Jak už jsem předeslala v minulém díle, po proběhlém potratu k nám zavítalo nové miminko.

Přesto to nebylo úplně lehké a bez komplikací...

V šestinedělí dorazila moje první popotratová menstruace, která trvala skoro 14 dní, no a po konci šestinedělí na kontrole u doktora vše ok.

Týden před očekávanou další menstruací, se dostavilo lehké krvácení, které bylo jen sem tam. Trvalo to několik dní, občas silnější, kdy už jsem si říkala, že se rozjela MS, potom se to zase zklidnilo.

Cítila jsem se podrážděná, nervozní, nafouknutá, břicho mě taky bolelo, a k tomu to krvácení/nekrvácení. Až mě asi tři dny před termínem měsíčků napadlo si udělat test.

Pidi midi dušík, sotva viditelný okem, tam ale  přeci jen naskočil.

Jelikož jsem od narození druhého potomka v jednom kole a chvilky klidu využívám k jiným činnostem, zatím nebyla příležitost k napsání příběhu o tom, jak se nám do života vetřelo druhé dítě. 

Dítě číslo dvě v plánu bylo, ale ne tak brzo po sobě, ale co už, prostě chyba v kalkulaci 🤗, takže mají naši drobci věkový rozdíl 1,5 roku.

Celé těhotenství bylo v pohodě, opět jsem však skončila na dietě a inzulínu proti cukrovce, ale tentokrát jsem na to byla už psychycky připravená. Po předchozím císařském řezu jsem chtěla zkusit rodit klasicky, leč nesplnila jsem všechna kritéria pro takovou možnost a jedním z nich byl odhad váhy miminka (těsně před porodem tak max 3 kg, no a my měli odhad už 3,8 kg), takže jsem si prostě zvolila datum plánovaného císaře a tentokrát jen v částečné narkoze. 

Den před porodem jsem nastoupila na gynekologické odd. a strávila příšernou noc hledáním vhodné polohy na té jejich neskutečně tvrdé betli. V šest ráno budíček, žádná snídaně (poslední jídlo byla večeře), ještě nás nahnali na monitor a pak příprava na operaci. Sestřičky ruce studené, do každé ruky jsem dostala kanylu, a cévka jim dala docela zabrat. Cestu o dvě patra výš jsem absolvovala nahá pod peřinou - dost nepříjemný pocit. Na sále jsem samozřejmě klepala kosu, jaká je tam vždycky zima. Napíchnutí spinálky bylo nakonec to nejmíň bolestivý ze všech těch příprav. Pak mě celou zarouškovali a čekalo se až anestezie zabere. Necítila jsem nic, jen nějaký tahání a škubání a přesně tu chvíli, kdy mi těch 4,37 kg živé váhy vytáhli z břicha, to byla paráda. Těch pár minut bylo úžasných, ale přípravy a pak následné sešívání bych klidně mohla prospat. 

Syna mi ukázali na sále a pak jsem ho viděla až druhý den, co jsem mohla vstát (první jídlo po porodu byl oběd druhý den). Měl hodně nízkou hladinu cukru, tak musel být na kapačce. Já pak taky dostala glukózovy roztok, páč mi taky klesal cukr, ale sestra to nastavila na nějak rychle, takže to do mě zahučelo a bylo mi pak trochu divně a mdlo. 

Jako jeden z příšerných pocitů si z toho odnáším těch pár hodin po porodu, než mi břicho a nohy přišly k sobě. Celou dobu mi hlavou běželo, jestli se takhle cítí vozíčkáři, ta bezmoc, když člověk necítí nohy, toho je při celkové narkoze člověk ušetřen. 

Bylo září, dceři byl rok a my si s přítelem řekli, že by byl vhodný čas začít ''pracovat'' na druhém, aby byly děti věkově blízko a vyhrály si spolu. No zadařilo se rychle (stejně jako u dcery) a v listopadu byl test pozitivní a já šťastná a vyděšená, že se to vážně povedlo tak brzy. Přeci jen dcera je ještě malá, dost aktivní chytré dítko 🙂  V 7. týdnu jsem šla na kontrolu k lékaři, kde mi potvrdil jedno bijící srdíčko a že je vše v pořádku. V tom týdnu začaly i proslulé ranní nevolnosti, kdy jsem zvracela a dcera stojící vedle mě se smála a přišlo jí to náramně vtipné - ha ha. 

V 9. týdnu jsem šla na krev, cukrovku atd. a opět mi lékař dělal UTZ a vše probíhalo ukázkově, jedno bijící srdíčko 🙂

Před svátky dcera onemocněla virózou se zvracením a průjmem a já to od ní samozřejmě chytla. Takže Vánoce jsme obě strávily v posteli. Bohužel se to ani u jedné z nás nelepšilo (u dcery to bylo horší, tím že je malá a odmítala poslední půl den i pít) a tak jsme navštívili nemocnici, kde ji nakonec hospitalizovali a mě jako doprovod. Za 2 dny jsem zhubla 3kg a dost mě bolelo břicho, takže jsem pro klid duše následující den navštívila lékaře (11.týden)..

Lékař se při prohlídce náhle zarazil a po minutě mi říká - ženská, vždyť Vy tam máte dvě děti! Sestřičko, pojďte se podívat .. jedno srdíčko .. druhé srdíčko ... no ty brďo, kde se to druhé tak dlouho schovávalo? 

Já v tu chvíli nevěděla, jestli se smát, brečet, omdlít šokem nebo mu to prostě nevěřit a ignorovat tuto skutečnost. S dvojčaty jsme rozhodně nepočítali, nejen finančně (to hlavně, protože musíme koupit nové auto, nový kočárek, dokoupit postýlku apod. - a to jsem si prosím pěkně vše schovávala po dceři! no a teď je mi to úplně k ničemu :D  ), dále proto, že je v rodině nemáme a nikdy jsme neměli (informovala jsem se u babičky, prababičky :D ) ale taky proto, že i jedno bude velký záhul k jednomu prckovi, natož dvě! 

Na kontrole mi bylo řečeno, že vše je v naprostém pořádku, obě miminka rostou a mimčo B je o 3 dny menší, možná proto se mu dařilo celou tu dobu být schovaný za sourozencem. 

“Začínám tloustnout, pomoc! Všude jsem četla a slyšela, jak na štíhlých prvorodičkách není těhotenství dlouho vidět, takže jsem s tím samozřejmě počítala a ono nic. Musela jsem protřídit svůj šatník a vyřadit většinu svých kalhot a sukní, protože je najednou jaksi nedopnu. Po probuzení to ještě jde, ale třeba po obědě už mám hodně velký problém...

Nedá se nic dělat, ale budu muset vyrazit na nákupy těhotenského oblečení. Ale zase na druhou stranu se na to docela těším. Pro začátek musím pořídit alespoň dvoje kalhoty a zbytek dokoupím až později. Své těhotenství zatím tajím”- ví o něm jen můj muž. S oznámením této krásné zprávy okolnímu světu bych ráda počkala minimálně do další kontroly v těhotenské poradně. Pak teprve mám v plánu o něm povědět rodině a až daleko později ostatním. Ale jestli to přibírání a růst bříška bude pokračovat tímto tempem, budu své plány muset změnit, protože za chvilku své vzdouvající se bříško už před nikým neututlám. Už takhle mám pocit, že na mě každý kouká pátravě a jinak než dřív, ale je možné, že si to jen namlouvám.

Když takhle rostu já, je logické, že mrňous ve mně musí růst také. Pátrala jsem proto, co nového se s ním děje v tomto týdnu a o ty nejzajímavější a nejdůležitější informace se s vámi zase (jako vždycky) ráda podělím.”

Co se děje s miminkem v 9. týdnu těhotenství?

Miminko od hlavičky k zadečku právě měří zhruba 2,3 centimetrů a váží kolem 2 gramů. Svou velikostí a váhou se dá nyní připodobnit ke kuličce hroznového vína. To sice ještě není moc, ale i tak se miminko čile hýbe a reaguje na podněty z vnějšího světa, jako jsou například světlo a hluk. Ve vývoji miminka se nacházíme stále v prvním trimestru těhotenství, kdy probíhají velké a rychlé změny ve vývinu a miminko je nejnáchylnější k negativním vlivům ze strany matky (kouření, pití alkoholu, léky,...).

V 9. týdnu těhotenství má plod již vytvořeny všechny části, ale jejich vývin není ještě zcela u konce. Plod je zatím stále stočen do písmene C, ale díky růstu jater, která jsou na tak malé tělíčko již velká, začíná docházet k pomalému narovnávání. V tomto týdnu těhotenství se také začíná hlásit o slovo placenta, která přebírá vyživovací funkci plodu a zásobuje ho kyslíkem a živinami.

Už je to rok, co jsem se stala "třetimamkou"... rok, co se mi po dvou úžasných klukách narodila holčička, jak by kluci řekli "živá panenka". A taky je to rok, co jsem se stala ambasadorkou značky Pampers na Modrém koníku.

Trošku jsem bilancovala a byl to vlastně super rok. Jo, nějaké ty mráčky se samozřejmě objevily, únava se dostavila, ale všichni jsme ten rok ve zdraví přežili a užili si ho po krásách naší vlasti 🙂 Jen občas jsem zalitovala, že nad tím online světem trávím asi víc času, než bych úplně chtěla a kolik jsem očekávala. Jsem moc ráda za příležitost, které se mi od společnosti Pampers a Modrého koníka dostalo. Byla to prima přátelská spolupráce na všech frontách, za kterou skutečně děkuji. Pampers je značka, kterou jsem používala již u synů, ráda jsem se k ní vrátila i nyní u dcery. Nutno říci, že i do třetice jsem s produkty společnosti Pampers byla spokojená. Vypadá to, že Emička bude brzy bez plen, takže i konec ambasadorování jde vlastně ruku v ruce 🙂 Zbývá už doručit jen výhry v soutěžích a ty jsou už prý na cestě, takže nebojte 🙂

Ráda bych ale poděkovala především i Vám, maminkám, uživatelkám Modrého koníka 🙂 Děkuji za přátelské prostředí, komunikaci, vzájemné rady a tipy nejen kolem plenkového světa té naší drobotiny, ale i kolem různých DIY projektů, které jste si asi všimli, mám ráda 🙂

Z Modrého koníka jistě neodcházím "nadobro". Budu ale přispívat méně a tipy na tvoření převážně "z mé dílny". V hlavě mám spoustu nápadů na tvoření nejen s dětmi, tak když budete chtít, ráda se poté o výsledky podělím, i když online svět bych ráda v letošním roce přeci jen omezila 🙂

Co říci na závěr?

Jednoduše ještě jednou děkuji všem za prima rok!

Mezi nejčastější novoroční předsevzetí patří určitě i závazek, že zlepšíme své hospodaření s financemi, navýšíme rezervy a že si našetříme třeba na pěknou dovolenou.

Já si podobné předsevzetí dávám každoročně a o tom, že nejsem sama, mě přesvědčují mnohé zprávy, které tu v těchto dnech čtu.

Jenže...

Předsevzetí je jedna věc a denní realita je věc druhá.

Jednou jsi dole, jednou nahoře...

Ještě než jsem se začala více zajímat o domácí rozpočet, žila jsem v domnění, že šetřit můžou jenom ti, co vydělávají dost peněz. Že ti, co vydělávají málo, prostě ušetřit nemůžou a proto žijí od výplaty k výplatě. Ale sama na vlastní kůži jsem zjistila, že to tak vůbec není a hlavně být nemá. Když jsem začala soukromě učit a vybudovala tak svou jazykovou školu, vydělávala jsem dost slušně na to, abych se přestala hlídat a abych si mohla koupit, co se mi líbilo. Stravovala jsem se převážně v restauracích,  žádné domácí vaření. Za měsíc jsem za jídlo pro sebe utratila tolik, co mi teď na jídlo stačí na dva měsíce pro tříčlennou rodinu. Je pravda, že když byl nějaký nenadálý výdaj, nebyl problém ho zaplatit z běžných příjmů. Nic mě tedy nenutilo výrazně šetřit, peníze pořád nějaké byly...

Jedno všední odpoledne:

P: „Martínku můžeš mi, prosím, pučit toho bagžíka?“

M: „Ano.“ „Posim.“

P: „Jé – to je supe(r)! Děkujuuu!“

M: „Kuju!“

Odposlechnuto z dětského pokoje (P 4 roky, M 2,5 roku)

"Naše malá od narození velmi plakala, kojení nešlo ideálně. Pediatr nás stále směřoval k prdíkům. Byla jsem opravdu nešťastná, dcera špatně spala, neměla ráda chování v náručí, hlazení po hlavě, hodně blinkala. Ve třech měsících se k tomu přidalo špatné pasení koníčku, v pěti měsících se nepřetočila na bříško. V tu dobu jsem se dopátrala kiss syndromu a z neurologie nám doporučila doktora pro možnost zablokování krční páteře...

Pan doktor dceru prohmatal a i když to přímo neoznačil slovem kiss syndrom, myslím, že to bylo ono dle jeho slov - dcera měla poraněné krční svaly a vybočený první krční obratel vlivem porodu, tedy půl roku. I když neupřednostňovala při ležení jednu stranu, do luku se prohýbala, dělala mosty a jednu ručku skoro nepoužívala. Pan doktor ji řádně prohmatal a obratel znovu centroval a hned poté bylo první kojení po ošetření klidnější! Dcera nezačala po pěti minutách pití zničehonic řvát! Byla to nádherná úleva."

Co se skrývá za pojmem KiSS syndrom?

KiSS syndrom je souhrnný název pro několik příznaků, které popisují zranění miminek při porodu. Poprvé jej popsal německý chirurg Heiner Biedermann. Ve zkratce můžeme hovořit o tom, že KiSS syndrom znamená blokádu krční páteře v místě skloubení týlní kosti a prvního krčního obratle.

Takováto blokáda znemožňuje miminku plně hýbat krkem a hlavou. Podle doktora Biedermanna je toto poranění způsobeno nepřirozeným tlakem na hlavu a krční páteř, ke kterému může dojít během porodu. Nejčastěji se tak stává u komplikovaných porodů, kdy se k porodu dítěte použijí porodnické nástroje, jako jsou porodnické kleště nebo vakuumextraktor (VEX). Riziko je vyšší také u porodů císařským řezem, kdy se miminko vyjímá úchopem za hlavu. Blokáda krku ale může vzniknout už v děloze, jestliže je miminko v bříšku uloženo ve špatné poloze. To se děje zejména u dětí, které jsou velké nebo se o prostor dělí se sourozencem.

Jak KiSS syndrom odhalit?

„Mám dvě holčičky 2 a 4 roky a často řeším, jak docílit toho, aby spolu měly hezký a pevný vztah po celý život. Já sama mám staršího bratra, se kterým jsem nikdy moc nevycházela a myslím si, že to bohužel hodně zapříčinili rodiče, kteří nevědomky dělali chyby při naší výchově, které dnes vidím. Mám to denně na mysli a snažím se jednat s oběma stejně, i když taky to nejde pokaždé, když je mezi nimi dvouletý věkový rozdíl.

Například mladší nemůže dělat všechno, co dělá starší a mladší se zase musí prominout x věcí, protože z toho ještě nemá rozum. Ale i tak se opravdu snažím, aby ani jedna neměla důvod žárlit, věnuju jim stejnou pozornost, i si je s manželem rozdělujeme, aby každá měla možnost užít si maminku a tatínka jen pro sebe. A stejně jsou pořád v sobě. Vím, že jsou ještě malé a je to asi normální, ale mě to hrozně mrzí, když vidím, jak malá starší sestřičku zbožňuje a chce s ní pořád být a všechno s ní dělat, utěšuje ji, když je smutná, nebo se jí něco stane. A ta starší malou naopak pořád zlobí, nechce jí nic půjčit, všechno jí sebere, s čím si hraje, žárlí a je uražená, když se chvíli věnuju jí, nebo se s ní mazlím. Vím, že je sourozenecká rivalita normální, ale stejně bych ráda slyšela rady a tipy, jak vztah upevnit a čeho se vyvarovat.”

Se sourozeneckou rivalitou se potýkají téměř všichni rodiče, kteří mají více než jedno dítě. Je to naprosto přirozená věc a ve většině případů ji lze úspěšně řešit doma v rámci rodiny, zejména správným přístupem rodičů k dětem. Někdy však překročí jisté hranice a pokud se v rámci rivality mezi sourozenci objevuje agrese, fyzické nebo psychické ubližování jednomu ze sourozenců, případně jinému členu rodiny, je nutné tuto situaci řešit s odborníky.

Příchod mladšího sourozence = strach ze ztráty rodičovské lásky

Jedno dítko už máte a každým dnem se vám má narodit druhé. Těšíte se, že budete kompletní rodina a jak to všechno bude skvělé. A ono ne. Starší dítě začne časem na mladšího sourozence žárlit a přináší to s sebou různé nepříjemné situace.

Když se na situaci podíváte očima svého dítěte, zjistíte, že to není tak černobílé, jak se na první pohled zdá. Nějakou dobu bylo jedináček a veškerá pozornost se upínala jen na něj. A najednou se o ni má s někým dělit. Pro malé dítě je tato situace náročná a neví, jak jinak se v ní chovat, takže začne žárlit, vztekat se a třeba se i nehezky chovat k miminku.