Mám úžasné dítě a strašně často od maminek ve svém okolí slýchám, že moje mateřství je naprostá pohodička a v podstatě si ani nemám právo jakkoliv stěžovat, ani kdybych chtěla. Kdežto ony to mají o tolik a tolik těžší...nechci se pouštět do svérázných debat a dumat, čím to vlastně je, ale přiznám se, že na to svou teorii mám. Ráda se o ni s vámi podělím a doufám, že tím někoho nenaštvu a nebudu litovat, že jsem to sepsala🙂

Kde jen začít, abyste pochopily, co přesně vám chcic říct? No, začnu od úplného začátku, jak to vlastně bylo s Eliáškem.

Nikdy jsem nebyla typ holky, která vidí smysl života v mateřství, panenky mě nebraly vůbec a vždycky jsem byla povahově spíš takový klučičí typ. Biologické hodiny mi netikaly a ani jsem neměla dojem, že bych po dítěti nějak toužila. Do určité doby jsem si upřímně docela zahrávala s myšlenkou, že možná ani děti mít nikdy nebudu. S manželem jsme spolu od našich 15 let a myslím, že můžu tvrdit, že pro oba je to jediná a osudová láska. Po svatbě jsem však začala cítit, že by si naše láska zasloužila povýšit a je čas na to, aby nesla pořádné plody. A tak jsme se rozhodli pro miminko. Ne z nutnosti, ne kvůli očekávání společnosti, ne kvůli poplašeným hormonům, prostě a čistě jen z naší lásky. Od samého začátku jsme oba mé těhotenství prožívali velmi silně, miminko jsme milovali už od dvou čárek na testu a tahle láska sílila snad každou vteřinou.

Po porodu se z nás stali opravdu šťastní a naplnění rodiče, kteří by pro své dítě snesli snad i modré z nebe. Když nad tím tak přemýšlím, myslím, že snad do 3 měsíců spal Eliášek jen pořád v něčí náruči (kromě noci), plně jsme si užívali toho, že ho máme a pořád ho jen mazlili a říkali mu, jak moc ho milujeme. Užívali jsme si i kojení, a to podle potřeb dítěte (ne podle nějakých časových intervalů). Prostě jsme se snažili být tu pořád pro něj a splnit jeho očekávání. V okolí strašně často slyším o tom, jak se má dítě nechat vyřvat, nechovat ho moc, abychom ho nerozmazlili, atd. A hlavně se strašně často setkávám s pojmem, že rodiče nechtějí být „otroci svého dítěte“. Když jsem od tchyně slyšela asi miliontý díl tohoto nekonečeného příběhu, řekla jsem jí, že jsme si dítě pořídili proto, abychom ho milovali a ne proto, aby nám řvalo samotné v postýlce. A pak už jsem měla z této strany klid.

Přestože jsme dělali snad vše podle Eliáška, nemůžu říct, že bych se byť jen na chvilinku cítila být jeho otrokem. Naopak, cítila jsem se prostě jako milující máma. Jednám intuitivně, neřídím se radami z moudrých knih a myslím, že to bylo naprosto to nejlepší, jak jsem mohla volit. Jak Eliášek rostl, bylo to s ním všechno stále mnohem lepší. Jelikož se jedná o velmi kontaktní a mazlivé dítě, dospěli jsme časem i k nošení a také ke společnému spaní. Nikdy jsem neignorovala jeho potřeby, nikdy nebyl nechán vyřvat, prostě jsme se na určitou dobu plně podřídili my jemu. A s postupem času bych řekla, že se nám to opravdu vyplatilo. Díky tomuto přístupu neznáme separační problémy – od útlého věku neměl problém s tím, že jsem ho na chvilku nechala samotného v místnosti a zašla si v klidu třeba na záchod. Prostě ví, že jsme jeho jistota a nemusí se bát, ví, že se vždycky pro něj vrátíme.

Věřím, že to, co dáváme, se nám vždycky vrátí a přesně s tímto mottem chápeme i výchovu. Netvrdím, že jednou nás Eliášek nešoupne třeba do domova důchodců, ale opravdu věřím tomu, že nám jednou naši péči vrátí. S mužem jsme oba vystudovaní pedagogové, takže pro nás je opravdu noční můrou představa nevychovaného dítěte – já jich znám mnoho ze své praxe a muž jako speciální pedagog ve věznici zase vidí, kam až to může dojít, když se rodiče na výchovu vykašlou (nechci samozřejmě paušalizovat, ve věznicích samozřejmě sedí i lidi, kterým se rodiče věnovali). Proto se opravdu snažíme, aby naše dítě mělo pevně stanovené meze. V okolí máme hodně podobně starých dětí a občas dojde mezi námi rodiči i na téma tělesných trestů. Musím říct, že jsem byla velmi nemile překvapena tím, že Eliášek je jediné dítě, které ještě nikdy nebylo bito. Podle nás je nejdůležitější důslednost a také jednota ze strany rodičů a nejbližšího příbuzenstva. Pokud Eli dělá něco, co nemá, většinou jen stačí vysvětlit, občas třeba zvýšit hlas a přidat důraz. Pokud ani to nezabralo, vzali jsme ho do náruče a od špatné činnosti ho prostě odnesli🙂 Nějak si neumím představit, že bych ho dokázala praštit🙂

Je to už dva roky. Dva roky, co si mě ten můj jednooký rezervoval. Připadá mi to jako včera, když jsme se vydali na ´´pracovní cestu´´. Na TUHLE cestu vzpomínám s úsměvem na tváři, láskou a velkou vděčností. Jeden den jsem byla rozmazlovaná jako princezna…a zbytek ´´pracovního výletu´´ jsem se cítila, jako Alenka v říši divů. Bylo nebylo…….

V Květnu mi partner ( dále jen M.) oznámil, že v Červnu jede na pracovní cestu do Českých Budějovic – přesněji do Boletic, tak jestli mu nechci dělat doprovod ( miluje, když mu zpívám v autě). Měla jsme v té době volný pracovní týden, nechtěla jsem smrdět sama doma, takže jsem doprovod potvrdila velmi ráda. Pracovní cesta se blížila. M. začal být mírně nervózní. Vše jsem přisuzovala velké pracovní zakázce a následnému jednání s papaláši. Takže jsem se snažila eliminovat pruzení a kdykoliv s čímkoliv pomoct. Termín odjezdu, přesně 2.6.2014, se blížil. Zabalila jsem nám věci, prostě tak jako vždy. Když mě viděl M. jak balím kufr, řekl mi, ať se nedivím, že je v autě v zadním kufru další kufr ( trošku se nám tu překufrovalo ) a že, jak pojedeme nazpět zastavíme se za babičkou v Pardubicích a předáme jí ten kufr, který je od mamči, čili mé tchýně. Ok, jasná věc.

2.6.2015 cca 09:00 jsme vyjeli a jeli směr Boletice. Cestou jsme se zastavili na jídlo a jeli na pohodu. Ani jsem nezpívala, bo jsem chrápala. Blížili jsme se k místu, kde měl mít můj přítel schůzku s nějakým kdo ví kým. Zastavil auto a vylezl, že jde na něj zazvonit. Ok. Dívám se z okýnka a vidím v prvním patře jednoho domu prodejnu společenských šatů. Že bych se tam šla kouknout, než se domluví? Přítel přiběhl, podal mi malou bílou taštičku, ať si ji vezmu, že ji budu možná potřebovat. PANEBOŽE NA CO????? Uvnitř byla mini odličovací sada Vichy. Nechápala jsem. Vzal mě z auta a řekl mi, ať jdu s ní, že má pro mě jen takové malé překvápko, když mu dělám doprovod. Vzal mě do toho salónu. Přišla jsem tam a nebyla jsem schopná mluvit, celá jsem se klepala a smála se od ucha k uchu. V salónu na mě naběhly dvě asistentky a už to fičelo. ´´Dobrý den. Vy nejste skoro namalovaná (prý nenamalovaná, vypadala jsem jako by mě někdo vyzvracel), takže se odličovat nemusíte. Hned se na to vrhneme. Které šaty se Vám líbí, slečno´´? Rozhlédla jsem a ukázala asi na patery šaty, které mě zaujaly. Byla jsem tak v hajzlu, že ani nevím, jestli bych si ty samé šaty vybrala, kdybych tam jela přímo s tím, že jedeme vybírat šaty :D. Šaty jsem vyzkoušela. Seděly všechny. Troje byly nádherné. A z těch třech jsem si vybrala jedny. Krátké, krémové, krajkované, takové klasické pouzdrovky s áčkovou sukní. Přítel řekl, že si můžu vybrat ještě jedny. Nejlépe nějaké dlouhé na ples, ať mám nějaké ´´princezničkovské´´, když jsem  o takových vždy snila. Vybrala jsem si. Nádherné nabírané v lososově-meruňkové barvě s korzetem. Bohužel, tyto šaty jsou opravdu vhodné třeba na kolonu, takže ZATÍM jsem je nevyužila. Šaty jsme hned vzali a šli k autu. Už po cestě do auta se mi chtělo brečet, ale udržela jsem to 🙂. Sedli jsme si do auta, následoval attack polibků, v pauze, kdy nebyly moje rty na jeho rtech jsem mu dělkovala a radostí vydávala takové divné skřeky. Byl čas vydat se směr České Budějovice, kde jsme měli zajištěné ubytování.

2.6. 2015 cca 11:15 bylo mi sděleno, že ještě pojedeme cca hodinu ať se klidně ještě dospím a že až dojedeme na místo, ubytujeme se a skočíme si na jídlo. Usnula jsem. Ostatně jako vždy, když jedeme nějakou delší trasu. Po cca velmi krátkém časem jsem vjížděli na nějaké místo. V polospánku jsem cítila, jak jedeme po kočičích hlavách a slyšela, jak zde hrají pouliční muzikanti. První jsem si myslela, že se mi to zdá. Probudila jsem se, rozhlédla se a zařvala: MY JSME V ČESKÉM KRUMLOVĚ???!!!!!! To město znám od doby, kdy jsme zde byli s partou sjíždět Vltavu. Je to nejkrásnější město, jaké jsem kdy navštívila. Miláček mi mou odpověď s širokým úsměvem odkýval a šlo vidět, že má obrovskou radost, jak mu to vyšlo. Těšila jsem se, že vyložíme kufry a hned mu ukážu, kde co je…atd. JENŽE. To jsem netušila, co ZASE bude následovat. Dojeli jsme na náměstí a tam zaparkovali před ten nejluxusnější hotel. M. vyšel ven, zašel na pár minut dovnitř a naběhli nosiči kufrů ( nevím, jak se tomu slušně říká). Vevnitř na nás čekal manager hotelu a přivítal nás, mně dal kytici a M. dal klíče od pokoje. Šli jsem na pokoj. NA POKOJ. HOVNO!!!! Do prezidentského ampartmá. Já v ušmudlaných pohodlných legínách, volném sportovním tričku, v mikině, s mastnýma vlasama a ještě celá pokrčená ze spaní. Taková polo-bezďačka lezla do apartmá. V tu chvíli jsem absolutně nechápala, co se děje. Ani půl hodiny potom. Vlastně, až do konce pobytu jsem měla problém vše vstřebat. Obsluha zavazadel donesla poslední tašky a klíče od přeparkovaného auta. Dala jsem jim dýško, poděkovali jsme a oni nám popřáli krásný pobyt. Zavřeli dveře a já se pořád dokola ptala: CO TO, TO, CO??? MILÁČKU??? JÁ TO NECHÁPU. Odpovídal, že je to takové naše roční výročí a že chtěl, ať si to to oba užijeme. Chudák to schytal asi pětsepadesáti pusama, protože jsem nebyla schopná mluvit.

2.6.2015 13:00. Dala jsem si studenou sprchu. Převlékla se a šli jsme na jídlo. Nepamatuju si, kde jsme byli na jídlo a co jsem si dala, ale vím, že jsem stopéro měla pivo. Spíš tak čtyři. Dnešní den byl náročný. Šli jsme brzy spát. A já se těšila, kam všude půjdeme, protože mi M. říkal, že budeme vstávat brzy.

3.6.2015 cca 8:00 vyjíždíme do Lipna. Do Lipna, kde je parádní sportovní park Lipno. Parádní byl do té doby, než mi miláček řekl, že jdeme na downhill. Vždy jsem to chtěla vyzkoušet, protože na kole jezdím moc ráda, ale……!  Ok, jsem tady, je ta možnost, jdu do toho!!  Celá natěšená s respektem, co mě čeká. Vybrali jsme kola, chrániče a helmu. Nasedli na lanovku, dojeli nahoru a teď, děj se vůle boží. Sjezd byl skvělý. Měla jsem ohromný respekt z té trasy, kterou jsem neznala. Bohužel, po prvním sjezdu nám začalo pršet. M. si to sjel ještě 2krát. Dali jsem si oběd přímo tam v nějaké jídelně a pak jeli zpět na hotel. Po příjezdu jsme si dali sprchu a šli si ´´bucnout´´ ( = dát si poobědového šlofíka). Probrali jsme se kolem 15 hod a domluvili se, že si skočíme do blízké čajovny. Koukli jsme na lístek. Vybrali nějaké osvěžujicí pití a černý hrozen příchuť tabáku. Dýmka byla super. Možná nebyla až tak super, jak si ji děláme doma, ale TAM bylo VŠE super. Povídali jsem a nasmáli se, jako vždy. Co bych to byla za Kláru, kdybych se nestihla pokypat pitím. Super, zase půjdu na hotel jak největší špína :D. Dýmka pomalu hlásila konec a my se domluvili, že půjdeme na véču.

Je 30. července 2016, jsme na chalupě a hodiny ukazují 03:00 ráno. Jsem na pokraji psychického zhroucení. Usnula jsem večer někdy před jedenáctou hodinou po dosti náročném dni velmi rychle. Zatím jsem se asi čtyřikrát vzbudila. Jednou mému synovi Péťovi na mléko, pak na malou potřebu, poté dorazil do pokoje podnapilý tatínek a před třetí hodinou začal Péťa ze spaní pobrekávat. Výborně. Zase má špatné spaní, říkám si. Dobrá, jdu mu opět udělat mléko. Vypije ho celé. Super! Já se opět vyčůrám, protože těhotenský močák je potvora. Lehnu si do postele a dokonce to vypadá, že by Péťa opět usnul.

Charlie, náš pes, začal chrápat jak starý vožralý chlap. Vstanu, jdu za ním, pohladím ho, přestane. Lehnu si do postele, zhasnu, zavřu oči. Charlie nechrápe. Ani partner Kuba. Super! Uběhly dvě minuty. Začal chrápat Kuba. Rozsvítím, vstanu a jdu říct Kubovi, aby se otočil, že chrápe. Otočil se. Jupííí. Jdu do postele, zhasnu, lehnu. Péťa se rozhodl, že potřebuje ke klidnému spánku moje tělo a zelehne mě. Bezva. Tak ho obejmu a zkusím opět usnout.

Péťa dýchá jak sentinel Asi ho něco trápí. Začíná chrápat pes. Přidává se páníček Kuba. Já zešílím! Do toho mě trápí těhotenské příznaky. Spodek mě pálí a hrdlo mi zužuje cosi, že mám pocit, že se udusím. Nutí mě to furt kašlat. Do toho začínám mít hrozný hlad a nade mnou ne zcela tesnící okno působí, že mi do obličeje fouká studený vzduch. Na můj neurotický spánek luxusní záležitost.

Už to nevydržím, beru tužku a Deníček a začínám psát. Péťa sedí vedle mě a nemůže spát. Co jen asi budeme dělat v tuto ranní hodinu? 🙂 Asi si hrát. Ani nevím, jak takhle chvíle trvá dlouho. Šla jsem se podívat. Je 3:45, takže přibližně třičtvrtě hodiny. A co dělá pes a muž? Oba krásně hrdelně chrápají a je jim hej. 🙂 Já cítím, jak mi unavené oči, které mě pálí, pomalu padají, zavírají se, tělo je hladové a dítě vedle mě nechce spát. Více takových nocí a mám pocit, že mě odvezou do blázince. Ale fascinuje mě, jak je Péťa trpělivý a čeká, až si dopíšu svůj román o údělu obětavé matky, paničky a budoucí ženy. Ale upřímně? Jsem za to vše ráda a děkuju svému milému Deníčku, že jsem se mu mohla takhle k ránu svěřit. Hned je mi lépe. 🙂

... uběhlo pár minut. Ovšem pocit hladu přetrvává. Budím partnera, ať si chvilku hraje se synem a jdu se nadlábnout. 🙂

Nejen vaše ratolesti dokáží být až neskutečně kreativní, ale i vy maminky někdy dokážete svými činy a nápady překvapit samy sebe. A jen tak dál, protože bez toho by nebyla v tom našem ženském modrokoníkovském světě taková legrace!

Zkuste si taky jednou za čas zavolat nejen z mobilu, protože mobily jsou už nuda a překvapte někdy souseda, abyste mu zlepšily den! Návody níže. Pěknou zábavu!

1. Manekýn

Tak takhle to dopadá, když Vám muž vytuhne při romantickým večeru.. a já se s Vámi loučím, protože mě po probuzení asi zabije!

(michalelka)

2. Krásné ráno, ale jak pro koho...

https://www.facebook.com/DenikMamy/

https://denikzaslouzilemamy.wordpress.com/

Ano věřím, že každý z nás máme v sobě dvě osobnosti. Jednu tu dobrou, realistickou, analytickou, která by nikdy nesedla za volat s hladinkou a druhou polovinu, která selhává a dělá špatná rozhodnutí. Také věřím, že v každé situaci se lze rozhodnout jinak a s jiným výsledkem. Že když si doma zapomenu deštník a musím se po něj vrátit a proto mi ujede autobus a v závěru potkám milého, příjemného člověka, mělo to tak být.

Ale k čemu se přiznávám? Přiznávám se k tomu, že jsem se k sobě chovala hrozně, nevážila si sama sebe a dělala si špatné věci. Roky jsem hladověla a sváděla to na nedostatek času. Na děti, povinnosti, peníze, všechno, jen ne na sebe.

Sama sebe řadím do labilní skupiny lidí, která ve stresové situaci prostě kolabuje a selhává. Když mi zemřela babička, několik dní jsem jen hleděla z okna a nepromluvila ani slovo. Cítila jsem v sobě tak velký žal, že jsem ho nedokázala ani popsat.

A když jsem v pubertě dospívala, neměla jsem moc dobré vztahy se svou matkou, která se nikdy dvakrát nezdráhala říct krutou pravdu naplno a tím ranit ještě hlouběji mé sebevědomí.

Jídlo…dodává nám energií, díky němu rosteme, žijeme každý den a užíváme si života. Takový scénář má jídlo pro spoustu lidí, přináší jim potěšení a radost. Některým tedy někdy trochu přespříliš Ale co když jídlo není nositelem radosti ani potěšení a nemáme z něj vůbec nic než trápení? I jídlo se ač se to na první pohled nezdá, může stát našim úhlavním nepřítelem.

Přestože ráda chodím do farmářských obchodů a nakupuji zdravé potraviny musím i přiznat, že nejsem typ člověka, kterému  k životu stačí jen  bio mrkev. Občas zhřeším a vychutnávám si to, ale podle mě nejde o to, jak často hřešíme, ale o to, jestli jsme spokojení. Nikomu nevnucuju svůj způsob života ani jídla, kdo si chce dávat 6x týdně bůček, tak klidně. Mě tato strava nesedí a tak jsem se konečně naučila poslouchat své tělo a dávat mu jen to, co mu prostě vyhovuje. Dlouho mi ale trvalo, než jsem zjistila, co mi nedělá dobře a protože ve svém okolí znám spoustu lidí, kteří zatím tápou, rozhodla jsem se dnes napsat svůj příběh a zkušenosti s potravinovými alergiemi a intolerancemi. Třeba někomu pomůže.

Jako dítě jsem prý neprospívala, trpěla jsem na bolesti bříška a reflux. Každé tři měsíce jsem skončila v nemocnici s bronchitidou napojená na kapačky a brala tuny antibiotik, které samozřejmě mému už tak oslabenému imunitnímu systému moc nepomáhaly. Každé umělé mléko jsem zvracela, no každé, v době mého kojeneckého věku byly na trhu asi dvě nebo tři značky Sunar a Feminar, takže zase tak veliký výběr nebyl. Jenže tenkrát prý děti zvracely po sunaru běžně, takže to nikdo příliš neřešil. Bohužel se nehledělo ani na moje dýchací problémy a ekzémy, na všechno byla jedna mastička a jedny léky, lékaři tehdy o nějaké alergii na bílkovinu kravského mléka neměly ani ponětí. A i kdyby měli, stejně by to asi nikdo moc neřešil, nevěděli by co s tím. Kojenecká mléka pro děti s alergiemi byla tehdy sotva v plenkách svého vývoje.

Už jako dítě si pamatuji, že jsem přirozeně odmítala jogurty a jablka a to mi vydrželo prakticky celý život, stačí si jen na ně vzpomenout a hned mám pocit kamene v břiše. Nedávno jsem četla zajímavý článek, kde bylo popsáno, jak děti samy eliminují určité potraviny tím, že je prostě nechtějí jíst. Každý rodič  v tom hned vidí, že je dítě vybíravé, ono ale možná jen nechce jíst něco po čem mu prostě není dobře a neumí to jinak dát najevo. Naše dcera Nicolka takhle odmítala jogurty také, všechny. Sváděla jsem to na rozmlsanost a nutila jí do zkoušení nových jogurtů, aby přece měla nějaké vitamíny. Trvalo to přesně do doby, než začala trpět úpornými průjmy a stěžovala si na bolesti bříška. V té době jsem už něco málo přečetla o potravinových alergiích a protože já sama jsem docela silný alergik na trávy a pyly, tušila jsem, že by Nicolka mohla být alergická také.Běžný krevní test u lékařky odhalil problémy s mlékem, a tehdy mi to došlo. Naše dcerka dělala to co jsem jako dítě dělala já, odmítala vědomě jogurty, protože jí nedělaly dobře. Naštěstí u ní se jednalo jen o přechodnou intoleranci laktózy způsobenou antibiotiky a po cca půl roce držení bezlaktózové diety se všechno upravilo. Dnes už sice po jogurtech potíže nemá, ale stále je téměř nejí, myslím, že v ni ty pocity těžkosti zůstanou ještě dlouho, stejně jako mě vydržely vlastně až dodnes.

U mě pravidelný přísun mléka nakonec  vyvrcholil zhruba ve 14-ti letech, kdy jsem byla hospitalizovaná se žlučníkovými obtížemi v nemocnici. Strávila jsem tam asi dva týdny, než mi šoupli nálepku- Žlučníkář-i když ultrazvuk byl v pořádku. Dostala jsem léky a  seznam jídel, která nejíst a tím to vše bylo vyřešeno .Bolesti jsem měla stále a to každých pár měsíců a to zhruba do svých 30-ti let. Nakonec mě to dovedlo až do Gastroenterologické ambulance, kde mladý lékař (dodnes mu děkuji v duchu) okamžitě naznal, že to nebude se žlučníkem mít nic společného a že to bude od jídla. Nevěřila jsem tomu, myslela jsem si, že je mladý a nezkušený a jen si na mě chce vyzkoušet svoji první gastroskopii. Jsem srab to se přiznám a na gastroskopii jsem nešla. Strach byl větší. Díky tomu jsem  začala více vnímat svoje tělo a sledovala po čem křeče přicházejí a po čem ne.

ALERGIE JAKO ODPOVĚĎ IMUNUTINÍHO SYSTÉMU

Píše se rok 2012 a náš pětitýdenní syn si právě soustavným pláčem, který ustává pouze u nás v náručí, vydobyl šátek a nošení v něm. Nosíme a je nám skvěle. Ovšem informace se hodí, tak se přihlašuji do diskusní skupinky na Facebooku, která je tematicky zaměřená na nosící rodiče. A čtu a sosám informace.

   Jelikož se mi dítě už nevejde do úvazu kolébka, tak nasávám informace, jak vázat jinak. Učím se vertikální nošení. Kříž s kapsou a dvojitý kříž. Netuším, jak se tomu říká, ale tyhle dva úvazy používám a zase je to fajn.

   Jenže ouha. Po čase je potřeba vyměnit šátek. Začíná řezat a povolovat se v úvazu. Je dost tenký a klouzavý. Mezitím na mě vybafávají informace a chlubící fotky od ostatních maminek s  krásným novým šátkem – se lnem, konopím, vlnou,  hedvábím, kašmírem apod. Jsou to krásné kousky a tak se ptám, proč a k čemu je tam ten jiný materiál. Dostává se mi prozaického vysvětlení, že se tím zvyšuje nosnost šátku. Touhle skupinkou se nese, že len bude nosit za mě. No to by se mi líbilo.

   Nadnáším tuto informaci muži. Ten je dost proti a nechápe, za co musíme dát tolik peněz, když ten náš byl nový za polovic. Říkám bude nosnější. Jenže tohle vysvětlení se zdá být nedostačující, tak si jdu opět pro radu. „Co to je nosnější?“  „No nosnější je, že je ti pohodlnější přeci“. Aha! Tak to interpretuji muži. Dostávám souhlas, ale jedině, když si vyberu takový šátek, který už nebude třeba měnit a vydrží nám až do konce nosícího období a ještě na druhé miminko. Tak s tím souhlasím a jdu se radit.

   Nejdřív zkouším veřejný dotaz. Pak pochopím, že pár žen se vyzná, tak jim píšu soukromě. No, z jedné se vyklubala obchoďačka jistého e-shopu, ale další vypadá dobře. Radí nosnější šátek s vyšší gramáží. Bude pohodlnější. Trošku mě tlačí do příměsí, ale v tom se absolutně nevyznám, tak radši ne. Půjčuji si šátek s větší gramáží a zkouším. Vypadá to dobře, ale nesedí mi vzhled. Tak koukám na stránky e-shopu a vybírám pro sebe líbivější šátek. Má větší gramáž než ten předešlý. Jupí holky říkaly, že je to fajn. Bude nosnější.

   Šátek přichází je bavlněný a tlustý. Dítě má 12 kg, tak to bude dobrý. Navazuji, ale nějak to drhne. Ten Double hammock* (*vícevrstvý úvaz na záda) na zádech není tak pohodlný jako s tím naším starým šátkem, který byl tenký. Sakryš, co s tím? No nemůžu přiznat muži, že jsem se sekla. Tak bojuji. Nakonec si vydělávám brigádou na další šátek. Tentokrát zkouším tenký, ale jinak tkaný. Jo je dobrý, ale takový celtovitý. Prý povolí a bude dobrý. Tak zkouším nosit. Pořád se v tom necítím dobře. Malej těžkne a já jsem těhotná a dost mi to vadí. Dostávám nabídku na koupi šátku s merino vlnou. Prodávám ten celtovitý a jdu do toho. Muž už to nepočítá a jen kroutí hlavou. Pořád to není ono. Šátek je tlustý, houpavý a klouže v úvazu a ty moje vícevrstvé úvazy s ním nejsou nic moc. Tak nakonec zakotvím u úvazu batoh na záda zakončený tibeťanem na prsou. Bříško už mám hodně velké. Za chvíli půjdu rodit. Ten tibeťan je moc velký a dost mi vadí, že mi kazí výhled na zem. Musím koukat jaksi přes něj. Ale to dám, to si asi musím zvyknout. Přeci mám tlustý nosný šátek a ještě s příměsí, to mi přece musí být pohodlný. Holky to psaly na FB a taky psaly, že bude od novoška po batole.

Každý rok během #svetovytydenkojeni (a bohužel nejen během něj) smutně sleduju, kolik tahle v zásadě nádherná věc vzbuzuje negativních emocí. A pojďme si přiznat, že na obou stranách pomyslené barikády. Místo abychom si během tohoto týdne sdílely krásné chvíle se svými dětmi a snažily se radit, pomáhat a podporovat ostatním, řešíme nesmyslné "kdo je víc".

Pojďme si na začátku rozdat karty.

- Jde ti kojení samo, miluješ, jak je to krásné, snadné a pohodlné? Tak neztrácej pokoru, kojení není zásluha. Buď ráda, že to jde snadno, užívej si to a neřeš maminky, kterým to nejde nebo to prostě mají jinak.

- Musela sis kojení tvrdě a bolestivě vybojovat? Jsi skvělá a máš můj respekt. Ale nemysli si, že ti to dává právo dívat se svrchu na maminky, které ten boj vzdaly. Nešla jsi v jejich botách, neznáš jejich situaci a jejich důvody.

- Nekojila jsi, nešlo to a trápí tě to? Nebyla to tvoje vina. V ČR v porodnicích i mezi lidmi koluje spousta mýtů a nepravd, naopak chybí podpora. Bohužel, s největší pravděpodobností jsi kojit mohla, kdybys měla dost informací a podpory. Můžeš tento týden kojení vzít jako příležitost zjistit, co se pokazilo a proč, a příště si kojení užít. Ono to vážně stojí za to .-)

- Nekojila jsi a nijak tě to netrápí? Paráda! Dítě potřebuje spokojenou, vyrovnanou maminku mnohem víc než mateřské mléko z prsu. A nezáleží na tom, jak vážné nebo podivné z mého pohledu tvoje důvody byly. Je fajn, jestli pomáháš maminkám, které mají s kojením velký problém, aby se se situací vyrovnaly. Ale jistě taky chápeš, že některé věci tím pádem neprožiješ. Nekaž je ostatním, prosím.