„I když jsem tu pracovala a znala tady každý kout, tak jako pacient jsem se tu cítila neskutečně sama.“ Takhle mé splíny po porodu rozebírá sestra, která mi vytahuje kanylu z žíly a sundává obvazy z nohou.

                     Malý uzlíček radosti je na světě, teď už jenom s ním jít domů.

Rozhodně nejsem jediná, komu pobyt na oddělení šestinedělí v porodnici příliš nesedl. Projde si jím každá žena po porodu, ať už přirozeném, nebo po císařském řezu. Většinou však trvá jen pár dní, maximálně týden. A jak už je to s pobytem v nemocnici, někdo ho snáší dobře, jiný hůř. 

Není divu. Při čekání na porod člověka vůbec nenapadne, co bude potom. Že porodem to nekončí, ale začíná. Začínají slasti i strasti mateřství –poprvé přičichnout k hlavičce miminka, odhadovat, na koho je podobné, ale i vstávat několikrát za noc, nevědět, proč pláče a potýkat se s fyzickými obtížemi těla po porodu.

Důvod číslo jedna - hormony

Přestože na oddělení šestinedělí je o vás postarané z hlediska fyzického, stejně jako o vaše miminko, může se někomu zdát, že pobyt tam je hodně náročný. Můžou za to v prvé řadě hormony. „Porod dítěte znamená pro tělo ženy obrovskou hormonální změnu,“ píše se v knize Baby lexikon od Lilli Stolowské.

Cukrovka může být dosti nebezpečné onemocnění a je důležité odhalit ji včas. I když se nejčastěji objevuje u starších osob, trpí jí každá věková kategorie a mezi nimi i děti. Existuje hned několik typů a v určité míře její vznik ovlivňují i geny. Ne vždy je to ale pravidlem. Jak poznat, že vašemu dítěti hrozí diabetes?

Při jakémkoliv podezření vždy jděte hned k lékaři. Samozřejmě ne každý příznak znamená, že vaše dítě cukrovkou trpí, ale pokud ano, může včasné zahájení léčby velmi zvýšit šance na lepší léčení a kvalitnější život.

Diabetes – typy

Drtivá většina dětí trpí diabetem 1. typu. Velmi vzácně je možné se setkat i s typem MODY, což je cukrovka, kterou způsobuje onemocnění slinivky břišní. U dětí je to velmi často způsobeno cystickou fibrózou. U dospívajících je možné se setkat s cukrovou 2. typu. U dětských diabetiků je situace trochu komplikovanější. Dítě musí být v péči dětského diabetologa. Lékař se snaží, aby do budoucna mohlo dítě žít co nejlepším a nejkvalitnějším životem. K tomu je ale důležitý i zodpovědný přístup rodičů a jejich blízkých. Podstatné je informovat i školu a učitele.

Přistupujte k celé situaci velmi odpovědně, ale rozhodně se před dítětem nesmíte hroutit a lamentovat nad nespravedlností světa. Optimismus a pozitivní přístup dělají divy. Základem léčby je inzulín, který v těle chybí. Dále se musí dodržovat dieta, ale tak, aby v jídelníčku nic nechybělo. Velmi podstatná je i pohybová aktivita. V žádném případě diabetes neznamená, že se vaše dítě nemůže hýbat a dělat žádný sport. Pohyb snižuje vysoké hodnoty glykémie v krvy a pomáhá tělu lépe využívat cukr. 

Příznaky diabetu u dětí

Když jsem psala článek o tom, jak mi rektální rourka zachránila nervy, myslela jsem, že osobnější už být nemůžu. To jsem ovšem ještě nevěděla, že existuje "mrcha" jménem synechie, která nás pěkně potrápí. I když jsem svému muži slíbila, že omezím články odhalující naše soukromí, zkušenost, kterou jsme prožili kvůli srůstu Sophinčiny "pipky" byla tak silná, že mě donutila slib porušit a být zase jednou osobní.

Než se pustíte do čtení, ráda bych vás informovala, že tohle není klasický objektivní redakční článek. Níže se s vámi podělím o svou jedinečnou osobní zkušenost, která nemusí být aplikovatelná v ostatních případech, jelikož jsem byla v tomto problému velmi zainteresovaná, je článek velmi subjektivní.

Jak jsem to zjistila?

Věděli jste, že může malým holčičkám srůst jejich "pipinka"? Já tedy ne!!! Zjistila jsem to až před několika týdny při přípravě podkladů pro článek o správné intimní hygieně u malých holčiček. Ten mimochodem také doporučuji všem maminkám k přečtení. Jak jsem tak "googlovala" a procházela odborné lékařské publikace týkající se správné péče o dětský genitál, nestačila jsem se divit, co všechno můžou mít malé holčičky "tam dole" za problémy. Když jsem četla o tom, že malým holkám můžou srůst vnější rodidla případně malé stydké pysky, nejdřív jsem myslela, že jde jen o nějaký hloupý vtip. Vždyť přece bych o tom snad musela něco vědět, ne?! Jenže čím víc informací jsem našla, tím rychleji mi začalo tlouct srdce. Polilo mě horko a začala jsem mít velmi nepříjemný pocit, že moje 22 měsíční holčička přesně tímto trpí.

Fáze hysterie

Vzpomněla jsem si, že před pár týdny jsem se při přebalování zarazila a přislo mi, že je divné, že nikde nevidím "dírku", ale malá začala být protivná, tak jsem rychle dokončila přebalování a uchlácholila se tím, že malé holčičky "to" mají asi jiné než my velké. 

Několik měsíců přemýšlím, jak pustit do světa, mezi ženy, informace o bylinné napářce, kterou jsem na sobě rok pečlivě testovala a která přinesla mému tělu spoustu příjemných změn. Díky ní jsem si rozehřála a vyčistila své ženské pohlavní orgány tak, že jsem vnitřně rozkvetla ve zdravou ženu, jejíž květ se nechal jemným dotekem křídel mého muže opylit a já úplně nečekaně otěhotněla. Což je tedy vedlejší možný příznak mé roční péče o tělo, který jsem sice tak úplně neplánovala, ale o to zasvěceněji mohu napsat tento článek, ve kterém bych Vás ráda seznámila s velice účinnou metodou ozdravení ženského lůna a navrácení ztraceného tepla zpátky do těla ženy, kde rozhodně patří a ze kterého se díky porodům či nedostatku péče o sebe samu vytratilo.

Ne nadarmo se říká, že žena je ta, která udržuje oheň v krbu, tím chrání teplo domova a harmonii v rodině. Teplo však musí být v ní samotné, aby jej mohla v podobě lásky a péče o rodinu předávat i ostatním. Pokud je uvnitř vyhaslá, nemá sílu zářit ani pro sebe, natož pro druhé. A naše děti a partneři tak moc potřebují hřejivý dotek.

Problémy typu: nepravidelná menstruace, příliš dlouhý nebo krátký cyklus, silné krvácení, menstruace dvakrát do měsíce, PMS, bolestivé píchání v podbříšku, problémy s otěhotněním a jiné neduhy související s ženskými pohlavními orgány, nám ženám podstatně zasahují do života. Velmi často proto zkoušíme kde co. Koupíme „zázračný“ preparát z lékárny, nebo si necháme předepsat hormonální antikoncepci nebo v lepším případě vyhledáme jinou zdravotnickou pomoc. Ale ve většině případech se spoléháme na to, že za nás někdo nebo něco problém vyřeší, přičemž málo kdy známe skutečnou příčinu toho, proč se nám tyto věci dějí!

Díky našemu životního stylu a přístupu moderní medicíny nemáme čas ani prostor sledovat své tělo. Projev je vyléčen, příčina se nehledá. Jenže s tímto názorem jsem se nemohla smířit, měla jsem potřebu si sama hojit své vnitřní ženské zdraví a nalézt způsob, který by mi umožnil měnit se a ozdravovat svým tempem. Po roce, kdy jsem schopna shrnout své poznání, se velmi ráda se svou zkušeností podělím.

Musím přiznat, že jsem nikdy neměla extrémní problém v období menstruace. Občas jsem měla migrénu nebo pobolívání v podbříšku a klasicky se mnou nebylo týden před menstruací k vydržení. Myslela jsem si, že to k „tomu“ prostě patří.

Samozřejmě jsem se mýlila. Nyní vím, že mě při menstruaci nemusí bolet hlava, že menstruace může probíhat jemně a citlivě, protože není mou nepřítelkyní, ale dělá ze mě ženu se vším, co ke mně patří. Rozhodně je důležité si také uvědomit naši cykličnost, o které píšu v článku Cyklus bílého a rudého měsíce. Díky tomu se nemusíme samy trestat za to, že jsme v průběhu měsíce moc líné nebo naopak příliš aktivní.

Příběh začíná ve čtvrtek 20.7.2017 o půl 5 ze mě začiná "cosi" téct, chvilku mi trvalo než mi došlo že je to plodovka, u předchozich porodů byla píchnutá až v porodnici. V 5 jsem vzbudila přítele s tím že má vstávat že jedeme do porodnice.  Moje mamka zůstavala doma s holkama tak jsem psali i tchýni jestli nás odveze do porodnice,  v tu dobu jsme se rozhodovali kam, diky stavu dálnice ve směru na Brno vyhrál Vyškov. o půl 6 přijela tchýně a chvilku na to začli pomaličku přicházet kontrakce. zatim slabé. Ve Vyškově mě připojily na monitor, kopečky se tvořily. Asi v 7 hodin dorazil doktor, zkontroloval utz malýho, váhu odhadoval asi na 2920g, ve 38+0 krásné. O čtvrt na 8 nás poslali na porodni box, na boxu už s doplerem nikdo "neobtěžoval" jednou se došel mladičkej doktor podivat jak to vypada, to už sem mu řikala že bych se moc daleko nerozcházela, šla jsem do sprchy, vrátila sem se a  rovnou sem řekla příteli at zavolá doktora, on že proč že tu ted byl, ted už vážným tonem sem zopakovala at ho zavolá, doktor vypašeně došel, "zkontroloval" situaci a najednou fofry. RODÍME!!! Na 5 zatlačeni tu byl. Náš malý pric. S váhou 3000g a 48cm "velký".  Asi po hodince a půl  si pro malého došla dětská doktorka/sestra netušim zpětně mám doojem že se nepredstavila :-/ . Za chilku přijela pro mě sanitářka ze šestinedělí. Dovezli malého. Po noci, kdy nás budila holčička ležici s námi na pokoji, sme se s přítelem dohodli že půjdeme domů už dnes, žádný s doktorů s tím neměl problém, sestřička byla trošku nepřijemná. Po 12hodině opouštíme dveře Vyškovské nemocnice.

Konečně nastal čas, abych sepsala svůj první porod, ve kterém jsem si mimochodem střihla málem kompletní trio porodů - co se Vám může stát.. Tedy vyvolávaný...klasický prohekaný několikahodinový a MÁLEM i císař..

Všechno začalo, teda spíš nezačalo tím, že jsem projela oba termíny porodu (měla jsem za dobu těhotenství 2 doktory, a 2 termíny).

Minul první termín 28.6. a zrovna ten den jsem měla i kontrolu u dr., kde mi bylo sděleno, jak jsem krásně připravená, čípek je změklý a prakticky můžu rodit ještě ten den. 

Pro jistotu mi ale dal doporučení do porodnice, kdybych do neděle neporodila (kontrola byla v uterý), tak se mam v pondělí 3.7. dostavit na kontrolu tam..

Byla jsem natěšená, že to se mě netýká, a počítala s variantou " rodim do neděle".

 Bohužel nerodila jsem do neděle🙂. Takže v pondělí 3.7. jsem jela do porodnice  na kontrolu - málem mě kleplo - bylo tam asi 50 těhulí. Jelikož v tomto týdnu jsou 2 státní svátky, evidentně všichni gynekologové z okolé si vzali dovolené a přehodili svoje těhule na porodnici.. Podle poslechu jsem byla asi jedna ze 3, která tam byla "oprávněně" tedy po termínu porodu (a těsně před druhým 5.7.), ostatní tam byli jen na kotrolu. No co už, jsem na mateřský, kdybych rodila - jsme u zdroje, takže"no stres"🙂

Máte doma půlroční mimino? Člověk tak nějak tuší, že se v dítěti toho musí spoustu "odehrávat" a to nejen na poli řečového vývoje. A i když dítě ještě nemluví "opravdovými" slovy, každý rodič ví, že dítě komunikuje už dávno před tím, po svém. Než ale spustí se slovy, musí řeč nebo jazyk, chcete-li, doslova nasát. 

Víme, že děti jsou v kontaktu s jazykem už v prenatálním období /předčítáme břichu/, tedy v 6 měsících už jsou to zběhlí posluchači. Děti totiž v tomto období disponují mimořádnou fonematickou citlivostí, což znamená, že rozlišují i ty kontrasty jednotlivých hlásek, které my dospěláci už NEjsme schopni zachytit i kdybychom se snažili sebevíce.                                         

(fonematická od slova foném = zvuková podoba hlásky)

 Citlivost k hláskám dětí okolo 6. měsíce je omračující.

naše malá "houba" v 6měsících ;)

Pokud máte doma dítě tohoto věku, věřte, že je nyní "ultrahoubou" na hlásky. Werkerová a Tess (1984) svým výzkumem prokázali, že děti 6-8 měsíční dokáží například zachytit a rozeznat hlásky, které vůbec nejsou obsaženy v jejich mateřštině. Citlivost se dále vztahuje třebas i na nuance jedné hlásky  (př. slovenská a česká varianta hlásky L).

Františkovy lázně jsou malé město, známé pro svoji léčbu gynekologických potíží.
Má největší tradici právě v léčbě neplodnosti a patří spolu s Karlovými Vary a Mariánskými lázněmi do tzv. lázeňského trojúhelníku. Poslední dvě zmíněná města jsem již v minulosti navštívila a teď mě čekala návštěva posledního z nich, a to právě Františkových lázní. Poté, co mi přišel dopis z lázní s termínem a informacemi o hotelu, mi nezbývalo než už se jen těšit na můj třítýdenní františkolázeňský léčebný pobyt. 
 

Město je to opravdu malé, má necelých 5500 obyvatel a připomíná jeden velký park, kde je spousta zeleně a ideální místo na procházky, zato nádherné. V sezóně je tady samozřejmě mnohem více lidí, jak lázeňských hostů, tak turistů, ale i přesto, že jsem byla v lázních na přelomu května/června, kdy lázeňská sezona začala, nepřišlo mi, že bych se prodírala davy. Ubytovali mě do 3* hotelu Luisa přímo naproti parku v docházkové vzdálenosti několika minut od lázeňské kliniky a Císařských lázní, kde probíhají jednotlivé procedury. Hotel, kde jsem byla, byl opravdu moc hezký, i když jsem měla od kamarádky, která tam byla pár měsíců přede mnou, tip na hotel Dr. Adler, kam jsem chtěla jet. Po odeslání žádosti do lázní je totiž možné si hotel předrezervovat, ale v době, kdy jsem měla jet já, byly právě kvůli začátku lázeňské sezony již všechny hotely vyprodány. Je pravda, že jiné hotely jako již zmíněný Dr. Adler mají procedury přímo v rámci hotelu, ale přiznám se, že vzhledem k mému sedavému zaměstnání a krásnému počasí jsem se moc ráda prošla. Měla jsem moc příjemnou spolubydlící, se kterou jsme se seznámily díky MK už před odjezdem, ale netušily jsme, že nás ubytují spolu. Měly jsme pěkný světlý pokoj s vlastním sociálním zařízením, jídelna byla přímo v hotelu, kde se podávaly snídaně, obědy a večeře formou rautu. Bylo vždy dost na výběr včetně zeleniny a jídlo chutnalo moc dobře.

Procedury probíhaly od pondělí do soboty dopoledne a někdy i brzy odpoledne. Většinou bylo možné si ty odpolední obejít už dopoledne, aby pak měl člověk půl den volný a my tak mohly podnikat výlety a chodit se bavit. Procedury stanovuje lékař v prvním týdnu po příjezdu. Pokud vás něco láká či zajímá, doporučuju ptát se, jinak to lékařka napíše podle sebe. Uprostřed pobytu probíhá kontrolní vyšetření a na konci závěrečné, kde dostanete zprávu pro svého lékaře.
Mezi dvě základní, které se střídaly obden, byla vaginální irigace – jedná se o výplach léčivou kostelní vodou a slatinný tampon a zábal – dovnitř se vstříkne slatina, zašpuntuje vatovým tamponem a žena si pak lehne do slatiny na lehátko, kterou jí ještě dají na břicho a zabalí ji. Mezi další procedury patří masáž zad, parafínový zábal zad a rukou, suchá uhličitá obálka – pytel naplněný oxidem uhličitým, koupele – uhličitá, perličková a vířivá, cvičení podle Ludmily Mojžíšové, šlapací bazénky. Vím, že jinde se chodilo i na sedací uhličitou koupel, např. v již zmíněném Dr. Adlerovi. Já jsem navíc chodila k primáři na akupunkturu a vyzkoušela jsem si jógu. Zhruba v půlce pobytu je opět setkání s lékařem, kde se probere, jak se pacientka cítí a zda je vše v pořádku. Chvíli předtím jsem cítila silné bolesti v podbříšku a měla jsem hodně nafouknuté břicho, což bylo podle personálu dáno právě prokrvením po procedurách. Během pár dní ale vše ustoupilo.

Lázně vydávají svoje noviny – Františkolázeňské listy, které je také možné si stáhnout z jejich webu před odjezdem. Město a okolí nabízí spoustu zábavy. Co se týče města samotného, hodně jsem chodila na procházky a ochutnávala prameny, nejvíc jsem si oblíbila procházku k pramenu Natálie, která vedla lesem, dalo se pak pokračovat dále k silnici, která vede k Aquaforu, popř. pokračovat ještě k zámečku a lesní cestou zpět. Každý hotel nabízí odpolední a večerní posezení u živé hudby, my jsme byly se spolubydlící posedět u klavíru a příčné flétny. Hotely také nabízí prohlídky hotelů, zašly jsme obhlédnout hotel Dr. Adler, který hodně holek doporučuje, ale ve srovnání s naším hotelem jsme vůbec nelitovaly, kde jsme. Hodně lidí preferuje hotel Pawlik, který má určitě větší výběr jídla, ale jinak je podle mého názoru zbytečně o dost dražší. Vše je samozřejmě o preferencích, my jsme v pokoji trávili málo času a brali jsme ho jen na přespání a odpočinek.

Ve městě se nachází Divadlo Boženy Němcové, je velmi blízko hotelu Luisa, tam jsme byly na dvou představeních. Co se týče výletů, vyrazily jsme do přírodní rezervace SOOS, na Komorní hůrku, kde jsou sopečné pozůstatky, na hrad Seeberg, Vildštejn, do Chebu, kam vede z Fr. Lázní krásná lesní cyklostezka podél vodní nádrže. Tam jsme se zastavili v kavárně pod hradem s názvem Krajinka. Na závěr jsme si ještě udělali výlet vlakem do Mariánských lázní. Na bližší výlety jsme využívaly kola, které je možné si půjčit v Infocentru za vratnou zálohu tisíc korun. Výlety organizují také lázně, ale za mě je to zbytečná investice navíc. Moc hezká procházka vede po cyklostezce na Ameriku, lze využít i brusle, je tam minizoo a pár restaurací. Zpět je možné se vrátit přes rozhlednu Zámeček, kde jsou hotely, restaurace a také minizoo, jsou tam ptáci, pštrosi a klokani.
Mezi další kulturní večery, které jsme zažily, byla přednáška doktora Radima Uzla, která se konala v Císařských lázních, kde bývá občas kulturní či hudební program. Přednáška nás moc pobavila. Jeden večer jsme vyrazily do letního kina, které je v zahradě městského muzea.

V městském muzeu se nachází expozice lázeňství, kde jsme se byly také podívat a dočetly se hodně o historii a součástí byly i dobové fotografie, přístroje a vybavení lázní. Několikrát jsem si byla zaplavat v bazéně v Aquaforu a po večerech jsme ve dvou a někdy i ve více chodily posedět do klubu Gruzie, protože seznámit se v lázních hlavně díky Modrému koníkovi nebyl žádný problém.

Vzhledem k tomu, že Natálka je naše první dítě, tak jsem se o porod hodně zajímala, četla jsem diskuze, knihy a chodila na předporodní kurz (ten bohužel doporučit nemůžu - za ty prachy!). Poměrně brzo jsem se dle dostupných informací rozhodla pro porod ve Vyškově, ač bydlíme v Brně, okolí kroutilo hlavou, ale manžel i rodina moje argumenty přijali. Bydlíme na kraji Brna, takže do Bohunic by to bylo skoro stejně daleko🙂Do Vyškova jsem chtěla hlavně kvůli tomu, že je to malá porodnice s rodinnou atmosférou a je zde možnost rodit s vlastní porodní asistentkou. S PA jsem měla několik schůzek už v těhotenství, vše jsme spolu probraly - mou anamnézu, mé pocity, přání, obavy, průběh těhotenství, představy o porodu, péči o miminko v porodnici, šestinedělí, kojení atd. Bylo opravdu úžasné, že mě znala, tykali jsme si a já jí mohla plně důvěřovat. Byla velkou oporou nejen mně, ale i manželovi, nabádala ho jak mi pomoct, jak ulevit při porodu, namasírovat záda, informovala nás o postupech a o tom co se bude dít. Za mě můžu jen vřele doporučit, byly to nejlépe investované peníze, příště rodím zase s ní!

V noci z neděle na pondělí (40+0) jsem se začala od tří do šesti budit mírnou bolestí v podbřišku a ráno mi odešla velká část hlenové zátky. Bolesti byly asi jako před menstruací celé pondělí, ale jinak se nic nedělo. Kolem osmé večer přišel manžel a to už se bolest trochu prohloubila a tak jsem si stáhla aplikaci na měření kontrakcí. Kolem 10 večer jsem si napustila horkou vanu, muž seděl u mě a měřil kontrakce (nepravidelné po 5-7minutách), já si v klidu holila nohy, ale věděla jsem, že už to vážně začalo. Přesunula jsem se do postele, ale spát už jsem nemohla, kontrakce jsem pěkně prodýchávala a mezitím odpočívala stále s úsměvem na rtech. Kolem jedné hodiny jsme volali PA, že stahy jsou po 4-5 min a je to už celkem síla, ale voda neodtekla, cítím se dobře, jen dost unavená, bolest stále sílí. Ve 4 ráno přijíždí, kontroluje miminko a jsem otevřená na 2 prsty těsně. Tak to mě dostalo, myslela jsem, že už pojedeme do porodnice! Nechává nás v soukromí a já si hekám dál. Později k ránu už bolest vystřeluje i do zad, hekám nahlas. V troubě nahřívají ručníky a dávají mi je kolem břicha a kolem zad, zkouším do sebe dostat banán a čokoládu. Celou dobu ležím na jednom nebo druhém boku s kojícím polštářem a ten tisknu. Kolem 7 ráno nález cca 3 cm, ozvy jsou v pořádku, ale já už bych jela do porodnice. PA volá, mají plné všechny tři boxy i čekací pokojíček, do Brna nechci, takže zůstáváme doma. Manžel dobaluje poslední věci a až ve 12 vyrážíme s tím, že se asi brzy jeden box uvolní. Cesta v autě bylo peklo, ale dálnice je krásně opravená a byla úplně prázdná. Ještě chvíli čekám, než mě přijmou, mají plno (všechny papíry už jsem měla vyplněné předem s PA, takže se mě nikdo nevyptává, vše zařizuje PA, pak už ultrazvuk (odhad 3100g) a monitor - ten jsem dost protrpěla, navíc byl zrovna den otevřených dveří, takže za plentou chodili budoucí rodiče (snad jsem je mým řevem moc nevystrašila). V jednu hodinu nález na 5 cm, jdeme na box. Opět si lehám na bok na žíněnku na zemi s kojícím polštářem. Střídavě chodím do sprchy a hlavně na záchod, tam se mi dobře sedí a otvírám se. Bolest je neskutečná, ale tím, že dobře dýchám, tak malá má ukázkové ozvy. Už to chci mít za sebou. Manžel mi dává napít, hroznový cukr, studený obklad na čelo a na zátylek. Pak už ztrácím pojem o čase, stále odchází hlenová zátka a na záchodě i praská voda. Kolem páté hodiny souhlasím s kontrolou od lékaře - 8 cm. V boxu jsem jen já, manžel a PA. Jsem unavená, mezi kontrakcemi upadám do mikrospánku, ale soustředím se na dech. Zkouším si stoupnout, kleknou, ať trochu pomůže gravitace. K porodu vybíráme pozici na boku, dle postavení miminka napravo, nohu mám na rameni PA a druhou se jí zapírám do kolene. Cítím hlavičku doslova mezi nohama, ale moc to nepostupuje. Ozvy jsou v pořádku. Klekám si na všechny čtyři, PA nahřívá obklady a přikládá mi je na hráz. Hlavička už vykukuje, sahám si na ni. Manžel se přesunuje k mé hlavě a pak ještě na několik zatlačení rodím hlavičku, snad centimetr po centimetru. Nakukuje doktor, zda je vše ok, pak přijde po porodu znova, zda bude PA šít, a přichází novorozenecká sestra, sedá si do kouta. Ticho, klid a přítmí. Rodím hlavičku a na další zatlačení je malá venku, hned mi ji dají na hrudník. Manžel je dojatý, já šťastná a plná euforie, energie, cítím se jako bohyně, že jsem to zvládla. Dotepe pupečník, manžel stříhá, to už se s malou mazlíme. Trochu si lokla plodovky, tak souhlasíme s odsáním - asi za dvě minuty už ji manžel nese zpět. Krásně se přisaje k prsu. Placenta hned následuje, vše je ok, bez nástřihu, bez poranění, bez šití. Užíváme si bonding. Nakonec má 49 cm a 3220 gramů. Navíc břicho mi okamžitě splasklo, jako bych ani nebyla těhotná! 🙂 Bylo to dlouhé a náročné, bez PA v jiné porodnici by mi už asi něco cpali na urychlení, na bolest, píchali vodu atd. Já na svůj porod vzpomínám s láskou a klidně si to ještě zopakuju, stojí to za to!  Natálie se narodila v úterý 18.7. 2017 v 19:05 (40+1).

Oblékat své děti do značkového už málem od batolecího věku je sice pěkné, ale hrozně to leze do peněz. Výdaje za oblečení často patří mezi největší položky rozpočtu, protože potomci rostou jako z vody a úžasné drahé kalhoty jim jsou kolikrát už po měsíci krátké. I já jsem měla ze začátku představu, že do oblečení pro své dítě klidně investuji vyšší částky, nicméně když jsem zjistila, jak často je potřeba výbavu obměňovat, protože z toho ten můj prcek už zase vyrostl, odhodlala jsem se k jinému řešení. Začala jsem nakupovat dětské oblečení v online second handu a kolikrát si tam vyberu i něco pro sebe.

Každý se ke zboží ze second handu staví jinak, nicméně v posledních letech obliba nákupů z druhé ruky stoupá. Já to jenom chválím, protože jsem odmala vychovávaná k šetrnosti a přijde mi škoda, když lidé vyhazují krásné použitelné oblečení. Dnešní second handy už nejsou to, co bývávaly. Možná se u vás ve městě nachází nějaký, kam jste kdysi zavítali a zděsili se ze všech těch modelů minulého století, avšak jsou i takové, kde se prodává zcela moderní textil. Často jde o značkové kousky a co je na tom, že už je někdo nosil, když jsou ještě v perfektním stavu?

Klasické secondhandy také moc nemusím, radši nakupuji online

Upřímně řečeno představa klasických second handů, kde se musíte v oblečení přehrabovat a ty nejlepší kousky jsou už stejně vybrané, mě vůbec neláká. Preferuji menší krámky s vybraným zbožím a vůbec nejraději nakupuji v second handu online. Většina maminek ani nemá tušení, že taková možnost existuje, a právě proto bych se o svou zkušenost ráda podělila.

Už několik měsíců nakupuji v second handu na snadno zapamatovatelné adrese Second-hand.cz. Možná podobných existuje více, ale já mám zkušenosti jenom s tímhle. Podle dostupných informací se jedná o největší second hand online v ČR, jak co se týče počtu zboží, tak zaměstnanců. Navíc zaměstnává převážně hendikepované lidi, a tak mám z nákupu vždy trojnásobnou radost:

1. Nakoupím levné, a přitom kvalitní i pěkné oblečení.

Opravdu to jde? Existují vážně rodiče, kteří necítí tu bolest, kterou dítě prožívá? Miminko křičí na celý svět, zalyká se, je celé rudé, zpocené a unavené a maminka stojí nad kočárkem, povídá si s kamarádkou. Chvílemi se otočí na miminko a povídá:

‚‚No jo, to se nám to nelíbí, co? To křičíme na celé kolo, ale já tě na ruce nevezmu, ne ne ne. To musíš vydržet.‘‘

Miminko pláče víc a víc, pláč už to vlastně není, je to spíše už jen zoufalé volání, které jakoby říkalo:

‚‚Mámo, no tak, ty mě neslyšíš, já tě potřebuji! Něco mi vadí, něco se mi nelíbí, udělej s tím něco! Kde jsi?‘‘

Máma ale moc dobře slyší, jak její miminko křičí, jenže jí jedna paní povídala, že když nechá dítě vyřvat, naučí se vystačit si samo. Přeci na mamince nemůže být závislé.

Jenže tato paní, časopis, článek nebo psycholog nejsou máma ani táta vašeho miminka, a proto nemohou tušit, co se vašemu dítěti děje. Nikdo třetí nemůže říct, co s vaším miminkem máte dělat. Jediný spolehlivý rádce je srdce a intuice.

Ve svém životě se řídím jen 2 přesvědčeními: 1) chovám se k klidem tak jak bych chtěla, aby se oni chovali ke mě 2) každý můj čin, myšlenka nebo slovo mají dříve nebo později nějaký svůj následek - tak ať jich je co nejvíce pozitivních 🙂

Přiznám se však, že občas se mi úplně nedaří tyto přesvědčení naplnit k mé spokojenosti. Naštěstí však mám doma malého velkého učitele, který mi to krásně odzrcadlí a já mám možnost to příště udělat jinak. A tentokrát mi dal velmi cennou lekci. Že je přeci úplně jedno zda jsme malí nebo velcí, dítě nebo dospělý..vzájemný respekt a přístup by měl být ke každému stejný.

Našemu Kubíčkovi je 1 rok a 4 měsíce. A já myslela, že s ním jednám relativně jako s parťákem. Dávám mu možnost si rozhodovat o věcech typu - co chce na sebe, co chce k jídlu, děláme spolu většinu domácích prací, vaříme spolu..samozřejmě vše s ohledem na jeho možnosti a věk. Nedávná událost mě však donutila to přehodnotit. Co se stalo?
Nic zvláštního - chtěla jsem mu utřít nos. Dříve běžná věc, která probíhala v klidu. Jenže tentokrát to bylo jinak. Kubík mou ruku odstrčil. První má reakce - asi nechtěl.. Tak jsem to zkusila znovu a opakovalo se to stejné, akorát tentokrát Kubík trochu podrážděně zavrněl. Říkám mu: "Kubíku, copak se děje? Jen ti chci utřít nos, protože vidím, že ti teče nudlička". A pak přišel ten "blesk z čistého nebe". Kubíček se na mě podíval, vzal mi z ruky kapesník a tu nudličku si sám utřel. A dokonce mi do kapesníku i smrknul a já tím zjistila, že už umí i sám smrkat 🙂 
Podobná situace se mi stala u utírání pusinky. Rostou mu zoubky a dost, opravdu dost slintá - proto pusinku často utíráme. Respektive - teď už si jí utírá Kubík sám.

A to mě vedlo k zamyšlení jak moc opravdu jednám s Kubíkem jako s parťákem a co mi dává právo si s ním "dělat" co chci aniž bych to s ním probrala. Jasně - dávám, co jsem dostala doma. Takhle to přeci u nás doma chodilo a jako děti jsme to přežili a vůbec se to neřešilo. Jenže já se snažím věci dělat jinak než moji rodiče.
Tak jsem si to zkusila představit - jak by mi bylo, kdyby tohle dělal někdo mě..?
No schválně, představte si situaci - sedíte si s kamarádkou v kavárně a najednou přijde Váš partner/ další kamarádka, vytáhnou kapesník a bez varování Vám začnou luxovat nos nebo utírat pusu/ruce. Horší varianta, kterou ještě relativně často vidím u jiných maminek, nejdříve Vám na ten kapesníček plivnou, aby to nedřelo... Tak co? Jak by se Vám to líbilo? 
Mě popravdě ne...

Co s tím? Recept je jednoduchý. Než s Kubíkem cokoli udělám - přenesu, otřu, převleču, přebalím - tak mu to v rychlosti sdělím. "Kubíčku, teď tě vezmu do náručí a posadím tě do židličky k jídlu, ano"?. "Kubíčku, myslím, že máš v trenýrkách bobo - tak tě teď položím a podívám se - případně tě přebalím". "Kubíčku, teče ti nudlička - utřeš si jí prosím nebo to mám udělat já?" 
Atd...

Proč změnit přístup? Napadají mě 2 důvody. 
První je, že teď máme s Kubíkem zase o něco víc hezčí a pohodovější vztah. Mám pocit, že vnímá rozdíl a díky tomu mi hodně vychází vstříc.
Druhý je ten, že už mu takto od mládí ukazuji vzorec, že záležitosti týkajících se druhých lidí je dobré s nimi nejdříve probrat a ne jednat za ně - i když s dobrým úmyslem.

Nikdy jsem moc nebyla na psaní nějakých článků, ale po přečtení několika příběhů o těhotenství a porodu zde na koníkovi, jsem se rozhodla nakonec napsat pár řádků o tom, jak jsem to prožívala já. Řekla jsem si, že je to vlastně skvělé i pro mně, protože se tak k tomu mohu kdykoliv vrátit a připomenout si ty nezapomenutelné chvíle.

Hned po svatbě, která u nás proběhla 6.8.2016, jsme se s manželem začali bavit o dětech. Probírali jsme, kdy se začneme snažit atd. Jelikož jsem ještě brala antikoncepci, nakonec jsme se domluvili tak, že doberu prášky, které mi zbyly, a pak se prostě uvidí. Prášky jsem dobrala asi měsíc a půl po svatbě, tedy někdy v září. Oba jsme však počítali s tím, že to asi tak rychlé nebude, protože jsme ze všech stran slyšeli, že to většinou prostě chvilku trvá. V říjnu, když jsem měla opět dostat menstruaci, jsem tedy byla celkem překvapená, že se nedostavila. Čekala jsem takhle asi týden, potom jsem si šla koupit těhotenský test, který vyšel pozitivně, i když čárka byla ještě slabší. Vždycky jsem si říkala, jak to manželovi oznámím nějak originálně, ale nakonec jsem za ním prostě přiběhla, ukázala mu test a bylo to 🙂 Také ho to překvapilo, ale bylo na něm vidět, že z toho má radost. Radši jsem si však udělala ještě další dva testy v průběhu následujících dní, ty ale opět vyšly pozitivně a čárka už krásně sílila. Neváhala jsem a objednala se na gynekologii, kam jsem měla dorazit za týden.

    Doktor mi těhotenství potvrdil, sdělil, že vše probíhá na správném místě, objednal mně však na kontrolu ještě za nějakých 10 dní, a to z toho důvodu, že byl zatím vidět jenom váček. Při další kontrole už bylo vidět i srdíčko a já byla šťastná. Byla jsem tedy pozvaná na problídku ve 12. týdnu na začátku prosince, na kterou se mnou šel i manžel. Společně jsme viděli našeho malého prcka a oba jsme byli hrozně dojatí, manžel snad ještě víc 🙂 Následovaly kontroly každý měsíc, vždy bylo všechno v pořádku, miminko hezky rostlo, sdělili nám, že čekáme holčičku, i když jsme to původně vědět nechtěli, já jsem to prostě nevydržela a nechala si to říct 🙂 Cukrovku jsem taky neměla, až vlastně ve 36. týdnu mi zjistili pozitivního streptokoka, ale uklidnili mně, že to nic není, že prostě jen musíme do porodnice přijet včas, odjezd neodkládat, a že mi před porodem pouze nechají vykapat antibiotika. Celé těhotenství bylo tedy bezproblémové, jediné negativní na tom bylo to, že jsem za celou dobu přibrala asi 24 kg, ke konci jsem měla oteklé nohy a ruce, což bylo hodně nepříjemné.

    Porodu jsem se ani moc nebála, možná proto, že jsem prostě nevěděla, do čeho jdu a jaké to bude. Dne 17.6.2017 u nás byli na návštěvě mí rodiče. Odpoledne jsem pak začala cítit takovou mírně nepříjemnou bolest v oblasti ledvin, tak jsem se balila do deky,snažila se hodně pít (myslela jsem, že jsem nastydla a bála se, abych ještě neměla zánět). Večer rodiče odjeli, já jsem šla brzy spát, manžel se ještě do noci učil na zkoušku, kterou měl dělat asi za tři dny. Ve 2:30 jsem se vzbudila s tím, že cítím nějaké vlhko v kalhotkách, tak jsem šla na záchod a tam už se to spustilo - plodová voda! Vzbudila jsem manžela, který spal prý asi hodinu, s tím, že mi odtéká voda, vzala jsem si několik vložek, pobrali jsme tašky a vyrazili do porodnice. Po 3. hodině jsme už byli v porodnici, proběhla kontrola, jak vnitřní, tak monitory. Dali mi vykapat antibiotika a následně jsem měla odpočívat s tím, že kontroly budou probíhat každou hodinu. Mohla jsem se pohybovat, využívat různé pomůcky, ale raději jsem jen ležela a pustila si rádio. Po chvíli za mnou poslali manžela, který byl navlečený v tom jejich erárním oblečku. Hned jsem byla klidnější a cítila se lépe, že tam nejsem sama. Následně jsem dostala klystýr (nevěděla jsem, že je tak velký problém to potom udržet 😀) a šla do sprchy. Přiznám se, že si to nepamatuji už přesně, ale asi 2 - 3 hodiny po příjezdu do porodnice začínaly bolesti. Nejprve jen mírné, srovnatelné s menstruačními. Postupně se začaly stupňovat, byly čím dál méně snesitelné. Většinu času jsem pak seděla na míči, jelikož mi bylo řečeno, abych neležela, aby mohlo miminko hezky sestoupit porodními cestami dolů. Manžel stál celou dobu u mně, držel mně za ruku, kterou jsem mu při každé kontrakci skoro drtila. Nakonec jsem musela říct sestřičce, aby mi něco píchla, že to hrozně bolí. Dala mi pro začátek něco slabého, účinek jsem žádný nezaznamenala. Po nějaké době jsem si tedy požádala o něco silnějšího, ale ani to neúčinkovalo, chtěla jsem už i epidural, ale na ten už bylo prý pozdě, že se musí podávat dřív. Na začátku mi bylo řečeno, že mi porod snad budou muset vyvolat, ale nakonec se všechno samo tak krásně rozběhlo, že to nebylo potřeba. Když už byly kontrakce každou minutu, myslela jsem, že to snad nevydržím. Opravdu jsem ještě nic horšího nezažila. Po každé kontrakci jsem byla tak strašně vyčerpaná, že se mi chtělo usínat.

    Když jsem začala cítit potřebu tlačit, počítala jsem s tím, že manžel odejde, protože celé těhotenství tvrdil, že u samotného porodu být nechce, že by to asi nezvládl. Nakonec se mnou zůstal až do konce, za což ho nesmírně obdivuju a vážím si toho, i když při tom seděl na židli za mojí hlavou, takže toho moc neviděl. Tlačení trvalo přibližně půl hodiny, nemám o tom moc přehled, pouze odhaduji. Bohužel jsem musela být nastřižená, ale bylo to provedeno při jedné z kontrakcí, takže jsem vůbec nic necítila. Malá se narodila v 9:33, tedy 7 hodin od prasknutí plodové vody, nebylo to tedy nic moc dlouhého. Jak tady někdy čtu, že jim porod trval třeba 20 hodin, tak tohle byla vlastně brnkačka. Ihned po narození brečela, takže jsme věděli, že je v pořádku, sestřička si ji odnesla, manžel šel hned za ní, byl u její celkové kontroly, vážení, měření, sám si ji podepsal. Potom mně ještě nějakou dobu zašívali, to mi přišlo nekonečné, než mi přinesli malou do náruče. Zkoušeli jsme první přisátí, to nám zrovna moc nešlo, ale sestřička říkala, že to nevadí, že to zkusíme později. Ještě dvě hodiny jsme společně zůstali na porodním boxu, dostala jsem tam oběd, a v poledne mně přesunuli na oddělení šestinedělí. Tam se se mnou manžel rozloučil a šel se domů vyspat, já jsem malou nechala na novorozeneckém, abych se taky trochu prospala. Odpoledne za mnou přijeli rodiče, potom jsem si holčičku vyzvedla u sestřiček. Později dorazil i manžel. Večer jsem ji opět vrátila sestřičkám, abych se ještě v noci vyspala, za to jsem jim byla moc vděčná.

    Bezprostředně po porodu jsem oznámila, že už tohle nikdy zažít nechci, že už prostě rodit nebudu. Teď už bych asi tvrdila něco jiného 🙂

Julča se narodila 5.4.2017 (5dní před TP), měla 49cm a 3,420 g, ale hezky od začátku...

Den kdy se naše holka narodila jsem šla na plánovanou prohlídku a monitor, přišla doktorka, zkoukla výsledky monitoru a pak že si mě prohlédne. Povídáme si, že bych hrozně už chtěla rodit atd, najednou jsem ucítila takový jemný tlak při vyšetření a na to mi povídá, že mi trošku tedy pomohla.... odešla jsem z ordinace s nepříjemným pocitem v břiše, ale nic co by nasvědčovalo se blížícímu se porodu :D Když ten pocit jakoby menstruace neodcházel ani po 2 hodinách, bylo mi to už divné a tak jsem si šla dát sprchu a po ní stále nic neodešlo a ani se bolest nějak nezvyšovala, tak jsem se sebrala a vyrazila nakoupit (co budu dělat doma, že ?!). Přijela jsem, vyšlápla jsem si do 6 patra (abych si to pojistila), připravila jsem všci na večeři a mezitím dala vědět manželovi, že se něco asi děje. Ten chtěl okamžitě vyrazit směr domov a musela jsem ho přesvědčovat, že to stejně budou poslíčci, že to vůbec nebolí atd ať nepanikaří 🙂 nedalo mu to a vyjel tedy směr domov. Uděla jsem mu večeři (tousty), najedli jsme se a já měla už "bolesti" po 5 minutách, bolest stále žádná, ale manžel mě donutil se obléknout a že vyrazíme směr porodnice, mezi dveřma jsem se obrátila a že nikam nejedu, že tam budu jenom za totálního magora který jede do porodnice a nic ho nebolí :D tak jsme se zase svlékli a koukali dál na telku. Po půl hodince už to bylo po 3 minutách a tak jsem usoudila, že asi nastal čas jet i když bolesti stále žádné. 

Dojeli jsme do porodnice, tak mě vzali na monitor a tam začli kontrakce už silnější, PA mě dvakrát šťuchla do břicha, okamžitě mi prdla voda a už to jelo.... Okamžitě bolesti, které jsem musela před každou odpovědí na otázku rozdýchat a hned pocit na zvracení. Odvedla mě na "hekárnu", tam mi dala čípky na vyprázdnění, píchla oxitoxin na otevření a odešla s tím, že kdybych cítila tlak a pocit na tlačení tak mám volat. Asi po 5 mitách přišel manžel a hned začly bolesti jako prase :D že jsem nevěděla v jaké poloze je mám přežít, manželovi jsem drtila ruku a nejednou hrozný tlak na konečník (asi po 10 minutách na hekárně). Manžel za nima došel, že už to cítím a prý to není možné, že jsem prvorodička. Došla jsem na sál a tam už se malá drala ven, byla jsem otevřená na 9cm a já začala tlačit. 

Přiběhl doktor a já už měla skoro půlku porodu za sebou :D Tlačila jsem jako blázen, mezi tím jsem si to musela odlehčit srandičkama. Najednou jsem viděla, jak je venku hlavička aaaa úleva, malá byla venku. Malou mi hned odnesli a já nevěděla co se děje,doktor jen uklidnil, že měla krátký pupečník a proto musela jít hned na kontrolu. Manžel za ní hned šel a mě doktor mezi tím šil a šil dlouho :D (bylo to horší než samotný porod)

Po porodu a šití nás odvezli na speciální pokoj kde jsem přiložila k prsu a asi hodinku tam s malou byla. Pak mě vezli na pokoj a já se chtěla zkusit postavit, postavila a hned si zase sedla, motala se mi hlava jako blázen. Takto jsem to zkoušela asi 2x až jsem omdlela a napíchli mi kapačku. Po ní a odpočinku jsem byla v pořádku a ráno mi malou hned přivezli a já si začla užívat mateřsého života. 

Hrozně bych chěla poděkovat mému muži, že mě držel a drží stále nad vodou a stál při mě i při těch nejhroších bolestech a i porodnici Rudolfa & Stefanie, Benešov a úžasnýmu personálu co tam pracuje.

Když se řekne léto, vybaví se většině lidí pojmy jako sluníčko, prázdniny, koupání... A tuším, že nebudu jediná, komu naskočí také grilování. Ať chceme nebo ne, k létu grilování zkrátka patří. A nemusíme ho zavrhnout ani v okamžiku, kdy máme malé děti!

Maso je základ... nebo ne?

Pokud řešíte grilování s dětmi, určitě jim nechcete nabídnout nic extra kořeněného nebo přesoleného. Přesně takové často bývají připravené grilovací směsi. Grilujete-li s malými dětmi, zkuste se jim raději vyhnout a maso upravujte jednoduše. 

Vepřová panenka s bylinkami

• vepřová panenka v celku
• rostlinný olej (např. řepkový)
• libeček, šalvěj a kopr (ideálně čerstvé)
• sůl

Panenku lehce potřeme olejem. Na drobno pokrájíme bylinky a maso v jejich směsi obalíme. Necháme v chladu marinovat alespoň 2 hodiny. Před grilováním panenku vyndejte z lednice s předstihem a nechte ji mimo lednici alespoň hodinku. Ogrilujte v celku ze všech stran (pozor, grilujete s dětmi, měla by být opravdu hotová!). Po ogrilování můžete dle chuti dosolit.

Začátkem června se spustila kampaň BLENDEA SUPERGREEN  já se do ní zapojila s tímto textem: „Nemám 4roky štítnou žlázu, z hyperfce jsem se tedy dostala do hypofce, po porodu mladšího syna se zbláznily znovu hormony a já nabrala15 kg za 3 měsíce, pořád s nimi bojuji. Hormony se stále nepodařily dát dokupy.

Jsem unavená, kolikrát mám pocit, že jsem musela kopat tunely, jinak si to nedovedu představit. V noci špatně spím, s celkovým vyčerpáním se přihlásily zase ekzémy, které se mi většinou objeví v psychické nepohodě.

Poslední měsíce se mi rozjely migrény, které souvisí asi se vším. Svým synům závidím pravidelné návštěvy toalety :(

Ráda bych zelenou sílu otestovala, protože za chvilku tu jsou prázdniny a kdy jindy mít hodně síly a být čupr maminka pro děti než o letních prázdninách. Myslím, že i manžel by uvítal vitální manželku a ne jen ženu, která je pořád doslova hotová nebo s hadrou na hlavě a hlavně bych ocenila zlepšení svého stavu já, abych se zas ráno a následně celý den mohla usmívat.“

O pár dní později mi přišel email a hurááá, byla jsem vybrána do testování této zelené síly. Netrpělivě jsme doma se syny čekali na pošťáka a balíček. Nevím, proč si kluci mysleli, že to je pošta pro ně, asi proto, že 99% balíčků patří jim : )

Balíček dorazil a hned jako první mne zaujalo precizní a velmi hezké balení. V krabičce jsem našla samotný přípravek v kruhové dóze, odměrku, šejk a nezbytný info k Blendea. Potěšil mne také velmi milý dopis odeslaný z Modrého koníka.

Co dělá ženu skutečnou ženou? No přeci smyslné křivky těla. Pevný a kulatý zadeček dokáže přivést k šílenství nejednoho muže. Toho si je vědoma i Jennifer Lopez, která si údajně své pozadí pojistila na závratných 15 milionů dolarů. Chcete znát tajemství nejobdivovanější části těla této temperamentní zpěvačky?

Muži budou šílet, ženy závidět

Kromě dodržování zdravého jídelníčku, ve kterém nechybí listová zelenina, ovoce, složité sacharidy (luštěniny, pohanka, quinoa) a vhodné zdroje bílkovin (bílý jogurt a kvalitní sýry) klade J.Lo velký důraz na správné cvičení. To dokáže efektivně zvednout jen ty svalové partie, které chcete. Nemusíte se bát obřích bicepsů nebo stehen. Žensky vytvarované svaly jsou dlouhé, štíhlé a umí zvednou to, co na nás muži milují. Až půjdete příště po ulici, ohlédnou se za vámi nejen oni, ale i ženy toužící mít přesně takový zadeček jako vy. Jen vy ale budete vědět, jak na to!

Výpady

Postavte se rovně s rukama podél těla. Levou nohou udělejte krok dopředu. Důležité je mít nohu ohnutou v koleni do zhruba 90°. Pokud je pro vás tento rozsah pohybu příliš náročný, klidně si ho přizpůsobte do vámi příjemnější pozice. V dolní poloze vydržte zhruba 2 sekundy, a poté jděte zpět do rovného postoje. Vystřídejte nohu a pokračujte.

Je nutné, aby při výpadu koleno špičku nepředbíhalo.