Moc zdravím všechny současné i budoucí maminky. Byla jsem vybrána jako nová ambasadorka Femibionu zde na MK.

Na začátek bych se ráda všem, kteří mě neznají, představila. Jsem lékařka v oboru gynekologie porodnictví. Na MK funguji přibližně rok a píšu blog o těhotném gynekologovi. Mým cílem zde na MK byla od začátku nenásilná edukce. Je totiž velmi smutné, když jsou nastávající maminky dezinformovány a stresovány někdy naprosto nesmyslnými informacemi kolujícími na internetu. Další problém je, že spousta článků vyžaduje k pochopení jistou úroveň medicínských znalostí. No a já když jsem přibližně před cca rokem seděla s rostoucím břichem u počítače a náhodou jsem narazila na pár diskuzí, kde byly nastávající maminky stresovány neúplnými a zcestnými informacemi a mě se z toho udělalo lehce nevolno při představě, že bych byla těhotný laik a toto si přečetla. A v tu chvíli se mi v hlavě zrodila myšlenka na edukaci maminek. Na blog, na kterém bych zveřejňovala zábavné články s mými osobními postřehy doplněné o odborné informace. 

Svoji práci miluji a dělám ji primárně pro pacientky. Šťastné pacientky dělají šťastnou i mě. Občas dost náročná životní filozofie, ale stojí to za to. Projekt ambasadorky Femibionu mě hned od začátku moc zaujal. Nejen, že je substituce kyseliny listové v prvních týdnech těhotenství naprosto klíčová pro správný vývoj embrya, což je všeobecně známá věc, ale také je spousta dalších důležitých látek, které je v těhotenství důležité doplňovat a moc se o nich nemluví. Femibion mě přesvědčil hlavně díky obsahu aktivního folátu a relevantním studiím, které jednoznačně potvrzují jeho účinnost. No a když jsem si přečetla velmi zajímavý článek mého kolegy doktora Michala Kouckého o snížení rizika předčasného porodu při užívání kyseliny listové, tak jsem si byla jistá, že být ambasadorkou Femibionu je pro mě jasná volba 

Tak a teď něco k tomu, na co se můžete (a doufám, že i budete) těšit 

Projedeme si v následujících týdnech celé těhotenství z pohledu embryologie, tedy budeme řešit, jak se vlastně z oplodněného vajíčka stane miminko…a také si povíme něco o rozštěpech neurální trubice, o kterých se ve spojitosti s užíváním kyseliny listové mluví nejvíce. A nebudeme mluvit jen o kyselině listové, ale také o její aktivní formě a jejích výhodách. Také nezapomenu i na ty další důležité látky, o kterých se moc nemluví 🙂

Mám pro Vás připravenou spoustu zajímavých obrázků, takže se máte na co těšit…možná zajdu udělat i pár fotek do laboratoře k embryologům 🙂

Ahoj vsem maminkam. Nikdy bych neverila, ze se na takove forum prihlasim, ale prave tyto diskuzni fora me v urcity moment drzela nad vodou. Clovek si uvedomi, ze na svete je spoustu podobnych pripadu a spoustu lidi, kteri prozivaji podobnou bolest. Loni v lednu 2016 jsme s manzelem zjistili, ze jsme " konecne" tehotni. Snazili jsme se hrozne dlouho a stale bez uspechu. Pak to konecne prislo a byla z toho obrovska radost. Aby radosti bylo vice, dozvedeli jsme se, ze cekame dvojcatka. Pozdeji nam rekli, ze to bude holcicka a chlapecek " nadhera". Byl to uzasny pocit. Tohle jsme si prali. Brisko rostlo, s miminkama jsme si povidali a rikali jim, jak moc se na ne tesime. Radostne jsme s manzelem nakupovali vybavicku, sehnali jsme uzasny kocarek a vse jsme meli brzo pripravene, od plenek az po postylky🙂 Pak prisel  smutny moment. Ve 23 tydnu mi praskla voda. I kdyz lekari udelali maximum, miminka se nepodarilo zachranit. Holcicka prisla na svet mrtva a chlapecek umrel do 10 minut. Zhroutil se nam svet. Na dva tydny jsme zmizeli. Ta bolest byla neskutecna. Porad jsem se schovavala. Probrecela jsem cele dny i noci. Ta prazdnota, ty pocity. Nic horsiho jsem v zivote nezazila. Chtelo se mi umrit. Cokoliv mi ty drobecky pripominalo, me uvnitr ubijelo.  Porad jsem chodila a drzela si brisko a prosila at se mi vrati. Hrozne jsem si prala byt  znova tehotna, ale neslo to, nemohli jsme. Postupem casu jsme se s tim zacli vyrovnavat. Ta bolest uz nikdy nevymizi, ale casem se utlumi. Cokoliv mi vsak do dneska  miminka pripomene, tak mi vhrne slzy do oci...... Dnes jsem znova ve 22 tydnu tehotenstvi. Cekame holcicku a modlime se, at je vse vporadku. Hrozne se na ni tesime. Jsem znova stastna a plna sily. Nikdy vsak nezapomenu na sva dvojcatka. Stale si s nimi povidam, i kdyz jsou uz v nebicku. Vim, ze je spoustu maminek, ktere prozivaji obdobnou situaci a vsem drzim moc palce, at jsou znova stastne, tak jako ja.

Ahoj, dámy,

s radostí vám oznamujeme, že hledáme Ambasadorku, která se stane koníkovskou tváří britské značky Joie, kterou na český a slovenský trh přináší společnost Babypoint.

Joie je mladá značka, založena v roce 2001 s jasným cílem - zúročit mnohaleté zkušenosti s výrobou produktů pro děti, které se pyšní vysoko kvalitními materiály, perfektním bezpečím, spolehlivostí a designovou krásou a praktičností.

Všechny produkty prochází kontrolou, aby byly bezpečné, spolehlivé a, které rodiče a jejich děti skutečně potřebují a využijí, tedy bez zbytečných a někdy i nesmyslných příkras. Jsou funkční jak pro děti, tak i pro rodiče. A jaký sortiment Joie nabízí? Jsou to kočárky, autosedačky, židličky a jiné pomůcky.

Tak co, máte zájem? Čtěte dál.

Ambasadorka pro Joie

     Titulek článku není z mé hlavy, toto heslo razí v krnovské porodnici a já jsem za takto osvícené zdravotníky velmi ráda. O tom, že můj syn nebude mít dudlík, jsme ale byli rozhodnuti už dávno před jeho narozením. V tomto článku se pokusím shrnout důvody, které nás k rozhodnutí dovedly z pohledu logopeda (jsem školský logoped), i z pohledu člověka, co upřednostňuje přirozenost. 

     Dudlík (cumlík, cumel, dudel) je pro mě v prvé řadě kus latexové nebo silikonové uměliny, která má dítě ošidit. Odtud pak odborný název "šidítko". Má dítěti dodat pocit bezpečí a klidu. Dítě saje již v břiše, připravuje tak svá ústa na sání matčina prsu, trénuje nevědomky svá mluvidla na první zvuky, řeč. Činí tak naprosto spontánně, přirozeně, intuitivně. Po narození pro něj nastává různě dlouhé období stresu, se kterým se snaží vypořádat mj. právě sáním, které jej uklidňuje a mimo to mu dodává mléko. Můj syn byl druhou noc v porodnici přisátý k prsu šest hodin v kuse. Do archu určeného k zaznamenávání kojení jsem pak napsala: doba kojení - 1 - 7 hod 🙂. Bylo to velmi vyčerpávající, ale cítila jsem, že to potřebuje. Spal, dudal, sál a díky tomu byl klidný a mě tím stimuloval tvorbu mléka. To samé pokračovalo doma, kdy byl první měsíc v podstatě neustále přisátý k bradavce. 

     Mnoho maminek tuto situaci řeší dudlíkem. Ošidí dítě a dají mu tak falešný pocit, že jsou stále s ním. Dítě je klidné, tudíž jim přijde, že i spokojené. Dítě ale necítí matku, její vůni, tep, mléko. Cítí latex a zažívá tak první velkou faleš ve svém životě. Dnes už se ví, že používání dudlíků může vést ke snížení laktace i k úplnému vymizení mléka. Je to logické a tak jednoduché... Když byl můj syn maličký, potřeboval prso k usnutí, uklidnění, k jídlu, pití, k mazlení. Tímto kontaktem stále stimuloval prsa k tvorbě mléka. Dítě s dudlíkem má prsa méně často, protože odpadá potřeba prsou k uklidnění a spaní. Je dokázáno, že prvotní hlad dítě může potlačovat dudáním dudlíku a matka tak přehlédne, že má dítě hlad. 

     Co tedy získáme tím, že dáme dítěti dudlík? Svobodu. Alespoň částečnou. Můžeme dítě dát do kočárku příbuzným a zůstat doma. Dítě je nakrmené a když bude plakat (bude třeba chtít maminku), dá se mu dudlík a bude klidné. 

     Z pohledu logopeda problém nastává u dětí, které si na dudlík navyknou. Není přirozené sát většinu dne, což u dítěte zvyklého pouze na prso odpadá. Můj syn chápe, že si nemůže hrát a mít prso zároveň. Je to nesmysl... Nemůže se uklidňovat dudáním a zároveň být aktivní při hře. Prso ať už na kojení, nebo jen na dudání (bez sání) má několikrát během dne na chvilku, která je vyhrazená pouze pro tuto činnost. Mnoho dětí navyklých na dudlík jej má v ústech po celý den. Vím, že jej celou dobu nedudají. Drží jej ale a tím mají mluvidla v napětí, které je absolutně zbytečné a neefektivní. Viděla jsem nejedno dítě mluvící s matkou přes dudlík. Nevím o žádném výzkumu, který by zkoumal vliv dudlíku na rozvoj výslovnosti, ale byl by nepochybně zajímavý. 

     Možná se některým maminkám bude zdát můj názor fanatický, neboť dudlík tu je a byl už tolik let... Tolik z nás jej mělo (já jsem jich měla 5) a mluví dobře. Ale jaký je dopad tohoto obelhávání dítěte na jeho psychiku, se asi nedozvíme. A opravdu věřím tomu, že je OBROVSKÝ rozdíl mezi tím, jestli má dítě v puse "maminku" nebo šidítko. 

Aktualizace: Recenze našich uživatelek si můžete přečíst v tomto fóru.

-----

K ránu a také k večeru patří jedna neodmyslitelná věc. A to - čištění zubů. Těch pár minut, které trávíte nad umyvadlem, ovlivňuje vaše zdraví, ale můžete to udělat ještě lépe. Využít sílu vlastní ústní dutiny a její mikroflóru. Zubní pasta Zendium vám v tom pomůže. 🙂

Dámy, vítejte při dalším testování.

Co testujeme?

Zubní pasty Zendium Complete Protection se od běžných zubních past liší svým složením. Obsahují enzymy a proteiny, které vaše ústa potřebují pro boj proti bakteriím. Pomáhají totiž vytvářet přirozené antibakteriální látky. Zendium Complete Protection tak podporuje přirozenou obranyschopnost našich úst a poskytuje nám více síly v boji proti příčinám dentálních problémů. Zendium Complete Protection navíc neobsahuje SLS, pěnící složku, která může dráždit citlivá ústa. Díky tomu se vám nezmění vnímání chuti jídla a tak si ho vychutnáte i bezprostředně po čištění zubů. 

Cílem tohoto článku není podrobně popisovat každý můj porod. Píšu své vjemy a hodnotím, co mi pomohlo a snad to některé pomůže.

První porod jsem hodně řešila, asi jako každá. Nechtěla jsem chodit na dlouhé kurzy a proto jsem zvolila asi 2 hodinové školení od PA v centru Aperio. Bylo to fajn, přesně popsaly, jak porod má probíhat, co a jak asi v tu chvíli bolí či pálí. Bylo to názorné a věděla jsem do čeho jdu. Porod byl krásný, bolest jsem vítala a věděla, že to zvládnu. Odnesla jsem si asi se dva stehy, nechtěla jsem třeba rutinně píchat vodu,  a tak malá střelkyně "vystřelila" 🙂. Krásná růžovoučká princezna byla na světe. (2007 - Bulovka). Žádná speciální příprava hráze neprobíhala, o Aniballu a Epino nebylo ani potuchy, pouze jsem asi jednou masírovala olejíčkem, ale nějak mě to nebavilo 🙂.

Druhý porod, kdy jsem si myslela, že přesně vím "vo co go" dopadl trošku jinak než jsem si představovovala. Začal  odtékáním vody (doma před kontrolou v porodnici). V porodnici zjistily, že malá má ručky nad hlavou a když se lékařce podařilo ručky zatlačit zpět, navrhla mi kapačku s oxytocinem. S tím jsem vůbec nepočítala. Oxytocin kapal, zatím žádné bolesti jsem necítila, zato, když nastoupily, byly překvapivé, nebyly "moje". Byla jsem připravená zase bolest prožívat, pohroužit se hluboko.. Takže, když mi říkali, že mám tlačit, popadla mě panika a nechtěla jsem ještě 🙂. Narodila se malá droboučká letní holčička plná života. (2012 - Hořovice).

Třetí porod byl zase jiný. Už jsem byla pokorná a věděla jsem, že nemůžu s ničím jistým počítat a byla jsem spíš zvědavá, jak to bude tentokrát. Protože manžel se už nechtěl zúčastnit (asi ho moje panika při druhém odradila), sjednala jsem si dulu. Kdybych ale věděla, na jakou porodní asistentku narazím, ušetřila bych peníze na ni. Porod byl vyvolávaný, po termínu (41 +6). Nevěděla jsem zase, co mám čekat. Zavedli mi nějaký kousek tabletky. Co taková malá tabletka způsobí jsem okamžitě začala tušit. Jako kouzlem se začaly ozývat větší a větší bolestivé kontrakce. Překvapení - tak hned? Asi moje děloha čekala na nějaké znamení 🙂. Bylo to tak rychlé, že jsem váhala, jestli mám vlastně dulu volat. Přijela. Bolesti byly šílené, prosila jsem o "nějaký opiát". Při představě, že to bude trvat třeba ještě dvě, tři hodiny to nešlo vydržet. Nevěděla jsem, jak na mě bude tableta účinkovat. Oproti bolestivým kontrakcím skoro v celku bylo ale tlačení skoro bezbolestné. Zase asi 2 stehy a krásná odměna s hlubokýma moudrýma očima. (Praha Podolí 2015).

Počtvrté jsem už věděla co nechci. Nechci manžela, dulu. Chci být co nejvíc sama, abych si mohla broukat, bouchat pěstí o postel, zpívat atd. Výhodou bylo, že čím více dnů jsem překonávala po určeném termínu, tím víc jsem se mohla připravit na setkání s tabletkou. Po slunovratu jsem nastoupila. Avizovala jsem, že tabletka na mě působí neskutečně intenzivně. Sympatický doktor drtil tabletku a ukazoval mi ten malinký kousek. Tak jo, jdem na to. Průběh byl hodně podobný předchozímu. Bolesti, které se stupňovaly a slévaly. Byla jsem ale daleko psychicky silnější, protože jsem věděla, že to bude rychlé. Při třetím porodu jsem se cítila hodně vysílená a PA mi tajně udělala kafe. Tentokrát jsem se vybavila tebletami hroznového cukru a opravdu mi moc pomohly. Vzala jsem si dokonce i olejíček levandule. Bylo to příjemné a pomohlo mi to odreagovat na okamžik mysl. Přála jsem si být co nejvíc sama. Docela se mi to podařilo. Můj krásný synáček s nejvyšší váhou ze všech dětí byl brzy u mě v náručí. (prosinec 2016 - Praha Podolí).

Co mi bylo u porodů příjemné nebo mi pomohlo: 

Když jsem se dozvěděla, že čekám dvojčata, spadl na mě balvan strachu. Představte si, že Vám doktor potvrdí dva plody v děloze a záhy řekne, že do příští kontroly tam bude pravděpodobně jen jeden. Ale vy už prostě nechcete jedno miminko, chcete je obě, i když jste o nich do dneška nevěděla. Milovala jsem je od prvního okamžiku a záhy jsem se o ně začala bát.

Myslela jsem, že napotřetí to bude brnkačka, užiju si těhotenství a porod bude nádherným transcendentním zážitkem. Potvrzením vícečetného těhotenství se mi všechny představy sesypaly jako domeček z karet.

Všechno bylo opět nové. Hororové scénáře z okolí přicházely a odcházely a moje psychika byla jako na houpačce. Abych se nezbláznila, musela jsem se naučit svůj stres zvládnout. Samozřejmě je naprosto přirozené mít občas strach, ale nesmí vás provázet celý den od rána do večera. Nesmí se chorobně usadit ve vaší hlavě a zavrtávat se do ní jako červ. A tak jsem sesbírala všechnu sílu a sebedůvěru a uvědomila si, že jen já mám odpovědnost za svůj života a své děti, které nosím pod srdcem.

To mě uklidnilo. Do té doby jsem neměla své těhotenství úplně pod kontrolou. Nyní jsem si klidně dovolila pustit jedním uchem sem a druhým tam všechna nevyžádaná doporučení a rady. Začala jsem se ptát svých dětí v děloze, zda to tak chtějí a co vůbec chtějí, jestli to cítí stejně. Domluvili jsme se, že si budeme navzájem věřit a komunikovat.

Před pár týdny jsem doprovázela k porodu jednu krásnou a mému srdci blízkou ženu, která si na své druhé miminko nějakou dobu počkala. Její předchozí těhotenství skončilo předčasně císařským řezem. Ráda bych na tom druhém, ve kterém jsem ji mohla doprovodit, ukázala, jak důležitá je prenatální komunikace a jak si mohou matka a dítě společně vyšlapat cestičku ke krásnému porodu.

Možná si pomyslíte, že vám nyní budu demonstrovat úžasné těhotenství, které probíhalo bez komplikací, a že ve skutečnosti měla jen štěstí. Pravdou je, že krom bolesti zad, která Lucku doprovázela celé těhotenství, se jí navíc začala na konci třetího měsíce odlučovat placenta a že si prožila nelehké okamžiky, ve chvílích, kdy se krvácení po pár týdnech opakovalo. Když jsme si o tom spolu povídaly, řekla mi, že by svou pozornost měla více obrátit na děťátko, že si teď řešila nějaké své věci a cítí, že by měla být více s ním. Tím, že zůstala klidná a nepodlehla strachu, dala sobě i svému dítěti šanci na to, aby vše dopadlo dobře.

Na základě podezření na podvod uživatelkou @verusik270 jsem shromáždila všechny dostupné informace z naší stránky. Pokud s ní máte nedořešený obchod i vy, přidejte prosím komentář pod tento článek. Je šance na podání hromadného trestního oznámení.

Obchody (nicky), které evidujeme jako nevyřešené:

• @martik444 350.-
• @petravy 359.-
• @jaskrob 479.-
• @herkules6969 659.-
• @apetinka 729.-
• @elvira6 2310.-

Číslo účtu, které používala:

• 115-4041820257/0100

Jestliže máte nevyřešený obchod s @verusik270, přidejte prosím komentář pod tento článek se sumou, kolik je vaše ztráta. 

Když jsem byla těhotná, představovala jsem si, jaké to bude mít dítě. A také jsem měla představy o tom, jaká budu máma.

Chtěla jsem být přesně taková, o kterém jsem jako dítě snila.
Máma z reklam v televizi, která je pořád dobře naladěná, usmívá se a září na sto kilometrů.

A tak jsem se snažila jí být....

Když jsem včera psala tento článek, tak to bylo tak trochu napůl. Napůl jsem seděla a napůl odbíhala. Včera se totiž naše dcery rozhodly, že než půjdou spát, budou "něco" potřebovat. Cokoliv. Zdálo se tedy, že bylo  nemožné, aby šly rovnou spát, bez toho aniž by z pokoje již potřetí vyšly.

Zdá se, že tento týden nejde nic podle plánu. Měla jsem plán, jasný a plný bodů, které jsem chtěla splnit, ale na konci týden je nutné si přiznat, že ani z poloviny není můj plán splněný.

Někdy totiž nejde všechno podle plánů, někdy nejde podle plánů nic.

Ale po porodu jsem se snažila být perfektní a všechny své plány každý den zvládnout.

Alespoň prvních pár měsíců.
Chtěla jsem to všechno zvládnout s úsměvem, protože jsem si tolik přála být mámou.
Ale nakonec jsem se jako většina maminek sotva zvládla  převléknout z pyžama, poklidit plenky a lahvičky a smotat vlasy do culíku.
S plačící a nikdy neusínající dcerou, to bylo hodně náročné.
Nespala ani ve dne, ani v noci a já se mnohdy přistihla s lítostí.
Nad sebou, nad ní a nad tím, že jsem se stala máma.

Takové pocity přišly v těch nejhorších chvílích, kdy jsem seděla ve tři ráno a snažila se jí uspat. A ona plakala. A já plakala s ní.

Únavou, vyčerpáním, zlostí, frustrací a chtěla jsem zpátky svůj starý život.

Tyhle pocity mě zaskočily a cítila jsem se ještě hůř, protože když konečně usnula, ulevilo se mi.
Najednou to nebylo tak hrozné, ale tenhle pocit trval až příliš krátce.

Měla jsem na tom i svůj podíl. Byla jsem na sebe příliš tvrdá a příliš jsem od sebe očekávala.


Můžete samozřejmě stíhat všechno. Péči o děti, domácnost a být vždy upravená.
Takové maminky jsou, i já je znám a vídám. Září štěstí a optimismem a i když vedle nich jde řada čtyř dětí, stále mají dobrou náladu.
Vsadím se, že i Vy znáte nějakou takovou maminku, možná je to Vaše kamarádka, která vždycky jen mávne rukou nad Vašimi problémy a vedle níž se cítíte jako nemožná matka.
Vzpomínám si, že kdykoliv jsem s takovou kamarádkou šla někam ven, snažila jsem se jí vyrovnat. Působit také nad věcí, ale to co jsem jí chtěla říct bylo jediné.
Že to nezvládám a je to těžké.

Místo, abychom se snažily být perfektní a dokonalé a přesvědčovaly o tom samy sebe, měly bychom se snažit být samy sebou a přiznat si, že to není možné.

Být máma je samo o sobě veliký úkol. Není to jen o praní plenek a chystání svačin do školy.
Jsou to stovky činností, které musíme zvládnout a já dost často upřednostňuji ty mechanické, které jsou vidět.
Mnohem důležitější jsou ale právě ty, které vidět tolik nejsou.

Momenty, kdy utíráte čelo svému dítěti, které má ve dvě ráno horečku.
Chvíle, kdy odložíte svou oblíbenou knihu na kterou jste se celý den těšila a poslechnete si šílenou písničku, kterou se naučilo Vaše dítě ve školce.

To všechno jsou důležité věci. Jestli máte na hlavě poslední trend v kadeřnictví nebo jste nachystala večeři o pěti chodech, není podstatné.

Mimochodem všimly jste si, že děti jsou nejšťastnější právě za obyčejná jídla?
Naše dcery milují chleba ve vajíčku a zapečené tousty.

Určitě i ty Vaše mají rády obyčejná jídla, která nezaberou příliš času. Možná právě proto, aby jste s nimi mohla ten drahocenný čas trávit Vy sama.

Naleštěné podlahy a srovnané židle patří do dokonalých obrázků z realitních kanceláří, ale ne do běžného života. Ne do domova, kde se žije.

I u nás doma se hromadí prádlo v koši a nevypadá to vůbec, že bych ho někdy zvládla všechno vyprat.

 Proč?
Jsem normální. I mé děti jsou normální. I vaše rodina je normální.

Protože nejsme dokonalí.

Mateřství není založeno na dokonalosti. Na bio jablkách, bambusových organických ponožkách, celozrnných těstovinách, na dokonale uklizeném obývacím pokoji.
Ten mimochodem, jestli Vás to zajímá zrovna teď dokonalý není. Všude po zemi se povalují pomalované papíry od naší nejmladší dcery, která maluje průměrně každou minutu jeden. Uprostřed toho všeho leží rozevřená knížka a jedna z pantoflí naší prostřední dcery.

Mateřství není založené ani na nikdy nepřestávající trpělivosti, ani na dokonalých obrázcích na Instagramu.

Mateřství je založeno na realitě. Na skutečných ženách, které ztrácejí trpělivost a propukají v pláč nebo vztek.
 Které chtějí hodit ručník do ringu a které mají děti jako mám já, které prostě někdy večer nechtějí jít spát.

Je plné maminek, které chodí do práce, i kdyby raději zůstaly se svými dětmi doma. Nebo naopak maminek, které jsou frustrované z každodenní rutiny a raději by do práce šly. A když řeknou nahlas, že se těší do práce, většinou sklidí jen výčitky, že si neváží toho co mají.

Skutečné mámy, které s  dětmi chodí do zoo a kaváren, chodí s nimi nakupovat potraviny, k dětskému lékaři, vozí je do školy a školky, dělají všechny ty normální věci. Naloží si na sebe hromadu věcí o které dopředu vědí, že je nemohou stihnout.

Mámy, které cítí, že všechno, co dělají stále znovu a znovu jako praní prádla, nikdy neskončí.

Mámy šťastné, ohromené, smutné, překvapené, zoufalé a skutečné.

Tohle je dnes moje zpověď a přiznání.

Přiznávám, že nejsem dokonalá a někdy zajedu k Mcdrive cestou z obchodu.
Přiznávám, že jsem někdy tak unavená, že zatímco sedím v autě před školkou, pošlu nejstarší dceru, aby tu prostřední vyzvedla.

Přiznávám, že potají jím drahou čokoládu, protože je jí tak hrozně málo.

Přiznávám, že někdy stojím ve sprše o 15 minut déle jenom proto, že se docela dcery dívají na televizi a já mám chvíli klid.

Přiznávám, že jsem obyčejná a nejsem dokonalá.

Myslím, že se každá budíme ráno s tím, že dnes to zvládneme lépe. Dnes splníme ten dlouhý seznam úkolů, vypereme všechno to špinavé prádlo a náš dům bude uklizený.

I já jsem dnes měla plán. Každý den mám nějaký plán. Ten se ale většinou stejně změní hned po té, co se probudí naše nejmladší dcera.

Dřív bych se snažila držet původního plánu a všechno splnit. Běhala bych sem a tam, hlavně, aby bylo všechno hotové. A už před obědem bych padala únavou.

Místo toho dnes cítím, že potřebuji zvolnit.

Minulý týden jsem prodělala silnou chřipku a byla jsem velmi vyčerpaná.

Takové dny nesnáším, protože mě hrozně omezují a já nemohu zvládnout to, co bych si přála.

Ale uvědomila jsem si, že i když jsem nakonec jen polehávala, každý den nezametala a jídlo si nechala dovézt, nic se nestalo.

Ano, mohla jsem si  říct, že jsem  nezvládla, ale poslední dobou začínám zjišťovat, že představa o tom "zvládnutí" je úplně špatná.

Co to vlastně znamená, že jste všechno zvládla? Nebo já?

Že je všude naklizeno, zameteno, děti stojí v řadě, na stole je upečená kachna a každý kout se leskne?
Kde jsou napsaná ta pravidla, kdo je vymyslel?

Já jsem je nikde neviděla, možná proto, že není žádný dokonalý seznam pro dokonalé mámy.

Ale my jsme se snažily a snažíme ho najít nebo vymyslet.

Když někde čteme, že je nějaká maminka pyšná na to, že místo vaření oběda šla s dětmi na hřiště a cestou domů koupila párky, měly bychom si říct, že to udělala nejlépe jak mohla.

Ale určitě tu budou mámy, které se zhrozí a budou nevěřícně kroutit hlavou. Ony totiž na hřiště dneska nešly. Hřiště mají naplánováno přesně na 14:30 hned po té, co všude vysají, vytřou, uvaří a když poskládají všechno prádlo zjistí, že jsou už tři hodiny odpoledne a ven se nejde.

Možná to přeháním a zní to až příliš vymyšleně, ale takové mámy jsou. Vím to.
I já jsem byla taková.

V neděli jsem si plánovala, jak zajdu během týdne do bazénu s dcerou, až konečně budeme samy doma. Ve středu jsem zjistila, že musím udělat hromadu jiných věcí a v pátek se mi už do bazénu nechtělo.

Nejhorší na tom ale podle mě je to, že práce, kterou doma každý den děláme, není vidět.

Já každý den zametám, opravdu důsledně. A víte co? Zrovna teď kolem sebe mám zase drobky.

Zjistila jsem tak, že když zametu obden, nic se nestane. NIC.

"Milovala jsem nakupování, prostě jsem si to užívala. Po narození našeho syna se časy změnily… Nuda, nuda, to nakupování je pro našeho milánka neskutečná nuda. A tak letím jako šílená, zpocená až…  Máte to podobně? Nechte se inspirovat mými tipy pro pohodové nákupy s malým raubířem, které u nás zafungovaly a snížily tak míru stresu návštěvy obchodu."

Vzpomínám na dobu, kdy jsem tak ráda shopovala. Dokázala jsem strávit nakupováním spoustu času, užívala jsem si to.

Vybírat oblečení,  zkoušet v kabince ulovené kousky, prolézat regály s potravinami a číst si etikety, okukovat designové vybavení do bytu … V kavárně  si mezitím dát kávu a přečíst si zajímavý článek. Jen tak se dívat kolem a relaxovat.

Po narození našeho syna se časy změnily….

Navštěvuji už jen obchody s potravinami. Na nic víc nemám po pár zkušenostech ambice.

Prolétám regály a házím do košíku hlava nehlava nákup, soustředím se jen na to, co je na seznamu. Co není napsáno, nemá šanci v koši přistát.  Hlavně ať jsem rychle pryč.

Na toto téma už tady nějaké články jsou:

Ostravsko-karvinské doly aneb kam po stopách uhlí a zamazaných mužů

Ostrava

Ale já se pokusím tyto informace ještě trošku rozšířit a přidat další.

Dolní oblast Vítkovic

Můžete si tady vybrat z různých okruhů:

Je to už víc jak pět měsíců, ale stále je ten jeden okmažik, ta jedna sekunda velice živá. Bylo to moje první, vysněné a nečekané těhotenství. Nikdy jsem úplně nechtěla být matkou, ale cítila jsem tu "lidskou" zodpovědnost, že jako žena bych jí být měla. Když jsem před lety potkala muže, se kterým jsem si uměla představit, že bych potomka měla, kterého jsem milovala a pro kterého jsem se byla ochotná bít až do konce sil, dostala jsem od života takovou ránu, že jsem nebyla schopna potom několik let plnohodnotný vztah navázat.

Pak jsem potkala Honzu. Zpočátku to bylo hodně vachrlaté. Na jednu stranu jsem s ním nechtěla být, na druhou stranu mě na něm něco neustále lákalo. Po roce naprosté itálie (z mojí strany) jsme stáli před rozhodnutím ano či ne. Každý se sám v sobě rozhodl, že ano 🙂 Já se uklidnila, Honza mě požádal o ruku a několik dní na to jsem zjistila, že se rozrosteme. Asi jsem měla být nadšená, že ve svých 34 letech konečně budu mámou, ale mě to spíš zaskočilo a odmítla jsem to prožívat, dokud nebudu mít po prvním trimestru. Rodinám jsme to samozřejmě říct museli, protože všechny oslavy se nesou v ryze alkoholovém duchu a nenašla jsem způsob, jak se vyhnout pití alkoholu a pamatovat si sérii všech výmluv, proč nepiju. A navíc jsem, vzhledem ke svému věku, počítala s tím, že o dítě přijdu, že to přece nemůže vyjít na první pokus. Ono vyšlo. Časem jsem si na ten pocit zvykla a začala se těšit.

Když jsem byla v šestém měsíci, měli jsme svatbu. Byla církevní (ano, vdávala jsem se s pupkem) a tak trochu i netradiční. Někdy okolo doby svatby mi jedna známá vyprávěla, jak ona měla první porod naprosto šílený. Měla preeklampsii, kterou jí nikdo nediagnostikoval a díky tomu se jí to zvrtlo v HELLP syndrom a nakonec se bojovalo o život její i jejího syna. Byla jsem vyděšená (jako ze všech mírných odchylek na velkých i malých ultrazvucích). A doufala jsem, že mě něco podobného nepotká.

Když mi ve 34+0tt doktorka několikrát po sobě změřila vysoký tlak, poslala mě rovnou do porodnice s podezřením na preeklampsii. Pamatuju si, že se mi zatmělo před očima a chtěla jsem strašně brečet. Strašně moc. Ale nedovolila jsem si to, protože jsem přece dospělá, nemůže mě rozbrečet každá kravina (jenže tohle kravina nebyla). Hned druhý den jsem bez objednání jela do porodnice. Strávila jsem tam celý den a byla asi na šesti různých vyšetřeních. Podezření na preeklampsii povrdili, ale řekli, že to budou řešit ambulantně, protože moje hodnoty jsou hraniční. Hodně se mi ulevilo a jela jsem pokojeně doml, okolí jsem uklidnila, že se zase tak nic moc hrozného neděje. Přesně za týden jsem jela na kontrolu. Šla jsem opět k té samé doktorce a ten moment, kdy mi řekla, že v mojí krvi je něco blbě a že musím okamžitě nastoupit do nemocnice, byl jak bodnutí nožem do srdce. Do porodu mi zbývalo přesně pět týdnů a těchto pět týdnů bych měla strávit v porodnici? A pomalu jsem se i smiřovala s tím, že dost možná budu rodit císařem. Věděla jsem, že u preeklampsie je to časté, protože ta když se rozjede, tak jde o minuty. Tentokrát jsem brečela. Možná dvě hodiny v kuse. Volala jsem domů, šla poprvé v životě na monitor (byla to sranda) a pak jsem jen tiše seděla na čistě převlečené posteli a čekala, kdy manžel přijede s věcmi a já se budu moct převléknout do "pyžama". Nějvíc mě děsilo to, že jsem doma neměla nic připraveného - žádné komínky s oblečením, postýlka nebyla smontovaná, všechny věci byly přeházené v pytlích. Počítala jsem s tím, že na to mám ještě měsíc a že to v klídku stíhám. Teď to všechno bylo na manželovi, který neměl ani páru, kde co je. 

Asi hodinu po mně se ke mě na pokoj připojila mladá paní (mladší než já) a od první chvíle jsme si lidsky sedly. Ona byla jen několik dní před porodem a taky měla vysoký tlak. Společně jsme do džbánků sbíraly moč a společně jsme ty dlouhé nepříjemné dny trávily díváním se na Kriminálku Anděl. Jenže - nastoupily jsme ve středu a jí ve čtvrtek začali vyvolávat porod, což se nepovedlo, tak v neděli její dcerka vykoukla na svět po sekci. Takže jsem tam byla zase sama. V pondělí mě přesunuli na jiný pokoj, kde jsem byla až do porodu. Rodila jsem ve velké porodnici, kde se docela často střídali lékaři a já to odnášela tím, že mi každý den doktor řekl něco jiného - pustíme Vás a budeme to řešit ambulantně, máte špatné hodnoty v tom a v tom, pustit Vás nemůžeme, porod budeme vyvolávat tehdy a tehdy, porod vyvolávat nebudeme, je to zbytečné, můžete jít na odpoledne domů, ale měřte si tlak, nemůžete jít domů, protože máte špatné hodnoty, pustíme Vás na víkend, nepustíme Vás nakonec přes noc, večer přijeďte zpátky. Takhle to šlo pořád dokola necelé 3 týdny a já už byla zoufalá. Potřebovala jsem dokoupit spoustu věcí, připravit pro to naše malé aspoň něco. Manžel mezitím doma stavěl kus domu, snažil se, každý večer jezdil za mnou, betonoval základy, chodil do práce....bylo to náročné. Jednoho dne jsem se naštvala a nechala si zavolat primáře. Přišel po několika hodinách (manžel na něj čekal se mnou a v hlavě si přemítal, že během té doby mohl na baráku udělat to a to). Primář nakonec přišel a po krátkém a jasném rozhovoru jsme se dohodli, že jakmile dosáhnu "donošenosti" dítěte, tak porod vyvoláme. On nechtěl, ale já si neuměla představit, že budu v tom prostředí až do porodu, na revers jsem neměla koule. Chvilku mě přesvědčoval, že to je opravdu zbytečné, ale já si stála za svým. A na přání rodičky se porod může vyvolávat až po ukončeném třicátém osmém týdnu. Těch několik dní jsem věděla, že počkám a náhle ustaly ty plané sliby o prouštění a propustkách. V den, kdy jsem byla 38+0 v deset ráno mi paní doktorka aplikovala vyvolávací tabletku. Ptala jsem se jí, jak případně poznám kontrakce. Odvětila mi, že je to ze začátku něco jako menstruační bolesti. No, ty jsem nikdy neměla, takže si to neumím představit. Pravdou je, že okolo poledne mě občas pobolívalo břicho, ale nebylo to nijak nesnesitelné. Celé odpoledne jsem tak nějak polehávala a věděla jsem, že okolo sedmé večer přijde manžel na pravidelnou večerní návštěvu. Přišel krátce před sedmou, sedli jsme si spolu na chodbu a po několika minutách jsem najednou pocítila tupou bolest v podbřišku. Možná asi ta kontrakce, říkala jsem si. Stoupla jsem si a najednou ze mě vyteklo několik kubíků čehosi. Aha, praskla mi voda. Dočvachtala jsem se na sesternu, říkala jsem si, že by to asi měli vědět. Řekli mi, ať se převleču, osprchuju a příjdu na monitor. Po monitoru jsem se ve sprše začala v pravidelných intervalech kroutit bolestí a už jsem věděla, že tohle jsou ty kontrakce. Do sprchového koutu jsem si vzala skákací míč a neustále jsem si teplou vodou sprchovala břicho. Pomáhalo mi to. Kontrakce vždy trvaly 40 sekud (přesně) a byly co tři minuty (přesně). Manžel tam byl se mnou a držel stopky, takže vždycky řekl, že ještě deset sekund a začne to. 

Mezi sprchou a sprchou jsem se dobelhala na další monitor, sestřička mi řekla, že takhle to bolet ještě nemůže, že děsím ostatní maminky. Jenže ono to bolelo. Doktorka si mě průběžně kontrolovala a když zjisitla, že se docela rychle otevírám, tak mě poslala na sál. Bylo cca půl 10 večer.

Byla sobota večer a Ella se po týdnu přenášení, rozhodla přijít na svět.

První kontrakce začaly kolem osmé hodiny. Bolest byla víc než snesitelná, a tak jsme ještě cestou od babičky nakoupili v Lidlu. Doma jsme pak kolem půlnoci naměřili pravidelné kontrakce po pěti minutách, a tak bylo rozhodnuto... jedeme do porodnice. 

Nevím, snad to byla nějaká hříčka přírody, když dal osud dohromady mě, osobu mající všechno rychle hotové, chodící na schůzky pět minut předem s člověkem tak pomalým a váhavým, že by své síly mohl rovnat se šnekem (ten by pravděpodobně vyhrál). Já totiž stála u vchodu oblečená, sbalená, s bolestivými kontrakcemi na krku, když vyšel David z ložnice, oblečený jako chytrá horákyně, oznamujíc mi, že si teda jde ještě umýt vlasy, tak ať prej chvíli počkám. "Jasně, já jenom rodim, tvoje umaštěný kadeře mají samozřejmě přednost." 

Půl hodiny na to už konečně sedíme v autě směr Podolí. Cestou mám pocit, že se počůrám bolestí, rozdýchávat kontrakce v sedě mi vůbec nejde, a tak mi těch dvacet minut připadá jako celá věčnost, nicméně, přežila jsem. 

V ordinaci na mě čeká moje hodná teta, povoláním porodní asistentka, kterou jsem o půlnoci zburcovala. Už roky před tím, než jsem byla vůbec těhotná, jsme se dohodli, že bude u porodu se mnou, i když jen jako druhý doprovod, protože tu zodpovědnost rodit příslušníka rodiny by si ona na triko nevzala. Doktorka mě za plentou prohlídla a zase nás poslala domů, prý ještě nerodím a že si mám jít ještě lehnout... Lehnout?! Jak jako lehnout?! Tak zas posíláme chudáka tetičku zpátky, ať se aspoň ona dospí, než to vypukne. 

Doma jsem prožila šest nesnesitelných hodin bolestivých kontrakcí (tímto se omlouvám všem sousedům za neklidnou noc). Po té nekonečně dlouhé době mě konečně v 7:03 přijali na box. Na řadu přišel klystýr, po něm asi tisíc hodin strávených ve sprše (ta mi hodně pomohla). Následovalo další nekonečno hodin prodýchávání na míči, píchnutí vody, monitory a já nevím co ještě, ale epidural a jiné tišící prostředky odmítám. "Cože?! Ono je teprve dvanáct?!!!" Nejpozději ve tři už prý ale určitě porodím. Těsně vedle... Kolem páté jsem pořád otevřená na sedm centimetrů, a tak mi sestra píchá oxytocin (který jsem taky původně nechtěla, protože jsem si přečetla na všech těch chytrých webech, že je to strašně hnusný a vůbec to neni eko ani bio). Uznávám, byla jsem naivní prvorodička, která chtěla mít porod pod kontrolou. Díky bohu, že existuješ oxytocine, bez tebe bych rodila nejspíš ještě teď. Bolest už je nesnesitelná, a tak prosím o nějaký drogy, ale už je pozdě. Po chvíli cítím, že budu tlačit. Trvá to už víc než hodinu, ale já se nevzdávám a tlačím, co mi síly stačí, když v tom se začnou ztrácet ozvy. Najednou není slyšet srdíčko naší Elly, těch pár vteřin trvá nekonečně dlouho. Nastává panika, sestra shání doktora který je teď u jiného porodu, pak ale přichází další kontrakce a Ella je na světě. Uff! Zvládla to sama, bez kleští, které na ní chtěli vzít a já jsem za to moc šťastná. Podívám se na Davida, má krásně lesklý vlasy a brečí, teta taky brečí.  Už je u mě na břiše, je celá zmačkaná, oteklá a přesto tak nádherná. Ještě to ale bohužel nekončí... Placenta vyšla rychle, s ní ale taky spoustu krve... Cítím se moc unavená, ruce mám slabé a Ellu už neudržím. U prsu mi ji drží sestra a po umytí si naši prvorozenou bere do náruče táta. Sestra mi oznamuje, že mi píchne něco do žíly na zastavení krvácení. Slyším jí jakoby v dálce a souhlasím. 

Řekla jsem si, že každý den se bude snažit vytvořit článek podle našeho výletu v ten den. Dnes tedy výlet nebyl, ale budu psát o výletech do hor. Z Ostravy se můžete vydat do Beskyd nebo Jeseníků, vzhledem k tomu, že blíž je to do Beskyd budu psát o nich.

Pustevny

Pokud si budete chtít udělat krásný výlet vydejte se sem. Autem můžete dojet do Raztoky a nahoru se dostanete buď lanovkou nebo pěšky po silnici. Hned u horní stanice lanovky jsou nádherné chaty Libušín a Maměnka navržené  architektem Jurkovičem. Bohužel Libušín vyhořel a zatím ještě není opraven.

Až dojdete na Radhošť najdete tam sochu Cyrila a Metoděje a kostel jim zasvěcený. Vždy v červenci je zde směřuje spousta věřících i nevěřících aby oslavili jejich příchod. V tuto dobu sem raději nechodím 🙂

Nejlepší cesta z Pusteven dolů vede na koloběžce dolu zkopce po Knížecí. Koloběžku si s sebou brát nemusíte, můžete si ji nahoře půjčit a ještě Vám k ní půjčí i přilbu a dokonce i koloběžku s dětským sedátkem a můžete jet i s dětmi. Mě se to moc líbilo.

Ondřejník

     Oleje jsou má velká vášeň. Chtěla bych mít všechny! Mám v lednici přes 15 druhů a pořád pokukuju po dalších... 🙂 Olej se dá vyrobit téměř ze všeho. Věděli jste např., že existuje olej ze slaměnky? Jeho cena je však závratná, 1 ml stojí okolo 300 Kč (spočítejte si, kolik pak stojí litr ;)). Využití olejů je široké - od kuchyně po kosmetiku, mazání dřevěných rámů oken :D apod. Za studena lisované oleje jsou doslova přírodním lékem na všechny lidské neduhy. V následujícím článku Vám zkusím několik mých oblíbených olejů představit.

     Kokosový olej zná už dnes skoro každý. Příjemně voní, palačinky na něm chutnají výborně a ještě jej využijete jako lubrikant :D. Má mnoho dobrých vlastností, nestojí moc a dále je netřeba jej představovat. 

     Od doby, co máme Vašíka, pravidelně kupuji cedrový olej. Je doporučován jako jeden z nejlepších pro malé děti, jimž zajišťuje dobrý psychický i fyzický vývoj. Užívala jsem jej v době kojení a nyní ho maličký dostává do příkrmů. Chutná po oříšcích a maličkému moc chutná 🙂. 

      Olej z fermentovaných tresčích jater užívám z toho důvodu, abych zajistila maličkému dostatek vitamínu D přes zimní (a podzimní) období. Neužíváme vigantol a toto je jediný způsob, jak si můžu být jistá, že přijímám dostatek vitamínu D. Ten mi zajišťuje i lepší imunitu, což můžu opravdu potvrdit. Jsem díky němu mnohem méně unavená, i když v noci často kojím.

     Kmínový olej se nám velmi osvědčil v prvních měsících Vašíčkova života, kdy jej trápily prdíky. Zkusili jsme mnoho přípravků a postupů, ale pouze konzumace (mou osobou) kmínového oleje nám pomohla. Silice se dostanou do mléka a pomůžou tam, kde je třeba.

     Meruňkový olej je výborným mazáním pro novorozence, doporučuje se jako první olej, se kterým by měla jejich kůže přijít po narození do styku. Já si jím mažu i obličej a jsem s ním velmi spokojena.

Jsem maminka třech dětiček. Miluji je všechny, možná ne úplně stejně, možná každého jinak, ale přesto nejvíce, jak to jde. Každý je jiný a přece nejdokonalejší. Jsou to moje princátka, ale taky opičky a prasátka. Jsou to zlatíčka, ale i neposluchové. Nikdy bych je nedala, ale někdy bych utekla já.

Ano, přestože jsou moje všechno, tak někdy mám chuť bouchnout, mám touhu být ten největší sobec, zalézt s čokoládou a knížkou, zamknout se a neřešit bumbání, hamání, jogurtíky a ze záchodu -hotovóóóó. 

Nemuset vše opakovat dokola a dokola a dokola, kdy stejně Kuba chce odejít do školy v těch největších mrazech jen spoře oděn,  hlavně ale že s mobilem v ruce. Tašku nechal už v kuchyni, aby v chodbě asi nepřekážela. 

Tobíka probírá z jeho světa jen můj křik, jinak probrat jsem se ho zatím nenaučila.

Možná by ještě teď stál před zrcadlem, v obličeji děsivý výraz, ruce dopředu a z úst by mu jeho řečí vycházelo: "Jsem zombík" (Kubo děkuji, že svého do nedávná roztomiloučkého bratra učíš o takových divných monstrech.) 

Taky za ty roky mé námahy a vysvětlování, kam patří špinavé prádlo, bych ráda přestávala nacházet ponožky  v legu a trenky v pastelkách.