Vláda dnes (tj.22.3.2017) dala znovu najevo, že se potřebami ohrožených dětí nehodlá zabývat. Z jednání vlády bylo znovu staženo schválení Akčního plánu k naplnění Národní strategie ochrany práv dětí na již probíhající období 2016–2020 a také schválení novely o sociálních službách klíčové pro sjednocení služeb. Ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová zůstává v boji za lepší start dětí osamocená, jednání blokují premiér Bohuslav Sobotka a ministři Kateřina Valachová (MŠMT) a Miloslav Ludvík (MZ).

Premiéra jsme dnes vyzvali v otevřeném dopise, aby situaci tisíců dětí v kojeneckých ústavech začal rychle řešit. Nebo jsou mu příběhy dětí lhostejné?

Vážený pane premiére,

rádi bychom Vás tímto otevřeným dopisem vyzvali k rychlému a efektivnímu řešení situace dětí v kojeneckých ústavech a požádali Vás o schůzku v dané věci.Dnes bohužel vláda znovu odložila schválení Akčního plánu k naplnění Národní strategie ochrany práv dětína již probíhající období 2016–2020 a také schválení novely o sociálních službách klíčové pro sjednocení služeb.

Naše otevřená iniciativa Dobrý start na včerejší tiskové konferenci odstartovala kampaň Z rodiny doletí dál, jejímž cílem je upozornit právě na závazek vlády přijmout zákon stanovující věkovou hranici pro umisťování dětí do ústavů a připravit sloučení péče o ohrožené děti pod jedno ministerstvo.

V zájmu tisíců dětí, které start svého života musí prožívat bez milující rodiny, trváme na bezodkladném naplnění tohoto závazku.Dovolujeme si připomenout, že o schůzku s Vámi jsme poprvé žádali už vlednu, doposud bezúspěšně.

Obstarat domácnost s pěti nezletilými dětmi dá určitě pořádně zabrat i za normálních okolností. Když ale přijdou partnerské neshody nebo ekonomický tlak, problémy na sebe většinou nedají dlouho čekat. Několik velmi bouřlivých měsíců má za sebou také pan Novák, otec pěti vlastních i pěstounských dětí, který se svou rodinou našel klidný přístav a pevnou půdu pod nohama v karlovarské SOS DĚTSKÉ VESNIČCE.

„Ptáte se, jak probíhá náš den?“ ptá se pan Novák. „Náš den začíná už o den dříve tak, že si večer připravíme hromádky s oblečením. Ráno vstávám v šest a oblékám děti, které rozvezu do školy a školky, potom do práce. Po škole jsou děti v družině a na zájmových kroužcích. Okolo 16:30 je vyzvedávám a jedeme domů. Potom chvilka volna, aby se děti proběhly venku," popisuje pyšný otec. „Děti milují areál vesničky, volnost i to, že mohou běhat bosé, malovat na chodník nebo jíst ovoce, volně rostoucí ve vesničce. Po večeři koupání a zase ty hromádky na další den. Ve vesničce jsme maximálně šťastní. Bez pomoci SOS dětských vesniček by všechno takto klidné a úspěšné nebylo,“ přiznává pan Novák.

Děti milují areál vesničky, volnost i to, že mohou běhat bosé, malovat na chodník nebo jíst volně rostoucí ovoce.                                      

„Naše rodina se dostala do velmi těžké situace a já zůstal sám s pěti nezletilými dětmi. Martince byl v té době rok a půl, byla na Sunaru a plenkách. Aničce v té době byly tři roky, Ivance pět, Valince sedm a Honzovi třináct. Bylo to velmi těžké. Děti ve škole nijak zvlášť neprospívaly, syn z primy gymnázia musel zpět na základní školu, kde měl trojky a čtyřky. Valinka měla v první třídě také velké problémy. Další dvě děti chodily do školky a Martinku jsem, vzhledem k jejímu věku, neměl kam dát, když jsem chodil do práce vydělávat peníze, abych mohl zabezpečit rodinu."

Z velkého stresu pan Novák onemocněl cukrovkou. Jeho hodnoty byly tak vysoké, že byl ohrožen na životě. Vzhledem k tomu, že má jen jednu ledvinu, která nepracuje tak, jak má, a navíc ho trápí vysoký krevní tlak, v kombinaci s cukrovkou byl ve velmi vážné situaci. Dnes už je vše stabilizováno. Po půl roce na inzulínu začal brát prášky a jeho zdraví se přiblížilo normálu.

Pan Novák dále líčí: „V té době jsem na doporučení sociální pracovnice Odboru sociálně-právní ochrany dětí kontaktoval SOS dětské vesničky. Téměř hned mi odpověděli a začali řešit bydlení v SOS dětské vesničce. Ihned se také rozběhla pomoc naší rodině.

Každý rok skončí v kojeneckých ústavech a dalších zařízeních na dva tisíce těch nejmenších dětí. To číslo je obrovské, ale především to není jen číslo, ale dva tisíce konkrétních příběhů malých dětí vyrůstajících bez mámy a táty .

Chceme to změnit. Budeme moc rádi, pokud nás v tom podpoříte.

Kdo jsme?

Vznikli jsme pod názvem Dobrý start jako otevřená iniciativa lidí, kteří mají různé profese, ale společný cíl: Pomoci malým dětem z ústavů do rodin. Sdružujeme odbornou i laickou veřejnost; všechny, kterým nejsou příběhy ohrožených dětí lhostejné.

Za kampaní stojí Linda Kallistová Jablonská a Irena Hejdová (autorky filmu V nejlepším zájmu dítěte), Klára Laurenčíková Šimáčková (předsedkyně vládního Výboru pro práva dítěte) a doprovázející organizace Dobrá rodina, o. p. s.

O co se snažíme?

Znáte ten pocit, kdy jste ještě dítě a pořád někomu hlídáte děti? Tak přesně  to jsem ja. 

Když mi bylo 7 let, narodila se mi sestra. Milovala jsem ji a protože rodiče byli stále v práci, hlídání padlo na mě, i když jsem měla ještě starší sestru o 2 a půl roku. Nevadilo mi to, děti jsem milovala a vlastní malou sestřičku jsem ráda hlídala, vodila ji do školky, později ji chystala jídlo, četla knížky, učila se s ní, prostě jsem ji vychovala. Taky se není čemu divit, že je rozmazlená 😄 Babička pracovala ve školce a o prázdninách jsme za ní chodívali a s dětmi si hráli, každá rodinná byla ve stejné režii, vždy jsme hlídali a hráli si s dětmi. Hrozně jsem se těšila až budu dospělá a budu mít vlastní děti. Přítele jsem otravovala od 16, že bych chtěla miminko, naštěstí jsme nebyli až tak hloupý a dostudovali. 

A teď je to tady, dospělá žena, v březnu jsem oslavila 22 let. S přítelem máme koupený domek, na Vánoce mě požádal o ruku, v červnu se bereme. 😊

24.1.2017 - vstala jsem o půl 6 ráno, že se mi chce na záchod a protože jsem nedostala před 14 dni menstruaci a začala mě zvláštně bolet prsa, rozhodla jsem se pro těhotenský test. Oči ještě zalepené a v tom se proberu dokonale, vážně jsou tam 2 čárky? První vlna štěstí, poté strach a první myšlenka, sakra teď se to nehodí...Brala jsem přes 5 let antikoncepci a nečekala jsem že otěhotním za 4 měsíce, aspoň rok jsem počítala. 

Dnes 21.3.2017 - ležím v posteli, sahám si na bříško a už jen 180 dní do porodu. Absolutně mi nedochází, že za pár měsíců ze mě bude maminka, vždy jsem to chtěla, ale když to přišlo, najednou nevím, zda to chci. Asi je to strach z toho co bude, zda budu dobrá máma, zda to všechno s přítelem zvladneme. Stále si nepřipouštím, že ve mě začíná nový život, je to pro mě hrozně nepochopitelné, jak je to vše zařízené. Bojím se, ale zároveň se i hrozně těším na toho našeho prcka, hlavně, aby bylo zdravé ❤

"Jaro klepe na dveře a určitě na Vás ze všech stran utočí články a reklamy na to jak důležité a přínosné je detoxikovat po zimě svůj organizmus. Pokud jste na tom zrovna stejně jako já a kojíte, na detoxikaci v pravém slova smyslu letos zapomeňte! Není ale pro tento rok vše ztraceno, můžete to jen pojmout jinak!..."

Při čištění organismu dochází k masivnímu uvolňování toxinů a jejich odvádění z těla všemi tělními tekutinami, tedy i mateřským mlékem. Nejenže byste nepřiměřeně zatížila svůj organismus (což v období kojení, kdy je potřeba především načerpávat energii, není moc rozumné), ale Váš drobeček by Vám jisto jistě nepoděkoval, protože jeho čistící orgány by dostaly pořádně zabrat.

Těhotenství a kojení oslabuje Vaše tělo velkou rychlostí, a je proto důležité dbát na dostatečný přísun vitamínů a minerálů, a to především formou kvalitní a vyvážené stravy …. to určitě víte.

Jaro nabízí využití stoupající energie přírody k načerpání nových sil pro Vás a Vaše mimi z mladých lístků rostlin kopřivy,  pampelišky a medvědího česneku.  Můžete se doslova napást a nebude Vás to nic stát, jen trochu vlastní vynaložené energie na hledání a sběr těchto rostlin, které jsou skutečným energetickým a vitamínovým elixírem, který Vás postaví na nohy.

Zapomeňte tedy na utrácení peněz za syntetické vitamínové doplňky (o nichž si myslím, že tělu nedavají nic dobrého) a zaběhněte si raději při venčení svého dítka pro dávku zelených rostlin do přírody. Mimo to, že si domů přinesete superpotraviny, nadýcháte se čerstvého vzduchu a z jarního sluníčka nachytáte také nějaký ten vitamín D.

Já jsem začala své jaro s medvědím česnekem, proto se o něm zmíním více.

V prvé řadě popíšu rozbalení krabice a montování. Krabice šla otevřít samozřejmě dobře, stačí být trochu šikovný a, prostě mít ruce, že 🙂 Ále, smontování mopu, nebo tedy spíš rozmontování, to pro mě byla tak trochu záhada. Trochu jsem si připadala jako obyvatelka USA, protože jsem očekávala naprosto jasný návod i s obrázky 😀 No, ten tam nebyl, takže jsem musela použít vlastní mozek. Toš, jsem to roztáhla a koukám na to:"To jako bude takhle malý???" Hleděla jsem na to jako bacil do lékárny a asi po třech minutách mi došlo, že se tam musí vytáhnout ještě jedna tyčka (mop je jakoby třídílná teleskopická tyč). Toš dobrý, zvládnuto, hlavolam vyřešen.

Druhá část byla trochu jednodušší, namontovala jsem nástavec na mop, na kyblík jsem silou býka natlačila cosi červeného a plastového (asi ochrana proti prskání vody při ždímání, těžko říct, jak se tomu nadává). Toš dobrý, zkusím ždímat nasucho. Nějak jsem do ždímací nádoby strčila mop (suchý se tam cpe opravdu blbě) a začla šlapat na pedál. No, násada mě švihla celkem dost do obličeje a já díky tomu měla možnost zjistit, že se při točení hýbe celý mop, ne jenom spodní část 😀 (Možná jsem měla na začátku článku hned přiznat, že nepatřím mezi nejšikovnější lidi, jednám stylem "Nejdřív řeš, potom měř" Dědí se to po generacích a díky těmto genům a i dceři byl mop testovaný třikrát během hodiny.)

Takže jsem v sobotu s pomocí manžela vysála celý dům (rozumějte manžel vysál, já dělala dort) a šla jsem na testování.

V prvé řadě to chce trošičku praxe při strkání mopu do ždímadla (ano, tak tomu teď říkám), ale naučila jsem se to dost rychle (plácám se po rameni). Ždímání? Super, to je na tom to nejlepší, nechce se vám přestat. Ale musela jsem. Vzala jsem to hezky od vrchu dolů.

Vrchní patro plovoučka a dlaždice. Podotýkám, že předtím jsem měla mop Spontex a z nějakého důvodu jsem se s ním dost nadřela, po podlaze se mi s ním jelo těžce a namáhavě, takže pro mě bylo příjemným překvapením, že s Viledou to šlo o mnoho snáz. Co ale musím vytknout, tak násada by mohla být opravdu delší. Četla jsem to na recenzích na internetu a musím souhlasit. Já mám 166 cm, ještě jsem to nedala do ruky mému manželovi, který má 192 cm, ale vyzkouším. Je třeba zjistit, jestli se můžu sem-tam vyhnout i téhle povinnosti a nechat manžela, aby si "užil".

Takže vrch jsem vytřela rychle, bez námahy, každý pokoj na jedno ždímání, chodbu s dřevěnými schody a šla jsem do mezipatra, tam mě čekalo poměrně to samé, dva pokoje, šatna, chodba, schody...taky v pohodě. Když jsem potřebovala jít zpátky nahoru za dcerou, podlaha byla téměř suchá a musím přiznat, že s jiným mopem (nepočítám parní) mi nikdy podlaha tak rychle neuschla.

„Museli jsme řešit situace, kdy se maličká bouchala do hlavičky nebo sama sebe kousala do ručiček. Jsou to projevy citové deprivace z kojeneckého ústavu. Psycholožkou mi bylo vysvětleno, že dítě tímto způsobem na sebe upozorňuje v kolektivu nebo samo sobě způsobuje nějaký silný vjem, protože vjemy nemá nebo jich má jen velmi málo.“

Každé dítě by mělo začít svou životní cestu jako chtěné a s láskou přijímané. Vždyť na tom, jak nás vnímá okolí – naši nejbližší, přímo závisí to, jak vnímáme a přijímáme sami sebe. Pokud se narodíme rodičům, kteří se na nás těší a s láskou o nás pečují, vnímáme svět jako bezpečné a krásné místo. Sebe pak vnímáme jako dobré, krásné a sebevědomé bytosti, které se s životem zvládnou snadno poprat.

Co když je to ale naopak? Co se děje v hlavičkách a duších dětí, které přišly na svět neplánovaně a nechtěně? Co víc, dětí, které nemají v prvních dnech, týdnech, nebo hůř měsících či letech milující mámu ani tátu? Jak se asi můžou cítit? A jak vnímají asi sami sebe?

Věřím, že na většinu těchto otázek nám odpoví následující příběh, za který děkuji adoptivní mamince holčičky, která strávila v kojeneckém ústavě prvního dva a půl roku svého života..

Kouzelný telefon a první setkání

Na naše vytoužené děťátko jsme čekali téměř pět let! Když nám zazvonil kouzelný telefon, dozvěděli jsme se od sociální pracovnice, že v kojeneckém ústavu na nás nečeká miminko, ale rovnou maličká slečna. Trošku jsme se lekli, že už je tak veliká, ale nechtěli jsme ji tam po těch letech čekání nechat!

Dost už bylo míchaných vajíček! Potřebuju nápady a potřebuju je okamžitě!

Jednou jsem ze školní jídelny, kde odebírám obědy, přinesla pokrm zvaný kuřecí tokáň s těstovinami a můj kulinářský instinkt (který je samozřejmě nadprůměrně vyvinutý, jen se velmi dobře maskuje) mi řekl, že to zvládnu taky uvařit.  

Můj dobře ukrytý kulinářský instinkt sice měl trošičku problém odhadnout, co to vlastně ten kuřecí tokáň je. Abych byla upřímná, myslela jsem si nejřív, že to bude nějaká flambovaná nebo alespoň zapečená specialita. Ale pak se ukázalo, že jde o typicky nízkorozpočtovou omáčku na těstoviny. Nerada to přiznávám, ale všichni jsme si štrejchli daleko víc než na španělských ptáčkách v mém podání.

Řekla jsem si, že bych to možná taky mohla zkusit udělat. To přeci zvládne každý!

Hned jsem nažhavila internetový přijímač. V mžiku na mě vyběhlo asi milion receptů, které bohužel obsahovaly pro mě neznámé výrazy jako restovat a k tomu další zakázaná slova. Třeba sterilované lečo... To se proboha dá sehnat kde?! Nebo žampiony, to je zase zakázané slůvko pro mé drahé ratolesti.

Nevadí. Chci tokáň. Ať je to, co je to. Jen tak se nevzdám.

Pokud bych měla začít od začátku, bylo by to nejspíš na tlustou knihu, což bych jako spisovatelka mohla zvládnout, ale popravdě si nemyslím, že je můj život tolik zajímavý. Přesto bych se i já ráda podělila o své zážitky z porodů.

První těhotenství bylo vymodlené. Snažení netrvalo sice mnoho let, ale pouze rok a čtvrt. Nicméně ženě, která tak moc chce, se to zdálo jako celá věčnost. Netrpělivě jsem měsíc, co měsíc stála u okna, které mi poskytovalo dostatek světla, ke zkoumání malého počůraného proužku, na kterém nebylo nic, než bílo. Znovu a znovu jsem plakala a každý další měsíc to bylo ještě mnohem těžší.

Po půlroce snažení jsem prodělala biochemické těhotenství a po roce potrat v 6 tt. Nemusím vykládat, že jsem tou dobou byla zlomená, zklamaná a připadala si neschopná. Pokaždé, když přišla menstruace, jsem se bála podívat manželovi do očí a říct mu, že zase nic.

Po roce a čtvrt jsme nastoupili do CAR. Šlo hlavně o mé obavy, týkající se prodělaného SP. Doktor, který nás měl na starost, byl úžasný. Než dorazí výsledky testů, doporučil to ještě zkusit normálně s tím, že načasuje ovulaci... a skutečně, než výsledky dorazily, byla jsem těhotná. Zcela přirozeně – jednoduše jsem se zklidnila.

Těhotenství bylo krásné. Žaludek mírně na vodě do 12 tt a těhotenská cukrovka byly jedinými problémy. Bohužel právě cukrovka byla důvodem toho, že jsem musela 20.12.2012 nastoupit na vyvolání. Původně jsem měla nastoupit o den později, ale chtěla jsem být na Vánoce doma.

S povzdechem, že samo to tedy do termínu nepůjde, jsem byla ubytována na pokoj z hekající rodičkou. Přiznám se, že jsem se tehdy zhrozila, protože představa, že se před vlastním porodem nevyspím a ještě budu sledovat někoho, kdo se kroutí v bolestech, mi na odvaze nepřidávala.

Jak jsem psala ve článku o porodu, s porodním oddělením jsme byli spokojeni, ale to, co jsme zažili následně na novorozeneckém oddělení, o to se musím podělit, protože ještě teď tomu nemůžu uvěřit, že v dnešní moderní společnosti je takové chování možné a chystám se napsat stížnost přímo do porodnice, protože ačkoliv to asi nic neovlivní, nemohu to nechat jen tak bez reakce.

Když jsem otěhotněla, rodit ambulantně pro mě bylo scifi. Neměla jsem na to odvahu a měla pocit, že to s sebou nese spoustu rizik. Na předporodním kurzu nás ale porodní asistentka Laďka v podstatě nabádala, abychom, pokud sebereme odvahu a budeme se na to cítit, šli domů a prožily první dny doma v klidu. Vyprávěla nám příběhy z novorozeneckého oddělení, které jsem v té době považovala za přehnané. Nyní vím, že nebyly daleko od pravdy. Začala jsem se tedy o možnost ambulantního porodu zajímat více.

Celé těhotenství jsem si zjišťovala informace, jaká rizika skutečně mohou nastat, konzultovala to několikrát se svým gynekologem, kterému plně důvěřuji a který mi sám řekl, že v zahraničí je to běžná praxe, že jde žena pár hodin po porodu domů a pokud porod proběhne bez komplikací a miminko je v pořádku, považuje to za bezpečné. Tady v ČR je člověk ale za exota.

Mezi hlavní rizika patří výskyt srdeční vady (což jsem věděla, že nám nehrozí, jelikož jsem byla v těhotenství s miminkem na kardiologii), dále SIDS, který však mohl nastat kdykoliv a riziko je velmi malé a rozvoj žloutenky, který je ale mnohem pravděpodobnější v porodnici, díky případným problémům s kojením či stresu. Veškeré další problémy se daly řešit s doktorem a nebyl by případně problém jet do nemocnice, kterou máme 5 minut od domu. Počítala jsem s tím, že budeme každý den pod dohledem PA a samozřejmě pediatra a byla rozhodnutá, že pokud domů půjdeme, tak pro jistotu první noc strávíme v porodnici. Ačkoliv manžel loboval spíše za odchod domů, já zůstávala stále nakloněna tomu, že společně zůstaneme v porodnici, ale každopádně abych měla možnost volby, našla jsem si dobrého pediatra ochotného nás po ambulantním porodu přijmout (což nebylo také vůbec jednoduché, ačkoliv vás oficiálně odmítnout nemohou).

Porodila jsem ve tři odpoledne, v šest jsme byli na nadstandardním pokoji. Ujala se nás mladá dlouhovlasá sestřička, která mi jako jediná z dané směny přišla normální. Pořešila pupík, kápla K a kapky do očí a ubytovala nás. Pak jsem malého na pokoji nakojila a on usnul. Po půl hodině přišla jiná sestra, že prý musí ještě zkrátit pupík. Manžel že půjde s ní, protože jsme nechtěli jsme Mikyho nechat bez dozoru. Ta se teda sice zatvářila, jak jsme otravní, ale že teda dobře. Před dveřmi na ošetřovnu ale manželovi řekla, že má počkat, protože tam nemůže. On jí opět řekl, že chce být s ním, tak prý, že to teda můžou udělat na jiné ošetřovně, když " je manžel takovej to.. ". Mikulášek se však pokakal, a sestra manžela poslala pro plínku ať si ho přebalí. Než jsme došli zpět, bylo slyšet řev přes celou chodbu. Sestra vše udělala, ačkoliv věděla, že chceme být u toho a dítě pak bylo nějakou dobu k neutěšení. Opravdu velký problém provést zákrok za dohledu rodiče. Manžela se prostě očividně chtěla zbavit, když to najednou zvládla i s pokakaným miminkem. Takže manžel naštvanej, že se nechal.

Druhý den ráno jsem se cítila velmi dobře, nabitá energií a přesvědčená, že správné rozhodnutí jít domů. Po vizitě, kdy bylo zhodnoceno, že je vše v pořádku, jsme řekli primáři Mokrošovi, že chceme jít domu. Následně proběhl tento rozhovor:

Je pondělí 15.8.2016 a já jedu s manželem na poslední kontrolu k doktorce, pak bych měla jít už do porodnice. Na tento den jsem spala 2 hodiny, protože bylo dusno a já už prostě spát nemohla. Datum porodu je stanoveno na 21 nebo 24.8. Celé těhotenství jsem na porod nemyslela, protože jsem si opravdu myslela, že ho nedám. Ne ve smyslu, že bych skončila na epiduralu nebo císaři, ale ve smyslu, že umřu. (viz článek Kámošky jak hrom). V tuhle chvíli mě uklidňuje jen to, že mám solidní životní pojistku, která Vráťu zabezpečí a poskytne mu finance pro naši dcerku. Neberte mě zle, ale opravdu jsem se tak moc bála toho dne, kdy to přijde, že jsem i napsala dopisy, kdyby náhodou a hlavně, abych nedopadla jako Irena a moji nejbližší  měli ještě chvíli na to, aby si vyslechli to, co jsem považovala za důležité jim vzkázat.

Čekám chvíli v ordinaci, sestřička se usmívá a zve mě dál. Svlékám si v kabince kraťasy a nechávám si kalhotky. Sestřička s úsměvem od ucha k uchu mě zve dovnitř a jako vždy si sedám na lehátko, povídáme si, jak to šlo s aniballem a po chvíli mi  měří tlak. S tlakem bojuji od 26 tt, postupně se mi zvedá a tento den je už poměrně vysoký a to 142/ 110. Otýkají mi lehce kotníky a už nenandám snubní prsten, ale ještě to neni tak hrozný. Když přicházím k doktorce, chvíli si povídáme a pak jdeme na vyšetření. Otevřená jsem na půl prstu, tlak se ale doktorce nelíbí. Na začátku mi říká, že to vypadá, že do pátku porodim, po chvíli mi oznamuje, že udělá Hamiltonův chvat, protože tlak mám už opravdu vysoký. Jde na to a bolí to tak moc, že se nadzvedávám na křesle a utrousim jednu slzu. Po chvíli mi říká doktorka, že porodim do středy. Nevím, jestli to byla směsice hormonů a toho, jak to bolelo, ale propukám v pláč. Doktorka mě hned hladí po ramenou a říká: ,,Neboj Zuzko, to zvládneš. Bude to v pořádku." Jenže já myslím akorát na to, že mám už jen dva dny na to, užít si manžela, protože v mých představách ho už nikdy neuvidím, nikdy neuslyším jeho hlas, nikdy neprojedu jeho vlasy mojí rukou, nikdy si nepřidržím jeho čelist, když ho políbím. To nikdy ve mě vyvolalo ještě větší agónii a odebírám se za sestřičkou. Ta kouká vyplašeně a ptá se, jestli je něco špatně a já pořád s nezastavitelným vodopádem slz odpovídám jen, že do dvou dnů porodím. Ona se jen usměje a říká mi, že to bude dobrý, že to zvládnu. Opět roj myšlenek, že všichni jsou chytrý, jak rádia a jak to sakra můžou vědět, že všechno bude v pořádku a že to zvládnu. Trochu nakrknutá, ale stále s hysterákem nasadím sluneční brýle a odcházím do auta za Vráťou. Ten se opět zděsí, když sundavám brýle a v tu chvíli na něj nekouká jeho žena, ale velký fanoušek skupiny Kiss, který si rozmazal řasenku i po bradě. Ví, jak moc se bojím, ale neví o dopisech ani o pojistce. Pro něj jsem celé těhotenství hrdinka, jak mi s oblibou říká a já si tuhle reputaci samozřejmě nechci pokazit. Proto říkám jen to, že brečim, protože to bolelo a že porodim do středy. S hrůzou startuje auto a vydáváme se k mým rodičům na oběd. 

Stojím s mamkou v kuchyni a opět pláču. Prostě maminka... co si budeme povídat, ale když s ní máte super vztah, tak vás ukonejší i ve 28 letech. 😀 Maminka mě objímá a tím mi předává trochu ze svého klidu. 

Jsme po obědě a jdu s ní ven, kde mě v 16:20 zastihne první kontrakce. Domnívám se ale, že mě zas Rosie spíš píchla do ledviny a tak to neřeším. Naposledy v mém životě si chci dát luxusní domácí burger, který mají kousek pod námi v restauraci, ale protože mám už zas nateklé ruce, objednáváme si ho hned po příjezdu domů. 

Je 22:30 a já se rozhodnu jít do sprchy a spát. Když o půl hodiny později ulehám do postele, Vráťa ještě s mým starším bráchou mluví přes team speak a popisuje mu, co se dnes dělo. Ano, jsem jeho mladší sestřička a trpěl by za mě klidně v pekle, jen aby mě ochránil 🙂 

Usínám ale po půlnoci, protože čekám na Vráťu, až si půjde lehnout. Jako vždy je mi totiž zima na nohy a on jediný mi je dokáže zahřát. 

Mám ráda jahody sladké po sluníčku, salát plný ranní rosy, vybarvené jarní ředkvičky, bylinky co voní … Prostě čerstvé ovoce a zeleninu bez zbytečné chemie.  Kam ale pro ni?  Kam pro čerstvá vajíčka a ostatní živočišné produkty? Jak jinak si zajistit kvalitní čerstvé potraviny, než nákupem v supermarketu? Blíží se sezóna, pojďte objevit nové způsoby, jak na to!

Také vám připadá, že kolem vás jsou jen samé supermarkety a postupně vymizely ty malé místní obchůdky, kde se na vás prodavačka usmívala, kde jste si koupily čerstvé potraviny z místních zdrojů a z nákupu jste měli opravdu dobrý pocit?

Sice se objevuje pár vlaštovek, a to především ve velkých městech, ale je jich stále žalostně málo.

Napadlo vás někdy, že každou platbou při nákupu v supermarketu volíte? Volíte podporu. 

Podporu ekonomiky v místě sídla nadnárodní korporace kdesi v tramtárii, znečišťování životního prostředí nadbytečnou přepravou kamiony, používání velkého množství obalových materiálů a chemikálií, které zajišťují konzervaci během cesty  od výrobce vzdáleného někdy i tisíce kilometrů až na váš stůl.

Naproti tomu nákupem místních potravin podporujete konkrétní osobu farmáře, sedláka, zemědělce, ale i místní ekonomiku, rozvoj krajiny a zdravého životního prostředí a k tomu získáváte zdravé a kvalitní potraviny s jasným původem.

Ke všemu, co chceme v životě dokázat a získat, je zapotřebí osobní záměr, síla vůle, odvaha a víra.

K něčemu tak úžasnému, jako je narození nového človíčka, je však potřeba ještě něco víc.

Početí a následnému narození člověka předchází spojení. Spojení muže a ženy v rovině fyzické. Neméně důležité je však spojení a fungování těch správných faktorů v rovině psychické a duchovní.

Negativní vědomé i podvědomé myšlenky, související s vaším sebevědomím, sebehodnotou a také s vaším partnerským vztahem, mohou být hlavní příčinou dočasného neúspěchu.

Někdy ani v nejmenším netušíme, jak moc jsou v rozporu naše myšlenky. Ty, které v nás způsobují obavy, strachy, nejistotu a nedůvěru, způsobí, že naše podvědomí nás „chrání“ a do našeho života nevpustí nic, co by to zapříčinilo.

Co říkám (dítě chci, čekám na něj, jsem na něj připravená, mám na něj ten správný věk, děláme pro to s partnerem maximum, chci jen to, co je normální a přirozené a mají to i ostatní, dítě je pro mne to nejdůležitější atd.),

Jen pro zájemce ( o kvalitní četbu 😀)

Jak se mi rodilo v Anglii

– bráno s rezervou, píšu to necelých 48 hodin po porodu

Londýn, North Middlesex University Hospital, neděle 27. listopadu 2016

Proces porodu bych rozdělila do 5 fází:

Fáze 1 : Přípravka

Na co se zaměřit při nákupech v Bazaru?

Zboží, které kupujeme přes internet nevidíme, nemůžeme si ho prohlédnout, osahat. Musíme se spolehnout výhradně na popis prodávajícího v inzerátu a na fotky, které přidá. Je tedy i naší zodpovědností ověřit si doplňujícími otázkami, v jakém stavu je zboží, abychom předešli případným nedorozuměním. Opravdu nestačí napsat "Mám zájem" a odeslat peníze. 

V bazaru se nepoužívá jednotná terminologie a to, co je pro jednoho jen párkrát nošené, druhý může vnímat zcela jinak.

Jak tedy zboží inzerovat?

Zboží popisujte objektivně. Pro zájemce je určitě přínosnější, když detailně vypíšete případné chyby, než když napíšete, že věc je nááádherná nebo frajerská. Vady je nejlepší vyfotit v detailu a hlavně informovat o nich zájemce. Nestačí jen snížit cenu a spoléhat se na to, že zájemce pochopí, že za nízkou cenu nemůže počítat se zbožím v top stavu.

Přidávejte jen vámi vyfocené fotky, které ukazují aktuální stav zboží. Reklamní fotky stažené z internetu jsou v tomto směru bezcenné.

Ani nevím, kde přesně bych začala. Možná v době, kdy jsem si založila první facebookový účet, protože ho měl již skoro každý. Plácala jsem se v tom, vůbec nechápala smysl celé koncepce a stránky a skutečně jsem byla přesvědčena, že TOHLE rozhodně používat nebudu. A taky že to trvalo.

Zhruba rok- dva jsem na svůj účet vůbec nechodila, než jsem začala pracovat. Z nudy jsem si jej otevřela a od té doby na něm byla neustále. Dokola kontrolovala příspěvky, komentovala, lajkovala a samozřejmě přidávala svoje, s prominutím, každé prdnutí...

Každý den začal stejně. Ráno jsem otevřela oči a první, co bylo, byla kontrola telefonu. Pak cestou do práce. Pak v pauzách. Pak cestou z práce a ještě doma. A naposledy v posteli před usnutím. Poznáváte se???

Za nějaký čas se ke mně dostal první blog a to právě přes facebook. Začetla jsem se, moc se mi slečna líbila, tak jsem snad v jeden den slupla všechny její články. A našla si novou internetovou obsesi.

Každodenní kontrolování FB neskončilo, jenom se k tomu přidalo i kontrolování blogu, zda něco nového nepřibylo...

Jak čas utíkal, můj život se měnil. I ten soukromý. Svatba se blížila a já se registrovala na stránky beremka. A troufám si říct, že jsem tam byla celkem úspěšná. Chtěla jsem jinou svatbu, originální, tak jsem o ní psala, přidávala inspirační fota, až jsem si vytvořila jakousi komunitu holek, které mě rády sledovaly. A taky pocítila, jaké to je být oblíbená. A to se mi líbilo. Ať si tvrdí kdo chce, co chce, pokud se v sociálním světě angažujete, CHCETE úspěch. CHCETE být sledovaní, obdivovaní, CHCETE být pro lidi inspirací a CHCETE, aby vám to dali najevo.

Byla by jste raději velkou nebo malou rybou v rybníku?
Zvláštní otázka, já vím. Ale tak dlouho, jak si jen pamatuji, jsem vždycky hledala na tuhle otázku odpověď.

Stejně jako na každé rozhodnutí, které jsem udělala. Kde bydlet, jakou si zvolit práci, kdy mít děti a kolik jich mít. Jak být úspěšná v životě a něčeho dosáhnout.

Většina z nás zjistí, že chce něco víc, než obyčejnou práci. Chce práci, která bude vyjadřovat to, kým jsou. Hledáme  v ní naplnění života. A soustředíme se více na smysl zaměstnání, než na benefity, které nám může přinést ( placenou dovolenou, prémie apod.). Chceme prostě práci, která bude důležitá, bude "něco" znamenat, protože i my chceme "něco" znamenat.

Každá z nás máme své vlastní zkoušky. A život může být pro každou z nás těžký. Hodně těžký.

Bez ohledu na to, jak stará nebo mladá jste. Bez ohledu na to, kolik dětí máte. Bez ohledu na to, kde žijete, kolik peněz máte, nebo jaké jsou vaše schopnosti... být máma je těžké.

I když jen málo žen na světě, které naplno přiznají svou lítost, že se staly matkami, většina z nás aspoň občas zapochybuje, zda to bylo správné rozhodnutí. Správný čas, místo, neměly jsme ještě počkat? Neměly jsme mít místo tří dětí jen jedno? Nebo naopak nemít jedináčka?

Hodně z nás občas prožívá mateřskou krizi identity. Najednou nevíme, čím máme být. Před dětmi jsme mohly být kdokoliv, bydlet kdekoliv, možná si zvolit práci, kterou by nám ostatní záviděli. A najednou jsme starší a máme děti a jsme jenom matkami.

Ale kdo vlastně jsme, když jsme mámy? Je to zaměstnání? Je to nová identita? Co se stalo s našimi starými JÁ? Je to něco, na co bysme měly být hrdé?
Kolik je mezi námi ale doopravdy pyšných žen, které se staly matkami? Kdo řekne nahlas, že mu to stačí, že je máma, že víc od života nechce?

Je těžké připustit si, že jsme prostě mámy a že to, je teď naše životní role.
Ještě těžší je  přestat přemýšlet nad minulostí a nechat odejít tu část své osobnosti před dětmi. Není to snadné, vůbec ne. Je to nejisté a je to děsivé. Být jenom máma.

Znamená to snad, že už nejsme MY se všemi těmi možnostmi, které jsme měly, ale jsme jen mámy. Už nemáme bezstarostný život, kdy jsme mohly prosedět odpoledne v kavárně a zakončit den návštěvou klubu s kamarádkami. Bylo jedno, kdy přijdeme domů, nikdo tam na nás nečekal. Nikdo nečekal, že se o něj postaráme, že mu budeme věnovat svůj čas i energii.

Uprostřed všeho toho chaosu, neuklizeného domu, který jsme se snažily několik hodin uklidit, je téměř nemožné mít dobrý pocit. Když strávíte s plačícím dítětem celou  noc, když podesáté za den uklidňujete vzteklé batole a zase a znovu utíráte vylitý čaj na zemi. Je těžké mít naději a vidět všechno pozitivně. Spíš Vám přijde, že to za moc nestojí, že je to všechno zbytečné a Vy najednou nevíte, proč jste si zrovna tuhle cestu vybraly.

Být mámou se stalo synonymem pro to být někdo malý. Mámou se přeci může stát každý a není na tom nic zvláštního.

Není lehké cítit se takhle malý a nicotný. Když sedíte a přemýšlíte nad svým životem zas a znovu. Balancujete nad každým rozhodnutím a hodnotíte, jestli bylo správné, jestli bylo ve správný čas. Jestli život, který teď žijete je takový, jaký jsme chtěli a vysnili si ho. Jestli tohle je ten pocit štěstí, po kterém jsme celou dobu toužily.

Odpověď zní ne.

Ne, skoro na všechno. Pravděpodobně nemáme vždycky pocit štěstí ani pocit, že život, který teď žijeme je ten, který jsme chtěli žít, když nám bylo dvacet let. Pravděpodobně také nevidíme ty malé okamžiky radosti, které bychom měli vnímat jako velké a cítit se kvůli nim velké, ne malé.

A když nechceme výjimečnou práci, chceme výjimečný život. Něčím odlišný, zvláštní od toho, který žijí ostatní. A být mámou se považuje za něco obyčejného, ničím nezajímavého.

Dlouho jsem se trápila otázkou, jak být lepší. Být lepší máma nebo někým jiným. Mít lepší práci, která bude užitečná a já něco dokážu. Něco velkého a něco velkého po mně i zůstane "vidět" .
Vychovat děti správně, aby z nich byly samostatní a slušní lidé.

Jsou dny, kdy si většina z nás pomyslí, že náš život skončil. Že už se bude napořád točit jenom kolem plínek, probdělých nocích a pláče našich dětí. Že budeme už navždy zavalené hromadou špinavého prádla a nádobí. Je lehké pomyslet si, že nejsme dost dobré. Že neděláme dost, nemáme dost něčeho. Je těžké ten pocit překonat.

Ale takhle to přeci nebude navždy, tohle není naše konečná stanice. Ano, vlak se na pár let zastavil, ale jednou se zase dá do pohybu.

Tohle není konec našeho života, je to začátek. Je to začátek něčeho vzrušujícího, života plného překvapení. Je to jen jiný život, ne méně krásný a naplňující, jen jiný. Plný jiných zajímavých míst a zážitků, které by jsme neprožily, kdybychom se nestaly matkami.

Možná až za několik let si uvědomíme, že odpověď na otázku " Jsem šťastná? Je tohle to, co jsem chtěla?" prostě není.

Představy o tom, jaké to bude být máma, jsme měly každá úplně jiné.
Já jsem si také nepředstavovala, že se mi narodí dcera o pět týdnů dříve a první čtyři roky doslova propláče ve dne i v noci.

Věřila jsem, že postarat se o děti bude mnohem jednodušší, než to doopravdy je.
A často, když sedím sama ve vaně a poslouchám zdálky hlasy dcer, ani se mi nechce vylézt. Chci si užít víc toho ticha a klidu.

Minulý týden jsem toho měla dost.

Opravdu to byl přesně ten moment, kdy víte, že už víc nezvládnete a je na čase vyvěsit bílou vlajku.

Jenže tomu se přesně bráníme my všechny. Přiznat, že je toho na nás příliš, znamenalo by to připustit, že jsme selhaly.

Od matek se totiž očekává, že zatnou zuby a navzdory horečce, větru a dešti, své povinnosti prostě zvládnou.

Máme své představy o tom jak to bude, ale pak prostě přijde prostý, složitý a nevyzpytatelný ŽIVOT.

A všechno je jinak.