch a pohodlné obuvi.

Cestování autem je určitě vhodnější než jízda v přeplněných dopravních prostředcích, ovšem pouze za předpokladu použití bezpečnostního pásu, jehož spodní část má být vedena pod zvětšeným břichem, ne přes břicho.

Spodní pás je umístěn pod dělohou, ramenní pás nad vrcholem těhotné dělohy, mezi prsy. Upnutí musí být pohodlné, ne příliš těsné, ale ani volné. Ramenní pás nesmí sklouzávat z ramene! Poutat by se měly těhotné-řidičky i těhotné-spolujezdkyně, a to na předním i zadním sedadle. To, že samotný pás musí mít funkční samonavíjecí zařízení a nepoškozený popruh, je samozřejmostí.

                                                           22. týden těhotenství         

                                                            Co se děje s vámi?

Nadále přibíráte na váze asi 0,5 kg týdně. 22. týden gravidity je celkový přírůstek nejčastěji kolem 4 kg. Zvětšující se bříško už je na vás dobře vidět.

Mohou vás začít trápit křeče v nohách (především noční) či tuhnutí bříška. Při noční křeči v lýtku nepropínejte špičku nohy, naopak přitáhněte ji k bérci směrem vzhůru a křeč ustane.

Nejčastější příčinou bývá nedostatek hořčíku (magnesia), po konzultaci s vaším gynekologem ho začněte užívat.

V noci a při odpočinku lehávejte raději na levém boku, zmírníte tím tlak těhotné dělohy na dolní dutou žílu a tím se zmírní otoky dolních končetin a můžete tak předejít i kolapsům či slabosti, ke kterým často dochází právě v poloze na zádech .

                                                           21. týden těhotenství         

                                                            Co se děje s vámi?

Zakulacování bříška vám v tomto období těhotenství může způsobit vystupování pupíku. Je to zcela běžné.

Vaše tělo začíná rovněž více zadržovat vodu, časté bývají otoky na prstech rukou (těsné prstýnky raději odložte) a na nohou. Výraznější otoky je třeba konzultovat s gynekologem. Do poradny byste měla chodit každé 4 týdny.

Srdce vašeho miminka bije již tak intenzívně, že je možné ozvy plodu poslouchat pomocí stetoskopu přiloženého k břichu těhotné ženy.

Těhotenství bývá obdobím, kdy se hemeroidy objeví u ženy často vůbec poprvé. Nejčastěji se objeví kolem 20. týdne gravidity. Jedná se o rozšířené žíly (žilní městky) v oblasti konečníku, ve kterých městná krev právě vinou tlaku zvětšené dělohy na pánevní dno. Projevují se pocitem tlaku, svěděním a bolestí, někdy krvácením či zanícením. Za porodu může vyhřeznout sliznice konečníku na části nebo celém obvodu jako sytě červený hroznovitý útvar.

Nebudu lhát, na ten znovunabytý bezdětný život bych si zvykla jako nic. Stačilo pouhopouhých šest dní bez dětí a úplně mě vyvedlo z konceptu, žese  po mně zase chtějí nějaké výkony v kuchyni. Týden, kdy jsem si mohla naprosto legálně usrkávat čínskou polívku v obýváku při sledování Sexu ve měste, aniž by mě kdokoliv poučoval o tom, že je konzumace jídla v obýváku přísně zakázána a následně mi onu polívku vysrknul před očima, utekl jako voda. Popravdě, trochu jsem zvlčela.

A navíc došly čínské polívky, čímž sevýrazně přiblížila apokalypsa. Pokud se totiž bude opakovat dnešní kuchyňská scenérie, zcela jistě dojde k vychýlení zemské osy a dost možná i k výraznému oteplení planety.

Tak tedy na lehký rozjezd jsem dnes uvařila těstoviny s boloňskou omáčkou. Omáčka byla ve skleničce, ale ohřála jsem ji úplně sama. Zdá se mi to jako poměrně unáhlený a riskantní krok od čínských polívek, daleko lepší by bylo jít na to přes vejce na tvrdo, ale budiž. Jsem odvážné děvče. Očekávala jsem za to standing ovation nebo alespoň obdivné hvízdání. Ale místo toho se všichni snažili jasně demonstrovat, jak v uplynulém týdnu hladověli, až málem vyhladověli na kost. Hlavně Pažout.

Valja: „Mňam! To bylo dobrý! Já si jdu přidat!“

Já: „Ale ono už na přidání není...“

Pažout: „Taky jsi mohla uvařit polívku. Dal bych si... Třeba gulášovku!“

Článek píši téměř rok po tom, co Káťa nastoupila do školky, dříve jsem nějak nestihla.

V první řadě chci říct, že tento článek nepíšu ani jako návod ani jako doporučení a byla bych nerada, kdyby byl špatně pochopen. Svou dceru miluji nadevše a snažím se pro ni dělat to nejlepší, jak to cítím.

Také se předem omlouvám sa delší úvod, ale pro ty, co nás nesledují si myslím, že pomůže lépe pochopit co a jak.

Káťa byla od narození velmi aktivní dítko, téměř nespavé a minimaně prvních 6-9 měsíců také velice ubrečené. Velice jsme bojovaly s kojením (to by bylo na jiný článek) a já už pak měla pocit, že jsem špatná matka, když Kačka pořád řve, nebo málo spí a večer prostě neusne v 19 hod. jako všechna mimina okolo. Bohužel manžel mi moc oporou nebyl, a tak jsem si vše musela nejdřív srovnat sama v sobě. Uvědomit si, že se snažím dělat první poslední a že jsou věci, které asi jen tak nezměním (jako třeba Káti pozdní včerní spaní, které trvá doteď a částečne je způsobeno bydlením v garsonce a částečně asi i geneticky, jelikož prý moje sestra byla v tomto úplně stejná). Ač chodí spát někdy i ve 23 hodin, vstává v 7 a celý den jede jako motorová myš (tedy s krátkým spánkem po obědě, jehož zrušení k dřívějšímu usnutí večer nepomohlo).

Kromě nespavosti je opravdu velice aktivní a živé dítko, které je ještě dost chytré (já bych řekla spíše vychytralé), vše nasává jako houba a učí se rychlostí blesku. Neposedí ani 10 sekund, leze nejlépe po výškách a čím výš tím lépe a pak klidně běží a je jí jedno, že "podlaha" končí, takže jsem neustále ve střehu a rozhodně nemám to štěstí si třeba na dětském hřisti sednout a číst si.

Od jejích cca 6 měsíců jezdíme na plavání, kde si vždy chvíli před a delší chvíli po plavču hraje s dětmi v herničče. Od malička je velice družná a společenská, nestydí se, nebojí se cizích dětí ani dospělých. Z toho důvodu mi bylo vždy líto, že u nás na vsi venku na hřišti, na louce či v lese nepotkáváme téměř žádné děti, i když tu jsou (ale každý má pískoviště, houpačku a skluzavku na zahradě). Bylo vidět, že jí kontakt s ostatními dětmi v nějaké větší míře chybí, ale nějaká dětská centra pro nás nejsou moc dostupná (finančně ani vzdálenostně), a tak když se začal přibližovat druhý rok, uvažovala jsem o školce.

Po mnoho desetiletí byla toxoplazmóza téměř mysteriózní nemocí, jejíž zdroj a způsob přenosu byly zahaleny tajemstvím. Někdy se však ve svém okolí setkávám s takovými názory a tvrzeními, že mám pocit, že je tomu tak částečně pořád🙂

Jak to s toxoplazmózou tedy je? Jedná se o jednu z nejrozšířenějších parazitárních infekcí člověka (i domácích zvířat). S toxoplazmovou infekcí se totiž setká až jedna třetina lidské populace (u nás je to přibližně 40% lidí starších 40let). U lidí s nenarušenou imunitou (u zdravých osob) má formu celoživotní latentní (skryté) infekce, která dotyčnému nezpůsobuje žádné potíže či omezení. Za určitých okolností však může způsobovat i velmi závažná onemocnění – v prvé řadě to platí u lidí s narušenou nebo jinak postiženou imunitou (po transplantaci, s AIDS…). Dalším případem jsou pak těhotné ženy, které během těhotenství (hlavně v prvních dvou trimestrech) prodělají primoinfekci (jejich tělo se s toxoplazmózou setká poprvé) -  infekce totiž může přejít na plod, který může vážně poškodit.

Původcem tohoto parazitárního onemocnění je prvok s názvem Toxoplasma gondii. Tento prvok má tři životní stádia:

• Klidové formy (bradyzoiti) – tyto formy jsou přítomny ve tkáňových cystách při latentní infekci (tedy např. u celé třetiny lidské populace – prostě u všech, kdo se s touto infekcí setkali)
• Množící se formy (tachyzoiti) – přítomny při akutní fázi infekce (při primoinfekci nebo při aktivaci latentní infekce – nejčastěji při narušení imunity)
• Sexuálně vzniklé formy (sporozoiti) – tyto formy vznikají ve střevě konečného hostitele tohoto parazita, jímž jsou pouze kočkovité šelmy (nejčastěji kočky).

Toxoplasma se tedy umí sexuálně pomnožit a dokončit tak svůj vývoj pouze v kočičím střevě! Odtud se pak ve formě tzv. oocyst vylučuje trusem do okolního prostředí a kontaminuje zeminu, vodu, zeleninu… (každá kočka může být infikována jen 1x za život, nejčastěji ve věku 3 – 8 měsíců a oocysty vylučuje pouze pár týdnů, přičemž často trpí průjmy). Vyloučené oocysty po pár hodinách dozrávají a stávají se infekčními pro tzv. mezihostitele, mezi něž patří i člověk (jinak sem patří téměř všichni teplokrevní obratlovci). V mezihostiteli se pak po pozření infekčních oocyst vytvoří opouzdřené cysty v různých tkáních (ve svalech, v mozku, v játrech, v oku…kde se klidové formy toxoplazmy uchovávají často po celý život)  - zmiňovaná latentní (bezpříznaková) fáze infekce. K aktivaci pak dochází pouze při velkém oslabení imunity (transplantace, AIDS…).

Člověk se tedy toxoplasmou může nakazit třemi způsoby:

V den, kdy jsme odjížděli z Moravy směr Poprad, jsem se v duchu modlila, aby předpovědi počasí tak nějak nevyšly. V aplikaci jsem totiž hleděla na pěkných pár dnů deště, což úplně nenaplňovalo moji představu procházek po krásách slovenských hor.

V plánu byla větší přestávka v Rožnově, ale zrovinka v té chvíli spali obě děti, tak jsme prosvištěli dál a zastavili se na procházku a pozdní oběd v Žilině.

Nikdy předtím jsem tam nebyla a celkem příjemně mě centrum potěšilo. Na procházku ideální, malé náměstíčko a několik dobrých restaurací kolem. A to bylo taky na delší dobu, co jsem se dobře najedla...

Začalo poprchávat a bohužel, podobný ráz počasí vydržel i po příjezdu na hotel. Po tom, co Emča nanosil těch 20 tašek do pokoje, jsme si na chvilku sedli a koukli se na možnosi, kam s dětmi, když prší a naplánovali další den.

V hloubi duše jsem se modlila, aby bylo krásně, jenomže ve chvíli, kdy jsem v 7 otevřela oči, mi bylo jasné, že moje motlitby rozhodně vyslyšeny nebyly 😀

Venku pršelo a pršelo- slušně řečeno.

Vybavuji si těhotenství se Šimonkem, zažívala jsem obrovské zážehy lásky, kdykoliv jsem si uvědomila, že je ve mně další život. Jela jsem autem z práce a usmívala se jak měsíček na hnoji, dopřávala jsem si tak kilo ovoce denně a dohlížela na to, abych jedla alespoň 6x za den a pravidelně pila. Samozřejmostí byly těhotenské vitamíny, předporodní kursy a procházky za zdravím. Celý můj život se točil kolem mého bříška a příprav na příchod miminka. Prostě první těhotenství!

Tak to máme pravděpodobně všechny, když čekáme své první plánované dítě. Když však čekáte druhé a další miminko, už se prostě nemůžete cítit tak, jako poprvé, kdy středem vašeho vesmíru bývávalo jen rostoucí bříško. Nejste už jen sama pro sebe, protože většinu času vám zabírá prvorozené dítě. Nemáte čas si lehnout, kdykoliv ucítíte, že by bylo fajn si odpočinout. O mísu ostružin se podělíte se synkem nebo dcerkou, na místo abyste ji snědla sama. U třetího těhotenství si dáte do pusy 3 ostružiny a zbytek se dělí automaticky mezi děti. Nevaříte podle své chuti a z čokolády často vidíte jen obal. O zmrzlinách ani nemluvím. Jste fakt ráda, že si bříško pohladíte alespoň, než vstanete ráno z postele nebo před spaním. Přes den vám jej připomene buď únava, nebo činnost, při které vám tak trochu překáží. Pak si přečtete článek o tom, jak je krásné komunikovat s nenarozeným dítětem jako třeba tento a může vás trochu zasáhnout pocit, že pro mimiko neděláte tolik jako v prvním těhotenství a že se může cítit zapomínané. A to i přesto, že děláte, co můžete.

Tyto pocity jsem často probírala se svými kamarádkami, když byly v očekávání svého dalšího dítěte a já zrovna těhotná nebyla. Snažila jsem se jim vysvětlit, že druhé a další dítě ví, kam se vtělilo a že nemá cenu cítit lítost nad tím, jak by to mohlo být a není, protože miminko v bříšku cítí víc, než si dokážeme představit. A že spokojenost a pohoda maminky je pro něj stejně důležitá jako vědomá komunikace s ním. Navíc ono cítí energii láskyplného objetí, které dáváte jeho staršímu sourozenci. Slyší, když dětem zpíváte na dobrou noc nebo si s nimi hrajete. Vnímá energii, kterou přitom vytváříte, protože je to přesně stejný druh energie, kterou posíláte jemu, když s ním vědomě komunikujete. Navíc to spojení díky starším dětem zůstává delší dobu, protože pro ně jsme tu vědomě prostě pořád.  

Nyní jsem sama těhotná a toto téma se mi lehce připomnělo. Vnímám, že ho mám zpracované a na miminko se moc těším a přesto, že se starám o 4 děti, vím, že je Mariánek stále se mnou a já s ním. Chci vám proto poradit, abyste se těch pocitů o nedostatečné pozornosti zbavily a nesrovnávaly, jaké to bylo tehdy a je teď. Uvědomte si, že dáváte miminku přesně to, co potřebuje. Že za něj dýcháte, živíte jej a staráte se o to, aby cítilo harmonii a lásku a ono to moc dobře vnímá. Když k tomu přidáte pohlazení bříška ve chvíli, kdy máte zrovna čas, není možné, že by děťátko rostoucí uvnitř vás nedostalo to, co potřebuje.

A ještě jeden poznatek na vlastní kůži, a to, že přes všechen ten denní shon, můj Mariánek v bříšku zvedá pomyslné sluchátko sám, ani to nemusím dělat já. On totiž vždy vytuší ten správný čas, kdy mu můžu odpovědět.

Nepochybuji o tom, že by měl málo pozornosti. Přesto jsem ucítila jednou po obědě potřebu mu to vysvětlit. Vlastně, když jsem k němu začala mluvit, napadlo mě si to rovnou zapsat, abych si jednou mohla připomenout tuhle krásnou klidnou chvilku a mé rozněžnělé pocity věnované miminku ve mně.

S tím, jak roste slovní zásoba našeho potomka, se zároveň exponenciálně zvyšuje riziko trapných chvil na veřejnosti. V čekárně u pediatra bývá velká sranda a obecně platí, že čím víc dětí, tím líp! Navíc ten pocit, že nevíte, co si odtamtud odnesete, je prostě boží!

K: Dobýýýý den! Mamíííí, už půjdeme dovnitř?

Zcela nedbaje fronty před námi se hrne ke dveřím a jediné, co ho dokáže zadržet je televize s Krtkem. Bohužel končí, ale sedá si ke mně a do hledáčku se mu dostává sympatická maminka s holčičkou. Chudák…

K: Mamíííí? To je paní?

J: Ano, to je paní.

K: A to je holčičta?

Mám úžasnou a skvělou kamarádku a ta má 3 děti. Děti jsou naprosto super a čiší z nich velká radost ze života. Moc ráda u nich trávím čas. Při mé poslední návštěvě jsem se dost pobavila. Kamarádka si s úsměvem postěžovala: "tak si představ, něco jsem nevěděla a moje dcera mi úplně v klidu řekne - mami, nejsi ty blondýna!?" 
Za chvíli po tomto rozhovoru jsme šly pro děti k autobusu, kterým přijížděly ze školy. Holčička něco pronesla a reakce mojí kamarádky byla: "no, jasně, blondýno!" 🙂 
Už tušíte kam dnešním článkem mířím? 
Ano, správně - ke komunikaci, tentokrát verbální. 
Každé naše slovo má obrovskou moc - ať proneseno ve srandě, ve vážnosti, ve vzteku. Slova nejdou vzít zpátky a nejdou vymazat z paměti. Krásným příkladem je "test", který nám byl dán na jednom workshopu, kterého jsem se účastnila asi před 9 lety. Přednášející nám řekl: "teď něco řeknu, neposlouchejte mě a nepamatujte si to!". A řekl: "HOVNO". Výsledek si můžete domyslet...ještě po 9 letech se mi tahle situace vybavuje jako živá 🙂
Mozek je jako počítač - slyší všechno, ukládá všechno..i když Vy možná máte pocit, že už spoustu věcí nevíte, nepamatujete si - všechno v něm je. Běžný člověk využívá 7-8% své paměti a je to jen proto, že neví jak s mozkem pracovat a dostat se k "uloženým záznamům". Nicméně, i když nevíme, že nějaké informace v mozku máme - tak stejně mohou vytvářet vzorce našeho chování a reakce v určitých situacích. Já se dnes chci bavit o vzorcích a reakcích, které si tvoří naše děti díky našim slovům. 
Na terapiích se často potkávám s lidmi, kteří například mluví velmi potichu...když se jich zeptám, zda by mohli hovořit hlasitěji, často je odpovědí: "rodiče mi říkali, že mám protivný skřípavý hlas, ať jsem raději potichu.." nebo: "rodiče mi říkali, že neumím zpívat, že vždycky všechno pokazím, že jsem ničitel, že je utrápím, že mě nikdo nebude mít rád - když, že si mám hledět svého a mlčet, buď hodná holčička/kluk..." Možná byste si teď sami dokázali dosadit pár vlastních slov / vět, kterými vás rodiče častovali - samozřejmě v dobré víře. Každý vychovává jak umí nejlépe a nelze se za to na rodiče zlobit. Každopádně, chcete i vy pokračovat v této linii výchovy? Nebo máte zájem to zkusit jinak a dát svému dítěti do vínku přesvědčení, že je milované, ať se děje cokoliv, že je dobré takové jaké je a že není potřeba se porovnávat s druhými, protože každý z nás je jiný a výjimečný v něčem jiném? 🙂 Já jsem rozhodně pro tu druhou variantu 🙂

A jak na to?
1) mluvte k dítěti tak jak chcete, aby ono mluvilo k Vám
2) když se Vám něco nelíbí - neříkejte, že je takový nebo makový (hrozný, drzý, uřvaný, nešikovný), ale jen mu řekněte, že se Vám nelíbí jeho styl chování nebo, že něco rozbíjí.. 
Naučme se zaměřovat pouze na jednání dětí..a vlastně i dospělých. Příklad situace za volantem, jak NE: "ty prase, jak to řídíš..!!??" jako ANO: "ten ale řídí jako prase".
3) dávejte lásku bezpodmínečně - i když vás bude dítě bude v určitou chvíli hrozně štvát- řekněte, že ho máte rádi, ale, že se vám nelíbí to a to a co od něj potřebujete, aby jste byli v pohodě. Ideálně obě strany. 
4) říkejte dětem co mají dělat! Mozek totiž nezná předponu NE (neskákej, neházej, nechoď se mění na skákej, házej, běž). Řekněte mu raději: "pojď prosím ke mě, přestaň prosím házet"
5) ideálně ke svým pokynům sdělte i důvod, proč po něm něco chcete. Zkuste si navnímat rozdíl mezi sdělením: a) běž si obléct svetr b) běž si prosím obléct svetr, je tam zima, ráda bych, aby ti bylo teplo.
6) chvalte je a říkejte jim hezké věci. Chválit nemyslím dělat z něho kvůli všemu boha a tleskat nad každým bobkem. Ale když se mu něco povede, pomůže vám s něčím...chvála by měla být za konkrétní počiny. A hezké věci? Ty můžeme říkat pořád, zlepší to náladu i vám 🙂 Je fajn naučit sebe i dítě radovat se z životních maličkostí.
7) podporujte je. Opět mám potřebu rozdělit podporu a podporu. Podpora typu: "no co, měl jsi vyhrát ty. Ten patolízal to vyhrál jen proto, že se rodiče znají" se trochu liší od té mé: "nevadí, že jsi nevyhrál. Mám radost, že tě to bavilo a že sis to i tak užil" nebo: "já ti rozumím, že jsi rozmrzelá, že ti ty kostky pořád padají. Když jsem byla malá - tak jsem to tak taky určitě měla. Ale zkoušela jsem to znovu a znovu..a pak to šlo. Zkusíme to spolu ještě jednou?"
8) pamatujte na Pygmalionský efekt (z muzikálu My fair lady). Pro ty kdo neznají - příběh chudé prodavačky květin, která neměla žádné vzdělání, vychování a mluvila jako dlaždič. A z této slečny se stala nádherná mladá dáma, kterou přivítali na i na plese královského dvora. A jak jinak - všichni si mysleli, že je to urozená šlechtična. Ptáte se, co stálo za změnou? Přístup. Někdo jí dal důvěru, že se může změnit, že je schopná a stále s ní bylo jednáno jako s opravdovou dámou. A ta změna přišla sama, pomalu, ale jistě.
Takže věřím tomu, že když se svými dětmi budeme jednat jako se schopnými, samostatnými, zodpovědnými a úžasnými dětmi - tak z nich pak vyrostou i takoví lidé. 
Na druhou stranu - pokud budete svým dětem říkat věty typu: "nemůžu se na tebe spolehnout, jsi zlobivá/vý, jsi ukřičená zlá holka, podívej - chlapeček vedle jak je hodný, co by sis beze mě počal/a, na všechno jsem tady sama a nikdo mi nepomůže, jsi úplně hloupý/á, jak to nemůžeš chápat, jestli budete zlobit - tak od vás odejdu" ..apod. nečekejte, že z Vašich dětí vyrostou zdravé a sebevědomé osobnosti.
9) důvěřujte svým dětem a od malička s nimi mluvte i o věcech, které si myslíte, že mohou pochopit jen dospělí. Zkuste zapomenout na věty typu: "..tomu bys nerozuměl/a, tyhle starosti nejsou pro děti, nechci tě tím zatěžovat stejně mi s tím nepomůžeš". Samozřejmě je potřeba volit slovní zásobu podle dítěte. Jednou Vám to třeba s důvěrou vrátí (když bude průšvih ve škole, v pubertě..)
10) buďte pro děti čitelní - říkejte to, co cítíte a co si opravdu myslíte. Pokud budete s dětmi "hrát manipulační hry" - děti to ucítí.
11) nevyčítejte, neútočte. Když se něco řeší - mluvte o tom co a jak cítíte a vnímáte a co od svého dítěte potřebujete, aby to bylo jinak. Příklad: jak NE "jsi lhář a kdo lže ten krade a běda jestli to ještě někdy uděláš". Jak ANO: "víš mám pocit, že mi úplně neříkáš pravdu a mrzí mě, že ke mě nemáš důvěru. Teď bych od tebe potřebovala vědět, proč se to stalo a co spolu můžeme udělat proto, aby se to už neopakovalo".
12) jednejte s dětmi v klidu, nikdy ne v afektu. Raději se na chvíli zavřete do koupelny a zhluboka dýchejte - to vám pomůže. V afektu právě mohou být řečena slova, která nejdou vymazat a která se pak dlouho léčí...

Přeji, aby vám komunikace s dětmi skvěle fungovala.
Příště se podíváme na téma psychosomatiky a nemocí 🙂

Krásné a láskyplné dny s Vašimi dětmi přeje Jana

Pokračování:

A přišlo to, na co se těším od rozlepení oka-polední klid.

Je pravdou, že to je trochu nadnesený výraz vzhledem k počtu dětí, ale věřte nebo ne, chalupa lehce ztichla, starší se srotily u tabletů a pohádek (povinně), část mladších usnula (jupííí i ta moje) a část se tak nějak v tichosti pohybovala mezi rádoby odpočívající matkou a pokojem. Zavoněla káva a znovu jsme se sešly u jednoho stolu, tentokrát abychom naplánovaly odpolední program. Vzhledem k tropickému počasí se nabízely vodní aktivity, žel nejbližší koupací rybník byl 2,5km daleko. Zasedla sabatová rada, vítězila naše pohodlnost. Pomocí mapy.cz jsme našli mnohem bližší rybník, kde byl zakreslen jakýsi symbol, který by mohl znamenat při dobré vůli kemp, a my si s nadšením okamžitě domyslely pláž s bílým pískem a úžasnou letní atmosférou. No musím se smát, jen to píšu.

Před 15.hodinou jsme se začínaly připravovat k odchodu, já šla vzbudit svou Šípkovou Růženku, která vstává zadní částí těla, a tudíž se nám příprava trochu natáhla. Srocujeme se před budovou a mně to připomíná odchod na mimoškolní akci se studenty. Akorát trochu mladšími. Asi tak za hodinu se odlepujeme od zdi a vydáváme se za vrcholným zážitkem. Děti nadšeně šlapou do rozpáleného asfaltového kopce linoucího se za ves, z batůžků s Elsami a Trolly trčí flaštičky s pitím a zásadní koupací potřeby.

Po cestě se různě hecují, předbíhají a my se potíme. Pomalu se blížíme k cíli a nám dospělým začíná být pomalu jasné, že se blíží velké zklamání. Plotem obehnaná louže krčící se mezi rodinnými domky úplně nezapadá do našich vysněných představ o koupání. Tváříme se však stále nadšeně, nedáváme nic znát a naprosto suverénně se obracíme k rybníku, který kouká z lesa o kus dál, ženeme děti po hrbolaté louce (naštěstí z kopce) k vodě. Dorážíme k něčemu, co vypadá jako rozpuštěné zelené želé. Někdy se tomu říká, že voda kvete, ovšem to je zcela jasně eufemismus. Tady je voda jako brčál, a ač jsme matky otrlé, nějak si neumíme představit naše drobky, jak svými nafukovacími rukávky víří tento jistě výživný humus. Nutno dodat, že přístup do vody byl dost adrenalinový, ale to jsme byly odhodlané vzhledem k stoupající teplotě a napětí překousnout.

Krátké pohledy do očí, lehké pokývnutí, jde se zpátky. Děti šokovaně vrtí hlavami, některé se kácí, některé začínají brečet, některé útočí. Snažíme se veselými hlásky dětem vsugerovat, že cákání na dvorku penzionu bude mnohem lepší kratochvíle, bez úspěchu. Dorážíme k silnici a někdo navrhuje ještě poslední možnost, jít ještě dál k původně zamýšlenému rybníku s pláží, tam už je to dle internetu stoprocentní. Děti mají jasno, matky už méně. Někteří špunti nespali a cesta dál je reálným rizikem, že buď se maminka pořádně pronese, nebo zešílí. A teď je třeba náš všech 10 matek poplácat po zádech-my šly dál. Ano, vzaly jsme 21 prcků a šlapaly pro jejich radost dál s rizikem, že zpátky možná nedojdeme. Violka usíná v náruči jako první, Anička protestuje lehkým hysteráčkem, Ninuška krotí puchýř, ale jdeme. Ženy, my to došly! Když se před námi otevřel pohled na „pláž“ (rozuměj malá loučka, kde byla tráva proházená jakýmsi hodně hrubozrnným pískem), všechny děti naprosto ožily, zapomněly na vše a téměř nekontrolovaně se vrhaly do vody. Rybník mi za chvíli připomínal kádě, kde se před Vánoci mrskají kapři tak, že cákají daleko od sebe. Asi tak nějak to tam v tu sobotu vypadalo.