Tak moc jsem v noci nespala pořád jsem přemýšlela nad tím naším Bártem byla jsem tam večer několikrát se kouknout copak tam dělá k mému zděšení tam okolo 11 hodiny ležel venku a nechtěl jít k ostatním do svého chlévku, nechala jsem ho tedy být stím že až bude chtít určitě si tam dojde sám, asi tak ve dvě v noci mě vzbudilo brečení kozlíka šla jsem se tam opět podívat byl v domečku ale naříkal, takže druhá noc opět beze spánku jsem už unavená.........

k ránu jsem usnula a v 6:40 budík "maminko vstávej musíme do školky.........no dobře ještě dnes to zvládnu............vstali jsme a odvezla jsem malého do školky a letěla domů, a hned s manželem ke kozlíkovi, takový pohled na něj mě píchl u srdce, sice už byl bez vrzání zubů, ale klepal se jak osika a vyhublej ..............no nic voláme k doktorovi..............

doktor řekl že máme přijet aby ho viděl.........................a tak opět řev jak kozlí nechtěl jít manžel ho vzal tedy do náruče a odnesl do auta.... u doktora ho poslechl, změřil teplotu a nakonec mu dal antibiotika  pro jistotu..........ted ho máme v garáži v bedně a už se domáhá  ven bobky už jsou taky tak ještě aby začal žrát a kozlík má vyhráno....................takže zítra zas napíšu jak to dopadlo.....................................držte nám všechny pěstě a palce........................bojujeme jak jen to jde  

a je odpoledne a kozlík už začal žrát i běhat s ostatnímí pustila jsem ho odpoledne aby šel na sluníčko v garáži to není pro kozlíka nic moc a jsem nadšená vypadal že hledá něco k snětku tak snad už máme po boji protože jsme vyhráli.....................................................................................................................................................................................................................................................................................

Není to vtip opravdu myslím kozlíka jménem Bart bydlí s námi už skoro druhým rokem je to holanský kozlík a má tam dvě holanské kozičky, jsou mírumilovné akorád že dost vymýšlejí kraviny.... 

a proč vám to vyprávím, včera odpoledne byli tak chytří že si otevřeli branku u svého plotu a šly se i se slepičkama pást na naši zahradu kde mám skleník a zaplat pánbůh i záhony oplocené pletivem jenže nemám na zahradě jen toto ale i okrasné dřeviny a bohužel i ty jedovaté,,,, 

v noci mě vzbudilo řvaní jak kdyby vraždili psa jdu se podívat samozdřejmě všude tma no tak čekám co se bude dít a za chvíli zas tak se jdu podívat raději na zahradu ale jelikož sem se bála vzala jsem našeho psa na noční pout zahradou sebou. vyjdu ven s čelovkou a co nevidím uprostřed zahrady stojí kozlík celý uslintaný a skřípe zubama, no napadlo mě že se mu muselo něco přihodit šla jsem vzburcovat celou rodinu že kozlíkovi je asi špatně, nedá se nic dělat musíme vydržet do rána a pak asi k veterináři co jiného ale co mu mám říct tomu doktorovi když vlastně nevím co se mu stalo? no řeknu že včera utekl a asi podle všeho něco sežral na zahradě, ještě procházím zahradu a matně vzpomínám co to tam vlastně mám vysazeno,,,, vše řeknu doktorovi, dal mu injekci a nějaký prášek co mu musím dát, vytáhla jsem lahev pro kůzlata uděšlala větší díru a už to míchám prochu čaje a prášek a jdu na to mu to dát ač mu není dobře brání se jak blázen nakonec  to do něj dostanu, po druhé hodině poět k veterináři, blbý je že nechtěl jít ani do auta a tak jsem ho se svým pupkem musela tlačit do kopce to jsem si dala u veterináře opakovačka injekce, a zase prášek, no už pil vodu možná trošku sena ubylo ale musíme vydržet do zítra to nám řekl veterinář, je to bojovník a i veterinář říkal že to vypadá nadějně takže budu dnes v noci netrpělivě čekat jestli se mu do rána udělá líp a pak ráno ještě jednou k veterináři, myslete na nás a zítra povím jak to všechno dpoadlo jdu vařit čaj a jdu mu dát noční dávku léku.........................................................

Tamtadadá - aneb stala jsem se testerkou zubní pasty Zendium 🙂

Jako ostatní vybrané testerky, jsem se těšila až mi kurýr přiveze balíček s pastou. Nečekala jsem dlouho a před víkendem jsem balíček obdržela. Radost z krabice měla i dcerka. 🙂 Ihned jsme se spolu daly do rozbalování.  

Ihned jsme se spolu daly do rozbalování. 

A také jsem se hned pustila do testování:

Pasta má super obal, dobře padne do ruky - není velký ani malý. Už při otevření tuby je cítit příjemná svěží vůně. Konzistence pasty je dobrá - není tuhá a dobře se mačká z tuby. Pasta jako taková není moc pěnivá, jako od jiných značek. Chuť je zvláštní - mě osobně moc "nechutnala", ale po vypláchnutí mi v puse zůstal čistý příjemný pocit. Zuby jsou po použití pasty krásně čisté a jemné. Co jsem spozorovala jako velké plus je menší krvácivost dásní což velice oceňuji.

Pastu vyzkoušel i manžel a jemu pasta přijde super - nepění i chuť mu přišla fajn a nepálí. Při používání pasty Zendium si už nestěžuje, že ho i při čištění bolí zuby. Uvidíme jaké budou naše zoubky po delším testování než bylo toto. Pastu mohu vřele doporučit - stojí za vyzkoušení.

Co jsem během testování okukovala ceny v obchodech, tak cena se krám od krámu liší, ale určitě za ty korunky stojí.

Ne každý rande se vyvede to je jasný. Zvlášť pak rande dohozený, to je vždycky taková sázka do loterie, buď jo nebo ne, nebo možná jo a za chvilku ne.

Moje první chemoškový rande, to byla taková malá oťukávačka, nějak jsme ani jeden nevěděli, jak na sebe zareagovat. Tak vypadalo to, že jo. Čas ale ukázal.

Na svý druhý rande jsem přišla s celým teamem podporovatelů. Amík byl jasnej, ten nechce u žádný schůzky chybět, si asi myslí, že bych ho mohla podvíst nebo co. Máma, tak ta šla taky, a posledním a naprostým nováčkem byl pak můj brácha. Chudák, pro toho bylo tohle rande vlastně takovej úvod do světa raka. Samozřejmě, že ví o všem, ale ono je asi něco jinýho vidět to na vlastní oči než to sdílet přes telefon nebo skype.

Někdy si myslím, že tyhle věci jsou skoro horší, když se na ně koukají ostatní, než když si to prožíváte na vlastní kůži. Já totiž vím co se mi děje v těle, ale ti ostatní to nevidí a a ni necítí. A když se zpětně dívám na některý ty fotky sama sebe, tak teda uff.

Rande probíhalo poměrně bez problémů, brácha s mámou se šli dvakrát vydejchat, při jejich druhým vydejchávání ale propásli můj menší "možná nebudem kámoši" moment. Při nandání jednoho komponentu chemošky, taxolu, se u mě projevila reakce na hranici, zhoršený dejchání  a vlna vedra, po zastavení procedůry a navrácení dvou třetin mýho podpůrnýho teamu z venku, se všechno opět rozjelo jako po másle.

Moje třetí randíčko začalo dobře. Můj brácha byl ustanovenej jako mini chlapíkův hlídač. Trénoval na to tejden a to naprosto perfektně. Den před chemoškou jsme ho nechali na chvilku na pospas mini chlapíka a on se chudák poblil při mytí mini chlapíkova hovínečka, který vonělo po pomněkách. Po mým návratu z práce si brácha pořád ještě mumlal něco o "mytí hovnabezodmovce, kterej tři měsíce žral shnilý maso a zalejval to doma udělaným likérkem z chcanek." Naprosto nechápu o čem to mluvil. Moje dítě je voňavý a jí jenom ta nejvybranější jídla.

Říkám tomu získávání klíčů. Jo, jako ve videohře.

Když jsem nakreslila obrázky, které mi hned vyskočily před očima, dostavilo se prázdno. Žádná inspirace, kde nic tu nic. Jak pokračovat? Měla jsem náladu jít do kina. Tak jsem šla. Shlédla jsem nádherný animovaný film Červená želva. Téma trosečníka na opuštěném ostrově.

Vzala jsem si k němu i prospekt a pečlivě ho pročetla. Vida, to muselo dát práce! Autor dokonce na nějaký ostrov jel, aby nasál atmosféru. Nechal to v sobě pracovat. Věnoval se tomu naplno. Strategicky sledoval cíl. Pozoroval oblohu, pozoroval krajinu, pozoroval slunce nad mořem a pak to všechno nesmírně autenticky ve filmu použil. Ne jako já, flákač, který se není schopný soustředit ani týden a už si chodí po kinech. Měla bych zkrátka zasednout ke stolu a usilovně přemýšlet a kreslit!

Jenže jsem se pořád nemohla hnout. Jakoby obrázek už někde v hlavě byl, ale za zamčenými dveřmi, ukrytý v temné kobce a já se k němu nemohla dostat. Nemám klíč. Přemýšlela jsem nad ním večer před usnutím i ráno při probuzení. Něco mě napadlo, ale po pár dnech práce mi to přišlo k ničemu a zničila jsem to. Byla jsem nervózní. Čas běží a moje týdenní produkce obrázků má skluz. Mezitím jsem mimoděk pracovala na jiném obrazu. Na obrazu, který s knížkou vůbec nesouvisel. A pořád jsem se peskovala: Tak dělej, dokonči to už, práce na knížce stojí!

Pak jednou u telky jsem si jen tak vzala akvarelky a plácala je na papír. Jedno oko u papíru, druhé sledovalo seriál. Vzniklo docela hezké dílko, tak jsem vyfikla rovnou ještě jedno. Bylo to příjemné, jen tak bez očekávání a představy o výsledku něco takhle vytvořit!

Další den se to stalo. Najednou mě popadla náhlá inspirace a já musela začít kreslit! Představa byla jasná a šlo mi to docela pěkně od ruky. Použila jsem zcela novou techniku a nevěřila vlastním očím, kde se to ve mně najednou bere. Tak vzniknul obrázek k básničce Noc.

                        Stylově oblečená maminka stojí v dokonale čisté kuchyni a dělá palačinky nebo peče koláč. Je perfektně učesaná, nemá jedinou vrásku nebo kilo navíc. Na zavolání přiběhnou dvě rozkošné, načančané holčičky, způsobně se usadí ke stolu a s chutí sní maminčin výtvor z nablýskaných talířů. Nikdo nedrobí, nikdo nevylévá pití ani si nezapatlá před chvilkou oblečené tričko… přesně takhle jsem viděla samu sebe, když jsem si v těhotenství hladila břicho a přemýšlela,  jak se nám asi bude žít ve třech.

                        Chvíli to vypadalo dobře. Sofie byla / je ukázkové dítě. Hodně spala, tabulkově přibírala, vyvíjela se podle učebnic. Já měla čas poklidit, uvařit a večer odpočívat. Ale stejně mi náš krásný byt nepřipadal tak úplně nablýskaný. Možná díky ceduli na lednici : „Když spí dítě, jdi taky spát“ . Nicméně v reklamě bych ještě obstála.

 Jak Sofi rostla, zvyšovaly se i její nároky – na prostor, pozornost i množství hraček. Bylo třeba dbát zvýšené opatrnosti, pokud jsem nechtěla šlápnout na Lego Duplo, plyšáky nebo na dítě samotné.. Do toho jsem podruhé otěhotněla. Ale do reklamy dobrý… Možná už ne na pečení, ale na prací prášek určitě.

                Dneska ráno jsem si na tuhle svou reklamní představu vzpomněla ve chvíli, kdy jsem dělala palačinky svému muži, kterého čekal 1. zápas sezóny.. a to si zaslouží něco speciálního, že. Scéna přesně jako z reklamy – maminka stojí v kuchyni plné plastových misek, lahviček, piškotů a drobků ze snídaně a dělá palačinky v pyžamu. S vlasy do všech stran držím v jedné ruce pánev a druhou utírám nos mladší dceři, která je už týden nemocná, tudíž spí pouze na mém rameni a od tatínka nudli utřít prostě nechce!!! Starší dcera se samozřejmě hrne pomáhat, takže lovím marmeládu na podlaze a jedním okem sleduju, jestli se až moc nepřibližuje ke sporáku (Sofie, ne marmeláda).

                Přemýšlím, na jaký produkt bychom mohli točit reklamu dnes, 4 roky od chvíle, kdy jsem snila svůj sen o rodinném životě. Na čisticí prostředky? Nebo by nás ukazovali jako odstrašující příklad na přednášce o důležitosti antikoncepce? Anebo bychom nikomu za zvěčnění nestáli, protože takhle to vypadá běžně všude, kde mají malé děti?

                    Takhle -  já se někdy dost naštvu sama na sebe, ráno odvedu Sofii do školky, Emu posadím k absolutně nevýchovné, animované pohádce na DVD a během dopoledne vygruntuju byt, vycídím koupelnu, kuchyň, roztřídím prádlo, hračky, vymetu drobky ze všech koutů…… a po té statečně udržuji pořádek. Týden. Ano, přiznávám se, že víc jak týden nejsem schopná být maminkou z reklamy.

„Bylo to krásné a zvláštní zároveň. Celá rodina jsme k miminku přilnuli. Bylo to tak jednoduché. Lidské mládě je celkem dlouho závislé na pomoci druhých, proto je to tak podle mě zařízeno, že člověk a obzvlášť žena tak snadno přilne i k cizímu dítěti. A dítě? Tomu je jedno, kdo se o něj stará, ale nutně potřebuje někoho blízkého – jednu známou tvář, aby si utvořilo vazbu a dokázalo si vytvářet vztahy i v budoucnosti.“

Práce přechodných pěstounů mě fascinuje. Jak člověk dokáže otevřít srdce opuštěnému dítěti, zamilovat si ho a pečovat o něj se stejnou láskou tak, jako by bylo jeho vlastní a pak, když přijde ten správný čas předat ho novým rodičům? Dnešní článek přináší životní příběh právě jedné takové hodné „tety“ pěstounky. Možná, že nám na tyto otázky odpoví ...

Od dětství jsem milovala děti. Nejraději jsem si hrála s panenkami. Pokud byla příležitost, vozila jsem sousedkám živá miminka. Dnes se divím, že nám je půjčovaly, ale tenkrát to bylo běžné.

Brzy jsem věděla, že vlastní děti rozhodně budu chtít, budu je chtít brzy a budu jich chtít hodně. Občas mě ovládl panický strach z toho, že děti nebudu moci mít. Nedovedla jsem si představit, že bych žila plnohodnotný život bez dětí.

Vdávala jsem se 4 dny po svých osmnáctých narozeninách. Postupně se nám narodili tři synové. Bylo to náročné, ale krásné období. S dětmi jsem byla doma a dohodli jsme se s manželem, že doma i zůstanu, dokud to jen trochu půjde. Uměli jsme se uskromnit a děti snad nepociťovaly žádnou nouzi. Šest let po třetím synovi ještě přibyl čtvrtý syn. Chtěli jsme ho trochu dřív, ale vyšlo to jinak. A bylo to dobře, protože jsem si ho opravdu naplno užila.

Nakonec jsem tedy s dětmi zůstala doma 19 let. A nelituji ani jednoho roku. I když byly období, kdy to bylo náročné, dnes na to moc ráda vzpomínám. Samozřejmě, že žít z jednoho platu není pro každého, ale my jsme se tak rozhodli a nelitujeme.

Naskytla se šance otestovat novinku na trhu zubních past. Jsem tomu ráda, jelikož mě trápí citlivé krčky a ráda zkusím nějakou novou pastu. Tak zazvonil pošťák 😀

Byli jsme trochu překvapeni, že v tak oooobrovské krabici plné mašliček, se může ukrývat malá zubní pasta. Možná by stačila třetinová velikost krabice 🙂

Na první pohled Vás zaujme design pasty . I tentokrát se vyplatilo tvrzení, že "v jednoduchosti je krása " . Bílo-modrý vzhled jí sluší a krátké popisky nejsou přeplácané a nijak se navzájem neruší. Velmi příjemné je profilované víčko, které neklouže v prstech jako hladká, a lehce se šroubuje. Osobně se mi tento design velmi líbí a tím se zvýšila zvědavost zda bude pasta vyhovovat i na kartáčku a dutině ústní 🙂

Po vytlačení zjistíte, že nemá žádné barevné proužky, které u nás stejně fungují max. pár dní, ale je čistě bílá, lehce se vytlačuje z tuby a potěší Vás její jakoby "gelová" konzistence, která se zároveň udrží na kartáčku 🙂 Nemá žádnou výraznou vůni ani chuť, která by pálila na jazyku či dásni, naopak je jemně mátová, lehce pěnivá a čištění zubů s ní bylo snadné a příjemné .

                                        Jedna ukázka tesáků s pastou v akci 😀 😀

Popisky o pastě nelhaly, vážně nemáte plnou pusu pěny, se kterou by si Vás doma mohli spléct se zuřivým pittbullem, či koněm Váňi  na Velké Pardubické. Další plus, které celý proces čištění zubů zpříjemní. Sice mi zdravotní stav nedovolil zkusit popíjet červené víno přímo během čištění, ale zelený i ovocný čaj chutnaly stále stejně. Další plus pro Zendium pastu 🙂

Čtvrtý týden od oplození, tedy šestý týden těhotenství tzn. 5+1 až 6+0.

V tomto období dochází v rámci procesu neurulace k postupnému uzavírání nervové trubice. Na obrázku můžeme vidět, jak se z neurální ploténky vytváří trubice. Vypadá to jednoduše, ale celý proces je velmi složitý a i drobné poruchy můžou způsobit velmi závažné vývojové vady – rozštěpy neurální trubice. Užívání kyseliny listové již před početím a v časném těhotenství velmi zásadně snižuje riziko vzniku těchto vad.

Čtyři týdny po oplození už má embryo jasně zřetelnou hlavovou část se žeberními oblouky, ze kterých se později vyvinou hlavové struktury a krk, a na druhé straně je protažené do tenkého ocásku. V tomto období vypadají embrya savců téměř identicky.

Na ultrazvuku již uvidíme gestační váček se žloutkovým váčkem a embryem se srdeční akcí uvnitř.

Neurulace a její poruchy

Jak jsem již zmínila, proces neurulace spočívá ve vytvoření neurální ploténky na hřbetní části embrya a následně ohýbání ploténky a uzavírání v neurální trubici. Pokud vše proběhne tak, jak má, bude centrální nervový systém – mozek a mícha – obklopen mozkomíšním mokem a chráněn meningy (obaly) a následně kostěným systémem. Mícha uložena v páteřním kanálu. Mozek ukryt v lebce.  

Původně jsem měla v plánu jiný článek, ovšem toto téma je tak nějak velmi aktuální. Mám potřebu o tomto tématu něco napsat, neboť mám pocit, že běžný člověk (který se v dané oblasti nepohybuje a problematice příliš nerozumí), má (nejen) díky médiím značně zkreslený obraz o soukromém školství.

Nejsem nějaký přeborník, to ne. Ale už vím docela dost a cítím se kompetentní oponovat minimálně většinu zkreslených názorů, které ve společnosti panují a ráda se pustím i do následné diskuze, jakkoli vím, že je to na dlouho a že kdo je přesvědčený o své a jediné pravdě, nepomůže ani 1000 pádných argumentů, aby jej změnil.

Ještě tedy o mně – proč chci psát o tomto tématu a proč se na to „cítím“. Před mateřskou jsem se pohybovala v jazykové škole, ale také v oblasti státního školství. Učila jsem na velké škole a na romské škole. Zážitky to byly k nezaplacení. Kdybych se měla rozhodovat znovu, nerozhodnu se jinak. Pak přišlo mateřství, první dítě, druhé dítě… Stala jsem se (mimo jiné) spoluzřizovatelkou soukromé školky (funguje 2 roky a nyní čerstvě se uchází o zápis do rejstříku MŠMT). Do státní by se totiž můj nejstarší nedostal a navíc neměla ani moc dobrou pověst, takže jsem tam své dítě vlastně od začátku ani dát nechtěla. Začala jsem se zajímat hlouběji o svobodné vzdělávání a alternativní přístupy ve výuce. Rozšířila jsem si aprobaci o učitelství na 1. Stupni ZŠ (a během toho se mi narodil třetí potomek). Během studia jsem přečetla další chytré knihy a poznala spoustu alternativně smýšlejících kolegů (včetně některých z těch, kteří nám na VŠ přednášeli a měli bohaté zkušenosti a měli to v hlavě pěkně srovnané). Navíc se ukázalo, že můj nejstarší syn je dítě se speciální vzdělávací potřebou.

Soukromým školám nejde o prachy

Jasně, jsou takové, které jsou založené za účelem zisku. Ale VALNÁ VĚTŠINA zakladatelů škol sleduje zcela jiné cíle. Nicméně proč by lidé dobrovolně platili velké peníze (jde-li o zisk, malé peníze to nebudou…), když by z toho neměli něco navíc? Pokud může soukromá škola nabídnout něco více (obvykle mnohem více) než státní, není divu, že někteří jsou ochotni za to zaplatit… Každopádně spousta škol (dovolila bych si říct většina, ale nemám konkrétní čísla, tak se tu pak nechci hádat o drobnostech) je zřizována např. spolky či obecně prospěšnými společnostmi.

Proč tedy potřebují soukromé školy ne zrovna malé školné, když nejde o prachy? (aneb jak je to s dotacemi)

     To, že čekám 3. dítě pro mě bylo velké překvapení. Protože mi bylo pořád nějak divně od žaludku, měla jsme chuť na utopence, tak jsem si asi čtyři dny před ms jsem si udělala test a byl docela šok, když na mě během pár vteřin vykoukly 2 dálnice 🙂

     No, abych to upřesnila, nejsem úplně "normální matka". Jsem tělesně postižená, mám dětskou mozkovou obrnu,  jsem nedonošená.( 24.tt, 1kg a 36cm) docela macek 🙂 Dopadla jsem celkem dobře, jen špatně chodím. ( jsem po 10 operacích nohou ). 

      Moje 1. těhotenství bylo celkem bezproblémové, jen občasné tvrdnutí břicha od 24.tt.

Porodila jsem ve 35+4 císařským řezem ze zdravotních důvodů. Kristýnka se narodila 12.2.2007  měla 2320g a 46cm. Jelikož se narodila dříve a já neměla napíchané kortikoidy, tak měla po porodu dechové obtíže. Byla týden v inkubátoru a 6. dní na kyslíku a světle ( měla novorozeneckou žloutenku). Jinak byla v pořádku. Domů jsme šly 10. den po porodu. Dnes je to desetiletá zdravá a chytrá holka která dělá atletiku a chodí malovat 🙂

     Moje 2. těhotenství už nebylo tak bezproblémové jako to provní. Asi od 20.tt jsem krvácela nebo špinila... Byla jsem v nemocnici na rizikovnce od 18.12. do 7.1. přes celé Vánoce a Silvestra.. Klárka se narodila ve 35+6  21.1.2011 opět císařem, měla 2700g a 47cm, takže celkem pořízek 🙂 Měla jsme napíchané kortikoidy, tak byla bez dechových potíží. Měla akorát novorozeneckou žloutenku. Domu jsme šly 7. den po porodu. Dnes je to šestiletá šikovná holka která zpívá ve sboru a v září půjde do školy.

     Moje 3. těhotenství bylo celkem bezproblémové až na občasné tvrdnutí břicha.. Bylo to v pohodě do 28.tt. Pak mi začlo tvrdnout břicho po 15. minutách. Skončila jsem v nemocnici, napíchali mi kortikoidy dali mi gynipral.. Ležela jsem na rizikovce a pan doktor mi říkal, že mě bolí jen jizva a že mi břicho netvrdne. ( Jak to mohl vědět, to netuším) 🙂 Říkala jsem mu, že mě jizva nebolí, že mi tvrdne břicho... Pořád po 15. minutách a že to není prostě normální takhle brzy.. Pan dokror mi tam tedy poslal psycholožku 🙂  Na konec jsem z toho "nic vám není máte jen dráždivou dělohu", porodila ve 31+1 Kryštůfka, Který vážil krásných 1810g a měřil 42cm. Po porodu měl Kryštof problém s dechem, tak mu byl píchnut surfaktant přímo do plic.

Velmi mile mě překvapilo, že jsem byla vybraná pro testování zubní pasty Zendium Complete Protection. A ráda se s Vámi podělím o své dojmy.

Po této pastě už jsem koukala delší dobu, jak v dospělé, tak v dětské verzi, neb máme se zuby docela problém, stejně tak i manžel a ráda bych, aby se toto dětem vyhnulo, a proto se je snažíme vést ke správné zubní hygieně (i když někdy je to o nervy – hlavně moje :o))

Prvním překvapením byla velikost krabičky, ve které přišla jedna téměř nedobytně zabalená zubní pasta. To bylo radosti, prohrabávat se zelenými polystyrénovými mašličkami a hledat poklad!

Druhý překvapením pro mě bylo, že na testování pasty je pouhý týden. Přišlo mi to docela málo na to, udělat si pořádně obrázek o tom, jaká pasta je při delším používání.

Po vybalení pasty z krabičky padla pasta hezky do ruky. Je menší a širší než ostatní pasty, na které jsem zvyklá, což oceňuji zejména proto, že hezky stojí na umyvadle a nepadá do něj stále znova a znova. Když jsem jí otevřela, hezky voněla.

Hned večer jsem jí poprvé vyzkoušela. Chuťově je pasta příjemná, spíš neutrální než nějak výrazná, příliš nepálí, překvapivě je bílé barvy. Pění poměrně málo, na což jsem zvyklá z jiných past, takže v tomto ohledu mě nečekalo žádné překvapení ;o) Jsem zvykla po vyčištění zubů už nejíst (nehledě na to, že se to asi nemá, tak mi to po pastě moc nechutná), ale tady jsem to vyzkoušela a neměla jsem pocit, že by chuť jídla byla pastou nějak ovlivněna. I voda po čištění chutnala dobře.