Na zítra mám pro Vás nachystané samé zajímavosti. Podíváme se na typickou valašskou kuchyni, poradím vám, kam případně na valašskou specialitu zajít. Podíváme se na místní divadlo Schod a jejich hry z valašského prostředí. A zkusím si Vás vyzkoušet z valašského nářečí 🙂
Dneska se s Vámi rozloučím písničkou, kterou snad nemusím představovat. 🙂 Valašskomeziříčská rodačka Markéta Irglová a její tehdejší partner Glen Hansard, frontman irske kapely The Frames.

V sudých letech patří září ve Valašském Meziříčí folklóru. Koná se totiž Mezinárodní festival folklóru s názvem Babí léto. Zakladateli festivalu jsou paní Renata Kotasová a Josef Fabián, tehdejší ředitel Kulturního zařízení. Letos je v termínu 14.-18.září připravován 12.ročník a vzhledem ke skutečnosti, že se v uplynulých ročnících představilo ve Valašském Meziříčí a okolí na tři a půl tisíce vystupujících ze 12 zemí, bude výběr souborů opět velkým oříškem pro organizační štáb festivalu.
Již dnes pořadatelé registrují necelou dvacítku zájemců o účast na festivalu, další potenciální účastníky budou organizátoři postupně oslovovat.

V lichých letech se ve Valašském Meziříčí koná Mezinárodní festival cimbálu. V roce 2015 se jednalo již o 11.ročník. Mezinárodní festival cimbálu vznikl v roce 1995, jeho pořadatelem je Občanské sdružení cimbalistů České republiky se sídlem ve Valašském Meziříčí. Za dobu dvacetileté historie se stal festival prestižní a výjimečnou možností multižánrové prezentace tohoto nástroje pro profesionální umělce i amatéry a měl velký vliv výchovu mladé hudební generace cimbalistů. Je jedinou akcí s tak širokým zaměřením v České republice a také naprosto unikátní v celé Evropě. Mezinárodní festival cimbálu se koná každé dva roky v reprezentativních prostorách města Valašské Meziříčí a mezi soutěžícími, porotci i účinkujícími bývají významní cimbalisté ze Slovenska, Maďarska, Rakouska, Rumunska, Holandska, Běloruska, Německa, Moldávie, Ukrajiny a dalších zemí. Takže pokud nebudete mít program na jaře v roce 2017, pamatujte na tento můj tip - fakt to stojí za to 🙂

Na místním fotbalovém stadionu se ve dnech 16.-18. července uskuteční další ročník oblíbeného Gulášfestu. Pro návštěvníky bude připraveno nejméně 30 druhů guláše - mimo klasiky např. rybí, mufloní, z antilopy, pštrosí nebo klokaní. Zkrátka nepřijdou ani vegetariáni, pro ně bude připraven např. hlívový, bramborový nebo fazolový. Po celé tři dny je připraven bohatý kulturní program - v minulých letech zde vystoupili např. Monkey Bussines nebo Support Lesbiens. Letošní hlavní hvězda je zatím v tajnosti. Pro děti je zde připraven bohatý doprovodný program - kolotoče, soutěže. Součástí festivalu jsou i soutěže o největšího jedlíka gulášů a také o nejlepší guláš

Valašský špalíček patří mezi nejstarší a zároveň nejosobitější festivaly u nás. První ročník se konal ve stylu folku 9.července 1983 a dle slov mého taťky to bylo na tehdejší dobu "něco". Do Valmezu se sjížděli lidé z celé republiky, aby si poslechli např.Petra Lutku. V následujících ročnících zde např. proběhlo jedno z prvních vystoupení původní sestavy ASPM, tedy tria Petr Kalandra, Jan Spálený a František Havlíček (1984). Od roku 1986 je festival dvoudenní a stává se folk-rockovým. Od roku 1990 přijíždějí na festival první zahraniční umělci. Letos se ve dnech 23.-25.6. koná již 33.ročník. Účast zatím přislíbili např. Markéta Irglová, sourozenci Hana a Petr Ulrychovi se skupinou Javory. Festival je třídenní a koná se na nádvoří zámku.

Letos, ve dnech 18. a 19.března, proběhne v místním kulturním zařízení již 38.ročník Setkání divadel - malé jevištní formy. Jedná se o soutěž amatérských divadel. Festival Setkání divadel - Malé jevištní formy je zcela přístupný veřejnosti a platí zde jednotné vstupné. Diváci tak mohou za pouhých sto korun zažít dva dny nabité divadelních zážitků s doprovodným programem (přednášky, koncerty). Úroveň inscenací hodnotí lektorský sbor, vítězný soubor bude vyslán na Celostátní přehlídku experimentujícího divadla Šrámkův Písek 2016 a na Celostátní přehlídku studentských divadelních souborů Mladá scéna. Letos se představí deset divadelních souborů a večery budou patřit koncertu písničkáře Dana Vertíga a kapele Petra Váši Ty Syčáci.

Krásný podvečer, milé koníkovky. V dnešních příspěvcích jsem Vám slíbila, že se budu věnovat pravidelným kulturním akcím, které jsou ve Valašském Meziříčí každoročně pořádány. Již na začátku týdne jsem zmiňovala, že pro bohatý kulturní život se Valašskému Meziříčí přezdívalo "Valašské Athény". Během dnešního dne vám tedy ve zkratce představím sedm nejvýznamnějších kulturních akcí našeho města. Dozvíte se informace o březnovém Setkání divadel, dubnové Valašské rally, květnovém Mezinárodním cimbálovém festivalu, červnovém Špalíčku, červencovém Gulášfestu, zářijovém Babím létě a říjnovém Festivalu poezie. Tak snad vás něco zaujme 🙂

Pro milovníky vodních radovánek doporučím návštěvu místního krytého bazénu. Můžete si vybrat mezi plaveckým bazénem se šesti drahami o délce pětadvacet metrů a rekreačním bazénem s četnými atrakcemi – vířivkami, chrliči vody, proudovým kanálem, houpacím bazénem, devadesátimetrovým tobogánem a masážním lehátkem.
Užívat si můžete také vodních trysek, hřibu, vodopádu, šplhací sítě, aj. Součástí haly s rekreačním bazénem je dětský bazén se skluzavkou a drobnými vodními atrakcemi.
Otevřeno je Po-Pá 6-21hod, So 9-21hod a Ne 8-21hod.

Zajímá-li vás alespoň trošku astronomie, nevynechejte návštěvu místní Hvězdárny. Jedná se o největší hvězdárnu ve Zlínském kraji a jejím hlavním úkolem je právě popularizace astronomie širší veřejnosti. V hlavní kupoli je umístěn dalekohled Zeiss-coudé 150/2250 mm, který je využíván především při programech pro veřejnost, ve východní kopuli reflektor Cassegrian 355/2460 s CCD kamerou.Hvězdárna disponuje přednáškovým sálem,v areálu je umístěn mj. model družice Iridium, zmenšený model sluneční soustavy, model Země a muzeum vzorků významných hornin. Na zahradě je instalován model místního poledníku, který slouží k vysvětlení souřadnicových systémů na Zemi a na obloze. Vstup do veřejné observatoře zdobí bysty významných přírodovědců.
Hvězdárna Valašské Meziříčí je přístupná pro veřejnost každý pracovní den ve večerních hodinách. Za příznivého počasí je možno pozorovat zajímavé objekty, jako je například Měsíc, planety, hvězdy, dvojhvězdy, mlhoviny, hvězdokupy apod. Hvězdárna patří díky svým aktivitám mezi nejznámější hvězdárny v České republice, a to jak v rámci pozorovatelských aktivit, tak i po stránce organizace akcí pro širou veřejnost.
V blízkém sousedství stojí dřevěná hvězdárna postavená r. 1929 Antonínem Ballnerem a jeho přáteli z astronomického kroužku, zvaná "kolňa badajna", jež se právem řadí k nejstarším na severní Moravě a Slezsku.

Ze života s Jessou: ano, moje dítě už opravdu začalo používat nočník, máme to vychytaný tak 40 na 50 no možná, 30 na 70, s tím, že mám fakt veliký štěstí a mám doma pračku a sušičku, protože ty chcanky z těch 70 procent fakt děsně páchnou.

Tak jo, asi to uznáme. Asi se dá říct, že Honzík umí číst - písmenka přečte už hodně dlouho, ale teď začíná dávat dohromady i slova. A nejen "máma", "táta" nebo "letadlo". Taky "lokomotiva", "zmrzlina" a "Střezimíř". Za pár týdnů si bude pohádky na dobrou noc číst sám 😀

Dnes mi děda poslal tento email...
Doporučuji přečíst všem rodičům, kteří dělají se svými nesamostatnymi dětmi DÚ....
Diky, skvěle jsem se pobavila a teď už si ty semtam pohlavky nebudu vyčítat Emotikona grin
Učitelské profese jsem si vždy vážila. Ráda jsem zavzpomínala a konstatovala, že "to nemá chybu" ...
Po pěti hodinách, jednom Neurolu, naučení látky o pět kapitol zpět a jedné dobře mířené facce, jsem naučila svého vnuka rovnice
o jedné neznámé, jako když bičem mrská.
Po zkušenostech s učením mých dětí (dokopaných terorem k vyššímu vzdělání), a následně mých vnuků, je mi líto, že jsem se nenarodila na malém ostrově, kdesi v Tichomoří, kde jedinou starostí by bylo sehnat si kus žvance, a spokojeně žít za šumění mořských vln a šustění větru v listech palmoví, zcela negramotná. Já už opravdu ve svých letech, kdy mám blíž do hrobu než do kolébky, nechci nikoho učit rovnice, gramatiku a bezobratlovce.
Nejdříve své děti (mladá a silná), a teď jejich děti (stará a unavená). No, fuj! Kdo tohle vlastně naučil mě?
Poslední "učitelská" zkušenost mě donutila přemýšlet, zda já, coby dítě školou povinné, jsem měla taky takové problémy, a jak moje vzdělávání
vlastně probíhalo. V každém případě pro moje rodiče bezproblémově. Nepamatuji se, že by se některý z nich zúčastňoval "rodičovských schůzek",
jak jsem k tomu byla nucena později já, jako zodpovědný rodič. Nevzpomínám si, že by za mé učitele musel někdo z rodičů suplovat a učit mě
doma třeba ty pitomé rovnice. Skutečnost, že jsem nebyla zázračné dítě, které se nemuselo učit, měla dopady na moji maličkost v podobě několika výprasků (zásadně od mamičky, neb tatíček byl humanista).
Byla přesvědčena, že dobře mířená facka podstatně urychlí výchovný proces. Mamička měla mušku lepší než Vilém Tell.
Přes toto kruté zacházení nemám kupodivu dodnes pocit, že jsem byla týrané dítě. Naopak, není nic hezčího, než vzpomínky na mé dětství a mládí.
Přes odpor můj jsem prošla do života řádně vzdělána, ke spokojenosti rodičů i své (což jsem ocenila až mnohem později). Tak jsem začala
vzpomínat, jak to vlastně ve škole tenkrát bylo.
Dost kantorů se zapsalo do mých vzpomínek asi až do mého exitu. Tak na příklad pár z nich:
paní soudružka učitelka Válková vyučující nás češtinu stylem "Já vám to do těch palic natluču, i kdybyste to neměli přežít!".
Věřím, že moji spolužáci dodnes umí vyjmenovaná slova, vzbuzeni uprostřed noci a úplně ožralí,"bflmpsvz" by vysypali bez zaváhání. Absence jejich znalostí znamenala automaticky z diktátu pět, i když vše ostatní bylo bezchybně a krasopisně napsané. Krasopis, ano takový předmět opravdu
existoval, a paní soudružka učitelka měla na naše výkony veliké požadavky, co se tohoto předmětu týká.
Když prohlásila, že můj písemný projev vypadá jako klínové písmo starých Egypťanů, a že si opíšu dvacetkrát "Píseň práce", abych si vypsala ruku,
uronila jsem slzu. Namítla jsem, že by stačil jeden trest, proč mám psát zrovna "Píseň práce", že navrhuji třeba hymnu,že tohle mamička nerozdýchá. Neustoupila a já doma pilně psala, zatímco ostatní skotačili venku. Mamičce jsem se bála přiznat, že tuhle blbost píši za trest. Nebylo jinačího východiska, než drze lhát, že to píšu do zpěvu, pro kamarády, protože ve zpěvníku není a my ji musíme umět.
Mamička uvěřila. Já lhala a umírala strachy, že když kápnu božskou, tak mi navrch přidá opsat Shakespearův "Sen noci svatojánské",
nebo Karafiátovy "Broučky". Měla obojí moc ráda.
Na pani učitelku Broučkovou vzpomínáme s láskou.
Nebila nás, neřvala, a když bylo volno, vyprávěla nám staré antické báje. My poslouchali, jak Zeus zahýbal Héře, jak Helena vzala roha s Paridem,
a co z toho bylo za melu.
Na její vyprávění jsme se těšili, jak malé děti na pohádky, a makali, aby nám zbyl čas na další příběh. )
Být to dnes, tak jsem dysgrafik, psala bych jako prase, a neuměla po 30 letech "Píseň práce" (což by byla děsná škoda, no uznejte!).
O antice bych nevěděla zhola nic, a ptala bych se, kde to spává, co to žere.
Pan soudruh učitel Klikar, matikář, přezdívaný Herodes, to bylo jiné kafe.
Od šesté třídy do deváté jsme házeli korunky do kasičky svatému Antonínovi, ať nás příští rok má někdo jiný.
Svatému Tondovi koupil farář nové šatičky, a my zase měli Herodese.
Před jeho hodinou bylo o přestávkách ve třídě hrobové ticho. Zoufalci, kteří tušili, že ne vše ovládají, se snažili na poslední chvíli zachránit si kůži, a dohnat, co se dohnat v pěti minutách nedalo. Naivní troubové.
Zelené manšestrové sako, s koženými záplatami na loktech, kalhoty barvy neurčité, obočí jako Brežněv a postava taky taková, vlasy ala Einstein. Impozantní postava vkráčela do třídy za hrobového ticha, my stáli v pozoru jak vojáci na buzerplace. Obrovská ruka mávla, někteří sedli do lavic, některým se podlomila kolena.
Během dvaceti sekund napsal z hlavy na tabuli příklad, dlouhý jako Lovosice.
Třída strnula a upuštěný špendlík by vydal zvuk bomby.
Vyvolal pět nešťastníků k tabuli, a už to jelo. Za rovnítkem se rozechvělé ruce snažily vypočítat příklad. První zaváhání, a ozvalo se "Pět, sednout!", "Pomalej, tři, sednout!", "Blbej, pět, sednout!", "Ještě blbější, pět!", "Kuba se nám překonal, čtyři, sednout!". Nejblbějšího, vyprovodil ze stupínku pořádným pohlavkem.
Kuba je dnes, mimochodem, řádným profesorem fyziky na prestižní universitě v USA, a deset týraných studentů si vybralo po maturitách Matfyz.
Můj oblíbený předmět, ať jsem studovala cokoliv, byl matika a mechanika.
Dnes by pana soudruha učitele odsoudili a zavřeli, že by zčernal. Za všechny ty pohlavky, štulce a modřiny na rukou, co nám udělal dřevěným pravítkem. Holky tahal za vlasy a vyhazoval na hanbu, čumákem ke zdi k umyvadlu, v rohu třídy. Prostála jsem tam něco hodin a přesto mi nic z probírané látky neuniklo. Když mi řekl, že tak beznadějně blbou holku ještě neviděl, že ubozí rodiče určitě nevědí, co zplodili za dementa, a mnoho jiných pochval tohoto typu, tak doma ani muk. Mamička by řekla, že to tak bude, protože pan učitel má vždycky pravdu.
A já vím, že nebýt jeho, neuměla bych matiku a měla bych odborníky diagnostikovanou lehkou mozkovou dysfunkci a zvláštní péči ohledně mého vzdělávání.
Námi milovaný učitel na chemii, zvaný Nuklid. Starý pán, který měl být už dvacet let v penzi. Kdysi vyučoval latinu, a protože komunista nějak nestíhal, vyškolit během jednoho roku soudruhy dělníky na kantory, nechali ho učit chemii. Zásadně dával za jedna a když už bylo opravdu zle a někdo nevěděl, že H2O je voda, tak chytil nemilosrdně, bez slitování za dvě. Já k tomu přihodila (nevím jak) ještě H2SO4 a tím moje vědomosti o chemii končí.
Na druhou stranu jsme díky němu, vedli zuřivé debaty, jestli je lepší zlo činiti nebo snášeti (Kubík dokonce zlomil Baxovi nos, když mu došly
argumenty). Řešily se filozofické otázky tohoto světa o smyslu bytí a nebytí. Platon a spol. To byla Nuklidova parketa a na ní nás naučil tancovat.
Hyperaktivita, byla ovšem i tímto milovaným kantorem, přísně zakázána. Takovýto jedinec byl potupně vykazován ze třídy za dveře.
Shrnuto a podtrženo: )
nás, chudinky, nikdo nikdy neuznal za nemocné dyslektiky, dysgrafiky, dysjánevímco, za postižené mozkovými dysfunkcemi nebo hyperaktivní. My jsme byli prostě blbí, nebo neukáznění. Dostali jsme po čumáku, mnozí hned při projevu blbosti a nekázně ve škole, mnozí až doma, když matky, popřípadě otcové, přečetli poznámky nebo vysvědčení. A bylo vymalováno.
Škola se s námi nemazlila a díky za to. Rodina nám dala mantinely i za to dík.
A tak se stalo, že když můj milovaný vnuk, po pěti hodinách nechtěl pochopit, jak se počítají rovnice a Neurol přestal působit, použila jsem
onu starou metodu mojí mamičky a Herodesa. Trefila jsem se přesně, facka sedla a stal se zázrak: vzápětí jsme počítali zcela bezchybně jednu rovnici za druhou. Z matematiky máme za jedna.
Že neumí jíst příborem, už nějak přežiju .

Pro milovníky cyklistiky mám informaci, že Valašským Meziříčím vede páteřní cyklostezka Horní Bečva-Velké Karlovice. Úsek vedoucí přes Valmez má necelých 8km. Od místní části Hrachovec se vlní po levém břehu řeky Bečvy k městskému koupališti. Zde kříží řeku po nové lávce a dále pokračuje po pravém břehu po stávající komunikaci kolem prvního splavu. Cyklostezka pokračuje ulicí Kubkova, kolem kapličky sv. Rocha. Asi 50 metrů za ní je hospůdka Přístav, kde doporučuji určitě zastavit. Hlavně v parném létě - občerstvení se v zahrádce. Pokud oceníte vychlazené pivo, točenou kofolu a máte rádi třebas nakládaný hermelín nebo utopence, zastavte tím tuplem. V létě zde najdete i nabídku poctivých hamburgerů připravovaných na venkovním grilu. Pro děti je zde malé zázemí v podobě houpačky a dřevěného domečku nebo můžete nakrmit věčně hladové rybky v Bečvě 🙂 Odtud cyklostezka pokračuje přes místní tržnici, a dále po ulici Vodní, kde se cyklostezka dělí dvěma směry - buď můžete jet směr Vsetín nebo směr Hranice na Moravě. V případě, že chcete pokračovat směrem na Vsetín, pojedete vlevo do parku Abácie a dále po novém asfaltu směr Jarcová. Stezka projíždí parkem a vjíždí mezi domky na ulici Za drahou. Za těmito domky bych Vám určitě doporučila občerstvit se v Zahradní restauraci Pod Lípou. Mimo točené kofoly a výborného piva zde mají výborné speciality z grilu - koleno, žebra, pstruhy. Za lidové ceny a opravdu si pochutnáte. Pro děti je zde zázemí v podobě malého venkovního hřišťátka. Pokud by Vás nezaujala Hospůdka Pod lipami, pokračujte úsekem mezi poli, a po levé straně budete mít Grill bar u Bystroně a lamy, podrobně viz. příspěvek níže. Cyklostezka pokračuje směrem na obec Jarcovou, která bude naší další dnešní zastávkou.

Když už jsem Vám představila park Botanika, bylo by nespravedlivé vynechat i zbylé dva, které ve Valašském Meziříčí máme. Včera jsem nakousla, že zámek Kinských, sídlo místního muzea, obklopuje rozsáhlý park stejného jména. Takže si o něm řekneme něco víc...
Byl založen v 18. století. V rozlehlém parku si můžete prohlédnout vzácné dřeviny, vede tudy Nauční stezka vybudovaná roku 2010 pří rekonstrukci parku. Stezka má 10 zastavení se 2 informačními tabulemi, které návštěvníkům přibližují historii založení a jeho další vývoj, také, co se v parku nachází .V jeho krásném prostředí stojí Amfiteátr (původně letní kino), kde se konají hlavně kulturní akce, v létě koncerty, divadla, festivaly, promítají zde letní kino a jsou zde i další akce. Návštěvu parku doporučuji pro rodiny s menšími dětmi. Během horkých letních dnů zde najdete příjemný stín a děti zde mají k dispozici soustavu dětských hřišť.

absolutní štěstí: Když se vzbudí, stojí v postýlce a usmívá se na mě 🙂

Kousek od Gobelínky, vedle hlavní silnice se nachází kostel Nejsvětější Trojice, který určitě stojí za návštěvu. Kostel sloužil jako hřbitovní kostel města Meziříčí a okolních vsí a nejstarší zmínku o něm bychom našli až v roce 1605. Kostel Nejsvětější Trojice je polodřevěná jednolodní církevní stavba, k liturgickým účelům sloužil až do 50. let 20. století. Nejstarší dochovanou částí kostela je zděný presbytář z 16. století. Z hlediska slohového je na něm patrné doznívání pozdní gotiky (polygonální závěr kněžiště), typické pro českou sakrální architekturu 16. století. V současnosti se v kostele nachází lapidárium Trojice, spravované Muzeem regionu Valašsko. Je zde umístěna expozice architektonické, sepulkrální a oltářní plastiky. Exponáty pocházejí z poloviny 16. až z počátku 20. století a provenienčně souvisí s místním prostředím. Vedle sbírkových předmětů Muzea regionu Valašsko a rožnovského skanzenu jsou v lapidáriu vystaveny předměty převzaté od města Valašského Meziříčí a od valašskomeziříčského a hošťálkovského římskokatolického farního úřadu. Vedle stálé expozice kostel občas hostí i krátkodobé výstavy. Kostel i expozice jsou přístupné pouze v letních měsících. Je chráněn jako kulturní památka České republiky.

Když už budete u gymnázia či v parku Botanika, doporučuji návštěvu Moravské gobelínové manufaktury. Je hned vedle gymnázia. My ji říkali zkráceně Gobelínka a já si dodnes pamatuju, jak jsem z chemické učebny měla výhled na její historický komín, kde každoročně sídlila čapí rodinka 🙂
Manufaktura se již déle než 50 let zabývá ruční výrobou a restaurováním klasických gobelínů i uměleckých tapiserií s moderními motivy. Je považována za první manufakturu na výrobu gobelínů v Československu a jedinou svého druhu na Moravě a v Českém Slezsku. Jejím zakladatelem byl v roce 1898 Rudolf Schlattauer. Továrna se během prvních let své existence potýkala s ekonomickými potížemi. Vleklý problém nakonec vedl k žádosti o státní finanční podporu, což nakonec vyústilo k převzetí manufaktury Moravskou oblastní komisí a následnou přeměnu na Jubilejní zemskou tapiserii a školu se sídlem ve Valašském Meziříčí. Z uměleckého hlediska je počáteční období školy ve znamení textilních návrhů vytvořených jejím ředitelem Rudolfem Schlattauerem: jeho tapiserie, plátna a polstrování nábytku zdobí secesní motivy, tvary a ornamenty. Stejného významu byla i spolupráce manufaktury s českým malířem a Schlattauerovým spolužákem z vídeňské akademie Hanušem Schwaigerem. Továrna vyráběla gobelíny se Schwaigerovým ozdobným vzorem, jehož variace byly často žádány i v pozdějších letech. Tkané nástěnné tapiserie spolu s druhým hlavním produktem manufaktury – ručně vázanými koberci – byly považovány za potenciálně stylové ozdobné prvky v tvorbě interiérů, a tak se manufaktura zaměřila na spolupráci s architekty. Mezi nimi byli i Dušan Jurkovič - autor staveb na Pustevnách (Libušín, Maměnka) či lázeňských domů v Luhačovicích. Ojedinělým projektem Moravské gobelínové manufaktury je Živé muzeum gobelínů. Za vstupné 40 Kč/dospělý umožňuje návštěvníkům muzeum navštívit gobelínové a kobercové dílny s více než stoletou tradicí za plného provozu, a vychutnat si tak atmosféru tradičního uměleckého řemesla.
Během prohlídky nejen uvidíte vznikat gobelín či vázat kobercové uzly, ale spoustu věcí si budete moci osahat a sami vyzkoušet. Navíc uvidíte v chodu historické stroje, které jsou dnes již technickými památkami, můžete shlédnout dobové filmy o dílnách a řemeslech na Valašsku. K dispozici je zde Schlattauerova kavárna. Mají zde několik druhů výborné kávy, skvělé dezerty. Pro polovičky pak tři druhy piva - teď v pátek jsem testovala 12° a super 😉 . Kavárna je nekuřácká, má k dispozici dětský koutek a v létě je v provozu venkovní zahrádka, u které je pískoviště. Za mě jedna z dobrých kaváren, kam může člověk zajít i s dětmi 🙂
Na závěr otevírací doba muzea je Po-Pá 8-14hod. Kavárna pak Po-Čt 10-21, Pá 10-23 a So-Ne 15-21.

Ze života s Jessou: od té doby, co jsme byli nuceni sundat mini chlapíkovi jeho zábranu u postýlky nabrali naše večery naprosto jinej spád. Zjistili jsme, že máme následující tři možnosti:
1. Výhra ve sportce, ehm za chvilku vyhraju fakt tu sportku spíš než se mi tohle splní. Mini chlapík dostane flašku mlíka jeho milovaná mamá mu zazpívá pár ukolébavek a mini chlapík to zalomí hned u flašky, následuje velice opatrný přenes do postýlky a volná zábava.
2. Mám žízeň tak to je teď asi nejčastější scénář, mini chlapík dostane mlíko, ukolébavky, mazlení, přenos do postýlky za mini chlapíkova usilovného chrápání, který je teď velikym hitem, problém je, že čím víc mini chlapík chrápe tím menší je šance, že bude brzo spát. Po přenesu do postýlky, zavře jeho věrná mamá dveře, jenže za tri sekundy je mini chlapík zpět a znakuje, že má žízeň, to se opakuje cca dalších 10-15 minut, následuej volná zábava zkrácená o cca 40 minut.
3. chó pší a hají, ehm jsme v háji všichni, mini chlapík je v děsně sladký náladě, muchluje nás, nechce nás pustit ze svý postýlky ani z naší, předstírá, že má žízeň ze svý postele slejzá asi tak každý 3 minuty, bohužel zpátky to prej samo nejde, volná zábava se nekoná neb oba rodiče jsou naprosto K.O. když to mini chlapík zabalí, což může trvat klíďo do půl jedenáctý večer....celkově bych byla spíš proto udržet mini chlapíka v zamřížovaný postýlce až do puberty...