První  láska

                Když jsme dospělí, nějak žijeme. Máme své emoce a postoje.  Často používáme, fráze:  „Jsem prostě takový, taková. Jsem po mamce, babičce, dědovi. U nás jsme takoví všichni….. Máme to v rodině“.  Ale víme, co to vlastně znamená? Co se za tím skrývá? Kde se ty naše postoje vzaly?

                Dnes se mi stalo něco zvláštního, velkého, nečekaného. Zažila jsem sílu a moc první lásky.  Tento zážitek mi podlomil kolena a rozklepal ruce a o to víc s tím, že jsem si uvědomovala sílu onoho prvního zážitku a toho jak člověka dokáže nasměrovat do dalších let, jak utváří naši zkušenost, ovlivňuje naše další chování. A věřím, že možná i po mnoho let po té, kdy nějak zareagujeme a nevíme vlastně proč.  Jen řekneme tu formulku, máme to v rodině.

                Jako maminka jsem zprostředkovaně vnímala onu sílu a neopakovatelnost prvního zážitku.  Moje holčička stála a s vykulenýma očkama se na mě dívala. Dívaly se na mě dva otazníčky a hledaly odpověď a plnily se slzičkami. Hledaly vysvětlení u rodiče.  A tady se začalo skutečně reálně tvořit ono „ Máme to v rodině, jsem celá mamka“.  Roztlouklo se mi srdce a tlouklo mi snad rychleji než ji. Uvědomovala jsem si tu moc, kterou rodič má a tu zodpovědnost. Láska není jen tak něco, co napoprvé nevyjde a podruhé to už bude fajn a dokážeme nad tím mávnout rukou. Něco o čem si řekneme, toto není nic pro mě, už to nebudu dělat.  Dnes se dost možná rozhoduje o tom, jak se dva lidé jednou budou umět vypořádat s láskou a postoji k tomu druhému.  A celý den mě ono kouzlo plní od paty až po strop.  Na jedné straně malý kluk, který našel odvahu a sílu, koupit druhé holčičce dárek, vybrat ji ho, požádat o svolení učitelky a odnést ho do druhé třídy.  Plný odhodlání a odvahy. Na straně druhé malá holčička, co o jeho plánech neměla ani ponětí, byla vystavena bez varování pozornosti kamarádek a učitelů, kteří se o tom dozvěděli dřív, než ona sama. Něco, na co si mysleli jen oni dva, se najednou stalo veřejnou věcí, kterou prožívala snad celá školka. A kterou moje malá slečna nebyla bez slziček schopná ustát.  A tak dřív, než měl docválat rytíř na bílém koni a donést ji onen dáreček, jsem měla malou chviličku čas ji zašeptat: „ Na ničem jiném nezáleží jen na vás dvou, jen vy víte, jak to máte, užij si to. A nenech si to nikým pokazit. A hlavně se k němu chovej dál hezky, zvládneš ustát posmívání kamarádek, co by rady byly na Tvém místě.

                Poznáváte se? Změní se vlastně někdy něco? Jedno jestli je nám, pět, patnáct, třicet…

Tak jsme stála a dívala se na malého kluka, co se kroutil jako žížala a zářily mu oči a čekal na reakci své milované. Na malou holčičku, která s červenýma tvářema přijímala nečekaný krásný dáreček, který byl jen bonusem k upřímnému projevu a srdci na dlani, které ji bylo nabídnuto. V tom okamžiku byla všechna moudrost. Copak nejsme pořád Ti stejní, jako když jsme se zamilovali poprvé? Jen možná jednoho malého kluka kdysi jiná holčička nehezky odmítla a on si řekl: „Holky jsou na nic, nerozumím jim, už žádné nic nepřinesu“.

Tuhle nás postihlo zlo jménem jarní prázdniny. Jako učitelka mám prázdniny ráda, jako matka dvou plechovek semtexu už méně. Od té doby, co mám děti, ve mně prázdniny vyvolávají poněkud schizofrenní stavy.

Každopádně jsem se rozhodla, že když jsme doma tak hudebně založení, bylo by fajn to nějak začít předávat další generaci a pustit se do výchovy dalšího Mozarta. A tedy využít prázdnin a vzít to dítě školou povinné, které navíc vyjádřilo přání hrát na kytaru, na kukačku do mé hodiny na konzervatoři. Protože určitě není víc motivující zážitek než vidět matku, jak se škvaří ve vlastní šťávě.

Trochu jsem tušila, že tahle mise nebude žádný med. Ale patřičně jsem se na celou situaci připravila. Sbalila jsem Valje batůžek plný písanek, omalovánek, sešitů na procvičování matematiky a dalších věcí. Ořezala jsem jí všechny pastelky, aby se jí dobře pracovalo, zatímco já se opět budu snažit trumfnout svůj osobní rekord v disciplíně „udělej ze sebe co největší jelito za jednu vyučovací hodinu“.

Zezačátku to šlo celkem hladce. Po dvou hodinách v autě za doprovodu „Kdy už tam budeme?“ a „Mně se chce blinkat!“, občas i výhružného: „Mami, jestli nezpomalíš, řeknu to tatínkovi!“ naše dámská jízda dorazila do Plzně. Tam však nastal první nepatrný zádrhel s prostorovým uspořádáním parkovacího prostoru.

Abych to zkrátila: Ta lampa tam prostě neměla co dělat. A vůbec, když už tam byla, měla se uhnout. Pokud vás zajímá můj názor, je mi vlastně záhadou, proč dodnes ještě nikdo nevynalezl pouliční lampy z nějakého ohebného materiálu. To jsou pořád nějaké super vynálezy jako drony, rakety, 3D tiskárny a další nesmysly, ale aby někdo vymyslel něco opravdu užitečného pro lidi, to ne! Přitom by to ušetřilo spoustu starostí s nakřáplými nárazníky. A rozvody. Což samozřejmě není můj případ. My to s Pažoutem máme dobře rozdělené. Já neumím parkovat, on neumí tankovat. Společnými silami vždycky nějak dojedeme do cíle. (Pravda, někdy pro nás musí přijet odtahovka, ale to je vedlejší.)

Po krátkém poklusu Plzní, kdy se Valja jako správná vesničanka zasněně kochala tramvajemi a ruchem velkoměsta přičemž několika kolemjdoucím málem vypíchla oko deštníkem, jsme dorazily na konzervatoř. Jakože – WOW! My jsme to dokázaly a cesta nám trvala pouhé dvě hodiny dvacet minut z budovy do budovy. Dostrkala jsem to nebohé dítě až do třídy a přikázala jí, aby si vyndala všechen ten vercajk, co s sebou táhne, a nějak se zabavila s tím milionem písanek, sešitů, omalovánek, koníků a žvýkaček, co jsme sem dotáhly.

Jsem ve fázy vývoje příprava na maminkovství! Občas si říkám, stejně se na nic nepřipravím a stejně mi to nedá a vše zas vsude sonduju co a jak. Však ono to miminko mě hezky rychle hodí do reality a uplně mě celou převálcuje, ale už se toho válcování nemužu dočkat. Pořád si říkám jaké to bude až budu mamkou a přítel tátou, on sám si to taky nedokáže zatím ani představit. Jen snaží snášet moje občasné úžasné nálady a plačtivost docela trpělivě. I on má občas z toho pěknej stres co to bude za změnu života a oba nechápeme, že už teď se bojíme o něco co jsme ještě neviděli, teda kromě zvětšujícího se břicha a ultrazvuku, že to co se tam vrtí je vlastně naše a za chvíli nás to bude potřebovat.Vím, že tyhle pocity mají vlastně všichni budoucí rodiče, ale i tak mám strach že prostě už to nebudu uplně já co jsem bývala vlastně co jsme oba bývali za lidi, samostatné jednotky. Ted jsem jednotky spojené láskou a hledáním kočárku, jmena, chůviček a dalších drobností pro to něco co nevidíme jen obcas to dá o sobě vědět. Teď si tady vylívám srdce a asi i blbě uvažuju, ostatní maminky si o mě musí myslet, že jsme se zbláznila tohle to tu psát, vždyť mám jak já říkám těhotenský mozek, který funguje tak nějak jinak než před otěhotněním to jsem byla normální ted si dávám máslo do kapsy místo do lednice a divím se proč mi ten kapesník udělal flek na kalhotech a tak se tak připravuju na to maminkovství a dosufám že to miminko bude spokojený s tou mamnkou a tatínkem i když maminka píše tohle na internet. 

Naše čekání na miminko bylo nekonečné, dlouhé. Myslela jsem si, že budu vědět až začnu rodit, ale opak byl pravdou...

Přenášela jsem, chodila často na kontroly do porodnice a výrazně se sledovala. Jediné co se mi v posledních dnech objevilo bylo tvrdnutí bříška, nic víc. Byla jsem objednána na poslední monitor/kontrolu a byla jsem rozhodnutá požádat o Hamiltonův hmat.

V sobotu na oné kontrole mi mladý Dr. řekl že mě trochu "prošťouchne". Pokud to nezabere, nastupuji v úterý na vyvolání. Byla jsem za to ráda, třeba to pomůže... Všechny svaly v těle jsem měla zatnuté a očekávala bolest (jak jsem se o něm dočetla). A ejhle, vůbec to nebolelo! Domů jsem šla celá natěšená. Těšila jsem se, že se zbavím toho pupku. Jenže už byl večer a kromě starého známého tvrdnutí břicha nic :( Tak jsem si napustila vanu, jenže když jsem do ní vlezla tak vše se máchalo v teplé vodě kromě břicha, které panovačně trčelo ven 🙂 Šla jsem tedy spát, ale už jsem nedoufala...

V neděli ráno mě vzbudilo pobolívání podbříšku. Že by, konečně ? Nebo poslíčci? začala jsem měřit v aplikaci tyto bolesti. Bylo to dosti nepravidelné, normálně jsem fungovala. Dokonce jsem s manželem ten den ještě přestěhovala skříňku. Uzavřela jsem si to tedy jako poslíčky. Bolest se plíživě stupňovala a večer mi nedala spát. Přestěhovala jsem se do obýváku, koukala celou noc na tv a chvilkama upadala do mikrospánku. Věřte mi, stále jsem si myslela že ještě nerodím, přece to musí být něco víc...

Pondělí ráno byla bolest už dosti nepříjemná, ale stále nebyla pravidelnost (jak všude píší). Interval byl někde kolem 8 - 11minut. Když jsem vstávala, odešla mi hlenová zátka (ale ta může odejít i týden před porodem). Neměla jsem hlad, pouze jsem pila. Lehla jsem si do pokoje, relaxovala, smskovala.. Občas mě zkontroloval manžel, ale byla jsem raději sama. Říkala jsem si, že se asi něco začíná dít.. Kolem 9hodiny jsem měla bolesti stále dosti nepravidelné, kolem 6minut. No nic, zavolám do porodnice a optám se. Bylo mi řečeno, že si mám dát sprchu a uvidím. Šla jsem tedy do sprchy, ale intervaly se prodloužily na asi 10 minut, stále nepravidelné. Zato bolest zesílila. V duchu jsem zato děkovala PA :(

Takhle se to táhlo celé dopoledne a poledne. Vlastně ani už si nepamatuji kdy mě to začalo nutit si při těch bolestech prodýchávat. Před 16hodinou se intervaly opět zkracovaly, bylo to opět kolem 6minut. Začínala jsem být unavená, nevyspalá, rodina mě telefonicky kontrolovala a mamka byla nervozní, že jsem nejela ještě do porodnice. Ale já pořád čekala ještě něco.. Volám tedy opět do porodnice a prosím, jestli bych tedy nemohla dojet, že jsem unavená ... stejně druhý den nastupuji na vyvolání, tak mi dají třeba něco na vyspání a zítra to vyvolají. Hlavně né další sprchu! Naštěstí PA řekla ať dojedeme, že se domluvím s Dr. Tak jsme se dobalili, nikam nespěchali a v 16:30 přijeli do porodnice. Bolesti byly stále nepravidelné, od 4-6minut. Jaké bylo mé překvapení když mi PA oznámila, že jsem otevřená na 6cm !! V tu chvíli jsem si byla už stoprocentně jistá že rodím 🙂

Tuto pastu jsem zaznamenala uz driv a zvazovala jeji koupi. Kdyz se naskytla prilezitost ji testovat, zkusila jsem sve stesti a byla jsem vybrana, z cehoz jsem mela a mam velikou radost.

Co me prekvapilo, byla velikost baliku na jednu zubni pastu, ale to je vedlejsi🙂

A ted k samotne zubni paste.

Zubni pasta ma prijemny obal, ktery nekrici milionem barev a spoustou napisu, jak je dana pasta super, ale i tak je obal zapamatovatelny a hlavne je vzhledny.

Pasta sama o sobe je bila a ma prijemnou konzistenci - neni ani prilis tekuta ani prilis tuha. Velice ocenuji to, ze temer nepeni.

Chut pasty je nevyrazna a skutecne neovlivnuje ani chut jidla ci piti po vycisteni, jak jsem zvykla u beznych past. Ano, normalne si zuby cistim vzdy az po jidle, ale kvuli testovani jsem to vyzkousela i obracene a take se mi to bude hodit na mnou oblibenych poznavacich zajezdech, kdy cas snidane a cas odjezdu z hotelu jsou cast naplanovane tak, ze jsem nucena si zuby cistit pred snidani.

Byla jsem vybrána jako jedna z deseti testerek zubní pasty Zendium Complete Protection, za což jsem moc vděčná, protože jsem konečně objevila pastu na moje trápení - citlivé zuby. Hurá! Po týdnu používání se citlivost vytratila.

Celkově mám problematické zuby, vysoká kazivost, krvácení dásní... Takže zůstanu věrná této pastě. Téměř nepění, to je pro mě také velké plus. Pasta má příjemou vůni i chuť a opravdu neovlivňuje chuť jídla ani pití před nebo po vyčitění zubů.

Všem doporučuji vyzkoušet, nebudete zklamaní.

Děkuji za možnost testovat!

Hezký den

Vstávám a je mi špatně od žaludku, hladem a nedostatkem energie, to už poznám a taky uznávám, že tímhle stylem by to moc dál nefungovalo, musím být fit, v noci se nevyspíme, malého stále něco trápí i když nevíme co, ale musíme to vydržet.. podezřívám možná i nedostatek mléka. Uvidíme v co se to vyvrbí. Ráno i když se sotva držím na nohách věnuju přípravě jídla na tento a další den, pondělí bývají krizové. Odjíždíme z wellnes u rodičů a většinou další den potřebujeme na aklimatizaci.. 🙂

Snídaně: polévka se špenátem, mrkví, cuketou a dvěma vajíčky
Svačina: obírám kosti z vývarů, dýňovo-cuketovo-mrkvovo-porková polévka ve vepřovém vývaru s masem a kvašené zelí a poté se žaludek kroutí
Oběd: pečená cuketa, dýně a mrkev ve vývaru a kuřecí maso z vývaru, točí se mi hlava, bez energie
Svačina: dýňová polévka viz svačina ráno s masem a zelím, je mi hned líp, takže si myslím, že jsem to předtím dost podcenila se sacharidy, zvládnu i procházku s kočárem, podezřívám že mě začíná pálet i žáha, o bublání v břiše nemluvím, zkusím zítra vysadit zelí
Svačina II: kousek pečeného masa a cuketovo - patizonová polévka se zelím 
Večeře: kuřecí maso z vývaru, pečená cuketa+dýně+mrkev s ghee (mňam)

Celý den cítím poměrně dost těžký žaludek, který by se rád vyprázdnil, ale bohužel, na záchodě to vypadá s prominutím jako v kozím chlívku.. no nic zkusíme zítra.. stav malého je takový, že už dva dny taky nebyl na velké a přijde mi že ho v noci trápí i bříško..

Předtím než se vrhnete na tento článek, doporučuji přečíst článek "Má první doba porodní aneb tři dny trápení". Manželovi jsem nechala v psaní plně volnou ruku, protože já si některé části "díky" vyčerpanosti nepamatuju. Tak hurá na to 🙂

30.10. 22:50 přijíždíme do porodnice, Klárku si přebírá porodní asistentka a já se procházím po chodbě a sem tam škvírou ve dveřích pozoruju Klárku, která buď spí nebo hodně přemýšlí nebo prostě jen hibernuje.

Do vyšetřovny vycházím na výzvu asistentky "Kde jste? Co tam děláte? Pojďte dovnitř!"

Vcházím, manželka se apaticky pousměje a já ji to vrátím lehce křečovitým úsměvem. Manželka sedí na křesle a na obnaženém pupku má gumové pásky, které drží zařízení na měření ozev. Klárka střídavě spí a sleduje papír který leze z přístroje.

Snažím se o humor, ale bavím se už jenom sám.

Klárka s hrůzou sleduje lejstro, které vyjíždí z přístroje na měření ozev a s výrazem ve tváři, který byl kombinace hrůzy a beznaděje, mi sděluje, že nějaká čára by měla být ve větších křivkách a že asi zase nic.

Takže jak to vlastně před rokem a půl bylo? Vybavuji si to jako dnes. Měli jsme naplánovaný náročný den, termín porodu jsem měla až v pátek a ten den byla sobota. A přes to si mě objednali na kontrolní monitor a ultrazvuk. Nemohlo to vydržet do pondělí? "Nemohlo!" zněla odpověď doktora. Ani se nedivím, od velkého ultrazvuku mě honili 2x týdně do rizikové poradny, protože náš malý byl prostě malý. Tedy malý na svůj týden. Proč to tak bylo až později. Takže jsem poslušně naběhla na monitor v 10 ráno, kde se zdálo být všechno v pořádku a pak vedle na ultrazvuk s vidinou příjemně stráveného odpoledne u mojí babičky a později oslavy narozenin dcery našeho dobrého kamaráda. Doktor se nejdřív podivně tvářil a pak mě oznámil, že se odpoledne nekoná. Nebo teda vlastně koná ale u nich. "Máte málo plodové vody." A že si mě tam rovnou nechají. Vyprosila jsem si alespoň cestu domů pro tašku. Panebože sice mám většinu sbalenou ale jak znám Dominika půl věcí by mě zapoměl dobalit. To bude fofr, letělo mě hlavou. Takže vyvolávaný porod. Ale já nechci. Já chci být doma, hezky v klidu, až mě začnou bolesti měřit minuty a pak zavolat samitku. Naši se ten den zrovna vrací z dovolené, při čekání na zastávce volám mamce že se otáčíme doma a jedem zpátky do porodnice. Nejdřív překvapení, potom skepse. Achjo, díky za podporu mami. Dorážíme domů. Rychle balím věci. Ještě že jsem si napsala seznam co dobalit, všechno mě padá z rukou. Co když se vrátíme a ozvy už nebudou? Dominik volá tomu kamarádovi jehož dcera má odpoledne oslavu a domlouvá se s ním že nás odveze zpět. Ať to prý netrvá tak dlouho. Mě je to jedno, já tam nechci. Ne takhle. A vím že můj malý taky ne. Jsme zpátky, doktor nás vítá se slovy "Už jste zpátky? Tak rychle?" jakoby to nebyl zrovna on kdo mě před hodinou poháněl zpět co nejrychleji. Sestra se mnou sepíše příjem a pak mě napíchne ruku na zátěžový test. Fajn moje tělo reaguje, apoň něco. Noc mám strávit na oddělení gynekologie s dalšími 4 pacientkami na pokoji. Večer si mě volají na vyšetřovnu u porodních sálů. Všechny jsou plné. Slyším sténání žen v posledních fázích porodu. Panebože! Nebudu rodit! Jakoby to nestačilo doktorka mě sděluje, že noc možná budu muset strávit tam. Ale nejdřív mě připojí na břicho "Moniku" - v podstatě přenosný monitor. Odcházím do pokoje. Ne však na dlouho. Krabička přestává spolupracovat a mě před půlnocí "deportují" na už uklizený porodní pokoj. Oddychuju si že nebudu nocovat na sesterně. A začíná kolečko monitorů. Od půlnoci do půl jedny, od jedny do půl druhý, od dvou do půl třetí...upadám do spánku ze kterýho mě často ruší šeptané "Tak jsem zas tady". Jen odhrnu peřinu a dělej sestro co umíš, je mi to fuk. Ráno mi zavedli první vyvolávací tabletu. Celý den čekám - nic. Monitory se zatím smrskly na jednou za 2 hodiny. I v noci. Další den další kolo. Doktor mě bez předchozího souhlasu provedl Hamiltona. Asi ho zabiju! Nezabiju, omlouvá ho že jinak je tak strašně moc hodnej. Znovu celodenní čekání. Odpoledne mě odešla hlenová zátka a  - nic. Znovu noc plná monitorů. Jsem vyčerpaná. Nemůžu se pořádně vyspat, v pokojích vedle už odrodili 3 ženy, všechno je slyšet. Už je mi to jedno. Jedna křičí tak moc že je to slyšet i na chodbu před porodní část. Každý den za mnou chodí Dominik. Nevím jestli by nebylo lepší kdyby se spíš vyspal, není zrovna ve střízlivým stavu. I tak jsem hrozně ráda že je tam aspoň chvilku se mnou. Další noční monitory. Ráno mě doktor navrhuje že buď mě propustí domů, za což jsem vážně moc ráda po jeho slovech "Teď ozvy jsou, za hodinu být nemusí a už s tím nic neuděláme" a nebo císaře. Probírám to s Dominikem. Jeho stanovisko je " Tak  co se dá dělat když to jinak nepůjde". Domlouvám Míšovi aby si dal ten poslední den říct. Asi málo protože porod se nekoná. Ráno znovu zátěžový test. Bez reakce. Už i moje tělo má dost. A já už toho všeho taky. Chci císaře. Hned. Než si to zas rozmyslím. Otravuju sestry že potřebuju mluvit s doktorem. Chudinky, ptám se jich každých 20 minut. Konečně přijde. Prý to probere na poradě s primářem že bysme to sfoukli ještě dneska. Jsem trochu v šoku jak rychle to jde. Je 1 když mě sestra přijde říct že ve 2 jedu na sál. Volám Dominikovi. Je v práci. "Už? Počkej já jim to tady řeknu a jedu." Na mou otázku kam když u císaře být nechtěl mě odpovídá že mu chlapy vysvětlili že je to v pohodě, že nic nevidí a pak ho poženou za mimčem. Čím poslouchal když jsem mu to samý říkala já? Za chvilku je u mě, pak mě vezou na sál. To je rychlost. Už nikdy mě nikdo nebude nic píchat do páteře! Najednou jsem zarouškovaná a přichází Dominik. Mluví na mě. Je mě špatně. Ozve se " Torecan". Pořád je mě špatně a dostanu ho ještě jednou. Je mě líp. Cítím tlak v oblasti žaludku. Za chvíli bude venku. Pláč. "Je to kluk jak buk" Dominik odchází. Za chvilku mě přinesou Míšu na chvilku ukázat. Pamatuju si jak vypadá. Sestra mě ukáže že máme stejná čísla. Už mě šijou tak dlouho. Není mě dobře. Z hluboka dýchám. Anestezioložka mě uklidňuje že už to bude. Konečně! Vezou mě ze sálu. Přebírá si mě taková metr sestra. Vezou mě na pokoj. Z postele vidím na hodiny. Je půl čtvrtý? Vždyť říkali že to netrvá ani hodinu. Co tam se mnou proboha tak dlouho dělali? Přichází Dominik a nese našeho syna. Pokládá ho vedle mě, nemůžu ho přitulit, nemůžu se zvednout, od pasu dolů ochrnutá...dostávám kapačku a syna mi nesou pryč. Večer si ho ještě jednou na chvilku vyptám. Vyměnili se směny, přichází mladá sestřička s andělským zjevem. Nebo je to anděl? Dlouhý blond zvlněný vlasy, brýle, o polovinu lehčí jak já. Konečně mě přináší polštář. Břicho bolí. Hrozně moc bolí. Podařilo se mě na chvilku usnout. Paní vedle vstává na kojení. Ráno mě sestřička anděl pomáhá vstát. Vážně může něco tak hrozně bolet jak moje břicho? Podpírá mě při cestě na záchod. Drtím jí ruku. Nic na to neříká. Usmívá se a ochotně pomáhá. Pak mě přinesou Míšu na první přiložení. A za další 2 hodiny znovu. Užívám si čas co ho mám u sebe. Mezitím se snažím pohybovat, chodit. Vím že se musím rozhejbat abych byla schopná se o něj starat a dali mě ho napořád. Tak chodím a chodím a chodím. Paní vedle mě říká že jsem úplná atletka, že ona na tom byla první den hůř. Další den už konečně dostávám svýho syna na trvalo. Bez postýlky :D pro tu si musím zajít sama po 2 hodinách co mě sestra řekla že mě ji přivezou. KONEČNĚ!

Podléháte módním trendům?  Nedá vám to a alespoň jednou musíte ochutnat tu báječnou a navíc zdravou tyčinku z reklamy? Nebo patříte ke konzervativcům, pro které je každá novinka potencionální hrozbou?

Nepotrpím si na módní výstřelky. Jít s davem je pod mou intelektuální úroveň. Ano, přiznávám, že mám ve skříni tričko s Eiffelovkou a lodičky tělové barvy, které mě příšerně dřou na patě. A ano, když jsem si kupovala ty oboustranné náušnice, bylo mi jasné, že se mi můj připláclý lalůček vyboulí a nebudu vypadat sexy, ale jako po příušnicích.  Když vidím úžasnou kosmetickou taštičku, kterou zdarma ke každému nákupu nabízí jeden drogistický prodejce, těžko odolávám.

Také jsem si chtivě pořídila intoleranci laktózy, ale věřte mi, že ne proto, protože dnes jsou všemožné intolerance tak populární a vypadám velmi trendy, když chci v kavárně kávu se sójovým mlékem.

Srkaje před poradou kávu se Zajícem (sušené sójové mléko, nebo se to alespoň tak tváří), všimla jsem si, že se před několika kolegyněmi na stole objevily velmi atraktivní barevné lahve naplněné čímsi. Když vedle mě usedla asistentka ředitele a mohutně si přihnula z jasně růžové nádoby, musela jsem se poptat, o co tady jde.

"Ty neznáš smůtýýýýý!" zvolala kolegyně a ostatní dámy se na mě významně podívaly a stiskly svá barevná pítka. "Smůtý?" ptám se nechápavě. Dámy si pítka přitáhly pevněji k sobě. Kolegyně se pustila do nadšeného líčení předností tohoto zeleninovo-ovocného zázraku. Zatoužila jsem mít také v kabelce barevnou plastovou lahev, jako správná moderní žena. A ukázalo se, že mám obrovské štěstí, protože kolegyně s oranžovou lahví má tip na výborný a levný smoothovač a může mi ho ihned objednat.

Za dva dny jsem si domu, trochu v rozpacích, přinesla ten svůj - krásný, bleděmodrý, s praktickou lahví to go. Potěšilo mě zjištění, že k přístroji je přiložena několikajazyčná brožurka s návody na výrobu elixírů. Po zevrubném prozkoumání jsem zjistila, že recepty jsou ve všemožných ugrofinských jazycích a dialektech blízkého východu. Byla jsem schopna rozluštit jen slovo smoothie a to ne ve všech jazycích.

Brzy to bude už rok a půl, co jsem porodila první dcerku. Často ale vzpomínám na dobu, kdy jsem si jako prvorodička neuměla představit, co mě čeká po narození miminka. Jako většina jsem pročetla pár diskuzí a článků a vyslechla rady od zkušenějších… Realita se však lišila.

Dostalo se mi mnoha informací a varování. Vesměs jsem byla se vším smířená, ale dál se tím moc nezabývala. Pro jistotu ale opět začala docházet na psychoterapie jednou za měsíc, kdyby náhodou…

Teorie a zkušenosti x realita

Vyvolávaný porod

Zkušenosti z okolí hovořily jasně. Bude to dlouhý, nepovede se to a po několika dnech to skončí císařem. No tak co nadělám, no. Stane se co se má stát…

Ano, stalo se.  Můj vyvolávaný porod trval necelých 6 hodin a byl krásný.

Těhotenství bylo chtěné, povedlo se po roce a půl ,,nedávání si pozor" a pak už po cíleném snažení. Bylo krásné, bezproblémové (až na nízký tlak na začátku). Řešili jsme rekonstrukci bytu a svatbu, takže nebyl moc čas řešit blbiny 🙂 Bylo mi v té době čerstvých 21, manžel je o pár měsíců starší. Manžel student VŠ, já už zaměstnaná- někdo nás živit musel, a tak šlo další vzdělávání stranou 🙂 

Týden před TP mi brzy ráno začaly nepravidelné stahy, ale po pár hodinách a sprše přestaly. Máma to prý měla taky tak- přesně týden před porodem poslíčky. A 10.8. jsem měla první a zároveň i druhý termín porodu, podle poslední menstruace i podle ultrazvuku.
V ten den ve tři ráno mi začaly stahy, ale během pár hodin byly pryč. Byla jsem z toho docela smutná, už jsem se těšila. Na celý porod jsem se těšila. Měla jsem domluvenou porodní asistentku z Pardubické nemocnice, kde jsem chtěla rodit, i když jsem z Chrudimi a zdejší porodnice má lepší pověst než ta v Pardubicích, ale dozvěděla jsem se, že v PCE podporují přirozené porody, zatímco v Chrudimi se údajně neštítí přivázat rodičce nohy ke koze, pokud zjistí, že by chtěla rodit jinak. Také jsem jedla lněné semínko, samozřejmostí byl porodní plán, masírovala jsem hráz, měla jsem hodně načteno, také jsem měla připravená homeopatika. Ráda bych po dětech šla studovat porodní asistenci, takže jsem se k vlastnímu porodu připravovala poctivě...

Na desátou dopoledne jsem byla objednaná na prohlídku k doktorovi, pokud bych neporodila, s tím, že by mě pak odevzdal do péče porodnice. Na prohlídce vypadalo všechno stejně, už asi měsíc jsem byla (podle doktora načnutá) na dva centimetry. Říkal, že to nevypadá, že by se mělo ještě dneska něco dít. (Tenkrát jsem nějak neřešila, že by se vnitřní vyšetření dalo odmítnout, i když mi vadilo, soustředila jsem se hlavně na porod.) Pak jsme s Ondrou jeli na nákup, kde jsme potkali kolegyni z práce, která mi řekla: ,,Na to, že máš dneska rodit, jsi dost čiperná.“ (A Ondrovi s hrůzou došlo, že termín mám už dneska, ne až zítra :D ) a pak jsem ještě čekala v autě před obchodem, kam si šel koupit motorový olej (a evidentně si nemohl vybrat…) Venku byl hic jak v pekle, seděla jsem ve stínu vedle auta a dávala psovi pít z flašky. Ještě cestou od doktora jsem psala mé PA Lence, že je všechno dobré. Odpověděla, že se mám stavit večer v 7 zase na monitor a uvidíme, že má zrovna noční. (Byla jsem tam za ní předtím už asi 3x). Domů jsme dorazili kolem jedné. Dali jsme si oběd, já koukala na televizi a Ondra do počítače.

Kolem třetí odpoledne opět začaly stahy, byly přibližně po dvaceti minutách. Dala jsem si sprchu a stahy okamžitě poskočily na patnáct minut. Nebyly nijak silné, jen nepříjemné. Ondra ještě nic netušil a přivedl si kamaráda, který na mě koukal, proč se tvářím tak blbě :D . Odešla mi hlenová zátka a šla jsem si dát další sprchu. Bloumala jsem po bytě, občas jsem lezla na čtyřech, na chvíli jsem si vlezla do postele, ale nebylo mi to příjemné, nevěděla jsem, co mám dělat, už jsem chtěla být u Lenky, které jsem strašně věřila. Chtěla jsem ještě něco sníst, ale nešlo to. Taky jsem každou chvíli běhala na záchod, tělo se čistilo. 

Bylo něco po šesté, já měla stahy 6-8 minut a už jsem to doma nemohla vydržet. Tak jsme vzali tašky a jeli jsme, před cestou jsem se ještě ve vaně vyšetřila, vypadalo to na 2-3cm.  Cesta autem mi kupodivu nevadila. Vzpomněla jsem si, že jsme zapomněli balík plínek. Sakra. Snad mají erár. Už jsem začínala být v takovém tom porodním rauši, ze kterého mě ale vytrhlo vyšetření. Nejdřív Lenka kontrolovala, jak na tom jsem. Byla jsem otevřená na pět centimetrů. (Cože? V autě jsem měla 2-3 slaboučké vlny a otevření pokročilo o 2cm?) Pak přišla doktorka a kontrolovala, jak Lenka sepsala příjem (už na dřívější návštěvě kvůli monitoru), což bylo dost otravné. Nevim, proč u porodu potřebujou vědět, jaký vzdělání máme a jestli děda nemá vysoký tlak…. A ještě mi volal táta: ,,Tak co, ještě držíš pohromadě?“ Klasika. Následoval ultrazvuk kvůli váhovému odhadu a měření hlavičky. Víc jak 3,100g jsem neměla čekat a hlavička už byla moc dole a nešla změřit. Byl mi nabídnut výplach, ale odmítla jsem ho. Mučení doktorka zakončila monitorem a stahy se mi srovnaly na předpisových pět minut. Ozvy jako z učebnice, tak nás Lenka odvedla na sál, kde jsme s Ondrou pak už byli sami. Zapla aromalampu, ukázala nám, kde co je a donesla gymnastický balon a takovou kovovou konstrukci, do které se dal, aby neujížděl a abych se mohla opřít. Na tom balonu jsem vydržela vážně dlouho, bylo to moc příjemné. Krásně jsem si prodýchávala vlny, nebolelo to, bylo mi fajn. S Ondrou jsme si povídali, teď už ani nevím o čem a jestli to vůbec dávalo smysl, byla jsem tak nějak mimo. Stahy přicházely po dvou minutách a už jsem začínala cítit hlavičku. Hlavně, když jsem šla na záchod, to byl mazec, bála jsem se, aby miminko nevypadlo :D .
V devět Lenka přišla, aby se zeptala, jak to vypadá. Byla jsem otevřená na 8cm a podle doktorky byl čas na další monitor, že prý se musí dělat dvě hodiny po příjmu, když žena do té doby neporodí. Nadšená jsem nebyla, protestovala jsem, jestli je to fakt nutný, říkala jsem, že nechci, jestli nemají Dopplera nebo jen tu ,,trumpetku“. Nakonec mě doktorka nějak přeprala. (Nepamatuju si to, takhle mi to pak říkal Ondra…) Nejvíc mi vadilo, že jsem si musela lehnout. Bylo mi jasné, že v leže neporodím, bylo mi to hrozně nepříjemné. Měla jsem to na sobě dlouho, pásy mi pořád padaly, takže doktorka neměla kloudný záznam. Byla jsem na zádech, na boku se zvednutou nohou, ale bylo to strašný, tak jsem pak šla do kleku, kdy to bylo aspoň snesitelné. Vlny byly o poznání horší a bolestivější, než když jsme byli sami, nevyrušováni. . Sundali mi to až asi po hodině, když jsem řekla, že už to na sobě fakt nechci, prosila jsem je skoro s brekem. Když jsem pak na radu Lenky zkusila zase tu polohu na boku, udělalo se mi při kontrakci zle a běžela jsem zvracet..
Celou dobu jsem popíjela vodu s homeopatiky, kterou mi Ondra dával až do porodu.

Mezi kontrakcemi jsem měla tendenci pospávat, tak jsem šla do sprchy, že mě to třeba trošku probere. No, probudila jsem se s hlavou opřenou o držadlo, probudil mě pocit, že padám. (Nepadala jsem.) Byla jsem tam prý asi čtvrt hodiny. Takže mě to neprobudilo ani trochu. Byla jsem už fakt hotová, dokonce jsem začala mírně uvažovat o nějakém tišícím prostředku jako třeba entonox. Ptala jsem se na něj Lenky, jestli to vůbec má smysl. Lenka mi navrhla spíš to, že by zkusila pustit vodu, že to bude do půl hodiny hotovo a zvládnu to i bez tišení. Koukla se a zjistila, že už jsem úplně otevřená, jen ta voda že pořád drží a že to může trvat klidně dvě hodiny, než to pokročí. Chvíli jsem o tom přemýšlela, nakonec jsem souhlasila. Nebolelo to, ale lekla jsem se, jak ta voda najednou vytekla, připadala jsem si jako počůraná.
Od té doby byly stahy mnohem silnější, intenzivnější a přicházely krátce po sobě, měla jsem nutkání si přitlačit, ono tomu stejně nešlo zabránit. Automaticky jsem šla na všechny čtyři. Lenka zavolala ještě tu doktorku, přišla se podívat ještě jedna PA a sestra z novorozeneckého. Začala jsem mít nucení na tlačení, plně jsem poslouchala své tělo, šlo to pěkně.  Lenka se ptala, jestli si třeba nechci lehnout na bok, já se odmítla hnout, tak upravila tu porodní postel, aby to bylo pro všechny pohodlné. Čelo zvedla úplně nejvíc a nohy dala dolů, aby se ke mně s doktorkou dostaly. Vadilo mi, jak je ta postel měkká, přišla jsem si nestabilní, ale cítila jsem, že není čas to měnit a lézt an zem (a stejně by mi to ta doktorka asi nedovolila.. což je absurdní, ale známe doktory, žejo..)
Přišlo mi, že cítím, jak se hlavička dostává přes kosti a čípek dál. Bylo hrozně těžké ji dostat ven, pálilo to. Ohnivý kruh. Přistihla jsem se, jak tlačím i mimo kontrakce, aby už byla venku. Lenka se snažila roztáhnout vchod a dávala tam něco kluzkého na usnadnění. Někdo tam nelidsky řval a dost možná jsem to byla já :D Řvala jsem jako lvice, ne bolestí, ale námahou. Jako když člověk zvedá něco strašně těžkýho a nejde to.
Hlavička vylezla asi na čtvrté zatlačení, na další zatlačení byly ramínka a pak naprosto hladce vyklouzlo tělíčko. A za ním plesklo neskutečné množství vody… Sálem se ozval křik silného, zdravého dítěte. Pod břichem mi visela noční košile (proč jsem si ji doprčic nesundala?), takže jsem bohužel nic neviděla. Trošku jsem se vydýchala a pak jsem se opatrně otočila s ohledem na pupeční šňůru. Bylo 22:55. A konečně jsem ho viděla. Opravdu je tady. Ten, co mi posledních pár týdnů lámal žebra a zkoušel prorazit břicho je konečně tady. Můj Toníček. Nádherný, dokonalý, s temně modrýma očima, se správným počtem prstíčků a tmavými heboučkými vlásky. Vyhrnula jsem si košili až pod bradu a Toníčka mi Léňa dala na břicho. Přišel mi strašně maličký a Ondrovi zase veliký.
Chvíli jsme se mazlili a poznávali, koukali jsme na sebe. Vypadal tak úžasně. Tak unaveně a zároveň tak plný života. Dělal vše, co miminka po porodu dělat mají. Cucal si pěstičky a hledal bradavku 🙂 Ondra fotil. Dřív jsem si představovala (a děsně se u toho dojímala), jak budu miminko vítat a teď jsem byla na nějaké emoce asi moc unavená, neříkala jsem nic, jen jsem ho opatrně držela jako ten nejkřehčí poklad na světě a s respektem si ho prohlížela.

 Je mi opravdu smutno z dnešní návštěvy u lékařky, kde jsme byli na kontrole kvůli alergii na BKM našeho chlapečka. Díky Bohu kontrola dopadla dobře a už tam nemusíme.

 Z čeho je mi tedy smutno? Z reakce, která následovala po mé informaci, že Martínka stále kojím. Paní doktorka se sestrou se s pohrdavým úsměvem podívaly na mé čtrnáctiměsíční!!! miminko a pak začaly jedna přes druhou: ,,Vždyť už je na to velkej!", ,,To už ani pro něho není dobře" a ,,Jak jako dlouho ho ještě plánujete kojit?"

 Já na to byla v tu chvíli schopná říct jen: ,, Když on to miluje." Opravdu bych nečekala, že mi kojení bude rozmlouvat někdo s lékařským titulem, natož gastroenterolog!  

Pravda je, že to nemiluje jen Martínek,ale milujeme to oba. A já jsem šťastná, že mému maličkému můžu pořád dopřávat, podle mne, to nejlepší pro zdraví, a dokud to půjde, tak si to nikým nenecháme vzít! A vy si to taky nenechte!!!💕

Vzpomínáte si, kdy naposledy se vám poštěstilo a mohla jste se zabořit do ušáku a číst a číst a číst...? Kdy vám bylo vše kolem vás celkem ukradené, protože jste nutně potřebovala dočíst ještě tuto kapitolu. A tu další. A další.  Stýská-li se vám, mám pro vás tip. Kupte si knihu Tady byla Britt-Marie. 

Až přečtete první stránky, pošlete děti k babičce, do kroužku nebo ven na hřiště. K večeři objednáte pizzu a zamknete se s knihou v ložnici. Protože chytí a nepustí. Budete se smát i brečet a hlavně vám bude neskutečně hezky. Protože i protivná bába může být vlastně velká sympaťačka, když se na ní podíváte jinýma očima.

Protože každý si s sebou neseme své bolesti a bolístky.  Protože každý máme své prapodivné rituály, které nám život dělají snesitelnějším.  Protože život všem háže klacky pod nohy. A je jen na nás, jestli přes ně zakopneme, nebo je sebereme a zatopíme si s nimi. Protože každý z nás má možnost něco změnit.  Protože je velmi snadné v druhých zažehnout jiskru nebo tu jiskru zadupat do země.

A až uvidíte partu dětí hrajících fotbal na plácku před hospodou, tak se určitě zastavíte a budete alespoň chvíli fandit. Fotbal někdy nemusí být jenom obyčejná hra. Fotbal se může stát smyslem života. A nejen pro krasavce Beckhama, ale i pro dámu v letech, které se v šedesáti zhroutí její dosavadní nudný život. Poprvé v životě se rozhodne zabojovat sama za sebe a shodou okolností se stává správkyní dětského centra, a později i trenérkou fotbalu,  v jednom hospodářskou krizí postiženém městečku. Střet dvou zcela odlišných životních stylů přináší situace úsměvné i dojemné.

A teď mě omluvte. Běžím přeleštit okna a vyprášit matraci. Pořádek v bytě může mnohé změnit.